o zaplacení částky 2 280 000 Kč

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu škody za psychickou újmu ve výši 2 280 000 Kč (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost uhradit žalované k rukám právního zástupce žalované náhradu nákladů řízení ve výši 150 088,40 Kč (výrok II).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou žalobkyně podala původně ke Krajskému soudu v [adresa] dne 18. 2. 2022 pod sp. zn. [spisová značka] a jíž se domáhala, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 2 800 000 Kč (správně 2 280 000 Kč – pozn. odvolacího soudu) jako náhradu škody. Škodu jí měla způsobit žalovaná tím, že jako insolvenční správkyně žalobkyně vydala nezákonný souhlas ke vstupu na pozemek, který se nachází na adrese [adresa], parc. č. [číslo] zapsaný na LV č. [číslo], pro k. ú. [adresa] u Katastrálního úřadu pro [adresa], [adresa] (dále také též jen „předmětný pozemek“) a tím umožnila, aby na předmětný pozemek vstoupili dne 3. 2. 2020 a dne 1. 9. 2021 exekutoři. Tímto jednáním měla žalovaná žalobkyni způsobit psychickou újmu s následným zhoršením zdravotního stavu vedoucí k její pracovní neschopnosti a k neschopnosti žít řádný život. Exekutoři navíc zničili dveře, zámky, rozbili sklo, a proto požadovala rovněž úhradu částky 20 000 Kč. Žalobkyni tak byla způsobena osobní újma, kterou vyčíslila na částku 2 160 000 Kč. K tomu doplnila, že dluhy řešené v insolvenčním řízení splácela od prosince 2015, insolvenční řízení mělo být ukončeno v prosinci 2020 a každý následující rok od jeho ukončení mohla mít plnou mzdu na plný úvazek. V důsledku jednání žalované tak přišla o mzdu ve výši 12 000 Kč měsíčně za 20 měsíců, tj. o částku 288 00 Kč ročně. O další částky pak přijde do důchodového věku, tj. od září 2022 do srpna 2037, tj. za období 15 let, (12 x 12 měsíců, tj. 144 000 Kč). Celkově se tak jedná o částku ve výši 2 160 000 Kč. Dále žalobkyni vznikla nepřímá osobní újma ve výši 120 000 Kč spočívající v tom, že v důsledku jednání insolvenční správkyně nemohla jet s dětmi dvakrát na dovolenou za částku zhruba ve výši 20 000 Kč a dopřát jim více pohodlí ve svém domově, který vyžadoval opravy, tj. výměnu střešních oken, výměnu nábytku a opravu koupelny, tj. asi 40 000 Kč ročně. Za dva roky se tak jedná o částku ve výši 2 × 60 000 Kč, tj. 120 000 Kč. Celková dlužná částka tak činí 2 280 000 Kč. Další porušení povinností insolvenční správkyně spočívalo ve skutečnosti, že po žalobkyni v rámci insolvenčního řízení požadovala placení 3/5 z hrubé tržby, toho však žalobkyně nebyla schopna, neboť měla pouze malý obchod, ve kterém prodávala oblečení. Žalovaná navíc nepostupovala podle § 285 odst. 3 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále též jen „insolvenční zákon“), neboť do kupní smlouvy týkající se bytové jednotky žalované sepsané do majetkové podstaty neuvedla, že kupující má povinnost zajistit žalobkyni náhradní byt.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že nárok žalobkyně je nedůvodný. V soupisu majetkové podstaty žalobkyně coby dlužnice v insolvenčním řízení byl sepsán veškerý majetek, a to i podíl o velikosti jedné čtvrtiny na předmětném pozemku náležející žalobkyni. Ve vztahu k němu pak udělila žalovaná coby insolvenční správkyně exekutorovi souhlas se vstupem. Ve věci probíhalo incidenční řízení vedené u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [incidenční spisová značka], které skončilo rozsudkem ze dne 23. 9. 2021, č. j. [incidenční spisová značka], jímž byla žaloba na vyloučení majetku z majetkové podstaty zamítnuta. Žalovaná následně udělila souhlas soudnímu exekutorovi [tituly před jménem] [jméno FO] z [právnická osoba] ke vstupu na pozemek za účelem výkonu rozhodnutí, a to vyklizení bytové jednotky č. [číslo] podle § 229 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona, jako osoba s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě žalobkyně. Bytová jednotka č. [číslo] pak byla zpeněžena jako předmět zajištění v insolvenčním řízení žalobkyně a jejím novým vlastníkem se stala společnost [právnická osoba], IČO: [IČO]. Žalobkyně byt dobrovolně neopustila, proto nový vlastník podal žalobu na vyklizení, na jejímž základě exekutor vstoupil do bytu. Žalovaná nicméně zpochybnila tvrzení žalobkyně, že z důvodu této újmy nemůže žalobkyně pracovat na plný úvazek, neboť žalobkyně sama požádala o částečný pracovní úvazek z důvodu nevyhovující pracovní doby a dojíždění. Žalovaná postupovala na základě prohlášeného konkursu a konala svoje povinnosti insolvenční správkyně v souladu s insolvenčním zákonem. Neexistuje žádné ustanovení, které by insolvenčnímu správci ukládalo, povinnost poskytnout náhradního bydlení žalobkyni (§ 285 insolvenčního zákona). K tvrzení, že žalovaná po žalobkyni měla neoprávněně požadovat 3/5 z hrubého příjmu, tedy srážky v insolvenci pro přednostní pohledávku, poukázala žalovaná na skutečnost, že tato povinnost vyplývá z ustanovení § 318 ve spojení s ust. § 279 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Krajský soud v [adresa] v bodě tři výroku usnesení č. j. [spisová značka] navíc uvedl, že konkurs žalobkyně bude projednán jako nepatrný konkurs a v odůvodnění zmíněného rozhodnutí zmínil, že žalobkyně v insolvenčním řízení neplnila řádně svoje povinnosti, a proto došlo k prohlášení konkursu.

