pro zaplacení 79 700 Kč s příslušenstvím

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 41 450 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % p.a. od 10. 6. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu, v níž se žalobkyně vůči žalované domáhá zaplacení částky 38 250 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % p.a. od 10. 6. 2024 do zaplacení (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá „nárok“ na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a opatrovníkovi žalované [tituly před jménem] [jméno FO], advokátce, přiznal za zastupování v řízení odměnu ve výši 22 264 Kč (výrok IV.).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhá vůči žalované zaplacení částky 79 700 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že žalovaná je vlastníkem vozidla [název], SPZ [SPZ] (dále jen „vozidlo“). Dne 11. 8. 2023 provedla žalobkyně odtah tohoto vozidla, které tvořilo překážku na pozemní komunikaci, a umístila jej na jím provozovaném parkovišti. Vůči žalované, která ani přes výzvu nic nezaplatila, žalobkyně požaduje náklady odtahu vozidla ve výši 1 900 Kč, dále parkovné za 1. – 3. den parkování ve výši 250 Kč/den (celkem 750 Kč), za 4. – 180. den parkování 400 Kč/den (celkem 70 800 Kč) a od 181. dne ve výši 50 Kč/den (celkem 6 250 Kč), celkem tedy 79 700 Kč:

3. Soud I. stupně zjistil, že žalovaná měla v České republice evidovaný pobyt do 2. 7. 2024. Na poslední známou adresu jí nebylo možné doručit zásilky poštou, v České republice neodvádí zákonné odvody jako OSVČ ani tu není zaměstnána. Dle informace od [bezpečnostní sbor] zde měla povolen pobyt rodinného příslušníka, který jí však byl na vlastní žádost ukončen dne 2. 7. 2024. Soud I. stupně proto žalované ustanovil opatrovníka.

4. Opatrovník namítl, že žalobkyně neprokázala důvod odtáhnutí vozidla, že by žalovaná byla vlastníkem vozidla, že vozidlo parkovalo u žalobkyně po dobu 411 dnů a s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. [spisová značka], uvedl, že by měl soud I. stupně požadovanou náhradu moderovat vzhledem k ceně vozidla, jež bylo spíše vrakem.

5. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná je občanem Spojených států amerických, přičemž určil svoji pravomoc k projednání této věci dle § 86 odst. 2 o. s. ř. Dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), soud I. stupně aplikoval právo české.

6. Po provedeném dokazování vzal soud I. stupně za prokázané, že žalobkyně byla zřízena na dobu neurčitou zřizovatelem [územě samosprávný celek] jakožto příspěvková organizace, jejímž předmětem činnosti je dle čl. VI bodu 2.15 zřizovací listiny provádění odtahů vozidel na příkaz strážníků [bezpečnostní sbor] a [bezpečnostní sbor], včetně jejich hlídání a dle bodu 2.17 zajišťování správy a vymáhání neuhrazených pohledávek [územě samosprávný celek] za odtah a parkovné motorových vozidel, a to dle Pravidel schválených [orgán] [územě samosprávný celek]. Dle nařízení č. 2 z roku 2013 činí maximální cena za jeden nucený úplný odtah vozidla 1 900 Kč a maximální cena za služby parkovišť určených ke střežení vozidel za 1. – 3. i jen započatý den činí 250 Kč/den, od 4. dne za každý i jen započatý den, maximálně však 180 dnů ode dne přitažení vozidla na parkoviště činí 400 Kč/den a od 181. dne činí 50 Kč/den. Vlastníkem/provozovatelem vozidla je od 22. 3. 2023 žalovaná. Poprvé bylo vozidlo zaevidováno do provozu dne 11. 10. 2002, v České republice potom dne 24. 3. 2009. Dne[Anonymizováno]11. 8. 2023 bylo žalobkyní vozidlo odtaženo z [místo], neboť tvořilo překážku provozu. Žalovaná žalobkyni požadovanou částku nezaplatila.

7. Po právní stránce soud I. stupně posoudil věc dle § 19, § 45 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „ZPK“), a dle § 2953 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Dospěl k závěru, že žalované vznikla povinnost uhradit náklady spojené s odtahem vozidla a parkovným v souladu s § 45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a dle nařízení č. 2 z roku 2013 v celkové výši 79 700 Kč, tj. cenu za 1 nucený úplný odtah vozidla ve výši 1 900 Kč a parkovné ve výši 77 800 Kč.

