o 1 941 518,25 Kč s příslušenstvím

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 941 518,25 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 22. 11. 2023 do zaplacení (výrok I), a dále nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 196 296 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 941 518,25 Kč s příslušenstvím, a to na základě dohody o narovnání uzavřené mezi účastnicemi dne 10. 10. 2023. Tato dohoda měla nahradit dosavadní závazkový vztah založený smlouvou o smlouvě budoucí kupní ze dne 11. 12. 2020, na jejímž základě měla žalovaná pro žalobkyni vybudovat na pozemku parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] rodinný dům s garáží (dále také jen „nemovitost“) a následně je prodat za sjednanou cenu žalobkyni.

3. Žalobkyně tvrdila, že v rámci plnění této smlouvy poskytla žalované zálohu na kupní cenu ve výši 1 500 000 Kč a dále uhradila náklady související s klientskými změnami projektu ve výši 302 984 Kč. K výstavbě ani převodu nemovitosti však z důvodů na straně žalované nedošlo. Dne 10. 10. 2023 pak účastnice uzavřely dohodu o narovnání, v níž se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni částku v celkové výši 1 941 518,25 Kč do 30 pracovních dnů od uzavření dohody. Žalovanou částku však žalobkyni neuhradila.

4. Žalovaná se proti žalobě bránila tím, že k neplnění původní smlouvy došlo v důsledku nepředvídatelných tržních okolností, především růstu cen stavebních prací a materiálu. Uvedla, že žalobkyně odmítla navýšení původně sjednané kupní ceny, a proto došlo k uzavření předmětné dohody o narovnání. Tvrdila také, že mezi účastnicemi řízení i po uzavření dohody o narovnání probíhala komunikace o možné koupi jiné nemovitosti z nabídky žalované, což podle žalované činilo plnění podle dohody o narovnání předčasným. Žalovaná také proti nároku uplatněnému žalobou vznesla jednostrannou kompenzační námitku ve výši 1 000 000 Kč. Tato částka měla odpovídat provizi podle zprostředkovatelské smlouvy uzavřené mezi žalovanou a manželem žalobkyně, a měla být podle žalované způsobilá k započtení proti žalované pohledávce.

5. Soud I. stupně po provedeném dokazování zjistil, že mezi účastnicemi řízení byla dne 10. 10. 2023 uzavřena dohoda o narovnání, ze které vyplývá (bod 1.1. dohody), že účastnice řízení uzavřely dne 11. 12. 2020 smlouvu o smlouvě budoucí, kdy se žalobkyně a žalovaná zavázaly za splnění sjednaných podmínek uzavřít kupní smlouvu, jejímž předmětem měl být převod nemovitosti. S ohledem na vývoj trhu (ekonomický vývoj, inflace, navýšení cen), však žalobkyně neměla dále zájem na pokračování a plnění shora cit. smlouvy, proto žalobkyně a žalovaná uzavřely dohodu, v níž se žalovaná výslovně zavázala zaplatit žalobkyni částku 1 941 518,25 Kč do 30 pracovních dnů od uzavření dohody. Tato částka odpovídala zaplacené záloze na kupní cenu (1 500 000 Kč), částce vynaložené na klientské změny (302 984 Kč) a vyčísleným úrokům (138 534,25 Kč). Žalobkyně žalované sjednanou částku nezaplatila, proto žalobkyně zaslala žalované předžalobní upomínku. Žalobkyně také urgovala jednatele žalované k zaplacení dlužné částky prostřednictvím SMS. Zaměstnankyně žalované zaslala dne 9. 7. 2024 žalobkyni e-mail s nabídkou vil ke koupi spolu s jejich půdorysem.

6. Po právní stránce soud I. stupně posoudil předmětnou dohodu jako dohodu o narovnání ve smyslu § 1903 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a dovodil, že mezi účastnicemi existoval sporný závazek, který byl nahrazen novým ujednáním, čímž původní závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí zanikl. Uzavřením této dohody vznikl nový právní závazek žalované, spočívající v povinnosti uhradit žalobkyni částku 1 941 518,25 Kč do 30 pracovních dnů od uzavření dohody (10. 10. 2023). V této souvislosti soud I. stupně poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 2558/2022, podle něhož dohoda o narovnání představuje samostatný právní důvod závazku a vylučuje další uplatňování nároků z původního závazkového vztahu.

7. Ohledně tvrzené kompenzační pohledávky soud I. stupně neshledal, že by žalovaná uvedla konkrétní skutkové okolnosti, na nichž by její nárok zakládala, navíc se mělo jednat o závazkový vztah mezi žalovanou a manželem žalobkyně, nikoliv žalobkyní samotnou, tudíž ani nebylo zřejmé, jak by tento nárok mohl být vůči žalobkyni započten. Soud I. stupně proto k námitce žalobkyně s odkazem na § 1987 odst. 2 o. z. vyhodnotil kompenzační námitku jako nedůvodnou, neboť pohledávka, kterou žalovaná uplatnila k započtení, nebyla dostatečně určitá ani osvědčená, a tudíž nebyla způsobilá k jednostrannému započtení. Soud I. stupně v této souvislosti vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, a rozsudku ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, dle nichž započtení pohledávky, jejíž existence či výše jsou sporné, není možné, neboť by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení.

8. Na základě zjištěného skutkového stavu a právního posouzení soud I. stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na plnění ze sjednané dohody je důvodný a že žalovaná je v prodlení se zaplacením žalované částky ve smyslu § 1968 o. z. Žalobě proto vyhověl i co do požadovaného zákonného úroku z prodlení (§ 1970 o. z.).

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) ve prospěch ve věci plně úspěšné žalobkyně.

10. Proti napadenému rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, ve kterém namítala že se soud I. stupně nevypořádal s její námitkou započtení ve výši 1 000 000 Kč, kterou uplatnila již při prvním jednání, a to z titulu jí tvrzené zprostředkovatelské smlouvy uzavřené mezi ní a manželem žalobkyně. Podle tvrzení žalované došlo v souvislosti s uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí kupní mezi ní a žalobkyní k navázání kontaktu s manželem žalobkyně, který jí nabídl spolupráci své obchodní společnosti, jež údajně disponovala pracovní silou i dodávkami stavebních prvků. Na základě této spolupráce žalovaná dle svých tvrzení zprostředkovala manželovi žalobkyně opakovaná jednání s generálním dodavatelem stavebních činností společností [právnická osoba], IČO: [IČO], přičemž manžela žalobkyně doporučila jako preferovaného subdodavatele. Za tuto zprostředkovatelskou činnost měla být dle dohody mezi žalovanou a manželem žalobkyně sjednána provize ve výši 5 % z hodnoty zakázek, které měly být realizovány, a jejichž hodnota měla dosahovat nejméně 20 000 000 Kč. Přestože podle tvrzení žalované ze zprostředkovaných příležitostí k faktickému uzavření smluv nedošlo, měla za to, že její nárok na odměnu za zprostředkování vznikl již okamžikem obstarání příležitosti uzavřít smlouvu, ve smyslu § 2447 odst. 2 o. z.

11. Žalovaná dále namítala, že žalobkyně i její manžel byli s tímto obchodním rámcem seznámeni, a že uzavření následné dohody o narovnání, jíž se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni částku 1 941 518,25 Kč, bylo motivováno tím, že očekávala plnění z výše uvedené spolupráce a výplatu sjednané provize. Žalované tedy vznikl nárok na zprostředkovatelskou provizi, a proto proti žalobkyni uplatnila námitku započtení. Soud I. stupně však k této námitce bezdůvodně nepřihlédl, přestože v této souvislosti žalovaná žádala o odročení jednání za účelem smírného vyřešení sporu. Žalovaná kompenzační námitku vznesla již při prvním jednání ve věci (rozsudek Nejvyššího soud ČR ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017). Jeho závěr o neurčitosti a nejasnosti pohledávky ve smyslu ust. § 1987 odst. 2 o. z. tak byl předčasný a nesprávný. Žalovaná v odvolání zároveň navrhla, aby v této souvislosti byl proveden výslech oblastního [funkce] společnosti [právnická osoba] a důkaz SMS komunikací.

12. Současně žalovaná uvedla, že i přes uplatněnou námitku započtení by byla ochotna žalobkyni uhradit částku ve výši 941 518,25 Kč, pokud by v dohledné době mezi účastníky nedošlo k jiné dohodě, a to proto, že v tomto rozsahu námitku započtení nevznesla. Tuto skutečnost výslovně uvedla již v řízení před soudem I stupně.

13. Žalovaná soudu I. stupně také vytkla, že se nevypořádal s otázkou režimu společného jmění manželů žalobkyně a manžela žalobkyně. Podle žalované se na veškerých právních jednáních, tj. na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní i dohody o narovnání, aktivně podílel manžel žalobkyně, který vedl veškerá obchodní jednání a vystupoval jako zástupce obchodní společnosti, jež měla být příjemcem zakázek. Žalovaná uváděla, že po celou dobu jednala v dobré víře, že jednání o uzavření dohody o narovnání ze dne 10. 10. 2023 se účastnil i manžel žalobkyně, jednala tedy s oběma manžely jako subjekty majícími společné jmění, přičemž ani žalobkyně, ani její manžel žalovanou na jiný režim majetkových vztahů neupozornili.

14. Nakonec žalovaná namítla, že v řízení před soudem I. stupně došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť soud I. stupně nerespektoval její návrh na odročení jednání za účelem doplnění důkazů a objasnění skutkového stavu. Tvrdila, že byla připravena prokázat svá tvrzení ohledně započítávané pohledávky, soud I. stupně jí to však v rozporu s právem na spravedlivý proces neumožnil (nález ÚS ze dne 27. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 148/02 a nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. III. ÚS 3293/14).

15. S ohledem na uvedené důvody žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

16. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že není pravdou, že by žalobkyně a žalovaná kdykoliv uzavřeli jakoukoliv smlouvu o zprostředkování čehokoliv, ani že by manžel žalované vlastnil jakoukoliv společnost zaměstnávající [Anonymizováno] dělníky. Žalobkyně nikdy neuzavřela se společností [právnická osoba] jakoukoliv smlouvu, o ničem s ní nejednala, žádná nabídka jí nebyla doručená a nezabývá se ani stavebními pracemi. Společnost [právnická osoba] je ze 100 % vlastněna panem [jméno FO], nar. [datum], bytem č.p. [číslo], [adresa]. Ten ale není manželem žalobkyně a žalobkyně tuto společnost nezastupuje. Společné jmění manželů žalobkyně a jejího manžela (p. [jméno FO], dat. nar. [datum]) je od roku 2022 zúžené, respektive dne 9. 12. 2022 uzavřeli ve formě notářského zápisu sepsaného [tituly před jménem] [jméno FO], notářem, pod sp. zn. pod sp. zn. [spisová značka], a pořadovým číslem sbírky dokumentů [číslo], smlouvu, v níž ujednali režim oddělených jmění, čímž zaniklo jejich společné jmění manželů. Žalovaná od podpisu dohody o narovnání ze dne 10. 10. 2023 se žalobkyní nikdy nejednala o jiné formě úhrady dluhu než v penězích. Žalovaná v první polovině roku 2024 obtěžovala žalobkyni s nabídkami odkupu různých nemovitostí či projektů, povětšinou za zcela nesmyslnou cenu a žalobkyně opakovaně odmítala nabídky a domáhala se úhrady dluhu. Žalovaná nikdy nevznesla či nevyčíslila vůči žalobkyni jakýkoliv nárok a nikdy nemohlo dojít k platnému zápočtu pohledávek, i kdyby pohledávka existovala. S ohledem na uvedené důvody žalobkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek potvrzen.

17. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

18. Žalovaná v řízení namítala, že má vůči žalobkyni pohledávku ve výši 1 000 000 Kč z titulu údajně sjednané zprostředkovatelské smlouvy uzavřené mezi žalovanou a mezi manželem žalobkyně nebo jeho obchodní společností, na základě, které měla žalovaná zprostředkovat obchodní společnosti manžela žalobkyně obchodní příležitost s třetím subjektem. Tato námitka měla podle žalované založit důvod započtení a tím i částečné zánik závazku žalované vůči žalobkyni vyplývajícího z uzavřené dohody o narovnání ze dne 10. 10. 2023.

19. Odvolací soud zcela sdílí závěr soudu I. stupně, že tvrzená pohledávka žalované byla v okamžiku jejího uplatnění v řízení zcela neurčitá a nejistá, a tedy nezpůsobilá k započtení ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z.

20. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná nejprve ve vyjádření k žalobě ze dne 10. 7. 2024 uvedla, že si žalobkyně jako klientky velice váží a preferuje setrvání žalobkyně v projektu, s tím, že žalobkyně projevila zájem o koupi jiného domu od žalované, na který by mohla být využita žalobkyní zaplacená částka, s tím, že jedná se žalobkyní o dohodě, dne 9. 8. 2024 soudu sdělila, že žádá o odročení jednání nařízeného na den 2. 9. 2024 s tím, že trvá její aktivní seriózní snaha o dosažení mimosoudního narovnání. Kompenzační námitku pak vznesla poprvé při jednání dne [datum], při kterém uvedla, že chce, aby jednání bylo odročeno, až se vrátí její statutární zástupce. Dále tvrdila, že manželem žalobkyně je pan [jméno FO], který byl jedním ze subdodavatelů stavby projektu žalované, generálním dodavatelem byla společnost [právnická osoba] (bez bližšího upřesnění), jednalo se o rozsáhlý developerský projekt. Žalovaná dojednala panu [jméno FO] schůzku se zástupci společnosti [právnická osoba], tato společnost však pak žalované sdělila, že se pan [jméno FO] odmlčel a nekomunikuje. Žalovaná měla s panem [jméno FO] uzavřenou zprostředkovatelskou smlouvu, na základě které měla žalovaná pro pana [jméno FO] zprostředkovat příležitost uzavřít smlouvu se společností [právnická osoba], a to za odměnu ve výši 1 000 000 Kč, která vyplývala z objemu realizovaných zakázek, který měl dosáhnout 20 000 000 Kč, odměna tak měla činit 5 %. Žalovaná proto vznesla kompenzační námitku ve výši 1 000 000 Kč proti nároku žalobkyně. Žalobkyně při jednání namítla, že tato pohledávka je neurčitá a není způsobilá k započtení. Soud I. stupně sdělil svůj předběžný právní názor, že kompenzační námitku nepovažuje za způsobilou k započtení.

21. Závěr soudu I. stupně o tom, že pohledávka uplatněná žalovanou k započtení je neurčitá a nejistá je podle názoru odvolacího soudu plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, podle nichž se za pohledávku způsobilou k započtení nepovažuje ta, jejíž existence nebo výše je v řízení sporná a jejíž prokázání by vedlo k nepřiměřenému prodloužení řízení.

22. Odvolací soud v uvedené souvislosti poukazuje ještě na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1134/2022, v němž Nejvyšší soud s odkazem na předchozí judikaturu shrnul, že: „ . . . pohledávka může být ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. nejistá a neurčitá, je-li zde objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod., přičemž míru nejistoty ohledně aktivní pohledávky je pak zásadně nutné posuzovat relativně, ve vztahu k pohledávce pasivní; za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší než je tomu v případě pasivní pohledávky. Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje § 1987 odst. 2 o. z., jsou přitom rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (projev vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné. . . . při právním posouzení, zda jde o (aktivní) pohledávku nejistou či neurčitou, soud vychází z okolností o míře nejistoty aktivní (i pasivní) pohledávky, která byla dána v okamžiku právního jednání započtení, a tedy nemá vést dokazování, kterým by mohlo být dosaženo jiné míry její (jejich) jistoty či nejistoty oproti stavu, v jakém se nacházela (nacházely) v době právního jednání dlužníka pasivní pohledávky.“

23. V daném případě žalobkyně při jednání vznesla naprosto neurčitou a nejasnou a nijak nedoloženou pohledávku k započtení, která měla údajně vzniknout mezi manželem žalobkyně a žalovanou. Přestože tak učinila v úvodní fázi řízení, bylo evidentní, že započtení takovéto pohledávky vůči pohledávce žalobkyně je na základě kusých, neurčitých a nepodložených tvrzení žalované naprosto nemožné, sama k prokázání svojí započítávané pohledávky až v odvolacím řízení navrhovala důkazy (výslech svědka, SMS komunikaci), kterými chtěla prokázat její existenci. Z pohledu odvolacího soudu se tedy v okamžiku, kdy byla pohledávka žalovanou uplatněna k započtení při jednání dne [datum], jednalo naprosto jednoznačně o neurčitou a nejasnou pohledávky ve smyslu ust. § 1987 odst. 2 o. z., a to jak z hlediska tvrzení, kdy nebylo zřejmé, proč žalovaná uplatňuje k započtení pohledávku manžela žalobkyně a jakou má mít tato skutečnost souvislost s dohodou o narovnání ze dne 10. 10. 2023, když se jedná po pohledávku jiného subjektu, zároveň však nebyly předloženy ani žádné relevantní listiny, jako např. smlouva o zprostředkování, nebo nějaké důkazy o jednání mezi manželem žalobkyně a žalovanou, na základě nichž by měl žalované vůči manželovi žalobkyně plynout nárok na zaplacení částky 1 000 000 Kč, případně jakékoli další důkazy spojující tento údajný nárok nějakým způsobem s pohledávkou, kterou uplatnila žalobkyně podanou žalobou.