4. Krajský soud v [adresa] usnesením ze dne 14. 12. 2022, č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne 20. 12. 2022, vyloučil řízení o žalobě na náhradu škody za způsobenou psychickou újmu k samostatnému projednání. Následně Vrchní soud v [adresa] usnesením ze dne 25. 1. 2023, č. j. [číslo], jež nabylo právní moci dne 28. 2. 2023, rozhodl, že k projednání této části žaloby jsou věcně příslušné okresní soudy a po právní moci usnesení byla věc postoupena Obvodnímu soudu pro [adresa] k dalšímu řízení.

5. Z provedeného dokazování zjistil soud I. stupně následující skutečnosti – usnesením ze dne 12. 4. 2017, č. j. [spisová značka] nařídil Krajský soud v [adresa] konkurz na majetek žalobkyně. Na základě žaloby podané nabyvatelem bytu bylo žalobkyni uloženo vyklidit bytovou jednotku, kterou užívala, rozhodnutím soudu sp. zn. [spisová značka], které nabylo právní moci dne 24. 1. 2019. Žalobkyně se však dobrovolně nevystěhovala a na základě rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] byla nařízena exekuce a na předmětný pozemek vstoupil exekutor. Žalovaná dne 18. 10. 2020 coby insolvenční správkyně udělila soudnímu exekutorovou souhlas se vstupem na pozemek. Krajský soud v [adresa] vydal dne 2. 3. 2023 rozsudek pod sp. zn. 2. 3. 2023 (ve vztahu ke zbytku původního předmětu řízení, tj. v řízení o zaplacení částky 20 000 Kč představující majetkovou škodu za zničené zámky při vstupu na pozemek – pozn. odvolacího soudu), v němž dospěl k závěru, že insolvenční správkyně žádné povinnosti neporušila. (Uvedený rozsudek byl následně zrušen usnesením Vrchního soudu v [adresa] ze dne 21. 8. 2023, č. j. [spisová značka] a věc byla postoupena Obvodnímu soudu pro [adresa] jako soudu věcně příslušnému).

6. Poté dospěl soud I. stupně s odkazem na ust. § 318 o. s. ř., ust. § 7, § 9 odst. 1, § 228, § 229 a § 285 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona k závěru, že přes poučení dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a ani břemeno důkazní, neboť řádně netvrdila a ani neprokázala, že by žalovaná porušila nějaké povinnosti jako insolvenční správkyně. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.

7. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a tyto přiznal ve věci plně úspěšné žalované, přestože v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že plně úspěšná byla žalobkyně, a to za právní zastoupení advokátem, konkrétně za sedm úkonů právní služby po 17 420 Kč za jeden úkon-za převzetí a přípravu zastoupení, vyjádření ze dne 28. 4. 2023 a ze dne 21. 8. 2023, účast na jednání dne 13. 11. 2023, vyjádření k odvolání a účast na jednání dne 17. 2. 2025 a dne 26. 2. 2025, tj. celkem 121 940 Kč. Po připočtení 21 % DPH tak odměna činila 147 547,40 Kč, k níž náležely režijní paušály včetně DPH ve výši 2 541 Kč. Celkové náklady řízení žalované tak podle soudu I. stupně činily 150 088,40 Kč.

8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání a namítala v něm, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Nesprávně totiž vyložil ustanovení § 318 o. s. ř., když dovodil výši částky, kterou měla žalobkyně hradit v insolvenčním řízení k rukám žalované. Takový výklad by totiž žalobkyni fakticky znemožnil podnikat, neboť počítat měsíční odvod z příjmů bez zohlednění nákladů znamená, že by musela dosahovat dvojnásobného obratu oproti nákladům, aby udržela podnikání. Úmyslem zákonodárce však nebylo, aby podnikatel odváděl 60 % příjmů, nýbrž aby se částka odvíjela od zisku. Soud I. stupně nevyužil teleologický výklad, který je jediným logickým a spravedlivým řešením, a tím se dopustil nesprávného právního posouzení. Dále zopakovala argumentaci, že jí mělo být nabídnuto náhradní bydlení. Převodem specifikované bytové jednotky č. [číslo] navíc došlo k porušení právní úpravy, neboť šlo o první převod jednotky, a prodej prostřednictvím nejvyšší nabídky nesplnil povinnosti stanovené v ust. § 1187 zákona č 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Nesplnění této povinnosti způsobuje zásadní nedostatek smlouvy, který nelze zhojit. Judikatura Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Cdo 1417/2010) potvrzuje, že pokud vlastník nenabídne převod nájemci, je následná smlouva absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 „o. z.“), přičemž nájemci svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnictví. Tyto závěry jsou nadále použitelné i pro opomenutého společného nájemce.

9. Navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že by žalobě vyhověl a zároveň, aby rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

10. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že se ztotožňuje s právním závěrem soudu I. stupně, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a ani břemeno důkazní, neboť nebylo prokázáno protiprávní jednání žalované, která jednala v souladu s pravomocným usnesením o schválení oddlužení žalobkyně č. j. [spisová značka], zveřejněným v insolvenčním rejstříku na [číslo] a v souladu s ustanoveními § 318 o.s.ř. a 207 odst. 2 insolvenčního zákona. Ve vztahu k tvrzenému porušení povinností v souvislosti s převodem bytu uvedla, že žalobkyně neprokázala, v čem žalovaná porušila svou povinnost. Žalobkyně, která byla v insolvenčním řízení v postavení dlužníka předmětnou bytovou jednotku neužívala jako nájemce, a proto nelze aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1417/2010.

11. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

13. Odvolací soud dle ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval k důkazu ze spisu Krajského soudu v [adresa] ze dne sp. zn. [spisová značka], v rámci kterého byla vedena původní žaloba, soupis majetkové podstaty z insolvenčního řízení vedeného ve vztahu k žalobkyni pod sp. zn. [spisová značka], z něhož zjistil, že do soupisu byla mj. pojata bytová jednotka č. [číslo] a spoluvlastnický podíl ve výši 1666/4336 na společných prostorech, LV č. [číslo] pro k. ú. [adresa], podíl ve výši 1666/4336 na pozemku st. parc č. [číslo], jehož součást je stavba č. p. [číslo], LV č. [číslo] pro k. ú. [adresa] a podíl ve výši ¼ na pozemku parc. č. [číslo], LV [číslo] pro k. ú. [adresa], který byl v březnu 2016 převeden zpět na rodiče žalobkyně z titulu vrácení daru, skutková podstat pro vrácení daru ve smyslu uts. § 630 zákona č 40/1964 Sb., občanského zákoníku však nebyla naplněna. Všechny uvedené nemovitosti byly předmětem zajištění. Ze souhlasu se vstupem na pozemek ze dne 8. 10. 2020 odvolací soud zjistil, že žalovaná coby insolvenční správkyně žalobkyně, tj. osoba s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě dlužnice ve smyslu ust. § 229 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona, udělila [tituly před jménem] [jméno FO], soudnímu exekutorovi, [právnická osoba] souhlas se vstupem na pozemek parc. č. [číslo], zapsaný na LV č. [číslo], k. ú. [adresa], vedeném Katastrálním úřadem pro [adresa], [adresa], za účelem provedení exekuce vyklizením jednotky č. [číslo], vymezené na pozemku st. parc. č. [číslo], k. ú. [adresa] (dále také jen „předmětná bytová jednotka“), na návrh oprávněného vlastníka jednotky společnosti [právnická osoba]., IČO: [IČO] s tím, že vyklizení proběhne 18. 11. 2020. Souhlas byl udělen proto, že podíl ve výši ¼ byl zapsán do majetkové podstaty žalobkyně. Z rozsudku Okresního soudu v [adresa] ze dne 11. 4. 2019, č. j. [spisová značka] odvolací soud zjistil, že žalobkyni bylo uloženo vyklidit předmětnou bytovou jednotku, na základě žaloby podané společností [právnická osoba]., IČO: [IČO], která uzavřela dme 7. 12. 2017 kupní smlouvu s insolvenční správkyní žalobkyně, na základě které se stala vlastnicí předmětné bytové jednotky. Žalobkyně byla opakovaně vyzvána insolvenční správkyní k vyklizení předmětné bytové jednotky, což však neučinila, soud proto žalobě dle ust. § 1040 odst. 1 o. z. vyhověl. Usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 12. 4. 2017, č. j. [spisová značka] bylo zrušeno oddlužení žalobkyně a na její majetek byl prohlášen konkurs, který měl být projednáván jako nepatrný. V odůvodnění rozhodnutí bylo uvedeno, že insolvenční řízení bylo zahájeno insolvenčním návrhem žalobkyně doručeným dne 9. 4. 2015 a rozhodnutím Krajského soudu v [adresa] ze dne 30. 4. 2015, č. j. [spisová značka] byl jištěn úpadek žalobkyně a soud povolil řešení úpadku oddlužením. Podle insolvenční správkyně, tj. podle žalované, žalobkyně od počátku neposkytovala součinnost při prodeji předmětu zajištění a fakticky se aktivně snažila bránit realitnímu makléři při činnosti nezbytné pro úspěšnou realizaci předmětu zajištění. Insolvenční soud konstatoval, že realitní makléř potvrdil komplikovanou domluvu se žalobkyní při prodeji předmětu zajištění a že byly splněny podmínky podle § 418 odst. 1 písm. a), b) a c) insolvenčního zákona, neboť žalobkyně dlouhodobě neplnila splátkový kalendář. Jediné plnění žalobkyně do října 2016 z darovací smlouvy od otce dlužnice a v únoru 2017 od zaměstnavatele dlužnice nepostačovalo k uspokojení nezajištěných věřitelů v rozsahu zákonem požadovaného uspokojení ve výši alespoň 30 %, přičemž z dosavadního jednání žalobkyně bylo zřejmé, že ze svých příjmů nechce na oddlužení plnit prakticky ničeho, ani řádně nedoložila svoje příjmy a výdaje. Zároveň bylo nesporné, že žalobkyni vznikl za dobu trvání další peněžitý závazek po dobu delší než 30 dnů, a to ve vztahu ke zdravotní pojišťovně a [právnická osoba] a žalobkyně bránila realizaci předmětu zajištění. Jednání žalobkyně, na jehož základě se po podání insolvenčního návrhu zbavila pozemku, byl sledován nepoctivý záměr, a to s ohledem na další kroky činěné žalobkyní. Pokud by si totiž byla vědoma svých povinností vyplývajících z oddlužení, bylo by v jejím zájmu poskytnout maximální množství informací, vztahujících se k předmětu zajištění a umožnit prohlídky případným zájemcům. Stejně tak by bylo možné předpokládat, že by žalobkyně učinila kroky k majiteli pozemku, aby z jeho strany byl umožněn přístup do předmětu zajištění. Žalobkyně však činila vše proto, aby byl znemožněn prodej předmětu zajištění.

14. Odvolací soud také dle ust. § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování seznamem pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení žalobkyně, z nějž zjistil, že do insolvenčního řízení byly přihlášeny pohledávky [právnická osoba], a to dlužné pojistné na sociální zabezpečení podle zákona č. 589/92 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.

