Rozhodnutí 12 Co 218/2024-273

1. Výrokem I v záhlaví uvedeného rozsudku soud I. stupně zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem podílu o velikosti jedné poloviny na jednotce č. [hodnota] – byt, vymezené v budově č. p. [hodnota], stojící na pozemku parc. č. [hodnota] – zastavěná plocha a nádvoří, s níž je spojen spoluvlastnický podíl o velikosti 8679/149598 na společných částech domu č. p. [hodnota] a spoluvlastnický podíl o velikosti 2893/99732 na pozemku parc. č. [hodnota] v obci [adresa], kat. úz. [adresa], zapsané v katastru nemovitostí Katastrálním úřadem pro [Orgán veřejné moci] na LV č. [hodnota], budova a pozemek na LV č. [hodnota] (dále také jen „podíl na předmětné jednotce“ a „předmětná bytová jednotka“). Výrokem II pak soud I. stupně uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 56 805 Kč.

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal, určení, že je výlučný vlastníkem podílu na předmětné jednotce. Žalobu odůvodnil tak, že s žalovanou uzavřel manželství a poté dne 14. 11. 2009 uzavřeli se žalovanou smlouvu o zúžení společného jmění manželů (dále také jen „SJM“), kterým vyloučili ze SJM podíl na předmětné jednotce. Žalovaná však na žalobce v období, kdy trpěl po nemoci únavovým syndromem, vytvořila intenzivní nátlak, aby znovu rozšířili SJM o podíl na předmětné jednotce, s odůvodněním, že spolu dlouho žijí, mají fungující manželství a chtějí založit rodinu, a proto by bylo vhodné upravit i majetkové vztahy, k čemuž došlo smlouvou sepsanou formou notářského zápisu sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] ze dne 10. 3. 2017. Krátce po uzavření uvedené smlouvy dne 30. 3. 2017 však udělila žalovaná svojí právní zástupkyni plnou moc k zastupování v rozvodovém řízení, v květnu 2017 opustila společnou domácnost a dne 16. 6. 2017 podala návrh na rozvod manželství, k němuž došlo na základě rozsudku ze dne 15. 2. 2018, který nabyl právní moci dne 7. 3. 2018. Žalovaná odchod od žalobce dlouhodobě plánovala a svůj úmysl realizovala v okamžiku, kdy došlo k rozšíření SJM na její popud a bylo to pro ni ekonomicky výhodné. Uvedená smlouva je však neplatná, neboť byla uzavřena v omylu vyvolaném lstí žalované. Jednání žalované odporuje dobrým mravům, neboť žalovaná zatajila žalobci, že plánuje ukončení manželství rozvodem. Naopak úmyslně předstírala, že chce v manželství setrvat a žalobce ujišťovala o svých citech. Zároveň žalobce tvrdil, že předmětný podíl není v SJM, neboť jeho nákup financoval z prostředků ze svého dědictví a hypoteční úvěr, který měl žalovaný sjednán, byl ve skutečnosti použit na nákup matčina podílu na předmětné bytové jednotce.

3. Žalovaná ve vyjádření k žalobě namítala, že tvrzení žalobce jsou smyšlená. Manželství účastníků bylo uzavřeno dne 19. 2. 2005, v důsledku čehož došlo k zákonnému vzniku SJM. Žalobce se svou matkou byli původně držiteli tzv. dekretu k předmětné bytové jednotce, tj. obdoby nájemní smlouvy k předmětnému bytové jednotce, která byla ve vlastnictví [právnická osoba], a bytovou jednotku užívali jako nájemci společně s žalovanou. Na základě kupní smlouvy ze dne 9. 10. 2009, s právními účinky vkladu ke dni 25. 11. 2010, nabyla matka žalobce do vlastnictví podíl k předmětné bytové jednotce o velikosti jedné ideální poloviny a žalobce a žalovaná podíl k předmětné bytové jednotce o velikosti jedné ideální poloviny. Na financování nákupu použili hypoteční úvěr, který by však úvěrující banka samotnému žalobci, který byl v této době v pracovním poměru pouze po dobu asi jednoho a půl měsíce a ve zkušební době s příjmem ve výši asi 19 000 Kč měsíčně, neposkytla, stejně jako by ho neposkytla matce žalobce, která byla ve starobním důchodu. Proto se dohodli, že žalovaná bude úvěrující bance ručit, neboť byla jedinou osobou, která měla sjednán pracovní poměr na dobu neurčitou. Vzhledem ke skutečnosti, že neměla české občanství, museli účastníci pro získání hypotečního úvěru zúžit SJM o žalobcův podíl na bytové jednotce a žalobce žalované slíbil, že po splacení hypotečního úvěru dojde opět k rozšíření SJM a že žalovaná nebude z titulu zúžení SJM požadovat jakékoliv finanční vypořádání. Smlouva o zúžení SJM o žalobcův ideální podíl na předmětné jednotce byla uzavřena dne 14. 10. 2009 a žalobce byl zapsán jako výlučný vlastník tohoto podílu, dne 12. 11. 2009 byla uzavřena smlouva o poskytnutí hypotečního úvěru a dne 19. 1. 2009 zástavní smlouva k nemovitosti za účelem zajištění splacení úvěru. Poté žalobce splnil svůj slib a uzavřel s žalovanou dne 10. 3. 2017 smlouvu o rozšíření SJM. Manželství bylo pravomocně rozvedeno dne 7. 3. 2018. Smlouva o rozšíření SJM byla uzavřena na základě autonomie vůle smluvních stran a byla důsledkem splacení hypotečního úvěru a předchozí smlouvy o zúžení SJM, které bylo provedeno v roce 2009. V průběhu manželství pak byly splátky hypotéky placeny z prostředků SJM, kdy žalovaná zasílala žalobci pravidelně na účet částku 3 500 Kč měsíčně a platila ze svého účtu tzv. fond oprav částkou 3 520 Kč měsíčně.

