o zaplacení 92 977 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně soud I. stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí 92 977 Kč spolu s 14,75% úrokem z prodlení ročně z částky 259 079 Kč od 21.4.2024 do 18.4.2024, z částky 94 347 Kč od 19.4.2024 do 24.4.2024 a z částky 92 977 Kč od 25.4.2024 do zaplacení (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované k rukám jejího právního zástupce na náhradě nákladů řízení 29 524 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě došlé soudu dne 12.2.2024, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 259 079 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení představující pojistné zaplacené na základě pojistné smlouvy uzavřené mezi ní a žalovanou dne 8.3.2010 o životním pojištění [podezřelý výraz] č. [hodnota] s odůvodněním, že pojistná smlouva obsahovala zakázaná a obsahově neurčitá a nepřiměřená ujednání, tudíž je neplatná a účastníci si mají vrátit poskytnuté plnění, což představuje rozdíl mezi pojistným zaplaceným žalobkyní žalované v celkové výši 326 150 Kč a v minulosti žalobkyní učiněným mimořádným výběrem ve výši 67 071 Kč. To poté, co podáním z 10.5.2024 vzala žalobu částečně zpět z důvodu, že od žalované obdržela 18.4.2024 odkupné ve výši 164 732 Kč a dne 24.4.2024 přeplatek na pojistném ve výši 1 370 Kč a soud I. stupně usnesením č.j. 12C 40/2024-28 ze dne 4.6.2024 v této části řízení podle § 96 odst. 1 o. s. ř. zastavil.

3. Na základě provedeného dokazování vyšel soud I. stupně po skutkové stránce zejména ze zjištění, že žalobkyně uzavřela dne 26.11.2009 smlouvu o spolupráci s [podezřelý výraz], jíž[Anonymizováno]se zavázala vyhledávat pro OVB zájemce o uzavření smluv v oblasti kapitálových investic, stavebního spoření a pojištění a že podle osvědčení ze 17.2.2010 složila odbornou zkoušku pro základní stupeň odborné způsobilosti pojišťovacího zprostředkovatele. Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 8.3.2010 uzavřena pojistná smlouva č. [hodnota], jejímž předmětem bylo investiční životní pojištění a úrazové pojištění; pojistné na životní pojištění činilo 2 000 Kč měsíčně a bylo hrazeno zaměstnavatelem žalobkyně a pojistné na úrazové pojištění činilo 210 Kč a bylo hrazeno žalobkyní. Podíl z provize za uzavření pojistné smlouvy obdržela sama žalobkyně jako spolupracovník [podezřelý výraz]. Žalovaná zasílala žalobkyni výroční dopisy a od r. 2018 informace k pojistné smlouvě vyhotovené každoročně k 9.3., ve kterých ji informovala o tom, kolik bylo uhrazeno a jak je uhrazená částka rozložena v portfoliu. Informací ze 4.12.2018 žalovaná vyrozuměla žalobkyni o přijetí jejího návrhu na změnu pojistné smlouvy s účinností od 9.12.2018 ohledně výše pojistného na životní pojištění hrazené zaměstnavatelem na 3 000 Kč. Předžalobní výzvou z 8.1.2024 žalobkyně vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 256 079 Kč (po odečtení mimořádného výběru) z důvodu neplatnosti pojistné smlouvy a žádostí z 23.1.2024 požádala o ukončení pojistné smlouvy a vyplacení odkupného, na což žalovaná reagovala 12.2.2024 informací, že přijala pokyn k předčasnému ukončení pojištění. Od 12.2.2021 bylo na pojistném na životní pojištění uhrazeno 99 000 Kč na úrazové pojištění 7 140 Kč.

