o odvolání žalovaného do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11.října 2023, č. j. 18 C 90/2023-52

1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně uložil povinnost žalovanému zaplatit žalobci částku 500 000 Kč spolu se smluvní pokutou ve výši 451 500 Kč (výrok I.) a náklady řízení k rukám zástupkyně žalobce v částce 97 335 Kč (výrok II.), vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Rozhodl tak o návrhu žalobce, kterým se domáhal na žalovaném zaplacení částek uvedených v bodě 1. s odůvodněním, že dne 22. 1. 2020 žalobce s žalovaným uzavřeli dohodu, na základě které se žalovaný jako zhotovitel zavázal pro žalobce jako objednatele získat stavební povolení na výstavbu budovy na pozemku náležejícímu žalobci na adrese [adresa] ve lhůtě do 1. 9. 2020. Žalobce za to žalovanému uhradil částku 500 000 Kč. Dohodou ze dne 1. 3. 2020 účastníci ukončili dohodu ze dne 22. 1. 2020 a žalovaný se zavázal k vrácení částky ve výši 500 000 Kč. Dne 10. 9. 2020 se pak žalovaný zavázal žalobci částku 500 000 Kč vrátit do 5. 10. 2020 a pro případ nedojde-li ve stanovené lhůtě k vrácení uvedené částky, se zavázal žalobci zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dané částky. Žalobce uplatnil nárok na smluvní pokutu vyčíslenou ke dni podání žaloby na částku 451 500 Kč. Žalobce vyzval žalovaného k vrácení dlužné částky dopisem ze dne 16. 8. 2022, žalovaný však ničeho nevrátil a na předžalobní výzvu nereagoval.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, protože vykonal pro žalobce určitou činnost bezprostředně se vztahující k zadání žalobce a z toho důvodu žalobci nárok na vrácení zaplacené odměny nevznikl. Po uzavření dohody předal žalobce žalovanému všechny relevantní dokumenty k posouzení a po několika týdnech hloubkové kontroly projektu proběhla mezi účastníky schůzka, na které žalovaný žalobci vytyčil hlavní problematické okruhy daného projektu a navrhl žalobci další postup a řešení. Součástí návrhu byl odhad potřebných nákladů spojených s potřebným využitím služeb architekta a inženýringu a práce žalovaného, který se pohyboval kolem 2 000 000 Kč. Za několik dní po této schůzce sdělil žalobce žalovanému, že si našel někoho jiného, kdo to udělá levněji, a požádal žalovaného o vrácení zaplacené částky s tím, že pro žalovaného bude mít jiný blíže nespecifikovaný úkol spojený s projektem. Strávil spoustu práce studiem projektové dokumentace, které mají pro žalobce nedozírnou hodnotu, a navrhl vrácení 150 000 Kč. Žalobce ujistil žalovaného o další spolupráci a přiměl ho podepsat potvrzení, že mu má vrátit celou zaplacenou částku. Později se ukázalo, že žalobce neměl v úmyslu žalovanému nabízet žádnou jinou práci a místo toho vyzval žalovaného k vrácení celé částky.

