o odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl, že žalovaný je povinen souhlasit s vydáním částky [částka] žalobci ze soudní úschovy, která byla od složitele [právnická osoba] se sídlem [PSČ] [obec a číslo] – [část obce], [ulice a číslo], okres [okres], [IČO], přijata usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci k rukám advokátky Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení] [anonymizováno] nákladech řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. [anonymizováno] základě nesporných tvrzení účastníků a skutečností zjištěných provedeným dokazováním vzal za prokázáno, že žalobce vznikl dne [datum] v domě [adresa] [anonymizováno] pozemcích č.parc. [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo] v kat. území [část obce] v obci [obec], v jehož 1. nadzemním podlaží se nachází prostory prodejny, která je od počátku až dosud kolaudována a užívána jako nebytový prostor a žalovaný ji [anonymizováno] základě smlouvy o nájmu pronajímal společnosti [právnická osoba] Tato společnost podáním z [datum] navrhla, aby soud přijal do úschovy [částka] jako nájemné a zálohy za užívání prodejny za září až [anonymizováno] [rok], protože měla pochybnosti, kdo je věřitelem. Soud tuto částku přijal do úschovy usnesením z [datum rozhodnutí], č.j. [spisová značka] [anonymizováno] a žalobce požádal o vydání této úschovy, s čímž žalovaný nesouhlasil. V prohlášení vlastníka - - žalovaného z [datum] nebyla prodejna výslovně vymezena jako jednotka a podle stavu k datům [datum] a [datum] jsou v katastru nemovitostí v domě [adresa] evidovány pouze bytové jednotky (není evidována žádná nebytová jednotka) a žalovaný není evidován jako spoluvlastník budovy, kromě spoluvlastnictví společných částí domu, jež je spojeno s vlastnictvím určité bytové jednotky. Dále vzal za prokázáno, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], kterým bylo žalovaným (1. Společenství vlastníků jednotek Nám. [anonymizována dvě slova] [číslo] - [číslo], [číslo], [obec a číslo] a 2. [právnická osoba]) uloženo zdržet se rušení držby vlastnického práva žalobce ([ulice] bytové družstvo [obec]) k prodejně, prodejnu vyklidit a vyklizenou ji předat žalobci do 15ti dnů od právní moci rozsudku, bylo změněno usnesením Městského soudu v Praze č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] tak, že žaloba ([anonymizováno] ochranu držby) byla zamítnuta. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], bylo žalované [právnická osoba] uloženo zaplatit žalobci [částka], když žalobce prokázal, že [právnická osoba] a její právní předchůdci bez právního důvodu provozovali v prodejně kuchyňské studio, přičemž za užívání v období od [datum] do [datum] žalobci nic neuhradili, prostory, které uvedená společnost užívala, nebyly vymezeny jako samostatná bytová či nebytová jednotka a takto nejsou evidovány ani v katastru nemovitostí a jsou společnou částí domu, tedy ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek v domě, jejich správa, a to včetně oprávnění uzavírat nájemní smlouvy tedy náleží ze zákona žalobci; co do částky [částka] byla žaloba zamítnuta proto, že výše bezdůvodného obohacení byla stanovena znaleckým posudkem. Citovaný rozsudek byl ohledně výše nákladů řízení změněn usnesením Městského soudu v Praze [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací].

