pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č.j. 22C 94/2021-91

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (výrok ad I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši [částka] k rukám žalované do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok ad II.).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zadostiučinění ve výši [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení za nemajetkovou újmu s tvrzením, že byla způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v délce řízení vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 23/2014 (dále jen posuzované řízení), v němž nedošlo k vydání rozhodnutí v přiměřené době.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím že v řízení neshledala průtahy, ani nesprávný úřední postup. Žalobkyně se v postavení žalované dozvěděla o žalobě až dne [datum]. Žalované nelze klást k tíži využití opravných prostředků účastníků, ve věci bylo rozhodováno na více stupních soudní soustavy, řízení bylo velmi složité po skutkové i právní stránce, v řízení vystupoval větší počet účastníků. Protistrana neúspěšně navrhovala přerušení řízení do skončení dalších paralelně probíhajících soudních sporů. Řízení bylo i částečně zastavováno a byla neúspěšně namítána podjatost soudce. Jednání bylo opakovaně odročováno na žádost stran. V posuzovaném řízení bylo provedeno velké množství důkazů včetně výslechů svědků. Význam řízení byl shledán jako běžný, když samotná skutečnost, že se jednalo o letištní pozemky, význam sporu nezvyšuje. Dle názoru žalované nelze bez dalšího posoudit nemajetkovou újmu žalobkyně jako právnické osoby, která prožívá průběh řízení jinak než osoba fyzická.

4. Soud I. stupně vyšel ze zjištění ze spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 12 C 23/2014, že řízení bylo zahájeno dne [datum] žalobou [jméno] [příjmení] (dále žalobce v posuzovaném řízení) za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce [právnická osoba] proti žalované [číslo] Česká republika – Ministerstvo obrany a žalované [číslo] [právnická osoba] Žalobce se žalobou domáhal určení vlastnického práva prvé žalované k téměř 50 nemovitostem v žalobě specifikovaným, která byla odůvodněna tím, že žalovaní uzavřeli kupní smlouvu dne [datum] na základě výběrového řízení, které proběhlo neplatně, a podmínky výběrového řízení byly v průběhu účelově měněny. Žalobce odkazoval i na další řízení, které se předmětu sporu týkaly. Žalobce dovozoval, že má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví prvé žalované, neboť předmětem kupní smlouvy byly i části jeho pozemků a za podmínek, za kterých získala pozemky žalovaná [číslo] by soutěžil o pozemky také. Žaloba byla tam žalované (zde žalobkyně) doručena dne [datum], čímž se stala účastníkem řízení a dozvěděla se o svém postavení žalované. Soud I. stupně pod bodem 8 rozsudku podrobně popsal průběh posuzovaného řízení, které bylo vedeno od [datum], resp. vůči žalobkyni (v posuzovaném řízení 2. žalovaná) od [datum] do [datum], kdy nabyl právní moci rozsudek, jímž byla žaloba pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítnuta.

5. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že řízení trvalo 6 let a 4 měsíce, což označil za přiměřenou dobu. Uvedl, že nemá pochybnosti o tom, že žalobkyně se neformálně dozvěděla o probíhajícím řízení již dříve ze zapsané poznámky spornosti v katastru nemovitostí, avšak před doručením žaloby se nestala účastníkem řízení v postavení žalované, se žalobou nebyla seznámena a netrpěla tak nejistotou ohledně výsledku řízení. Tuto otázku však považoval za podružnou s tím, že ani v případě trvání řízení od [datum], tedy 6 let a 5 měsíců by nedospěl k závěru o nepřiměřenosti délky soudního řízení.

6. Soud I. stupně dále vyložil, že v napadeném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu představovanému nevydáním rozhodnutí v přiměřené době, neboť celkovou délku řízení hodnotil s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem řízení jako přiměřenou. Průběh posuzovaného řízení hodnotil jako plynulý, v řízení nenastaly žádné prodlevy a jednotlivé úkony na sebe navazovaly. Dospěl k závěru, že se v řízení závažné vady procesního charakteru nevyskytly, a to ani v případě prvního zrušeného rozsudku, který byl zrušen pro nesprávné právní posouzení, z kterého plynula absence poučení podle § 118a o. s. ř.

