O zaplacení částky 4 411 443,08

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 411 443,08 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 411 443,08 Kč od 15. 9. 2019 do zaplacení (výrok I) a zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 077 485 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II).

2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 4 411 443,08 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi ní coby nájemcem a žalovaným coby pronajímatelem byly uzavřeny nájemní smlouvy za účelem umístění a provozu reklamních zařízení žalobkyně podél dálnic a silnic I. třídy, které jsou ve vlastnictví ČR a s nimiž má žalovaný právo hospodařit. Hlavním a jediným účelem nájmu pozemků bylo umístění a provoz reklamních zařízení žalobkyně. Dne 1. 9. 2017 však vstoupil v účinnost zákon č. 196/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a to i ve vztahu k umístění reklamních zařízení podél dálnic a silnic I. třídy, která byla povolena příslušným silničním správním úřadem před nabytím účinnosti uvedeného zákona. V důsledku uvedené zákonné novely došlo k zániku závazku z nájemních smluv pro nemožnost plnění na straně žalovaného. Žalovaný však nadále přijímal platby nájemného hrazené žalobkyní a odmítl je žalobkyni posléze vydat, na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení odpovídající úhradám nájemného z nájemních smluv za období od 1. 9. 2017 do 31. 12. 2017 v celkové výši 4 411 443,08 Kč.

3. Žalovaný odůvodnil návrh na zamítnutí žaloby tím, že ve vztazích mezi žalovaným a žalobkyní nedošlo k zániku nájemních smluv z důvodu nemožnosti plnění, a proto se žalovaný nemohl bezdůvodně obohatit. Bylo povinností žalobkyně nikoliv žalovaného zajistit si oprávnění k provozování reklamního zařízení a uplynutím zákonné, novelou založené pětileté lhůty se v posuzovaném případě nemohlo jednat o nemožnost plnění povinností pronajímatele. Na uvedený případ dopadalo ust. § 2227 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle kterého stane-li se věc nepoužitelnou ke sjednanému účelu, má nájemce právo smlouvu vypovědět s okamžitou účinností. I samotné nájemní smlouvy pak obsahovaly ustanovení, podle kterého platilo, že pokud by žalobkyně ztratila oprávnění provozovat reklamní zařízení v důsledku změny zákona, byly obě strany oprávněny od smlouvy odstoupit. O skutečnosti, že nájemní smlouvy nezanikly, svědčí i skutečnost, že žalobkyně hradila žalovanému sjednané platby až do konce roku 2018. V důsledku změny zákonné úpravy došlo pouze ke vzniku oprávnění od nájemních smluv odstoupit, resp. je vypovědět, nikoliv k nemožnosti plnění dle § 2006 odst. 1 o. z. Povinností žalovaného nebylo umožnit žalobkyni reklamní zařízení na pronajatých pozemcích provozovat, ale pouze přenechat žalobkyni předmět nájmu k užívání. Skutečnost, že od 1. 9. 2017 reklamní zařízení žalobkyně neprovozovala, zařízení zakryla a odstranila, žalobkyně ničím nedoložila. Byl to naopak žalovaný, kdo přistoupil k jejich odstranění na základě výzvy Ministerstva dopravy.

4. Soud I. stupně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 4. 10. 2022, č. j. 42 C 479/2020-158, který byl následně usnesením odvolacího soudu ze dne 10. 2. 2023, č. j. 12 Co 3/2023-203, pro nepřezkoumatelnost, neboť neobsahoval téměř žádné skutkové závěry, zrušen a věc byla soudu I. stupně vrácena k dalšímu řízení.

5. Poté žalobkyně doplnila tvrzení týkající se mechanismu výpočtu žalované částky (v podrobnostech viz bod 4. napadeného rozsudku) a tvrzení, že vyzvala žalovaného k zaplacení žalované částky výzvou ze dne 30. 8. 2019. Uváděla také, že k 1. 9. 2017 veškerá reklamní zařízení buď odstranila nebo je sama zakryla, předmětné pozemky nemohla fakticky užívat a neměla na nich umístěny žádné věci.

6. Žalovaný doplnil, že žalobkyně předmětné pozemky užívala i v období od 1. 9. 2017 do 31. 12. 2017, předmětné pozemky žalobkyně nevyklidila a silniční správní úřad ji proto vyzval k odstranění reklamních zařízení.

