o výživné neprovdané matky a o náklady spojené s těhotenstvím a porodem

1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 156 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 13 000 Kč splatných vždy do každého 20. dne v měsíci pod ztrátou výhody splátek až do úplného zaplacení dluhu počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 2 000 Kč měsíčně od 1. 7. 2023 do 31. 10. 2023 a co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 1 000 Kč měsíčně od 1. 1. 2024 do 21. 6. 2025 (výrok II.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 47 736 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a povinnost zaplatit soudní poplatek na účet České republiky – Obvodního soudu pro [adresa] ve výši 2 360 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému platit jí výživné neprovdané matky ve výši 6 000 Kč měsíčně v období od 1. 7. 2023 do 31. 12. 2023 a ve výši 7 000 Kč měsíčně v období od 1. 1. 2024 do 21. 6. 2025 a současně uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí příspěvek na náklady spojené s těhotenstvím a porodem ve výši 20 000 Kč. Žalobu odůvodnila tak, že z partnerského vztahu s žalovaným se dne [datum] narodil nezletilý [jméno FO]. Žalobkyně a žalovaný neuzavřeli manželství a společnou domácnost žalovaný opustil v srpnu 2022 a na začátku roku 2023 došlo i k ukončení partnerského vztahu. Žalobkyně je svobodná. Před nástupem na mateřskou dovolenou pracovala pro společnost [právnická osoba]. s příjmem 51 000 Kč měsíčně čistého. Po nástupu na mateřskou dovolenou v květnu 2023 pobírala peněžitou pomoc v mateřství ve výši 38 000 Kč měsíčně. Od 6. 11. 2023 je na rodičovské dovolené a je příjemcem rodičovského příspěvku. Žalobkyně je současně příjemcem přídavku na dítě ve výši 1 330 Kč měsíčně od 1. 4. 2024 a příspěvku na bydlení. Žalobkyně bydlí v pronajatém bytě s nájemným ve výši 15 000 Kč měsíčně a náklady za energie ve výši 5 000 Kč. Byt je vytápěn dřevem, za které žalobkyně hradí průměrně 2 000 Kč měsíčně. Dále hradí 500 Kč za penzijní připojištění u společnosti [právnická osoba]. Za jídlo a drogistické zboží hradí cca 10 000 Kč měsíčně. Žalobkyně je vlastníkem automobilu tov. zn. [název] a jeho provoz jí vyjde měsíčně na částku 4 500 Kč. Žalobkyně hradila v letech 2023 a 2024 povinné ručení na 2 motorky ve výši 3 840 Kč ročně, aktuálně má již pouze jednu. V souvislosti s těhotenstvím a porodem žalobkyni vznikly dodatečné náklady – za doplňky a výživu v těhotenství a po porodu ve výši cca 6 000 Kč, za prenatální vyšetření ve výši 12 000 Kč, za zpracování placenty ve výši 4 150 Kč, za těhotenskou masáž ve výši 1 100 Kč, za těhotenskou napářku ve výši 2 000 Kč, za těhotenské oblečení ve výši 15 000 Kč a za cestovní náklady za lékařská vyšetření ve výši 5 500 Kč. Průměrný měsíční příjem žalovaného činí 64 000 Kč. Žalovaný žije v bytě své partnerky a nemá vyjma nezletilého [jméno FO] žádnou vyživovací povinnost.

3. Žalovaný se žalobou nesouhlasil s tím, že hradí výživné na nezletilého syna [jméno FO] ve výši 6 000 Kč měsíčně, přičemž dle jeho názoru by výživné mělo činit s ohledem na věk nezletilého a jeho potřeby a příjem povinného rodiče 2 500 až 4 000 Kč měsíčně. Náklady související s těhotenstvím a porodem byly zahrnuty již do výživného pro nezletilého ve výši 6 000 Kč, a proto je nelze žalobkyni opětovně přiznat. Poukazoval na trvalý pokles příjmů oproti předcházejícímu období, kdy dosahoval příjmu 50 000 až 60 000 Kč měsíčně, od července 2024 však dosahuje příjmu 20 000 Kč měsíčně, přestože, prozatím však neúspěšně, se snaží najít si zaměstnání s lepším finančním ohodnocením. Pokoušel se najít zaměstnání v oboru, ve kterém má zkušenosti, jako např. učitel anglického jazyka nebo na obchodně-manažerských pozicích, ale i v oborech, které nevyžadují vysokou kvalifikaci, např. v pohostinství nebo na pozici řidiče. Je však limitován nedostatečnou znalostí českého jazyka. Z důvodu špatné ekonomické situace v září 2024 a v květnu 2025 vycestoval za účelem přivýdělku do [stát], ale šlo však pouze o dočasnou práci. Má dluhy v částce 250 000 Kč a návrh na exekuci na jeho majetek podala i samotná žalobkyně. Dle jeho názoru by soudy při rozhodování o výši výživného neměly vycházet z „přehnaného“ potenciálního příjmu, zejména když prokazuje výrazný trvalý pokles příjmů a odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 871/2024 a ze dne 14. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1578/2023.

