pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,12 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok ad I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku [částka] k rukám právního zástupce žalovaného (výrok ad II.) a dále povinnost zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku České republice náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok ad III.).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že je leasingovou společností a je vlastníkem vozidla [anonymizováno], německé [registrační značka], výr. č. [anonymizováno] (dále jen vozidlo), jehož provozovatelem je na základě leasingové smlouvy [jméno] [jméno] – [anonymizováno]. Tvrdila, že žalovaný dne [datum] odstavil a opřel své jízdní kolo o popelnici v těsné blízkosti vozidla, které bylo zaparkované na parkovišti před domem provozovatele vozidla v ulici [anonymizována dvě slova] [adresa] v [anonymizováno]. Popelnice váhu jízdního kola neudržela a došlo k jeho pádu na vozidlo. Při pádu byl poškozen levý přední blatník vozidla a lem blatníku v blízkosti levého předního kola. [příjmení] policie k nehodě přivolána nebyla, neboť otázka zavinění nebyla sporná a žalovaný předložil i svůj občanský průkaz za účelem pořízení fotokopie. V důsledku pádu jízdního kola vznikla na vozidle škoda, na jejíž odstranění a uvedení vozidla do stavu před nehodou žalobkyně vynaložila částku [částka] a další náklady za zajištění náhradního vozidla pro provozovatele ve výši [částka] po dobu opravy vozidla. Žalobkyně zaslala žalovanému výzvu k plnění, který jí nevyhověl.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že jeho jízdní kolo nezpůsobilo žalobkyní tvrzenou škodu na vozidle, rozporoval mechanismus vzniku škody na vozidle a příčinnou souvislost. Žalovaný odmítl tvrzení žalobkyně, že otázka zavinění nebyla sporná a že by z tohoto důvodu nebyla na místo přivolána policie. Žalovaný dále uvedl, že na místě se nacházelo více německy hovořících osob, přičemž žalovaný německý jazyk neovládá.

4. Soud I. stupně se nejprve zabýval tím, zda je dána pravomoc českých soudů k projednání této věci, neboť žalobkyně je obchodní společností se sídlem ve [příjmení] republice Německo. Shledal, že pravomoc českých soudů k projednání této věci je dána podle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne [datum], o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ([anonymizováno] I bis).

5. Soud I. stupně vyšel po provedeném dokazování ze zjištění o skutkovém stavu věci, z nějž vyplývá, že žalovaný dne [datum] spolu s kolegy podnikl cyklistický výlet do [anonymizováno], kde při pořizování fotografie zámku opřel své jízdní kolo o popelnici v blízkosti vozidla. Jízdní kolo žalovaného nebylo nijak zabezpečeno, sesunulo se a spadlo na zem. Soud I. stupně měl za prokázáno, že se kolo při pádu nijak nedotklo vozidla žalobkyně. Vozidlo žalobkyně bylo poškozeno na levém předním blatníku, kde se nacházel škrábanec, který však podle zjištění soudu I. stupně nebyl způsoben pádem jízdního kola žalovaného.

6. Vozidlo bylo opraveno dne [datum] a žalobkyně za opravu zaplatila částku 1 182,49 bez DPH a za pronájem náhradního vozidlo provozovateli částku [částka].

7. Žalobkyně zaslala žalovanému výzvu k plnění, což žalovaný odmítl s tím, že vozidlo nepoškodil. Následně dne [datum] zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu.

8. Soud I. stupně věc posoudil po právní stránce podle německého hmotného práva a to podle § 823 odst. 1 [anonymizována dvě slova] (dále jen BGB) s odkazem na čl. 4 nařízení [anonymizována dvě slova] a [ustanovení právního předpisu EU] ze dne [datum] o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy ([anonymizováno] II).

9. Vzhledem k tomu, že v řízení měl za prokázáno, že jízdní kolo žalovaného nespadlo na vozidlo, ale sesunulo se na zem vedle vozidla, dovodil, že škoda na vozidle nebyla způsobena pádem jízdního kola žalovaného. Nepovažoval proto za nutné se zabývat výší škody, neboť dospěl k závěru, že ze strany žalovaného nedošlo k jednání ve smyslu § 823 odst. 1 BGB, tedy k úmyslnému nebo nedbalostnímu porušení majetku žalobkyně a žalobu v plném rozsahu zamítl.