4. Soud I. stupně provedl obsáhlé dokazování, na jehož základě byly zjištěny následující skutečnosti. Vlastnické právo k předmětné bytové jednotce je v katastru nemovitostí zapsáno v rozsahu jedné ideální poloviny pro [jméno FO]. Ideální polovina předmětné bytové jednotky je zapsána v SJM účastníků. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 11. 2003 v rámci projednání dědictví bylo uloženo [tituly před jménem] [jméno FO] zaplatit na uspokojení dědických práv žalobci částku 508 000 Kč a [tituly před jménem] [jméno FO] zaplatit žalobci na uspokojení dědických práv částku 508 000 Kč. Na základě kupní smlouvy ze dne 9. 10. 2000 převedla [právnická osoba] na [jméno FO] a žalobce vlastnické právo k předmětné bytové jednotce za částku 926 440 Kč. Dne 14. 10. 2009 uzavřel žalobce se žalovanou smlouvu o zúžení SJM, kterou ze SJM vyloučili ideální polovinu předmětné bytové jednotky. Dne 12. 11. 2009 byla uzavřena s [právnická osoba] smlouva o poskytnutí hypotečního úvěru v souvislosti s financováním předmětné bytové jednotky na částku [částka] a zároveň byla uzavřena zástavní smlouva k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru. V komunikaci ze dne 16. 12. 2016 mezi žalobcem a žalovanou se žalovaná žalobce ptala, zda bude majitelkou bytu, na což jí žalobce odpověděl, že už žalované řekl desetkrát, že bude, pokud nebude potřeba platit převody majetku. V době od 20. 12. 2016 do 29. 1. 2017 byl žalobce v pracovní neschopnosti pro komplikovaný zánět dýchacích cest, kdy došlo ke zhoršení diabetu a několik měsíců u něj přetrvávala únava a depresivita. Dne 22. 2. 2017 bylo žalované uděleno státní občanství České republiky. Formou notářského zápisu ze dne 10. 3. 2017, sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] uzavřeli účastníci smlouvu o rozšíření SJM ve vztahu k ideální polovině předmětné bytové jednotky. Dne 30. 3. 2017 udělila žalovaná plnou moc svojí právní zástupkyni. Dne 16. 5. 2017 oznámil žalobce na [Orgán veřejné moci], že se mu z předmětné bytové jednotky, kde nalezl dopis žalované ze dne 16. 5. 2017, ve kterém mu popsala důvody opuštění společné domácnosti a vizitku na její advokátku, ztratili jeho věci. V komunikaci účastníků v období od 16. 5. 2017 25. 6. 2017 sdělila žalovaná žalobci, že mu odnesené věci vrátí. V dopisu ze dne 12. 7. 2017 sdělila zástupkyně žalobce zástupkyni, že má za to, že nejsou splněny podmínky pro rozvod manželství a zároveň řešila otázku navrácení věcí žalobci. [Orgán veřejné moci] dne 4. 8. 2017 dovodila, že ve věci odnesení věcí ze společné domácnosti se nejednalo o trestný čin. Dne 16. 2. 2018 byla věc podezření z krádeže [Orgán veřejné moci] odložena. V řízení o rozvodu manželství žalobce při jednání dne 9. 11. 2017 ve vztahu k rozšíření SJM uvedl, že kdyby žalované ubližoval, nikdy by jím nepřepsal část bytu do SJM, měl ji opravdu rád. Při jednání dne 15. 2. 2018 v rozvodovém řízení pak žalobce uvedl, že převedl svoji polovinu bytu do SJM, takže v současné době je byt z poloviny ve vlastnictví jeho matky a z poloviny v SJM. Slavilo se získání českého občanství žalovanou někdy těsně před doplacení hypotéky, asi v únoru 2017 a žalovaná v této době požádala žalobce, aby nechal napsat svou polovinu bytu do SJM a aby dal peníze její matce, což udělal, protože ho nenapadlo, že by od něj chtěla odejít. Manželství bylo rozvedeno rozsudkem ze dne 15. 2. 2018, který nabyl právní moci dne 7. 3. 2008. Dne 9. 5. 2018 namítl žalobce vůči žalované neplatnost smlouvy o rozšíření SJM. Svědkyně [jméno FO], popsala manželství účastníků jako harmonické s tím, že k fyzickým konfliktům nedocházelo. V předchozím průběhu manželství o přepisu bytu na žalovanou nepadlo ani slovo, svoji polovinu bytu zaplatil žalobce z dědictví po tetě a na polovinu bytu svědkyně si vzal hypotéku, na kterou mu svědkyně splácela částku 6 200 Kč měsíčně. Po splacení hypotéky žalovaná na žalobce naléhala, aby na ní přepsal byt. Žalované měla chtít třikrát přepsat byt. Žádost odůvodnila tím, že nechtěla, aby v případě, že by se s ním a s jeho matkou něco stalo, zůstala by bez ničeho. Měla mu sdělovat, že ho nikdy neopustí a aby ji ani on nikdy neopustil. Žalobce si chtěl o přepisu bytu promluvit o samotě. Svědkyně nikdy neslyšela, že by se žalobce k přepisu bytu vyjadřoval přímo směrem k žalované. Svědkyně [jméno FO], kamarádka žalobcovy matky, vypověděla, že manželé spolu dobře vycházeli. V únoru 2017 slyšela, že žalovaná měla říkat žalobci, aby na ni přepsal byt, že neví, co je s její matkou, která je na tom špatně a že kdyby se něco stalo s ním nebo jeho matkou neměla by, kde bydlet. Zároveň se měla žalovaná ujišťovat, že ji nikdy neopustí. Žalobce při účastnickém výslechu uvedl, že v roce 2009 si vzal hypotéku, ale banka mu sdělila, že do hypotéky má zahrnout žalovanou, proto žalobce měsíc před sjednáním hypotečního úvěru přistoupil k zúžení SJM ve vztahu k předmětnému podílu. V prosinci 2016 po něm žalovaná chtěla, aby jí část bytů dal k narozeninám, v době jeho nemoci odletěla do Tunisu a vrátila se s tím, že její matka je těžce nemocná a že žalobce s jeho matkou jsou její jediná rodina, že jí žalobce musí dát peníze na operaci, že ji nesmí nikdy opustit, že by na ni měl napsat byt a přistoupit k rozšíření SJM. V této době měl únavu po předchozím nemoci, měl náběh na těžký zápal plic, kašel, teploty, bolesti kloubů, léčil se měsíc a půl, od Vánoc 2016 byl v pracovní neschopnosti, poté měl dva měsíce únavový syndrom, svalovou horečku, pobolívání kloubů. Žalovaná žalobci nesdělila, že se chce rozvést, o rozvodu se dozvěděl až z dopisu od žalované. V manželství žádné konflikty neměli, kdyby žalovanou neměla rád, tak by na ni byt nenapsal. Žalovaná při účastnickém výslechu uvedla, že ji žalobce v průběhu manželství mlátil, a to již po svatbě. V manželství setrvávala, protože se bála, že ji žalobce zabije. SJM zúžili proto, aby žalobce dostal hypotéku, rozšíření bylo domluvené dopředu tak, že k němu dojde až bude splacena hypotéka. Návrh na rozvod manželství podala po hádce s žalobcem v březnu 2017, protože už s ním nemohla dále žít. Notáře pro rozšíření SJM zařizoval žalobce.