4. Soud I. stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu (podrobně uvedeného v napadeném rozhodnutí), že dne [datum] se žalobkyně a žalovaný stali rodiči nezletilého [jméno FO]. Žalobkyně a žalovaný nejsou manželé, společnou domácnost žalovaný opustil v srpnu 2022, následně došlo i k ukončení partnerského vztahu. Oba mají vyživovací povinnost pouze k nezletilému [jméno FO]. Nezletilý byl soudem svěřen do péče žalobkyně a žalovanému byla stanovena povinnost hradit na jeho výživu částku 6 000 Kč měsíčně s účinností od [datum]. Před nástupem na mateřskou dovolenou žalobkyně pracovala pro společnost [právnická osoba]. na pozici [funkce] s příjmem 51 000 Kč měsíčně čistého za období od ledna do dubna 2023. Po nástupu na mateřskou dovolenou na přelomu dubna a května 2023 pobírala peněžitou pomoc v mateřství ve výši cca 35 000 Kč měsíčně. Od 6. 11. 2023 je žalobkyně na rodičovské dovolené a je příjemcem rodičovského příspěvku. V listopadu 2023 činil rodičovský příspěvek 13 770 Kč, v prosinci 2023 a v lednu 2024 20 000 Kč a od února 2024 8 400 Kč. Žalobkyně je současně příjemcem přídavku na dítě ve výši 1 330 Kč od 1. 4. 2024 a příspěvku na bydlení ve výši 4 908 Kč měsíčně od 22. 8. 2023, ve výši 3 674 Kč měsíčně od 1. 10. 2023, ve výši 4 137 Kč měsíčně od 1. 1. 2024, ve výši 8 897 Kč měsíčně od 1. 4. 2024 a ve výši 10 818 od 1. 10. 2024. Žalobkyně bydlí v pronajatém bytě s nájemným ve výši 15 000 Kč měsíčně a zálohami na energie ve výši 1 850 Kč měsíčně počínaje říjnem 2022 a 1 630 Kč měsíčně počínaje srpnem 2023. V souvislosti s bydlením hradí dále náklady na dřevo, kterým vytápí byt, náklady na vodné a stočné. Měsíčně uhradí žalobkyně za jídlo pro sebe a nezletilého a drogistické potřeby pro svou osobu částku 10 000 Kč. Žalobkyně dále hradí příspěvek na penzijní připojištění ve výši 500 Kč měsíčně, telefonní tarif ve výši cca 500 Kč měsíčně a internetovou televizi ve výši 200 Kč měsíčně. V souvislosti s těhotenstvím a porodem žalobkyni vznikly dodatečné náklady, zejména za prenatální vyšetření ve výši 12 500 Kč, za zpracování placenty ve výši 4 150 Kč, za těhotenskou masáž ve výši 1 100 Kč, dále za těhotenské oblečení, za cestovní náklady na četná lékařská vyšetření apod. Žalobkyně je vlastníkem automobilu a v letech 2023 a 2024 vlastnila i 2 motorky, nyní má již pouze jednu. Žalovaný v České republice žije od září 2019. Do České republiky přicestoval za účelem studia [činnost]. Má [titul] v oboru [obor] a [titul] z [obor] na univerzitě v [stát]. Pracuje pro společnost [právnická osoba] na pozici [funkce] a [funkce], v listopadu 2023 obdržel čistou mzdu 13 858 Kč a od ledna 2024 dosahuje čisté mzdy ve výši 18 571 Kč měsíčně. V roce 2023 pracoval až do srpna 2023 na základě pracovní smlouvy i pro společnost [právnická osoba] (nyní [právnická osoba].) se mzdou ve výši 15 371 Kč měsíčně. Od ledna do srpna 2024 spolupracoval s touto společností na základě živnostenského oprávnění a za toto období obdržel od této společnosti cca 48 000 Kč měsíčně, kdy spolupráce byla ukončena ze strany společnosti, neboť se přestala zabývat vytvářením videí a přestala využívat služeb video editorů. Z důvodu špatné ekonomické situace žalovaný v září 2024 a v květnu 2025 vycestoval za účelem přivýdělku do [stát]. V říjnu 2024 obdržel za sezonní brigádu ve [stát] platbu ve výši 2 095,20 EUR, v květnu 2025 ze stejného důvodu platbu ve výši 2 552 EUR a v červnu 2025 platbu ve výši 592,40 EUR. Snažil se najít si zaměstnání s lepším finančním ohodnocením, např. jako učitel anglického jazyka nebo na obchodně-manažerských pozicích, ale i v oborech, které nevyžadují vysokou kvalifikaci, např. v pohostinství nebo na pozici řidiče, ale nebyl úspěšný. Od září 2024 tak jeho jediným zaměstnavatelem zůstala společnost [právnická osoba] Má řadu dluhů (např. společnosti [právnická osoba]., [právnická osoba], [právnická osoba], městské části [adresa]. Bydlí s přítelkyní a v průběhu let 2023 a 2024 hradili náklady na bydlení 13 000 Kč měsíčně.