3. [anonymizováno] podkladě takto zjištěného skutkového stavu soud I. stupně s odkazem [anonymizováno] § 2 písm. f), § 4 a § 5 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. účinného ke dni [datum] uzavřel, že žalovaný není vlastníkem prodejny, když jeho tvrzení o vlastnictví prodejny nebylo prokázáno. K tomu, aby se prodejna stala nebytovou jednotkou, bylo nezbytné, aby prodejna byla vymezena jako nebytová jednotka v prohlášení vlastníka budovy a aby o takovém prohlášení byl učiněn zápis vkladem do katastru nemovitostí. Ani k jednomu však v daném případě nedošlo. Prodejna nebyla v prohlášení vlastníka vymezena jako jednotka a k vymezení prodejny jako jednotky nemohlo dojít [anonymizováno] základě schématu v příloze [číslo] k prohlášení vlastníka (schéma objektu je pouhou přílohou prohlášení, tedy nenahrazuje textový obsah prohlášení vlastníka a půdorysy všech podlaží jsou povinnou přílohou všech prohlášení vlastníka, takže schéma v příloze [číslo] zachycující prodejnu, neznamená nutně úmysl vymezit prodejnu jako jednotku, jak žalovaný tvrdil, protože toto schéma by muselo být přílohou prohlášení tak jako tak). Jestliže tedy prodejna nebyla jako jednotka vymezena v prohlášení vlastníka, potom se vkladem tohoto prohlášení žalovaný jakožto dosavadní vlastník nemohl stát vlastníkem nebytové jednotky-prodejny. V katastru nemovitostí není zapsána žádná nebytová jednotka (jen bytové jednotky), natož aby byl žalovaný v katastru evidován jako vlastník prodejny. Dále dovodil, že nebytový prostor nemusí být vždy nebytovou jednotkou, když nebytový charakter prostoru [anonymizováno] straně jedné a nebytová jednotka [anonymizováno] straně druhé jsou dvě rozdílné a samostatné skutečnosti, z nichž jedna automaticky nevyplývá z druhé. Zda je nějaký prostor bytový nebo nebytový je odrazem charakteru takového prostoru; tento charakter prostoru však automaticky neznamená, že nebytový prostor se nutně stane nebytovou jednotkou. K tomu, aby se nebytový prostor stal nebytovou jednotkou, je třeba vymezení takového prostoru jako jednotky v prohlášení vlastníka a vklad tohoto prohlášení s tímto vymezením do katastru nemovitostí; bez splnění těchto podmínek se prostor nebytového charakteru nestane jednotkou (jak tomu bylo i v daném případě). Existují také společné části budovy, které jsou kolaudačním rozhodnutím určeny k jiným účelům než k bydlení, tedy jsou nebytovými prostory a dokonce mohou být i nebytové prostory, jež jsou zákonem o vlastnictví bytů (§ 2 písm. e)) výslovně jmenovány jako společné části domu, jako např. prádelny, sušárny, kočárkárny, kotelny a jiné. Tedy místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k jiným účelům než k bydlení (nebytové prostory), nejsou bez dalšího nebytovou jednotkou, jak se domnívá žalovaný. Charakteru určitého prostoru nelze ztotožňovat s existencí jednotky. Soud I. stupně se neztotožnil ani s názorem žalovaného, že nebytové prostory pojmově nemohou být součástí společných částí domu, když nebytovými prostory, jež jsou společnými částmi domu, mohou být již zmíněné prádelny, sušárny, kočárkárny, kotelny atd. [anonymizováno] tom nic nemění vymezení nebytového prostoru v § 2 písm. c) zákona o vlastnictví bytů, podle kterého nebytovými prostory nejsou mimo jiné společné části domu. Společné části domu totiž zákon vymezuje především účelem jejich užívání, tedy tak, že jsou určeny pro společné užívání. Je-li tedy účelem určitých částí budovy, aby byly užívány všemi spoluvlastníky, může jít o společné části budovy, i když jsou svým stavebnětechnickým charakterem nebytovými prostorami (např. prádelny, sušárny, kočárkárny atd.). Poznamenal, že zákon o vlastnictví bytů je vystavěn [anonymizováno] základě dualistické teorie, která preferuje spoluvlastnickou koncepci. Hlavním předmětem je v něm budova, vedlejším předmětem byt, a to obojí v rovině vlastnického práva, tak že oprávněný subjekt je spoluvlastníkem budovy a k němu přistupuje vlastnictví bytu. Z této dualistické koncepce vyplývá zásada, podle které to, co není jednotkou, ale tvoří součást budovy jako věci, podle ust. § 120 odst. 1 obč. zák. musí automaticky patřit do společných částí domu. Nebyla-li tedy v daném případě prodejna vymezena jako nebytová jednotka, je součástí budovy a stala se společnou částí domu. Oproti tvrzení žalovaného proto dovodil, že prohlášení vlastníka netrpí vadou, která