Rozhodnutí 12 Co 224/2024-143

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, s tím, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 193 927 Kč (výrok I) a uložil žalobcům zaplatit společně a nerozdílně žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, že plněním jen jednoho ze žalobců zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého žalobce.

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobci domáhali ušlého majetkového zisku původně ve výši 211 927 Kč s příslušenstvím z důvodu nesprávného úředního postupu [Orgán veřejné moci] (dále jen „[Orgán veřejné moci]“) ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 8 C 187/2014. V odůvodnění žaloby žalobci uvedli, že v uvedené věci bylo řízení zahájeno v roce 2014 (správně 28. 11. 2013, jak vyplývá z obsahu spisu - pozn. odvolacího soudu) a z důvodu nečinnosti [Orgán veřejné moci] řízení skončilo vydáním rozsudku č. j. 8 C 187/2014-335 až dne 26. 6. 2020. Podstatou žaloby v uvedeném řízení směřujícím proti žalované [právnická osoba]., IČO: [IČO], bylo uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene. Žalovaná užívala pozemek parc. č. [hodnota] v k. ú. a obci [adresa] (dále také jen „předmětný pozemek“), který byl v podílovém spoluvlastnictví žalobců. Žalobci se proto v předmětném řízení domáhali, aby soud žalované uložil povinnost uhradit žalobcům jednorázovou kompenzaci za zatížení a znehodnocení předmětného pozemku ve výši 720 000 Kč. Znaleckým posudkem ze dne 20. 11. 2019 byla určena obvyklá cena věcného břemene ke dni 19. 2. 2018 na částku ve výši 178 820 Kč, přičemž cena pozemku bez zatížení věcným břemenem k uvedenému dni 19. 2. 2018 činila 2 059 200 Kč a s věcným břemenem umístění kanalizace částku 1 880 380 Kč. [Orgán veřejné moci] rozsudkem ze dne 26. 6. 2020 žalobu zamítl a uložil žalobci a) a vedlejšímu účastníkovi nahradit společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 17 860 Kč, a žalobkyni b) a vedlejšímu účastníkovi nahradit společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 7 387 Kč, tj. celkem částku ve výši 33 107 Kč. Usnesením [Orgán veřejné moci] ze dne 8. 9. 2016, č. j. 49 E 59/2001-1606, které bylo potvrzeno usnesením [Orgán veřejné moci] ze dne 20. 12. 2017, č. j. 14 Co 1119/2016-1891 byla provedena dražba předmětného pozemku a byl udělen příklep třetí osobě. Tato skutečnost se pak promítla do zamítavého rozsudku ze dne 26. 6. 2020, č. j. 8 C 187/2014-335 tak, že [Orgán veřejné moci] v jeho odůvodnění uvedl, že nárok žalobců podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., vodního zákona by byl dán, pouze tehdy, pokud by žalobci byli stále vlastníky dílem zatíženého pozemku. Pokud by soud rozhodl před tím, než žalobci v dražbě pozbyli vlastnické právo k předmětnému pozemku jejich nároku na jednorázovou kompenzaci (nikoliv na nucené uzavření smlouvy, a nikoliv v žalobci požadované výši) by bylo možné vyhovět, situace však byla specifická tím, že žalobci nepozbyli vlastnické právo na základě svého dobrovolného právního jednání. Vinou [Orgán veřejné moci], který v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 187/2014 činil průtahy v řízení, byli žalobci poškozeni o částku ve výši 178 820 Kč představující ušlý zisk, který by jim jinak náležel. Žalobci byli v uvedeném sporu neúspěšní pouze v důsledku liknavosti [Orgán veřejné moci]. S ohledem na uvedené skutečnosti se tak žalobci na žalované domáhali náhrady škody v celkové výši 211 927 Kč (tj. částky 178 820 Kč coby kompenzace za věcné břemeno a částky 33 107 Kč představují náklady řízení, které bylo žalobcům uloženo zaplatit v řízení vedeném u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. 8 C 187/2014.)