5. Soud I. stupně v případě tohoto sporu s mezinárodním prvkem, jelikož žalovaný je státní příslušník [stát], dovodil svoji příslušnost ve věci výživného z článku 3 písm. a), b) nařízení rady (ES) č. 4/2009. Rozhodným právem pak shledal právo české dle článku 3 rozhodnutí Rady (ES) ze dne 30. 11. 2009, č. 2009/941/ES (Haagský protokol ze dne 23. 11. 2017).

6. Uzavřel, že účelem § 920 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, je ochrana neprovdané matky před nepříznivými sociálními a majetkovými dopady porodu a následné péče o novorozené dítě za situace, kdy nesdílí s otcem dítěte rodinnou domácnost (a tudíž nedochází k úhradě společných nákladů této domácnosti) a nedojde ze strany otce dítěte k dobrovolnému plnění. Základ nároku žalobkyně na výživné vůči žalovanému je dán společným dítětem, synem [jméno FO], který se narodil dne [datum]. Při stanovení výživné pak vycházel z možností a schopností povinného s přihlédnutím k jeho dalším majetkovým poměrům podle § 913 o. z.

7. Dovodil, že provedeným dokazováním nebylo zjištěno nic, co by měnilo závěry přijaté Okresním soudem v [adresa] a zejména Krajským soudem v [adresa] o výši příjmu žalovaného, pokud bylo uzavřeno, že v možnostech a schopnostech žalovaného bylo v rozhodném období dosažení příjmu 50 000 až 60 000 Kč měsíčně. Žalovaný se nachází v produktivním věku, je bez zdravotního omezení, v tomto směru ostatně ničeho jiného netvrdil, disponuje vysokoškolským vzděláním v několika oborech ([obor], [obor] a [obor]), pracovními zkušenostmi v oblasti reklamy a produkce i jazykovou vybaveností. Neexistuje žádný důvod, proč by i nadále, zejména od července/srpna 2024, kdy s ním byla ukončena spolupráce ze strany společností [právnická osoba]., nemohl dosahovat stejné mzdy jako v předchozím období, tj. 50 000 až 60 000 Kč měsíčně, tj. při srovnání údajů z [právnická osoba], ve své podstatě průměrné mzdy v [adresa] v letech 2023 až 2025.