5. Soud I. stupně po provedeném dokazování s odkazem na ustanovení § 583 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a na ustanovení § 584 odst. 2 o. z. dovodil, že podstatné bylo, za jakých okolností žalobce uzavíral předmětnou smlouvu o rozšíření SJM. Z dokazování vyplynulo, že žalovaná žalobce o zahrnutí podílu do SJM skutečně žádala nevytvářela však na něj jakýkoliv nátlak, o přepisu předmětného podílu se zmiňovala v písemné komunikaci účastníků, ze které však žádný nátlak nevyplýval. Prokázán nebyl ani ústní nátlak, bylo pouze zjištěno, že v jednom případě žalovaná žalobce o přepis jednotky spíše prosila. Z výpovědí svědkyň, ani žalobce nevyplynulo, že by žalobce na žádosti žalované reagoval negativně nebo je odmítal. Argumentaci, že úsudek žalobce byl ovlivněný jeho onemocněním nakonec sám žalobce odmítl, když v rámci výslechu připustil, že při rozhodování o rozšíření SJM nebyl nemocí nijak ovlivněn. I z lékařské zprávy vyplynulo, že nemocný byl do ledna 2017, poté již nebyl v pracovní neschopnosti, pouze u něj přetrvávala zvýšená únava. Rozhodnutí o rozšíření SJM tak bylo svobodným rozhodnutím žalobce. Soud I. stupně zároveň zdůraznil obsah výpovědí žalobce v rozvodovém řízení. Neuvěřil však tvrzením žalované, že žalobce měl žalovanou v průběhu manželství fyzicky napadat, neboť se nejeví jako pravděpodobné, že by žalovaná setrvávala v takovém manželství po dobu 12 let a nenasvědčoval tomu ani způsob konverzace účastníků. Soud I. stupně měl za to, že pokud by žalobce jednal pod nátlakem, který tvrdil v žalobě, bylo by toto patrné už z výslechů v rozvodovém řízení. Samotná okolnost, že žalovaná krátce po rozšíření SJM opustila společnou domácnost a navrhla rozvod manželství, ať to učinila z jakéhokoli důvodu, nezakládá omyl na straně žalobce o rozhodující okolnosti. Smlouva o rozšíření SJM byla uzavřena platně na základě autonomie vůle smluvních stran. Soud I. stupně proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tak, že ji přiznal v řízení úspěšné žalované, a to za právní zastoupení.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, ve kterém namítal, že žalovaná využila nepříliš dobrého zdravotního stavu žalobce, a to v době, kdy to pro ni bylo ekonomicky nejvýhodnější a vytvářela si tak podmínky pro svůj odchod. Zároveň v žalobci dlouhodobě a úmyslně vyvolávala pocit lásky a bezproblémového vztahu a ujišťovala jej, že s ním chce žít a založit rodinu. Před odstěhováním z něj „vytáhla“ peníze, které použila na odstěhování pod záminkou, že je potřebuje pro svou matku z důvodu jejího zdravotního stavu, což nebylo pravdou. Žalovaná žalobci úmyslným lstivým jednáním ve smyslu § 584 odst. 2 o. z. zatajila relevantní okolnost, tedy svůj plán na odchod z manželství a uvedla žalobce v omyl o zásadní okolnosti právního jednání, to je setrvání v manželství a založení rodiny. Byla si dobře vědoma, že pokud by dala najevo žalobci svoje plány na ukončení manželství, žalobce by SJM o předmětný podíl nerozšířil. Podstatné bylo načasování, kdy k rozšíření SJM došlo dne 10. 3. 2017 a dne 30. 3. 2017 již udělila žalobkyně plnou moc právní zástupkyni ve věci rozvodu manželství. Tvrzení žalobkyně, že byla v průběhu manželství fyzicky napadána bylo účelové a poukazuje pouze na její manipulativní povahu. Žalobce chtěl v manželství setrvat, nechtěl se rozvádět, a i v průběhu řízení o rozvodu manželství se stále snažil rozvod zvrátit. Žalobce proto navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, nebo aby napadený rozsudek změnil tak, že by žalobě vyhověl a žalované uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

