o zaplacení částky 114 000 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 114 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od 15. 4. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení úroku ve výši 7,59% ročně z částky 114 000 Kč od 23. 9. 2021 do zaplacení (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 57 809 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a státu – Obvodnímu soudu pro [adresa] – soudní poplatek ve výši 5 700 Kč v téže lhůtě (výrok IV).

2. Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení ve výroku I uvedené částky s tamtéž uvedeným příslušenstvím (reprodukce důvodů žalobního požadavku na úrokový výnos a zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně o něm není s ohledem na nenapadení výroku II rozsudku zapotřebí) s tím, že jde o jí žalované zaplacené splátky podle smluv o úvěru, které jsou však zdánlivými právními jednání, a tudíž jde o bezdůvodné obohacení žalované plněním bez právního důvodu, které je žalovaná povinna žalobkyni vydat (vrátit). Zaplacení zákonného úroku z prodlení z uvedené částky od 15. 4. 2023 do zaplacení se žalobkyně na žalované domáhá s ohledem na marné uplynutí lhůty k plnění poskytnuté žalované dopisem žalobkyně ze dne 6. 4. 2023.

3. Soud prvního stupně vyšel zejm. ze zjištění, podle nichž spolu účastnice uzavřely dne 5. 7. 2014 smlouvu o vedení účtu, podle níž žalovaná žalobkyni zřídila a posléze pro ni vedla (bankovní) účet „[nazev]“ č. [č. účtu] a vydala jí k němu platební kartu. Smlouva žalobkyni mj. opravňovala k využívání služeb internetového bankovnictví. Žalobkyně smlouvu uzavřela na žádost [jméno FO], narozeného dne [datum], na pobočce žalované v [adresa] obchodním centru [nazev], po jejím uzavření [jméno FO] předala platební kartu s PINem a přístupová hesla pro internetové bankovnictví. Ten s jejich využitím, vydávaje se za žalobkyni, s žalovanou v letech 2017 a 2018 distančně uzavřel dvě úvěrové smlouvy podrobně specifikované pod body 8 a 9 odůvodnění napadeného rozsudku, splátky úvěrů ale řádně nehradil. Z tohoto titulu vzniklé dluhy žalobkyně dne 25. 8. 2020 vůči žalované uznala co do důvodu a výše a zavázala se je hradit v měsíčních splátkách počínaje srpnem 2020, což až do června 2021 činila a takto zaplatila žalované (žalovanou) částku 114 000 Kč. Uznávací prohlášení žalobkyně podepsala pod hrozbou exekuce s tím, že jí bylo řečeno, že se jedná o její dluh, měla tedy za to, že jde o její dluh, i když věděla, že si nic nepůjčila, v uvedeném náhledu jí utvrdil i průběh na podkladě jejího trestního oznámení vedeného trestního řízení proti [jméno FO], kdy jí bylo řečeno („vyšetřovatelem“), že má zatím splátky dále hradit, i proto tak činila. Rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 31. 5. 2021, č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne 22. 9. 2021, byl nicméně [jméno FO] v uvedených souvislostech uznán vinným mj. trestným činem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Dopisem ze dne 5. 4. 2023, doručeným žalované dne 6. 4. 2023, žalobkyně vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 114 000 Kč nejpozději do 14. 4. 2023, žalovaná však žalobkyni neuhradila ničeho.

4. Uvedené soud prvního stupně právně posoudil podle § 2991, § 2997 odst. 1, § 1958, § 1968, § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále i jen „o. z.“), jakož i s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4268/2018, a ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 121/2020.