15. Žalobkyně v průběhu řízení tvrdila, že žalovaná coby její insolvenční správkyně v průběhu insolvenčního řízení: 1) neoprávněně vystavila soudnímu exekutorovi souhlas ke vstupu na předmětný pozemek, 2) nesprávně požadovala, aby žalobkyně hradila věřitelům 3/5 z hrubé tržby a 3) nesprávně do kupní smlouvy, týkající se předmětné bytové jednotky, neuvedla, že kupující má zajistit žalobkyni náhradní byt, a tím se měla žalovaná dopustit porušení ust. § 285 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona. Tato tvrzení byla zrekapitulována soudem I. stupně při ústním jednání dne 6. 11. 2024, přesto však byla žalobkyně poučena i dle ust. § 118a odst. 1 o. s. ř., aby doplnila tvrzení, v čem konkrétně žalovaná pochybila. Zároveň však byla poučena, aby k prokázání doplňujících tvrzení navrhla důkazy do 30 dnů. Soud I. stupně pak dovodil, že žalobkyně v řízení neunesla ani břemeno tvrzení a ani břemeno důkazní.

16. S uvedeným názorem soudu I. stupně se však odvolací soud neztotožňuje, když má za to, že povinnost tvrzení žalobkyně řádně splnila. Tvrdila totiž, že žalovaná jí způsobila majetkovou újmu, tj. ušlý zisk ve výši 2 160 000 Kč, neboť žalobkyně měla omezenou pracovní schopnost kvůli psychické újmě, kterou jí způsobila žalovaná tím, že porušila 3 shora uvedené povinnosti insolvenční správkyně a zároveň nemajetkovou újmu ve výši 120 000 Kč, neboť žalobkyně nemohla jet s dětmi dvakrát na dovolenou a opravit si dům.

17. Podle ust. § 37 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí. Této odpovědnosti se insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že škodě nebo jiné újmě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení.

18. K závěru o tom, že žalovaná měla žalobkyni způsobit škodu, by tak musel být naplněn základní předpoklad, že žalovaná coby insolvenční správkyně se dopustila porušení povinností tvrzených žalobkyní.

19. Odvolací soud však dospěl k závěru, že žalovaná se nedopustila tvrzeného porušení povinností insolvenční správkyně a žalobkyni proto nemohla vzniknout ani majetková ani nemajetková újma.

20. Pokud jde porušení povinnosti žalované, které mělo spočívat ve skutečnosti, že žalovaná měla neoprávněně vystavit soudnímu exekutorovi souhlas ke vstupu na předmětný pozemek za účelem výkonu rozhodnutí, tj. vyklizení předmětné bytové jednotky, poukazuje odvolací soud na znění ust. § 229 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona, podle kterého platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními insolvenční správce v době od prohlášení konkursu. Z opakovaného dokazování listinami ze spisu Krajského soudu v [adresa] bylo zjištěno, že žalobkyně podala dne 9. 4. 2015 ve vztahu ke svojí osobě insolvenční návrh a rozhodnutím Krajského soudu v [adresa] ze dne 30. 4. 2015, č. j. [spisová značka] byl zjištěn úpadek žalobkyně a soud povolil řešení úpadku oddlužením. Do soupisu majetkové podstaty byla jako předmět zajištění sepsána předmětná bytová jednotka a podíl na předmětném pozemku žalobkyně, přes který byl nutný přístup k předmětné bytové jednotce. Usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 12. 4. 2017, č. j. [spisová značka] bylo zrušeno oddlužení žalované a na její majetek byl prohlášen konkurs. Souhlas ke vstupu na předmětný pozemek udělila žalovaná soudnímu exekutorovi dne 8. 10. 2020. Vlastníkem předmětné bytové jednotky se stala právnická osoba, žalobkyně předmětnou bytovou jednotku nevyklidila, byla neúspěšná ve sporu o její vyklizení a na základě soudního rozhodnutí byl nařízen výkon rozhodnutí vyklizením předmětné bytové jednotky a žalovaná coby insolvenční správkyně s dispozičním oprávněním podle § 229 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákon udělila soudnímu exekutorovi souhlas se vstupem na předmětný pozemek. Žalovaná tak jednala zcela v souladu s ust. § 229 odst. 3 o. s. ř. a v této souvislosti žádnou povinnost neporušila.