7. Po provedeném dokazování dospěl soud I. stupně ke skutkovým zjištěním obsaženým v bodech 8. až 13. napadeného rozhodnutí, z nichž vyplynulo zejména že, účastníci uzavřeli smlouvy o dílo a smlouvu nájemní ze dne 1. 4. 1992, ve vztahu k reklamním panelům podél dálnic D1, D2, D11, dodatkem č. 9 byla nájemní doba sjednána do 31. 12. 2016. Účastníci uzavřeli také smlouvu o nájmu části pozemků ze dne 26. 2. 2010 ve vztahu k reklamním panelům podél dálnice D5, účinnou od 1. 1. 2011, na dobu osmi let, smlouvu o nájmu části pozemků ze dne 26. 2. 2010 ve vztahu k reklamním panelům podél dálnice D5 a D8, účinnou od 1. 1. 2011, na dobu osmi let, smlouvu o nájmu části pozemků ze dne 26.2.2010 ve vztahu k reklamním panelům podél dálnice D 8, účinnou od 1. 1. 2011, na dobu osmi let a smlouvu o nájmu části pozemků ze dne 11. 5. 2010 ve vztahu k reklamním panelům podél silnice I/34 a I/19, účinnou od 1. 1. 2010, na dobu osmi let. Smlouvy byly uzavřena za účelem instalace a provozování reklamních zařízení ze strany žalobkyně za nájemné, které mělo být placeno žalovanému. Dopisem ze dne 20. 5. 2016 upozorňoval žalovaný žalobkyni, že se blíží konec smlouvy ze dne 1. 4. 1992, s tím, že tato smlouva je uzavřena do 31. 12. 2016 a již nebude dále prodlužována. Z odpovědi na dopis ze dne 23. 12. 2016 zasílané žalovaným zástupci žalobkyně bylo zjištěno, že žalovaný v něm uváděl, že nájemní smlouva z 1. 4. 1992 měla zaniknout bez dalšího ke dni 31. 12. 2016. Žalovaný účtoval žalobkyni nájemné i za druhé pololetí roku 2017. Výzvou k vrácení bezdůvodného obohacení ze dne 30. 8. 2019 vyzvala žalobkyně žalovaného k vrácení bezdůvodného obohacení spočívajícího v zaplacených částkách za užívání předmětných pozemků po 1. 9. 2017 v celkové výši 17 351 856,08 Kč. Žádostí o vyklízení nemovitostí ze dne 29. 6. 2018 vyzval žalovaný žalobkyni k vyklizení předmětných pozemků s odvoláním na novelu zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích s tím, že nájemní vztah ex lege zanikl podle § 2006 o. z. a současně žalobkyni vyzval k odstranění reklamních zařízení a uvedení pronajatých ploch do původního stavu do 10. 8. 2018. Žalobkyně zaslala žalované odstoupení od předmětných nájemních smluv ze dne 19. 7. 2021, ve kterém uvedla, že od předmětných nájemních smluv odstupuje s účinky ke dni 1. 9. 2017. Žalobkyně disponovala povolením zvláštního užívání dálnic D1, D2 a D11 na základě rozhodnutí [Orgán veřejné moci] ze dne 6. 10. 1999.

8. Po provedeném dokazování soud I. stupně s odkazem na ust. § 2006 odst. 1, ust. § 2227 a 2991 odst. 1 o. z. dovodil, že s ohledem na přijetí zákona č. 196/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích předmětné nájemní smlouvy zanikly pro nemožnost plnění ke dni 1. 9. 2017, kdy zanikla příslušná povolení žalobkyně k provozování reklamních zařízení, neboť uvedený zákon nabyl účinnosti dne 1. 9. 2012 a ke dni 1. 9. 2017 uplynula pětiletá doba stanovená zákonem č. 196/2012 Sb. Smlouva z roku 1992 nemohla zaniknout ke dni 31. 12. 2016, neboť nebyla vypovězena dle čl. 5.2, a proto se automaticky prodloužila o dva roky. Dopis ze dne 20. 5. 2016 nebyl řádnou výpovědí ve smyslu čl. 5.2 uvedené smlouvy, stejně jako písemnost ze dne 30. 11. 2010 (tu však soud I. stupně neprovedl k důkazu). Ani odstoupení žalobkyně učiněné až po 1. 9. 2017 nemohlo způsobit zánik smluv. Žalobkyně pak podle soudu I. stupně prokázala plnění dle předmětných nájemních smluv i v období od 1. 9. 2017 do 31. 12. 2017 po zániku předmětných smluv. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení odpovídající žalované částce. Soud I. stupně proto žalobě vyhověl.

9. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšné žalobkyně.

10. Proti napadenému rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, ve kterém navrhoval, aby rozhodnutí soudu I. stupně bylo změněno tak, že žaloba bude zamítnuta. Soudu I. stupně vytýkal zejména, že není zřejmé, jak dospěl k závěru, že žalobkyně předmětné nemovitosti vyklidila a po 1. 9. 2017 neužívala. Závěr soudu I. stupně o nemožnosti plnění v důsledku novely zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích je nesprávný, neboť nemožnosti plnění zaniká závazek, nikoliv smlouva. Nemožnost plnění se pak z povahy věci musí týkat povinností dlužníka, kterým je v daném případě žalobkyně, která byla povinna platit nájemné. Žalovaný poukázal také na skutečnost, že žalobkyně shodný nárok mezi shodnými účastníky uplatňovala celkem třemi žalobami pouze pro odlišná období, přičemž v dalších dvou věcech již proběhla odvolací řízení vedená u odvolacího soudu pod sp. zn. 17 Co 39/2023 a sp. zn. 11 Co 255/2023. V obou případech pak odvolací soud dospěl k závěru, že nenastala nemožnost plnění ve smyslu ustanovení § 2006 odst. 1 o. z. Soud I. stupně také nesprávně převzal tvrzení žalobkyně, že na žádném z předmětných pozemků nebylo možné získat po účinnosti novely zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích požadované povolení podle § 25 odst. 7 uvedeného zákona. K tomu však soud I. stupně neprováděl žádné dokazování. Z přechodných ustanovení zákona č. 196/2012 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích navíc vyplývá, že pokud by vlastník reklamního zařízení splnil podmínky stanovené uvedenou novelou, mohl reklamní zařízení provozovat i nadále. Žalobkyně tak měla postupovat podle ust. § 2227 o. z. nebo čl. 6.4 smlouvy z roku 1992 a čl. 5.4 smluv z roku 2010. Odstoupení od smlouvy ze dne 19. 7. 2021, učiněné 3 roky po uplynutí žalovaného období, pak nemohlo způsobit zánik předmětných nájemních smluv. Nájemní smlouvy tak trvaly i po 1. 9. 2017 a žalovaný se proto nemohl na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit. Žalovaný tvrdil, že žalobkyně předmětné pozemky nevyklidila a že žalovanému nebyly řádně předány. Aby totiž došlo k řádnému vyklizení je totiž potřeba, aby došlo také k odevzdání předmětu nájmu, k tomu však ze strany žalobkyně nedošlo. Pokrytí reklamních zařízení vlajkou pak neznamená zakrytí ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích.

11. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhovala potvrzení napadeného rozsudku. Uváděla, že žalobkyně prokázala, že reklamní zařízení před 1. 9. 2017 odstranila a že žalovaný naopak neprokázal, že by žalobkyně po zániku smluv užívala předmětné pozemky v období od 1. 9. 2017 do 31. 12. 2017. Žalovaný ani netvrdil, ani neprokazoval, jakým způsobem měly být pozemky po 1. 9. 2017 žalobkyní užívány. Již v říjnu 2017 navíc žalovaný fakticky začal s odstraňováním reklamních zařízení. Žalobkyně poukázala na odlišné právní závěry rozhodnutí odvolacího soudu vedených pod spisovými značkami sp. zn. 17 Co 39/2023 a sp. zn. 11 Co 255/2023, s tím, že v tomto řízení jimi odvolací soud není vázán. Zároveň poukázala na předběžný právní závěr odvolacího soudu vyjádřeným ve zrušujícím usnesením ze dne 10. 2. 2023 ve vztahu k nemožnosti plnění podle ust. § 2006 odst. 1 o. z. v souvislosti s ust. § 2227 o. z. (bod 28-31 zrušujícího usnesení ze dne 10. 2. 2023 – pozn. odvolacího soudu). Podle žalobkyně smlouvy zanikly pro následnou nemožnost plnění ve smyslu § 2006 odst. 1 o. z, což lze dovodit zejména z účelu předmětných smluv. Novela zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích v podstatě znamenala zákaz provozování reklamních zařízení, což vyplývá již z ústavní stížnosti senátorů, která byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 21/17. V daném případě se také nejednalo pouze o ztížení plnění, neboť umístění reklamních zařízení se stalo právně nedovoleným, a proto nemožným. V případě žalobkyně povolení provozovat na pronajaté části pozemků reklamní zařízení totiž nebylo možné z toho důvodu, že se ani jeden z pozemků nenacházel ve vzdálenosti 50 m, resp. 200 m od jakékoliv provozovny, které by reklamní zařízení mohlo sloužit. Žádný z pozemků nebyl způsobilý plnit účel označení provozovny dle jediné výjimky ze zákazu provozování reklamních zařízení zakotvené v § 25 odst. 7 písm. d) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Získání povolení tak nebylo možné. K zániku závazku tak došlo pro nemožnost plnění podle § 2006 a násl. o. z. ze zákona a nebylo třeba dalšího právního jednání. Novelou zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích pak došlo k omezení práv žalobkyně, ale i k omezení práv žalovaného pronajímat pozemky na dálnicích a silnicích I. třídy (§ 25 odst. 10) a žalovaný je byl povinen odstranit. V důsledku nemožnosti plnění pak došlo k zániku celého závazku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 380/99). Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně v důsledku shora uvedené novely nemohla předmětné pozemky po 1. 9. 2017 využívat, neboť účelem pronájmu pozemků bylo výlučně provozování reklamy prostřednictvím reklamních zařízení, nájemní vztah sjednaný předmětnými smlouvami zanikl ze zákona a finanční prostředky, které žalovaný po 1. 9. 2017 obdržel, byly bezdůvodným obohacením.

12. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné

13. Odvolací soud dle ust § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování soudu I. stupně následujícími listinami.

14. Dodatkem č. 7 ke Smlouvě z roku 1992, z něhož zjistil, že do Smlouvy z roku 1992 bylo doplněn čl. 5.2, v němž bylo uvedeno, že v případě, že nebude do 12 měsíců před ukončením platnosti smlouvy ze strany pronajímatele nebo nájemce smlouva písemně vypovězena, prodlužuje se platnost smlouvy vždy o další 2 roky po sobě jdoucí.

15. Dodatkem č. 9 ke Smlouvě z roku 1992, z něhož odvolací soud zjistil, že smlouva z roku 1992 byla doplněna o čl. 6.4, ve kterém bylo uvedeno, že ztratí-li nájemce v důsledku změny příslušného zákona nebo přijetím nového zákona oprávnění provozovat reklamní zařízení na pronajatých plochách, je kterákoliv ze stran oprávněna od nájemní smlouvy odstoupit s účinností od doručení oznámení o odstoupení druhé straně, avšak pouze ve vztahu k pronajatým pozemkům, na kterých jsou umístěna reklamní zařízení, ke kterým nájemce pozbyl oprávnění jejich provozování. Zároveň byl do Smlouvy z roku 1992 doplněn čl. 6.6, ve kterém bylo uvedeno, že v případě ztráty oprávnění nájemce v důsledku změny zákona provozovat reklamní zařízení, je nájemce povinen odstranit na vlastní náklady dotčená reklamní zařízení a předat vyklizený pozemek do 90 dnů od okamžiku, kdy nastane den účinnosti příslušného odstoupení.

