o zaplacení 339 150 Kč s příslušenstvím

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 153 700, Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 153 700 Kč od 29. 1. 2024 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 185 450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 339 150 Kč od 15. 7. 2023 do 28. 1. 2024 a s úrokem z prodlení ročně z částky 185 450 Kč ve výši 14,75 % ročně od 29. 1. 2024 do zaplacení (výrok II). Zároveň žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 9 245,42 Kč (výrok III).

2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 339 150 Kč s příslušenstvím, způsobené jí v exekučním řízení zahájeném u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a vedeném u soudního exekutora pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobkyně uvedla, že řízení bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v [adresa] dne 5. 12. 2011, kterým byla nařízena exekuce k vydobytí pohledávky oprávněného [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 11 020 000 Kč. Provedením této exekuce byl pověřen soudní exekutor [tituly před jménem] [jméno FO] a teprve až na základě usnesení soudního exekutora ze dne 22. 4. 2020 byla nařízena dražba nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně. Ačkoliv dražba nemovitosti proběhla již v roce 2020 a žalobkyně již není jejím vlastníkem a současně vydražením nemovitosti došlo k úplnému vymožení předmětu exekučního řízení, nedošlo k řádnému ukončení exekučního řízení. Žalobkyně proto podala návrh na zastavení exekuce, několikrát žádala o výmaz ze seznamu dlužníků [registr] (dále jen „[registr]“) a podávala i podnět k dokončení exekuce. Přesto však exekuční řízení ukončeno nebylo, a tak byla nadále u žalobkyně prohlubována nemajetková újma, způsobená délkou daného řízení. Řízení dle žalobkyně nebylo obzvlášť skutkově, procesně ani právně složité, byť ke dni podání žaloby trvalo již bezmála 12 let a 1 měsíc. Předmětem celého exekučního řízení byl de facto prodej zástavy – čerpací stanice, věc tak nebyla složitá ani po právní stránce. Jedinou překážku mohly představovat incidenční spory, k nimž však došlo a dochází až po vymožení pohledávky, tj. po provedené dražbě a nejedná se o spory, které by zapříčiňovaly enormně dlouhou délku předmětného exekučního řízení. Žalobkyně nijak nepřispěla k nepřiměřené délce exekučního řízení, využívala jen svých procesních práv k podávání opravných prostředků apod. Dle žalobkyně měla jít délka daného řízení výlučně k tíži soudního exekutora a exekučního soudu. Řízení probíhalo již od roku 2011, přičemž až v roce 2020 došlo k provedení účelu celého řízení, tedy dražby nemovitosti. V mezidobí docházelo pouze k odkládání dražby, a to i z důvodu nedostatečné informovanosti soudního exekutora o věci, který exekuci neukončil ani po dražbě v roce 2020. Za takové situace byla délka řízení zcela nepřiměřená. Celé exekuční řízení mělo navíc pro žalobkyni obrovský význam, neboť žalobkyně je stále vedena v seznamu dlužníků [registr], což jí způsobovalo problémy v rámci obchodní činnosti, neboť je výrazně omezená v možnosti žádat o úvěry a uzavírat obchodní závazky, přitom ale zaměstnává velké množství zaměstnanců. Předmětným exekučním řízením je tak zásadně ochromena pověst žalobkyně u obchodních partnerů a bank, dochází k nejistotě ohledně rozhodování o další činnosti žalobkyně, přičemž tyto okolnosti mají i vliv na úzkost a nepříjemnosti pociťované členy vedení společnosti. Vzniklou nemajetkovou újmu žalobkyně způsobenou nepřiměřeně dlouhým exekučním řízením tak nebylo možné odčinit jinak než v penězích, přičemž výše zadostiučinění by měla odpovídat částce 18 000 Kč za rok řízení, navýšené o 20 % z důvodu nízké složitosti věci a o dalších 50 % pro zvýšený význam dané věci pro žalobkyni. Zohledněna by také měla být trvající vysoká míra inflace. Celkem tak žalobkyně požadovala 339 150 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně podala u žalované 28. 7. 2023 žádost o předběžné projednání nároku, žalovaná však její žádosti nevyhověla, když jí přiznala pouze konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne 28. 7. 2023 podala žádost o předběžné projednání nároku ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“) za nepřiměřenou délku řízení. Konstatovala, že posuzované řízení vykazovalo neobvyklou složitost a komplikovanosti, kdy do exekučního řízení zasahovalo po dobu přibližně 7 let související insolvenční řízení. V průběhu řízení bylo navíc uplatňováno neobvyklé množství opravných prostředků a dalších podání účastníků, které bylo nezbytné řešit rozhodováním exekučního i odvolacího soudu. Sama žalobkyně zmiňovala např. svůj neúspěšný návrh na zastavení exekuce ze dne 11. 10. 2022, který byl exekučním soudem a následně i odvolacím soudem řešen do 29. 3. 2023, přičemž oba soudy konstatovaly nedůvodnost návrhu. Otázkou řádnosti a plynulosti postupu soudního exekutora a případnými průtahy se již zabýval Obvodní soud pro [adresa] v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], který žalobu rozsudkem ze dne 19. 9. 2022 v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl, neboť neshledal nesprávný úřední postup soudního exekutora, ani průtahy v řízení. Navíc samotnou exekuci lze ukončit až poté, co je rozvrhnut zbytek rozdělované podstaty, čemuž bránil spor o popření pravosti, výše, skupiny nebo pořadí některé z pohledávek přihlášených k rozvrhu výtěžku, vedený u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. V řízení se tedy nevyskytovaly žádné nedůvodné průtahy a jeho stálé trvání od ledna 2012 bylo dáno objektivními důvody. Význam řízení pro žadatelku byl nízký, žalobkyně byla v posuzovaném řízení povinnou. Jednalo se se o důvodně vedenou exekuci. Exekuční řízení by totiž nemuselo být vůbec zahajováno, pokud by žalobkyně jako povinná dobrovolně zaplatila na základě pravomocného rozhodnutí celou jistinu včetně příslušenství. Žalovaná nakonec konstatovala, že v posuzovaném řízení nicméně došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, ale poskytnutá omluva již plně postačuje k odškodnění nemajetkové újmy žalobkyně.

4. Soud I. stupně o žalobě rozhodl nejprve rozsudkem ze dne 17. října 2024, č. j. [spisová značka], který byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 1. dubna 2025, č. j. [spisová značka], s tím, že soudu I. stupně bylo uloženo, aby doplnil skutková zjištění o průběhu paralelních řízení, a to insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka] a řízení o popření pohledávky pod sp. zn. [spisová značka] a vyhodnotit jejich vliv na délku exekučního řízení. Dále měl soud I. stupně zjistit aktuální obsah exekučního spisu, provést důkazy navržené žalobkyní (příp. řádně odůvodnit jejich neprovedení), a reflektovat dřívější posouzení téhož exekučního řízení ve věci vedené týmž soudem pod sp. zn. [spisová značka] na návrh oprávněného a u odvolacího soudu pod sp. zn. [spisová značka], v nichž bylo rozhodnuto, že oprávněnému zadostiučinění nenáleží.