21. Ve vztahu k tvrzení žalobkyně, že žalovaná nesprávně po žalobkyni coby insolvenční správkyně požadovala 3/5 z hrubé tržby, tj. že požadovala více než měla, poukazuje odvolací soud na ust. § 207 odst. 2 insolvenčního zákona, podle kterého platí, že příjmy dlužníka náleží do majetkové podstaty ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky a podle ust. § 318 o. s. ř. platí, že pohledávky fyzických osob, které jsou podnikateli, vzniklé při jejich podnikatelské činnosti, podléhají výkonu rozhodnutí jen dvěma pětinami; je-li však navrhován výkon rozhodnutí pro některou z přednostních pohledávek uvedených v § 279 odst. 2, podléhají výkonu rozhodnutí třemi pětinami. Pro pořadí úhrady přednostních pohledávek se užije přiměřeně ustanovení § 280 odst. 2 a 3. Podle ust. § 279 odst. 2 o. s. ř. písm. f) o. s. ř. ve znění do 30. 6. 2021 (insolvenční řízení bylo zahájeno dne 9. 4. 2015) platí, že přednostními pohledávkami jsou pohledávky pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pohledávky pojistného na veřejné zdravotní pojištění.

22. Ze seznamu přihlášených pohledávek pak bylo zjištěno, že do insolvenčního řízení žalobkyně byly přihlášeny i pohledávky [právnická osoba], a to i dlužné pojistné na sociálním zabezpečení, tj. přednostní pohledávky, pro které podléhají příjmy dlužníka výkonu rozhodnutí třemi pětinami. Žalovaná tak nejednala v rozporu s ust. 318 o. s. ř., jak žalobkyně tvrdila.

23. Ve vztahu k tvrzenému porušení povinnosti, že žalovaná nesprávně do kupní smlouvy vztahující se k předmětné bytové jednotce neuvedla, že jí má kupující zajistit náhradní byt a tím se měla dopustit porušení ust. § 285 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona, uvádí odvolací soud, že dle ust. § 285 odst. 2 insolvenčního zákona platí, že byla-li zpeněžena nemovitost, kterou dlužník používá k bydlení své rodiny, anebo byt ve vlastnictví dlužníka, je dlužník povinen je vyklidit. Neučiní-li tak dobrovolně, může se nabyvatel domáhat vyklizení žalobou u soudu; nejde o incidenční spor. Dle ust. § 285 odst. 3 insolvenčního zákona platí, že při vyklizení podle odstavce 2 přísluší dlužníku stejná bytová náhrada jako při výpovědi nájmu bytu dané nájemci pro hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu. Dle ust. § 285 odst. 4 insolvenčního zákona pak platí, že nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, zpeněžením majetkové podstaty v rozsahu, v němž se týkají zpeněženého majetku, nezanikají služebnosti a reálná břemena, s výjimkou těch, které jsou v insolvenčním řízení neúčinné.

24. Podle komentářové literatury k ust. § 285 odst. 3 insolvenčního zákona: „Pokud nabyvatel zpeněžené nemovitosti z majetkové podstaty získá rozhodnutí obecného soudu o povinnosti vyklidit dlužníka či jeho rodinu, je povinen i podle stávajícího znění zajistit dlužníkovi bytovou náhradu. Jde o odkaz na ustanovení § 711 odst. 2 písm. b) a § 712 odst. 5 zák. č. 40/1964 Sb.“ (viz KOZÁK, J., BROŽ, J., STANISLAV, A., STRNAD, Z., ZRŮST, L., ŽIŽLAVSKÝ, M. a kol. Insolvenční zákon: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2025-9-5]. ASPI_ID KO182_2006CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X.). Z uvedeného tak nepochybně plyne, že povinnost zajistit náhradní bydlení jednoznačně směřuje vůči nabyvateli nemovitosti, vyplývá přímo ze zákona a není třeba ji uvádět do kupní smlouvy. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. sp. zn. 29 Cdo 1417/2010, na který poukazovala žalobkyně ve svém odvolání, se pak týkal zcela jiných skutkových okolností, a to situace, kdy se žalobkyně v daném sporu domáhala určení, že sporná bytová jednotka je ve vlastnictví města, a neplatnosti smlouvy o jejím převodu na druhého žalovaného, kdy spor vznikl proto, že město nabídlo převod bytu pouze druhému žalovanému, ačkoliv žalobkyně v uvedeném sporu byla stále společnou nájemkyní. Na danou situaci ho tak vůbec nelze aplikovat, neboť žalobkyně v projednávané věci byla vlastníkem předmětné bytové jednotky, nikoliv jejím nájemcem, jak správně argumentovala žalovaná ve vyjádření k odvolání.