8. Při jednání odvolacího soudu žalobce doplnil, že není podstatné, zda žalobce učinil rozšíření SJM dobrovolně. Podstatné bylo zkoumat za jakých okolností a v jakém časovém sledu došlo k jeho rozhodnutí uzavřít smlouvu. Jednání žalované lze přirovnat ke sňatkovým podvodníkům. Soud I. stupně se soustředil na skutečnost, že k rozšíření SJM došlo dobrovolně, ale ne na okolnosti, za kterých byla smlouva uzavřena. Byt prodávala [Orgán veřejné moci], které měla přísné podmínky, aby mohl nájemce nabýt nemovitost, předmětný podíl se tak nemohl stát součástí SJM. Jednak žalovaná neměla státní občanství, a zároveň, protože předmětná bytová jednotka byla prodáván za výhodných podmínek, musela být prodána hlavnímu nájemci, tj. [jméno FO], se kterou byl v bytě hlášen žalobce, který měl peníze z dědictví. Matka žalobce byla v důchodu a hypotéku by nedostala, proto si ji vzal žalobce a peníze mu matka dávala z důchodu. Žalovaná neprokázala, že by žalobci jakékoliv peněžní prostředky poskytla. V zástavní smlouvě byla uvedena žalovaná, neboť [právnická osoba] se nedívá na pravidla městských částí, chce zajistit všechny dotčené osoby, ale zástava směřovala proti nemovitosti, která byla ve vlastnictví [jméno FO] a žalobce.

9. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že žalobce původně tvrdil, že žalovaná na něj vytvářela nátlak, nyní však tvrdí, že mu úmyslně zatajila relevantní okolnost, a to plán na odchod z manželství. Zopakovala, že smlouva byla uzavřena v souladu s principem ústavní zásady autonomie vůle smluvních stran, že soud I. stupně se správně vypořádal s argumentem o zneužití zdravotního stavu žalobce. Zdůraznila, že to byl žalobce, kdo vyhledal notářku za účelem vyhotovení smlouvy o rozšíření SJM a že motivem uzavření smlouvy byla dohoda účastníků, že žalovaná bude souhlasit se zúžením SJM v roce 2009 tak, aby žalobce získal od banky hypoteční úvěr na koupi bytu, v němž měli účastníci společnou domácnost. Žalovaná také souhlasila, že splátky hypotéky budou placeny ze SJM a ručila žalobci do výše 600 000 Kč, nic za to nechtěla a dobrovolně se vzdala vypořádacího podílu, na který měla po zúžení SJM nárok a souhlasila s tím, že po doplacení hypotéky žalobce opět rozšíří SJM tak, aby nastal soulad mezi faktickým a právním stavem. Žalobce dodržel slovo, které žalované dal v roce 2009, o čemž svědčí i jeho komunikace se žalovanou. Žalovaná rovněž poukázala na výslechy žalobce v rozvodovém řízení, který nekorespondovaly s jeho pozdějším tvrzením o vytvoření nátlaku a ztotožnila se způsobem, jakým soud I. stupně hodnotil svědecké výpovědi i výslech žalobce. Poukázala rovněž na rozpory ve výpovědích svědkyně [jméno FO] a matky žalobce týkající se okamžiku, kdy mělo údajně docházet k nátlaku na žalobce. Svědkyně [jméno FO] vypověděla, že žalovaná měla naléhat na rozšíření až po splacení hypotéky v únoru 2017, ale nebyla schopná vysvětlit v čem nátlak žalované spočíval, žalobce tvrdil, že k nátlaku mělo dojít v prosinci 2016 a svědkyně [jméno FO] vypověděla, že k nátlaku došlo již na podzim 2016. Žádný nátlak však prokázán nebyl a situaci není možné ex post posuzovat pouze subjektivním pohledem jednoho z účastníků smlouvy o rozšíření SJM. Žalovaná se ztotožnila s právními závěry soudu I. stupně a navrhla, aby byl napadený rozsudek potvrzen.

10. Při jednání odvolacího soudu žalovaná navíc zdůraznila, že nemohla nijak ovlivnit datum splacení hypotéky. Pokud splacení připadlo na období, kdy získala české občanství, jedná se o skutečnost, kterou nemohla ovlivnit. Žalobce dodržel slovo, které jí dal, jak plyne i z jeho komunikace, ve které uváděl: „Víš, že slovo dodržím.“ Využití únavového syndromu žalovaného bylo konstruováno až v tomto řízení, ale bylo vyvráceno účastnickým výslechem žalobce v tomto řízení, kdy žalobce výslovně potvrdil, že jeho zdravotní stav neměl na rozšíření SJM žádný vliv. Tvrzený nátlak za dobu šesti let trvání řízení nebyl žalobce schopen nijak blíže konkretizovat a slyšené svědkyně se neshodly na tom, kdy měl nátlak probíhat. Tvrzení o nátlaku tak bylo účelové. Opuštění společné domácnosti bylo svobodným rozhodnutím žalované. Manželství harmonické nebylo. Za trvání manželství žalovaná podala trestní oznámení, které následně stáhla. Účelem tohoto řízení bylo pouze snaha o zamezení účinků vypořádání SJM a je vedeno jen z toho důvodu, že si žalovaná dovolila žalobce opustit. Způsob hrazení splátek hypotečního úvěru je otázkou vypořádání SJM. Předpisy hl. m. Prahy nemohly ve vztahu k nabytí předmětného podílu do SJM mít přednost před úpravou zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Manžel uzavřel kupní smlouvu za trvání manželství, a proto předmětný podíl spadal automaticky do SJM.

11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

12. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného podrobně a v dostatečném rozsahu soudem I. stupně. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s posouzením skutkového stavu soudem I. stupně, který v souladu s ust. § 132 o. s. ř. hodnotil provedené důkazy v jejich vzájemné souvislosti a pro stručnost na skutkové závěry soudu I. stupně odvolací soud odkazuje. Hodnocení svědeckých výpovědí [jméno FO] a [jméno FO] i účastnického výslechu žalobce a výslechů žalobce z rozvodového řízení soudem I. stupně považuje odvolací soud za zcela správné.

13. Odvolací soud pouze dle ust. § 213 odst. 2 o.s.ř. zopakoval dokazování zástavní smlouvou k nemovitosti ze dne 19. 1. 2010 (č. [hodnota]), z níž zjistil, že byla uzavřena mezi [právnická osoba] jako zástavním věřitelem, žalobcem jako vlastníkem poloviny předmětného bytu, [jméno FO], narozenou dne [datum], jako vlastníkem druhé poloviny předmětného bytu a žalobcem a žalovanou jako dlužníky. Smlouvou bylo sjednáno zástavní právo k předmětné bytové jednotce, a to k zajištění pohledávky zástavního věřitele za dlužníkem vyplývající ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 12. 11. 2009 na částku 600 000 Kč k zajištění splacení jistiny úvěru a příslušenství. V případě, že by pohledávka zajištěná zástavním právem nebyla splněna včas, měl zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení předmětu zástavy.