5. Na základě provedeného dokazování pak dospěl soud I. stupně ke skutkovým zjištěním obsaženým v odst. 3-31 napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje a z nichž byly zjištěny zejména následující skutečnosti.

6. Exekuční řízení bylo zahájeno na návrh oprávněného dne 30. 11. 2011 a exekutor byl Okresním soudem v [adresa] pověřen vedením exekuce dne 5. 12. 2011. Exekutor vydal dne 8. 12. 2011 exekuční příkaz k prodeji nemovitosti povinné. V období let 2012–2014 probíhalo opakované přezkoumávání ocenění nemovitosti odvolacím soudem, přičemž exekutor rozhodoval o ceně celkem třikrát, než bylo jeho rozhodnutí dne 26. 2. 2015 pravomocně potvrzeno. Dražební jednání nařízené na červen 2015 bylo následně zmařeno zásahem insolvenčního řízení dlužníka [jméno FO], vedeného pod sp. zn. [spisová značka]. Insolvenční správce totiž sdělil, že předmětná nemovitost je sepsána v soupisu majetkové podstaty a dražbu nelze provést. Tato insolvenční překážka exekuci fakticky blokovala dlouhodobě. Od června 2015 do roku 2019 insolvenční správce s nemovitostí nakládal, přičemž teprve dne 17. 4. 2019 oznámil záměr nemovitost ze soupisu vyřadit. Exekutor ve svém vyjádření ze dne 14. 9. 2023 uvedl, že insolvenční řízení ovlivňovalo a komplikovalo vedení exekuce celkově po dobu téměř sedmi let. Přes tyto komplikace proběhla dne 26. 5. 2020 opakovaná dražba a byl udělen příklep vydražiteli, přičemž usnesení o příklepu nabylo právní moci dne 22. 10. 2020. Následně exekutor svolal rozvrhové jednání na 8. 12. 2020, kde byla stanovena rozdělovaná podstata ve výši 6 300 000 Kč. Z této částky byla rozvrhovým usnesením dne 17. 3. 2021 uhrazena částka 864 197,95 Kč na nákladech exekuce a oprávněný byl vyzván k podání žaloby na popření pravosti přihlášené pohledávky věřitele [právnická osoba]. Usnesení bylo potvrzeno Krajským soudem v [adresa] dne 20. 7. 2021 (právní moc dne 26. 7. 2021). Žaloba na popření pohledávky byla Okresnímu soudu v [adresa] doručena až v říjnu 2021 a řízení bylo následně vedeno pod sp. zn. [spisová značka]. Uvedení řízení představovalo překážku bránící dokončení exekuce, exekutor opakovaně povinné sděloval, že podle § 337f odst. 1 o. s. ř. nebylo možné vydat konečné rozvrhové usnesení, dokud soud pravomocně nerozhodl o žalobě na popření pravosti pohledávky přihlášeného věřitele. Uvedenou žalobou byla zpochybněna rozhodná výše pohledávky věřitele [právnická osoba]. která měla být uspokojena z rozdělované podstaty. Řízení tak blokovalo postup exekuce po dobu téměř tří let, a to od doručení žaloby soudu v říjnu 2021 až do právní moci rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] ze dne 6. 3. 2024, které nabylo právní moci dne 22. 4. 2024. V mezidobí podala povinná dne 11. 10. 2022 návrh na zastavení exekuce, který byl zamítnut Okresním soudem v [adresa] dne 6. 1. 2023. Krajský soud pak dne 29. 3. 2023 řízení zastavil, s tím, že o rozvrhu nemusí být rozhodnuto na základě jednoho rozhodnutí. Řízení o popření pohledávky bylo pravomocně skončeno rozhodnutími Okresního soudu v [adresa] ze dne 2. 10. 2023 a Krajského soudu v [adresa] ze dne 6. 3. 2024 (právní moc dne 22. 4. 2024), podle nichž byla pohledávka [právnická osoba]. shledána po právu pouze do výše 2 000 000 Kč, přičemž zbytek byl odmítnut. Odpadnutím této překážky vznikly podmínky pro dokončení exekuce. Exekutor následně předvolal účastníky k rozvrhovému jednání na den 22. 5. 2024, které téhož dne proběhlo. Byla určena rozdělovaná podstata ve výši 5 435 802,05 Kč (zbývající část nejvyššího podání po předchozím rozvrhu). Dne 14. 2. 2024 exekutor informoval právního zástupce žalobkyně, že nelze přistoupit k rozvrhu zbylé části výtěžku, dokud nebude pravomocně rozhodnuto o popěrné žalobě. Tento stav k rozdělení zbývající části podstaty trval i nadále. Exekutor se opakovaně vyjadřoval i k žádostem o zadostiučinění kvůli údajným průtahům tak, že uvedl, že průběh exekuce byl veden zákonně, komplikovanost řízení způsobila zejména souběžně probíhající insolvence, množství podání a opravné prostředky účastníků s tím, že stále nedošlo k úplnému rozvržení výtěžku dražby, a exekuce nebyla formálně skončena, přičemž překážkou bylo nepravomocně skončené řízení o popření pohledávky [právnická osoba]., které bránilo dokončení rozvrhu a následnému zániku exekučního titulu. Dne 22. 5. 2024 vydal exekutor konečné usnesení o rozvrhu, jímž určil uspokojení pohledávky věřitele [právnická osoba]. ve výši 2 000 000 Kč a pohledávky oprávněného [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 3 435 802,05 Kč. Proti tomuto usnesení podal věřitel [právnická osoba]. dne 14. 6. 2024 odvolání, které bylo dne 4. 7. 2024 předloženo odvolacímu soudu. Krajský soud v [adresa] rozhodl dne 4. 12. 2024, kdy usnesení exekutora potvrdil. Dne 6. 12. 2024 byla na účet exekutora připsána částka 3 435 802,05 Kč určená oprávněnému. Dne 9. 12. 2024 exekutor vyrozuměl účastníky o právní moci rozvrhového usnesení a o zániku pověření k vedení exekuce, neboť ke stejnému dni byly zcela vymoženy všechny povinnosti dle exekučního titulu. Tím zanikla i vymáhaná pohledávka a exekutorská zajišťovací práva. Dne 16. 12. 2024 povinná sdělila účet pro zaslání vymoženého plnění. Poslední úkony exekutora, spočívající v informační povinnosti vůči [orgán] a evidenčních administrativních krocích, byly provedeny v únoru 2025.

