o určení vlastnického práva

1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. [číslo] o výměře 1 426 m², pozemku parc. č. [číslo] o výměře 874 m², pozemku parc. č [číslo] o výměře 1 658 m², pozemku parc. č. [číslo] o výměře 402 m², vše v k. ú. [adresa], a dále vymezených částí pozemku parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] o výměrách 489 + 511 + 298 m² dle grafické přílohy (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení v částce 1 350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě ze dne 17. 1. 2025, kterou se žalobkyně domáhala určení vlastnictví k výše uvedeným nemovitým věcem z důvodu mimořádného vydržení. Nárok odůvodnila tím, že žalobkyně je dlouholetý držitel (od roku 1991) uvedených nemovitých věcí, k nimž vydržela vlastnické právo. Žalobkyně je kromě jiného výlučným vlastníkem následujících nemovitých věcí: a) budovy [adresa], č. p. [číslo], jiná stavba – stavba je umístěná na pozemku parc. č. [číslo], LV č. [číslo], pozemek jiného vlastníka, b) budovy [adresa], bez č.p./č. e., jiná stavba – stavba je umístěná na pozemku parc. č. [číslo], LV č. [číslo], pozemek jiného vlastníka, vše v k. ú. [adresa], obec [adresa], zapsáno na LV č. [číslo] vedeném u KÚ pro [adresa] (dále též jen „budovy“). Uvedené budovy žalobkyně užívá jednak pro své potřeby, zapsaného spolku věnujícího se výchově mládeže a sportovní činnosti, v posledních letech je dále i částečně pronajímá. Vlastníkem budov se žalobkyně stala na základě hospodářské smlouvy ze dne 21. 6. 1991 a současně s nimi začala žalobkyně užívat i předmětné nemovité věci pod těmito budovami, tj. pozemek parc. č. [číslo] o výměře 1 426 m2, pozemek parc. č. [číslo] o výměře 874 m2 vše v k. ú. [adresa], dále i příjezdovou a obslužnou komunikaci na sousedních pozemcích: pozemek parc. č. [číslo] – poměrná část o výměře 489 + 511 + 298 m2, jakož i parkovací plochu na pozemku parc. č. [číslo] o výměře 1 658 m2 a pozemku parc. č. [číslo] o výměře 402 m2 vše v k. ú. [adresa]. Žalobkyně jako jeden z právních nástupců [právnická osoba] působí v předmětném areálu mnohem déle, od 6. 9. 1990, tedy počátek držby předmětných nemovitých věcí je nezbytné datovat v souladu s nabývacím titulem k budovám zapsaným na den 21. 6. 1991. Vlastníkem předmětných nemovitých věcí je poté žalovaná. Žalobkyni není známo, že by žalovaná kdykoliv v předmětném období držbu nemovitých věcí žalobkyní, jakkoliv zpochybňovala. Žalobkyně shledávala naléhavý právní zájem v tom, že jedině na základě soudního rozhodnutí se může žalobkyně domoci toho, aby bylo zavkladováno její vlastnické právo do katastru nemovitostí, tj. aby byl dán do souladu faktický a právní stav.

