o zaplacení částky 1 306 237 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 1 306 237 Kč (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně, provozovatelka aquaparku v [adresa], domáhala na žalované zaplacení uvedené částky s tím, že se jedná o škodu odpovídající ztrátě na tržbách, která jí vznikla v důsledku mimořádných opatření žalované směřujících k potlačení pandemie COVID-19, konkrétně pak mimořádného opatření ze dne 10. 4. 2021, č. j. [číslo], jímž byl s účinností od 12. 4. 2021, 0:00 hod., do 25. 4. 2021, 24:00 hod., mj. omezen provoz a používání sportovišť ve vnitřních prostorech staveb, umělých koupališť a wellness zařízení tak, že se v nich zakazuje přítomnost veřejnosti, pokud se nejedná o poskytování zdravotních služeb poskytovatelem zdravotních služeb (jímž žalobkyně není), které bylo jako nezákonné zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2021, č. j. [spisová značka] (dále jen „opatření [číslo]“), a dále navazujícího mimořádného opatření ze dne 23. 4. 2021, č. j. [číslo], jímž bylo s účinností od 26. 4. 2021, 0:00 hodin, do 2. 5. 2021, 24:00 hodin, normováno z pohledu činností provozovaných žalobkyní obdobně, a které bylo jako nezákonné zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2021, č. j. [spisová značka] (dále jen „opatření [číslo]).

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že obě mimořádná opatření byla zrušena shora uvedenými rozsudky Nejvyššího správního soudu, v případě rozsudku ze dne 22. 4. 2021, č. j. [spisová značka], k návrhu [tituly před jménem] [jméno FO].

4. Již na tomto podkladě soud prvního stupně shledal žalobu nedůvodnou, a proto ji zamítl, maje po citaci § 1 odst. 1, § 2, § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“ či „zákon č. 82/1998 Sb.), za to, že se v případě namítaných mimořádných opatření žalované vůbec nejedná o akty individuální aplikace práva, které OdpŠk předpokládá (zjevně jako tzv. odpovědnostní titul – pozn. odvolacího soudu), že tato opatření byla státem přijímána v bezprecedentní situaci plošné pandemie ohrožující jeho obyvatelstvo, tj. v zájmu celku, pročež stát nelze volat k (individuální) hmotné odpovědnosti pořadem zákona č. 82/1998 Sb., a pokud ano, pak že mimořádná opatření byla vydána v beznávrhovém řízení nemajícím účastníky, pročež zde není a z povahy věci ani nemůže být jakákoliv osoba aktivně legitimovaná k náhradě škody. Současně, zjevně ale pro případ, že by tento poslední úsudek neobstál, soud prvního stupně uvedl, že žalobkyni nesvědčí aktivní věcná legitimace k žalovanému odškodnění proto, že nepodala návrh na zrušení žádného z mimořádných opatření ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále i jen „pandemický zákon“).

5. Naplněním dalších předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za škodu se tudíž soud prvního stupně již nezabýval a o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů v řízení plně úspěšné žalované rozhodl odkazuje na § 142 odst. 1 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. a č. 177/1996 Sb., podle nichž přiznal žalované paušální náhradu po 300 Kč za tři jí v řízení vykonané úkony (převzetí věci, vyjádření k žalobě a účast při jednání).

6. Žalobkyně napadla rozsudek včasným a přípustným odvoláním (podáním ze dne 25. 3. 2025). Jeho jádrem je nesouhlas s posouzením otázky její aktivní věcné legitimace, na jejíž absenci soud prvního stupně dovodil – podle názoru žalobkyně nepřiléhavě – z toho důvodu, že (sama) nepodala návrh podle § 13 pandemického zákona. Žalobkyně je přesvědčena, že ji tato okolnost z práva na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. nevyřazuje, na podporu tohoto stanoviska obsáhle cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. IV. ÚS 331/24, a uzavírá, že jí soud prvního stupně neprávem odepřel aktivní legitimaci s ohledem na přílišně formalistické pojetí výkladu ustanovení § 8 odst. 3 OdpŠk (které však soud prvního stupně vůbec neaplikoval, a tudíž ani nevykládal – pozn. odvolacího soudu). V doplnění odvolání (podání ze dne 27. 3. 2025) pak žalobkyně zdůraznila, že opatření [číslo], které nabylo účinnosti dnem 12. 4. 2021, bylo zrušeno již dne 22. 4. 2021, a tedy dříve, než žalobkyni uplynula lhůta k podání (vlastního) návrhu, pročež nelze dogmaticky trvat na tom, že by žalobkyně musela vlastní návrh přesto podat; kdyby tak učinila, byl by odmítnut. Opatření [číslo], které nabylo účinnosti dnem 26. 4. 2021, bylo sice zrušeno až 9. 6. 2021, a tedy až po lhůtě k podání (vlastního) návrhu. Ten nicméně žalobkyně nepodala „mimo jiné i proto, že z dostupných zdrojů vyplývá, že tak dne 29. 4. 2021 učinily již jiné subjekty…“. Procesní zdrženlivost žalobkyně tudíž nemohla ovlivnit výsledek žádného z (obou shora označených) řízení vedených u Nejvyššího správního soudu, soud prvního stupně to však nezohlednil, jeho závěr o absenci aktivní legitimace žalobkyně je tak „předčasný a neopodstatněný“.

