o 336 508,04 Kč

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 122 902,59 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalobu s tím, aby žalovaným bylo uloženo společně a nerozdílně zaplatit částku 213 605,45 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaní společně a nerozdílně zaplatili částku 336 508,44 Kč, představující kapitalizovaný úrok z prodlení za období od 31. 5. 2014 do 29. 8. 2014. Uvedený úrok z prodlení byl vypočten ze zesplatněné pohledávky vzniklé na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 4. 8. 2011, podle níž žalobkyně poskytla žalovaným úvěr ve výši 8 000 000 Kč. Vzhledem k prodlení žalovaných se splácením byl úvěr ke dni 30. 5. 2014 zesplatněn, přičemž výše celkové pohledávky činila 16 766 833,15 Kč. Tato částka se skládala z nesplacené části jistiny ve výši 7 714 895,08 Kč, úroku z úvěru po splatnosti ve výši 675 841,55 Kč, sankcí po splatnosti ke dni 30. 5. 2014 ve výši 163 052,81 Kč, poplatku za vedení účtu za květen 2014 ve výši 3 200 Kč, budoucích úroků z úvěru do konečného splacení ve výši 7 501 993,71 Kč, budoucích poplatků za vedení účtu ve výši 662 400 Kč a záporného zůstatku na bankovním účtu ve výši –45 450 Kč. Část této pohledávky ve výši 8 291 630,70 Kč byla žalobkyní uplatněna v exekučním řízení vedeném soudním exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO] pod sp. zn. [spisová značka], a to na základě notářského zápisu s přímou vykonatelností. Dne 27. 5. 2024 žalobkyně v rámci uvedeného řízení rozšířila exekuční návrh tak, že navrhla vymáhání celé zesplatněné pohledávky ve výši 16 766 833,15 Kč. Předmětem nalézacího řízení však byla výlučně pohledávka na zaplacení uvedeného úroku z prodlení ve výši 336 508,44 Kč, který nebyl žalovanými uhrazen ani po opětovných výzvách k plnění, včetně předžalobní výzvy ze dne 26. 3. 2024. Žalobkyně také tvrdila, že při sjednávání úvěru prověřovala úvěruschopnost žalovaných tak, že žalovaní předložili čestné prohlášení o veškerých svých dalších závazcích, a že doložili vlastnické právo k nemovitostem, tvořícím předmět zajištění úvěru a oddací list. Žalovaní v V. článku všeobecných obchodních podmínek smlouvy výslovně prohlásili, že veškeré předložené doklady jsou pravdivé a platné, že jsou schopni dostát svým závazkům, nenacházejí se v insolvenci ani exekuci a nemají žádné závazky po splatnosti. Potvrdili rovněž správnost soupisu majetku a závazků a vlastnictví nemovitosti, což si navíc žalobkyně sama ověřila v příslušných veřejných rejstřících. O úvěruschopnosti žalovaných vypovídá i skutečnost, že úvěr ze začátku řádně spláceli a dokonce požádali o vyčíslení pro případ předčasného splacení.

3. Žalovaní se k žalobě nijak nevyjádřili.

4. Žalovaní jsou občany [stát] a vzhledem k tomu že Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a [název] socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních (Praha, 12. 10. 1982; č. [Anonymizováno]/1984 Sb.) právní vztah, který je předmětem řízení neupravuje, dovodil soud I. stupně pravomoc k projednání věci z čl. 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Z ust. § 87 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém dovodil, že rozhodným právem je právo české.

5. Soud I. stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu, z nějž vyplývaly skutečnosti uvedené v bodě 1 napadaného i tohoto rozsudku s tím, že na úvěr žalovaní zaplatili 1 808 220 Kč. V rámci prověřování úvěruschopnosti žalovaní předložili čestné prohlášení o veškerých svých dalších závazcích a doložili vlastnické právo k nemovitostem, tvořícím předmět zajištění úvěru a oddací list. V čl. V. všeobecných obchodních podmínek ke smlouvě výslovně prohlásili, že veškeré doklady (mj. o bezdlužnosti, schopnosti splácet úvěr, vlastnické tituly k předmětu zajištění) jsou pravdivé a platné a že jsou připraveni a schopni veškeré své závazky z titulu uzavřené smlouvy splnit. Potvrdili také, že se nenacházejí v insolvenci, exekuci ani úpadkové situaci a že nemají žádné jiné nevypořádané závazky po splatnosti. Potvrdili i správnost a platnost jimi vyhotoveného soupisu majetku a závazků. Že jsou žalovaní vlastníky nemovitosti a že se nenacházejí v žádném z veřejně dostupných rejstříků (exekuční, insolvenční) si i sama žalobkyně ověřila.