by ho, jde-li o prodejnu, činila neplatným a že zápis v katastru nemovitostí není v rozporu se skutečným stavem. Nepřisvědčil ani námitce žalovaného, že žalobě nelze vyhovět z důvodu, že v úschově je nájemné a zálohy [anonymizováno] služby, které byl složitel podle nájemní smlouvy povinen platit žalovanému a že tedy složená částka náleží jemu. To proto, že žalovaný nebyl vlastníkem prostorů prodejny a tedy nebyl oprávněn dát prodejnu do nájmu nájemci. Nájemní smlouva mezi složitelem a žalovaným, resp. právním předchůdcem složitele, je tak neplatná a [anonymizováno] základě neplatné nájemní smlouvy složitel nebyl povinen platit žalovanému úhrady spojené s užíváním bytu. Žalovaný nebyl pronajímatel, a proto mu nevzniklo právo [anonymizováno] přijímání úhrad podle (neplatné) nájemní smlouvy. Uzavřel tak, že složitel užíval prodejnu bez platné nájemní smlouvy a jelikož nikdo netvrdil, že by ji složitel užíval z jiného právního důvodu, užíváním prodejny bez právního důvodu se bezdůvodně obohatil (§ 2992 odst. 2 o. z.) [anonymizováno] úkor spoluvlastníků domu, v němž se prodejna nachází. Spoluvlastníci domu jsou ochuzenými a oprávněným k přijetí náhrady za bezdůvodné obohacení je žalobce, který spravuje záležitosti spoluvlastníků. K řízení mezi účastníky o neplatnost usnesení ze dne [datum], jež vede Městský soud v Praze pod sp.zn. [spisová značka] uvedl, že [anonymizováno] rozdíl od názoru Městského soudu v Praze v jeho usnesení z [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], se nedomnívá, že by prodejna byla„ územím nikoho“, když jednak prodejna je součástí budovy, čili v prodejně nemůže jít o„ území nikoho“, když prostory prodejny jsou jakožto součást budovy (spolu) vlastnictvím toho, kdo (spolu) vlastní budovu a dále proto, že podle občanského zákoníku účinného ke dni vzniku prohlášení vlastníka nebylo možné, aby nějaká věc někomu nepatřila (tehdejší české právo neznalo věc ničí; pokud vlastník opustil věc, ihned musel nastoupit jiný vlastník) a oproti Městskému soudu v Praze se také nedomnívá, že nedostatek prohlášení vlastníka lze bez dalšího interpretovat jako úkon v úmyslu vlastníka prohlásit prodejnu za nebytovou jednotku, protože stejně tak mohlo být úmyslem vlastníka určit prodejnu jako společný prostor. Ve shodě se zmíněným usnesením Městského soudu v Praze rozhodl kontinuálně s rozhodnutím ostatních soudů, když také v tomto případě shledal, že žalovaný neprokázal, že je vlastníkem prodejny a že měl dostatek času odstranit chyby v prohlášení vlastníka, a to již od vzniku prohlášení v roce [rok]. Nahrazením souhlasu žalovaného s vydáním předmětu úschovy žalobci proto žalobě vyhověl a byť žalobce v žalobním návrhu uvedl, že soudní úschovu složila [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]), ve výroku svého rozsudku jako složitele označil [právnická osoba], neboť složitel byl touto obchodní firmou označen v usnesení o úschově, přičemž v mezidobí složitel zanikl. O nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání a namítal, že úvahy soudu v bodech 37 až 55 jsou nesprávné, vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné. Při rozhodování o obsahu prohlášení vlastníka podle zákona o vlastnictví bytů byl vlastník vázán zákonem k vyznačení předmětných nebytových prostor jako jednotky, což soud nezohlednil. V bodech 46 - 47 pak soud -pro žalobce nesrozumitelně- směšuje společné části domu určené k užívání vlastníky jednotek a nebytové prostory (prodejnu), které naopak už pojmově nemohou být předmětem společného užívání vlastníků jednotek v domě (slouží k prodeji zboží třetím osobám). Prohlášení vlastníka proto trpí vadami, které soud sice negoval (bod 37, 38 a 49) a nemohl se proto ani zabývat důsledky těchto vad, ale [anonymizováno] druhou stranu jimi sám argumentuje (bod 50) a odkazuje [anonymizováno] rozhodnutí jiných soudů, která ale tento problém neřešila. V bodě 50 soud také řeší předběžnou otázku neplatnosti nájemní smlouvy, aniž by nájemní smlouvu specifikoval (a učinil z ní odpovídající skutková zjištění). Soud také nepřihlédl k nárokům z vad prohlášení vlastníka spočívajících v tom, že i před případnou opravou vad prohlášení je třeba respektovat právo původního vlastníka budovy a nebytový prostor (byť nesprávně, nedůsledně vyznačený) užívat a k užívání jej přenechávat. Navrhl proto, aby byl rozsudek soudu I. stupně zrušen.