8. Žalobkyně má v důsledku celodenní péče o narozeného syna snížené výdělečné možnosti. Její pravidelný příjem před narozením nezletilého do dubna 2023, činil 51 000 Kč měsíčně čistého, od května do října 2023 byla žalobkyni vyplácena peněžitá pomoc v mateřství ve výši cca 35 000 Kč měsíčně, od listopadu 2023 je příjemcem rodičovského příspěvku a současně příspěvku na bydlení. Součet naposledy uvedených částek, vyjma měsíců prosinec 2023 a leden 2024, nepřesahuje částku 20 000 Kč měsíčně, která je ve své podstatě srovnatelná s celkovou výší nákladů na bydlení žalobkyně. Na straně žalobkyně tak lze shledat změnu v majetkových poměrech, které by při obvyklém běhu událostí na její straně trvaly, pokud by neotěhotněla, neporodila a nepečovala o nezletilého. Na straně žalobkyně došlo ke snížení výdělkových množností v důsledku narození a péče o nezletilého [jméno FO] a nyní dosahuje příjmu o více než 30 000 Kč nižšího než před otěhotněním a ve své podstatě je zajištěna pouze dávkami státní sociální podpory. Přídavek na dítě, který je vyplácen žalobkyni, je dávkou určenou pro nezletilé dítě.

9. Žalovaný žije v [adresa], která nabízí spoustu pracovních příležitostí a profesního uplatnění. S ohledem na výši nákladů na život v [adresa] se ostatně nejeví jako věrohodné, že by žalovaný mohl žít pouze veskrze z minimální mzdy, a to i s ohledem na jeho kvalifikaci. Nelze rovněž přehlédnout, že přestože žalovaný tvrdí, že z částky nepřesahující 20 000 Kč měsíčně žije od července/srpna 2024, aktivitu stran hledání zaměstnání vyvinul až v podstatě v 2. čtvrtletí roku 2025. Tato skutečnost nasvědčuje tomu, že ekonomická situace žalovaného byla na takové úrovni, že mohl posečkat s hledáním dalšího zaměstnání. Ani neúspěch u žalovaným oslovených potenciálních zaměstnavatelů neznamená, že by žalovaný nemohl dosahovat předchozího příjmu, byť např. i v jiném oboru. Soud v neposlední řadě zohlednil, že žádným jiným způsobem, žádnou jinou formou se žalovaný na výživném žalobkyně nepodílel. Též ani množství závazků žalovaného nemůže jít k tíži žalobkyně, neboť v takovém případě by mohlo dojít k tomu, že by žalovanému byla vyměřena pouze symbolická částka. Po určité době, co budou závazky žalovaným uhrazeny, se již žalobkyně svého nároku však domáhat nemůže.

10. Soud I. stupně považoval za přiměřené výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně za období od července do října 2023 a ve výši 6 000 Kč měsíčně za období od listopadu 2023 do června 2025 se zřetelem k majetkovým poměrům účastníků a odůvodněným potřebám žalobkyně v souladu se zákonnými kritérii, když vzal v potaz podstatný rozdíl v příjmu žalobkyně po nástupu na mateřskou dovolenou sestávajícího z peněžité pomoci v mateřství a příspěvku na bydlení (cca 40 000 Kč měsíčně) a následně od listopadu 2023 sestávajícího z dávek státní sociální podpory, jejichž součet činí cca 20 000 Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že v době vyhlášení rozsudku již uplynula lhůta splatnosti výživného, rozhodl o nedoplatku za dobu 24 měsíců (4 x 4 000 Kč + 20 x 6 000 Kč) v celkové výši 136 000 Kč (výrok I. napadeného rozhodnutí). Ve zbývajícím rozsahu, tj. 2 000 Kč měsíčně za dobu od 1. 7. 2023 do 31. 10. 2023 a ve výši 1 000 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2024 do 21. 6. 2025 soud žalobu zamítl (výrok II. napadeného rozhodnutí).

11. Soud I. stupně shledal za přiměřený i požadavek žalobkyně na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem ve výši 20 000 Kč s tím, že žalobkyně prokázala vynaložení nadstandardních nákladů – za prenatální vyšetření, za zpracování placenty, náklady na dopravu na lékařská vyšetření, na masáž, jakož i náklady na nákup těhotenského oblečení, hygienických potřeb, vitamínů apod.

12. Uložil tedy žalovanému uhradit žalobkyni celkem částku 156 000 Kč (136 000 Kč[Anonymizováno]+ 20 000 Kč) v měsíčních splátkách po 13 000 Kč vzhledem k celkové výši nedoplatku, majetkovým poměrům žalovaného a stanovisku žalobkyně, která souhlasila s lhůtou splatnosti až jeden rok.

13. Výrok o nákladech řízení soud I. stupně odůvodnil § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalobkyni přiznal 72 % nákladů řízení, tj. 47 736 Kč.

