pro 829 765,31 Kč s příslušenstvím

1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 829 765,31 Kč s úrokem ve výši 5,9 % ročně z částky 827 281,31 Kč od 24. 8. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 827 281,31 Kč od 3. 9. 2021 do zaplacení a s úrokem v částce 13 406,45 Kč vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalovanému uložil dále povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 33 685,33 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a dále vyslovil, že stát nemá právo na náhradu zálohovaného tlumočného (výrok III).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 829 765,31 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že žalovanému poskytla úvěr, který se žalovaný zavázal splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 9 383 Kč. Z důvodu porušení podmínek smlouvy žalobkyně dluh žalovaného zesplatnila. Nesplacená jistina úvěru činí 827 281,31 Kč a žalobkyně požadovala dále zaplacení smluvního úroku, úroku z prodlení, kapitalizovaný úrok a částku 2 484 Kč, která představuje dlužné pojistné ve výši 1 634 Kč, 600 Kč náklady účelně vynaložené na vymáhání dluhu, 200 Kč za nezaplacené měsíční poplatky za výběry z bankomatů a 50 Kč za nezaplacené měsíční poplatky za neomezené zasílání informačních zpráv.

3. Žalovaný prostřednictvím opatrovníka navrhl zamítnutí žaloby v plném rozsahu s tím, že žalobkyně nedostála povinnosti postupovat s řádnou péčí, když náležitě neposoudila úvěruschopnost žalovaného a úvěrová smlouva je z tohoto důvodu neplatná.

4. Soud I. stupně se nejprve zabýval posouzením mezinárodní příslušnosti českých soudů a dospěl k závěru, že je dána. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je právnickou osobou se sídlem v České republice, žalovaný je státním občanem [stát], Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 12.8.1982 na předmětné řízení nedopadá, shledal proto splněnu mezinárodní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 10 místem plnění podle uzavřené smlouvy v souladu s čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012.

5. Ve věci samé vyšel ze zjištění, že žalovaný uzavřel se žalobkyní platnou smlouvu o úvěru, na základě, které mu žalobkyně poskytla úvěr v celkové výši 850 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto prostředky splatit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 9 383 Kč. Žalovaný své povinnosti splácet řádně a včas neplnil, žalobkyně proto využila svého práva a úvěr spolu s příslušenstvím zesplatnila. Žalovanému zesplatněním vznikla povinnost zaplatit žalobkyni jednak částku 829 765,31 Kč jako nesplacenou jistinu, dále smluvní úrok ve výši 5, 9% ročně z částky 829 765,31 Kč za období od 15.5.2021 do 23.8.2021 v kapitalizované výši 13 406,45 Kč, úrok z prodlení od žalobkyní požadovaného data 3.9.2021. Dále žalobkyni vznikl nárok na zaplacení částky 50 Kč jako nezaplaceného měsíčního poplatku za neomezené zasílání informačních SMS, podle Ceníku žalobkyně, částky 200 Kč jako nezaplaceného měsíčního poplatku za výběry z bankomatů a částky 600 Kč jako nezaplacených nákladů účelně vynaložených žalobkyní na vymáhání dluhu.

6. K námitce žalovaného, že žalobkyně nesprávně vyhodnotila úvěruschopnost žalovaného odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023, v němž Nejvyšší soud vyslovil závěr, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí s tím, že posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně splácet sjednaný spotřebitelský úvěr vzhledem k příjmům a výdajům spotřebitele a posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Podrobně tyto rozvinul pod bodem 15 odůvodnění rozsudku a dovodil, že v projednávané věci nelze smlouvu o úvěru považovat za neplatnou z toho důvodu, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele, neboť musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet, tedy že mu úvěr neměl být poskytnout.

7. Dovodil, že v projednávané věci žalobkyně úvěruschopnost žalovaného posuzovala, když vycházela z potvrzení zaměstnavatele žalovaného o příjmu za období tří měsíců předcházejících uzavření smlouvy, z nějž bylo zřejmé, že žalovaný byl u zaměstnavatele zaměstnán od 1. 7. 2019 a za období září až listopad 2020 činil jeho průměrný měsíční čistý příjem částku 46 883 Kč, z nějž měly být hrazeny měsíční splátky úvěru ve výši 9 383 Kč, žalovaný byl ženatý a neměl žádnou vyživovací povinnost. Poskytnutý úvěr sloužil žalovanému k refinancování dřívějších úvěrů, a to v rozsahu částky 800 175 Kč z poskytnuté částky 850 000 Kč.