5. Ve zjevné shodě s posouzením této otázky ve shora uvedeném rozsudku trestního soudu vyšel z toho (jakkoliv se k tomu v odůvodnění explicitně nevyjadřuje, což bylo jistě namístě, neboť jde o základní východisko posouzení celé věci – pozn. odvolacího soudu), že předmětné úvěrové smlouvy jsou zdánlivými právními jednáními, uzavřela-li je s žalovanou nikoliv žalobkyně, ale za ni se vydávající [jméno FO], a tedy se v případě na jejich podkladě žalobkyní zaplacených „splátek úvěrů“ jedná o plnění bez právního důvodu, jímž se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila. Bylo na žalované, aby za této situace tvrdila a prokázala existenci právního důvodu, na jehož podkladě si smí od žalobkyně převzaté prostředky ponechat, což se jí podle soudu prvního stupně přes opakovaná poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nezdařilo již v rovině tvrzení, argumentovala-li (stále jen) tím, že jí žalobkyně porušením svých povinností podle smlouvy o vedení účtu (mj. a zejm. zpřístupněním internetového bankovnictví třetí osobě bez souhlasu a vědomí žalované) způsobila blíže nespecifikovanou škodu. K podání žalované ze dne 24. 5. 2024 tuto argumentaci rozvíjející právě o popis škody soud prvního stupně nepřihlédl jakožto učiněnému v rozporu s pravidly koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. Soud prvního stupně nepřisvědčil ani obraně žalované, pokud v intencích § 2997 o. z. namítala, že žalovaná vědomě plnila tzv. nedluh. Zdůraznil, že podle konstantní judikatury (reprezentované již shora citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 121/2020) musí jít na straně ochuzeného o vědomost prokázanou, nikoliv jen presumovanou (předpokládanou). Vědomost žalované o plnění indebite však podle soudu prvního stupně prokázána nebyla (resp. žalovaná ji ani po poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. neprokázala), samotný odsuzující rozsudek okresního soudu tuto vědomost neprokazuje, naopak lze podle soudu prvního stupně vzít za zjištěné, že žalobkyně plnila v omylu a pod hrozbou exekuce, považuje dluh za svůj, jak o tom svědčí i uznání dluhu dne 25. 8. 2020. Jen úsudek, že žalobkyně jako ochuzená měla a mohla vědět, že plní indebite, podle soudu prvního stupně k naplnění podmínek ustanovení § 2997 o. z. nepostačuje.

6. Proto soud prvního stupně žalobě (v rozsahu nároku na vydání bezdůvodného obohacení) vyhověl a uložil žalovanou částku žalované zaplatit spolu s úroky z prodlení požadovanými v zákonné výši a důvodně od uplynutí žalobkyní k plnění stanovené lhůty až do zaplacení, obojí v obecné pariční lhůtě.

7. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle zásady úspěchu účastníků ve sporu, s poukazem na § 142 odst. 2 o. s. ř., podle nějž přiznal v řízení převážné úspěšné žalobkyni náhradu alikvotní části jejích plných nákladů řízení.

8. O (přenesené) povinnosti žalované k zaplacení soudního poplatku za žalobu soud prvního stupně rozhodl podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

9. Žalovaná napadla rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé [posuzováno podle obsahu odvolání; jí výslovně ohlášené odvolání rovněž proti nákladovému výroku napadeného rozsudku nebylo podloženo žádnými odvolacími důvody, což samozřejmě ničeho nemění na jeho otevření k odvolacímu přezkumu coby výroku závislého ve smyslu § 212 písm. a) o. s. ř. – pozn. odvolacího soudu] včasným a přípustným odvoláním. V něm se sice dovolává téměř všech odvolacích důvodů [vyjma § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], podle obsahu odvolání však vytýká napadenému rozsudku nesprávné právní posouzení věci již potud, že věc hodnotil podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, až žalobkyně plnila na splátky úvěrů. Pro případ jím zaujatého právního posouzení žalobního nároku jako nároku z kondikce pak soud prvního stupně podle žalované nesprávně oslyšel její škodní obrannou argumentaci a nezohlednil nejen dobrou víru žalované při přijímání plateb od žalobkyně, ale celkový širší kontext věci, kdy „touto žalobou dochází k vymáhání částky poškozeného vůči jinému poškozenému ve shodné věci“, což má být podle žalované v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyni podle žalované nic nebrání, aby „náhradu škody ve výši, kterou uplatňuje vůči žalovanému, vymáhala po panu [jméno FO]“.