5. Žalobce se s napadeným rozsudkem i jeho odůvodněním ztotožnil.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a odvolání neshledal důvodným.

7. Zásadní procesní pochybení dosavadního řízení odvolací soud neshledal (§ 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Neshledal ani, že by řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.). Soud I. stupně provedl dokazování v postačujícím rozsahu, správně zjistil skutkový stav, který nedoznal změn ani v odvolacím řízení a proto z něj vycházel i odvolací soud. V odůvodnění svého rozsudku soud I. stupně podrobně vyložil, které skutečnosti byly prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, proč nehodnotil některé listinné důkazy a proč neprovedl další důkazy i jakými úvahami se řídil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Věc posoudil rovněž správně i po stránce právní.

8. Podle § 290 z. ř. s. lze do soudní úschovy složit peníze a jiné věci, pokud to jejich povaha umožňuje, a to výlučně za účelem splnění závazku (tzv. soluční úschova). Složení peněz do úschovy tedy znamená, že dlužník s dluhem souhlasí, nemá pouze možnost jej zaplatit přímo věřiteli. V posuzovaném případě přijal Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] od složitele [právnická osoba] (od [datum] [právnická osoba]) do úschovy částku [částka] (září - [anonymizováno] [rok] po [částka] měsíčně) pro příjemce - žalovaného za účasti osoby uplatňující právo [anonymizováno] předmět úschovy - žalobce, neboť měl pochybnost, kdo je věřitelem (§ 1953 odst. 1 o. z., § 291 odst. 2 z. ř. s.). Podáním z [datum] požádal žalobce o vydání úschovy, s čímž však žalovaný nesouhlasil a Obvodní soud pro Prahu 8 proto usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], žalobcův návrh o vydání úschovy zamítl. Žalobce se proto žalobou doručenou soudu dne [datum] a směřující proti tomu, kdo souhlas s vydáním úschovy odepřel udělit, domáhal toho, aby soud nahradil projev vůle žalovaného v tom smyslu, že je povinen s vydáním předmětu úschovy žadateli souhlasit (§ 299 odst. 1 z. ř. s., § 161 odst. 3 o. s. ř.).

9. Soud I. stupně se v odůvodnění svého rozsudku dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal se všemi námitkami žalovaného a odvolací soud nemá, co by k němu dodal. Předně se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že žalovaný nebyl vlastníkem předmětných nebytových prostor, tudíž nebyl oprávněn dát prodejnu do nájmu, že v prohlášení vlastníka z [datum] -ať už z jakéhokoli důvodu- nejsou tyto prostory vyčleněny jako (nebytová) jednotka, že složitel užíval prostory prodejny bez právního důvodu a bezdůvodně se tak obohatil (§ 2992 odst. 2 o. z.) [anonymizováno] úkor spoluvlastníků domu, v němž se prodejna nachází. Spoluvlastníci domu jsou ochuzenými a oprávněným k přijetí náhrady za bezdůvodné obohacení (září - [anonymizováno] [rok], tj. 4 x [částka] = [částka]) je žalobce, který spravuje záležitosti spoluvlastníků. Pominout přitom nelze pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], kterým byla žalobci přiznána vůči žalovanému [právnická osoba] částka [částka] z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého [anonymizováno] straně tohoto žalovaného tím, že bez právního důvodu užíval v době od [datum] do [datum] tytéž prostory. Soud I. stupně proto nepochybil, když žalobě vyhověl a odvolací argumentace žalovaného není s to otřást věcnou správností napadeného rozsudku. Pochybení se však soud I. stupně dopustil při rozhodování o nákladech řízení, o kterých sice správně rozhodl podle výsledku sporu (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), avšak nesprávně stanovil jejich výši, když advokátce žalobce přiznal bez dalšího též 21% náhradu za daň z přidané hodnoty v částce [částka] (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), aniž bylo doloženo, že žalobcova advokátka je plátcem této daně (§ 14a vyhl. č. 177/1996 Sb.) a při odvolacím jednání Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení] uvedla, že plátcem této daně není. Správná výše žalobcem účelně vynaložených nákladů řízení před soudem I. stupně tak činí [částka].

10. Z uvedených důvodů byl proto rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen a částečné změny doznal podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve výroku o nákladech řízení jen potud, že jejich správná výše činí [částka], když jinak byl i v tomto výroku jako správný potvrzen.

11. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobci, který měl úspěch i v této fázi řízení, byla přiznána náhrada nákladů sestávající z odměny advokáta [částka] za jeden úkon právní služby (účast při odvolacím jednání) podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) vyhl. č. 177/1996 Sb. a jedné paušální náhrady [částka] podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky.