o určení vlastnického práva k nemovité věci,

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně výrokem I zamítl žaloba na určení, že vlastníkem pozemku parc. č. [číslo] o celkové výměře 154 m², druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. [číslo], způsob využití objekt k bydlení, v obci [adresa], k. ú. [adresa], zapsaného u [správní orgán], Katastrální pracoviště [adresa], na LV č. [číslo], je žalobce. Výrokem II zamítl žalobu na určení, že vlastníkem pozemku parc. č. [číslo] o celkové výměře 612 m², druh pozemku zahrada, v obci [adresa], k.ú. [adresa], zapsaného u [správní orgán], Katastrální pracoviště [adresa] na LV č. [číslo], je žalobce. (Nemovitosti uvedené ve výrocích I a II napadeného rozsudku jsou dále uváděny jen jako „předmětné nemovitosti“). Nakonec výrokem III rozhodl, že žalobce je povinen uhradit žalovanému na nákladech řízení částku 375 015,30 Kč.

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí s odůvodněním, že právní základ jeho nároku spočívá v rozhodnutí Arbitrážního soudu v [místo] soudu města [místo] ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. [spisová značka] kterým byla prohlášena za neplatnou smlouva o koupi a prodeji akcií uzavřená dne 2. 12. 2013 mezi společnostmi [společnost] (dále jen „[společnost]“) a [společnost 2] (dále jen „[společnost 2]“). V důsledku tohoto rozhodnutí byla společnosti [společnost] uložena povinnost vrátit společnosti [společnost 2] nebytové prostory v [místo] a rovněž 2 000 000 kusů kmenových akcií. Na základě uvedeného rozhodnutí byla dne 5. 5. 2016 uzavřena dohoda o narovnání mezi společnostmi [společnost], [společnost 2], žalovaným a [jméno FO], v níž se [společnost] zavázala převést nemovitý majetek, včetně předmětných nemovitostí nacházejících se na území České republiky, jako kompenzaci ve prospěch [společnost 2]. Současně bylo sjednáno, že [společnost 2] postoupí svá práva k předmětným nemovitostem žalovanému a že [společnost] provede převod ve prospěch žalovaného do pěti dnů od schválení dohody soudem. Tato dohoda byla schválena Rozhodčím soudem města [místo] dne 5. 8. 2016 a tím nabyla právní účinnosti. Dne 23. 11. 2016 byla mezi [společnost] a žalovaným uzavřena smlouva o převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, přičemž smluvní strany se výslovně odvolávaly na výše uvedenou dohodu o narovnání. V článku 3 odst. 5 této smlouvy bylo výslovně uvedeno, že převod nepodléhá úhradě kupní ceny, neboť se jedná o plnění z titulu kompenzace. Žalobce dále uvedl, že žalovaný měl jako akcionář s 75% podílem v [společnost 2] a zároveň jako člen představenstva a finanční ředitel [společnost] s podílem 15,09 % zásadní vliv na průběh a výsledek právních jednání, která vedla k uzavření dohody o narovnání a následné smlouvy o převodu předmětných nemovitostí. Podle žalobce žalovaný jednal účelově, ve vlastním zájmu, a jeho jednání se přímo promítlo do rozhodovacích procesů obou společností. Po úpadku společnosti [společnost] bylo podle tvrzení žalobce správcem konkursní podstaty zjištěno, že žalovaný se vědomě účastnil protiprávního systému vyvádění majetku ze společnosti [společnost], jehož součástí byly i předmětné nemovitosti. Na základě těchto zjištění byla dohoda o narovnání zrušena a žalovaný byl povinen vrátit veškerý majetek, který na jejím základě nabyl, zpět právnímu nástupci společnosti [společnost]. Žalobce uzavřel, že žalovaný nemohl být při nabytí nemovitostí v dobré víře, neboť jednal úmyslně a protiprávně, bez poskytnutí jakéhokoli protiplnění. Právní nástupce společnosti [společnost] následně postoupil žalobci nárok na předmětné nemovitosti smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 21. 6. 2023. S ohledem na uvedené skutečnosti žalobce dovodil naléhavý právní zájem na požadovaném určení svého vlastnického práva k těmto nemovitostem.

3. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Uvedl, že žalobce neprokázal své vlastnické právo k předmětným nemovitostem, neboť k jeho doložení předložil pouze rozhodnutí ruských soudů vydaná v rámci insolvenčního řízení vedeného na území [stát], aniž by předložil jakýkoli jiný důkaz o svém vlastnictví. Podle žalovaného tato rozhodnutí nemohou sloužit jako důkaz o vlastnickém právu žalobce, neboť vlastnické právo k nemovitostem bylo na žalovaného převedeno na základě jiného právního titulu, který je nadále platný. Dále namítal, že rozhodnutí [Anonymizováno] soudů nebyla na území České republiky uznána a ani uznána být nemohou. Odkázal přitom na čl. 54 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních ([místo], 12. 8. 1982; č. 95/1983 Sb.), který obsahuje taxativní výčet rozhodnutí, která mohou být uznána – rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení mezi ně podle žalovaného nespadají. Z tohoto důvodu nejsou tato rozhodnutí pro české soudy závazná, a i kdyby byla, nejednalo by se podle žalovaného o důkazy relevantní pro určení vlastnického práva. Žalovaný také namítal, že skutkové a právní závěry obsažené v těchto rozhodnutích nelze v řízení před českými soudy použít, neboť by to bylo v rozporu se zásadou přímosti, podle níž má být dokazování provedeno soudem, který ve věci rozhoduje, a to při jednání za účasti účastníků řízení. Žádné důkazní návrhy k prokázání skutkových tvrzení obsažených v těchto rozhodnutích však žalobcem učiněny nebyly. Podle žalovaného je jediným platným právním titulem k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem dohoda o převodu vlastnického práva ze dne 23. 11. 2016, na jejímž základě bylo jeho vlastnické právo zapsáno do katastru nemovitostí. Tato dohoda neodkazuje na žádné rozhodnutí ruského soudu, nýbrž výlučně na dohodu o narovnání ze dne 5. 5. 2016, uzavřenou mezi [společnost], [společnost 2] a žalovaným. Dohoda také nebyla žádným z předložených rozhodnutí ruských soudů zrušena a zůstává tak i nadále platná, a to i přesto, že rozhodnutím ruského soudu z roku 2022 bylo zrušeno dřívější rozhodnutí o jejím schválení. Dohoda o narovnání ze dne 5. 5. 2016 tak představuje hmotněprávní konsenzus, který není dotčen zrušením rozhodnutí o jeho schválení. Žalobce tedy neprokázal své vlastnické právo a měl by se případně domáhat svých práv vůči jinému subjektu, neboť žalovaný byl pouze „platebním místem“, zatímco nemovitosti byly vydávány ve prospěch společnosti [společnost 2].

4. Soud I. stupně, za situace, kdy oba účastníci jsou státními příslušníky [stát] z čl. 37 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních ([místo], 12. 8. 1982; č. 95/1983 Sb.) dovodil svoji pravomoc k projednání věci a s tím, že z čl. 37 uvedené dvoustranné smlouvy rovněž vyplývá, že věc má být posouzena podle českého práva.

5. Ve vztahu k rozhodnutím ruských soudů předloženým žalobcem k důkazu poukázal na čl. 54 odst. 1 písm. a) uvedené dvoustranné mezinárodní smlouvy podle kterého, smluvní strany za podmínek stanovených v této smlouvě uznávají a vykonávají tato rozhodnutí vydaná na území druhé smluvní strany.

6. Po provedeném dokazování pak učinil následující závěr o skutkovém stavu.

7. Žalovaný je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí s nabývacím titulem smlouva o narovnání ze dne 23. 11. 2016, právní účinky zápisu do katastru ke dni 8. 12. 2016. Rozhodnutím Rozhodčího soudu města [místo] ze dne 28. 4. 2016 byla mimo jiné prohlášena za neplatnou smlouva o prodeji akcií ze dne 2. 12. 2013 uzavřená mezi [společnost] a [společnost 2] [společnost] bylo nařízeno vrátit [společnost 2] nebytový prostor v [místo] a [společnost 2] bylo nařízeno vrátit [společnost] 2 000 000 ks akcií [společnost 2].

8. Dne 5. 5. 2016 byla uzavřena mezi žalovaným, [společnost], [společnost 2] a [jméno FO] dohoda o narovnání, podle které za účelem splnění povinností uvedených v rozhodnutí Rozhodčího soudu města [místo] ze dne 28. 4. 2016 zanikl závazek [společnost] vrátit [společnost 2] nebytový prostor v [místo], a to vedle dalšího též tím, že [společnost] poskytne předmětné nemovitosti [společnost 2], přičemž současně [společnost 2] postoupila tento nárok na poskytnutí předmětných nemovitostí na žalovaného. [společnost] se zavázala předmětné nemovitosti na základě předávacího protokolu na žalovaného do pěti dnů od schválení narovnání rozhodčím soudem, jinak byl k postoupení nároku nedošlo a [společnost] se pro tento případ zavázala převést předmětné nemovitosti na základě předávacího protokolu na [společnost 2] do pěti dnů. Rozhodnutím Rozhodčího soudu města [místo] ze dne 5. 8. 2016 byla dohoda o narovnání ze dne 5. 5. 2016 schválena. Dne 23. 11. 2016 byla uzavřena mezi [společnost] jako vlastníkem předmětných nemovitostí a žalovaným jako nabyvatelem dohoda o převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, ve které bylo odkázáno na závazek [společnost] z dohody o narovnání ze dne 5. 5. 2016 převést předmětné nemovitosti na základě předávacího protokolu na žalovaného a [společnost] převedla vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalovaného s tím, že kupní cena byla hrazena vypořádáním podle dohody o narovnání ze dne [datum]. Na listu vlastnictví v katastru nemovitostí týkajícího se předmětných nemovitostí č. LV č. [číslo] vedeném u [správní orgán], Katastrální pracoviště [adresa], je evidována jako nabývací titul pro vlastnické právo žalovaného k předmětným nemovitostem tato dohoda o převodu vlastnického práva, byť je ve výpisu z katastru neprávně označena jako „dohoda o narovnání“.

9. Rozhodnutím Rozhodčího soudu [místo] ze dne 11. 1. 2021 byl prohlášen konkurs na společnost [společnost 3] (dále jen „právní nástupce [společnost]“). Rozhodnutím Rozhodčího soudu [místo] obvodu ze dne 24. 5. 2021 bylo zrušeno rozhodnutí Rozhodčího soudu města [místo] ze dne 5. 8. 2016, kterým byla schválena dohoda o narovnání ze dne 5. 5. 2016. Usnesením 9. odvolacího Rozhodčího soudu ze dne 28. 7. 2021 bylo mimo jiné zrušeno rozhodnutí Rozhodčího soudu města [místo] ze dne 28. 4. 2016, a orgánu [stát], který registruje tamní nemovitosti, bylo zakázáno registrovat převody nemovitostí nacházejících se na území [místo]. Rozhodnutím Rozhodčího soudu města [místo] ze dne 4. 10. 2021 byla mimo jiné zamítnuta žádost žalovaného o schválení dohody o narovnání ze dne [datum] a žádost konkursního správce právního nástupce [společnost] o zrušení výkonu s vrácením vymoženého plnění. Usnesením 9. odvolacího Rozhodčího soudu ze dne 14. 1. 2022 bylo zastaveno řízení ve věci odvolání konkursního správce právního nástupce [společnost] proti rozhodnutí Rozhodčího soudu města [místo] ze dne 4. 10. 2021. Usnesením Rozhodčího soudu [místo] obvodu ze dne 11. 3. 2022 bylo zrušeno rozhodnutí Rozhodčího soudu města [místo] ze dne 4. 10. 2021 v části, kterou byla odmítnuta žádost konkursního správce právního nástupce [společnost] o zrušení výkonu s vrácením vymoženého plnění. Rozhodnutím Rozhodčího soudu [místo] ze dne [datum] byl zproštěn funkce dosavadní správce konkursní podstaty právního nástupce [společnost] [jméno FO] a byl jmenován nový správce [jméno FO].

10. Rozhodnutím Rozhodčího soudu města [místo] ze dne 14. 7. 2022, č. j. [spisová značka] byl zrušen výkon rozhodnutí Rozhodčího soudu města [místo] ze dne 5. 8. 2016, kterým byla schválena dohoda o narovnání ze dne 5. 5. 2016, kterou mělo být převedeno vlastnické právo z [společnost] na [společnost 2] a posléze na žalovaného.

11. Smlouvou o postoupení pohledávky č. 2 ze dne 21. 6. 2023 právní nástupce [společnost] zastoupený správcem konkursní podstaty [jméno FO] jako postupitel postoupil na žalobce pohledávku specifikovanou jako nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Předávacím protokolem ke smlouvě č. 2 ze dne 21. 6. 2023 si právní nástupce [společnost] zastoupený správcem konkursní podstaty [jméno FO] a žalobce potvrdili splnění podmínek smlouvy o postoupení pohledávky č. 2 ze dne 21. 6. 2023.

12. Na základě takto zjištěného skutkového stavu, soud I. stupně s odkazem na ust. § 80 o. s. ř. a judikaturu Nejvyššího soudu týkající se určovacích žalob (usnesení NS ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3493/2021), aktivní věcné legitimace (usnesení NS ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3265/2020 a deklaratorních a konstitutivních rozsudků (rozsudek NS ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3589/2007) konstatoval, že žaloba na určení vlastnického práva má deklaratorní charakter a žalobce by byl aktivně věcně legitimován jen za předpokladu, že by byl nositelem vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Jediným hmotně právním vztahem, ze kterého by bylo možno snad usuzovat na (nějaké) spojení žalobce s předmětnými nemovitostmi, je smlouva o postoupení pohledávky č. 2 ze dne 21. 6. 2023 mezi právním nástupcem [společnost], jako postupitelem, a žalobcem jako postupníkem. Předmětem smlouvy ovšem není převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem z právního nástupce [společnost] na žalovaného (správně patrně žalobce – pozn. odvolacího soudu), ale postoupení pohledávky spočívající v nabytí vlastnického práva k nim. Právní nástupce [společnost] tak podle smlouvy ani nedeklaruje, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, pouze dovozuje (s odkazem na rozhodnutí soudů [stát] o zrušení jiných rozhodnutí soudů [stát] – ve vztahu k dohodě o narovnání ze dne[Anonymizováno]5. 5. 2016), že má právo (pohledávku) na jejich (znovu)nabytí do vlastnictví a toto právo (pohledávku) postupuje žalobci.

13. Smlouvou o postoupení pohledávky č. 2 ze dne 21. 6. 2023 tak nenabyl žalobce vlastnické právo k předmětným nemovitostem a jiný hmotně právní titul k nabytí vlastnického práva žalobce v řízení netvrdil, ani neprokazoval. Pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce ve sporu a z toho vyplývající absence naléhavého právního zájmu žalobce na podání žaloby proto soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl s tím, že již nebylo nutné se pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce ve sporu a nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení zabývat okolnostmi dopadu rozhodnutí soudů [stát] na souzenou věc.

14. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a tyto přiznal ve věci plně úspěšnému žalovanému za právní zastoupení advokátem.

15. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, v němž namítal, že nemohl svůj nárok uplatnit žalobou na plnění, proto podal žalobu na určení vlastnického práva (usnesení NS ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2494/2010). Naléhavý právní zájem žalobce plyne ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 6. 2023, kterou mu bylo právní nástupcem [společnost] postoupeno právo nabýt do svého vlastnictví předmětné nemovitosti. Aktuální zápis v katastru nemovitostí tak není v souladu se skutečným stavem. Závěr soudu I. stupně, že ve věci není aktivně věcně legitimován je nesprávný, neboť z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že aktivně věcně legitimován je ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde (usnesení NS ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3493/2021). Žalobce aktivně věcně legitimován je, neboť disponuje pohledávkou spočívající v právu nabýt do vlastnictví předmětné nemovitosti, proto má také naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Tvrdí-li vlastníkem, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, je nutno se domáhat žalobou na určení tohoto vlastnického práva (usnesení NS ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1848/2000). I soud. I. stupně konstatoval, že žalobce disponuje pohledávkou na nabytí vlastnického práva. Žalobce tak má právo na nabytí předmětných nemovitostí do vlastnictví, jeho pohledávka se tak fakticky překrývá s pojmem vlastnictví. Představuje jen přechodný právní nástroj, jehož uspokojením se obnoví původní stav a deklaratorní rozsudek by plnil úlohu nabývacího titulu. Rozsudek soudu I. stupně je tedy nepřezkoumatelným a žalobce proto navrhl, aby ho odvolací soud změnil, tak, že žalobě vyhoví, nebo aby ho zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.

16. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhoval, aby bylo rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrzeno. Argumentoval tím, že žalobce neprokazuje vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Smlouva o postoupení pohledávky č. 2) ze dne 21. 6. 2023 sama naznačuje, že vlastníkem předmětných nemovitostí není. Žalobce tak není aktivně věcně legitimován ve sporu. Žalobce také neprokázal, že by dohoda o převodu vlastnického práva ze dne 23. 11. 2016, na základě které nabyl žalovaný předmětné nemovitosti do vlastnictví byla změněna, nebo že je neplatná. Rozhodnutí ruských soudů byla navíc vydána v rámci insolvenčního řízení a nemohu být proto na území ČR uznána.

17. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

18. Odvolací soud zopakoval dokazování smlouvu o postoupení pohledávky č. 2) ze dne 21. 6. 2023, z níž zjistil že společnost s ručením omezením „[společnost 3]“, podle nesporných tvrzení účastníků, učiněných v řízení před soudem I. stupně právní nástupce [společnost]) (viz bod 13 napadeného rozsudku) postupuje na žalobce pohledávku spočívající v nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě výroku Rozhodčího soudu města [místo] ve věci č. j. [spisová značka] ze dne 14. 7. 2022 (zrušení výkonu rozhodnutí Rozhodčího soudu města [místo] ze dne 5. 8. 2016, kterým byla schválena dohoda o narovnání ze dne 5. 5. 2016, kterou mělo být převedeno vlastnické právo k předmětným nemovitostem z [společnost] na [společnost 2] a posléze na žalovaného). Podle čl. 7. 5 smlouvy ve všech ostatních záležitostech, které nejsou upraveny smlouvou, se strany řídí platnými občanskoprávními předpisy [stát].

19. V usnesení ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. [spisová značka], na které správně poukázal soud I. stupně Nejvyšší soud upozornil, že: „V judikatuře Nejvyššího soudu je dlouhodobě zastáván názor, podle něhož předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. . . Není-li žalobce aktivně věcně legitimován, nemůže mít ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť nemůže přirozeně doložit, že by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým nebo bylo jinak ohroženo.“

20. V daném případě, s ohledem na skutečnost, že předmětné nemovitosti se nacházejí v České republice, se vlastnické právo k nim řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území nemovitost leží ve smyslu čl. 37 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních (vyhláška 95/1983 Sb m. s.).

21. Základní způsoby nabytí vlastnického práva k nemovitosti podle českého práva lze rozlišit na originární (přivlastnění, nález, přírůstek, vydržení), odvozené na základě smlouvy (kupní, darovací, směnné) nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci (např. zrušení spoluvlastnictví, vypořádání společného jmění manželů), v takovém případě se pak jedná o konstitutivní rozhodnutí soudního orgánu.

22. Žaloba na určení vlastnického práva, je, jak uváděl již soud I. stupně, zjevně žalobou deklaratorní. Jejím prostřednictvím může soud pouze výrokem deklarovat již existující vlastnické právo (viz rozsudek NS ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. [spisová značka]). Podle předložené smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené podle práva [stát], měl být na žalobce postoupen jakýsi nárok na nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem v důsledku zrušení rozhodnutí Rozhodčího soudu města [místo] ze dne 5. 8. 2016, kterým byla schválena dohoda o narovnání ze dne 5. 5. 2016, kterou mělo být převedeno vlastnické právo z [společnost] na [společnost 2] a posléze na žalovaného Zrušení rozhodnutí Rozhodčího soudu města [místo] ze dne 5. 8. 2016 však nepředstavuje žádný ze způsobů nabytí vlastnického práva k nemovitosti podle českého práva. Nejedná se o konstitutivní rozhodnutí ve smyslu ust. § 1114 o. z., na základě kterého by se právní nástupce [společnost] stal vlastníkem předmětných nemovitostí.

23. Pokud žalobce tvrdí, že předmětné postoupení mělo být nástrojem obnovení původního stavu, tzn., že by zrušení výkonu rozhodnutí Rozhodčího soudu města [místo] ze dne 5. 8. 2016, kterým byla schválena dohoda o narovnání ze dne 5. 5. 2016, mělo znamenat, že skutečný vlastník nemovitostí je i nadále jejich vlastníkem, mohl by se čistě teoreticky domáhat předmětného určení pouze skutečný vlastník nemovitosti. Tak tomu, ale v daném případě není.

24. Žalobce tedy nemůže být úspěšný s určovací žalobou, protože vlastnické právo k předmětným nemovitostem nenabyl podle žádného ze způsobů nabytí vlastnického práva v souladu s českým právem. Naopak sám tvrdí, že disponuje pouze pohledávkou spočívající v právu nabýt do vlastnictví předmětné nemovitosti, a přitom sám odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu podle které tvrdí-li vlastník, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, je nutno se domáhat žalobou na určení tohoto vlastnického práva (usnesení NS ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1848/2000). Žalobce ale netvrdí, že by vlastníkem předmětných nemovitostí byl.

25. Na žalobce tak měla být podle smlouvy o postoupení pohledávek postoupena pohledávka spočívající v nabytí vlastnického práva, tj. jen jakýsi nárok na nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem, nikoliv vlastnické právo samotné.

26. Jak zcela správně uzavřel soud I. stupně žalobce tak nemá tak aktivní věcnou legitimaci ve sporu.

27. Vlastnické právo podle českého práva totiž není pohledávkou, ale věcným právem majícím absolutní povahu (§ 1011 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), a proto ho nelze z povahy věci jako pohledávku postoupit.

28. Již na tomto základě, tedy bylo možné žalobu zamítnou, aniž by bylo potřeba se blíže zabývat okolnostmi vyplývajícím z rozhodnutí ruských soudů, která byl v nalézacím řízení provedena k důkazu.

29. Z důvodů shora uvedených proto postupoval odvolací soud podle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu I. stupně potvrdil z důvodů v něm uvedených, včetně výroku o nákladech řízení. K tomu odvolací soud doplňuje, že soud I. stupně správně vycházel z prokázané ceny předmětných nemovitostí ve smyslu ust. § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“) Stanovení tarifní hodnoty podle ceny věci, jíž se právní služby dotýkaly ve smyslu ust. § 8 odst. 1 a. t. upřednostňuje jak Nejvyšší soud (viz např. jeho rozhodnutí ze dne 12. 8. 2016, sp. zn. 26 Cdo 684/2016, tak Ústavní soud (viz např. jeho rozhodnutí ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2305/19. Náklady nalézacího řízení pak soud I. stupně i správně vypočítal.

30. Výrok o nákladech odvolacího řízení je pak odůvodněn ust. § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., a tyto byly přiznány i v odvolacím řízení plně úspěšnému žalovanému. Náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, které tvoří odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Tarifní hodnota činila jako v řízení před soudem I. stupně částku ve výši 60 540 000 Kč, z níž činila odměna za jeden úkon právní služby částku ve výši 68 540 Kč. Žalovanému vznikl nárok na úhradu odměny advokáta za vyjádření k odvolání ze dne 23. 4. 2025 a účast na odvolacím jednání dne [datum]. Celková odměna advokáta za dva úkony právní služby činí 137 080 Kč, k níž náleží dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle 13 odst. 4 a. t. v celkové výši 600 Kč. Další část náhrady nákladů řízení tvoří daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, tj. částka 28 912,80 Kč. Celkové náklady řízení žalovaného činí částku ve výši 166 592,80 Kč.

31. Odvolací soud nicméně zároveň ve vztahu k nákladovém výroku II tohoto rozhodnutí dle ust. § 164 o. s. ř. opravil zjevnou nesprávnost spočívající v tom, že jako paušální náhradu hotových výdajů za vyjádření k odvolání ze dne 23. 4. 2025 a účast na odvolacím jednání dne [datum] do nákladů řízení zahrnul jen částku ve výši 2 x 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t ve znění do 31. 12. 2024, ačkoliv od 1. 1. 2025 činí paušální náhrada hotových údajů 450 Kč. Správně tak měla být do nákladů odvolacího řízení žalovaného zahrnuta částka 2 x 450 Kč a správná výše DPH pak tudíž činí celkem 28 975,80 Kč a správná celková výše nákladů odvolacího řízení žalobce činí 166 955,80 Kč.