16. Ze Smlouvy z 26. 2. 2010 k reklamní panelům podél dálnice D 5 bylo odvolacím soudem zjištěno, že žalovaný přenechal žalobkyni do užívání pronajaté plochy za účelem instalace a provozu reklamního zařízení na dobu určitou osmi let ode dne účinnosti smlouvy s tím, že po ukončení lhůty se smlouva automaticky prodlužovala o další rok, pokud některá ze stran v šestém měsíci posledního roku platnosti smlouvy nedoručila druhé straně oznámení o tom, že si nepřeje prodloužení této smlouvy. V čl. 5.3 písm. b) bylo sjednáno, že kterákoliv ze stran je oprávněna od smlouvy odstoupit s účinností od doručení oznámení o odstoupení druhé straně, nastanou-li okolnosti neovlivnitelné žádnou ze stran a tyto okolnosti učiní plnění předmětu smlouvy nemožným. Těmito neovlivnitelný jinými skutečnostmi se pro účely smlouvy rozuměly události, které měly vliv na nemožnost plnění povinnosti podle smlouvy a které se vymykaly kontrole stran nebo které bránily z jiných důvodů provozu reklamního zařízení V čl. 5.4 bylo uvedeno, že ztratí-li nájemce v důsledku změny příslušného zákona nebo přijetím nového zákona oprávnění provozovat reklamní zařízení na pronajatých plochách, je kterákoliv ze stran oprávněna od smlouvy odstoupit s účinností od doručení oznámení o odstoupení druhé straně, avšak pouze ve vztahu k pronajatým plochám, na kterých jsou umístěna reklamní zařízení, ke kterým nájemce pozbyl oprávnění jejich provozování. V čl. 5.5 bylo uvedeno, že nedohodne-li se nájemce s pronajímatelem, jinak, je nájemce povinen po skončení nájmu reklamní zařízení na vlastní náklady odstranit a pronajaté plochy uvést do původního stavu, a to do 30 dnů ode dne skončení nájmu. Podle čl. 7.4. smlouva nabývala platnosti dnem podpisu obou smluvních stran a účinnosti od 1. 1. 2011.

17. Ze Smlouvy z 26. 2. 2010 k reklamní panelům podél dálnice D5, D8 odvolací soud zjistil, že žalovaný přenechal žalobkyni do užívání pronajaté plochy za účelem instalace a provozu reklamního zařízení na dobu určitou osmi let ode dne účinnosti smlouvy s tím, že po ukončení lhůty se smlouva automaticky prodlužovala o další rok, pokud některá ze stran v šestém měsíci posledního roku platnosti smlouvy nedoručila druhé straně oznámení o tom, že si nepřeje prodloužení této smlouvy. Tato smlouva obsahovala shodné znění čl. 5.3 písm. b), 5. 4 a 7. 4 jako Smlouva z 26. 2.2010 k reklamní panelům podél dálnice D 5.

18. Smlouvou z 26. 2. 2010 k reklamní panelům podél dálnice D8, bylo prokázáno, že žalovaný přenechal žalobkyni do užívání pronajaté plochy za účelem instalace a provozu reklamního zařízení na dobu určitou osmi let ode dne účinnosti smlouvy s tím, že po ukončení lhůty se smlouva automaticky prodlužovala o další rok, pokud některá ze stran v šestém měsíci posledního roku platnosti smlouvy nedoručila druhé straně oznámení o tom, že si nepřeje prodloužení této smlouvy. I tato smlouva obsahovala shodné znění čl. 5.3 písm. b), 5. 4 a 7. 4 jako smlouva z 26. 2. 2010 k reklamní panelům podél dálnice D 5.

19. Ze Smlouvy z 11. 5. 2010 k reklamním panelům podél silnice I/19 a I/34 pak bylo odvolacím soudem zjištěno, že žalovaný přenechal žalobkyni do užívání pronajaté plochy za účelem instalace a provozu reklamního zařízení na dobu určitou osmi let ode dne účinnosti smlouvy s tím, že po ukončení lhůty se smlouva automaticky prodlužovala o další rok, pokud některá ze stran v šestém měsíci posledního roku platnosti smlouvy nedoručila druhé straně oznámení o tom, že si nepřeje prodloužení této smlouvy. Také tato smlouva obsahovala shodné znění čl. 5.3 písm. b) a čl. 5. 4 jako Smlouva z 26. 2.2010 k reklamní panelům podél dálnice D 5. Tato smlouva měla nabýt účinnosti 1. 1. 2010.

20. Odvolací soud také podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování písemností z 30. 11. 2010, kterou soud I. stupně neprovedl k důkazu, z níž zjistil, že se týkala kromě jiného Smlouvy z roku 1992 a žalovaný v ní informoval žalobkyni, že již nebude podzemky podle předmětné smlouvy nadále pronajímat.

21. Na základě doplněného dokazování odvolací soud učinil následující skutková zjištění: Smlouva z roku 1992 ve znění pozdějších dodatků a dodatku č. 9 byla sjednána do 31. 12. 2016. Vzhledem ke skutečnosti, že nedošlo k písemnému vypovězení smlouvy podle čl. 5. 2 dodatku č. 7, došlo k prodlužení doby nájmu do 31. 12. 2018 (obdobně viz také skutková zjištění ve věci vedené u odvolacího soudu pod sp. zn. 17 Co 39/2023.)