8. Soud I. stupně se dále zabýval tím, zda je nárok uplatněný žalobkyní přiměřený vzhledem k ceně vozidla, jež bylo poprvé uvedeno do provozu 11. 10. 2002, tj. v době odtahu bylo vozidlo staré 21 let a 9 měsíců. Byť v řízení nebyla cena vozidla zjišťována, soud I. stupně vyšel z toho, že je obecně známou skutečností, že hodnota takto starých vozidel nepřesahuje 20–40 tis. Kč. V takovém případě nepovažoval soud I. stupně za správné, aby žalobkyně za parkování vozidla požadovala o tolik vyšší částku, než kolik činí samotná hodnota vozidla. Navíc za situace, kdy žalobkyni parkováním vozidel žádná škoda podle soudu I. stupně nevzniká, ale parkovné představuje zdroj jejích příjmů. Soud I. stupně proto podle § 2953 odst. 1 o. z. požadovanou náhradu snížil s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 546/2016. Stejně jako ve věcech, sp. zn. 29 C 356/2023, 29 C 109/2024, 29 C 325/2024, dospěl k závěru, že žalobkyni náleží parkovné v maximální výši 39 550 Kč, které je podle soudu I. stupně i s přihlédnutím k hodnotě vozidla dostatečným plněním za parkování vozidla v souladu se shora citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Spolu s odtahem tak soud I. stupně žalobě vyhověl co do částky 41 450 Kč (tj. náklad na odtah ve výši 1 900 Kč + 3 dny po 250 Kč + 97 dnů po 400 Kč). Ve zbývající části 38 250 Kč s úrokem z prodlení od 10. 6. 2024 soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. S přihlédnutím k § 573 o. z. žalobkyni přiznal úrok z prodlení od 10. 6. 2024 podle § 1970 o. z. ve výši podle nařízení č. 351/2013 Sb.

9. Soud I. stupně rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal „nárok“ (správně právo-pozn. odvolacího soudu) na náhradu nákladů řízení, a to s odůvodněním, že senát 29 C rozhoduje všechny věci žalobkyně shodně (viz věci sp. zn. 29 C 356/2023, 29 C 109/2024, 29 C 325/2024), pročež jeho rozhodnutí není pro žalobkyni překvapivé, a protože má žalobkyně podle soudu I. stupně dostatek materiálních i personálních zdrojů na to, aby se v řízení zastupovala sama (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12).

10. Opatrovníkovi žalované za zastupování v řízení soud I. stupně přiznal odměnu ve výši 22 264 Kč.

11. Proti výroku II., III. a IV. rozsudku soudu I. stupně podala žalobkyně odvolání, kdy namítla, že rozhodnutí soudu I. stupně vydal vyloučený soudce vzhledem ke vztahu soudce k opatrovnici žalované. Dále namítla, že soud I. stupně nesprávně moderoval její nárok stejně jako v obdobných rozhodnutích soudu I. stupně v obdobných věcech, kdy však soud I. stupně řešil odtahy z důvodu dle § 19d odst. 1 a 2 zákona 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, než jak je tomu v této věci u odtahu dle § 45 odst. 1 a 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. U odtahů dle § 19d odst. 1 a 2 zákona č. 13/1997 Sb. může žalobkyně vozidlo za splnění konkrétních zákonných podmínek po 3 měsících prodat, u odtahů dle § 45 odst. 1 a 4 zákona č. 361/2000 Sb. však vozidlo může prodat nejdříve po 3 letech, kdy se stane věcí opuštěnou. Soudem I. stupně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 546/2016, se podle žalobkyně nejen týká jiné věci, ale i jiného zákonného důvodu odtahu. Žalobkyně zároveň zdůraznila, že k prodeji vozidla ani k jeho stání na parkovišti by vůbec nemuselo dojít, pokud by žalovaná neporušila svou zákonnou povinnost provozovatele. Dle žalobkyně by bylo adekvátní, pokud by se žalovaná coby provozovatelka odtaženého vozidla o své vozidlo zajímala a vyzvedla by si ho z odtahového parkoviště. Žalobkyně musela celý proces odtahu a uskladnění vozidla absolvovat pouze proto, že žalovaná porušila své povinnosti provozovatele vozidla. Svým nezájmem o vozidlo žalovaná způsobila žalobkyni, která musela odtažené vozidlo střežit, škodu. Žalobkyně rovněž zdůraznila, že se jedná o příjmy do veřejného rozpočtu, které mají reparovat náklady, které jsou na odtah vozidel vynakládány. Žalobkyně dále rozporovala výrok soudu I. stupně o náhradě nákladů řízení. Soud I. stupně podle žalobkyně postupoval v rozporu s § 142 odst. 3 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3306/2015). Soud I. stupně měl rozhodnout tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni veškeré jí vynaložené náklady na vymáhání žalovaného nároku (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 3388/11). Žalobkyně tedy navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví i co do částky 38 250 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % p.a. od 10. 6. 2024 do zaplacení a uloží žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, příp. aby rozsudek zrušil a vrátil ho soudu I. stupně k dalšímu řízení.

