o zaplacení částky 139 358,25 Kč s příslušenstvím,

1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč a částku 52 200 Kč (výrok I). Žalobu zamítl se co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 25 286 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 5 757,50 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 431,30 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 30 000 Kč od 30. 1. 2024[Anonymizováno]do zaplacení, s úrokem ve výši 22,02 % ročně z částky 30 000 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, částky 31 871,50 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 9 601,18 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 070,53 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z části 52 200 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 21,39 % ročně z částky 52 200 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení (výrok II) a nakonec rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím a částky 52 200 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedla, že žalovaný uzavřel dne 22. 10. 2021 se společností [právnická osoba], IČO: [IČO], smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [číslo] a dne 12. 11. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [číslo], přičemž před jejich uzavřením byla řádně zkoumána jeho úvěruschopnost a žalovaný učinil prohlášení o svých poměrech, které stvrdil jako pravdivé. Zdůraznila, že případné nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy. Na základě první smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka 60 000 Kč, kterou se zavázal splatit spolu s úrokem 21,39 % ročně a dalšími poplatky do 22. 10. 2023, avšak ke dni splatnosti zůstala nesplacená jistina 52 200 Kč a poplatky ve výši 31 871,50 Kč. Druhá smlouva se týkala částky 30 000 Kč s úrokem 22,02 % ročně a dalšími poplatky, přičemž vše bylo splatné do 12. 11. 2023. Nesplacená jistina činila 30 000 Kč a poplatky 25 286,75 Kč. Obě pohledávky byly následně postoupeny na žalobkyni, žalovaný neuhradil dlužnou částku ani po zaslání předžalobní výzvy podle § 142a o. s. ř.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud I. stupně k následujícím skutkovým zjištěním. Žalovaný při žádosti o první úvěr uvedl do zákaznické karty ze dne 22. 10. 2021, že bydlí ve spolubydlení, má středoškolské vzdělání a je svobodný, jeho čistý měsíční příjem činí 18 022 Kč, výdaje 5 000 Kč. Dále uvedl, že předkládá dvě výplatní pásky a výměr důchodu a dne 22. 10. 2021 uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru na 60 000 Kč s úrokem 34,50 % a s poplatky ve výši 32 785 Kč, úvěr byl splatný do 22. 10. 2023, žalovaný však uhradil pouze jednu splátku ve výši 7 800 Kč. Při žádosti o druhý úvěr uvedl do zákaznické karty ze dne 12. 11. 2021, že bydlí ve spolubydlení, má středoškolské vzdělání a je svobodný. Jeho čistý měsíční příjem činí 18 222 Kč, výdaje 4 000 Kč a splátky 3 867 Kč, opět doložil stejné doklady a dne 12. 11. 2021 uzavřel smlouvu na úvěr ve výši 30 000 Kč s úrokem 55,20 % a poplatky ve výši 27 296 Kč, úvěr byl splatný do 12. 11. 2023, žalovaný však ničeho neuhradil. Celkem tak bylo žalovanému poskytnuto 90 000 Kč a fakticky zaplatil 7 800 Kč. Pohledávky byly dne 29. 1. 2024 postoupeny na žalobkyni a postoupení bylo žalovanému oznámeno a dne 22. 5. 2024 byl vyzván k úhradě předžalobní upomínkou.

5. Soud I. stupně s odkazem na ust. § 588, § 2395, 2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a na ust. § 86 odst. 1 a 2, § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru konstatoval, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru, avšak obě smlouvy jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy vzhledem k výši sjednaného úroku. Přestože poskytovatel úvěru zkoumal úvěruschopnost žalovaného, soud shledal, že tento postup neodpovídal požadavkům zákona ani ustálené soudní praxi, neboť vycházel pouze z údajů uvedených žalovaným ve formuláři bez ověření skutečných výdajů. Podle databáze [název] činila v době uzavření smluv obvyklá úroková sazba spotřebitelských úvěrů přibližně 7,5 % ročně, zatímco sjednané sazby byly téměř pětinásobné, resp. více než sedminásobné oproti praxi peněžních ústavů. Takto vysoká úplata za poskytnutí úvěru je podle soudu I. stupně zjevně v rozporu s dobrými mravy, a proto jsou smlouvy absolutně neplatné ve smyslu § 588 o. z. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005 a sp. zn. 21 Cdo 1484/2004) i s ohledem na rozhodovací praxi Městského soudu v [adresa], podle níž nelze při posouzení přiměřenosti úrokové sazby u nebankovních poskytovatelů použít odlišné měřítko než u bank, aby nedošlo k nerovnosti mezi oběma skupinami poskytovatelů (viz např. rozsudek ze dne 16. 4. 2019, č. j. 30 Co 61/2019-90 nebo rozsudek ze dne 24. 10. 2019, č. j. 22 Co 197/2019-99).