10. Ke skutečnosti, že žalovaný poskytl svůj občanský průkaz za účelem pořízení fotokopie, uvedl, že tím nemůže být prokázáno zavinění žalovaného. Za vysoce pravděpodobné považoval, že žalovaný byl v daném okamžiku ve stresu, neovládá německý jazyk a svůj občanský průkaz poskytl za účelem uklidnění situace.

11. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. t a tyto přiznal ve věci plně úspěšnému žalovanému za právní zastoupení advokátem ve výši odměny stanovené vždy podle aktuálního kurzu koruny vůči euru, za náhradu za promeškaný čas, cestovné a DPH 21 % v celkové výši [částka].

12. Výrok o povinnosti žalobkyně zaplatit náklady státu odůvodnil ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř..

13. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, v němž vytkla soudu I. stupně, že v průběhu dokazování před soudem I. stupně bylo prokázáno, že došlo k pádu jízdního kola žalovaného, které nezajištěně postavil ve vzdálenosti cca 1 až 1,5m od vozidla, tedy ve vzdálenosti, kdy je technicky možné, aby při pádu jízdního kola došlo k jeho kontaktu s vozidlem a poškození vozidla žalobkyně. Žalobkyně namítla, že svědek [jméno] [příjmení] navržený žalovaným vyjádřil přesvědčení, že jízdní kolo na vozidlo nespadlo, doslova uvedl, že kolo nespadlo, ale tak sklouzlo, svezlo se po té popelnici, popelnice zůstala stát a že řídítka byla dopředu jako k předku auta a kolo sjelo k popelnici. Žalobkyně zdůraznila, že tento svědek zároveň sledoval žalovaného, který fotil a kochal se scenérií. Žalobkyně upozornila na to, že svědek by se musel výlučně soustředit na mechanismus pádu jízdního kola, aby jej mohl s jistotou popsat.

14. Žalobkyně poukázala na svědectví druhého svědka, pana [příjmení] [jméno] s tím, že tento svědek viděl pád jízdního kola a stručně uvedl, že viděl, jak jízdní kolo spadlo na vozidlo. Svědek [jméno] popsal, že jízdní kolo bylo žalovaným postaveno vedle popelnice na stojan a poté se převážilo na vozidlo. Soudu I. stupně žalobkyně vytkla, že se jedná o podstatnou skutečnost, které nevěnoval pozornost. K výpovědi svědka [příjmení] [jméno] se soud I. stupně výslovně vyjádřil tak, že z jeho výpovědi neučinil žádné skutkové zjištění, neboť ho považuje za nevěrohodného a neuvěřil mu, což odůvodnil rozpory ve výpovědích svědků [jméno] [jméno], [jméno] [jméno] a [příjmení] [jméno], kteří se rozcházeli v identifikaci místa, kde se nacházeli. Žalobkyně zdůraznila, že svědek [příjmení] [jméno] nemá na výsledku sporu žádný zájem.

15. Žalobkyně uvedla, že uznává základní zásadu soudního řízení, tedy volné hodnocení důkazů, tato zásada však nemůže představovat libovůli soudu, který k jednomu důkazu přihlédne a jiný prohlásí za nevěrohodný, když nevěrohodnost posuzuje na základě vedlejší okolnosti, která se stala před více, než třemi lety před svědeckou výpovědí. Soudu I. stupně žalobkyně vytkla, že svůj závěr o nevěrohodnosti svědků [jméno] [jméno], [jméno] [jméno] a [příjmení] [jméno] opřel o rozpor ve výpovědích o tom, jaký byl použit při komunikaci jazyk. Namítla, že je zřejmé, že při komunikaci mezi svědky a žalovaným byly zkoušeny různé jazyky, a to vzhledem k obvyklé praxi, němčina a angličtina. Žalovaný však žádný z těchto jazyků neovládal, probíhala proto jen lámaná komunikace kombinující mezinárodně srozumitelná slova.

16. Žalobkyně vytkla soudu I. stupně, že se řádně nevypořádal se svědeckou výpovědí svědka [příjmení] [jméno], který bezprostředně viděl pád jízdního kola na vozidlo, uvedl, že měl přímý výhled na vozidlo, a jak je patrné i z fotodokumentace, popelnice, o kterou bylo opřeno jízdní kolo, stála v bezprostřední blízkosti parkoviště a vozidla žalobce. Pokud soud I. stupně shledal rozpory ve svědeckých výpovědích dvou svědků, kteří jediní pád kola přímo viděli, měl doplnit dokazování zadáním znaleckého posudku k mechanismu pádu jízdního kola a k tomu, zda škrábance, které byly řádně nafoceny, mohly být způsobeny pádem jízdního kola. Žalobkyně zdůraznila, že nevěrohodnost [příjmení] [jméno] nebyla řádně osvětlena a rozpory ve výpovědích nebyly soudem I. stupně řádně odůvodněny, neboť nebyl vypracován znalecký posudek a ze shora uvedených soud I. stupně nesprávně zjistil skutkový stav.

