o zaplacení částky 50 598,31 Kč s příslušenstvím

1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 50 598,31 Kč ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně (výrok I), žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení úroku ve výši 18,9 % z částky 50 000 Kč od 4. 3. 2024 do 1. 4. 2024, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 50 000 Kč od 14. 3. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 50 000 Kč od 2. 4. 2024 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši 2 428,02 Kč od 1. 12. 2023 do 3. 3. 2024, zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 024 Kč (výrok III).

2. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala uhrazení částky 50 598,31 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se žalovaným dne 28. 4. 2021 uzavřela rámcovou smlouvu č. [číslo], na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet č. [č. účtu]. Následně se žalovaným dne 28. 4. 2021 uzavřela dodatek č. 1 k rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaný požádal o poskytnutí úvěru ve výši 50 000 Kč, který mu byl poskytnut téhož dne. V důsledku porušení smluvních povinností žalovaným přistoupila dne 4. 3. 2024 k zesplatnění úvěru. Dluh žalovaného sestával z nesplacené jistiny úvěru ve výši 50 000 Kč, nesplaceného kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 2 428,02 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 50 000 Kč od 14. 3. 2024 do zaplacení, smluvního úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 50 000 Kč od 4. 3. 2024 do 1. 4. 2024 a smluvního úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 50 000 Kč od 2. 4. 2024 do zaplacení.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud I. stupně dovodil svoji pravomoc k projednání věci, s ohledem na státní [stát] příslušnost žalovaného ze Smlouvy mezi Českou republikou a [stát] o právní pomoci v občanských věcech (sdělení MZV č. 123/2002 Sb. m. s.).

5. Při ústním jednání dne 14. 2. 2025 pak soud I. stupně jednal v nepřítomnosti účastníků podle ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jelikož žalobkyně se z jednání omluvila a žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil.

6. Po provedením dokazování dospěl soud I. stupně k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně s žalovaným uzavřela dne 28. 4. 2021 rámcovou smlouvu č. [číslo], na základě které byl žalobkyní pro žalovaného veden běžný účet č. [č. účtu] a spořící účet č. [č. účtu], včetně dodatku č. 1 ze dne 28. 4. 2021, na základě kterého byl žalovanému poskytnut kontokorent ve výši 50 000 Kč s úročením ve výši 18,9 % ročně. Žalovaný poprvé kontokorent čerpal ke dni 19. 6. 2023, kdy do problémů se splácením se dostal již dne 1. 8. 2023, stejně tak ve dnech 4. 9. 2023, 2. 10. 2023, 1. 12. 2023 - 4. 12. 2023 a od 31. 12. 2023 do zesplatnění dne 4. 3. 2024, když v těchto dnech se dostal na svém účtu do nepovoleného debetu. S ohledem na toto jednání žalovaného žalobkyně přistoupila ke zesplatnění celé dlužné částky, a to ke dni 4. 3. 2024, kdy žalovaný dlužil žalobkyni celou výši kontokorentu, tj. částku 50 000 Kč, úrok ve výši 2 428,02 Kč a nepovolený debet ve výši 598,31 Kč.

7. Jako rozhodné právo určil soud I. stupně právo [stát], a to podle čl. 48 Smlouvy mezi Českou republikou a [stát] o právní pomoci v občanských věcech (sdělení MZV č. 123/2002 Sb. m. s.).

8. Následně s odkazem na ust. § 2395, § 2262 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a na ust. § 75, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“) dovodil, že žalobkyně jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel uzavřeli spotřebitelskou smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. ve pojení s ust § 1810 o. z., žalobkyně však při uzavření smlouvy v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4128/18) a judikaturou Soudního dvora EU (rozhodnutí ze dne 8. 12. 2014, C-449/13, Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další) nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného. Na tomto základě pak dovodil, že smlouva o úvěru je neplatná a pokud žalobkyně přesto poskytla žalovanému částku 300 000 Kč, jednalo se o plnění bez právního důvodu podle ust. § 2991 o. z. Žalovaný je tak povinen jí podle ust. § 2991 odst. 2 vrátit částku 50 000 Kč.