4. Soud I. stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že žalobce jako objednatel a žalovaný jako zhotovitel podepsali dne 22. 1. 2020 listinu nazvanou jako „dohoda ze dne 22. 1. 2020“ vyhotovenou v [Anonymizováno] jazyce. V dohodě se žalovaný zavázal získat stavební povolení na výstavbu budovy na pozemku náležícímu žalobci na adrese [adresa], ve lhůtě do 1. 9. 2020 a žalobce se zavázal zaplatit cenu prací žalovaného ve výši 550 000 Kč tak, že zaplatí zálohu 500 000 Kč do tří pracovních dní ode dne podpisu dohody a zbylou část 50 000 Kč zaplatí do tří pracovních dní od převzetí objednatelem stavebního povolení. Žalovaný podepsal nedatovanou listinu nazvanou „úpis“, v níž stvrdil, že dne 22. 1. 2020 převzal od žalobce částku ve výši 500 000 Kč jako zálohu na plnění z dohody ze dne 22. 1. 2020 o poskytování služeb pro získání stavebního povolení na výstavbu budovy na pozemku v [adresa]. Žalobce jako objednatel a žalovaný jako zhotovitel podepsali dne 1. 3. 2020 listinu nazvanou „dohoda ze dne 1. března 2020“ vyhotovenou v [Anonymizováno] jazyce. Účastníci se dohodli, že dohoda ze dne 22. 1. 2020, podle které se žalovaný zavazuje získat stavební povolení na výstavbu budovy na pozemku náležícímu objednateli na adrese [adresa], ve lhůtě do 1. 9. 2020 a žalobce se zavazuje zaplatit zálohu ve výši 500 000 Kč, se vypovídá. Žalovaný se zavázal ve lhůtě do 15. března 2020 žalobci vrátit zálohu ve výši 500 000 Kč obdrženou dne 22. 1. 2020 po dohodě ze dne 22. 1. 2020. Potvrzením o převzetí žalobcem od žalovaného peněžních prostředků je doklad vystavený žalovaným. Dohoda ze dne 22. 1. 2020 je považována za ukončenou okamžikem obdržení žalobcem od žalovaného peněžních prostředků ve výši 500 000 Kč. Dne 10. 9. 2020 podepsal žalovaný listinu nazvanou „záruční dopis“, v níž se zaručil k vrácení žalobci jím obdržených na základě úpisu a dohody ze dne 1. 3. 2020 peněžních prostředků ve výši 500 000 Kč. V případě nevrácení uvedených peněžních prostředků ve lhůtě do 5. října 2020 se zavázal zaplatit penále ve výši 0,1 procent za každý den prodlení. Žalobce vyzval prostřednictvím své zástupkyně žalovaného k zaplacení dlužné částky ve výši 500 000 Kč včetně úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně od 6. 10. 2020 do zaplacení do 7 dnů od obdržení výzvy a na adresu žalovaného předžalobní výzva odeslal dne 16. 8. 2022.

5. Uzavřel, že účastníci uzavřeli dne 22. 1. 2020 písemnou smlouvu, která je svojí povahou smlouvou příkazní a na jejímž základě se žalovaný zavázal obstarat pro žalobce stavební povolení na výstavbu budovy na pozemku žalobce. Účastníci si ve smlouvě sjednali, že žalobce zaplatí žalovanému zálohu na odměnu ve výši 500 000 Kč, což žalobce splnil a zálohu žalovanému zaplatil. Následně se žalobce se žalovaným dne 1. 3. 2020 písemně dohodli na zániku závazku ze smlouvy uzavřené dne 22. 1. 2020. Součástí dohody bylo vypořádání zálohy poskytnuté žalobcem žalovanému a žalovaný se zavázal vrátit žalobci přijatou částku 500 000 Kč do 15. 3. 2020. Žalovaný žádné vzájemné plnění v dohodě neuplatnil (§ 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“). V souladu s § 2053 o. z. žalovaný následně dne 10. 9. 2020 písemně uznal svůj dluh vůči žalobci na vrácení zálohy 500 000 Kč a zavázal se jej splnit do 5. 10. 2020.

6. V souladu s § 2048 odst. 1 o. z. si účastníci v souvislosti se žalovaným učiněným uznáním dluhu sjednali smluvní pokutu pro případ prodlení žalovaného se splněním jeho povinnosti vrátit žalobci zálohu 500 000 Kč utvrzenou uznáním dluhu. Žalovaný písemně navrhl žalobci, že mu zaplatí smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení a žalobce tento jeho návrh mlčky přijal. Vzhledem k tomu, že ujednání o smluvní pokutě nemusí být povinně písemné, byla smluvní pokuta mezi účastníky dohodnuta platně.

7. Soud I. stupně proto žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalovanému uložil zaplatit žalobci dosud nevrácené plnění ze zaniklé smlouvy ve výši 500 000 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 500 000 Kč (tj. 500 Kč denně) za 903 dní prodlení v období od 6. 10. 2020 do 28. 3. 2023 v celkové výši 451 500 Kč (903 x 500 Kč).

8. Výrok o nákladech řízení odůvodnil rozhodl soud ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský osudní řád, dále jen „o.s.ř.“

9. Proti tomuto rozhodnutí podal včasné odvolání žalovaný s odůvodněním, že soud prvního stupně nepřihlédl k žalovaným tvrzeným skutečnostem a k žalovaným označeným důkazům, ačkoliv k nim přihlédnout měl a dále, že řízení bylo postiženo jinou závažnou vadou, přičemž veškerá shora uvedená pochybení soudu měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

10. Žalovaný měl v úmyslu se nařízeného jednání ve věci osobně zúčastnit, a pro tuto příležitost měl připravenou svou účastnickou výpověď a další důkazy ve věci, které by prokázaly zcela evidentní neoprávněnost nároku žalobce. Nicméně, s ohledem na skutečnost, že několik dnů před jednáním žalovaný onemocněl, chtěl požádat soud o odročení jednání.