7. Dále se zabýval jednotlivými podmínkami odškodnění. Posuzované řízení hodnotil jako složité, když vzal v úvahu, že se žaloba týkala většího počtu pozemků, bylo provedeno velké množství listinných důkazů a vyslechnuta řada svědků. Shledal, že řízení bylo složité po stránce skutkové i právní a to pro komplikované vlastnické vztahy letištních pozemků, ohledně kterých probíhalo více sporů a které provázela složitá právní problematika výběrového řízení. Za složité řízení považoval též po stránce procesní, kdy bylo opakovaně rozhodováno o návrhu na přerušení řízení, řízení bylo částečně zastavováno, protistranou byla vznesena nedůvodně podjatost a důvodně žádala o odročení jednání, bylo dvakrát rozhodováno na dvou stupních soudní soustavy. Přihlédl i k té skutečnosti, že řízení zkomplikovaly objektivní důvody v podobě preventivních opatření za účelem zamezení šíření nákazy COVID-19 v období od února do června roku 2020, které nelze klást k tíži soudu.

8. Dále se zabýval podílem žalobkyně na délce řízení a shledal, že se na něm negativně podílela tím, že požádala o odročení jednání ve dnech [datum], [datum] a [datum]. Podání žalobkyně ze dne [datum], kterým žalobkyně nesouhlasila s odročením jednání pro kolizi protistrany, hodnotil tak, že se jednalo o řádně doloženou a odůvodněnou žádost.

9. Postup soudu v posuzovaném řízení hodnotil jako plynulý bez zbytečných zdržení. Dokazování prováděné soudem v posuzovaném řízení hodnotil jako důvodné, uložené soudu I. stupně odvolacím soudem za účelem zjištění, zda žalobce v posuzovaném řízení měl naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

10. Význam řízení pro žalobkyni hodnotil jako běžný s tím, že nepřesáhl typovou významnost řízení o určení vlastnictví pozemků s tím, že žalobkyně ani po poučení soudem podle § 118a o. s. ř. jiný než typově zvýšený význam předmětu řízení pro svoji osobu netvrdila ani neprokázala.

11. Soud I. stupně uzavřel, že nedošlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. a požadavek žalobkyně na zaplacení zadostiučinění v penězích shledal neoprávněným.

12. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. a tyto přiznal procesně úspěšné žalované ve výši paušální náhrady za tři úkony po [částka] (vyjádření k žalobě, příprava na jednání a účast na jednání) podle vyhlášky č. 254/2015. Sb., celkem ve výši [částka].

13. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, v němž namítla, že posuzované řízení vedené nejprve před Okresním soudem v Příbrami pod sp. zn. 12 C 23/2014 a následně před Krajským soudem v Praze, trvalo celkem [číslo] dní, tedy téměř 6 let a 5 měsíců, což nelze považovat za přiměřenou lhůtu ve smyslu § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. Žalobkyně zdůraznila, že takovou délku řízení nelze hodnotit jinak, než jako nepřiměřenou, a to i s přihlédnutím ke konkrétnímu průběhu posuzovaného řícení a s ohledem na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod. Závěr soudu I. stupně, že v posuzovaném řízení došlo k vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, označila žalobkyně za nesprávný.

14. Žalobkyně uvedla, že rozhodným okamžikem je okamžik, kdy se žalobkyně o žalobě dozvěděla, což se stalo [datum], nikoli až [datum]. Žalobkyně dále vyjádřila nesouhlas se závěrem soudu I. stupně o složitosti řízení s tím, že podstata posuzovaného řízení je jednoduchá, neboť obsahem bylo posouzení neexistence naléhavého právního zájmu žalobce [jméno] [příjmení] na požadovaném určení, který však nic nemění na tom, že celková délka řízení 6 let a 5 měsíců není přiměřená. Taktéž preventivní opatření proti šíření nákazy Covid-19 v období od února do června 2020 se na délce řízení projevily jen marginálně, pouze tak, že jednání nařízené na [datum] (správně 2020 – poznámka odvolacího soudu) bylo odročeno na [datum] (správně 2020 – poznámka odvolacího soudu dle bod 8 strana 5 cca uprostřed rozsudku soudu I. stupně).