3. Podáním doručeným soudu I. stupně dne 9. 11. 2023 vzali žalobci žalobu částečně zpět o částku 18 000 Kč, soud I. stupně tedy řízení usnesením ze dne 30. 11. 2023 v odpovídajícím rozsahu částečně zastavil a předmětem řízení zůstala částka 193 927 Kč.

4. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Za nesporné považovala, že u ní žalobci dne 25. 3. 2022 uplatnili nárok na poskytnutí náhrady škody ve výši 211 927 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“). Sama žalovaná zjistila období nečinnosti soudu (období 6/2014-6/2015, 10/2015-4/2016, 6/2016-6/2017 a 1/2017-1/2018), v jejichž důsledku nelze celkovou délku posuzovaného řízení považovat za přiměřenou a při projednání žádosti dne 31. 5. 2022 konstatovala že, v řízení u [Orgán veřejné moci] došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 OdpŠk, ale nárok na náhradu škody ve výši 211 927 Kč nebyl shledán důvodným, neboť není v příčinné souvislosti se zjištěným nesprávným úředním postupem. Je sice pravdou, že [Orgán veřejné moci] v rozsudku ze dne 26. 6. 2020 uvedl, že pokud by žalobci byli vlastníky předmětného pozemku ke dni vyhlášení rozhodnutí, bylo by možné jejich nároku na jednorázovou kompenzaci vyhovět, zároveň však dodal, že nikoliv v požadované výši, a z rozsudku bylo rovněž patrné, že nebylo možné vyhovět ostatním žalobou uplatněným nárokům (nucené uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene). Spornou také zůstala otázka výše případně přiznaného nároku. Z uvedeného, je zároveň zřejmé, že žalobci by ve vztahu k náhradě nákladů řízení mohli být úspěšní pouze částečně a navíc neprokázali, že k náhradě nákladů řízení skutečně došlo.

5. Soud I. stupně učinil skutková zjištění ze spisu [Orgán veřejné moci] sp. zn. 8 C 177/2014 z nichž vyplývá, že řízení bylo zahájeno dne 28. 11. 2023 a skončeno v prosinci 2020, trvalo tedy sedm let. Žalobci na začátku řízení nezaplatili soudní poplatek, z tohoto důvodu bylo řízení původně dne 7. 2. 2014 zastaveno, následně bylo usnesení o zastavení řízení zrušeno 24. 3. 2014, neboť poplatek byl v mezidobí zaplacen. Žalobci žádali dne 11. 9. 2014, dne 19. 11. 2014, dne 11. 2. 2015, dne 30. 12. 2015 a dne 26. 2. 2018 o sdělení předpokládaného termínu jednání. Ve věci se konalo jednání u soudu I. stupně dne 17. 5. 2016, dne 21. 9. 2018 dne 19. 6. 2020, dne 26. 7. 2020, kdy byl vyhlášen rozsudek. V průběhu řízení došlo k záměně účastníků na straně žalované dne 17. 5. 2016, žalobci rovněž učinili návrh na delegaci vhodnou, a to dne 8. 9. 2017. V průběhu řízení bylo zjištěno, že usnesením [Orgán veřejné moci] soudu ze dne 25. 5. 2018, sp. zn. 43 K 1001/2006-1917 byl na majetek žalobce a) dlužníka, advokáta [Jméno zainteresované osoby 0/0], prohlášen konkurs. Při ústním jednání dne 21. 9. 2018 bylo účastníkům řízení sděleno, že řízení ve vztahu k žalobci má ze zákona z důvodu prohlášení konkurzu přerušeno, usneseními ze dne 21. 11. 2008 bylo rozhodnuto, že se v řízení pokračuje. Dne 3. 1. 2019 byl ustanoven znalec a následně byl vypracován znalecký posudek, z něhož bylo zjištěno, že věcné břemeno žalované omezovalo užívání předmětného pozemku žalobců, přičemž obvyklou cenu předmětného pozemku ke dni 19. 2. 2018 snižovalo o částku 178 820 Kč, a to z částky 2 059 200 Kč na částku 1 880 380 Kč. K odvolání žalobců proti rozsudku soudu I. stupně vyhlášenému dne 26. 7. 2020 bylo odmítnuto usnesením [Orgán veřejné moci] ze dne 1. 12. 2020.

