pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č.j. 10 C 201/2021-75

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku [částka] [anonymizována dvě slova] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] [anonymizována dvě slova] od [datum] do zaplacení (výrok ad I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok ad II.).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o části žaloby, kterou se žalobce původně domáhal celkové částky [částka] [anonymizována dvě slova] s příslušenstvím s tvrzením, že 251 cestující letěl 15 různými lety v době od června 2019 do října 2019, většina z [obec], ti kteří neletěli z [obec], letěli do [obec] a lety byly zpožděné. Místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 6 k rozhodnutí žalobce odvozoval od místa odletu či místa příletu letadla. V žalobě dále uvedl, kdy se konal který let pouze s uvedením data a čísla a délky zpoždění s tím, že požaduje náhradu škody podle čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 7 odst. 1 Nařízení č. 261/2004. Soud I. stupně usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10 C 385/2020-47 vyloučil řízení týkající se jednotlivých letů k samostatným řízením. V řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 385/2020 projednával let č. QS [číslo] konaný dne [datum] z [země] do [obec]. K výzvě soudu I. stupně žalobce uvedl, kteří z 251 cestujícího letěli kterým letem s tím, že letem č. QS [číslo] ze dne [datum], který je předmětem tohoto řízení, cestovalo devět cestujících dne [datum] z [země] do [obec]. Plánovaný přílet měl být dne [datum] v 11:05, skutečný přílet byl dne [datum] ve 14:07 hod. Žalobce dále uvedl, že tímto letem cestovali [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [příjmení] [příjmení] a nezl. [jméno] [příjmení].

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že v řízení je dán nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce, který tvrdí, že nároky cestujících na žalobce byly postoupeny na základě postupní smlouvy. Žalovaná vyjádřila pochybnost o platnosti postupních smluv s tím, že v nich není řádně identifikována převáděná pohledávka. Žalovaná poukázala na odlišnost podpisů na postupních smlouvách a podpisů, které jsou uvedené na osobních dokladech cestujících, když v mnoha případech byly zcela odlišné, z čehož dovozovala, že dokumenty cestující nepodepisovali osobně.

4. Žalovaná dále namítla, že u rodiny [příjmení] chybí palubní vstupenky, tudíž má za to, že není prokázána účast na letu, a dále je rozpor mezi podpisy na občanských průkazech cestujících; u podpisu [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Žalovaná dále uvedla, že na všech postupních smlouvách se jedná o elektronické podpisy, nejsou to kvalifikované elektronické podpisy ani zaručené elektronické podpisy, tudíž není zaručena identita podepisovaných osob a není zaručena vůle nárok na žalobce postoupit. V této souvislosti žalovaná odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 25 Co 221/2021, který stanovil, že prostý elektronický podpis neprokazuje identitu podepisované osoby, ani vůli postupitele převést svoji pohledávku vůči žalované.

5. Žalobce poukázal na to, že občanský zákoník nestanoví na smlouvu o postoupení pohledávky požadavek písemné formy a namítl, že za účelem prokázání skutečnosti, že je v tvrzeném právním vztahu s postupiteli, předložil právní jednání, které osvědčuje postoupení pohledávky. U rodiny [příjmení], kde chybí letenky, resp. palubní lístky, žalobce uvedl, že předložil občanské průkazy, resp. jejich kopie, které prokazují, že žalobce s cestujícími skutečně komunikuje, neboť by jinak nedisponoval kopiemi osobních dokladů cestujících. Žalobce připomněl, že jeho povinností není dodávat kopie osobních dokladů a u některých osob se mu je nepodařilo získat. K podpisům uvedl, že i parafa vystačí jako právoplatný podpis v soukromém právu a v této souvislosti odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí] ke sp. zn. 8 Cmo 212/2019, s tím, že i pokud by některé podpisy nebyly shodné jako na občanských průkazech, není to nijak na újmu, neboť cestující cestovali předmětným letem.