9. Poté s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dovodil, že žalobkyně má nárok jen na nesplacenou část jistiny úvěru bez smluvených úroků a poplatků a v souladu s citovaným rozhodnutím určil splatnost jistiny ve výši 50 000 Kč v měsíčních splátkách po 2 000 Kč, splatných vždy k poslednímu dni každého příslušného měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek.

10. Nakonec uvedl, že s ohledem na přechozí závěry žalobě vyhověl co do částky 50 598,21 kč a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a přiznal žalobkyni, která byla v řízení neúspěšná pouze v nepatrné části, náhradu nákladů řízení ve výši 2 024 Kč za uhrazený soudní poplatek, s tím, že paušální náhradu nákladů nezastoupeného účastníka dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. žalobkyně nepožadovala.

12. Žalobkyně podala včasné odvolání do zamítavého výroku II, v části, kterou byla zamítnuta žaloba co do zákonného úroku z prodlení z částky 50 000 Kč od 14. 3. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % ročně s tím, že rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

13. Za nesprávné právní posouzení považovala aplikaci ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, dle něhož v případě neplatné smlouvy o úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem.

14. Předmětnou úvěrovou smlouvu považoval soud I. stupně za absolutně neplatnou, plnění žalobkyně na základě této smlouvy je tak plněním bez právního důvodu. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení, na které dopadá obecná úprava času dle ust. § 1958 odst. 2 o. z. Dle tohoto ustanovení platí, že neujednají-li si strany, kdy má dlužník plnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Zvláštní úprava pak uvádí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené svým možnostem.

15. Žalobkyně má za to, že pravidlo o času plnění zakotvené v ZoSÚ, vyjadřující odchylku od obecného pravidla pro splatnost bezdůvodného obohacení, se použije pouze pro případy, kdy není v možnostech spotřebitele jako dlužníka splnit pohledávku bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Obecná a zvláštní úprava pak mají společné to, že splatnost pohledávky nemůže předcházet výzvě věřitele. Pokud však možnostem spotřebitele odpovídá splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele bez zbytečného odkladu, nevylučuje zvláštní právní úprava obecnou a lze je aplikovat se stejným výsledkem. Pravidlo o času plnění povinnosti spotřebitele vrátit bezdůvodné obohacení vzniklé z neplatné smlouvy o úvěru se uplatní jen tam, kdy věřitel spotřebitele vyzval k plnění a současně spotřebitel prokázal, že není v jeho možnostech, aby částku uhradil bez zbytečného odkladu po doručení výzvy. Vztah mezi obecnou a zvláštní právní úpravou času plnění lze proto vyjádřit tak, že obecná právní úprava se podpůrně použije tam, kde zvláštní právní úprava nestanoví něco jiného. Zvláštní právní úprava však otázku času plnění nevyčerpává do té míry, že by použití obecné právní úpravy zcela vyloučila. Určení možností spotřebitele splnit věřiteli dluh prodlužuje splatnost pohledávky, a tím prospívá i postavení spotřebitele. Jde tedy o skutečnosti, kterých se spotřebitel dovolává jako pro sebe příznivých a přinášejících výhodu. Je to tedy právě spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti tvrdit a prokázat, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh. Skutkové zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu, tak musí vyplývat z výsledků provedeného dokazovaní.

16. Žalobkyně tak spatřovala pochybení soudu I. stupně především v neúplně zjištěném skutkového stavu věci, neboť neprovedl žádné důkazy, na jejichž základě by dospěl k závěru, že nebylo v možnostech žalovaného splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele ze dne 4. 3. 2024. Žalovaný zůstal během celého řízení zcela pasivní a nijak se k návrhu žalobkyně nevyjádřil, nesplnil tak svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně prokázání skutečností o svých možnostech splatit požadovanou částku, měl však ale postupovat dle obecného pravidla a přiznat žalobci nárok na zákonný úrok z prodlení, přičemž žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu vyzvala přípisem ze dne 4. 3. 2024.

17. S ohledem na uvedené důvody žalobkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek změněn odvolacím soudem ve výroku II. tak, že žalovanému by bylo uloženo zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 50 000 Kč od 14. 3. 2024 do zaplacení.

18. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., přičemž podle obsahu odvolání vycházel z odvolacího návrhu žalobkyně, která navrhovala pouze změnu výroku II napadeného rozsudku v části, kterou byla zamítnuta žaloba co do zákonného úroku z prodlení z částky 50 000 Kč od 14. 3. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % ročně. Změnu jiné části výroku II nebo výroku I napadeného rozsudku pak žalobkyně v odvolání nenavrhovala.

19. Odvolací soud poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

20. Soud I. stupně správně dovodil, že je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, která vyplývá z čl. 48 odst. 5 Smlouvy mezi Českou republikou a [stát] o právní pomoci v občanských věcech (sdělení MZV č. 123/2002 Sb. m. s.). a že věc má být projednána podle českého práva, jak plyne z čl. 48 odst. 2 téže dvoustranné smlouvy.

21. Soud I. stupně si své rozhodnutí správně odůvodnil odkazem na § 2395 a násl. o. z. a na ust. § 86 a 87 ZoSÚ, jakož i v souvislostech s judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Soudního dvora EU.

22. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

23. Dle ust. § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

24. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do 28. 5. 2022, o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

25. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7.2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Nedostojí-li tedy věřitel této své povinnosti, je smlouva dle zákona účinného v době uzavření smlouvy sankcionována neplatností.

26. V nálezu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. IV.ÚS 702/20 Ústavní soud vyjádřil názor, že: „je povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů před uzavřením smlouvy ověřit úvěruschopnost spotřebitele pod možnou sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy (srov. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Obecné soudy mají povinnost zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení této povinnosti poskytovatelem úvěru (srov. shora citovaný rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance).“

27. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3 2020 ve věci C-679/18 totiž vyslovil názor, že: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“

28. V rozsudku ze dne 20.4.2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 pak Nejvyšší soud uvedl, že: „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). . . Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“

29. Z obsahu spisu pak vyplývá, že žalobkyně se na nařízené ústní jednání soudu I. stupně nedostavila a zbavila se tak možnosti být poučena soudem I. stupně podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby tvrdila a prokázala, zda a jak prověřila úvěruschopnost žalovaného před sjednáním dodatku č. 1 ze dne 28. 4. 2021, na základě kterého měl být žalovanému poskytnut úvěr. Žalobkyně tak neunesla břemeno tvrzení, zda řádně ověřila úvěruschopnost žalovaného, a proto byl závěr soudu I. stupně o neplatnosti smlouvy o úvěru zcela správný a v souladu se shora uvedenou judikaturou, stejně jako jeho závěr, že žalobkyni nevznikly nárok na zaplacení úroků z prodlení, jak plyne ze shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.

30. Názor žalobkyně, že protože byl žalovaný v řízení nečinný, měla splatnost jeho nároku být vyvolána již výzvou žalobkyně k plnění, nikoliv na základě rozhodnutí soudu v době odpovídající jeho možnostem, je nepřiléhavý, jak lze nepochybně dovodit z již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne[Anonymizováno]20.4.2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.

31. Z uvedeného rozhodnutí jednoznačně plyne, že splatnost nároku ze smlouvy o úvěru, která je neplatná, protože nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, nemůže nastat před soudním rozhodnutím a výdělkové a majetkové poměry žalovaného mohou být relevantní pouze pro určení lhůty splatnosti podle § 160 o. s. ř., nikoliv pro vznik splatnosti před rozhodnutím soudu.

32. Soud I. stupně tedy nepochybil, pokud žalobkyni nepřiznal úroky z prodlení, z částky 50 000 Kč od 14. 3. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % ročně, jelikož se žalovaný do okamžiku rozhodnutí soudu I. stupně do prodlení nedostal.

33. Z důvodů shora uvedených postupoval odvolací soud podle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu I. stupně ve výroku II v části, kterou byla zamítnuta žaloba co do zákonného úroku z prodlení potvrdil.

34. O nákladech řízení před odvolacím soudem rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. ř. s., když žalovanému žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.

35. Ve vyhovujícím výroku I, ve zbylé části zamítavého výroku II. a ve výroku III o náhradě nákladů řízení pak rozhodnutí soudu I. stupně zůstalo odvoláním nedotčeno (ust. § 206 odst. 2 o. s. ř.).