22. Dopis ze dne 20. 5. 2016 neměl vůbec náležitost právního jednání výpovědi ve smyslu čl. 5. 2 smlouvy a zároveň nebyl v rozporu s čl. 5. 2 smlouvy vyhotoven nejpozději 12 měsíců před skončením nájmu, neboť se jednalo jen o upozornění před ukončením smlouvy, proto nebyla přiléhavá námitka žalobkyně vznesená při jednání odvolacího soudu, že by na uvedený dopis mělo být nahlíženo podle § 579 odst. 1 o. z., podle kterého platí, že způsobil-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe výhodu. K ukončení nájmu ale nedošlo ani dopisem ze dne 30. 11. 2010, neboť ani ten nebylo možné označit za výpověď ve smyslu čl. 5. 2 smlouvy a jak přiléhavě vyjádřil již senár 17 Co ve věci vedené pod sp. zn. 17 Co 39/2023 měl pouze informativní charakter. Zánik nájemního vztahu pak nezpůsobil ani dopis ze dne 23. 12. 2016 neboť jím zástupce žalobkyně pouze informoval, že považuje nájemní smlouvu za platnou.

23. Odvolací soud po zopakování a doplnění dokazování dospěl ke skutkovému závěru, že Smlouva ze dne 26. 2. 2010 byla uzavřena na dobu osmi let od 1. 1. 2011 s automatickým prodloužením o 1 rok, tj. musela trvat minimálně do konce roku 2018. Také Smlouva ze dne 11. 5. 2010 byla uzavřena na dobu 8 let. Bylo v ní sice uvedeno, že má být účinná od 1. 1. 2010, vzhledem k datu jejího uzavření dne 11. 5. 2010, se však muselo jednat o písařskou chybu, správné datum účinnosti tedy bylo 1. 1. 2011 a i tato smlouva musela trvat až do konce roku 2018.

24. Podstatné však bylo, že smlouva z roku 1992 v čl. 6. 4 i smlouvy z roku 2010 v čl. 5. 4 obsahovaly ujednání o tom, že pokud žalobkyně ztratí oprávnění provozovat reklamní zařízení v důsledku změny právních předpisů, může od nájemních smluv odstoupit. Změna právních předpisů a ztráta povolení tak byla výslovně předvídána všemi zmíněnými smlouvami.

25. Jak dovodil již senát 17 Co ve věci vedené u odvolacího soudu pod sp. zn. 17 Co 39/2023, novela zákona o pozemních komunikacích účinná od 1. 9. 2012 (zákon č. 196/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích) pouze zpřísnila podmínky pro vydání povolení pro provozování reklamního zařízení, nelze proto uvažovat o nemožnosti plnění ve smyslu ust. § 2006 odst. 1 o. z. Účelem předmětných smluv totiž byla obecně vymezená instalace a provoz reklamního zařízení. Z obsahu smluv (čl. 6.4 smlouvy z roku 1992 a čl. 5.4 smluv z roku 2010) naopak plyne, že odpovědnost za držení oprávnění k provozu reklamního zařízení měla žalobkyně.

26. Podle § 25 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) k užívání dálnic, silnic a místních komunikací jiným než obvyklým způsobem nebo k jiným účelům, než pro které jsou určeny (dále jen "zvláštní užívání"), je třeba povolení příslušného silničního správního úřadu vydaného s předchozím souhlasem vlastníka dotčené pozemní komunikace, a může-li zvláštní užívání ovlivnit bezpečnost nebo plynulost silničního provozu, také s předchozím souhlasem Ministerstva vnitra, jde-li o dálnici a rychlostní silnici, v ostatních případech se souhlasem příslušného orgánu Policie České republiky.

27. Podle čl. 25 odst. 6 písm. c) bodu 1 zákona o pozemních komunikacích ve znění do 31. 8. 2012 platilo, že zvláštním užíváním dálnice, silnice a místní komunikace je užití dálnice, silnice nebo místní komunikace a silničního pomocného pozemku pro umísťování a provozování reklamních poutačů, propagačních a jiných zařízení, světelných zdrojů, barevných ploch a jiných obdobných zařízení (dále jen "reklamní zařízení").

28. Podle § 25 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích věty první ve znění do 31. 8. 2012 pak platilo, že zvláštní užívání spočívající v umístění a provozování reklamního zařízení může povolit příslušný silniční správní úřad nejdéle na dobu pěti let, bude-li umístění a provozování reklamního zařízení splňovat tyto podmínky: a) nebude jej možné zaměnit s dopravními značkami ani dopravními zařízeními, b) nebude oslňovat uživatele dotčené pozemní komunikace nebo jinak narušovat provoz na pozemní komunikaci a c) pozemní komunikace v místě, kde je umístěno reklamní zařízení, bude vybavena na náklad vlastníka reklamního zařízení svodidly nebo jinak zabezpečena proti možnému střetu vozidel s konstrukcí reklamního zařízení.

29. Podle § 25 odst. 10 zákona o pozemních komunikacích ve znění do 31. 8. 2012 silniční správní úřad byl povinen do sedmi dnů ode dne, kdy se dozvěděl o zřízení nebo existenci reklamního zařízení umístěného na dálnici, silnici nebo místní komunikaci nebo na silničním pomocném pozemku bez povolení ke zvláštnímu užívání vydaného příslušným silničním správním úřadem, vyzvat vlastníka reklamního zařízení k jeho odstranění. Vlastník reklamního zařízení byl povinen reklamní zařízení neprodleně, nejdéle do pěti pracovních dnů po doručení výzvy příslušného silničního správního úřadu odstranit. Neučinil-li tak, byl silniční správní úřad povinen reklamu do 15 pracovních dnů zakrýt a následně zajistit odstranění a likvidaci reklamního zařízení na náklady vlastníka tohoto zařízení. Odstranění reklamy a její likvidace mělo být provedeno bez ohledu na skutečnost, zda reklamní zařízení bylo povoleno stavebním úřadem.