6. Soud I. stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu, z nějž vyplývá, že cestující [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], cestovali dne [datum] letem provozovaným žalovanou společností, č. letu QS [číslo], z [země] do [obec], cestující postoupili své pohledávky za žalovanou žalobci, který vyzval žalovanou k úhradě kompenzace za zpožděný let, avšak bezvýsledně. Postupní smlouvy jsou podepsány elektronicky, avšak bez kvalifikovaného elektronického podpisu. [příjmení] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] uvedl, že nebylo prokázáno, že by předmětným letem cestovali.

7. Soud I. stupně se správně zabýval nejprve tím, zda došlo k platnému postoupení pohledávek původních cestujících na žalobce, tedy, zda elektronické podpisy prokazují, že dokumenty podepsali cestující. Vycházel z Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále i jen Nařízení eIDAS), které je účinné od 17. 9. 2014 a zavazuje všechny členské státy Evropské unie a má přednost před vnitrostátní právní úpravou. Nařízení vymezuje předpoklady„ kvalifikovaného elektronického podpisu“, které musí být naplněny, aby byla jednoznačně a nezaměnitelně určena (identifikována) podepisující se osoba. Uvedl k tomu, že jen takový elektronický podpis může bez pochybností určit jednající osobu, avšak podpis poškozeného (postupitele) na smlouvě nesplňuje parametry„ kvalifikovaného elektronického podpisu“ ve smyslu čl. 25 bod 3 Nařízení eIDAS ani„ zaručeného elektronického podpisu“ ve smyslu čl. 26 Nařízení eIDAS. Jiné elektronické podpisy je soud sice povinen přijmout jako důkaz (ve smyslu čl. 25 bod 1 Nařízení eIDAS), avšak nelze mít za prokázané, že tyto ostatní elektronické podpisy jsou podpisem (údajně) jednající osoby. Čl. 25 bod 1 Nařízení eIDAS tedy neznamená, že takový ostatní elektronický podpis bude z hlediska posuzování skutkového stavu brán jako něco dokazující a v této souvislosti odkázal na: [příjmení], V., Elektronické právní jednání: Analýza důrazem na využití elektronického podpisu podle práva EU, České republiky a Německa [obec]: Wolters Kluwer, 2018 225 s .

8. Soud I. stupně dále uvedl, že podle Nařízení eIDAS jen podpis kvalifikovaný nebo zaručený umožňují českému soudu identifikovat podepsanou osobu se značnou úrovní důvěry. Jiné elektronické podpisy již identitu podepsané osoby nikterak nezaručují. Tímto jiným elektronickým podpisem je i údajný podpis postupitelů nároku, které byly de facto jako obrázek podpisu sejmuty z jiné (elektronické) listiny a následně vloženy do písemnosti označené jako postupní smlouva. Soud I. stupně poukázal na to, že za této situace neexistuje žádná záruka toho, že se jedná o podpis osoby uvedené jako postupitel, tento obrázek podpisu mohl být sejmut z jiného dokumentu a bez vůle uvedené osoby podepsat postupní smlouvu mohl být vložen do předmětného dokumentu označeného jako postupní smlouva. Soud I. stupně uzavřel, že z provedeného dokazování nelze dovodit, že osoba, která přes počítač odklikala předložený formulář byl skutečně poškozený cestující a na postupních smlouvách proto absentuje elektronický podpis. K tvrzení žalobce, že elektronicky neověřené podpisy jsou podpisy cestujících, což dosvědčoval tím, že cestující předložili své doklady totožnosti, soud I. stupně uvedl, že ani tímto nemá tvrzení žalobce za prokázané.

9. Soud I. stupně dále uvedl, že žalobce neprokázal ani to, že letadlo přiletělo do cílové destinace s tři a více hodinovým zpožděním, neboť v listině, kterou žalobce předložil od letiště [právnická osoba] není zachycen okamžik otevření dveří letadla a kdy mu byl přidělen blokovaný čas příletu. Soud I. stupně proto nepovažoval tuto listinu za věrohodný důkaz o zpoždění letu, neboť na ní není uveden ani údaj o čase zahájení výstupu cestujících z letadla. Žalobce tak neunesl důkazní břemeno o zpoždění letu ve smyslu Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004.

10. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a tyto přiznal ve věci plně úspěšné žalované.

11. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, v němž vytkl soudu I. stupně nesprávný výklad pojmu "block time", který dle ustálených leteckých standardů označuje čas příjezdu letadla ke stojánce. Soud I. stupně však hodnotil údaj o příletu v potvrzení o zpoždění jako nevěrohodný a nezpůsobilý prokázat zpoždění letadla, neboť neobsahuje čas otevření dveří, když vycházel ze skutečnosti, že tam uvedený pojem blokový čas představuje pouze měřítko pro využití letadla leteckými společnostmi. Žalobce zdůraznil, že pojem "block time" podle dokumentů Evropské organizace pro bezpečnost leteckého provozu Eurocontrol označuje skutečné datum a čas, kdy byly parkovací brzdy zatáhnuty do parkovací polohy. Žalobce dále uvedl, že od tohoto okamžiku veškeré následující procedury předcházející otevření dveří letadla trvají [číslo] minut a samotné přistavení nástupního mostu obvykle trvá v řádech desítek sekund až několik minut. Žalobce zdůraznil, že pokud podle tzv. blokového času příletu byl předmětný let zpožděn o 11 minut, bylo skutečné zpoždění ještě delší. Žalobce dále odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 36 Co 20/2021-45, v němž se tento soud ztotožnil s argumentací žalobce.

12. Žalobce zdůraznil, že žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně prokázání času otevření dveří letadla se zpožděním kratším než tři hodiny.

13. K závěrům soudu I. stupně ohledně smlouvy o postoupení pohledávky žalobce namítl, že občanský zákoník nevyžaduje písemnou formu smlouvy o postoupení pohledávky. V případě, že si smluvní strany i přesto zvolí písemnou formu, je tato forma zachována, i když se podpis smluvních stran liší od podpisů na občanských průkazech. Opětovně odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum], sp. zn. Cmo 212 2019, podle nějž jako právoplatný podpis v soukromém právu postačuje i pouhá parafa.

14. Žalobce zdůraznil, že existenci smluvního vztahu prokázal předložením občanských průkazů cestujících a předložením ostatních cestovních dokumentů prokazujících, že všichni cestující předmětným letem cestovali, k nimž by se bez souhlasu cestujících nedostal.

15. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 2 250 € s příslušenstvím a náklady řízení.

16. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.

17. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání podle § 212 a § 212a o. s. ř. a odvolání žalobce neshledal důvodným.

18. Soud I. stupně správně (mlčky) dovodil, že je soudem pravomocným k projednání dané věci s cizím prvkem. Mezinárodní příslušnost českých soudů je ve věci dána podle čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, na základě bydliště (sídla) žalované v České republice.

19. Rozhodným právem pro posouzení uplatněného nároku ze smlouvy o přepravě je dle čl. 5 odst. 2 věta první Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Nařízení Řím I), právo české. Soud I. stupně správně věc posuzoval též dle ustanovení Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne [datum], kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen„ Nařízení 261/2004“), neboť jde o zpoždění letu (čl. 1 odst. 1 písm. c) Nařízení), kdy místem odletu i příletu zpožděného letu bylo letiště umístěné na území členského státu EU (čl. 3 odst. 1 písm. a) Nařízení). Ustanovení Nařízení se přitom použijí přednostně před ustanoveními vnitrostátního práva. Lze přisvědčit též tomu, že podle judikatury Soudního dvora EU, zejména rozsudku ze dne [datum], [jméno] [příjmení] a další (věci C [číslo] a C [číslo]), musí být články 5, 6 a 7 Nařízení 261/2004 vykládány v tom smyslu, že pro účely uplatnění nároku na náhradu škody lze na cestující zpožděných letů nahlížet stejně jako na cestující zrušených letů, a že se tedy mohou dovolávat nároku na náhradu škody podle článku 7 Nařízení, jestliže z důvodu zpoždění letu utrpí ztrátu času tří nebo více hodin, tedy jestliže dosáhnou cílového místa určení tři nebo více hodin po čase příletu původně plánovaném leteckým dopravcem. Podle čl. 5 odst. 3 Nařízení 261/2004 však provozující letecký dopravce není povinen platit náhradu v souladu s čl. 7, jestliže může prokázat, že zrušení je způsobeno mimořádnými okolnostmi, kterým by nebylo možné zabránit, i kdyby byla všechna přiměřená opatření přijata.