6. Soud I. stupně s odkazem na ust. § 1, § 5 písm. a) a b), § 1 a § 26 OdpŠk a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva dovodil, že v řízení před [Orgán veřejné moci] došlo k nesprávnému úřednímu postupu, ale dospěl k závěru, že nelze shledat příčinnou souvislost mezi škodou a nepřiměřenou délkou řízení zaviněnou žalovanou. Poukázal na skutečnost, že pokud [Orgán veřejné moci] v posuzovaném řízení v rozsudku zmínil možnost, že kdyby rozhodl v době, ve které žalobci ještě byli vlastníky předmětného pozemku, bylo by možné žalobě vyhovět, neznamenalo to, že by bylo možné s jistotou uzavřít, že by se tak stalo v žalobci požadované výši, a zároveň by bylo sporným, v jaké výši by jim soud přisoudil jednorázové odškodnění, zda ve znalcem určené výši nebo v jiné výši. Navíc šlo pouze o názor soudu I. stupně, který by mohl, ale nemusel by být potvrzen odvolacím soudem, úvaha žalobců tak byla spekulativní. I pokud by byli žalobci v řízení úspěšní, bylo by otázkou, jak by bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Na straně žalobců tedy chyběl také vznik škody. Navíc důvodů pro zamítnutí žaloby v posuzovaném řízení bylo více, neboť [Orgán veřejné moci] v rozsudku ze dne 26. 6. 2020, také uvedl, že: „i kdyby snad žalobci vlastníky dotčeného pozemku byli, nemohlo by být jejich žalobě vyhověno, protože by v takovém případě plynulo legální věcné břemeno na umístění kanalizačního potrubí včetně tří kanálových šachet na pozemku parc. č. [hodnota] přímo z § 59a zák. 254/2001 Sb., tudíž by nebylo zapotřebí věcné břemeno, jakkoliv deklarovat.“ S ohledem na uvedené důvody proto soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.

7. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve prospěch ve věci úspěšné žalované tak, že žalobcům uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalované dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu a vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhláška č. 254/2015 Sb., a to za vyjádření k věci, jednání u soudu dne 27. 9. 2023, dne 30. 11. 2023 a dne 7. 2. 2024, písemné závěrečné shrnutí a účast na vyhlášení rozsudku dne 21. 3. 2024) po 300 Kč za úkon, tj. částku v celkové výši 1 800 Kč.

8. Do obou výroků napadeného rozsudku podali oba žalobci prostřednictvím žalobce a), který byl zároveň zmocněncem žalobkyně b), včasné odvolání ze dne 14. 5. 2024, doplněné podáním ze dne 15. 6. 2024, ve kterém namítali, že není pravdou, že by se jakkoliv podíleli na nepřiměřené délce řízení, jak naznačoval soud I. stupně, neboť žalobci v průběhu posuzovaného řízení opakovaně žádali o nařízení ústního jednání. Pokud soud I. stupně měl za to, že nevznikl nárok na náhradu majetkové škody, měl žalobcům přiznat právo na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu za celou dobu řízení trvajícího od listopadu 2013 do června 2020, to je za 6 let a 7 měsíců, když se v takových případech za jeden měsíc poskytuje částka 1 250 Kč, což by v daném případě znamenalo celkový nárok žalobců ve výši 97 750 Kč. Soud I. stupně nesprávně sloučil dva nároky, a to nárok na přiměřené zadostiučinění a nárok na náhradu majetkové škody. Návrh na delegaci vhodnou podali žalobci z toho důvodu, že [Orgán veřejné moci] nečinil ve věci úkony v přiměřených lhůtách. Předmětné řízení nebylo skutkově složité, jak uváděl soud I. stupně, a zadání znaleckého posudku bylo zcela běžnou záležitostí. V řízení před soudem I. stupně bylo prokázáno, že žalobcům vznikl ušlý zisk ve výši 178 820 Kč v důsledku postupu [Orgán veřejné moci], jak plyne z odůvodnění rozsudku tohoto soudu. Pokud by [Orgán veřejné moci] rozhodl do září 2016, tj do tří let od podání žaloby, nároku na zaplacení částky 178 820 Kč by bylo vyhověno. Žalobci proto navrhovali, aby rozsudek soudu I. stupně byl zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení, nebo aby odvolací soud žalobě vyhověl a žalované bylo uloženo zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení.