4. Zjištěný skutkový stav hodnotil soud I. stupně po právní stránce podle § 2 zákona č. 37/2004 Sb. a § 37 odst. 1, § 41, § 100 odst. 1 a násl. a § 451, § 456 a § 457 obč. zák. a dospěl k závěru, že pro neurčitost ujednání vztahujících se k investičnímu životnímu pojištění, když v doplňkových pojistných podmínkách je sice uvedeno, že kapitálová hodnota pojištění se zvyšuje o zaplacené pojistné, avšak na druhé straně je stanoveno, že se tato kapitálová hodnota snižuje o rizikové pojistné, počáteční a správní náklady a poplatky, aniž by bylo možné seznat, jaká je jich výše a protože ujednání o rizikovém pojistném a ostatních nákladech nelze oddělit od zbývajících částí pojistné smlouvy vztahujících se k investičnímu životnímu pojištění, je pojistná smlouva v rozsahu produktu investičního životního pojištění absolutně neplatná. Ohledně úrazového pojištění žádný důvod jeho neplatnosti nehledal. Dovodil, že si jsou strany povinny vrátit poskytnutá plnění, což u žalované představuje zaplacené pojistné. Shledal však důvodnou jí vznesenou námitku promlčení, když žaloba byla podána u soudu 12.2.2024 a v objektivní tříleté promlčecí lhůtě jsou tak promlčena veškerá plnění zaplacená před dnem 12.2.2021. Z důvodu hospodárnosti se pak nezabýval během subjektivní promlčecí lhůty, když žalobkyně sporovala doručení přípisů ze strany žalované, avšak závěr o jiném okamžiku běhu promlčecí lhůty a její délce by stejně neměla vliv na jeho závěr o nedůvodnosti žaloby, protože pojistné na investiční životní pojištění bylo po celou dobu od 12.2.2021 hrazeno nikoli žalobkyní, ale jejím zaměstnavatelem a zaplacené pojistné jako bezdůvodné obohacení náleží zaměstnavateli a nikoli žalobkyni. Žalobkyně by však nebyla s žalobou úspěšná ani v případě, kdyby bezdůvodné obohacení z pojistného hrazeného zaměstnavatelem mělo být vráceno přímo žalobkyni. Žalovaná totiž žalobkyni uradila podle smlouvy odkupné ve výši 164 732 Kč, které převyšuje pojistné na investiční životní pojištění zaplacené ode dne 12.2.2021 ve výši 99 000 Kč a žalobkyně tak byla zcela uspokojena a nebyla oprávněna k jednostrannému zápočtu této částky za promlčenou část nároku, neboť to zapovídá § 581 odst. 2 obč. zák. Soud I. stupně dále konstatoval, že neplatnost smlouvy v části týkající se investičního životního pojištění dovodil z její neurčitosti a nikoli z porušení unijních pravidel a proto neaplikoval závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr (viz usnesení Ústavního soudu sp.zn. IV.ÚS 1984/22 a IV.ÚS 2429/23).Námitku promlčení nehodnotil jako rozpornou s dobrými mravy, neboť žádné takové okolnosti neshledal, když žalovaná i nadále považuje uzavřenou smlouvu za platnou a po celou dobu podle toho také jedná (např. vyplacené odkupné). Žalobu proto zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas blanketní odvolání a v jeho dodatečném obsáhlém odůvodnění soudu I. stupně vytýkala, že se řádně nevypořádal s otázkou aplikace Směrnice Rady 93/13/EHS a nerozumí tomu, proč by neurčitost sporných smluvních ujednání měla použití Směrnice nutně vylučovat. Poukázala v této souvislosti na § 56 odst. 3 písm. g) obč. zák., vycházející z čl. 3 ve spojení s bodem 1. písm. i) přílohy Směrnice a dodala, že s žádnými pojistně technickými zásadami pojistitele nebyla seznámena, ty nebyly ani součástí pojistné smlouvy a že lze označit za zjevný alibismus, pokud soud I. stupně vycházel pouze z ust. § 37 obč. zák., aby se tak nemusel vypořádávat s unijní právní úpravou (Směrnicí) a na ni navazující judikaturou. Neurčitost smluvního ujednání nemůže vylučovat, že je takové ujednání zároveň nesrozumitelné a nepřiměřené podle unijního práva, které má navíc přednost před použitím vnitrostátní právní úpravy (např. rozsudky Městského soudu v Praze sp.zn. 29 Co 492/2021, 29 Co 25/2022 a 29 Co 26/2022). Neztotožnila se dále se závěrem soudu I. stupně, že její nárok je promlčen z důvodu uplynutí objektivní promlčecí doby, poukázala v tomto směru na rozsudky SDEU ve věci C-485/19 z 22.4.2021, ve spojených věcech C-80/21, C-81/21 a C-82/21 z 8.9.2022 a ve věci C-208/21 a dovozovala, že její žalobou uplatněný nárok není promlčen ani v subjektivní promlčecí době, neboť se o neplatnosti pojistné smlouvy dozvěděla až 5.12.2023, kdy se obrátila na svého současného právního zástupce a odkázala na nález Ústavního soudu sp.zn. III.ÚS 2127/21 a rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 670/2022 a 33 Cdo 2475/2022. Na běhu promlčecí lhůty pak nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že pro žalovanou měla vykonávat pozici tzv. tipaře. Dále namítala, že se soud I. stupně nevypořádal s její poměrně obsáhlou argumentací týkající se nemravnosti námitky promlčení vznesené žalovanou, k čemuž uvedla, že žalovaná je součástí nadnárodní skupiny [právnická osoba] podnikající v oblasti pojišťovnictví, má vlastní právní oddělení, využívá mnoho advokátů a s péčí řádného hospodáře musely statutární orgány a management žalované znát zákonnou úpravu, judikaturu a být si vědomy toho, že pojistné smlouvy -jako v této věci- odporují zákonu a jsou neplatné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo 329/2010). V neposlední řadě vyjádřila své přesvědčení, že vady pojistné smlouvy jsou natolik podstatné, že způsobují neplatnost smlouvy jako celku a že není možné nahlížet na ni jako na dva na sobě nezávislé produkty (§ 55 odst. 2 obč. zák.). Ujednání o úrazovém pojištění jsou v kontextu pojistné smlouvy nepochybně pouze doplňkovou službou a na pojistnou smlouvu včetně připojištění je nutné hledět jako na jeden provázaný obchodní konstrukt. Konečně žalobkyně uvedla, že stranou pojistné smlouvy je ona a povinnost hradit pojistné podle smlouvy má ona a nikdo jiný; příspěvek zaměstnavatele je forma benefitu žalobkyni jako zaměstnanci na základě vnitřního předpisu jeho zaměstnavatele, který jej hradí na základě pracovněprávních předpisů. Právně jde o částečné plnění dluhu pomocí třetí osoby (§ 1935 o. z.). Případná kompenzace plnění ze strany žalobkyně vůči zaměstnavateli je věcí jich dvou jako účastníků pracovněprávního vztahu, který není předmětem tohoto řízení a poukázala v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo 808/2011.Irelevantní pro toto řízení jsou také jakékoliv daňové dopady neplatnosti pojistné smlouvy; otázka případného dodanění nemá v tomto řízení žádný význam. Závěrem proto navrhla, aby byl rozsudek soudu I. stupně změněn a žalobě bylo vyhověno.