11. Z tohoto důvodu žalovaný požádal svého ošetřujícího lékaře o zaslání na datovou schránku soudu lékařského potvrzení o nemoci žalovaného, což lékař učinil. A následně, v průběhu několika dnů před nařízeným jednáním, tedy ve dnech 7.10. a 8.10.2023 se žalovaný marně snažil dovolat na Obvodní soud pro Prahu 5, aby požádal soud o odročení věci. Nicméně, ve dnech 7.10. tak i dne 8.10.2023 se žalovanému podařilo jednou dovolat na informační ústřednu soudu I. stupně a telefonní operátorka mu potvrdila, že soud obdržel lékařské potvrzení a že jednání ve věci je odročeno.

12. Žalovanému byla neprávem odňata možnost jednat ve vlastní věci před soudem, což je jednoznačným porušením jeho Ústavou a Listinou zaručených prav a svobod.

13. Řízení je tak postižené závažnou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

14. Proto navrhl, aby odvolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil zpět soudu I. stupně.

15. Žalobce se vyjádřil tak, že má za to, že odvolání je nedůvodné, a žalovanému nic nebránilo prostřednictvím pošty požádat soud o odročení, když se údajně snažil několik dnů před jednáním dovolat soudu, jak tvrdí ve svém odvolání.

16. Navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.

17. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné jen zčásti.

18. Soud I. stupně v dostatečném rozsahu zjistil skutkový stav, který nedoznal žádných změn ani v odvolacím řízení a také věc zčásti správně posoudil po právní stránce.

19. K hlavní odvolací námitce žalobce je třeba uvést, že z obsahu spisu vyplývá, že soud I. stupně nařídil ve věci jednání na den 11. 10. 2023 a s ohledem na nedostavení se žalovaného na jednání věc projednal v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v jeho nepřítomnosti. Předvolání na ústní jednání žalovanému bylo doručeno již dne 1.8.2023. Soudu I. stupně pak byly dne 8. 10. 2023 ve 20:53 hodin doručeny do datové stránky od společnosti [právnická osoba] listiny označené jako lékařský posudek a výměnný list, v nichž bylo uvedeno, že žalovaný je neschopen se účastnit po dobu 10 dnů mj. soudních jednání. Tyto listiny nebyly podepsány jakoukoli osobou a datová zpráva byla podepsána elektronickým podpisem společnosti [právnická osoba] Žalovaný se přitom měl dostavit na pohotovost se silným bušením srdce, točením hlavy a pocitu závaží na hrudi. Hospitalizaci odmítl a byl pouze poučen o nutné úpravě životosprávy.

20. I z lékařské zprávy ze dne 8. 10. 2023 tak nevyplývá, že by měl vážnější zdravotní potíže. Lékař mu nepředepsal ani žádné léky a ani nebyl v dočasné pracovní neschopnosti.

21. Žalovaný sám nijak soud I. stupně nekontaktoval, neomluvil se a o odročení ústního jednání nepožádal, a to ani dodatečně. Přitom žalovaný má datovou schránku ID [číslo], je tedy nevěrohodné jeho tvrzení, že by místo žádosti o odročení odeslané z jeho datové schránky k příslušné spisové značce dva dny opakovaně telefonoval na soud, aby mohl mluvit s pracovnicí ústředny.

22. Přitom podle ustálené judikatury za důležitý důvod, pro který účastník může požádat o odročení jednání (aniž by v souzené věci žalovaný požádal), je třeba ve smyslu ustanovení § 101 odst. 2 věty druhé o. s. ř. považovat jak takovou okolnost (událost), která účastníku objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání zúčastnit se jednání, tak i okolnost účastníkem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka - za důležitou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1302/2001). Důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání (§ 101 odst. 3 o. s. ř.), soud posuzuje vždy s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení ve své žádosti uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3358/2007).