9. Žalovaná k odvolání žalobců při jednání odvolacího soudu uvedla, že navrhuje potvrzení napadeného rozsudku, neboť mezi tvrzenou škodu a postupem [Orgán veřejné moci] není dána příčinná souvislost.

10. Odvolací soud přezkoumal z podnětu včasného odvolání rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.

11. Odvolací soud pouze dle ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování rozsudkem [Orgán veřejné moci] ze dne 26. 6. 2020, č. j. 8 C 187/2014-335, z něhož zjistil že řízení u [Orgán veřejné moci] bylo zahájeno dne 28. 11. 2013, ke dni vydání rozsudku [Orgán veřejné moci] byla vlastníkem předmětného pozemku společnost [právnická osoba]., IČO: [IČO], a to na základě usnesení soudu o udělení příklepu v exekučním řízení ze dne 8. 9. 2016, č. j. 49 E 59/2001 – 1606, s účinky zápisu ke dni 5. 3. 2018. Mezi účastníky řízení uvedeného řízení bylo nesporné, že kanalizační potrubí, včetně tří kanálových šachet bylo na předmětném pozemku zbudováno před 1. 1. 2002. [Orgán veřejné moci], rozhodl tak, že zamítl žalobu proti [právnická osoba]., IČO [IČO], co do uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobci smlouvu o zřízení věcného břemene užívání předmětného pozemku a platit žalobcům za takto zřízené věcné břemeno částku 20 000 Kč měsíčně (výrok I), co do požadavku na odstranění kanalizačního potrubí, včetně tří kanálových šachet z předmětného pozemku a uvedení předmětného pozemku do původního stavu (výrok II) a co do nároku na zaplacení částky 720 000 Kč (výrok III). Žalobci a) a vedlejšímu účastníkovi [Jméno zainteresované osoby 0/0] uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalované náklady řízení ve výši 17 860 Kč (výrok IV), žalobkyni b) a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalované náklady řízení ve výši 17 860 Kč (výrok V), a žalobkyni b) a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost nahradit státu společně a nerozdílně náklady ve výši 7 387 Kč (výrok VI). V odůvodnění rozsudku ze dne 26. 6. 2020 [Orgán veřejné moci] uvedl, že jelikož žalobci pozbyli vlastnické právo k předmětnému pozemku, tzn. že v době vyhlášení rozsudku nebyli vlastníky pozemku, na němž bylo zřízeno vodní dílo, znamená to, že po zahájení řízení pozbyli aktivní věcnou legitimaci a nemají právo na náhradu podle § 59a zákona č. 99/1963 Sb. (správně patrně zákona č. 254/2001 Sb., vodního zákona) – pozn. odvolacího soudu). Zároveň uvedl, že pokud by rozhodl předtím, než žalobci pozbyli vlastnické právo k předmětnému pozemku, jejich nároku na jednorázovou kompenzaci (nikoliv nuceného uzavření smlouvy a v nikoliv v žalobci požadované výši škody) by bylo lze vyhovět a že situace byla specifická tím, že žalobci nepozbyli vlastnické právo na základě svého dobrovolného právního jednání. Ve vztahu k nároku na uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobci smlouvu o zřízení věcného břemene za částku 20 000 Kč měsíčně, [Orgán veřejné moci] uvedl, že ani tomuto nároku nebylo možné vyhovět už jen proto, že žalobci nebyli vlastníky věcným břemenem zatíženého pozemku a i kdyby snad žalobci byli vlastníky předmětného pozemku, nemohlo by být jejich žalobě vyhověno, protože by v takovém případě plynulo legální věcné břemeno na umístění kanalizačního potrubí včetně tří kanálových šachet na předmětném pozemku přímo z § 59a zák. 254/2001 Sb., tudíž by nebylo zapotřebí věcné břemeno, jakkoliv deklarovat.