14. U výroku o soudním poplatku pak odkázal na § 11 odst. 2 písm. f) ve spojení s § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.

15. Proti tomuto rozhodnutí podal včasné odvolání žalovaný s odůvodněním, že částka, kterou soud přiznal je doslova „předražená“ a částky, které uvádí matka (žalobkyně) jsou jednak předražené a jednak neopodstatněné. Tvrzení žalobkyně, že jí v souvislosti s těhotenstvím a porodem vznikly dodatečné náklady ve výši 6 000 Kč za doplňky a výživu v těhotenství a po porodu označil za nepřiměřené s tím, že jíst musí, ať je těhotná či nikoliv. Namítl, že není jasné, jak lze dokázat, že se žalovaná stravovala o částku 6 000 Kč vyšší než při běžném životě.

16. Částku ve výši 12 000 Kč za prenatální vyšetření označil za neobhajitelnou s tím, že takováto vyšetření běžně hradí zdravotní pojišťovna. Pokud si žalobkyně zvolila nějaké soukromé pracoviště, které nemá smlouvu se zdravotní pojišťovnou, pak jde o volbu žalobkyně a nelze to dávat k tíži žalovanému. Zpracování placenty za částku ve výši 4 150 Kč je v podstatě rozmar žalobkyně, nikoliv nutný lékařský zákrok. To samé platí o těhotenské masáži za 1 100 Kč a o těhotenské napářce ve výši 2 000 Kč, jakož i o těhotenském oblečení, na něž vynaložila částku 15 000 Kč s tím, že toto lze koupit podstatně levněji a pokud chtěla žalobkyně luxusní těhotenské oblečení, pak opět to nelze dávat k úhradě žalovanému. Totéž dle žalovaného platí o částce ve výši 5 500 Kč za cestovní náklady na lékařská vyšetření.

17. Soudu I. stupně žalovaný vytkl, že nevzal v potaz, že hradí výživné na nezletilého syna [jméno FO][Anonymizováno]ve výši 6 000 Kč měsíčně, které je již tak vysoké a k věku nezletilého nadhodnocené tak, že náklady související s těhotenstvím a porodem byly zahrnuty již do výživného pro nezletilého.

18. Dále vytkl soudu I. stupně, že nevzal v potaz ani trvalý pokles příjmů žalovaného oproti předcházejícímu období, kdy dosahoval příjmu 50 000 Kč až 60 000 Kč měsíčně, přičemž od července 2024 dosahuje příjmu cca 20 000 Kč měsíčně. Uvedl, že se snaží najít si zaměstnání s lepším finančním ohodnocením, a to v oboru, ve kterém má zkušenosti, jako např. učitel anglického jazyka nebo na obchodně-manažerských pozicích, ale i v oborech, které nevyžadují vysokou kvalifikaci, např. v pohostinství nebo na pozici řidiče. Má však problém v souvislosti s nedostatečnou znalostí českého jazyka. Snažil se uplatnit i v zahraničí.

19. Žalovaný opětovně upozornil na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 871/2024 a ze dne 14. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1578/2023. Soudu I. stupně vytkl, že nevzal v úvahu ani jeho životní situaci, kdy v listopadu 2024 byl nucen odcestovat do [stát] z důvodu dvou úmrtí v rodině. Do České republiky se vrátil až na konci února 2025. Jeho příjmy zůstávají nízké, nepravidelné a nestabilní. Jakékoli krátkodobé či příležitostné výdělky nelze považovat za stabilní příjem, ze kterého by bylo možné dovozovat dlouhodobou platební schopnost. V České republice po většinu doby pracoval v mezinárodním prostředí, kde byla používána angličtina. Znalost českého jazyka nebyla vyžadována a původně ani neplánoval trvalý pobyt v České republice. Soustavně se začal učit český jazyk až po narození dítěte.

20. Žalovaný dále namítl, že žalobkyně před podáním žaloby neučinila jednoznačnou a konkrétní výzvu k úhradě výživného podle § 920 o.z. Řízení tedy nebylo vyvoláno odmítáním povinností ze strany odvolatele, ale absencí dohody. Pokud by nějakou výzvu obdržel, jistě by se snažil domluvit na nějaké částce, ale rozhodně na takové, kterou určil soud.

21. Též se vymezil proti výši splátek s tím, že splátky ve výši 13 000 Kč měsíčně po dobu 12 měsíců jsou při jeho příjmech objektivně neudržitelné.