30. Dle § 31 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích ve znění do 31. 8. 2012 platilo, že v silničním ochranném pásmu lze povolit zřizování a provozování reklamních zařízení za podmínky, že reklamní zařízení nemohou být zaměněna s dopravními značkami nebo se světelnými signály nebo se zařízeními pro provozní informace nebo s dopravními zařízeními nebo nemohou oslnit uživatele dotčené pozemní komunikace nebo jinak narušit provoz na pozemních komunikacích. Povolení vydával příslušný silniční správní úřad po předchozím souhlasu: a) vlastníka dotčené nemovitosti, na které má být reklamní zařízení zřizováno a provozováno, b) Ministerstva vnitra, jde-li o silniční ochranné pásmo dálnice a rychlostní silnice, c) příslušného orgánu Policie České republiky, jde-li o silniční ochranné pásmo silnice, s výjimkou rychlostní komunikace, a místní komunikace. Podle § 31 odst. 2 téhož zákona ve znění do 31. 8. 2012 platilo, že silniční správní úřad vydá rozhodnutí o povolení zřizovat a provozovat reklamní zařízení právnické nebo fyzické osobě na základě písemné žádosti na dobu určitou, nejdéle na dobu pěti let, a v rozhodnutí stanoví podmínky zřizování a provozování reklamního zařízení.

31. Z citovaných ustanovení zákona o pozemních komunikací ve znění do 31. 8. 2012 tak plyne, že i před přijetím zákona č. 196/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích bylo zřizování a provozování reklamních zařízení na dálnicích a silnicích I. třídy, i v jejich ochranném pásmu podmíněno vydáním časově omezeného povolení silničním správním úřadem.

32. Podmínka vydání časově omezeného povolení trvala i po přijetí zákona č. 196/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích.

33. Do ust. § 25 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích však od 1. 9. 2012 ke stávajícím podmínkám uvedeným do 31. 8. 2012 v ust. § 25 odst. 7 písm. a) – c) zákona o pozemních komunikacích byla přidána zákonem č. 196/2012 Sb. další podmínka pod písmenem d), podle které povolení mohlo být vydáno jen tehdy, pokud by reklamní zařízení sloužilo k označení provozovny nacházející se v zastavěném území podle § 30 odst. 3 ve vzdálenosti do 50 metrů od reklamního zařízení nebo mimo zastavěné území v silničním ochranném pásmu ve vzdálenosti do 200 metrů od reklamního zařízení, jedná-li se o reklamní zařízení na dálnici, silnici I. třídy nebo na jejich silničním pomocném pozemku.

34. Také povolení zřízení a provozování reklamního zařízení v silničním ochranném pásmu podléhalo od 1. 9. 2012 stejné podmínce vyjádření v ust. § 31 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích ve znění od 1. 9. 2012 podle kterého, jedná-li se o reklamní zařízení viditelné z pozemní komunikace v silničním ochranném pásmu dálnice a silnice I. třídy, lze jeho zřízení a provozování povolit pouze pokud splňuje podmínky podle odstavce 2 a slouží-li k označení provozovny, která se nachází v silničním ochranném pásmu ve vzdálenosti do 200 metrů od reklamního zařízení.

35. Podle čl. II. bodu 2 zákona č. 196/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích reklamní zařízení, jehož zřízení a provozování na dálnici, silnici I. třídy nebo jejich silničním pomocném pozemku nebo v silničním ochranném pásmu dálnice a silnice I. třídy bylo silničním správním úřadem povoleno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, lze nadále provozovat za splnění podmínek uvedených v povolení do zániku tohoto povolení, nejdéle však 5 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 9. 2012). Podle čl. II bodu 3 věty první zákona č. 196/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích vlastník reklamního zařízení uvedeného v bodě 2, jestliže mu nebylo vydáno povolení podle zákona č. 13/1997 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, je po ukončení doby, po kterou lze podle bodu 2 reklamní zařízení dále provozovat, povinen reklamní zařízení bez zbytečného odkladu, nejpozději do 5 pracovních dnů, odstranit.

36. Z uvedených zákonných ustanovení tak zcela jednoznačně plyne, že i před přijetím zákona č. 196/2012 Sb. kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, tak po jeho přijetí, bylo možné reklamní zařízení na pronajatých pozemcích, jež se nacházejí na dálnicích, silnici I. třídy a v jejich silničním ochranném pásmu provozovat jen na základě povolení silničního správního úřadu, přičemž zákonem č. 196/2012 Sb., byla k již existujícím podmínkám pro udělení povolení vymezeným původně v ust. 25 odst. 7 písm. a) - c) zákona o pozemních komunikacích ve znění do 31. 8. 2012 s účinností od 1. 9. 2012 přidána pod písmenem d) „jen“ další podmínka.

37. Z obsahu zákona o pozemních komunikacích pak zároveň plyne, že obstarání příslušeného povolení je odpovědností provozovatele zařízení a že tuto povinnost nemá vlastník pozemku. Uvedený zákon také nijak nebrání pronajímání pozemků za účelem provozování reklamních zařízení.