14. Z hlediska právního hodnocení odvolací soud uvádí, že soud I. stupně se v napadeném rozsudku výslovně nezabýval skutečností, zda na požadovaném určení měl žalobce naléhavý právní zájem. Z obsahu spisu je však zřejmé, že žalovaná v průběhu řízení namítala, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, jak vyplývá z jejího podání ze dne 4. 9. 2020 (č. l. 82-83 spisu), a to s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008, kde Nejvyšší soud vyjádřil názor, že: „Naléhavý právní zájem na určení, že určitá nemovitost náleží do společného jmění manželů účastníků může v průběhu řízení pominout, jestliže spornou otázku společného vlastnictví lze již řešit jako otázku předběžnou v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů.“ K tomu odvolací soud uvádí, že Nejvyšší soud v předmětném rozhodnutí neřešil totožnou situaci jako soud I. stupně v tomto řízení, ale situaci, kdy se jeden z manželů domáhal určení, že nemovitost je ve společném jmění manželů a za těchto okolností Nejvyšší soud vyslovil závěr, že: „ . . . není vyloučeno, aby se její dosavadní majetkový zájem na požadovaném určení změnil na zájem na plnění, např. na tom, aby ji žalovaný v souladu s pravidly vypořádání uvedenými v § 149 obč. zák. vyplatil polovinu hodnoty sporných nemovitostí, neměla-li by zájem na jejich získání do svého výlučného vlastnictví.“ Obdobné závěry pak uvedl Nejvyšší soud České republiky také v usnesení ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3139/2019, týkajícího se naléhavého právního zájmu na určení, že nemovitosti jsou v zaniklém a nevypořádaném společném jmění, jestliže je jako jejich vlastník zapsán pouze jeden z manželů a druhý odmítá součinnost ke změně zápisu v katastru nemovitostí.

15. V projednávané věci jsou nicméně účastníci řízení v jiné situaci, a to v situaci, kdy nemovitost je zapsána jako součást SJM v katastru nemovitostí a jeden z nich se domáhá určení, že je v jeho výlučném vlastnictví. Je sice pravdou, že v řízení o vypořádání SJM se soud bude zabývat otázkou, zda věci, které mají být předmětem vypořádání, jsou součástí společného jmění manželů, ale pro případ, že by dospěl k závěru, že nejsou, pak by v konečném rozhodnutí ve věci nevydával určující výrok, že nemovitost je ve výlučném vlastnictví některého z manželů. Rozhodnutí, na které poukazovala žalovaná, tak nelze v daném případě aplikovat. Protože však žalobce v tomto řízení tvrdil, že stav zápisu v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, měl tedy na požadovaném určení naléhavý právní zájem (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4593/2010).

16. Podle § 583 o. z. pak platí, že jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné.

17. Podle § 584 odst. 2 o. z platí, že bylo-li právně jednáno v omylu vyvolaném lstí, je právní jednání neplatné, třebaže se omyl týká jen vedlejší okolnosti.

18. V daném případně, z dokazování před soudem I stupně vyplynulo, že dohoda o rozšíření SJM byla následkem předchozí dohody manželů o zúžení SJM o podíl na předmětné jednotce bez toho, aniž by se žalované dostalo jakéhokoli finančního vypořádání. Za takových okolností nemohl být žalobce v omylu ohledně důvodů uzavření smlouvy o rozšíření SJM, jak se ostatně potvrdilo i při jeho výslechu v rozvodovém řízení, na který zcela správně poukázal soud I. stupně a v jejichž průběhu žalobce rozšíření SJM o podíl na předmětné bytové jednotce žádným způsobem nezpochybnil. Naopak v rozvodovém řízení uváděl, že smlouvu uzavřel, protože měl žalovanou rád. Stejně tak ze zástavní smlouvy, která byla opakovaně provedena k důkazu při jednání odvolacího soudu, vyplynulo, že žalovaná byla Hypoteční bankou a.s. evidována jako spoludlužník ve vztahu k hypotečnímu úvěru sjednanému za účelem financování koupě podílu na předmětné jednotce. Uzavření smlouvy o rozšíření SJM tak znamenalo vypořádání předchozích vztahů manželů spočívajících v tom, že žalovaná jednak jako spoludlužník vůbec umožnila žalobci získat finanční prostředky na financování koupě podílu na předmětné jednotce a zároveň byla vedle něj řadu let spoludlužníkem z hypotečního úvěru, aniž by k předmětné jednotce měla sama jakékoliv právo, a to v souladu s předchozí dohodou účastníků, jejíž obsah byl potvrzen i komunikací mezi žalobcem a žalovanou ze dne 16. 12. 2016.