10. Proto žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu zamítne i ve zde uvedeném rozsahu.

11. Žalobkyně k odvolání uvedla, že považuje napadený rozsudek za věcně správný, a navrhla proto jeho potvrzení. Žalobkyně se nemůže domáhat vydání peněžních prostředků v žalované výši na [jméno FO], neboť je zaplatila žalované, nikoliv jmenovanému, což činí žalovanou pasivně věcně legitimovanou. Uznání dluhu se netýkalo škody, již proto nemůže obstát argumentace žalované o plnění žalobkyně z titulu škody. Žalobkyně ostatně ani nebyla žalovanou k náhradě (žádné) škody vyzvána, nadto žalovaná (tvrzenou) pohledávku na náhradu škody za žalobkyní postoupila smlouvy uzavřenou dne 21. 7. 2023 společnosti [právnická osoba], IČO [IČO].

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a neshledal odvolání důvodným, maje za to, že soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování ke správným a pro rozhodnutí o věci samé v postačujícím rozsahu učiněným skutkovým zjištěním a věc na podkladě takto správně zjištěného skutkového stavu posoudil přiléhavým způsobem – s jistými dílčími výhradami viz níže – i po stránce právní. V podrobnostech proto odvolací soud úvodem odvolacího přezkumu odkazuje i pro stručnost odůvodnění svého rozhodnutí na skutkové a právní důvody napadeného rozsudku a s přihlédnutím k odvolacím námitkám žalované, jakkoliv nejsou způsobilé vyvrátit správnost přezkoumávaného rozsudku, dodává nad rámec přiléhavého odůvodnění napadeného rozsudku k věci již jen následující.

13. Soud prvního stupně nepochybil, vyšel-li při hmotněprávním posouzení věci z (jím citovaných) ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Práva a povinnosti účastníků, která jsou předmětem sporu, totiž vznikla za jeho účinnosti, tj. po 1. 1. 2014, již jen k uzavření smlouvy o vedení účtu, která stála na samém počátku dalších (posuzovaných) událostí, došlo dne 5. 7. 2014.

14. K již shora předznamenané výtce, že soud prvního stupně blíže (resp. vůbec) nezdůvodnil, proč posuzuje zažalovaný nárok z titulu bezdůvodného obohacení, odvolací soud doplňuje, že s ohledem na důvody shora citovaného trestního rozsudku není (a s ohledem na ustanovení § 135 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. ani nemůže být) sporu o tom, že obě úvěrové smlouvy s žalovanou neuzavřela žalobkyně, ale za žalobkyni se vydávající [jméno FO]. Zřejmá absence vůle žalobkyně (jakožto jednající, ve skutečnosti však „nejednající“ osoby) činí tyto smlouvy ve smyslu § 551 o. z. zdánlivým právním jednáním, tj. jednáním, které „není“ a k němuž se (právě proto) nepřihlíží (§ 554 o. z.), z čehož i podle odvolacího soudu nutně rezultuje závěr, že plnění na základě takového zdánlivého právního jednání poskytnuté je plněním bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 o. z), ztotožnitelným s bezdůvodným obohacením. Odvolací námitka žalované, že šlo o plnění na úvěry, je očividně nepřípadná, pokud zde žádných úvěrů není, ježto smlouvy o jejich poskytnutí jsou zdánlivým právním jednáním. Na tom ničeho nemění ani dobrá víra žalované při jejich uzavření (o tom, že jedná s žalobkyní), ani skutečnost, že se žalobkyně k úvěrům posléze takříkajíc „přihlásila“ cestou uznání dluhu. Uznání dluhu (§ 2053 o. z.: „[u]zná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá“) totiž není zavazovacím důvodem, ale toliko způsobem utvrzení dluhu. Zde zakotvená právní domněnka, že dluh v době uznání v uznaném rozsahu trval, byla v řízení vyvrácena právě posouzením právního jednání, které mělo být zavazovacím důvodem, jako jednání zdánlivého. Zcela jinak by jistě bylo namístě nahlížet na uznání dluhu v situaci, kdy by se týkalo náhrady žalobkyní očividným porušením jejích smluvních povinností žalované snad způsobené škody. Tak tomu ale není.