12. Žalovaná neshledala odvolání žalobkyně důvodné. Moderaci nároku považuje v souladu s judikaturou. Dle žalované není podstatné, z jakého zákonného důvodu byl odtah vozidla proveden. Ani není podstatné, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 546/2016, bylo vydáno za účinnosti jiné právní úpravy stran provozovatele vozidla. Podle žalované není sporu o tom, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady související s nuceným odtahem vozidla. Sporu je o tom, zda je v souladu s dobrými mravy, aby náklady za nucené odtahy vozidel a jejich následné „střežení“ na parkovišti byly prostředkem k vytváření neúměrných zisků žalobkyně, potažmo jejího zřizovatele. Podle žalované není spravedlivé po povinných požadovat, aby v případě nucených odtahů vozidel byla ukládána povinnost k plné „náhradě škody“, když oprávněná osoba nechá vozidlo stát na odstavném parkovišti neomezeně dlouho dobu. Nárok na náhradu nákladů na odtah a uskladnění vozidla, které tvoří překážku silničního provozu, je specifickým nárokem, který se sice právně kvalifikuje jako náhrada škody, nejde však podle žalované o případ, kdy oprávněné osobě vzniká újma jako taková. Podle žalované prostředky plynoucí žalobkyni z tohoto důvodu představují zdroj jejích příjmů. Podle žalované není po právu generování příjmů způsobem, kdy žalobkyně ponechá vozidlo blížící se svým stavem vraku delší dobu na svém parkovišti a následně tyto náklady parkovného vymáhá jakožto „škodu“. Bez ohledu na porušení povinností žalovanou má odtah vozidla sloužit především k obnovení pořádku, plynulosti a bezpečnosti provozu, ne jako nástroj k neúměrnému zisku za „parkování“ po neomezeně dlouhou dobu. Náklady související s odtahem musí odpovídat skutečně vynaloženým a přiměřeným nákladům. Soudy ve věcech nákladů na nucené odtahy opakovaně judikovaly, že k moderaci je v této souvislosti třeba přistupovat poněkud šířeji (viz rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 1193/2011). Institut dobrých mravů v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor k uplatnění spravedlnosti a také slušnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14). Soud I. stupně neprováděl žádné důkazy ohledně hodnoty vozidla, lze se podle žalované oprávněně domnívat, že ve srovnání s požadovanou výší parkovného mělo vozidlo zanedbatelnou hodnotu. Za takové situace je podle žalované na místě zvažovat poměr výše požadované částky a zůstatkové ceny vozidla, kdy zjevný nepoměr mezi výrazně nízkou hodnotou vozidla oproti vysokým nákladům na jeho dlouhodobé parkování zakládá důvod k moderaci. Požadavek žalobkyně na plnou „náhradu škody“ je podle žalované nepřiměřeně přísným opatřením, když žalobkyni navíc žádná škoda nevznikla. Soud I. stupně svou úvahu podle žalované náležitě odůvodnil a žalovaná se s tímto jeho závěrem ztotožňuje. Co se týče námitky žalobkyně ohledně náhrady nákladů řízení, žalovaná k tomu uvedla, že žalobkyně jako [právnická osoba] [územě samosprávný celek], kdy jednou z jejích hlavních činností je provádění nucených odtahů vozidel, disponuje právním odborem, a proto nejsou její náklady na zastoupení advokátem v dané věci účelně vynaložené. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