23. Příčina, pro kterou žalovaný zmeškal jednání ve věci, musí mít s ohledem na její povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných důvodů aspekt ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci omluvit). Omluvitelným důvodem jsou nejen události objektivního charakteru, ale i okolnosti žalovaným způsobené či jinak zaviněné, jestliže je lze v dané situaci považovat za omluvitelné – za důvod ospravedlňující zmeškání jednání. Samotný omluvitelný důvod musí být vždy uplatněn ve vztahu ke konkrétnímu jednání. Omluva účastníka je důvodná jen tehdy, jestliže jsou soudu oznámeny konkrétní údaje o tom, proč se nemůže jednání zúčastnit, zejména jaké jiné konkrétní okolnosti mu brání v účasti, kdy se o nich dozvěděl, a že časovou kolizi nebylo možné vyřešit jinak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.1.2011, sp. zn. 26 Cdo 3443/2010). Soudy musí brát v úvahu rovněž např. předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se eventuálně vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd.

24. Žalovaný se přitom k žalobě vyjádřil podrobně v odůvodnění odporu ze dne 12.7.2023 na č.l. 32 spisu.

25. Soud I. stupně zcela v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, když žalovaný o odročení ústního jednání z důležitého důvodu nepožádal.

26. Řízení není postižené závažnou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a není důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí podle ust. § 219 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

27. Ohledně právního hodnocení soudem I. stupně, odvolací soud se ztotožňuje s jeho závěrem, že podle ust. § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, se zákon o mezinárodním právu soukromém použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. V souladu s tímto ustanovením a rovněž s čl. 73 odst. 3 nařízení Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (tzv. Brusel I bis), má přednost při stanovení pravomoci – příslušnosti soudů smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 12. 8. 1982 vyhlášená sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 95/1983 Sb. m. s Tato smlouva nestanoví žádná pravidla pro určení příslušnosti soudů k rozhodování sporů vyplývajících ze závazkových právních vztahů, a proto se ke stanovení pravomoci – příslušnosti soudu k projednání této věci použijí ustanovení nařízení Brusel I bis jako přímo použitelného předpisu Evropské unie. Základním (obecným) pravidlem pro založení příslušnosti soudu podle čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení je, že bez ohledu na jeho státní příslušnost musí být žalovaný, který má bydliště v členském státě, žalován v tomto státě, není-li výslovně nařízení uvedeno jinak. V souzené věci má žalovaný bydliště na území České republiky, a proto může být žalován u soudů České republiky a české soudy jsou tak příslušné k projednání a rozhodnutí ve věci.

28. Rozhodné právo pro daný závazkový vztah se určí v souladu s § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, podle nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, neboť smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 12. 8. 1982 vyhlášená sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 95/1983 Sb. m. s. žádné kolizní normy pro závazkové vztahy neobsahuje. Podle čl. 4 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení se smlouva o poskytování služeb řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště, tedy právem českým.

29. Pokud žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že chce uplatnit proti pohledávce žalobce na vrácení zálohy hodnotu jím poskytnutého plnění, jedná se o zcela neurčité tvrzení, z něhož nevyplývá, co údajně pro žalobce obstaral a kdy mu výsledky své práce předal. Přitom toto tvrzení již od základu je nevěrohodné, jelikož z činnosti soudu podle ust. § 121 o.s.ř. je známa skutečnost, že žalovaný je v úpadku (již podruhé) od 10.7.2019 a od 1.9.2020 v konkursu, který je projednáván jako nepatrný. Konkursní řízení doposud nebylo skončeno a je vedeno u Městského soudu v [místo] pod sp.zn. [spisová značka], když do něj byly přihlášeny pohledávky ve výši 149 970 076,06 Kč a uznány pohledávky ve výši 35 610 516,07 Kč, z toho 21 534 703, 35 Kč pohledávky zajištěných věřitelů. Žalovaný také nemá živnostenské oprávnění, takže nemůže na území ČR vyvíjet žádnou podnikatelskou činnost, tedy ani zpracovávání, revizi projektové dokumentace nebo poskytování jakýchkoli služeb, natož v řádu tvrzených miliónů Kč.

30. Podle § 2430 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jako „o. z.“), se příkazní smlouvou příkazník zavazuje obstarat záležitost příkazce.