6. Žalovaná ve svém písemném vyjádření stran aplikace Směrnice uvedla, že v daném případě je přezkum nepřiměřenosti napadených ujednání podle § 56 obč. zák. zcela vyloučen a odkázala na rozsudek sp.zn. 33 Cdo 499/2023, v němž Nejvyšší soud ČR dovodil, že nelze směšovat vadu neurčitosti a vadu nepřiměřenosti ujednání, přičemž v případě absence nějaké náležitosti se jedná o vadu neurčitosti podle § 37 odst. 1 obč. zák. (viz též jeho usnesení sp.zn. 33 Cdo 3579/2022, 33 Cdo 48/2023 a 33 Cdo 2020/2023 a usnesení Ústavního soudu sp.zn. IV.ÚS 2429/23). Za nepřípadnou označila námitku žalobkyně týkající se rozporu s rozhodovací praxí SDEU, když neurčitost ujednání neznamená automaticky jeho nepřiměřenou povahu. Pojistně matematické zásady jsou objektivně existující metody (zásady), které žalovaná obligatorně používá v rámci své státem licencované a dozorované činnosti; nadto v době uzavření pojistné smlouvy podléhaly pojistné podmínky schválení Ministerstvem financí a užití pojistně matematických metod/zásad předpokládá i zákon č. 37/2004 Sb. ve znění do 31.12.2013 [např. § 3 odst. 1 písm. x) a § 13a) či § 2865 odst. 2 o. z.]. Postup soudu I. stupně tak byl zcela v souladu se standardy eurokonformního výkladu. Dále uvedla, že předmětná pojistná smlouva sjednává vedle investičního životního pojištění také úrazové pojištění a pojištění pro případ smrti nebo dožití. Tato úrazová pojištění jsou od životního pojištění napadeného žalobkyní oddělitelná (viz též § 54 a násl. a § 60 a násl. zákona č. 37/2004 Sb., § 2833 a násl. a § 2844 a násl. o. z.) a úrazové pojištění-byť jako doplňkové pojištění-nemůže spadat pod životní pojištění a je tak samostatným typem pojištění, které bylo sjednáno zcela určitě (nejsou s ním spojeny náklady a poplatky) a tedy platně. Ohledně promlčení žalobkyně argumentuje rozhodovací praxí Soudního dvora Evropské unie, která je na danou věc zcela nepřiléhavá, rozvedla proč a poukázala zde na judikaturu Ústavního soudu (usnesení sp.zn. IV.ÚS 1984/22, IV.ÚS 2429/23, III.ÚS 2438/23) a Nejvyššího soudu ČR (rozsudky sp.zn. 33 Cdo 499/2023, 33 Cdo 3113/2023), s níž je závěr soudu I. stupně o aplikaci objektivní promlčecí lhůty zcela v souladu. Pokud se týká žalobkyní tvrzeného rozporu námitky promlčení s dobrými mravy odkázala na řadu rozsudků Městského soud v Praze, ve kterých odvolací soud uzavřel, že námitka promlčení vznesená žalovanou v obdobných věcech není v rozporu s dobrými mravy. Rovněž uvedla, že tvrdí-li žalobkyně, že pojistná smlouva je absolutně neplatná, tudíž že životní pojištění vlastně vůbec nevzniklo, pak jí částky hrazené zaměstnavatelem nemohou náležet a žalobkyně tak nemůže být aktivně věcně legitimována k podání žaloby na vydání plnění, která sama neplnila, ale plnilaje třetí osoba, tj. zaměstnavatel. Navrhla, aby byl napadený rozsudek potvrzen.