13. K vyjádření žalované podala žalobkyně repliku, v níž oponovala, že je podstatné, z jakého zákonného důvodu byl odtah vozidla proveden. Je podle žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, že se žalovaná spoléhá se na to, že vozidlo bude za vynaložení veřejných prostředků odstraněno. Odtahová činnost žalobkyně je činností, k níž je povinna na základě zákona. Nejedná se tedy o činnost provozovanou za účelem zisku. Náklady na parkování vozidel jsou pod obvyklou cenou, než jakou by si mohl účtovat za takové parkovné soukromý subjekt, neboť náklady na odtah a parkovné jsou regulovanými cenami. Žalobkyně provádí odtahy ve veřejném zájmu, není tedy komerčním provozovatelem parkovišť. Pokud zákon žalobkyni neumožňuje, aby vozidlo zlikvidovala dříve než po 3 letech od odtahu, je podle žalobkyně nespravedlivé, aby náklady na jeho parkování byly snižovány s odkazem na hodnotu vozidla. Žalobkyně nemůže vynaložené náklady účtovat podle hodnoty toho kterého vozidla.

14. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu odvoláním napadeném a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

15. Soud I. stupně se nejdříve zabýval odvolací námitkou, že věc rozhodoval vyloučený soudce. Odvolací soud tuto námitku neshledal důvodnou, neboť usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2024, č. j. 1 Nc 2460/202465, bylo k námitce podjatosti soudce [tituly před jménem] [jméno FO] vznesené žalobcem v tomto řízení rozhodnuto, že soudce Obvodního soudu pro [adresa] [tituly před jménem] [jméno FO] není vyloučen z projednání a rozhodnutí této věci.

16. Podle § 45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění do 31. 12. 2023, je-li překážkou provozu na pozemní komunikaci vozidlo, rozhoduje o jeho odstranění policista nebo strážník obecní policie, přičemž jde-li o dálnici, zajistí odstranění vozidla na výzvu policisty některá z osob uvedených v odstavci 1; vozidlo se odstraní na náklad jeho provozovatele.

17. Z dikce § 45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu vyplývá, že provozovatel vozidla tvořícího překážku provozu na pozemní komunikaci je povinen uhradit náklady spojené s odstraněním tohoto vozidla vzniklé vlastníkovi pozemní komunikace nebo osobě, jež je na základě smluvního vztahu s vlastníkem pozemní komunikace oprávněna odstranit vozidlo tvořící překážku provozu na pozemní komunikaci. Tento závazkový vztah je založen vynaložením nákladů na odstranění vozidla za účelem zabezpečení provozu na pozemní komunikaci a vzniká mezi provozovatelem vozidla a osobou, která byla k nucenému odtahu oprávněna (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03). Judikatura dále dovodila, že za odstranění vozidla z pozemní komunikace ve smyslu § 45 zákona o silničním provozu nemůže být považováno pouze jeho prosté odtažení, ale i následné umístění tam, kde toto vozidlo nebude představovat překážku provozu. Je-li tedy odtažení vozidla spojeno s jeho uskladněním, jsou i s tím spojené náklady nákladem na odstranění vozidla ve smyslu § 45 odst. 4 citovaného zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4706/2009).

18. Soud I. stupně učinil z provedených důkazů správná skutková zjištění, z nichž vychází i odvolací soud. Soud I. stupně správně dospěl k uvedené celkové částce 79 700 Kč, jíž se žalobkyně domáhá jednak za odtah a jednak za parkování vozidla, které muselo být odtaženo, neboť tvořilo překážku na pozemní komunikaci a bylo umístěno na parkovišti provozovaném žalobkyní, tj. náklad odtahu vozidla ve výši 1 900 Kč a parkovné za 1. – 3. den parkování ve výši 250 Kč/den (celkem 750 Kč), za 4. – 180. den parkování 400 Kč/den (celkem 70 800 Kč) a od 181. dne ve výši 50 Kč/den (celkem 6 250 Kč).