15. Žalobkyně vyjádřila též nesouhlas se závěrem soudu I. stupně, že by se na délce posuzovaného řízení (tam v postavení 2. žalované) významněji podílela s tím, že za celé řízení byly podány tři žádosti o odročení jednání, což nesvědčí o působení průtahů z důvodu na straně žalobkyně. V této souvislosti vytkla soudu I. stupně, že ani nijak neuvedl, v jakém konkrétním rozsahu měla žalobkyně (v posuzovaném řízení v postavení 2. žalované) celkovou délku řízení prodloužit.

16. Žalobkyně zdůraznila, že v posuzovaném řízení docházelo k závažným pochybením ze strany soudu I. stupně, jehož první rozsudek byl odvolacím soudem zrušen a druhý rozsudek soudu I. stupně taktéž neobstál v odvolacím přezkumu. Žalobkyně k tomu uvedla, že ani případný závěr o tom, že v řízení nedocházelo k průtahům či k nečinnosti nemění nic na závěru, že celková délka řízení není přiměřená.

17. Soudu I. stupně žalobkyně dále vytkla, že nesprávně hodnotil význam řízení pro žalobkyni (v posuzovaném řízení v postavení 2. žalované), ačkoli předmět řízení měl pro žalobkyni mimořádný význam, neboť v něm bylo rozhodováno o vlastnictví žalobkyně k mimořádně významnému nemovitému majetku, a to k letištním pozemkům o celkové výměře 89 883 m², které žalobkyně nabyla v rámci privatizace letiště [obec] od České republiky – Ministerstva obrany. Po celou dobu řízení byla k předmětným rozsáhlým pozemkům žalobkyně zapsána v katastru nemovitostí poznámka spornosti a žalobkyně tak byla tímto řízením mimořádně dotčena. Bylo rozhodováno o vlastnickém právu žalobkyně (tam v postavení 2. žalované), tedy o základním právu žalobkyně vlastnit majetek. Jednalo se proto o zvýšený význam řízení pro žalobkyni.

18. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobě vyhověl, případně jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

19. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako správného s tím, že řízení bylo velmi složité, bylo provedeno množství listinných důkazů a řízení probíhalo před několika soudními instancemi.

20. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání podle § 212 a § 212a o. s. ř. a odvolání žalobkyně shledal důvodným.

21. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného v dostatečném rozsahu i pro rozhodnutí odvolacího soudu, v rámci nějž soud I. stupně podrobně popsal posuzované řízení vedené nejprve před Okresním soudem v Příbrami pod sp. zn. 12 C 23/2014, v němž byla žalobkyně v postavení druhé žalované, a to spolu s prvou žalovanou, jíž byla Česká republika – Ministerstvo obrany. V posuzovaném řízení se žalobce [jméno] [příjmení] domáhal určení vlastnického práva prvé žalované, tedy České republiky – Ministerstva obrany k cca 50 nemovitostem, z nichž většinu nabyla na základě výběrového řízení žalobkyně, v posuzovaném řízení druhá žalovaná. Posuzované řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne [datum], která byla žalobkyni, tam druhé žalované doručena dne [datum], v první instanci bylo řízení skončeno pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení rozsudkem vyhlášeným dne [datum], který byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne [datum], v němž Krajský soud v Praze jako soud odvolací uvedl, že skutečnost, že žalobce v posuzovaném řízení nebyl účastníkem kupní smlouvy nevylučuje existenci naléhavého právního zájmu a uložil soudu I. stupně žalobce poučit podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Dne [datum] spis vrátil Okresnímu soudu v Příbrami, který vedl řízení podle pokynů Krajského soudu v Praze, jak podrobně popsal soud I. stupně na č. l. 4 rozsudku. V řízení rozhodl rozsudkem dne [datum], jímž žalobě vyhověl, neboť shledal, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když dospěl k závěru, že kupní smlouva na nemovitosti byla uzavřena neplatně. K odvolání žalované Krajský soud v Praze poté co, byla vyřešena podjatost soudců odvolacího soudu, rozhodl rozsudkem ze dne [datum], jímž rozsudek Okresního soudu v Příbrami změnil a žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení zamítl. Krajský soud v tomto rozsudku neshledal kupní smlouvu uzavřenou mezi tam prvým žalovaným (Česká republika – Ministerstvo obrany) a druhou žalovanou (žalobkyně v tomto řízení) neplatnou ani neurčitou a uvedl, že bylo pouze na žalobci, zda se výběrového řízení zúčastní. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum].

22. Soud I. stupně na základě těchto skutkových zjištění dospěl k závěrům, že posuzované řízení bylo vedeno vůči žalobkyni od [datum], kdy jí byla doručena žaloba do [datum], kdy nabyl právní moci rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo řízení skončeno, tedy 6 let a 4 měsíce. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že za počátek řízení vůči žalobkyni je třeba považovat den, kdy jí byla doručena žaloba, nikoli den podání žaloby ze strany žalobce, neboť až tím, že jí byla žaloba doručena, byla žalobkyně seznámena s tím, o čem bude řízení vedeno. Odvolací soud se však neztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že doba řízení v rozsahu 6 let 4 měsíce a 13 dní je dobou přiměřenou. Soud I. stupně sice postupoval podle zák. č. 82/1998 Sb., nicméně tento zákon z hlediska přiměřené doby řízení nesprávně vyložil a opomněl přihlédnout k základním zásadám, které Nejvyšší soud uvedl ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum] Cpjn 206/2010. Při úvaze o délce řízení ve smyslu § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. z hlediska délky řízení, která je nesprávným úředním postupem vychází odvolací soud jednak z rozsáhlé judikatury Nejvyššího soudu k této otázce, v nichž Nejvyšší soud k požadavku přiměřenosti délky soudního řízení uvádí, že délka řízení je součástí práva na spravedlivý proces jako jednoho ze základních lidských práv garantovaných jak vnitrostátními předpisy nejvyšší právní síly (č.l. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), tak i právními předpisy mezinárodního původu. Soud I. stupně sice podrobně popsal průběh řízení a lze s ním souhlasit v závěru, že na straně soudů nedocházelo k prodlevám, soudy postupovaly koncentrovaně a bez průtahů. Nejvyšší soud však ve stanovisku Cpjn 206/2010 vyslovil, že i v případě, že je řízení vedeno bez průtahů a je v něm postupováno plynule, lze jeho délku hodnotit jako nepřiměřenou.

23. Odvolací soud dospěl k závěru, že délku řízení 6 let 4 měsíce a 13 dní nelze považovat za přiměřenou ve smyslu § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. V případě, že soud dospěje k závěru, že délka řízení nebyla přiměřená, když při úvaze o přiměřenosti délky řízení je třeba přihlédnout ke všem okolnostem věci, je třeba se zabývat tím, jaká forma zadostiučinění by poškozenému náležela. Při úvaze o formě a výši přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a zák. č. 82/1998 Sb. vychází soud podle tohoto ustanovení jednak z celkové délky řízení, složitosti řízení, chování poškozeného tedy, jak a zda využil dostupných prostředků či zda přispěl k průtahům v řízení, dále k postupu orgánů veřejné moci během řízení a k významu předmětu řízení pro poškozeného.