6. Soud I. stupně se dále zabýval otázkou zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a vyšel z ustálené judikatury, podle níž musí poskytovatel úvěru provést toto zkoumání pečlivě a přesvědčivě tak, aby bylo zřejmé, že dlužník nebude mít zjevný problém dluh uhradit (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/2018 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3436/2024). Poté soud I. stupně konstatoval, že právní předchůdkyně žalobkyně postupovala v rozporu se zákonem, když při posouzení výdajů vycházela pouze z tvrzení žalovaného, která se jeví nereálná (výdaje pouze 4 000 Kč, resp. 5 000 Kč měsíčně), neboť takto nízké částky nemohly pokrýt základní životní náklady ani v roce 2021. Nedostatečnost zkoumání úvěruschopnosti byla podle soudu I. stupně o to závažnější, že žalovaný žádal o druhý úvěr necelý měsíc po poskytnutí prvního úvěru. Soud I. stupně proto uzavřel, že úvěruschopnost žalovaného nebyla řádně zkoumána, a obě úvěrové smlouvy jsou absolutně neplatné i podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž k této neplatnosti soud I. stupně přihlédl z úřední povinnosti. Z toho důvodu žalobkyni nemohlo vzniknout právo na úroky ani sjednané poplatky.

7. Žalovanému byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty částky 60 000 Kč a 30 000 Kč, které představují plnění bez právního důvodu a žalovaný se tak bezdůvodně obohatil a je povinen je vrátit. Vzhledem k tomu, že uhradil pouze 7 800 Kč, zbývá mu doplatit 52 200 Kč z první smlouvy o úvěru a celých 30 000 Kč z druhé smlouvy o úvěru. V tomto rozsahu proto soud I. stupně žalobě vyhověl a ve zbytku ji zamítl. Splatnost pak určil podle § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a vzhledem k pasivitě žalovaného stanovil lhůtu k plnění podle § 160 o. s. ř. na tři dny.

8. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení s tím, že žalobkyně byla se svým nárokem z převážné části neúspěšná a žalovanému žádné náklady nevznikly.

9. Žalobkyně podala včasné odvolání do zamítavého výroku II, v části, kterou byla zamítnuta žaloba co do co do zákonného úroku z prodlení z částky 30 000 Kč od 5. 3. 2024 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně a co do zákonného úroku z prodlení z částky 52 200 Kč od 5. 3. 2024 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně.

10. V odůvodnění odvolání uvedla, že nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně o absolutní neplatnosti úvěrových smluv, avšak brojila pouze proti tomu, že jí nebyl přiznán zákonný úrok z prodlení z částek představujících bezdůvodné obohacení. Namítala, že povinnost žalovaného vrátit poskytnutou jistinu nevznikla až rozhodnutím soudu, nýbrž již na základě výzvy k plnění, která mu byla doručena v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky dne 20. 2. 2024 v níž byla stanovena lhůta k plnění v délce 10 dnů. Po jejím marném uplynutí se žalovaný dostal do prodlení dne 5. 3. 2024, a od tohoto data žalobkyni vznikl nárok na úrok z prodlení dle § 1970 o. z. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaný byl následně vyzván k zaplacení předžalobní upomínkou ze dne 22. 5. 2024, avšak zůstal zcela pasivní a netvrdil ani neprokázal, že by nebyl schopen jistinu vrátit ve stanovené lhůtě. Podle žalobkyně nese břemeno tvrzení a důkazní ohledně svých možností spotřebitel, nikoli věřitel, což odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Žalobkyně poukázala též na rozhodovací praxi odvolacích soudů, a to např. na rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] a rozhodnutí Krajského soud v [adresa] sp. zn. [spisová značka] z nichž má vyplývat, že aplikace § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je speciální úpravou vypořádání plnění z neplatné smlouvy a použije se jen tehdy, pokud spotřebitel tvrdí a prokáže nemožnost splnit dluh v požadované lhůtě. Vzhledem k tomu, že žalovaný tak neučinil, měla být použita obecná úprava splatnosti dle § 1958 odst. 2 o. z. Žalobkyně proto požadovala přiznání zákonného úroku z prodlení z částky 30 000 Kč ve výši 11,75 % ročně a z částky 52 200 Kč ve výši 8,5 % ročně, obojí od 5. 3. 2024 do zaplacení. S ohledem na uvedené důvody proto navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudku ve výroku II tak, že by uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 30 000 Kč od 5. 3. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 52 200 Kč od 5. 3. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Zároveň navrhla, aby odvolací soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.

11. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

13. Soud I. stupně své rozhodnutí správně odůvodnil odkazem na § 2390 a násl. o. z. a na ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jakož i v souvislostech s judikaturou Nejvyššího soudu.

14. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Dle ust. § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do 28. 5. 2022, o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7.2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Nedostojí-li tedy věřitel této své povinnosti, je smlouva dle zákona účinného v době uzavření smlouvy sankcionována neplatností.

18. V nálezu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 702/20 Ústavní soud vyjádřil názor, že: „je povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů před uzavřením smlouvy ověřit úvěruschopnost spotřebitele pod možnou sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy (srov. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Obecné soudy mají povinnost zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení této povinnosti poskytovatelem úvěru (srov. shora citovaný rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance).“

19. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3 2020 ve věci C-679/18 totiž vyslovil názor, že: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“

20. V rozsudku ze dne 20.4.2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že: „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). . . Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“

21. Názor žalobkyně, že protože byl žalovaný v řízení nečinný, měla splatnost jeho nároku být vyvolána již výzvou žalobkyně k plnění, nikoliv na základě rozhodnutí soudu v době odpovídající jeho možnostem, je nepřiléhavý, jak lze nepochybně dovodit z již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Odvolací soud se neztotožňuje s názorem Krajského soudu v [adresa] vyjádřeném v odst. 16 rozsudku ze dne 5. 8. 2024, č. j. [spisová značka], v němž uvedl, se ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru použije pouze v případě, že věřitel vyzval spotřebitele k plnění a současně spotřebitel prokázal, že není v jeho možnostech, aby dluh na jistině uhradil v požadované lhůtě, když uvedený závěr je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a je v rozporu i s další shora zmíněnou judikaturou Ústavního soudu a Soudního dvora Evropské unie, stejně jako názor Krajského soud v [adresa], vyjádřený v jeho rozhodnutí ze dne 5. 5. 2024, č. j. [spisová značka], který v odstavci 10 založil svoje rozhodnutí na skutečnosti, že když žádný z účastníků netvrdí, že není v možnostech žalovaného vrátit žalobkyni jistinu ve lhůtě poskytnutou ve výzvě věřitele, vzniká povinnost dlužníka vrátit jistinu ode dne následujícího po splatnosti stanovené věřitelem.

22. Ze shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. jednoznačně plyne, že splatnost nároku ze smlouvy o úvěru, která je neplatná, protože nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, nemůže nastat před soudním rozhodnutím a výdělkové a majetkové poměry žalovaného mohou být relevantní pouze pro určení lhůty splatnosti podle § 160 o. s. ř., nikoliv pro vznik splatnosti před rozhodnutím soudu.

23. Soud I. stupně tedy nepochybil, pokud žalobkyni nepřiznal úroky z prodlení z částky 30 000 Kč od 5. 3. 2024 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně a co do zákonného úroku z prodlení z částky 52 200 Kč od 5. 3. 2024 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně, jelikož se žalovaný do okamžiku rozhodnutí soudu I. stupně do prodlení nedostal.

24. Z důvodů shora uvedených postupoval odvolací soud podle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu I. stupně ve výroku II v části, kterou byla zamítnuta žaloba co do zákonného úroku z prodlení z částky 30 000 Kč od 5. 3. 2024 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně a co do zákonného úroku z prodlení z částky 52 200 Kč od 5. 3. 2024 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně, potvrdil.

25. O nákladech řízení před odvolacím soudem rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. ř. s., když žalovanému, který byl v odvolacím řízení úspěšný, žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.

26. Ve vyhovujícím výroku I, ve zbylé části zamítavého výroku II. a ve výroku III o náhradě nákladů řízení pak rozhodnutí soudu I. stupně zůstalo odvoláním nedotčeno (ust. § 206 odst. 2 o. s. ř.).