15. Závěru soudu prvního stupně, že se v případě žalobkyní zaplacených „splátek úvěrů“ jedná o plnění bez právního důvodu, jímž se žalovaná bezdůvodně obohatila, tedy odvolací soud nemá co vytknout, stejně jako úsudku o absenci liberačního důvodu upraveného v ustanovení § 2997 odst. 1 větě druhé o. z. („[p]rávo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl“). Z jeho konstrukce vyplývá, že pro existenci práva na vrácení (vydání) bezdůvodného obohacení se vyžaduje určitá míra pochybností plnící osoby (ochuzeného) ať už o skutkovém nebo právním stavu věci. Odvolací soud je se soudem prvního stupně zajedno v tom, že tyto pochybnosti u žalobkyně evidentně přítomny byly; pokud by nebyly, jen stěží by žalobkyně přistoupila k uznání „dluhu“ jako vlastního (když by – přeci podle žalované – musela vědět, že sama nic nedluží) a jen stěží by podle uznání dluhu plnila právě do doby seznámení se s rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 31. 5. 2021, č. j. [spisová značka] (poslední splátka dne 16. 6. 2021), a tam, byť toliko obiter dictum obsaženými závěry, podle nichž by žalované nejen že neměla nic (dalšího) platit, ale již zaplacené by jí žalovaná měla dokonce vrátit (viz bod 44 odůvodnění citovaného rozsudku okresního soudu).

16. Správný, neboť odpovídající ustálené (soudem prvního stupně připomenuté) judikatuře, je i závěr soudu prvního stupně, že za situace prokázaného transferu částky 114 000 Kč odpovídající souhrnu za shora uvedených okolností žalobkyní zaplacených „splátek“ bylo na žalované, aby tvrdila a prokázala existenci důvodu, na jehož podkladě je oprávněna si tyto prostředky ponechat. K žalovanou v tomto ohledu snesené škodní argumentaci a jejímu procesnímu posouzení soudem prvního stupně (pod bodem 26 odůvodnění jeho rozsudku) odvolací soud předznamenává, že žalovaná se podle obsahu spisu nebránila ani v řízení ani před jeho zahájením proti pohledávce žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení námitkou započtení, tj., jinak řečeno, neučinila ani v řízení ani před jeho zahájením vůči žalobkyni nebo soudu jakékoliv právní jednání směřující k započtení (kompenzaci) tvrzené (proti)pohledávky na náhradu škody, které by (při splnění ostatních předpokladů daných hmotným právem) mohlo vést k zániku pohledávky žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení. I pokud by se ukázalo, že si žalobkyně počínala protiprávně a že v souvislosti s tímto jejím protiprávním jednáním vznikla žalované škoda, nemůže uvedené suspendovat právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení již proto, že ze strany žalované nebyl učiněn žádný kompenzační projev. Tento závěr činí řešení otázek vyložené soudem prvního stupně pod bodem 26 odůvodnění jeho rozsudku nadbytečným.