12. Zároveň odvolací soud doplnil dle ust. § 213 odst. 4 o. s. ř. dokazování návrhem žalobců na náhradu škody za ušlý majetkový prospěch způsobený výkonem veřejné moci v řízení vedeném u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. 8 C 187-2014 ze dne 16. 3. 2022, z něhož odvolací soud zjistil, že žalobci proti žalované uplatnily tímto návrhem nárok na náhradu majetkové škody ve výši 178 820 Kč představující ušlý zisk z náhrady za věcné břemeno na předmětném pozemku a nárok na náhradu nákladů, které jim bylo uloženo v uvedeném řízení zaplatit ve výši 33 107 Kč.

13. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále též jen „OdpŠk“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

14. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

15. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 13 odst. 2 OdpŠk právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

16. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

17. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

18. Podle § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

19. Podle ust. § 2952 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

20. Ze řízení před soudem I. stupně bylo zjištěno, že mezi účastníky bylo nesporným, že řízení u [Orgán veřejné moci] bylo nepřiměřeně dlouhé. Žalobci pak postavili svůj nárok na skutečnosti, že protože [Orgán veřejné moci] postupoval liknavě, nebyli ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 8 C 187/2014 úspěšní, neboť v průběhu řízení pozbyli vlastnictví k předmětnému pozemku, na němž existovalo věcné břemeno, za nějž se v uvedeném řízení domáhali podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., vodního zákona jednorázové kompenzace v celkové výši 720 000 Kč. Domáhali se tak ušlého zisku, který měl být představován jednorázovou kompenzací za věcné břemeno ve výši 178 820 Kč a částky 33 107 Kč představující náklady řízení, které bylo žalobcům v předmětném řízení uloženo zaplatit protistraně v důsledku jejich neúspěchu. V daném případě bylo rozsudkem [Orgán veřejné moci] ze dne 26. 6. 2020, prokázáno, že žalobci předmětný pozemek pozbyli v nedobrovolné dražbě, a to na základě usnesení soudu o udělení příklepu v exekučním řízení ze dne 8. 9. 2016, č. j. 49 E 59/2001-1606, s účinky zápisu ke dni 5. 3. 2018. Je tak zřejmé, že žalobci o vlastnictví předmětného pozemku přišli v důsledku nařízené exekuce prodejem předmětného pozemku, čemuž předcházelo vydání příslušného exekučního titulu ještě v době před 8. 9. 2016. Zároveň bylo v průběhu řízení před soudem I stupně spisem [Orgán veřejné moci] sp. zn. 8 C 187/2014 prokázáno, že na majetek žalovaného bylo prohlášen konkurz usnesením ze dne 25. 5. 2018, č. j. 43 K 1001/2006-1917. Z uvedeného vyplývá, že majetkové poměry žalobce a), který byl podílovým spoluvlastníkem předmětného pozemku, musely být značně nepříznivé minimálně už v počátcích řízení vedeného u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. 8 C 184/2014 a že žalobci museli předvídat, že je vysoce pravděpodobné, že vlastnické právo k předmětnému pozemku pozbydou.