3. Žalovaná se vyjádřila k žalobě tak, že všechny nemovité věci vznikly z PK parcely č. [číslo] písm. c) kat. území [adresa]. Dřívější vlastnické právo žalobkyně k budovám vyplývá z hospodářské smlouvy ze dne 21. 5. 1991, když v současné době je vlastníkem těchto staveb společnost [právnická osoba] na základě kupní smlouvy se žalobkyní jako prodávajícím ze dne 15. 1. 2025, která však sjednáním této smlouvy bez provedení nabídky vůči žalované v postavení vlastníka zastavěných nemovitých věcí porušila zákonné předkupní právo. Žalovaná proto namítla nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně. Žaloba je též v rozporu s dosavadním postojem žalobkyně, která stále tvrdila, že vlastníkem nemovitých věcí je [právnická osoba]. Tento postoj však žalobkyně v důsledku neúspěšného sporu o určení vlastnického práva vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] nyní zcela změnila a zastává odlišný názor o tom, že se stala vlastníkem z titulu mimořádného vydržení. Žalobkyně se v minulosti domáhala toho, že její postavení k nemovitým věcem je odvozeno od nájemní smlouvy sjednané mezi [právnická osoba]. v postavení pronajímatele a žalobkyní v postavení nájemce ze dne 30. 6. 1998 ve znění dodatku č.1 ze dne 9. 9. 1998, když toto domnělé právo [právnická osoba]. mylně odvozovala od toho, že na ní přešlo právo trvalého užívání k nemovitým věcem od dnes již zaniklého a odlišného právního subjektu, tj. [právnická osoba] pro spolupráci s [právnická osoba] - [právnická osoba] – kterému dle hospodářské smlouvy ze dne 29. 7. 1966 svědčilo k nemovitým věcem právo trvalého užívání. Toto právo však zaniklo se zánikem [právnická osoba]. Právo trvalého užívání k nemovitým věcem svědčící [právnická osoba] dle hospodářské smlouvy ze dne 29. 7. 1966 zaniklo s právním zánikem [právnická osoba], když právo trvalého užívání jako obligační právo nemohlo na právní nástupce [právnická osoba] přejít, tj. jak na [právnická osoba]., tak i na žalobkyni. [právnická osoba]. rovněž nenaplnilo zákonné podmínky pro přechod práva trvalého užívání na vlastnické právo. Za tohoto stavu [právnická osoba]. nemělo právo se žalobkyní sjednávat nájemní smlouvu o užívání nemovitých věcí ze dne 30. 6. 1998, a tak nemohlo mít postavení pronajímatele. Nájemní smlouva tak od počátku musela být neplatná či neúčinná. Žalobkyně tak neměla právní důvod užívání nemovitých věcí. Též nelze ztotožnit stav užívání (bezesmluvního) ze strany žalobkyně k nemovitým věcem se stavem držby vlastnického práva. Nepoctivý úmysl žalobkyně žalovaná rovněž spatřovala i v tom, že žalobkyně měla a mohla vědět a musela mít pochybnosti o tom, že její právní důvod užívání nemovitých věcí z titulu neplatné nájemní smlouvy neexistuje.

4. Soud I. stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že vlastníkem předmětných budov - budovy č. p. [číslo], jiná stavba umístěná na pozemku parc. č. [číslo], LV [číslo], a budovy [adresa] bez č.p./č.e., jiná stavba umístěná na pozemku parc. č. [číslo], LV [číslo], vše v k. ú. [adresa], obec [adresa], zapsaných na LV č. [číslo] vedeném u Katastrálního úřadu pro [adresa], Katastrální pracoviště [adresa], je společnost [právnická osoba], IČO [IČO], sídlem [adresa], na základě kupní smlouvy ze dne 10. 1. 2025 s právními účinky zápisu ke dni 15. 1. 2025. Žalobkyně a společnost [právnická osoba] jsou dvě na sobě nezávislé právnické osoby, ač obě zastupuje [tituly před jménem] [jméno FO] jako statutární orgán.

5. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimovaná a nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitým věcem. Mezi žalobkyní a společností [právnická osoba], IČO [IČO], byla dne 10. 1. 2025 uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva žalobkyně na tuto společnost k budovám, tj. budově č. p. [číslo], jiná stavba umístěná na pozemku parc. č. [číslo], LV [číslo], a budově [adresa] bez č.p./ č.e., jiná stavba umístěná na pozemku parc. č. [číslo], LV [číslo], vše v k. ú. [adresa]. Vklad vlastnického práva společnosti [právnická osoba] k budovám byl do katastru nemovitostí proveden s právními účinky zápisu ke dni 15. 1. 2025. Žaloba žalobkyně byla u soudu podána dne 17. 1. 2025. Žalobkyně tedy jako tehdejší vlastník budov převedla své vlastnické právo k budovám na společnost [právnická osoba], a následně podala žalobu k soudu na určení vlastnického práva k nemovitým věcem, když vlastnické právo k nemovitým věcem dovozovala z titulu mimořádného vydržení právě na základě svého tvrzeného vlastnického práva k budovám, ač již vlastníkem budov nebyla. I v době vydání rozhodnutí pak byla společnost [právnická osoba] stále vlastníkem těchto budov.