7. Insolvenční řízení vedené u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] bylo zahájeno dne 23. 4. 2013 na návrh věřitelky [právnická osoba]. (tj. žalobkyně). Následovalo nařízení jednání, vyžadování vyjádření dlužníka a doplňování spisu. Dne 21. 7. 2014 soud zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs, přičemž odvolací i dovolací řízení proti tomuto rozhodnutí skončila potvrzením konkursu v první polovině roku 2015. V průběhu roku 2014 a 2015 probíhal přezkum přihlášených pohledávek, přezkumné jednání a schůze věřitelů, popření pohledávek ze strany věřitelů i dlužníka, a dále soudní přezkum zpráv insolvenční správkyně a návrhy na její zproštění funkce. V tomto období byl rovněž sestavován a upravován soupis majetkové podstaty, do kterého byla zahrnuta i předmětná nemovitost, na niž byla vedena exekuce. Insolvenční správkyně v roce 2015 sdělila soudnímu exekutorovi, že nemovitost je zapsána v majetkové podstatě, a soud zamítl návrh exekutora na předběžné opatření, které by umožnilo provést dražbu. V letech 2015 až 2017 pokračovaly procesní úkony v insolvenčním řízení zahrnující změnu insolvenčního správce, další přezkum pohledávek, návrhy na zrušení konkursu, odvolání dlužníka proti rozhodnutím soudu a jednání týkající se zpeněžování majetku. V tomto období zůstávala nemovitost i nadále součástí majetkové podstaty. Dne 18. 4. 2019 insolvenční správce oznámil insolvenčnímu soudu záměr vyřadit předmětnou nemovitost ze soupisu majetkové podstaty. Dne 14. 6. 2019 byla tato skutečnost potvrzena ve zprávě o stavu insolvenčního řízení, v níž správce uvedl, že majetková hodnota (čerpací stanice v [adresa]) byla ze soupisu vyřazena. Tím skončilo období, v němž byla předmětná nemovitost vedena v majetkové podstatě dlužníka a v němž insolvenční řízení zasahovalo do možnosti provést exekuci prodejem nemovitosti.

8. Ve vztahu k řízení vedenému u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] bylo navíc ještě zjištěno, že bylo zahájeno dne 19. 8. 2021 na základě žaloby oprávněného v exekučním řízení ([tituly před jménem] [jméno FO]) žalobou na popření pohledávky věřitele [právnická osoba]., přihlášené v exekuci vedené pod sp. zn. [spisová značka]. Žaloba byla podána u nepříslušného soudu, po vyslovení místní nepříslušnosti byla dne 15. 10. 2021 doručena Okresnímu soudu v [adresa]. Soud po zaplacení soudního poplatku a vyžádání exekučního spisu vyzval dne 6. 12. 2021 žalovanou [právnická osoba]. k vyjádření, které došlo soudu dne 6. 1. 2022. Usnesením ze dne 10. 2. 2022 bylo řízení přerušeno do právní moci dovolacího řízení vedeného v téže exekuční věci. Po odmítnutí dovolání bylo dne 10. 6. 2022 soudu oznámeno, že důvod přerušení odpadl, a řízení dále pokračovalo. První jednání proběhlo dne 3. 8. 2022, kdy byli účastníci vyzváni k doplnění tvrzení a důkazů. Druhé jednání proběhlo 5. 10. 2022, následně bylo řízení krátce odročeno, a dne 31. 10. 2022 byl vyhlášen rozsudek. Proti rozsudku podali odvolání jak žalobce (oprávněný v exekuci), tak žalovaná. Věc byla předložena odvolacímu soudu, který rozsudek dne 28. 4. 2023 zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání. Okresní soud znovu jednal dne 30. 8. 2023, dokazování bylo uzavřeno a dne 2. 10. 2023 byl vyhlášen nový rozsudek. Proti němu podaly obě strany odvolání. Krajský soud v [adresa] dne 6. 3. 2024 rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu částečně změnil a částečně potvrdil; tohoto dne byl tedy spor o popření pohledávky pravomocně rozhodnut po zásahu odvolacího soudu. Rozsudek nabyl právní moci dne 22. 4. 2024 a tím odpadla překážka bránící vydání rozvrhového usnesení v exekučním řízení.

9. Žalobkyně uplatnila u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy dne 28. 7. 2023. Žádost o předběžné projednání nároku žalobkyně byla vypořádána stanoviskem žalované ze dne 14. 11. 2023.

10. Dne 8. 10. 2024 ve svých čestných prohlášeních dva členové představenstva žalobkyně shodně uvedli, že od prosince 2011 je proti žalobkyni vedeno exekuční řízení, jehož cílem byl prodej nemovitosti (čerpací stanice v [adresa]). Přestože k dražbě došlo již v roce 2020, exekuce stále trvala, což mělo podle jejich vyjádření negativní dopad na chod společnosti. Žalobkyně byla vedena v [registr], což jí výrazně ztěžovalo získávání finančních prostředků od bank pro běžný provoz, rozvoj i výplatu mezd. Zápis v evidenci dlužníků omezoval také její technologický rozvoj a schopnost plnit technické normy. Vzhledem k ekonomické situaci, ovlivněné pandemií COVID-19 a inflací, se tato situace ještě zhoršila. Společnost zaměstnává 80 pracovníků, u nichž hrozilo riziko nevyplácení mezd.

11. Dle výroční zprávy společnosti žalobkyně za rok 2022 podniká žalobkyně v oblasti velkoobchodní distribuce pohonných hmot a maziv, s průměrnou měsíční výtočí přesahující 40 milionů litrů. V roce 2022 zaměstnávala průměrně 49 osob, využívala rozsáhlý dopravní park financovaný formou leasingu a zásobovala více než 2 200 odběratelů. Dodávky realizovala na faktury se splatností 7–30 dnů a byla vedena mezi VIP klienty hlavních dodavatelů. Společnost rovněž vlastnila podíly v dalších firmách, včetně provozovatelů čerpacích stanic, a vykazovala čistý obrat přes 23 miliard Kč.

12. Podle dostupných přehledů podnikatelských subjektů v oblasti výroby a distribuce pohonných hmot v okolí [adresa] působí 11 subjektů se shodným předmětem podnikání jako žalobkyně. V okolí [adresa] působí více než 50 takových právnických osob a více než 50 podnikatelských subjektů téhož zaměření působí také v [adresa].