31. Podle § 1981 o. z. stranám je na vůli ujednat si zánik závazku, aniž bude zřízen závazek nový.

32. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

33. Podle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

34. Účastníci uzavřeli dne 22. 1. 2020 smlouvu příkazní podle ust. § 2430 o.z. a na jejímž základě se žalovaný zavázal obstarat pro žalobce stavební povolení na výstavbu budovy na pozemku žalobce. Žalobce zaplatil žalovanému zálohu na odměnu ve výši 500 000 Kč. Následně se žalobce s žalovaným dne 1. 3. 2020 písemně dohodli na zániku závazku podle ust. § 1981 o.z. Součástí dohody bylo vypořádání zálohy poskytnuté žalobcem žalovanému a žalovaný se zavázal vrátit žalobci přijatou částku 500 000 Kč do 15. 3. 2020. Žalovaný žádné vzájemné plnění v dohodě neuplatnil (§ 2993 o. z.). Žalovaný v souladu s ust. § 2053 o. z. dne 10. 9. 2020 písemně uznal svůj dluh vůči žalobci na vrácení zálohy 500 000 Kč a zavázal se jej splnit do 5. 10. 2020 a ani žalovaný netvrdil, že by tuto povinnost, byť částečně splnil. Proto soud I. stupně nepochybil, pokud žalobě co do částky 500 000 Kč vyhověl.

35. Odvolací soud však nemůže souhlasit s právním hodnocením soudu I. stupně ohledně částky 451 500 Kč.

36. Podle ust. § 555 odst. 1 o.z. právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.

37. Podle ust. § 556 odst. 1 o.z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.

38. Podle ust. § 556 odst. 2 o.z. při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

39. Podle ust. § 557 odst. 1 o.z. připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první.

40. Stanoví-li zákon, že právní jednání je třeba posoudit podle jeho obsahu, znamená to, že je třeba nejprve zjistit, co je obsahem právního jednání. Přitom „posouzením“ právního jednání se rozumí nejspíš jeho hodnocení jako právního důvodu určitých právních následků.

41. Stanovení pravidla, že právní jednání je třeba posoudit podle jeho obsahu, znamená ale také pokyn, že vykládající (zejména soud) se nesmí nechat svést případným označením právního jednání, popř. ani jeho výslovným podřazením pod určitý typ závazku. Jinak řečeno: rozhodující je obsah právního jednání, nikoli jeho označení (falsa demonstratio non nocet). To zdaleka neplatí jen pro smlouvy (obligace).

42. Právní teorie není zcela jednoznačná, pokud jde o to, co se rozumí obsahem právního jednání. Zpravidla se obsahem určitého (konkrétního) právního jednání rozumí určení práv a povinností, které na základě právního jednání mají vzniknout, změnit se nebo zaniknout. Obsahem právního jednání je ale také možné rozumět to, co se jinak označuje jako „složky právního jednání“, tj. jeho součásti různé kvality, a tudíž i různého vlivu na práva a povinnosti jako následky právního jednání (§ 1746 o.z.).

43. Účelem výkladu obsahu právního jednání je vždy nalezení skutečné vůle jednajícího.

44. Složitější situace může nastat, je-li právně jednáno konkludentně, tj. jinak než výslovně, nicméně způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, jakou vůli chtěl jednající vyjádřit, resp. projevit (§ 546). V těchto případech je interpretační zadání zvlášť důležité, protože – vzhledem k pravidlu in favorem negotii (§ 574) - by i tady měl být výklad právního jednání veden snahou zjistit obsah existujícího právního jednání.

45. Obsah právního jednání může vykládající zjišťovat jakýmkoli způsobem, může použít i speciálních způsobů výkladů, totiž výkladu jazykového, gramatického, logického, systematického, popř. také historického. Použití historického výkladu bude namístě především tam, kde vykládajícímu nestačí vyložit použitá slova v jejich vzájemné rozumné souvislosti, ale musí najít smysl právního jednání (výslovně srov. např. § 133 BGB). Nejednou může k náležitému zjištění obsahu právního jednání, resp. skutečné vůle jednajícího, přispět výklad teleologický. Jak pro odlišení věcněprávního a obligačněprávního jednání, tak pro rozlišení mezi jednotlivými typy závazků může právě zjištění sledovaného hospodářského účelu hrát významnou roli.