6. Žalobkyně tak nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitým věcem dle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, když již sama není vlastníkem budov umístěných na předmětných nemovitých věcech, resp. konkrétně pozemku parc. č. [číslo] a [číslo]. Vlastníkem předmětných budov je s účinností od 15. 1. 2025 právě společnost [právnická osoba] Žalobkyni nesvědčí vlastnické právo k budovám, a nemůže tedy již v důsledku tohoto mít naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem předmětných nemovitých věcí.

7. Soud I. stupně dovodil, že žalobkyně v dané věci nemá naléhavý právní zájem, neboť zde není žádné právo žalobkyně ohroženo a také se její právní postavení nestane nejistým, a to právě z důvodu, že žalobkyně ani v době podání žaloby, ani v době rozhodnutí soudu nebyla vlastníkem předmětných budov. Proto žalobu zamítl.

8. Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 151 odst. l o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky [orgán] č. 254/2015 Sb.

9. Proti tomuto rozhodnutí podal včasné odvolání žalobkyně, které odůvodnila tak, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, na neúplně zjištěném skutkovém stavu a je zatížen vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

10. Namítla, že závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, neboť již není vlastníkem staveb, které se na části těchto pozemků nacházejí, je nesprávný, neboť zaměňuje skutkovou okolnost za právní základ žaloby. Žaloba byla založena na tvrzení, že žalobce je vlastníkem pozemků z důvodu, že nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům mimořádným vydržením podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o.z.“ Vlastnictví staveb představovalo pouze jednu ze skutkových okolností vysvětlujících historický vznik, povahu a rozsah držby.

11. Tvrdila, že naléhavý právní zájem žalobkyně je v projednávané věci zjevně dán. Spočívá v potřebě odstranit rozpor mezi faktickým a evidenčním stavem a vytvořit podklad pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Současně jde o autoritativní vyřešení právní otázky, která je mezi účastníky dlouhodobě sporná a která má bezprostřední význam i pro další navazující spory a majetkové vztahy. Určovací žaloba je v poměrech sporů o vlastnictví nemovitostí standardním prostředkem ochrany práva. Skutečnost, že žalobce již není vlastníkem staveb nacházejících se na části předmětných pozemků, sama o sobě nevylučuje existenci právní nejistoty ohledně vlastnictví pozemků ani potřebu jejího soudního odstranění.

12. Namítla, že napadený rozsudek je současně zatížen vadou spočívající v neúplně zjištěném skutkovém stavu, když soud I. stupně provedl toliko listinné důkazy vztahující se k evidenčnímu stavu nemovitostí a k právní existenci účastníků řízení. Bez provedení dokazování k podmínkám mimořádného vydržení nelze učinit řádný závěr o důvodnosti žaloby. Žalobkyně přitom v žalobě i v dalších podáních výslovně tvrdila a dokládala, že předmětné pozemky drží nepřetržitě od roku 1991, užívá je jako součást funkčního areálu, vykonávala nad nimi správu a faktickou kontrolu, investoval do nich a že vlastník proti této držbě po dlouhou dobu nijak účinně nevystoupil. Soud se s těmito tvrzeními věcně nevypořádal a neprovedl k nim odpovídající dokazování.

13. Vyslovila názor, že otázka vlastnictví předmětných pozemků není otázkou izolovanou ani akademickou, ale představuje klíčovou právní i skutkovou otázku celé skupiny navazujících sporů mezi účastníky, případně subjekty s nimi propojenými. Žalobkyně v této souvislosti poukázala zejména na řízení o vydání bezdůvodného obohacení vedené u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], řízení o odpůrčí žalobě vedené pod sp. zn. [spisová značka], řízení o vydání bezdůvodného obohacení vedené pod sp. zn. [spisová značka], jakož i na probíhající exekuční řízení a současná jednání o možném mimosoudním či smluvním uspořádání vztahů k areálu.