13. Z úvěrových a produktových podmínek [právnická osoba]., [právnická osoba]. a [právnická osoba]. vyplývá, že tyto instituce jsou oprávněny odmítnout poskytnutí úvěru nebo omezit čerpání úvěru mimo jiné v případě, že je vůči klientovi vedena exekuce či insolvenční řízení, anebo má klient jiné splatné a nezaplacené závazky. Banky rovněž vyžadují, aby klient neměl právní překážky svědčící o riziku nesplácení, přičemž některé z nich výslovně uvádějí exekuční či insolvenční řízení jako důvod pro neuzavření smlouvy nebo zesplatnění úvěru.

14. Podle výpisu z [registr] ze dne 3. 9. 2024 byla vůči žalobkyni vedena pravomocná exekuce pod sp. zn. [spisová značka] s vymáhanou částkou podle stavu ke 19. 1. 2023 ve výši 11 818 501,65 Kč.

15. Soud I. stupně s odkazem na ust. § 1 odst. 1, § 2, § 3 odst. 1 písm. a), b), c), § 5, § 7 odst. 1 a 2, § 8 odst. 1, 2 a 3, § 13 odst. 1 a 2, § 14 odst. 1 a 3 , § 15 odst. 2, § 26 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.

16. Vyšel ze zjištění, že exekuční řízení trvalo od 5. 12. 2011, kdy byl podán návrh na nařízení exekuce, do 28. 8. 2025, tj. 13 let a 8 měsíců. Jednalo se o řízení směřující k vymožení peněžitého plnění prostřednictvím zpeněžení nemovitosti povinného. Ve věci rozhodoval soudní exekutor, okresní soud ve dvou případech a odvolací soud celkem devětkrát, Nejvyšší soud rozhodoval jednou. Procesní úkony soudů probíhaly plynule a jednotlivé soudy reagovaly na podání účastníků v přiměřených lhůtách. Povinný v průběhu řízení podával více návrhů na zastavení exekuce a další opravné prostředky, včetně odvolání proti příklepu, které následně vzal zpět. I tyto procesní kroky tak přispěly k délce řízení. Postupu v exekuci bránila zejména souběžně vedená řízení, a to insolvenční řízení vedené u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], v němž byla předmětná nemovitost sepsána do majetkové podstaty třetí osoby a povinný podal návrh na její vyloučení s tím, že uplatnil i tvrzení o odstoupení od původní kupní smlouvy. Otázka vlastnictví nemovitosti byla řešena v rámci tohoto insolvenčního řízení a po dobu, kdy nebylo postaveno najisto, komu nemovitost náleží, nebylo možné v exekuci pokračovat. Další překážkou pro pokračování v rozvrhu bylo řízení vedené u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], v němž se řešila platnost právního jednání souvisejícího s vlastnickými vztahy k nemovitosti. Toto řízení proběhlo ve dvou stupních a soudy v něm vydávaly rozhodnutí plynule.

17. Ve vztahu k významu řízení pro žalobkyni soud I. stupně uvedl, že exekuční řízení nenáleží mezi typově zvlášť významné věci, žalobkyně však tvrdila nepříznivý dopad exekuce na své podnikání. Z podkladů společnosti žalobkyně však vyplývá, že hospodářské výsledky žalobkyně byly stabilní. Bankovní podmínky nicméně stanovují, že exekuce či insolvenční řízení mohou být překážkou pro poskytnutí úvěru. Soud přihlédl i k námitce žalované, že žalobkyně by exekuci čelit nemusela, pokud by splnila vymáhanou povinnost dobrovolně. S ohledem na uvedené skutečnosti tak soud I. stupně hodnotil význam řízení pro žalobce jako standardní.

18. Poté konstatoval, že doba trvání řízení byla celkově 13 let a délka řízení byla nepřiměřená, ačkoliv v řízení nedošlo k nečinnosti orgánů veřejné moci. Žalobkyni nicméně vznikla nemajetková újma, kterou bylo na místě odčinit přiměřeným zadostiučiněním ve formě peněžité náhrady. Soud I. stupně vycházel ze základní částky 15 900 Kč za rok trvání řízení, přičemž za první dva roky se jednalo o poloviční částku a stanovil základní částku na 192 125 Kč, kterou snížil o 20 % z důvodu právní, skutkové a procesní složitosti věci. Výsledná částka tak činila 153 700 Kč, soud proto žalobě vyhověl ve vztahu k částce 153 700 Kč včetně zákonného úroku z prodlení od 29. 1. 2024 a ve zbytku žalobu zamítl.

19. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně byla úspěšná co do 54,68 % předmětu řízení a žalovaná co do 45, 32 % předmětu řízení, a proto je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 9,36 % nákladů řízení.

20. Proti rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, jímž napadla rozsudek v celém rozsahu. Uvedla, že soud I. stupně nezohlednil podstatné skutečnosti týkající se významu exekučního řízení pro žalobkyni, délky tohoto řízení ani jeho dopadů. Zejména namítala, že soud I. stupně nevěnoval náležitou pozornost průběhu exekuce vedené proti žalobkyni po dobu téměř 13 let, ani jejím dopadům na podnikání žalobkyně. Exekuce zásadně ovlivnila její činnost, neboť její vedení představovalo překážku při sjednávání úvěrů a jiných obchodních závazků, což doložila předloženými čestnými prohlášeními a listinnými důkazy od bankovních institucí. Namítala také, že soud nedostatečně zohlednil její setrvalé vedení v [registr] a jeho dopady na reputaci a obchodní vztahy společnosti. Dále argumentovala také tím, že soud I. stupně nepřihlédl k významu souběžně vedených řízení, která měla zásadní vliv na délku exekučního řízení, zejména k insolvenčnímu řízení vedenému u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], v jehož rámci byla předmětná nemovitost vedena v majetkové podstatě třetí osoby, a k řízení o popření pravosti pohledávky vedenému u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Ve vztahu k výši zadostiučinění žalobkyně uvedla, že přiznaná částka 153 700 Kč je podle jejího názoru nepřiměřeně nízká. Odkazovala přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž se základní částka zpravidla pohybuje v rozmezí 15 000–20 000 Kč za rok řízení, a navrhla, aby byla základní částka stanovena ve výši 18 000 Kč za rok. V případě žalobkyně se pak jednalo o méně složitou věc, proto by se k základní částce mělo přičíst 20 %. Zároveň věc měla a má pro žalobkyni velký význam, proto by se k základní částce mělo přičíst ještě 50 % ze základní částky. Konečnou částku by tak měla představovat součet základní částky (216 000 Kč), 20 % ze základní částky představující zvýšení za menší složitost celé věci (43 200 Kč) a 50 % ze základní částky představující enormní význam pro žalobkyni (108 000 Kč). Přiměřené zadostiučinění by tak mělo činit celkem 367 200 Kč.