17. Odvolací námitka žalované, že vedení sporu mezi dvěma subjekty poškozenými týmž škůdcem ([jméno FO]) má být nemravné, když žalobkyni nic nebrání, aby „náhradu škody ve výši, kterou uplatňuje vůči žalované“, vymáhala po (tomto) škůdci, je nepřiléhavá již proto, že žalobkyně se na žalované podanou žalobou nedomáhá náhrady škody, ale vydání bezdůvodného obohacení. Toho se po [jméno FO], jak na to případně poukázala ve vyjádření k odvolání, domáhat nemůže, ježto jemu ničeho neplnila. K tomu lze doplnit, že žalobkyně neplnila nejen [jméno FO], ale ani za něj, neboť skutková podstata bezdůvodného obohacení plněním za jiného (§ 2991 odst. 2 o. z. in fine) je založena na současném splnění dvou podmínek, a to sice: a) existence právní povinnosti ke konkrétnímu plnění na straně toho, za nějž bylo plněno, b) splnění této povinnosti subjektem, který neměl právní povinnost plnit, přičemž plnitel si počíná s vědomím, že nemá právní povinnost plnit a že majetkové hodnoty poskytuje za jiného, resp. jedná v omylu, že plněním dostává vlastní povinnosti, která objektivně neexistuje, avšak obsahem této jeho povinnosti je vyrovnání materiálně cizího dluhu (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019, a tam další citovanou judikaturu dovolacího soudu). V souzené věci však není splněna již podmínka ad b), neboť žalobkyně rozhodně neplnila s vědomím, že plní na dluh [jméno FO] (k tomu viz výklad pod bodem 15 shora), resp. v omylu o tom, že je povinna splnit jeho dluh; i s přihlédnutím k uznání dluhu je patrné, že plnila spíše v mylném úsudku, že jde o její vlastní dluh, z čehož byla „vyvedena“ až shora citovaným trestním rozsudkem okresního soudu. Pak je ale pasivně legitimovanou žalovaná (skutková podstata bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu), nikoliv [jméno FO], jako by tomu bylo v případě plnění za jiného.

18. Z vyložených důvodů odvolací soud potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.), a to jak ve vyhovujícím výroku o věci samé [ohledně jistiny a rovněž i příslušenství požadovaného důvodně od uplynutí žalované poskytnuté lhůty k plnění a v zákonné výši (§ 1958 odst. 2 a § 1970 část druhé věty před středníkem o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.)], tak v závislých výrocích o nákladech řízení a přenesené poplatkové povinnosti, na jejichž odůvodnění lze pro stručnost plně odkázat.

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení plně úspěšné žalobkyni podle nich přísluší náhrada nákladů sestávajících z odměny jejího advokáta za zastupování podle § 137 odst. 2 o. s. ř., § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále „AT“) za vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu dne, tj. 2 x 5 660 Kč, náhrady hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (srov. přechodné ustanovení v čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb.), za totéž ve výši 2 x 450 Kč a náhrady za daň z přidané hodnoty, jíž je zástupce žalobkyně plátcem, v zákonné sazbě 21%, počítané podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. z obojího (12 220 Kč), a činící tak 2 566 Kč. Celkem tak náklady odvolacího řízení žalobkyně činí 14 786 Kč, jež odvolací soud uložil žalované zaplatit ve lhůtě k plnění podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám advokáta žalobkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud nehonoroval žalobkyní účtovanou další poradu s klientem delší jedné hodiny [§ 11 odst. 1 písm. c) AT] konanou dle předloženého potvrzení dne 28. 4. 2025. Ke konání porady sice došlo po obdržení odvolání a předvolání k odvolacímu jednání, ani ve stručném vyjádření k odvolání (došlém odvolacímu soudu dne 5. 5. 2025), ani v rámci přednesu zástupce žalobkyně při odvolacím jednání, omezujícího se na odkaz na toto vyjádření, nicméně odvolací soud nezaznamenal žádné skutečnosti, které by konání porady (nota bene delší jedné hodiny) odůvodnily. Žalobkyně sama pak v ex post (až po odvolacím jednání) předloženém vyúčtování nákladů odvolacího řízení k předmětu porady neuvedla vůbec ničeho, čímž odvolacímu soudu upřela možnost posoudit účelnost vykonání tohoto úkonu právní služby, a tedy opodstatnitelnost nákladového zatížení žalované i v této souvislosti.