21. Jak správně poukázal již soud I. stupně, k úspěšnosti žaloby na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. je potřeba současné naplnění tří předpokladů, a to vznik škody, nesprávný úřední postup a příčinná souvislost mezi nimi. Existence těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich. Důkazní břemeno v tomto směru leží na poškozeném. (viz Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 63 – 75 dostupné na www.beck-online.cz)

22. Nejvyšší soud k tomu v rozsudku ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006 uvádí, že ušlý zisk je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, neboť musí být najisto postaveno – a v tomto směru je důkazní břemeno na poškozeném, že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti) by se majetkový stav poškozeného zvýšil.

23. Podle komentářové literatury k ust. § 2952 o. z.: „ušlý zisk (slovy zákona – „to, co poškozenému ušlo“) se zakládá na tom, že se nedostavilo rozmnožení majetku, které by bylo možno očekávat za obvyklého, pravidelného průběhu věcí. Škodná událost tvoří překážku, která zabránila rozmnožení majetku (zasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku). Musí existovat vysoká pravděpodobnost, že by k rozmnožení majetku došlo, nestačí pouhá neodůvodněná naděje – ušlý zisk se pojímá jako odůvodněná naděje na zisk. Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo (NS 25 Cdo 3586/2006)“ (viz Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1688 - 1695: P. Bezouška dostupné na www.beck-online.cz)

24. V poměrech projednávané tedy museli žalobci prokázat, že nebýt nesprávného úředního postupu v řízení před [Orgán veřejné moci], jejich majetek by se zvětšil o částku 178 820 Kč a nezmenšil o částku 33 107 Kč představující náhradu nákladů řízení protistrany.

25. V řízení bylo prokázáno, že žalobci pozbyli vlastnictví k předmětnému pozemku na základě usnesení soudu o udělení příklepu v exekučním řízení již ze dne 8. 9. 2016, č. j. 49 E 59/2001-1606. K tíži státu tedy nelze klást, že žalobci z důvodů na svojí straně, tj. v důsledku nepříznivé majetkové situace žalobce a) a nařízené exekuce skutečně v průběhu předmětného řízení o vlastnické právo k předmětnému pozemku přišli. Hlavní příčinou skutečnosti, že žalobci přišli o vlastnictví k předmětnému pozemku (condition sine qua non), a tedy případně o jimi tvrzený ušlý zisk ve výši 178 820 Kč byla skutečnost, že na straně žalobce a) byly již v počátcích řízení vedeného u [Orgán veřejné moci] dány významně nepříznivé majetkové poměry potvrzené exekučním řízení vedeným pod sp. zn. 49 E 59/2016 a prohlášeným konkurzem vedeným pod sp. zn. 43 K 1001/2006-1917. Následný nesprávný úřední postup [Orgán veřejné moci] s uvedenou hlavní příčinou nijak nesouvisel, tj. neměl v ní žádný původ a byl na původní příčině ztráty pozemku, případně ztráty tvrzeného ušlého zisku, zcela nezávislý. Tvrzená škoda žalobců tedy není následkem nesprávného úředního postupu [Orgán veřejné moci] ani z hlediska teorie podmínky (condition sine qua non) ani z hlediska teorie adekvátní příčinné souvislosti.

26. Vzhledem k uvedeným skutečnostem tak nemůže být dán vztah příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem [Orgán veřejné moci] ve věci vedené pod sp. zn. 8 C 187/2014 a tvrzenou vzniklou škodou na straně žalobců, neboť hlavní příčina ztráty vlastnického práva k předmětnému pozemku a případným ušlým ziskem byla dána na straně žalobce a), a proto soud I. stupně správně uzavřel, že tvrzený nárok žalobců byl čistě spekulativní.

27. Vzhledem ke skutečnosti, že nebyl splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, tj. absence příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem, nemohly být splněny podmínky pro vznik odpovědnosti za škodu na straně žalované podle OdpŠk. Proto nebylo již třeba zabývat se otázkou splnění předpokladů ostatních (viz usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 23. února 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004).