21. Žalobkyně rovněž napadla výrok o náhradě nákladů řízení, neboť soud I. stupně aplikoval § 142 odst. 2 o. s. ř., ačkoli podle žalobkyně měl aplikovat § 142 odst. 1 nebo § 142 odst. 3 o. s. ř. Její úspěch v řízení měl být hodnocen jako převážný, neboť soud jí zadostiučinění přiznal a náležela jí proto plná náhrada účelně vynaložených nákladů. Soud I. stupně navíc vůbec nezohlednil úkony předchozího odvolacího řízení a opomněl do výčtu úkonů zahrnout písemném podání právního zástupce ze dne 2. 10. 2024 (repliku k vyjádření žalované a doplnění skutkových tvrzení a důkazů, které bylo učiněno účelně.)

22. Závěrem žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, nebo aby napadený rozsudek změnil tak, že žalované uloží zaplatit žalobkyni částku 367 200 Kč a přizná jí plnou náhradu nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení.

23. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřila.

24. Proti výroku I a III napadeného rozsudku podala odvolání také žalovaná, která nesouhlasila s tím, že délka exekučního řízení byla nepřiměřená. Uváděla, že exekuční řízení trvalo 13 let a 8 měsíců, avšak jeho délka byla zásadně ovlivněna objektivními překážkami, zejména insolvenčním řízením vedeným pod sp. zn. [spisová značka], v němž byla předmětná nemovitost zapsána v majetkové podstatě třetí osoby. Žalobkyně podala návrh na její vyloučení z majetkové podstaty, přičemž tvrdila, že od původní kupní smlouvy odstoupila. Exekuční řízení bylo dále ovlivněno řízením o popření pravosti pohledávky vedeným u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Obě řízení podle žalované bránila pokračování exekuce a soud I. stupně správně konstatoval, že v postupu exekučního soudu ani odvolacích soudů se nevyskytly neodůvodněné průtahy. Zdůrazňovala také procesní aktivitu žalobkyně, která opakovaně podávala návrhy na zastavení exekuce a další podání obsahující nedostatky, jež bylo nutno napravovat. Tvrdila, že na délce řízení se podílela i žalobkyně a soud I. stupně se touto otázkou řádně nezabýval. Ve vztahu k významu řízení pro žalobkyni žalovaná uvedla, že žalobkyně je právnickou osobou, u níž je podle metodiky [orgán] důvodné snížení základní částky o 10 %. Podle žalované soud I. stupně správně dovodil, že exekuce se neprojevila na hospodářských výsledcích žalobkyně, která podle výroční zprávy vykazovala stabilní obrat i obchodní postavení. Žalovaná dále uvedla, že žalobkyně by se exekuci mohla vyhnout, pokud by plnila svou povinnost dobrovolně, a proto považovala samotné konstatování porušení práva za postačující formu satisfakce. Žalovaná rovněž namítala nesprávné určení základní částky zadostiučinění a neodůvodněnost částky 15 900 Kč za rok řízení, kterou soud použil. Tvrdila, že tato částka nebyla soudem přesvědčivě zdůvodněna a neodpovídala okolnostem věci. Závěrem žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne.

25. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované nesouhlasila s tvrzením žalované, že nemohla v průběhu exekučního řízení pociťovat nejistotu. Opětovně připomněla, že exekuce probíhala po mimořádně dlouhou dobu a žalobkyně byla po celou tuto dobu vedena v [registr] a to i přesto, že peněžité plnění bylo fakticky vymoženo již v roce 2020. Podle žalobkyně tento záznam prokazatelně omezoval její podnikatelskou činnost, především schopnost získávat úvěry či uzavírat obchodní závazky, což doložila předloženými listinami a čestnými prohlášeními. Žalobkyně dále odmítla tvrzení žalované, že sama zavinila zahájení exekuce nebo, že se podílela na její délce. Žalobkyně se stala povinnou v exekučním řízení poté, co koupila předmětnou nemovitost od [jméno FO], který ji před prodejem – jako jednatel společnosti [právnická osoba] – zatížil zástavními právy k zajištění dvou půjček poskytnutých [tituly před jménem] [jméno FO] (smlouvy o půjčce z 9. 4. 2008 a 20. 3. 2009 se zástavními smlouvami z 9. 4. 2008 a 6. 4. 2009). Dluhy vznikly společnosti [právnická osoba], nikoli žalobkyni, přičemž [jméno FO] při prodeji nemovitosti žalobkyni výslovně ujistil, že své závazky uhradí a nemovitost nebude dále zatížena. Judikatura připouští, že věřitel se může domáhat uspokojení ze zástavy i po změně vlastníka, což vedlo k vedení exekuce vůči žalobkyni jako nové vlastnici zastavené nemovitosti. Žalobkyně v průběhu exekuce pouze využívala dostupných procesních prostředků a nelze jí tak přičítat podíl na délce řízení. K námitce žalované, že neexistuje předem stanovená doba, ve které má být řízení skončeno, žalobkyně odkázala na § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., z něhož vyplývá povinnost rozhodnout či učinit úkon v přiměřené lhůtě. Zároveň uvedla, že podle judikatury Nejvyššího soudu může dojít k porušení práva na přiměřenou délku řízení i tehdy, nejsouli v řízení zjištěny průtahy jako nečinnost soudu. K otázce významu řízení žalobkyně uvedla, že tvrzení žalované o nutnosti snížení zadostiučinění o 10 % z důvodu skutečnosti, že žalobkyně je právnickou osobou, nemá oporu v zákoně ani judikatuře. Zdůraznila, že význam řízení je nutné hodnotit individuálně, přičemž v jejím případě byl zásah do podnikatelské činnosti významný a prokázaný.

26. Nejprve se odvolací soud zabýval otázkou, zda byla žalobkyně oprávněna se odvolat i do vyhovujícího výroku I.

27. Podle ust. § 218 písm. b) o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.

28. Podle komentářové literatury k ust. § 218 písm. b) o. s. ř.: „Odvolání – proti výroku rozhodnutí soudu prvního stupně – může podat jen ten, komu nebylo takovým rozhodnutím (poměřováno jeho výrokem) plně vyhověno, popřípadě komu byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá (byť nepříliš významná) újma na jeho právech a tu lze odstranit zrušením nebo změnou rozhodnutí soudu prvního stupně. Jde o poměření nejpříznivějšího výsledku, který by mohl být odvoláním napadaným rozhodnutím (z pohledu konkrétního výroku) soudem pro takovou osobu založen a výsledku, který daným rozhodnutím (skutečně) nastal, a úvahu, zda je takto nastalá („procesní“) újma osoby odstranitelná změnou či zrušením odvoláním napadaného rozhodnutí (NS 21 Cdo 2323/99, NS 33 Cdo 825/2000) (viz Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023. dostupné na www. beck-online.cz).

29. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyni bylo výrokem I napadeného rozsudku částečně vyhověno, není osobou oprávněnou k podání odvolání proti tomuto výroku. Odvolací soud proto odvolání žalobkyně do vyhovujícího výroku I dle ust. § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

30. Poté odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné a odvolání žalované je důvodné částečně.

31. Žalobkyně při ústním jednání odvolacího soudu upřesnila, že úroky z prodlení požadovala z žalované částky od 15. 11. 2023 (nikoliv od 15. 7. 2023).

32. Odvolací soud doplnil dle ust § 213 odst. 4 o. s. ř dokazování doručenkou od usnesení o nařízení exekuce ze dne 5. 12. 2011, č. j. [spisová značka] (č. l. 23), výzvy k dobrovolnému plnění, návrhu na nařízení exekuce povinnému a zjistil z ní, že usnesení o nařízení exekuce bylo povinnému doručeno dne 13. 12. 2011. Z elektronického vyjádření spisu v exekučním řízení Exekutorského úřadu [adresa], [tituly před jménem] [jméno FO], soudního exekutora sp. zn. [spisová značka] (č. l. 224-228) odvolací soud zjistil, že záznam exekuce žalobkyně v [registr] byl plně ukončen ke dni 9. 12. 2024. Z Informace o stavu řízení o popření pravosti pohledávky věřitele [právnická osoba]. vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], zjistil, že řízení bylo zahájeno dne 15. 10. 2021 a skončeno dne 22. 1. 2026 (č. l. 229).

33. Zároveň odvolací soud zopakoval dle ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. dokazování Výroční zprávou žalobkyně za rok 2022 z níž vyplynulo, že za rok 2018 měla zisk cca 37 287 000 Kč a obrat cca 15 mld. Kč, za rok 2019 měla zisk cca 44 000 000 Kč a obrat cca 12 mld. kč, za rok 2020 měla zisk cca 20 000 000 Kč a obrat cca 11,4 mld. Kč a za rok 2022 zisk 39 013 000 Kč a obrat 23,8 mld. Kč.

34. Odvolací soud zcela souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé Z uvedených důvodů je tak na místě, aby se žalobkyni dostalo přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (když nepostačuje pouhé konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě), a to od okamžiku, kdy se žalobkyně dozvěděla o skutečnosti, že je proti ní vedeno exekuční řízení (viz Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn.[Anonymizováno][spisová značka]), tj. od 13. 12. 2011, kdy jí bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, do 9. 12. 2024, kdy došlo k ukončení exekučního řízení a výmazu žalobkyně z [registr]. Soud I. stupně sice v odůvodnění napadeného rozhodnutí nesprávně uvedl, že řízení trvá ke dni rozhodování soudu I. stupně (28. 8. 2025) 13 let a 8 měsíců, neboť z jeho skutkových zjištění vyplynulo, že oprávnění soudního exekutora k vedení exekuce zaniklo již dne 9. 12. 2024. Závěr soudu I. stupně, že žalobci náleží odškodnění za nemajetkovou újmu za 13 let však byl správný, byť nesprávně určil okamžik účinků exekuce vůči povinnému od návrhu na nařízení exekuce ze dne 5. 12. 2011.

35. Odvolací soud má však za to, že v daném případě nebylo na místě valorizovat základní částku stanovenou stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také jen „Stanovisko“, jak v průběhu řízení namítala žalobkyně.

36. V uvedeném směru vycházel odvolací soud z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. [spisová značka], ve kterém Nejvyšší soud v odst. 66 uvedl, že: „Z rozhodnutí ve věci Apicella proti Itálii je možné též dovodit, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. V době přijetí stanoviska se přitom částky přiznávané stěžovatelům v rozsudcích proti České republice z titulu morální újmy způsobené porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě pohybovaly řádově v tisících EUR s průměrem okolo 5 000 EUR. Nejvyšší soud tak ve Stanovisku dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, bude pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Takto stanovená základní částka byla přitom obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznával ve věcech proti České republice ESLP (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek ve věci Apicella proti Itálii, odst. 72).“

37. V uvedené věci Nejvyšší soud z hlediska výše odškodňování poukázal na několik různých rozhodnutí ESLP, mezi nimi i na věc, kterou řešil ESLP rozsudkem ze dne 30. 7. 2020, Glavinić a Marković proti Chorvatsku, stížnost č. 11388/15 a 25605/15, v němž trvalo v případě stěžovatelky Glavinić řízení 12 let a 2 měsíce v jediné instanci. Takovou délku řízení označil ESLP za a priori nepřiměřenou, konstatoval porušení práva stěžovatelky a přiznal jí zadostiučinění ve výši 3 900 EUR, tj. přibližně 97 500 Kč, tedy cca 8 125 Kč za jeden rok trvání řízení. Při posuzování stížnosti stěžovatele Markoviće řízení do doby rozhodnutí soudu probíhalo již téměř 8 let, proto ESLP shledal porušení práva stěžovatele na rozhodnutí věci v přiměřené době a přiznal mu zadostiučinění ve výši 4 000 EUR, tj. přibližně 100 000 Kč, tedy cca 12 500 Kč za jeden rok trvání řízení (viz odst. 70 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. [spisová značka]).

38. Závěr Nejvyššího soudu (po porovnání i dalších rozhodnutí) pak byl takový, že: „Z výše popsané rozhodovací praxe vyplývá, že ESLP ani v době po přijetí Stanoviska dovolacím soudem nepřistoupil k valorizaci částek přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, a to ani vzhledem k ekonomické situaci. Výše popsané závěry obsažené ve Stanovisku tak jsou i nadále pro poměry České republiky aktuální, přičemž je to rozhodovací činnost ESLP, která je pro nastavení výše odškodnění za porušení základních práv zaručených Úmluvou určující. Nadále platí, že částky přiznávané soudy v České republice za porušení práva na přiměřenou délku řízení lehce splňují kritéria stanovená judikaturou ESLP zejména v rozhodnutí ve věci Apicella proti Itálii, a rozhodně nelze uzavřít, že by nesplňovaly ani minimální standard, který z hlediska odškodňování judikatura ESLP i nadále představuje. Změny v cenové úrovni v České republice na daný závěr nemají žádný vliv. „

39. Odvolací soud v této souvislosti také poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2024, II. ÚS 252/24, ve kterém Ústavní soud uvedl, že pokud byla základní částka zadostiučinění obecnými soudy určena ve výši podle Stanoviska z roku 2011, tato skutečnost sama o sobě neústavnost napadených rozhodnutí nezpůsobuje. Skutečnost, že Nejvyšší soud nepřistoupil ke změně své ustálené judikatury v otázce základní částky zadostiučinění, a to v návaznosti např. na inflaci nebo obecně proměny hospodářských poměrů, nepředstavuje v dané věci natolik excesivní okolnost, aby napadená rozhodnutí nebylo možno považovat za ústavněprávně přijatelná.

40. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že v daném případě je adekvátní částkou zadostiučinění částka 15 000 Kč za jeden rok řízení, tj. 1 250 Kč za měsíc, která se nijak nevymyká částkám přiznávaným ESLP, naopak je převyšuje a zároveň je v souladu se Stanoviskem. Odvolací soud také zároveň přihlédl ke skutečnosti, že podle Stanoviska má činit částka zadostiučinění za první dva roky jednu polovinu, tj. v daném případě částku 7 500 Kč. Na základě těchto skutečností tak dospěl odvolací soud k závěru, že vzhledem ke skutečnosti, že řízení trvalo 13 let, činí základní částka 180 000 Kč.

41. Odvolací soud se také zcela ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že základní částku je třeba snížit o 20 % za skutkovou, právní a procesní složitost ve smyslu ust. § 31a písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., neboť věc byla projednávána ve třech soudních instancích a zatížena probíhajícím insolvenčním řízením trvajícím od 24. 4. 2013, které bylo významné z toho důvodu, že v něm bylo v rámci incidenčního sporu posuzováno, zda vlastníkem předmětné nemovitosti je žalobkyně nebo insolvenční dlužník [jméno FO] se závěrem, že vlastníkem je žalobkyně, které však do předmětného exekučního řízení mohlo zasahovat nejpozději do okamžiku 26. 5. 2020, kdy byla provedena dražba nemovitosti, byl tedy jistý závěr, že nemovitost nepatří do majetkové podstaty dlužníka [jméno FO]. Jednalo se tedy o zásah trvající přibližně sedm let. Dále bylo řízení zatíženo řízením o popření pohledávky dalšího věřitele [právnická osoba]. vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], které bylo zahájeno dne 15. 10. 2021. a přestalo zasahovat do exekučního řízení dnem 22. 4. 2024, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Krajského soudu v [adresa], kterým byla pravomocně určena výše a pravost popřené pohledávky; Teprve tímto okamžikem byla odstraněna zákonná překážka, která exekutorovi bránila vydat konečné rozvrhové usnesení, protože do právní moci rozhodnutí nebylo jasné, v jakém rozsahu má být pohledávka věřitele [právnická osoba]. v rozvrhu uspokojena.

42. Odvolací soud se neztotožňuje s odvolací námitkou žalované, že by žalobkyně přispěla k průtahům v řízení ve smyslu ust. § 31a písm. c) zákona č. 82/1998 Sb., když využívala procesní nástroje, jak jí umožňoval exekuční řád a občanský soudní řád, žalobkyně pouze využívala zákonné prostředky směřující k tomu, aby exekuční řízení nebylo nadále vedeno.

43. V uvedené souvislosti odvolací soud také doplňuje, že je sice pravdou, jak tvrdí žalovaná, že exekuci bylo možné předejít dobrovolným plněním povinnosti žalobkyní, nicméně z uvedené skutečnosti nelze dovozovat, že žalobkyně sama zavinila délku posuzovaného řízení. I v rámci exekučního řízení totiž platí právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Pokud by platila uvedená argumentace žalované, nebylo možné přiznat přiměřené zadostiučinění za žádné nepřiměřené dlouhé exekuční řízení.

44. Současně se odvolací neztotožňuje s odvolací námitkou žalované, že byl význam řízení pro žalobkyni byl snížený (§ 31a písm. e) zákona č. 82/1998 Sb.), a proto by měla být základní částka snížena o 10 %, když žalobkyně v této souvislosti ve svém odvolání naopak namítala, že by základní částka měla být naopak zvýšena o 50 %.

45. Jednak se nejedná o řízení s typickým zvýšeným významem pro poškozeného, jako je trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka) nebo řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.) (viz stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010, [R 58/2011 civ.]. Odvolací soud však zároveň k námitce žalobkyně, která poukazovala v odvolání na skutečnost, že se do exekučního řízení dostala poté, co se [jméno FO] uzavřela smlouvu na koupit předmětné nemovitosti s tím, že na ní vázlo zástavní právo ve prospěch společnosti [právnická osoba]. na základě dvou smluv o půjčce z nichž věřitelem byl [tituly před jménem] [jméno FO] s tím, že [jméno FO] se měl zavázat, že své dluhy uhradí, k čemuž nedošlo, uvádí, že bylo podnikatelským rizikem žalobkyně, že uzavřela kupní smlouvu s takovým rizikem, že případné dluhy zajištěné zástavním právem budou uspokojovány z předmětné nemovitosti. S rizikem exekuce včetně zápisu do [registr] tak musela žalobkyně počítat. Zároveň z výroční zprávy žalobkyně za rok 2022 vyplývá, že podniká v oblasti velkoobchodní distribuce pohonných hmot a maziv, s průměrnou měsíční výtočí přesahující 40 milionů litrů. Společnost zaměstnávala v roce 2022 průměrně 49 osob, disponuje moderním dopravním parkem financovaným formou leasingu a má stabilní síť více než 2 200 odběratelů. Dodávky jsou realizovány na faktury se splatností 7–30 dnů, přičemž žalobkyně je u hlavních dodavatelů vedena jako VIP klient s nadstandardními platebními podmínkami. Společnost má kapitálové účasti v dalších společnostech, včetně provozovatelů čerpacích stanic, a vykazuje stabilní ekonomické výsledky s čistým obratem přes 23 miliard Kč v roce 2022 a ziskem v roce 2022 ve výši 39 013 000 Kč. Z uvedených skutečností tak odvolací soud dovozuje, že žalobkyně byla v roce 2022 v dobré finanční kondici, je významným distributorem pohonných hmot, vykazuje vysoký a rostoucí obrat a dosahuje stabilně vysokých zisků. Odvolací soud se tak neztotožňuje se žalobkyní, že by právě zápis v [registr] v jejím případě měl obrovský význam pro existenci a fungování žalobkyně, přestože obecné obchodní podmínky bank obsahují podmínku, že úvěr nelze poskytnout subjektu, vůči němuž je vedeno exekuční řízení.

46. V paralelním řízení oprávněného vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] pak byl posuzován jiný nárok, a to náhrada škody v souvislosti s průtahy a nezákonným rozhodnutím, nikoliv nepřiměřená délka řízení, jako je tomu v tomto případě. Posuzováno pak bylo období od zahájení exekuce, tj. od 1. 11. 2011 do 3. 2. 2020, kdežto v projednávané věci se jedná o období od 13. 12. 2011 do 9. 12. 2024), tj. období o čtyři roky delší. Odvolací soud se proto necítí být závěry vyjádřenými v těchto rozhodnutích pro jiný nárok a jiné období vázán.