7. Proto žalobkyně navrhla, aby odvolací soud – poté, co připustí jí v odvolání navržené rozšíření žaloby o úrok z prodlení z žalované částky ve výši 15% ročně od 1. 10. 2022 do zaplacení – zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaná s odvoláním nesouhlasila, navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Citovala závěry formulované na dané téma v aktuální judikatuře Nejvyššího soudu reprezentované jeho rozsudkem ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 384/2024, a usnesením ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2005/2024, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. II. ÚS 3014/24. Má za to, že dopadají i na souzenou věc a že i s ohledem na ně žalobkyni aktivní legitimace nesvědčí.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.).

10. Podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2021, č. j. [spisová značka]. Zjistil z něj, že ke zrušení opatření [číslo] došlo na návrh pěti obchodních společností, mezi nimiž žalobkyně nefiguruje.

11. Po takto doplněném dokazování odvolací soud neshledal odvolání důvodným.

12. Závěry soudu prvního stupně o tom, že namítaná mimořádná opatření nejsou aktem individuální aplikace práva a že již fakt jejich vydání v řízení nemajícím účastníky vylučuje adresáty opatření z práva na náhradu škody per se sice nemohou obstát, neboť stojí v rozporu s ustáleným (již v době vyhlášení napadeného rozsudku) a právě opačným judikatorním řešením těchto otázek [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 414/2023 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41/2024 (dále jen „R 41/2024“), a nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 3319/22].

13. S úsudkem soudu prvního stupně, že postavení (aktivně legitimovaného) účastníka řízení může mít ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk toliko osoba, která využila v zákonem stanovené lhůtě (dle § 13 odst. 2 pandemického zákona) možnost podat proti následně zrušenému mimořádnému opatření žalobu (návrh na jeho zrušení), se však odvolací soud plně ztotožňuje, neboť ustálené judikatuře (mj. právě R 41/2024 a shora citovaný nález Ústavního soudu) naopak plně odpovídá.

14. K překonání (revidování) uvedeného východiska nedošlo ani žalobkyní odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. IV. ÚS 331/24. V něm totiž Ústavní soud vytkl obecným soudům, že se řádně nevypořádaly s argumentací stěžovatele o existenci důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 8 odst. 3 OdpŠk, pro které sám návrh (tam ještě podle § 101b s. ř. s.) nepodal; nijak ale nezpochybnil, že zásadně aktivně legitimovanou osobou je ten, kdo návrh (sám) podal.

15. S tvrzeními o tom, proč na ní nebylo namístě žádat podání žaloby podle § 13 pandemického zákona, nicméně v souzené věci žalobkyně přišla, a to ve vztahu k oběma opatřením, až v odvolání. Až v něm tvrdí, že opatření [číslo] bylo zrušeno dříve, než jí marně uplynula jednoměsíční lhůta k podání návrhu podle § 13 odst. 2 pandemického zákona, pročež by návrhem nic nezískala, ale byl by odmítnut. Rovněž až v odvolání tvrdí, že opatření [číslo] sice bylo zrušeno až po uplynutí k podání návrhu určené lhůty, že však v tomto případě byly podány další návrhy, výsledků řízení o nichž se tedy rozhodla vyčkat. S uvedenými tvrzeními přichází žalobkyně až po koncentraci řízení podle § 118b odst. 1 a § 119a o. s. ř., k němuž došlo při jednání soudu prvního stupně dne 13. 2. 2025, a tedy k nim nelze přihlížet (v této procesní rovině shodně srov. žalovanou případně citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2005/2024). Podaná žaloba naopak stojí na polemice se závěry R 41/2024 a prosazování názoru, že zrušení opatření rozsudky Nejvyššího správního soudu má ve škodních souvislostech účinky erga omnes, stejně jako tomu bylo v případě účinků opatření samých. Pokud by bylo namístě dovozovat, konstatuje dále odvolací soud, že v situaci absence tvrzení subsumovatelných § 8 odst. 3 OdpŠk bylo namístě žalobkyni poučit podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., pak v projednávané věci byl takový postup vyloučen tím, že se žalobkyně, ač řádně předvolána, nedostavila k (jedinému) jednání soudu prvního stupně již zmíněného dne 13. 2. 2025, při němž soud prvního stupně věc projednal a rozhodl.