22. Přiznání plné částky 20 000 Kč na náklady těhotenství a porodu nezohledňuje celkový kontext věci, zejména již hrazené vysoké výživné na dítě, dobrovolné platby poskytnuté před zahájením řízení a aktuální finanční situaci. Výše příspěvku je proto nepřiměřená a měla by být snížena.

23. Žalovaný dále namítl, že uložení povinnosti nahradit žalované plné náklady právního zastoupení je v rozporu se zásadou spravedlnosti a rovnosti účastníků.

24. Žádal odvolací soud, aby rozhodnutí změnil tak, aby odpovídalo zásadám přiměřenosti, spravedlnosti a reálné vymahatelnosti s tím, že reálná částka by měla být zhruba na jedné třetině částky přiznané žalobkyni, neboť ta vydávala na své potřeby nepřiměřeně vysoké částky a také zbytečné úkony a nezletilý je dítě obou, nikoliv jen matky (žalobkyně), měla by se na těchto výdajích také podílet.

25. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že:

26. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 70 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč splatných vždy do každého 20 dne v měsíci pod ztrátou výhody splátek až do úplného zaplacení dluhu počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku.

27. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

28. Žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek na účet České republiky — Obvodního soudu pro [adresa] ve výši 1 180 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

29. Žalobkyně je povinna zaplatit soudní poplatek na účet České republiky — Obvodního soudu pro [adresa] ve výši 1 180 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

30. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozhodnutí jako věcně správného.

31. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a ust. § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

32. Soud prvního stupně si opatřil dostatek skutkových zjištění zákonně provedeným dokazováním pro rozhodnutí ve věci samé a skutkový stav pak nedoznal žádných změn ani v odvolacím řízení.

33. Soud I. stupně též posoudil věc správně po právní stránce.

34. Jak již přiléhavě uvedl soud I. stupně, podle § 920 odst. 1 o. z. není-li matka dítěte provdána za otce dítěte, poskytne jí otec dítěte výživu po dobu dvou let od narození dítěte a přispěje jí v přiměřeném rozsahu na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem.

35. Podle § 913 odst. 2 věta prvá o.z. při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.

36. Soud musí mít na zřeteli účel ustanovení § 920 o. z., kterým je ochrana neprovdané matky před nepříznivými sociálními a majetkovými dopady porodu a následné péče o novorozené dítě za situace, kdy nesdílí s otcem dítěte rodinnou domácnost (a tudíž nedochází k úhradě společných nákladů této domácnosti) a nedojde ze strany otce dítěte k dobrovolnému plnění (srov. např. i soudem I. stupně citované usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 2169/20). Důvodem pro přiznání výživného není neschopnost matky samostatně se živit, ale skutečnost, že v souvislosti s těhotenstvím a narozením dítěte došlo ke snížení příjmu matky, které je žádoucí kompenzovat poskytování výživy v přiměřeném rozsahu otcem dítěte. Smyslem tohoto výživného pak není dorovnání životní úrovně matky do životní úrovně povinné osoby, v případě, kdy životní úroveň povinné osoby je vyšší (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 2169/20).

37. Při stanovení výživného je nutné vycházet z obecných kritérií, tj. z možností a schopností povinného s přihlédnutím k jeho dalším majetkovým poměrům. Zákon klade důraz na potencialitu, nikoli pouze fakticitu možností povinného (viz § 913 o. z.).

38. Výše výživného se určuje podle potřeb a majetkových poměrů matky a podle schopností a možností otce. Kritériem je přiměřenost, nikoli vyrovnání životní úrovně obou rodičů. Soud tak zohledňuje například příjem matky (mateřská, rodičovský příspěvek), její zdravotní stav a náklady spojené s péčí o dítě. Na straně otce se posuzuje jeho příjem, majetek a další vyživovací povinnosti.

39. Odvolací soud má za to, že soud I. stupně nepochybil při stanovení výše výživného a důsledně se řídil ust. § 920 odst. 1 ve spojení s § 913 o.z. I odvolací soud považuje za přiměřené výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně za období od července do října 2023 a ve výši 6 000 Kč měsíčně za období od listopadu 2023 do června 2025.