8. Soud I. stupně proto žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni nesplacenou jistinu poskytnutého úvěru, včetně příslušenství spočívajícím v úroku z úvěru a úroku za prodlení v zákonné sazbě a dále poplatky podle ceníku žalobkyně a dlužné pojistné.

9. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci plně úspěšné žalobkyni přiznal náklady řízení sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 33 191 Kč a nákladů na cestovné, které přiznal ve výši 1/3 z náhrady za 202 ujetých kilometrů, což odůvodnil tím, že žalobkyně se téhož dne účastnila tří jednání u soudu.

10. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání prostřednictvím své opatrovnice, v němž namítl, že žalobkyně nedostála své prevenční povinnosti řádně posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet. Opatrovnice žalovaného uvedla, že žalobkyně sice vycházela na příjmové straně z potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu žalovaného a na straně výdajové z expertní analýzy z informací o spotřebním koši od [orgán] a analýzy výdajů, které ve svých žádostech uvedli ostatní klienti, pominula však zásadní skutečnost, že z úvěru ve výši 850 000 Kč byla částka ve výši 800 175 Kč určena k refinancování předchozích čtyř úvěrů žalovaného, které se žalobkyní uzavřel v době od 6. 4. 2020 do 12. 1. 2021, přičemž poslední z nich uzavřel jen 11 dnů před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy dne 23. 1. 2021. Opatrovnice žalovaného poukázala též na úvěrovou zprávu ze dne 29. 12. 2020, z níž v oddíle detail nesplátkové část seznam žádosti vyplývá, že již před tímto datem byly žalovanému jinými finančními institucemi dne 4. 9. 2020 a dne 30. 12. 2019 pro úvěry ve výši pouhých 7 000, respektive 5 000 Kč zamítnuty kontokorentní úvěry.

11. Soudu I. stupně opatrovnice žalovaného vytkla porušení práva žalovaného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod spočívající v tom, že žalovaný nemohl tvrzený nedostatek prevenční povinnosti žalobkyně prokazovat, neboť soud I. stupně odmítl návrh na uložení povinnosti žalobkyni sdělit, které finanční instituce zamítly žádosti žalovaného o kontokorentní úvěry. Opatrovnice žalovaného uvedla, že neměla žádný přístup k dokumentaci a informacím od žalovaného.

12. Opatrovnice žalovaného navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, nebo jej změnil a žalobu zamítl.

13. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako správného s tím, že soud I. stupně uzavřel, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného zkoumala a na základě zjištěných informací důvodně předpokládala, že splátky ve výši 9 383 Kč bude ze svého příjmu schopen splácet. Smlouvu nelze považovat za neplatnou jen proto, že řádně nebyla posouzena úvěruschopnost spotřebitele, neboť musí být postaveno najisto, že by spotřebitel nebyl schopen tento úvěr splácet a v této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023. Žalobkyně opětovně uvedla, že předmětný úvěr byl částečně určen k doplacení předchozích úvěrů sjednaných mezi účastníky a jako neúčelová byla žalovanému poskytnuta pouze část ve výši 49 825 Kč.

14. Žalobkyně odmítla tvrzení opatrovnice žalovaného, že by skutečnost, že žalovanému byl předmětný úvěr poskytnut po relativně krátké době od sjednání posledního z refinancovaných úvěrů zakládala pochybnost o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně. Důvodem pro žádost o refinancování předchozích úvěrů mohla být ekonomická úvaha žalovaného, neboť je obecně známo, že refinancováním úvěru může žadatel dosáhnout např. nižší sazby smluvního úroku či nižší měsíční splátky či prodloužení doby splácení. Žalobkyně měla za dobu smluvního vztahu s žalovaným přehled o jeho ekonomické situaci a jeho dobré úvěrové historii.

15. Žalobkyně dále namítla, že skutečnost, že žalovanému byly jinými finančními institucemi zamítnuty dvě žádosti pro úvěrové rámce 5 000 Kč a 7 000 Kč není relevantní, neboť z úvěrové zprávy nelze zjistit, z jakého důvodu byla žádost zamítnuta, když se tak mohlo stát v důsledku nedoložení požadovaných dokladů či nevyplnění povinných náležitostí v určitém časovém intervalu, nikoli kvůli neschopnosti úvěry splácet.