38. V projednávané věci pak ze skutkových zjištění vyplynulo, že jak smlouva z roku 1992 (bod 6.4 dodatku č. 9), tak smlouvy z roku 2010 (bod 5.4) obsahovaly ujednání o tom, že ztratí-li nájemce v důsledku změny příslušného zákona nebo přijetím nového zákona oprávnění provozovat reklamní zařízení na pronajatých plochách, je kterákoliv ze stran oprávněna od smlouvy odstoupit s účinností od doručení oznámení o odstoupení druhé straně. Smlouvy tedy výslovně předpokládaly, že může dojít k situaci, že žalobkyně ztratí oprávnění provozovat reklamní zařízení v důsledku změny zákona.

39. V daném případě proto žalobkyně měla postupovat podle uvedených smluvních ustanovení a od smluv včas odstoupit. To však neučinila. Odstoupení, které učinila žalobkyně dopisem ze dne 19. 7. 2021 pak nemohlo mít účinky ex tunc ke dni 1. 9. 2017, jak namítala žalobkyně, neboť nejprve bylo třeba je doručit žalovanému. Nájemní vztahy tedy v rozhodném období od 1. 9. 2017 do 31. 12. 2017 stále trvaly.

40. V daném případě přijetím zákona č. 196/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích nedošlo k nemožnosti plnění ve smyslu ust. § 2006 odst. 1 o. z., podle kterého platí, že stane-li se dluh po vzniku závazku nesplnitelným, zaniká závazek pro nemožnost plnění. Plnění není nemožné, lze-li dluh splnit za ztížených podmínek, s většími náklady, s pomocí jiné osoby nebo až po určené době.

41. Právní názor odvolacího soudu, týkající se použití ust. § 2006 odst. 1 o. z., vyslovený v předchozím zrušujícím usnesení ze dne 10. 2. 2023, č. j. 12 Co 3/2023-203, kterým byl zrušen rozsudek soudu I. stupně pro nepřezkoumatelnost, mj. z toho důvodu, že v něm chyběla řádná skutková zjištění, se týkal obecné úpravy zániku závazku v důsledku nemožnosti plnění a byl vysloven za situace, kdy nebyl skutkově nijak zjištěn účel a obsah jednotlivých smluv, ani zda došlo v důsledku některých právních jednání k jejich zániku.

42. I tak však odvolací soud zastává názor, že za daných skutkových okolností nebylo na místě postupovat podle § 2227 o. z., podle kterého platí, že stane-li se věc nepoužitelnou k ujednanému účelu, nebo není-li ujednán, k účelu obvyklému, a to z důvodů, které nejsou na straně nájemce, má nájemce právo nájem vypovědět bez výpovědní doby. Toto ustanovení se totiž týká situace, kdy je věc objektivní nezpůsobilá k ujednanému účelu, tzn. situace, kdy by předmětný pozemek nebyl objektivně způsobilý k umístění jakéhokoliv reklamní zařízení (viz také rozsudek Městského soudu ze dne 20. 4. 2023, č. j. 17 Co 39/2023). Taková situace však v daném případě nenastala.

43. Jen na okraj pak odvolací soud doplňuje, že si je zároveň vědom skutečnosti, že v rozsudku ze dne 22. 11. 2023, č. j. 11 Co 255/2023 Městský soud v Praze uvedl, že má za to, že na uvedenou situaci se vztahuje ustanovení § 2227 o. z. (viz bod 9 uvedeného rozhodnutí), nicméně odvolací soud v právně projednávaní věci má za to, že v daném případě je třeba dát přednost smluvní úpravě, tj. čl. 6.4 smlouvy z roku 1992 a článku 5.4 smluv z roku 2010. Z komentářové literatury k ust. § 2006 odst. 1 o. z. zmíněné již v předchozím zrušujícím usnesení (viz bod 28 usnesení ze dne 10. 2. 2023, č. j. 12 Co 3/2023-203, tj. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1219 - 1230: J. Šilhán) nebo komentář JUDr. Aleny Bányaiové, CSc. k § 2006: Jiří Švestka, Jan Dvořák, Josef Fiala, Irena Pelikánová, Robert Pelikán, Alena Bányaiová a kolektiv: Občanský zákoník - Komentář - Svazek V (relativní majetková práva 1. část). Praha: Wolters Kluwer, 2021 – dostupný v ASPI) plyne, že změna právních předpisů může mít za následek nemožnost plnění. K nemožnosti plnění by však došlo pouze tehdy, pokud by došlo k takové změně právních předpisů, která by vůbec provoz reklamních zařízení podél pozemních komunikací neumožňovala, resp. by ho zakazovala. Pokud by tedy skutečně došlo ke změně právních předpisů měla by tato skutečnost za následek nemožnost plnění podle § 2006 o. z. a nebyla by již nutná výpověď dle ust. § 2227 o. z. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2485/2005).

44. Jak již tedy bylo uvedeno výše, na žalobkyni bylo, aby za daných skutkových okolností postupovala podle čl. 6. 4. smlouvy z roku 1992 a podle čl. 5. 4 smluv z roku 2010 a od smluv odstoupila před tím, než nastala účinnost zákona č. 196/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, respektive předtím, než uplynulo podle čl. II uvedené novely pětileté přechodné období dne 1. 9. 2017. To však žalobkyně neučinila, žádná ze smluv tudíž nezanikla, všechny zmíněné smlouvy v období od 1. 9. 2017 do 31. 12. 2017 trvaly a plnění, která žalovaný od žalobkyně v souvislosti s těmito smlouvami v uvedeném období přijímal, tak nemohly být bezdůvodným obohacením ve smyslu § 2991 o. z.