20. Soud I. stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci a jeho právní závěr, že žalobu je třeba zamítnout, neboť nebylo prokázáno platné postoupení pohledávky, je správný.

21. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že cestující [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], cestovali dne [datum] letem provozovaným žalovanou společností, č. letu QS [číslo], z [země] do [obec], cestující uzavřeli se žalobcem postupní smlouvy, které podepsali elektronicky a jimiž měli své pohledávky za žalovanou postoupit žalobci, který vyzval žalovanou k úhradě kompenzace za zpožděný let, avšak bezvýsledně. Postupní smlouvy jsou podepsány elektronicky, avšak bez kvalifikovaného elektronického podpisu. [příjmení] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] uvedl, že nebylo prokázáno, že by předmětným letem cestovali, neboť nedoložili palubní vstupenky.

22. Soud I. stupně se proto správně zabýval nejprve tím, zda došlo k platnému postoupení pohledávek původních cestujících na žalobkyni. Jeho postup, kdy na otázku elektronických podpisů a jejich platnost aplikoval Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále i jen Nařízení eIDAS) shledal odvolací soud správným.

23. Z důkazů postupními smlouvami založenými žalobcem vyplývá, že cestující a žalobce si zvolili písemnou formu postupní smlouvy. K platnosti takto zvolené formy bylo třeba podpisu jednajících osob, v projednávané věci cestujících, kteří využili let č. QS [číslo] dne [datum] z [země] do [obec]. Námitky odvolatele, že občanský zákoník nevyžaduje, aby smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena písemně, shledal odvolací soud irelevantní, neboť je třeba respektovat konkrétní formu právního jednání, tedy písemnou formu zvolenou účastníky.

24. Podle článku 26 téhož nařízení zaručený elektronický podpis musí splňovat tyto požadavky:

a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou;

b) umožňuje identifikaci podepisující osoby;

c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a

d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

25. Soud I. stupně proto správně vycházel v problematice elektronického podpisu, kterým měla být postupní smlouva podepsána, z Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále jen Nařízení eIDAS), [účinnost]. Toto Nařízení eIDAS, které zavazuje všechny členské státy Evropské unie, má přednost před vnitrostátní právní úpravou, vymezuje v čl. 25 předpoklady„ kvalifikovaného elektronického podpisu“, které musí být naplněny, aby byla jednoznačně a nezaměnitelně určena (identifikována) podepisující se osoba. Jen takový elektronický podpis tedy může bez pochybností určit jednající osobu, která se na smlouvu podepsala. Určení (identifikace) podepsané osoby se u kvalifikovaného elektronického podpisu posuzuje podle toho, kdo je nositelem kvalifikovaného certifikátu, a může proto použít kvalifikovaného prostředku pro vytvoření podpisu (certifikovaná čipová karta nebo USB token).

26. Taktéž čl. 26 Nařízení eIDAS, upravující další elektronický podpis –„ zaručený elektronický podpis“, vyžaduje, aby byl jednoznačně spojen s podepisující osobou a umožnil její identifikaci, jak podrobně uvedeno shora. I tento podpis tak umožňuje se značnou úrovní důvěry identifikovat (ztotožnit) podepsanou osobu.