40. Příspěvek na náklady těhotenství a porodu podle § 920 odst. 1 o.z. zahrnuje zejména náklady na lékařskou péči, léky, těhotenské oblečení, hygienické potřeby, cesty k lékaři nebo pobyt v nemocnici. Naopak nezahrnuje výbavu pro dítě (kočárek, oblečení apod.), protože tyto náklady se kryjí z výživného na dítě.

41. Žalobkyně prokázala úhradu zvýšených nákladů na stravu a vitamíny a těhotenské oblečení (když na rozdíl od odvolatele odvolací soud nemá nákupy oblečení ve firmách [právnická osoba] a [právnická osoba] za nákup v luxusním obchodě), což je i obecně známou skutečností podle § 121 o.s.ř., jakož i náklady na cestovné a vyšetření v souvislosti s těhotenstvím. I když lze souhlasit s odvolatelem, že zpracování placenty není účelně vynaloženým nákladem stejně jako těhotenská napářka, ostatní lékařská vyšetření nebyla neúčelná. Jde nepochybně o zcela obvyklé a přirozené náklady. Jejich výše také není nijak neobvyklá a příspěvek žalovaného ve výši 20 000 Kč je též přiměřený a v souladu s § 920 odst. 1 o.z.

42. Pokud jde o další odvolací námitky, žalovaný jen zopakoval námitky, s kterými se již podrobně vypořádal soud I. stupně v napadeném rozhodnutí. Námitka žalovaného, že hrazením výživného na nezletilého syna ve výši 6 000 Kč měsíčně jsou uhrazeny i náklady související s těhotenstvím žalobkyně, je nedůvodná, neboť jde o dva samostatné nároky, a to nárok matky a nárok nezletilého, které nelze směšovat. Krajský soud v [adresa] rozhodl o povinnosti hradit výživné na nezletilého ve výši 6 000 Kč měsíčně, neboť na rozdíl od Okresního soudu v [adresa] shledal, že i v roce 2023 žalovaný mohl dosahovat příjmu 50 000 až 60 000 Kč měsíčně. Při určení výživného pro nezletilé dítě je přitom jedním z kritérií rovněž shodná životní úroveň dítěte a rodičů (viz 915 o. z.).

43. Opakovaný poukaz odvolatele na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 871/2024 a IV. ÚS 1578/2023 je též nepřípadný. Jak již správně uvedl soud I. stupně, závěry nálezů nelze paušalizovat, ale vždy je nutné přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Uvedená judikatura se týkala výživného pro nezletilé děti. Nález sp. zn. I. ÚS 871/2024 řeší zejména otázku změny poměrů a zpětného zvýšení výživného a nelze ho v souzené věci použít. Naopak nález sp. zn. IV. ÚS 1578/2023 řeší otázku zjištění celkových majetkových poměrů povinného, když Ústavní soud uzavřel, že není možné, aby se soud omezil na konstatování, že skutečná výše příjmů je vyšší, než tvrdí jeden z rodičů, aniž by se pokusil zjistit nejen jeho faktické příjmy, ale i potencionální příjmy z podnikání a další majetkové poměry. Především se pak týká aplikace § 916 o. z. pro stanovení příjmu rodiče, což však soud v souzeném případě neaplikoval.

44. I v tomto nálezu však Ústavní soud zdůraznil (viz bod 18.), že soud je povinen při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného rodiče vycházet nejen z fakticity jeho příjmů a jeho reálných majetkových poměrů, ale také z potenciality příjmů, tj. příjmů, kterých by mohl dosahovat. Potencialitu příjmů přitom soud I. stupně zohlednil a ani v tomto směru nelze soudu I. stupně nic vytknout.

45. K námitce žalovaného, že by soudy neměly vycházet z „přehnaného“ potenciálního příjmu, lze tak zdůraznit, že akcent na potencialitu vychází ze zákona (viz § 913 o. z.) i z judikatury citované žalovaným (viz shora nález sp. zn. IV. ÚS 1578/2023 ze dne 14. 5. 2024). Potencionální příjem žalobce vyplývá z příjmu zjištěného v opatrovnickém řízení a v souladu s § 13 o.z. pak legitimní očekávání účastníků muselo být, že ze stejného příjmu bude vycházet i soud v tomto řízení.