14. Upozornila, že žalobkyně je nadto vystavena i přímému zásahu do své majetkové sféry v důsledku výkonu rozhodnutí. Vedle dalších uplatněných nároků je proti ní vedena exekuce a byl vydán též exekuční příkaz [právnická osoba] v [adresa] ze dne 28. 4. 2026, č. j. [číslo]. Za této situace je zřejmé, že právní a majetkové postavení žalobce je již bezprostředně dotčeno a že otázka vlastnictví k předmětným pozemkům má konkrétní a aktuální význam pro další uspořádání vztahů mezi účastníky.

15. Žalobkyně dále namítla, že v tomto řízení žalovaná tvrdí, že po převodu staveb nemá žalobkyně k předmětným pozemkům právně relevantní vztah, a tudíž postrádá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva. Současně však žalovaná v jiných řízeních vychází z toho, že pozemky a stavby tvoří funkční celek, že užívání areálu pokračuje, že právní režim pozemků je významný pro posouzení hodnoty převáděného majetku a že z užívání pozemků vznikají další nároky z bezdůvodného obohacení. Taková argumentace je vnitřně rozporná. Jestliže žalovaná sama činí otázku vlastnictví a právního režimu pozemků základem dalších řízení a odvozuje z ní další nároky, nemůže současně úspěšně tvrdit, že určení vlastnictví k týmž pozemkům je pro žalobkyni bez právního významu.

16. Žalobkyně rovněž uplatnila vůči České republice nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. v souvislosti s dlouhodobě nevyřešeným majetkovým uspořádáním areálu a důsledky odděleného vlastnictví staveb a pozemků tvořících funkční celek.

17. Žalobkyně dále navrhla, aby odvolací soud podle potřeby provedl či zohlednil zejména tyto listinné důkazy: vyjádření žalobce v řízení vedeném u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], vyjádření žalovaného ve věci odpůrčí žaloby vedené pod sp. zn. [spisová značka], vyjádření žalobce v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], vyjádření žalovaného, v němž je odkazováno na zahájené exekuční řízení, exekuční příkaz [právnická osoba] v [adresa] ze dne 28. 4. 2026, č. j. [číslo], e-mailovou komunikaci mezi právním zástupcem žalobce a [právnická osoba] ohledně navrženého jednání ve dnech 10. 6. 2026 a 17. 6. 2026, a dále komunikaci s [orgán].

18. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

19. Žalovaná považovala napadený rozsudek za věcně správný. Z obsahu čl. III. předmětné žaloby žalobkyně ze dne 16.1.2025 (podané ke dni 17.1.2025) vyplývá její prohlášení, že je výlučným vlastníkem budovy č.p. [číslo] umístěné na pozemku č. parc. [číslo] kat. území [adresa] a současně že je výlučným vlastníkem budovy bez č.p./č.e. na pozemku č. parc. [číslo] kat. území [adresa]. Tyto zastavěné pozemky společně s pozemky č. parc. [číslo], dále č.parc. [číslo] a s částí pozemku č. parc. [číslo], to vše kat. území [adresa] tvoří funkční celek a oplocený areál, který byl do 15.1.2025 bezesmluvně užíván žalobkyní, když všechny tyto pozemky jsou předmětem tohoto řízení o určení vlastnického práva na základě žaloby žalobkyně.

20. Výše uvedené žalobní tvrzení či prohlášení je však v příkrém rozporu s faktickým stavem zápisu do katastru nemovitostí pro LV č. [číslo] k.ú. [adresa] z nějž vyplývá, že v době podání této žaloby, tj. ke dni 17.1.2025 žalobkyně nebyla vlastníkem budov na pozemku č. parc. [číslo] a na pozemku č. [číslo] kat. území [adresa]. Stav vlastnického práva k výše uvedeným budovám ke dni podání žaloby považovala žalovaná za podstatnou okolnost a nelze jej podle ní zhojit. S tímto vlastnictvím bylo do 15.1.2025 spojeno i bezesmluvní užívání všech pozemků tvořící funkční celek ze strany žalobce, jež jsou předmětem žaloby.