16. Nicméně v případě, že by argumentaci žalobkyně, proč sama nenapadla ani jedno z opatření, z jejichž účinků vyvozuje vznik škody, bylo namístě shledat procesně přípustnou (což není), byla by shledána nedůvodnou.

17. V již citovaném usnesení ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2005/2024, Nejvyšší soud shledal, že „[i] pokud by totiž žalobkyně ve lhůtě pro podání žaloby dle § 13 pandemického zákona informace o dříve podaných žalobách proti každému z posuzovaných mimořádných opatření měla, nemohla si být jistá, zda budou v těchto řízeních splněny všechny podmínky řízení, zda takoví žalobci v řízení prokáží, že byli napadeným mimořádným opatřením (opatřením obecné povahy) na svých právech zkráceni, což je podmínkou pro úspěch žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.4. 2021, sp. zn. [spisová značka], nebo ze dne 30. 7. 2021, sp. zn. [spisová značka]), příp. zda nevezmou svou žalobu v průběhu řízení zpět. Z těchto důvodů tedy skutečnost, že by se žalobkyně o podání jiných žalob v průběhu lhůty pro jejich podání skutečně dozvěděla, ještě nemusí znamenat, že podání další žaloby žalobkyní by bylo neúčelné. Nepřípadné jsou i dedukce žalobkyně o tom, že trvání na závěrech Nejvyššího soudu by vedlo k zavalení Nejvyššího správního soudu žalobami podle § 13 pandemického zákona, neboť jednak má Nejvyšší správní soud možnost (jak sama žalobkyně uvádí), pokud mimořádné opaření zruší, další žaloby proti němu odmítnout, navíc ne každá mimořádným opatřením dotčená osoba se nároku na náhradu škody či odškodnění nemateriální újmy z něj u soudu rozhodla domáhat“.

18. Citované závěry, od nichž odvolací soud nespatřuje důvodu se odchylovat a které obstály i před Ústavním soudem (již shora citované usnesení II. ÚS 3014/24), činí (resp. by činily, pro případ jejich přípustnosti) vysvětlení žalobkyně stran její procesní pasivity ve vztahu k opatření [číslo] ustanovení § 8 odst. 3 OdpŠk zcela jistě nesubsumovatelným.

19. Pokud pak jde o opatření [číslo], zrušené hluboko před uplynutím lhůty pro podání návrhu podle § 13 odst. 2 pandemického zákona, odvolací soud si je vědom, že právě takovou situaci naznačil Ústavní soud v žalobkyní odkazovaném nálezu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. IV. ÚS 331/24, jako možný (do úvahy připadající) případ ke zvážení z pohledu § 8 odst. 3 OdpŠk.

20. Takové zvážení provedl v jiné věci Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 384/2024, v němž uvedl – a to právě i přímo ve vztahu k opatření [číslo] – následující: „[v] případě mimořádných opatření podle pandemického zákona toho z obecných znaků individuálních rozhodnutí zůstává velmi málo, přesto judikatura Nejvyššího soudu odpovědnost státu za ně, a to i podle zákona č. 82/1998 Sb., dovodila, přičemž setrvala jen na požadavku jejich zrušení pro nezákonnost, v což lze zahrnout i jen zpětné konstatování jejich rozporu se zákonem, a na požadavku účastenství poškozeného, které lze dovodit i jen z následného uplatnění práv návrhem k Nejvyššímu správnímu soudu. Ani z tohoto pohledu tak požadavky judikatury Nejvyššího soudu nelze považovat za nepřiměřené, byť se mohou z hlediska časového prostoru (viz níže) jevit jako přísné. Ostatně i dle § 8 odst. 3 OdpŠk (byť v nynější věci se jedná o hmotněprávní podmínku podle § 7 odst. 1, nikoliv podle ustanovení § 8 odst. 3, na které je odkazováno toliko podpůrně) není podmínkou vzniku nároku na náhradu újmy, že využití procesních prostředků k ochraně práv poškozeným skutečně ke zrušení nezákonného rozhodnutí (opatření obecné povahy) vedlo, tedy že ke zrušení mimořádného opatření došlo přímo na návrh osoby, která se odškodnění způsobené újmy domáhá. Z ustanovení § 13 pandemického zákona nevyplývá, že by řízení před Nejvyšším správním soudem mohlo být zahájeno i bez návrhu, bylo-li tedy mimořádné opatření pro nezákonnost zrušeno (příp. u již dříve zrušeného mimořádného opatření byl výrokem rozsudku alespoň konstatován jeho rozpor se zákonem), musel být někým návrh na jeho zrušení podán. Z toho vyplývá, že setrvání na zákonném požadavku účastenství poškozeného podle § 7 odst. 1 OdpŠk, založeného alespoň návrhem na zrušení mimořádného opatření podle § 13 odst. 1 pandemického zákona, nepředstavuje popření jeho práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, byť v konkrétních případech, jak vyplývá i ze shora označovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, byla mimořádná opatření nejen rušena dříve než uplynulo 30 dní od jejich vydání, ale byla někdy současně rušena i později (již v průběhu řízení) vydaná mimořádná opatření, kterými bylo napadené mimořádné opatření měněno či nahrazováno. Měla-li žalobkyně za to, že určitý zásah do svých práv navzdory mimořádnosti tehdejší situace z hlediska ohrožení veřejného zdraví není povinna snášet, lze i z hlediska obecné spravedlnosti a ústavního zakotvení jejího práva na náhradu škody takovou důslednost a rychlost v ochraně vlastních práv po ní požadovat. Nejvyšší soud nijak nezpochybňuje, že situace v souvislosti s bojem proti pandemii COVIDu-19 byla mimořádná. Tato mimořádnost však kladla zvýšené požadavky nejen na stát, ale i na osoby, které se cítily být opatřeními státu dotčeny“ (zvýraznění proloženým písmem provedeno odvolacím soudem).