17. Vzhledem k rozporům ve svědeckých výpovědích, k jejichž odstranění je dle názoru žalobkyně třeba technických znalostí, navrhla žalobkyně vypracování znaleckého posudku, v rámci nějž by znalec mohl posoudit technickou přijatelnost dvou odlišných verzí svědeckých výpovědí a určit, zda škrábanec na vozidle mohl být způsoben při pádu jízdního kola na vozidlo.

18. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku.

19. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako správného s tím, že v řízení bylo prokázáno, že jízdní kolo na vozidlo nespadlo. Dále uvedl, že nesdílí názor, že by svědek [příjmení] [jméno], který jako jediný uvedl, že jízdní kolo spadlo na vozidlo, nebyl ze skupiny lidí, kteří mají na věc právní zájem. Žalovaný poukázal na příbuzenský poměr svědků [jméno] [jméno], [jméno] [jméno] a [příjmení] [jméno] s tím, že svědek [příjmení] [jméno] vypovídal v zájmu [jméno] [jméno], který měl vozidlo pronajato od žalobkyně. Žalovaný uvedl, že podle jeho názoru tyto osoby mají zájem na věci.

20. Žalovaný uvedl, že opětovně akcentuje skutečnost, že nejen nebyl prokázán pád kola na předmětný automobil, ale ani stav automobilu před pádem kola. Nebylo by proto možné provést znalecký posudek na mechanismus vzniku škody, příčinnou souvislost a výši případné škody.

21. Žalovaný zdůraznil, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno a soud I. stupně rozhodl po právu. K předloženým fotografiím uvedl, že není zřejmé, z jaké doby tyto fotografie jsou. Nejedná se o okamžik, kdy ke škodě došlo a ani nebyl prokázán stav vozidla před vznikem tvrzené škody. Škoda byla nafocena až v autoservisu, kde bylo vozidlo opravováno, tedy několik dní poté, co mělo ke škodě dojít. K navrhovanému znaleckému posudku uvedl, že žalovaný již kolo nemá, vozidlo je opravené a těžko si lze představit, jak by mohl být proveden ověřovací pokus a ještě o to žádán německý soud.

22. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení předcházející jeho vydání podle § 212 a § 212a o. s. ř. a odvolání žalobkyně neshledal důvodným.

23. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného v dostatečné míře a na základě provedených důkazů soudem I. stupně, z nějž vyplývá, že žalovaný dne [datum] spolu s kolegy podnikl cyklistický výlet do [anonymizováno], kde při pořizování fotografie zámku opřel své jízdní kolo o popelnici v blízkosti vozidla. Jízdní kolo žalovaného nebylo nijak zabezpečeno, sesunulo se a spadlo na zem. Jízdní kolo se při pádu nijak nedotklo vozidla žalobkyně.

24. Zjištěný skutkový stav posoudil správně též po stránce právní, jestliže podle čl. 4 nařízení [anonymizována dvě slova] a [ustanovení právního předpisu EU] ([anonymizováno] II) postupoval podle německého hmotného práva, a to podle § 823 odst. 1 BGB.