46. Žalovaný přitom neuvedl žádné objektivní skutečnosti, které by mohly mít vliv na jeho moderaci. Ostatně ani jeho tvrzení, že od července 2024 dosahuje příjmu cca 20 000 Kč měsíčně neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, když opomíjí další příjmy, protože kromě zaměstnání má příjmy i z podnikání v ČR i v zahraničí.

47. Žalovaný přitom na náklady spojené s těhotenstvím a porodem žalobkyni nic neuhradil, když sice dne 1. 9. 2022 poukázal žalobkyni částku 18 500 Kč, ale tuto částku mu žalobkyně poukázala obratem zpět. Další tvrzená částka 6 000 Kč pak z provedeného dokazování nevyplývá. Žádnou platbu na výživném pak neuváděl ani odvolatel.

48. Soud I. stupně pak též nepochybil, pokud lhůtu k plnění stanovil podle ust. § 160 odst. 1 věta druhá před středníkem o. s. ř. a určil, že žalovaný má částku splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 13 000 Kč splatných vždy do každého 20. dne v měsíci pod ztrátou výhody splátek až do úplného zaplacení dluhu počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku. Taková lhůta zaručí, že žalovaný zaplatí v přiměřené době, když do rozhodnutí doposud nic nezaplatil.

49. Soud I. stupně pak nepochybil ani pokud o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř.

50. Okolnosti, za nichž je možné použít ust. § 150 o. s. ř. je nutno v rámci řízení vnímat komplexně ve vztahu k celému řízení a zvážit poměry obou procesních stran. Nejde o automatické pravidlo, které by se uplatňovalo ve vztahu k typu řízení (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/07 nebo sp. zn. I. ÚS 303/12), jde o prvek individualizace, nikoliv libovůli ze strany soudu (srov. i nález III. ÚS 727/2000). Soud k aplikaci tohoto ustanovení přitom přistupuje výjimečně (srov. např. I. ÚS 191/06).

51. Toto ustanovení neslouží ke zmírňování či odstranění majetkových rozdílů mezi stranami (srov. I. ÚS 2862/07) a má pouze sloužit k dosažení spravedlnosti, pokud jde o vedení soudního řízení a jeho výsledek (II. ÚS 237/05, případně Nejvyšší soud sp. zn. 29 Cdo 2438/2013). Přitom závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci neměl úspěch, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého. Odvolatel zároveň ani žádné právně relevantní skutečnosti, pro které by bylo namístě použití výše uvedeného ustanovení, neuvádí, když již z podstaty věci nemůže být tímto důvodem převážný neúspěch ve věci nebo jiný právní názor soudu než názor žalovaného.

52. V souzené věci přitom nejsou dány žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly použití ust. § 150 o.s.ř. a netvrdí je ani žalovaný.

53. Soud I. stupně pak též správně rozhodl o soudním poplatku, když žalobkyně je od placení soudních poplatků osvobozena ze zákona dle § 11 odst. 2 písm. f) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a žalovaný je povinen jej uhradit dle výsledku řízení podle § 2 odst. 3 téhož zákona a soud I. stupně nepochybil ani při stanovení jejich výše.

54. Odvolací soud tedy rozhodnutí soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku I. co do napadené částky 86 000 Kč a lhůty k plnění a ve výroku III. o nákladech řízení a ve výroku IV. o soudním poplatku potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné.

55. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že ve vyhovujícím výroku I. co do částky 70 000 Kč zůstalo rozhodnutí soudu I. stupně odvoláním nedotčeno (ust. § 206 odst. 2 o. s. ř.).

56. O nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a žalovaným bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když zcela úspěšné žalobkyni přiznal odvolací soud plnou náhradu nákladů řízení, které shledal v nákladech právního zastoupení, sestávající se z odměny ve výši 4 540 Kč ( předmět odvolacího řízení byl 86 000 Kč) za 2 úkony právní služby podle § 8 odst. 1, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 2 úkony- sepis vyjádření k odvolání a účast na ústním jednání dne 5.5.2026, tedy 9 080 Kč, a náhrady hotových výdajů 450 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky. Náklady pak činí 9 980 Kč plus DPH ve výši 21 % podle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2 095,80 Kč, celkem 12 075,80 Kč.

57. Náklady řízení pak byly přisouzeny v delší pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta druhá před středníkem o. s. ř.), vzhledem k tomu, že žalovanému bylo uloženo zaplatit i další částky, a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.) – výrok II.