45. Vzhledem ke skutečnosti, že smlouvy v období od 1. 9. 2017 do 31. 12. 2017 trvaly, tak již nebylo nutné zkoumat, zda žalovaný předmětné pozemky v uvedeném období vyklidil a námitky žalobkyně, že předmětné pozemky neužívala a že reklamní zařízení zakryla, tak již nejsou relevantní.

46. S ohledem na uvedené důvody proto odvolací soud změnil napadený rozsudek podle § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že žaloba se jako nedůvodná zamítá (výrok I.).

47. Vzhledem ke změně napadeného rozsudku pak odvolací soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 2 o. s. ř., neboť v odvolacím řízení byl zcela úspěšný žalovaný. Náklady řízení žalovaného byly představovány zejména odměnou za právní zastoupení, přičemž odvolací soud shledal níže uvedené náklady jako účelně vynaložené (§ 142 odst. 1 o. s. ř), neboť se jednalo o skutkově i právně složitou věc a využití služeb advokáta žalovaným v dané věci proto neshledává odvolací soud v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, kterou namítala žalobkyně v průběhu řízení (viz bod 11 zrušujícího usnesení ze dne 10. 2. 2023), která se však navíc převážně týkala účelnosti právního zastoupení statutárních měst.

48. Náklady řízení žalovaného za řízení před soudem I. stupně do zrušení původního rozsudku ze dne 10. 2. 2023 tvoří odměna za zastupování advokátem za 9 úkonů právní služby dle ust. § 6, § 7 a ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d, g) vyhlášky č. 177/1996, Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), z tarifní hodnoty 4 411 443,08 Kč po 25 980 Kč, a to za převzetí a přípravu zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 18. 2. 2021, účast na jednání dne 17. 6. 2021, vyjádření žalovaného ze dne 18. 8. 2021, účast na jednání dne 14. 9. 2021, písemné vyjádření ze dne 8. 11. 2021, účast na jednání dne 21. 4. 2022, písemné vyjádření ze dne 23. 5. 2022, účast na jednání dne 4. 10. 2022. Odvolací soud nepřiznal žalovanému odměnu za zastupování za vyjádření žalovaného ze dne 27. 7. 2021, kterým pouze žalovaný žádal o zaslání příloh k doplňujícímu vyjádření žalobce, neboť se nejednalo o vyjádření ve věci a o účelně vynaložený náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Celková odměna za zastupování advokátem tak činí 233 820 Kč. Další část náhrady nákladů řízení činí náhrada hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu po 300 Kč za jeden úkon právní služby za 9 úkonů právní služby, tj. celkem 2 700 Kč a DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 49 669,20 Kč. Celkové náklady řízení s vyčíslením DPH tak činí 286 189,20 Kč.

49. Náklady řízení před odvolacím soudem po vydání rozsudku soudu I. stupně ze dne 10. 2. 2023 do vydání zrušujícího usnesení odvolacího soudu ze dne 10. 2. 2023 tvoří soudní poplatek za odvolání ve výši 220 573 Kč odměna za zastupování advokátem za 1 úkon právní služby dle § 6, § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d) a. t. z tarifní hodnoty 4 411 443,08 Kč po 25 980 Kč, a to za vyjádření k odvolání žalobce ze dne 20. 12. 2022, náhrada hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 1 a 4 a. t. po 300 Kč za jeden úkon právní služby a DPH ve výši 5518,80 Kč. Celkové náklady prvního odvolacího řízení s vyčíslením DPH tak činily 252 371,80 Kč.

50. Náklady za řízení před soudem I. stupně po vydání zrušujícího usnesení ze dne 10. 2. 2023 tvoří odměna za zastupování advokátem za 7 úkonů právní služby dle § 6, § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d) a g) a. t., z tarifní hodnoty 4 411 443,08 Kč po 25 980 Kč, a to za účast na jednání dne 18. 4. 2023, vyjádření ze dne 11. 5. 2023, účast na jednání dne 1. 6. 2023, účast na jednání dne 27. 6. 2023, účast na jednání dne 7. 9. 2023, účast na jednání dne 26. 9. 2023 a účast na jednání dne 5. 10. 2023. Celková odměna za zastupování advokátem tak činí 181 860 Kč. Další část náhrady nákladů řízení činí náhrada hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 1 a 4 a. t. po 300 Kč za jeden úkon právní služby za 7 úkonů právní služby, tj. celkem 2 100 Kč a DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 38 631,60 Kč. Celkové náklady dalšího řízení před soudem I. stupně s vyčíslením DPH tak činily 222 591,60 Kč.

51. Náhrada nákladů dalšího odvolacího řízení pak byla znovu stanovena odměnou v sazbě 25 980 Kč dle § 6, § 7 a. t. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d) a g) a. t za 2 úkony právní služby, a to za odvolání ze dne 15. 1. 2024 a účast při jednání odvolacího soudu dne 16. 7. 2024, k nim náleží dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. ve výši 2 x 300 Kč a DPH ve výši 11 037,60 podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Celkové náklady dalšího odvolacího řízení s vyčíslením DPH tak činí 63 597,60 Kč

52. Náhrada nákladů za řízení před soudy obou stupňů tak činí částku v celkové výši 824 750,20 Kč.

53. Náklady řízení pak byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.) – výrok II.