19. Odvolací soud se nicméně neztotožňuje s argumentací soudu I. stupně, že by při kalkulaci refundace nákladů na odtah a umístění vozidla na odstavném parkovišti bylo třeba přihlížet k ceně (stáří) odtaženého vozidla a zkoumat, zda mezi těmito náklady a nízkou cenou vozidla není výrazný nepoměr, tj. že by takový nepoměr odůvodňoval moderaci náhrady škody z úřední povinnosti podle § 2953 odst. 1 o. z. s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 546/2016. Závěr soudu I. stupně o nutnosti moderovat výši škody, která v daném případě žalobkyni vznikla umístěním vozidla žalované na odstavném parkovišti provozovaném žalobkyní, neshledal odvolací soud správným. Soud I. stupně sice zřejmě odhadl přibližně správně hodnotu více než 20 let starého vozidla na částku mezi 20 000 – 40 000 Kč (žádný z účastníků řízení tento cenový odhad soudu I. stupně ani nerozporoval), nicméně odvolací soud neshledává důvodným snižovat výši škody vzniklé žalobkyni ve prospěch žalované vzhledem ke stáří předmětného vozidla. Není podstatné, zda překážku na komunikaci tvoří staré či nové vozidlo. V případě, že vozidlo tvoří překážku na komunikaci, jak tomu je v projednávané věci, muselo být žalobkyní v souladu s § 45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. odtaženo, aby nebránilo dalšímu provozu na pozemních komunikacích, a poté umístěno na parkovišti provozovaném žalobkyní. Bylo na žalované jakožto majitelce daného vozidla, zda, kdy a za jakou dobu si vozidlo u žalobkyně vyzvedne, neboť povinností žalované bylo a je se o své vozidlo náležitě starat (ať už ho prodat, pronajmout, vzít si ho s sebou do zahraničí nebo např. zmocnit třetí osobu, aby s vozidlem po odjezdu žalované do zahraničí dále jakkoliv nakládala). Pokud tak žalovaná neučinila, nelze jí její vlastní nezodpovědnost a pasivitu přičíst ku prospěchu. Žalobkyně podle odvolacího soudu nemá nárok pouze na soudem I. stupně přiznanou částku 41 450 Kč (odtah[Anonymizováno]1 900 Kč + 3 x 250 Kč + 97 x 400 Kč), ale má nárok na celou výši vzniklé škody, tj. celkem na částku 79 700 Kč s příslušenstvím. Podle odvolacího soudu tedy bylo na místě žalobě v celém rozsahu vyhovět.

20. Odvolací soud shledal rozsudek soudu I. stupně v napadeném zamítavém výroku co do částky 38 250 Kč nesprávným, a proto jej změnil podle § 220 odst. 2 písm. a) tak, že se žalobě vyhovuje i ohledně částky ve výši 38 250 Kč s příslušenstvím.

21. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že uložil žalované povinnost zaplatit procesně úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyni náleží paušální náhradu nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, za 1 úkon po 300 Kč (žaloba ze dne 10. 6. 2024). Následně žalobkyně doložila plnou moc právní zástupkyně (č. l. 26). Žalobkyni tedy dále náleží náklady za právní zastoupení advokátem ve výši stanovené podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (dále jen „a. t.“), z tarifní hodnoty ve výši 79 700 Kč za každý úkon právní služby, tj. za 1) účast na jednání před soudem I. stupně do dvou hodin dne [datum] podle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. (č. l. 78), 2) odvolání ze dne 21. 2. 2025 podle § 11 odst. 1 písm. k) a. t. (č. l. 89), 3) účast na jednání před odvolacím soudem do dvou hodin dne [datum] podle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. K tomu žalobkyni náleží 3 náhrady hotových výdajů a DPH ve výši 21 % (viz č. l. 28). Dále žalobkyni náleží náhrada za soudní poplatek ve výši 3 188 Kč (č. l. 5) a soudní poplatek za odvolání ve výši 1 913 Kč (č. l. 92). Celková výše nákladů řízení žalobkyně před soudy obou stupňů tedy činí částku 22 643,50 Kč, kterou je žalovaná povinna nahradit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokátky A], advokátky. O lhůtě k plnění a platebním místu rozhodl odvolací soud dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř.

22. O odměně opatrovníka žalované rozhodne soud I. stupně samostatným usnesením.