19. Žalobce postavil svoji žalobu na tom, že žalovaná uvedla žalobce v omyl tím, že úmyslně zatajila relevantní okolnost, a to svůj plánovaný odchod z manželství a že žalovaná na žalobce vyvinula nátlak, aby uzavřeli smlouvu o rozšíření SJM. K tomu odvolací soud uvádí, že jednak z dokazování bylo prokázáno, že důvodem uzavření smlouvy o rozšíření SJM byly předchozí vztahy účastníků, zároveň však odvolací soud poukazuje na to, že riziko rozvodu manželství nese každá osoba, která manželství uzavírá, stejně jako každá osoba, která uzavírá smlouvu o rozšíření SJM. Při takových právních jednáních by tedy měla takové riziko předvídat. Platnost smlouvy o rozšíření SJM za daných skutkových okolností nelze podle názoru odvolacího soudu podmiňovat tím, že city jednoho z manželů nesetrvaly stejné.

20. K argumentaci žalobce, že po uzavření kupní smlouvy v roce 2009 se nemohla předmětná bytová jednotka stát součástí SJM, protože to neumožňovaly předpisy hlavního města Prahy, odvolací soud uvádí, že tato námitka byla žalobcem vznesena až při jednání odvolacího soudu a odvolací soud ji shledal jako účelově vykonstruovanou. Není totiž zřejmé, z jakého důvodu za situace, kdy by žalobce měl za to, že předmětný podíl nespadá do SJM, by uzavíral nejprve smlouvu o zúžení SJM a následně smlouvu o rozšíření SJM, aby pak tvrdil, že předmětný podíl nikdy v SJM nebyl. Zároveň se odvolací soud zcela ztotožňuje se žalovanou v tom, že je třeba přihlédnout k úpravě občanského zákoníku platné v době uzavření kupní smlouvy dne 9. 10. 2009, kdy podle ust. § 143 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platilo, že společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Manželství bylo uzavřeno dne 19. 2. 2005 a kupní smlouva dne 9. 10. 2009, podíl na předmětné jednotce se tak stal ze zákona součástí SJM, neboť účastníci byli manželé.

21. Před soudem I. stupně navíc žalobce naopak tvrdil, že předmětný podíl nebyl nabyt do režimu SJM z toho důvodu, že žalobce pro nabytí použil finanční prostředky, které nenáležely do SJM, a to prostředky získané dědictvím (viz podání žalobce ze dne 30. 6. 2020 na č. l. 165 až 167 spisu). Pokud žalobce tvrdí, že předmětný podíl byl hrazen z výlučných prostředků žalobce získaných z dědictví, pak tato skutečnost bude řešena v řízení o vypořádání SJM, podle ust. § 742 odst. 1 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého platí, že každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek.

22. Odvolací soud se také neztotožňuje s argumentací žalobce, který přirovnal žalovanou ke sňatkovým podvodníkům. V řízení před soudem I. stupně totiž bylo prokázáno, že manželství bylo uzavřeno dne 19. 2. 2005, kupní smlouva k předmětné bytové jednotce byla uzavřena po více než čtyřech letech trvání manželství dne 9. 10. 2009 s právními účinky vkladu ke dni 25. 11. 2009, a proto na ni dopadaly účinky § ust. § 143 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Manželství pak bylo rozvedeno až dne 7. 3. 2018. Žalovaná tak byla 13 let manželkou žalobce a v době minimálně od ledna 2010 až do splacení hypotéky před rozšířením SJM dne 10. 3. 2017 byla spoludlužníkem z hypotečního úvěru, který byl poskytnut žalobci Hypoteční bankou a.s. k financování předmětného podílu. Jak již bylo výše naznačeno, je otázkou, zda, pokud by žalovaná nebyla spoludlužníkem ve vztahu k hypotečnímu úvěru na pořízení předmětné bytové jednotky, by si žalobce mohl podíl na předmětné bytové jednotce vůbec pořídit do vlastnictví. Role žalované v pořízení tohoto podílu spočívající v tom, že byla spoludlužníkem ve vztahu k hypotečnímu úvěru na jeho financování, tedy nebyla vůbec zanedbatelná a v žádném případě srovnatelná se sňatkovými podvodníky.

23. Ze stejných důvodů odvolací soud rovněž nemá za to, že by jednání žalované bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o. z., podle kterého platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle komentářové literatury k danému ustanovení: „Z hlediska použití dobrých mravů je třeba zdůraznit, že dobré mravy plní funkci krajního korektivu platnosti právního jednání, proto by i závěr o rozporu právního jednání s dobrými mravy měl být výjimečný a uplatnit se pouze tehdy, pokud je obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu zjevně nepřiměřený či nespravedlivý, popřípadě pokud zjevně nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy (jak uvedeno výše) reprezentují.“ [viz komentář J. Handlara a E. Dobrovolné k ust. § 580 o. z. - Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1848 – 1862; dostupné na www.beck-online.cz].