24. Jak uvedeno shora v projednávané věci byla délka posuzovaného řízení nepřiměřená. Odvolací soud se proto ve smyslu § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. zabýval výší přiměřeného zadostiučinění. Pří úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění vycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu, který pro poměry České republiky s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva vyslovil, že výše přiměřeného zadostiučinění vychází pro Českou republiku z částky [částka] za až do částky [částka] za jeden rok řízení, když za první dva roky řízení je přiznávána částka poloviční vždy za každý rok. Pro účely projednávané věci je tedy odpovídající částkou částka [částka] za první dva roky řízení a poté [částka] za každý další rok řízení, což celkem činí za 6 let, 4 měsíce a 13 dní celkovou částku [částka]. Odvolací soud poté přihlédl k jednotlivým hlediskům uvedeným v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.. Shledal, že se nejednalo o řízení složité, byť bylo vedeno před dvěma instancemi, jednalo se pouze o posouzení, zda je ve věci dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, což nelze považovat za složité řízení. K chování poškozeného odvolací soud neshledal, že by ze skutkových zjištění soudu I. stupně vyplývala snaha druhé žalované o zásadní prodloužení řízení, jde o tři žádosti o odročení jednání, které by bylo lze ve smyslu závěrů soudu I. stupně považovat za negativní vliv na délku řízení, ovšem, nikoli v rozsahu, který by odůvodňoval snížení základní částky odškodnění. Dále přihlédl odvolací soud k tomu, že postup soudů v posuzovaném řízení byl plynulý a pravidelný bez zásadnějších průtahu, tedy ani z tohoto hlediska není důvod pro zvýšení základní částky. Z hlediska hodnocení významu řízení pro žalobkyni se odvolací soud ztotožnil s hodnocením významu řízení pro žalobkyni, jako běžného. V této souvislosti vycházel opět ze stanoviska Nejvyššího soudu, které považuje za řízení se zvýšeným významem pro poškozeného řízení trestní, rodinněprávní vztahy, a to zejména řízení ve věcech péče o nezletilé, jakož i právo na ochranu osobnosti, osobního stavu a pracovněprávní spory. Projednávaná věc v posuzovaném řízení nebyla ani jedním z těchto řízení. Odvolací soud přihlédl i k té skutečnosti, že poškozenou je právnická osoba, pro niž je považován význam řízení vždy za nižší, než v případě fyzické osoby a zaujal stejné stanovisko jako soud I. stupně, tedy že se jednalo o řízení v běžném významu.

25. Na základě shora uvedeného pak dospěl odvolací soud k závěru, že ve věci nejsou splněny podmínky pro zvýšení ani pro snížení základní částky odškodnění a tuto přiznal ve výši [částka], jak uvedeno shora.

26. Odvolací soud proto postupoval podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a na základně dostatečně a správně zjištěného skutkového stavu věc posoudil odlišně po právní stránce a rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobkyni přiznal přiměřené odškodnění ve výši [částka] s úrokem z prodlení od [datum], tedy ode dne, kdy se žalovaná ocitla v prodlení vzhledem k nároku na přiměřené zadostiučinění uplatněném u žalované dne [datum].

27. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ust. § 224 odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř., nebo rozhodnutí o výši plnění záleželo na úvaze soudu. Žalobkyni byly přiznány náklady řízení za tři úkony právní služby před soudem I. stupně (příprava a převzetí zastoupení, podání ve věci samé a účast na jednání soudu I. stupně dne [datum]), vždy ve výši stanovené podle § 7 bod 5 částkou [částka] za jeden úkon právní služby, která byla stanovena z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., což za tři úkony právní služby činí částku [částka], k níž náleží tři náhrady hotových výdajů po [částka] a dále DPH z částky [částka] ve výši [částka] tak, že celková výše nákladů řízení vzniklých žalobkyni před soudem I. stupně činí částku [částka].

28. Před odvolacím soudem vznikly žalobkyni náklady za dva úkony právní služby po [částka], k nimž náleží dvě náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. a DPH 21 % ve výši [částka], celkem částka [částka]. Žalobkyni byly přiznány náklady řízení v celkové výši [částka], které bylo žalované uloženo zaplatit do 15 dnů k rukám právního zástupce žalobkyně.