27. Odvolací soud k tomu uvádí, že česká právní úprava v § 6 zák. č. 297/2016 Sb. o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce kromě shora uvedených elektronických podpisů vymezuje též specifický„ uznávaný elektronický podpis“, který je„ zaručený“ podle čl. 26 Nařízení eIDAS, a je nadto založený na kvalifikovaném certifikátu; nevyžaduje však použití kvalifikovaného prostředku pro vytvoření podpisu. Splňuje tedy jen jednu ze dvou podmínek pro kvalifikovaný podpis ve smyslu čl. 25 Nařízení eIDAS. I tento podpis proto umožňuje se značnou úrovní důvěry identifikovat (ztotožnit) podepsanou osobu.

28. Všechny ostatní elektronické podpisy je soud sice povinen přijmout jako důkaz (ve smyslu čl. 25 bod 1. Nařízení eIDAS), avšak bez dalších tvrzení a důkazů, které v dané věci nabídnuty nebyly, nelze mít za prokázané, že tyto ostatní elektronické podpisy jsou podpisem (údajně) jednající osoby.

29. Ze shora uvedené specifikace tří elektronických podpisů upravených Nařízením eIDAS a zák. č. 297/2016 Sb. (tj. podpisu kvalifikovaného, zaručeného a uznávaného) vyplývá, že jen tyto podpisy umožňují českému soudu identifikovat podepsanou osobu se značnou úrovní důvěry. Jiné elektronické podpisy již identitu podepsané osoby nikterak nezaručují. Tímto jiným, tj. nezaručeným elektronickým podpisem jsou i údajné podpisy postupitelů nároku, tedy cestujících, které byly de facto jako obrázek podpisu sejmuty z jiné (elektronické) listiny a následně vloženy do písemnosti označené jako postupní smlouva. Fakticky se tak nemuselo jednat ani o podpis osob uvedených jako postupitelé a tento obrázek podpisu mohl být dokonce sejmut z jiného dokumentu a bez vůle uvedené osoby podepsat postupní smlouvu vložen do předmětného dokumentu označeného jako postupní smlouva. Zásadní tvrzení žalobce, že cestující projevili vůli na něj převést pohledávku tvrzenou postupní elektronickou smlouvou, tedy prokázáno nebylo.

30. Za situace shora popsané je zřejmé, že právním jednáním označeným jako postupní smlouvy nedošlo k platnému postoupení tvrzené pohledávky na žalobce. Žalobci se nepodařilo prokázat ani kopiemi cestovních dokladů, že by se mohlo jednat o tytéž osoby, neboť jak správně žalovaná namítá, podpis na předloženém dokladu, a to občanském průkazu, např. u [jméno] [příjmení] či [jméno] [příjmení] neodpovídá ani při běžném pohledu podpisu na postupní smlouvě.

31. Vzhledem k tomu, že nedošlo k platnému postoupení tvrzené pohledávky z cestujících na žalobce, není žalobce ve věci aktivně legitimován a postup soudu I. stupně, který žalobu zamítl, byl proto správný.

32. Soud I. stupně sice ještě okrajově zmínil, že žalobce neprokázal, že letadlo přiletělo do cílové destinace s tří a více hodinovým zpožděním, s čímž žalobce nesouhlasí a namítá, že zpoždění přesáhlo tři hodiny. V této souvislosti žalobce odkazuje na rozpor výkladu pojmu "block time"a pojmu blokovaný čas příletu, jímž se zabývá soud I. stupně. Vzhledem k tomu, že důvodem zamítnutí žaloby je nedostatek aktivní legitimace, nebylo třeba se blíže zabývat tím, zda došlo ke zpoždění předmětného letu.

33. Z důvodů shora uvedených postupoval odvolací soud podle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu I. stupně potvrdil, včetně správného výroku o nákladech řízení.

34. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, avšak žádné náklady jí nevznikly.