46. Při výkladu právního úkonu za použití interpretačních pravidel nelze již učiněný právní úkon doplňovat, měnit či nahrazovat jiným, neboť základním účelem výkladu je zjištění skutečné vůle jednajícího, která nachází svůj výraz v obsahu právního úkonu. Přitom se (obvykle) obsah právního úkonu zjišťuje ze slovního vyjádření. V obecné rovině se může stát, že slovní znění není vždy jednoznačným vodítkem ke zjištění skutečného obsahu projevu vůle, a proto je třeba brát zřetel i na ostatní okolnosti, za kterých byl projev vůle učiněn, což znamená potřebu vzít v úvahu i textový rámec – kontext celkového ujednání stran (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 1005/2007.

47. Při výkladu právního úkonu lze na vůli toho, kdo úkon učinil, usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování smluvních stran (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Odon 95/1997).

48. Žalovaný podepsal žalobcem vypracovaný „záruční dopis“, v němž je uvedeno, že „se v případě nevrácení uvedených peněžních prostředků ve lhůtě do 5. října 2020 zavázal zaplatit penále ve výši 0,1 procent za každý den prodlení“. Po podepsání této listiny žalovaným žalobce vyzval dne 16. 8. 2022 žalovaného k zaplacení dlužné částky ve výši 500 000 Kč „včetně úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně od 6. 10. 2020 do zaplacení“.

49. Smluvní pokuta je přitom zařazena mezi způsoby utvrzení dluhu (viz. § 2048 a násl. o.z.) a nikoliv zajištění, což znamená, že se nejedná o institut, který by zvyšoval možnost uspokojení dlužníka buď jistotou, která má určitou vyčíslitelnou hodnotu (např. zástavní právo) či dával věřiteli možnost požadovat plnění i po jiném subjektu (např. ručení), ale posiluje postavení věřitele jiným způsobem – tedy utvrzuje dluh.

50. Smluvní pokuta je dle občanského zákoníku koncipována tak, aby konzumovala nárok na náhradu škody a byla tak paušalizovanou náhradou škody, přičemž bude-li taková paušalizovaná náhrada sjednána jako nepřiměřeně vysoká, bude ji možno na návrh dlužníka moderovat, a to až do výše vzniklé škody. K uplatnění smluvní pokuty se nebude vyžadovat zavinění porušení zajišťované povinnosti. Vzhledem k dispozitivnosti právní úpravy občanského zákoníku však zákon tuto úpravu stranám nenutí a dává jim možnost sjednat si smluvní pokutu tak, jak bude vyhovovat jim, tedy např. stejně, jako je tomu za současného právního stavu.

51. Ze slovního výkladu „záručního dopisu“, který psal žalobce a podepsal žalovaný, z obvyklého (jazykového, gramatického i logického) významu slova penále v občanskoprávních vztazích, které žalobce konkludentně odsouhlasil, jakož i z následného jednání žalobce (dopis ze dne 16.8.2022) vyplývá, že účastníci si sjednali smluvní úrok z prodlení, nikoli smluvní pokutu.

52. Přitom podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

53. Účastníci si tak mohli sjednat výši úroku z prodlení. Ze slovního výkladu i následného chování žalobce pak vyplývá, že účastníci si sjednali (ze strany žalovaného písemně, ze strany žalobce konkludentně) úrok z prodlení.

54. Žalobce však v žalobě (viz znění žaloby i žalobního petitu) požadoval smluvní pokutu, která nebyla mezi stranami sjednána a nemůže mu tak být přiznána.

55. Proto odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve vyhovujícím výroku I. napadené rozhodnutí změnil tak, že co do částky 451 500 Kč se žaloba zamítá a ve zbylé části jej jako věcně správný potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil (výrok I.).

56. O povinnosti zaplatit soudním poplatek za odvolací řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 2 odst. 3 věta první zákona č. 549/1991Sb., o soudních poplatcích, když žalovaný byl od soudního poplatku osvobozen. Samotnou výši pak stanovil z částky 451 500 Kč podle ust. § § 6 odst. 1 téhož zákona ve spojení s položkou 1 písm. b) přílohy k témuž zákonu. Lhůtu k plnění pak stanovil obecnou podle ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. (výrok II.).

57. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 2 ve spojení s ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., když úspěch a neúspěch žalobce a žalovaného je přibližně stejný, a proto žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III.).