24. V poměrech projednávané věci je třeba připustit, že načasování rozvodu velmi krátce poté, co byla uzavřena smlouva o rozšíření SJM bylo nešťastné a v rámci vzájemného vztahu manželů jistě politováníhodné. Nicméně, jak již bylo výše opakovaně uvedeno, smlouva o rozšíření SJM byla uzavřena z toho důvodu, že se na tom tak účastníci spolu dříve dohodli. Mezi účastníky nedošlo k žádné nerovnováze v jejich právech. Žalovaná totiž po čtyřech letech trvání manželství nabyla podíl na předmětné jednotce do SJM se žalobcem ze zákona podle § 143 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a dobrovolně se rozhodla, že SJM bude o tento podíl zúženo, aniž by se jí dostalo jakéhokoli vypořádání. Byla žalobci spoludlužníkem z hypotečního úvěru, pomohla mu hypoteční úvěr získat, tj. pomohla mu i k nabytí předmětného podílu do vlastnictví, aniž by sama k němu měla po zúžení SJM jakékoliv právo. Žalobce v souladu s předchozí dohodu s žalovanou, rozšířil SJM o předmětný podíl. Za daných skutkových okolností nelze přece přisvědčit takovému výkladu, že v souladu s dobrými mravy by bylo pouze, kdy by nejprve manželka přistoupila k zúžení SJM bez nároku na vypořádání, pomohla by žalobci získat hypoteční úvěr, aby žalobce předmětný podíl získal do spoluvlastnictví, z něhož by byla sama po řadu let spoludlužníkem bez toho, aniž by měla k podílu jakékoliv právo, aby se následně nemohla rozvést, protože smlouva o rozšíření SJM by v případě rozvodu byla považována za absolutně neplatnou (viz komentář J. Handlara a E. Dobrovolné k ust. § 580 o. z. - Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1848 – 1862; dostupné na www.beck-online.cz - Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.) Podmiňování platnosti smlouvy o rozšíření SJM ve 21. století v demokratickém státě v Evropě skutečností, že manželé se nesmí rozvést, není za daných skutkových okolností na místě. Bylo by možné si je asi představit např. za situace, kdy by SJM bylo rozšířeno o majetkovou hodnotu, která do SJM nikdy nenáležela, tak tomu ale v daném případě nebylo. Navíc podle § 574 o. z. platí, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné, tj. je třeba přihlížet k principu autonomie smluvních stran, jak správně zdůraznil soud I. stupně.

25. Smlouva o rozšíření SJM ze dne 10. 3. 2017 tedy nebyla neplatná, ani podle ust. § 583 nebo § 584 odst. 2 o. z. ani podle ust. § 580 o. z.

26. Z důvodů shora uvedených proto postupoval odvolací soud podle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil, včetně správného výroku o nákladech řízení.

27. Výrok o nákladech odvolacího řízení je pak odůvodněn ust. § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. o. s. ř., a tyto byly přiznány v odvolacím řízení plně úspěšné žalované Náklady žalované sestávají z nákladů zastoupení advokátem, které tvoří odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a § 9 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“) z tarifní hodnoty 50 000 Kč, z níž činila odměna za jeden úkon právní služby částku ve výši 3 100 Kč. Žalobkyni vznikl nárok na úhradu odměny advokáta za dva úkony právní služby, a to písemné vyjádření k odvolání ze dne 10. 6. 2024 dle ust. § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a účast na odvolacím jednání dne 3. 9. 2024 dle ust. § 11 odst. 1 písm. g) a. t., k níž náleží dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. Další část náhrady nákladů řízení tvoří cestovné podle § 157 odst. 4 písm. b) zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce a vyhlášky č. 398/2023 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad za cestu z [adresa] a zpět k jednání konanému dne 3. 9. 2024, tj. celkem 752 km automobilem [podezřelý výraz], reg. zn. [SPZ] (při sazbě základní náhrady za 1 km jízdy ve výši 5,60 Kč, ceně za 1 litr pohonných hmot ve výši 38,20 Kč a průměrné spotřebě 5,6 l na 100 km, tj. 5,6 + (38,50 x 5,6):100 =7,756 Kč za 1 km,) tj. částce 5 832,50 Kč. Poslední část náhrady nákladů odpovídá náhradě za promeškaný čas dle ust. § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a. t. za 16 půlhodin po [částka], tj. za promeškaný čas strávený cestou k ústním jednání konanému dne 3. 9. 2024 u Městského soudu v Praze a zpět. Celková částka za promeškaný čas tak činí 1 600 Kč. Celkové náklady řízení žalované tak činí částku ve výši 14 232,50 Kč.