28. Také námitce žalobců, že pokud soud I. stupně dospěl k závěru, že žaloba byla ve vztahu k náhradě škody nedůvodná, měl soud žalobcům přiznat nárok na nemajetkovou újmu ve smyslu ustanovení § 31a odst. 1 OdpŠk, nelze přisvědčit. Faktem totiž zůstává, že nárok za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a OdpŠk vůbec nebyl předmětem řízení před soudem I. stupně, který projednával nárok žalobců na skutečnou škodu spočívající v ušlém zisku a náhrady nákladů řízení uložených k zaplacení v uvedeném řízení. Jedná se tak o dva zcela různé nároky. Žalobce však podanou žalobou uplatnil pouze nárok na majetkovou škodu. Nárok podle § 31a odst. 1 OdpŠK je nárokem na tzv. přiměřené zadostiučinění, které má kompenzovat zásah do jiné než majetkové sféry poškozeného – nepřiměřenou délku soudního řízení, tzn. že není spojen se snížením majetkového stavu či jeho nezvýšením, ač bylo předpokládáno a tento nárok je zcela nezávislý na tom, zda vznikne škoda (viz Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2017, 439 s. s. 284 – 374, dostupné na www.beck-online.cz). Takový nárok však žalobci v řízení vůbec neuplatnili, a ani v tomto směru nenavrhovali změnu žaloby podle § 95 o. s. ř. Uvedený nárok tak vůbec nebyl předmětem řízení. Žalobci také takový nárok neuplatnili ani u žalované, když v návrhu na náhradu škody ze dne 16. 3. 2020 žalobci vůči žalované rovněž uplatnili pouze ušlý zisk ve výši 178 820 Kč a škodu spočívající v povinnosti platit náklady řízení ve výši 33 107 Kč. Podle § 14 odst. 1, 3 OdpŠk však uplatnění nároku na náhradu škody podle uvedeného zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

29. S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto odvolací soud rozsudek soud I. stupně dle ust. § 219 o. s. ř. ve výroku I jako věcně správný potvrdil.

30. V nákladovém výroku II však soud I. stupně pochybil, když uložil žalobcům zaplatit žalované pouze částku 1 800 Kč, neboť nezohlednil, že žalované vznikl dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. dle ust. § 1 odst. 1 a 3 písm. b) také nárok za tři přípravy na jednání dne 27. 9. 2023, dne 30. 11. 2023 a dne 7. 2. 2024, tj. celkem 3 x 300 Kč. Celková výše náhrady nákladů řízení žalované tak činí 2 700 Kč. Zároveň soud I. stupně pochybil, když žalobcům uložil povinnost platit žalované náhradu nákladů řízení společně a nerozdílně s tím, že plněním jen jednoho ze žalobců zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého žalobce. Z průběhu řízení nevyplynulo, že by žalobci bylo ve smyslu ust. § 91 odst. 2 o. s. ř. nerozlučnými společníky, proto odvolací soud změnil dle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. výrok II napadeného rozsudku tak, že uložil žalobcům, aby uhradili žalované náhradu nákladů řízení každý jednou polovinou, tj. částku ve výši 1 350 Kč. Odvolací soud pak pro úplnost ještě doplňuje, že ve vztahu k částečnému zastavení řízení na základě částečného zpětvzetí žaloby o částku 18 000 Kč mělo být o náhradě nákladů řízení rozhodnuto podle ust. § 146 odst. 1 věty první, podle kterého platí, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Na správnost výroku o náhradě nákladů řízení o tom, že žalobci mají platit náhradu nákladů řízení žalované však nemá tato skutečnost žádný vliv.

31. Výrok o nákladech odvolacího řízení je pak odůvodněn ust. § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., a tyto byly přiznány i v odvolacím řízení plně úspěšné žalované. Náklady žalované sestávají z nákladů podle § 1 odst. 1 a 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za přípravu na jednání odvolacího soudu dne 10. 9. 2024 ve výši 300 Kč a za účast na jednání odvolacího soudu dne 10. 9. 2024, ve výši 300 Kč. Celková náhrada nákladů řízení žalované tak činí 600 Kč, přičemž každému ze žalobců bylo uloženo její zaplacení ve výši jedné poloviny.