24. Evidentně se tak jednalo o pohledávku vyžadující jednak doplňování tvrzení a další dokazování. V průběhu řízení by se pak další dokazování nakonec více týkalo prokázání započítávané pohledávky než pasivní pohledávky uplatněné žalobou.

25. V době učinění úkonu započtení při jednání dne [datum] tak byla pohledávka žalovaného zjevně nejistá a neurčitá a nebylo tedy na místě vést dokazování, které by dosáhlo vyšší míry jistoty (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30., 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1134/2022).

26. Soud I. stupně také zcela správně připomněl, že údajný nárok žalované nesměřuje vůči žalobkyni, nýbrž vůči jejímu manželovi, v odvolání je pak navíc naznačováno, že by to mohlo být i vůči jeho společnosti.

27. Argumentace tím, že se soud I. stupně za těchto okolností nezabýval společným jměním manželů žalobkyně a jejího manžela je za těchto okolností naprosto bezpředmětná, kdy navíc dohodou o narovnání ze dne 10. 10. 2023 bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že žalovaná ji uzavřela pouze se žalobkyní.

28. Stejně absurdní se tedy jeví i odkaz žalované na její údajnou dobrou víru o tom, že dohodu uzavírá i s manželem žalobkyně.

29. Odvolací soud také nesouhlasí se žalovanou, že tím, že soud I. stupně dne [datum] neodročil jednání za účelem doplnění důkazů a objasnění skutkového stavu týkajících se žalovanou započítávané pohledávky, by došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Žalovaná měla žalobu k dispozici od 10. 6. 2024, jednání bylo nařízeno dne [datum] na den [datum], žalovaná tedy měla dva měsíce na přípravu podkladů pro jednání a označení relevantních důkazů. Vzhledem k tomu, že byla právně zastoupená, si také musel být vědoma skutečnosti, že řízení je ovládáno zásadou koncentrace ve smyslu ust. § 118b odst. 1 o. s. ř, o čemž byl její právní zástupce i poučen v předvolání na jednání a že soud může věc rozhodnout při jediném ústním jednání. K porušení práva žalované na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny Základních práv a svobod tak nedošlo

30. Shora uvedené námitky žalované tak nelze považovat než za zcela zjevně účelově vykonstruované.

31. Odvolací soud proto uzavírá, že žalobkyní uplatněný nárok ve výši 1 941 518,25 Kč je opřen o platně uzavřenou dohodu o narovnání ze dne 10. 10. 2023 ve smyslu uts. § 1903 o. z., jak správně uzavřel soud I. stupně, naproti tomu pohledávka žalované nebyla způsobilá k započtení a nemohla tak vést k částečnému zániku závazku dle této dohody ve smyslu ust. § 1987 odst. 2 o. z.

32. Z důvodů shora uvedených postupoval odvolací soud podle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu I. stupně potvrdil z důvodů v něm uvedených, včetně správného výroku o nákladech řízení.

33. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., a tyto byly přiznány i v odvolacím řízení plně úspěšné žalobkyni. Náklady žalobkyně sestávají z nákladů zastoupení advokátem, které tvoří odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“) z tarifní hodnoty 1 941 518,25 Kč, z níž činila odměna za jeden úkon právní služby částku ve výši 16 100 Kč. Žalobkyni vznikl nárok na úhradu odměny advokáta za dva úkony právní služby, a to písemné vyjádření k odvolání ze dne 22. 11. 2024 dle ust. § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a účast na odvolacím jednání dne [datum] dle ust. § 11 odst. 1 písm. g) a. t., k níž náleží dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. Další část náhrady nákladů řízení tvoří daň z přidané hodnoty ve výši 21 % dle ust. § 137 o. s. ř ve výši 6 888 Kč Celkové náklady řízení žalovaného činí částku ve výši 39 688 Kč.

34. Odvolací soud nicméně zároveň ve vztahu k nákladovém výroku II tohoto rozhodnutí dle ust. § 164 o. s. ř. opravil zjevnou nesprávnost spočívající v tom, že paušální náhradu hotových výdajů za účast právního zástupce žalobkyně na jednání dne [datum] zahrnul do nákladů řízení jen ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t ve znění do 31. 12. 2024, ačkoliv od 1. 1. 2025 činí paušální náhrada hotových údajů 450 Kč. Správná výše nákladů tedy činí celkem 39 869,50 Kč.