16. K námitce opatrovnice žalovaného, že soud I. stupně porušil právo žalovaného na spravedlivý proces, když odmítl návrh na uložení povinnosti žalobkyni sdělit, které finanční instituce podle úvěrové zprávy zamítly žádosti žalovaného o kontokorentní úvěry, žalobkyně uvedla, že má k dispozici pouze úvěrovou zprávu, kterou již soudu předložila.

17. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání podle § 212 a § 212a o. s. ř. a odvolání žalovaného neshledal důvodným.

18. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně, v postačujícím rozsahu, který je podrobně popsán v odst. 14 rozsudku a dostatečně se též vypořádal s námitkou žalovaného ohledně nedostatečně a nesprávně vyhodnocené úvěruschopnosti žalovaného, včetně odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu a přiléhavé právní posouzení věci podle § 2396 o. z. a § 2399 odst. 1 o. z. Odvolací soud dospěl k témuž závěru ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného jako soud I. stupně. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že žalobkyně při posouzení toho, zda lze žalovanému poskytnout úvěr vycházela z průměrného čistého měsíčního příjmu v době od září do listopadu 2020, tedy za tři měsíce v období před uzavřením úvěrové smlouvy, která byla uzavřena dne 23. 1. 2021. Zjištění průměrného čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 46 883 Kč za situace, kdy žalovaný byl ženatý a neměl žádnou vyživovací povinnost s porovnáním měsíční splátky úvěru ve výši 9 383 Kč odpovídá splněné schopnosti žalovaného tyto splátky hradit. Žalobkyně dostála povinnosti uvedené v § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, podle nějž poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Žalobkyně dostála též povinnosti uložené jí v ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, podle nějž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. V projednávané věci byly splněny též podmínky uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, podle nějž věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Nedostojí-li tedy věřitel této povinnosti, je smlouva dle zákona účinného v době uzavření smlouvy sankcionována neplatností. O takovou situaci se v projednávané věci nejedná, žalobkyně vycházela z objektivně zjištěných skutečností, když průměrný čistý měsíční příjem potvrdil zaměstnavatel žalovaného, u nějž byl zaměstnán již od 1. 7. 2019, tedy 1,5 roku před poskytnutím úvěru. Odvolací soud tedy uzavírá, že soud I. stupně zkoumal z úřední povinnosti, zda došlo k porušení povinnosti žalobkyně jako poskytovatele úvěru ověřit úvěruschopnost spotřebitele ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20 a jeho závěr, že k porušení povinnosti poskytovatele úvěru nedošlo shledal odvolací soud správným.

21. Odvolací soud proto neshledal důvodnou námitku opatrovnice žalovaného vytýkající soudu I. stupně, že žalobkyně nedostatečně posoudila úvěruschopnost žalovaného.

22. K námitce nedostatečného zkoumání a posouzení úvěruschopnosti žalovaného odvolací soud též uvádí, že nelze dopředu předpokládat, že dlužník se rozhodne úvěr nesplácet, přestože jeho zjištěné příjmové, osobní a majetkové podmínky nenasvědčují tomu, že by nebyl schopen úvěr splácet.

23. Žalovaný byl v řízení řádně zastoupen ustanoveným opatrovníkem, jehož náklady platí stát, bylo pouze na žalovaném, zda se k jednání osobně dostaví či nikoli. Důvodnou proto neshledal odvolací soud ani další námitku opatrovnice žalovaného, že by došlo k porušení práva žalovaného na spravedlivý proces.

24. Odvolací soud proto postupoval podle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu I. stupně jako správný potvrdil z důvodů v něm uvedených, včetně výroku o nákladech řízení.

25. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a tyto byly přiznány i v odvolacím řízení plně úspěšné žalobkyni, a to za cestovné automobilem [název] ze sídla právního oddělení žalobkyně v [místo] k jednání dne [datum], a to za 412 ujetých kilometrů při ceně 34,70 za 1 l paliva nafty při průměrné spotřebě podle technického průkazu 4,4 litru/100 km a amortizaci 5,80 Kč/1 km, vše podle vyhlášky č. 475/2024 Sb. celkem ve výši 3 018,64 Kč, k níž náleží dvě náhrady hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. pro nezastoupeného účastníka podle § 1 a § 3 odst. 3 ve výši 300 Kč za jeden úkon, a to za dva úkony (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) celkem v částce 600 Kč tak, že celková výše nákladů vzniklých žalobkyni v souvislosti s odvolacím řízením činí částku 3 618,64 Kč.