7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a odvolání neshledal důvodným.

8. Soud I. stupně zjistil v dostatečném rozsahu skutkový stav věci, který nedoznal změn ani v odvolacím řízení a na jeho základě pak také věc posoudil správně i po stránce právní, když na projednávanou věc ve smyslu § 3028 odst. 3 a § 3036 zákona č. 89/2012 Sb. (aniž to výslovně zmínil) aplikoval právní úpravu účinnou ke dni uzavření pojistné smlouvy a obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a v zákoně č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě. Správně také dovodil, že a proč je pojistná smlouva v rozsahu produktu investičního životního pojištění absolutně neplatná (§ 37 odst. 1, § 41 obč. zák.). Protože důvodem této neplatnosti je neurčitost smluvních ujednání a nikoli jejich nepřiměřenost a zneužívající ujednání ve smyslu tzv. generální klauzule (čl. 3 odst. 1) Směrnice, pak takové (chybějící, neexistující) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 499/2023, 33 Cdo 3113/2023, 33 Cdo 2020/2023, 33 Cdo 48/2023). Pokud se týká požadavku žalobkyně stran aplikace judikatury SDEU týkající se ochrany spotřebitele před zneužívajícími smluvními ujednáními (ve smyslu Směrnice Rady č. 93/13/EHS), je na místě přisvědčit obraně žalované, že ta na souzenou věc nedopadá. Protože žalovaná vznesla námitku promlčení, zaměřil soud I. stupně správně svou pozornost na otázku, zda žalobou uplatněný nárok je či není promlčen a zda jej lze žalobkyni přiznat (§ 100 odst. 1 obč. zák.). Postačujícím způsobem vyložil, proč vycházel z tříleté objektivní a nikoliv dvouleté subjektivní promlčecí lhůty (§ 107 obč. zák.) a nepochybil, když uzavřel, že všechna plnění přede dnem 12.2.2021, poněvadž žaloba byla u soudu podána 12.2.2024, jsou promlčena. Přisvědčit je na místě i závěru soudu I. stupně, že hradil-li pojistné na investiční životní pojištění po celou dobu od 12.2.2021 zaměstnavatel žalobkyně, pak zaplacené pojistné jako bezdůvodné obohacení náleží jemu a nikoli žalobkyni. Pokud žalobkyni při absolutní neplatnosti pojistné smlouvy fakticky nevznikla povinnost platit pojistné, nemohla taková povinnost vzniknout ani jejímu zaměstnavateli. Na straně žalobkyně tudíž absentuje i aktivní věcná legitimace na vydání plnění, které sama neplnila. Ohledně žalobkyní namítané nemravnosti námitky promlčení vznesené žalovanou (§ 3 odst. 1 obč. zák.), je správný závěr soudu I. stupně, když v průběhu řízení nevyplynulo, že by žalovaná udržovala žalobkyni v mylném přesvědčení, že jí uplatněný nárok uhradí dobrovolně, resp. že by svým postupem vůči ní jakkoli přispěla k marnému uplynutí promlčecí lhůty (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 1243/2022). Zbývá tak než uzavřít, že se žalobkyni prostřednictvím její odvolací argumentace nepodařilo věcnou správnost napadeného rozsudku zvrátit.

9. Z uvedených důvodů byl proto rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen, a to včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.

10. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnut podle § 224 odst 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalované, které měla úspěch i v této fázi řízení, byla přiznána náhrada nákladů sestávající z odměny advokáta za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast při odvolacím jednání) po 4 820 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1.1.2025, dvou paušálních náhrad po 450 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a z 21% náhrady za daň z přidané hodnoty v částce 2 213,40 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 12 753,40 Kč.