25. S ohledem na výše uvedené tak dovodil odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně, že se žalovaná nedopustila tvrzeného porušení povinností tak, jak uváděla žalobkyně.

26. K námitce žalované, že převodem předmětné bytové jednotky došlo k porušení platné právní úpravy, konkrétně ust § 1187 o. z. týkajícího se předkupního práva žalobkyně, uvádí odvolací soud, že tato námitka byla vznesena v rozporu se zásadou neúplné apelace ve smyslu ust. § 205a o. s. ř. až v odvolacím řízení a odvolací soud k ní proto nepřihlížel.

27. Ze shora uvedeného tak plyne, že závěr soudu I. stupně, že žaloba byla nedůvodná byl správný. Odvolací soud proto postupoval podle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu I. stupně potvrdil s tím, že pouze upravil znění výroku I. tak, že se zamítá žaloba s tím, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni 2 280 000 Kč, neboť soud I. stupně ve výroku I napadeného rozsudku uvedl, že se zamítá žaloba „za psychickou újmu“ ve výši 2 280 000 Kč, přestože z obsahu žalobních tvrzení plyne, že žalobkyně se domáhala zaplacení částky 2 280 000 Kč, představující majetkovou újmu ve formě ušlého zisku a nemajetkovou újmu spočívající ve skutečnosti, že žalobkyně nemohla jet s dětmi dvakrát na dovolenou a opravit si dům.

28. Ve vztahu k nákladovému výroku II. soud I. stupně správně rozhodl o nákladech řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch v řízení úspěšné žalované a správně vyčíslil i náklady řízení (viz odst. 38. napadeného rozsudku). Vyjádření žalované k odvolání ze dne 22. 1. 2024 však bylo pouze vyjádřením k odvolání do rozhodnutí o odmítnutí žaloby, týkalo se tedy jen usnesení procesního charakteru a správně tak za tento úkon náleží žalované odměna pouze za půl úkonu právní služby (§ 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkově tak za řízení před soudem I. stupně náležela odměna nikoliv za sedm úkonů právní služby po 17 420 Kč, ale pouze za 6 a půl úkonů právní služby dle ust. § 6, § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu po 17 420 Kč (dále jen „a. t.“) ve spojení s ust. § 11 odst. 1, 2 a. t. a sedm náhrad hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 4 a. t. a z toho za 5 úkonů učiněných do 31. 12. 2014 po 300 Kč a za dva úkony učiněné od 1. 1. 2025 po 450 Kč. Další část náhrady nákladů řízení pak činila DPH z těchto částek ve výši 24 282,30 Kč. Celkové náklady řízení žalované tak činily 139 912,30 Kč a nikoliv 150 088,40 Kč, jak uvedl soud I. stupně. Odvolací soud proto změnil nákladový výrok II. napadeného rozsudku dle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř., tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 139 912,30 Kč, jinak ho jako věcně správný dle ust. § 219 o. s. ř. též potvrdil.

29. Náklady odvolacího řízení jsou pak odůvodněny ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy i v odvolacím řízení byla plně úspěšná žalovaná. Náklady odvolacího řízení žalované jsou pak představovány odměnou právního zástupce žalované za dva úkony právní služby dle ust. § 6, § 7 ve spojení s ust. § 11 odst. 1 písm. d) a g) a. t., a to za vyjádření žalované k odvolání ze dne 22. 5. 2025 a účast na jednání odvolacího soudu dne 21. 10. 2025 po 17 420 kč a dvěma náhradami hotových výdajů dle ust. § 13 odst. 4 a. t. ve znění od 1. 1. 2025 po 450 Kč, včetně DPH ve výši 21 % z těchto částek ve výši 7 505,40 Kč. Celkové náklady odvolacího řízení žalované tak činí 43 245,40 Kč.

30. Odvolací soud zároveň dle ust. § 164 o. s. ř. ve spojení s ust. § 211 o. s. ř. opravil ve výroku III. rozsudku zjevnou nesprávnost spočívající v tom, že v tomto výroku uvedl „Žalobkyně je povinen . . .“, místo „Žalobkyně je povinna . . .“ a toto písemné vyhotovení rozhodnutí je tak zároveň opravným usnesením. Touto opravou nicméně nedošlo k žádné obsahové změně uvedeného výroku z hlediska práv a povinností účastníků řízení.