21. Žalovaná se plně ztotožnila s právním hodnocením soudu I. stupně uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku o tom, že na straně žalobce nemohl být naléhavý právní zájem a aktivní legitimace k podání této určovací žaloby. Skutečnosti a tvrzení uvedená v odvolání žalobkyně pak žalovaná shledala s ohledem na zjištěný stav za nedůvodná a nepodstatná pro naplnění závěru o tom, že by na straně žalobkyně bylo ke dni podání žaloby ohroženo její vlastnické právo. Rovněž žalovaná neshledala důvody pro závěr, že by právní postavení žalobkyně se mohlo stát nejistým. Nejsou tak naplněny důvody pro vyhovění odvolacímu návrhu ze strany žalobkyně.

22. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

23. Po zjištění, že odvolání je přípustné (a contrario § 202 o. s. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu napadeném odvoláním, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

24. Soud prvního stupně si opatřil dostatek skutkových zjištění zákonně provedeným dokazováním pro rozhodnutí ve věci samé a skutkový stav pak nedoznal žádných změn ani v odvolacím řízení.

25. Odvolací soud se pak ztotožnil i s právními závěry soudu I. stupně.

26. Dle § 1105 o. z. převede-li se vlastnické právo k nemovité věci zapsané ve veřejném seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu.

27. Dle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

28. Primární povinnost (břemeno) tvrdit a prokazovat tíží žalobce, neboť právě on se dovolává prvotní právní normy, na jejímž základě vznáší svůj požadavek (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp .zn. 22 Cdo 4397/2007). Ustanovení § 101 odst. 1 o.s.ř. je výrazem zásady „právo svědčí bdělým“ a ve spojení s § 120 o.s.ř. je stanoveno, že ve sporném řízení je soud při vyhledávání podstatných faktů pasivní.

29. Jestliže dle žalobních tvrzení žalobkyně dovozovala z titulu mimořádného vydržení právě na základě svého tvrzeného vlastnického práva k budovám a jejich užívání, nesvědčí jí aktivní věcná legitimace k podání žaloby, jestliže vlastníkem těchto budov již v době podání žaloby nebyla. [právnická osoba] podle § 1105 o.z. nabyla vlastnictví ke dni 15.1.2026. K tomuto dni tak pozbyla aktivní legitimaci k podání žaloby založenou na jejích žalobních tvrzeních.

30. V žalobních tvrzeních žalobkyně tvrdí, že předmětné pozemky užívala z titulu vlastnictví staveb uvedených v žalobě, když spolu tvoří jeden funkční celek. Jestliže pozbyla vlastnictví budov, nemá tak (na podkladě žalobních tvrzení) aktivní věcnou legitimaci k podání této žaloby.

31. Pro závěr, zda je na určení právního vztahu nebo práva naléhavý právní zájem, je rozhodný stav v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí, tedy nikoli minulý stav – např. před 15.1.2026 (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Obecně naléhavý právní zájem může pominout i během řízení.

32. Soud může žalobu zamítnout pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, aniž by se účastníku předem dostalo poučení o povinnosti tvrdit a prokazovat naléhavost právního zájmu dle § 118a odst. 1 až 3 za situace, kdy je nedostatek naléhavého právního zájmu s ohledem na okolnosti případu zcela zjevný (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 450/2000).

33. Určovací žaloba neslouží ani jako prostředek k odvrácení exekuce (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2953/2007).

34. Přitom pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, nevytváří překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění vycházející ze stejného skutkového základu. Jestliže soud rozhodující o žalobě na plnění řeší předběžnou otázku, kterou výslovně řešilo určovací řízení, musí se s existencí určovacího rozsudku vyrovnat a odchýlit se od něho jen ve výjimečných a odůvodněných případech (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1963/2009 nebo sp. zn. 32 Cdo 578/2016).

35. Naopak ovšem platí, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah vycházející z téhož skutkového základu je či není (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 644/2011).