25. Odvolací soud shledal správným závěr soudu I. stupně, že v řízení bylo prokázáno, že jízdní kolo žalovaného nespadlo na vozidlo, ale sesunulo se na zem vedle vozidla. Žalobkyně svým odvolání zpochybňuje zejména hodnocení svědecké výpovědi svědka [příjmení] [jméno] k průběhu pádu kola. Soud I. stupně správně zaměřil dokazování na zjištění okolností, které byly mezi účastníky sporné, tedy na mechanismus pádu kola. Přímými svědky, kteří tvrdili, že přímo viděli průběh pádu kola, byli pouze [příjmení] [jméno], který podporoval svým svědectvím verzi žalobkyně a [jméno] [příjmení], který se účastnil cyklistického výletu spolu se žalovaným. Soud I. stupně v rámci volného hodnocení důkazů v souladu s ust. § 132 o. s. ř. považoval za věrohodné svědectví [jméno] [příjmení], který uvedl, že stál od kola na délku vozu a že před tím, než z místa odešli, vyběhli z protějšího domu tři lidé. Ve sporném řízení tíží důkazní břemeno žalobce a je na žalobci, aby svá tvrzení prokázal natrženými důkazy. Na straně žalující vyznělo ve prospěch žalobkyně pouze svědectví svědka [příjmení] [jméno], na straně žalované ve prospěch žalovaného svědectví [jméno] [příjmení]. Za této situace postupoval soud I. stupně zcela správně, jestliže vzal za prokázané, že na základě zjištěných okolností neměl za věrohodné svědectví svědka [příjmení] [jméno]. Správně přitom vyšel z porovnání svědeckých výpovědí svědkyně [jméno] [jméno], [příjmení] [jméno] a [jméno] [jméno], v nichž shledal rozpory spočívající především v tom, že svědek [příjmení] [jméno] viděl pád kola, přitom ostatní dva svědci, svědkyně [jméno] [jméno] i svědek [jméno] [jméno] uvedli, že teprve scházeli po schodech a svědek [jméno] [příjmení] vypověděl, že až poté, co kolo sklouzlo, vyběhli z protějšího domu tři lidé a tito hovořili se žalovaným. Taktéž svědek [jméno] [příjmení] vypověděl, že až poté, co se jízdní kolo žalovaného svezlo k zemi z popelnice, o niž bylo opřeno, přišli tři německy hovořící osoby. Soud I. stupně pak zcela správně a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů hodnotil jednotlivé důkazy v jejich souvislosti, přihlédl k tomu, že za věrohodný popis skutkového děje považoval výpověď svědka [jméno] [příjmení], tedy skutečnost, že jízdní kolo žalovaného nespadlo na vozidlo žalobkyně, nýbrž se sesunulo vedle a nemohlo tak způsobit na vozidle tvrzenou škodu.

26. S odvolacími námitkami předestřenými žalobkyní se vypořádal již soud I. stupně zcela dostačujícím způsobem. Návrh na vypracování znaleckého posudku posoudil soud I. stupně též zcela správně, když uzavřel, že i za situace, že by znaleckým posudkem bylo postaveno najisto, že mohlo dojít k pádu kola na vozidlo podle tvrzení žalobkyně, by tím nebyla prokázána základní skutečnost, tedy, zda k pádu jízdního kola na vozidlo došlo či nikoliv. Byla by pouze prokázána možnost takového mechanismu, která však nemá na výsledek sporu žádný vliv.

27. Žalovanému lze přisvědčit též v tom směru, že v řízení nebyl prokázán stav předmětného vozidla před tvrzeným pádem kola na toto vozidlo, ani kdy došlo k pořízení fotografií.

28. Pro rozhodnutí ve věci je však podstatné, že v řízení se žalobkyni nepodařilo unést důkazní břemeno o tom, že by v příčinné souvislosti s pádem jízdního kola na vozidlo žalobkyně došlo k jeho poškození.

29. Odvolací soud proto postupoval podle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu I. stupně potvrdil z důvodů v něm uvedených, včetně výroku o nákladech řízení a nákladech státu.

30. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení plně úspěšný, byly mu proto přiznány náklady za právní zastoupení advokátem, a to za dva úkony právní služby, jejichž výše byla stanovena z tarifní hodnoty podle § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. podle kurzu eura ke dni započetí úkonu právní služby, a to podle kurzu k [datum], kdy bylo podáno vyjádření k odvolání žalobkyně, kdy kurz eura vůči koruně stanovený ČNB činil [částka], tarifní hodnota při přepočtu eura vůči koruně činila [částka], z níž činí sazba mimosmluvní odměny za úkon právní služby poskytnutý dne [datum] podle § 7 bod 5 částku [částka]. [příjmení] eura vůči koruně ke dni odvolacího jednání činil částku [částka], tarifní hodnota činila částku 48 754, [částka] a mimosmluvní odměna za účast u jednání odvolacího soudu podle § 7 bod 5 ve výši taktéž částku [částka]. Výše nákladů vzniklých žalovanému v odvolacím řízení byla stanovena za dva úkony právní služby po [částka], tedy částkou [částka], k níž náleží dvě náhrady hotových výdajů po [částka] (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a DPH 21 % ve výši [částka] tak, že celková výše nákladů vzniklých žalovanému v odvolacím řízení činí částku [částka], kterou bylo žalobkyni uloženo zaplatit k rukám právního zástupce žalobce.