21. Odvolací soud si je vědom, že judikatorní závěry dovolacího soudu nejsou formálně vybaveny precedenčními účinky. „Tím však není řečeno“, konstatuje Ústavní soud již v nálezu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 451/05, „že by judikatura Nejvyššího soudu ČR neměla svoji normativní sílu. Je totiž sice právem nižšího soudu tyto judikatorní závěry (rozumí se samo sebou, že nikoliv závěry kasačního rozhodnutí v konkrétní věci) nerespektovat a odchýlením se od nich iniciovat jejich změnu, avšak taková iniciativa – má-li být ústavně konformní – nemůže se udát mimo rámec spravedlivého procesu. Chtěl-li odvolací soud v projednávané věci vskutku publikované právní názory Nejvyššího soudu ČR pominout, bylo jeho povinností pečlivě v důvodech svého rozhodnutí vysvětlit, proč se s nimi neztotožňuje a proč považuje za nezbytné tyto závěry nahradit právními názory novými. Přitom však bylo by jeho povinností uvážit, existují-li dostatečně silné důvody takový postup ospravedlňující … Ústavní soud připomíná, že již dříve judikoval (nález III. ÚS 470/97, Sb.n.u. sv. 16, str. 203), že bezdůvodné opomenutí rozhodnutí Nejvyššího soudu může mít rysy jurisdikční libovůle.“

22. V posuzované věci odvolací soud žádné dostatečně silné důvody, pro něž by bylo na místě se odchýlit od výkladu podaného Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 384/2024, rovněž i ve vztahu k opatření [číslo] neshledává, naopak se s ním zcela ztotožňuje.

23. Tento výklad pak činí ustanovení § 8 odst. 3 OdpŠk nesubsumovatelnou rovněž i argumentaci žalobkyně ohledně její procesní pasivity ve vztahu k opatření [číslo] (resp. i zde by činil, pokud by s touto argumentací žalobkyně přišla včas).

24. Závěr soudu prvního stupně o absenci aktivní legitimace žalobkyně ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk byl tedy odvolacím soudem – poté, co se odvolací soud věcí zabýval i v rovině § 8 odst. 3 OdpŠk – ve výsledku shledán správným. K (poslednímu) důvodu napadeného rozsudku (pandemie COVID-19 jako vis maior neopodstatňující aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. v žádných ohledech) tak již nebylo nutné zaujímat (nutně již jen akademické) stanovisko.

25. Odvolací soud proto potvrdil napadený rozsudek jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.), a to ve výroku o věci samé ve znění reflektujícím při odvolacím jednání připuštěné rozšíření žaloby o úrok z prodlení, ve výroku o nákladech řízení pak s tou výhradou k jeho odůvodnění, že částka 900 Kč odpovídá třem paušálním náhradám hotových výdajů po 300 Kč podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za písemné vyjádření k žalobě a přípravu a účast při jednání soudu prvního stupně podle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) a § 2 odst. 3 této vyhlášky. Soudem prvního stupně uváděné „převzetí věci“ v případě nezastoupeného účastníka honorovat nelze, vyhláška č. 254/2015 Sb. to nepředpokládá, k potud analogické aplikaci vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, soud prvního stupně nenabídl žádné důvody a odvolací soud žádné neshledává.

26. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 o. s. ř., podle nichž přísluší i v odvolacím řízení plně úspěšné žalované náhrada jeho nákladů, odpovídající rovněž třem paušálním náhradám hotových výdajů po[Anonymizováno]300 Kč za vyjádření k odvolání, účast při jednání odvolacího soudu a přípravu na ně podle již shora citovaných ustanovení vyhlášky č. 254/2015 Sb.

27. O lhůtě k plnění ve výroku o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.