36. Naléhavý právní zájem podle § 80 o.s.ř. pak na straně žalobkyně také není dán, jelikož žalobkyní uváděná soudní nebo dokonce exekuční řízení (o vydání bezdůvodného obohacení vedené uMěstského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], řízení o odpůrčí žalobě vedené pod sp. zn. [spisová značka], řízení o vydání bezdůvodného obohacení vedené pod sp. zn. [spisová značka], jakož i probíhající exekuční řízení) nemohou mít vliv na naléhavý právní zájem žalobkyně, která budovy v areálu převedla na jinou osobu. Samozřejmě již vůbec naléhavý právní zájem nelze spatřovat v existenci exekučního příkazu [právnická osoba] v [adresa] ze dne 28. 4. 2026, č. j. [číslo], natož v jednání o možném mimosoudním či smluvním uspořádání vztahů k areálu. Při rozhodování o žalobách o vydání bezdůvodného obohacení pak otázka vlastnictví byla vyřešena jako tzv. prejudiciální otázka.

37. Na pravomocná soudní rozhodnutí pak nemůže mít vydání rozhodnutí v této věci žádné právní důsledky, natož na exekuční řízení.

38. Za této situace nemůže obstát závěr odvolatele, že právní postavení žalobce je nejisté a ohrožené. Naopak je zřejmé, že právní a majetkové postavení žalobce je již vyřešeno uzavřením kupní smlouvy.

39. Lze souhlasit i se soudem I. stupně, že jí nesvědčí ani naléhavý právní zájem podle § 80 o.s.ř.

40. Při nedostatku naléhavého právního zájmu soud nezkoumá ostatní věcné aspekty žaloby a žalobu zamítne (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1121/2011). Proto je nedůvodná i námitka odvolatele, že soud I. stupně neprováděl dokazování ke zjištění, zda došlo k vydržení.

41. Odvolací soud tak shledal všechny odvolací námitky žalobkyně za nedůvodné.

42. Proto odvolací soud podle § 219 o.s.ř. rozhodnutí soudu I. stupně v zamítavém výroku I. potvrdil.

43. Naopak u výroku o nákladech řízení se odvolací soud zcela neztotožnil s názorem soudu I. stupně, když sice správně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že ve věci zcela úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení, ale odvolací soud však v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou [orgán] č. 254/2015 Sb., když dle § 2 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) a c) uvedené vyhlášky dospěl k závěru, že náleží žalované za úkon 300 Kč. V předmětné vyhlášce není uveden jediný odkaz na jinou vyhlášku [orgán], tedy ani na vyhlášku č. 177/1996 Sb. [orgán] explicitně a jednoznačně vyjádřilo úmysl stanovit výši náhrady za úkon ve výši 300 Kč a tuto výši nezměnilo ani v souvislosti s novelizací jiné vyhlášky (téhož [orgán]), která se vztahuje na advokáty (vyhláška č. 177/1996 Sb.). Nejedná se o návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř., ale o stanovení výše náhrady vyhláškou na základě zákonného zmocnění. Nejde tak ani o žádnou vzniklou mezeru v právu (výše je upravena právním předpisem), kterou by bylo zapotřebí vyplnit nějakou „analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího“, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat místo vyhláškou stanovených 300 Kč částku 450 Kč.

44. Ostatně i soudem I. stupně uváděné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2638/2025 je v poměrech rozhodování Nejvyššího soudu spíše výjimečným, když i v pozdějších rozhodnutích Nejvyššího soudu byla přiznávána nezastoupenému účastníkovi částka 300 Kč za úkon (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.2.2016, č.j. 26 Cdo 2642/2025-170, nebo ze dne 14.4.2026, č.j. 30 Cdo 502/2026-160).

45. Odvolací soud tedy ve výroku II. o nákladech řízení rozhodnutí soudu I. stupně změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. co do výše nákladů řízení na částku 900 Kč, jinak jej též potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

46. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 224 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a vzhledem k tomu, že žalovaná byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, přiznal jí náklady v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití § 2 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) a c) vyhlášky [orgán] č. 254/2015 Sb., za sepis vyjádření k odvolání, přípravu ústního jednání a účast na ústním jednání dne 26.5.2026, tedy 3x300 Kč, celkem 900 Kč.

47. Splatnost pak odvolací soud určil v obecné pariční lhůtě podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.