47. Zároveň odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně neshledal důvody pro modifikaci základní částky z důvodu dalších kritérii uvedeních v ust. § 31a odst. 3 zákona č 82/1998 Sb.

48. V případě žalobkyně základní částka za 13 let činí 180 000 Kč (za rok 15 000 Kč a za první dva roky polovina), která při snížení za složitost věci ve výši 20 % (tj. 36 000 Kč) činí 144 000 Kč.

49. Soud I. stupně výrokem I. přiznal žalobkyni částku 153 700 Kč,[Anonymizováno]s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14, 75 % ročně od 29. 1. 2024 do zaplacení, proto odvolací soud změnil výrok I dle ust. 220 odst. 1 o. s. ř. tak žalobu zamítl co do částky 9 700 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 29. 1. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % ročně.

50. Ve výroku II odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil dle ust. § 219 o. s. ř. ve znění, že žaloba se zamítá co do částky 185 450 Kč s úrokem z prodlení z částky 339 150 Kč od 15. 11. 2023 do 28. 1. 2024 a s úrokem z prodlení z částky 185 450 Kč od 29. 1. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % ročně, když soud I. stupně patrně nedopatřením ve v tomto výroku uvedl, že zamítá úroky z prodlení již od 15. 7. 2023, žalobkyně však podanou žalobou uplatnila úroky z prodlení až od 15. 11. 2023.

51. Vzhledem ke změně rozsudku odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů dle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 3 o. s. ř.

52. Žalobkyně správně namítala, že má nárok na plnu náhradu nákladů řízení, což plyne např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. III. ÚS 1998/24, ve kterém Ústavní soud uvedl, že ve sporech o přiměřené zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. je nutné rozlišovat mezi existencí nemajetkové újmy a stanovením její výše. Výše zadostiučinění závisí na úvaze soudu (§ 136 o. s. ř.), jelikož neexistuje exaktní metoda jejího stanovení. Pokud soud přizná žalobci nižší částku, než požadoval, nebo jen konstatuje porušení práva, uplatní se § 142 odst. 3 o. s. ř., což umožňuje přiznat žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Žalobce tak nemůže být trestán za nepřesný odhad přiznané částky.

53. Důvodnou pak shledal odvolací soud i námitku žalobkyně, že jí náleží odměna i za vyjádření žalobkyně ze dne 2. 10. 2024 (č. l. 94), které bylo reakcí žalobkyně na výzvu soudu učiněnou při jednání dne 3. 9. 2024 (č. l. 90-93 spisu) a námitku žalobkyně, že soud I. stupně při rozhodování o nákladech řízení před soudem I. stupně nezohlednil první odvolací řízení, tj. odvolání ze dne 3. 12. 2024 (č. l. 121-126 spisu), vyjádření žalobkyně k odvolání žalované ze dne 10. 12. 2024 (č. l. 128-130 spisu) a účast na jednání odvolacího soudu dne 1. 4. 2025 (č. l. 147 spisu).

54. Náklady řízení žalobkyně za první řízení před soudem I. stupně činí celkem 23 962 Kč. Tato částka zahrnuje soudní poplatek ve výši 3 392 Kč, odměnu právního zástupce za 5 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, účast na jednání dne 3. 9. 2024, vyjádření ze dne 2. 10. 2024, účast na jednání dne 17. 10. 2024) v celkové výši 15 500 Kč (5 × 3 100 Kč) podle § 6 ve spojení s ust. § 11 odst. 1 písm. a), d, g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), přičemž tarifní hodnota byla stanovena ve výši 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) a. t. ve znění do 31. 12. 2024. Dále zahrnuje paušální náhradu hotových výdajů právního zástupce za pět úkonů právní služby ve výši 1 500 Kč (5 × 300 Kč) dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř., což činí 3 570 Kč.

55. Náhrada nákladů prvního odvolacího řízení pak byla znovu stanovena odměnou v sazbě 3 100 Kč z tarifní hodnoty 500 Kč dle ust. § 6, § 9 odst. 4 písm. a) a. t. ve znění do 31. 12. 2024 ve spojení s ust. § 11 odst. 1 písm. d) a. t za dva úkony právní služby, tj. za odvolání ze dne 3. 12. 2024, za vyjádření k odvolání žalované ze dne 10. 12. 2024, k nim náleží dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. (ve znění do 31. 12. 2024), tj. 600 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř., což činí 1 428 Kč. Další část nákladů prvního odvolacího řízení představuje odměna v sazbě 6 860 Kč z tarifní hodnoty 144 000 dle ust. § 6, § 9a odst. 2 písm. a) a. t. ve znění od 1. 1. 2025 a jedna paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 a. t. (ve znění od 1. 1. 2025) ve výši 450 Kč za účast na jednání odvolacího soudu dne 1. 4. 2025 a DPH z těchto částek ve výši 21 % ve výši 1 535,10 Kč. Celkové náklady prvního odvolacího řízení žalobkyně tak činily 17 073,10 Kč.

56. Náklady dalšího řízení žalobkyně před soudem I. stupně pak byly představovány odměnou advokáta v sazbě 6 860 Kč za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 144 000 Kč dle ust. § 6 a 9a odst. 2 písm. a) a. t. ve znění od 1. 1. 2025, a to za účast na jednání dne 15. 7. 2025 a za účast na jednání dne 28. 8. 2025 a dvěma paušálními náhradami hotových výdajů dle § 13 odst. 4 a. t. ve znění od 1. 1. 2025 ve výši 450 Kč a DPH z těchto částek ve výši 21 %, tj. 3 070,20 Kč. Celkové náklady žalobkyně za další řízení před soudem I. stupně tak činily 17 690,20 Kč.

57. Náklady druhého odvolacího řízení žalobkyně pak jsou představovány odměnou advokáta v sazbě 6 860 Kč za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 144 000 dle ust. § 6 a § 9a odst. 2 písm. a) a. t. ve znění od 1. 1. 2025, a to za odvolání ze dne 11. 11. 2025 a vyjádření k odvolání žalované ze dne 26. 11. 2025 a za účast na jednání odvolacího soudu dne 10. 2. 2026. a třemi paušálními náhradami hotových výdajů dle § 13 odst. 4 a. t. ve znění od 1. 1. 2025 ve výši 450 Kč a DPH z těchto částek ve výši 21 %, tj. 4605,30 Kč. Celkové náklady žalobkyně za další odvolací řízení tak činily 26 535,30 Kč.

58. Náhrada nákladů za řízení před soudy obou stupňů tak činí částku v celkové výši 85 260,60 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., přičemž patnáctidenní lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám pro čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, kterými se řídí organizační složka státu, jež vystupuje v řízení jako žalovaná.