6. Po provedeném dokazování soud I. stupně s odkazem na § 497 zákona č 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obchodní zákoník“), § 502 odst. 1, § 503 odst. 1 a 2, § 504, § 506 obchodního zákoníku, § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), § 39, § 451 odst. 1 a 2, § 457 obč. zák., § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 a na rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/19 dovodil, že smlouva o úvěru ze dne 4. 8. 2011 je neplatná pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák., neboť žalobce řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaných. Podle soudu I. stupně nemohl obstát ani argument žalobkyně o tom, že se úvěruschopností žalovaných dostatečně zabývala, neboť žalovaní úvěr nejprve řádně spláceli. Své povinnosti zkoumat úvěruschopnost případných dlužníků má totiž věřitel dostát před poskytnutím úvěru a nikoliv se, až následně, splněním této povinnosti zaštiťovat podle toho, zda a po jakou dobu dlužník úvěr splácel (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22).

7. Vzhledem ke skutečnosti že soud I. stupně považoval smlouvu o úvěru za neplatnou podle § 39 obč. zák., dovodil, že žalovaní jsou povinni žalobkyni vrátit dle § 451 a § 457 obč. zák. bezdůvodné obohacení, které tvoří částka, kterou jim poskytla jako úvěr, s tím, že nebylo možné přihlížet k příslušenství, které si účastníci smlouvy sjednali zaplatit v neplatných smluvních ujednáních. Žalovaným byl poskytnut úvěr ve výši 8 mil. Kč, na který žalovaní zaplatili 1 808 220 Kč a byli tak žalobkyni povinni vrátit částku ve výši 6 191 780 Kč.

8. Žalobkyně požadovala úrok z prodlení v zákonné výši za dobu od 31. 5. 2014 (zesplatnění) do 29. 8. 2014 z částky přesahující 16 mil. Kč dle § 517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s § 1 nař. Vlády č. 142/1994 Sb. Žalobkyně tak měla nárok na zaplacení úroků z prodlení pouze z částky 6 191 780 Kč, které za období od 31. 5. 2014 do 29. 8. 2014 činily 122 902,59 Kč. Co do uvedené částky tak shledal soud I. stupně žalobu důvodnou a ve zbývající části žalobu zamítl.

9. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., s tím, že v řízení úspěšnějším žalovaným náklady řízení nevznikly.

10. Proti výroku II a III napadeného rozsudku podal žalobce odvolání, ve kterém namítal, že v okamžiku sjednání smlouvy o úvěru byla schopnost žalovaných úvěr splácet mezi účastníky nesporná. Žalobce ověřil veškeré okolnosti a skutečnosti, ke kterým měl ze svojí pozice přístup, kontrolovala rejstříky exekucí, rejstřík insolvencí a registr dlužníků, ve kterých žalovaní neměli žádný záznam, sami žalovaní svou schopnost úvěr splácet potvrdili, výslovně prohlásili, že doklady o bezdlužnosti a schopnosti splácet úvěr jsou pravdivé a platné, čestně prohlásili, že se nenacházejí v insolvenci, exekuci ani úpadkové situaci a nemají žádné nevypořádané závazky po splatnosti. Žalobce neměl jinou objektivní možnost, jak prověřit dané údaje než dotazem na žalované. Přihlédnuto by však především mělo být ke skutečnosti, že žalovaní úvěr po několik let řádně spláceli (uhradili téměř 2 000 000 Kč) a hodlali úvěr zaplatit jednorázovou splátkou. Podle smlouvy bylo možné přistoupit k odkladu splátek, snížení splátek a bylo na žalovaných, aby se žalobcem náležitě komunikovali. Neschopnými úvěr splácet se žalovaní stali až v průběhu času z důvodů výlučně na jejich straně. Pokud by za těchto okolností byla smlouva o úvěru shledána neplatnou, těžili by žalovaní ze svého jednání v rozporu se smlouvou. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že by žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalovaným uložil zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů.

11. Žalovaný č. 1) k odvolání žalobce uvedl, že napadený rozsudek považuje za věcně správný. Nesouhlasil s argumentací žalobce, že absolutní neplatnost smlouvy ve smyslu ust. § 39 obč. zák. lze zhojit částečným splacením úvěru a poukázal na to, že to byl sám žalobce, který zneužil své postavení podnikatele coby odborníka a profesionála a svým nepoctivým jednáním způsobil neplatnost smlouvy, když smlouva obsahovala i neplatnou prorogační doložku. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalovanému č. 1) náhradu nákladů odvolacího řízení.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

13. Soud I. stupně správně dovodil, že ve věci je dána pravomoc českých soudů, ta však nevyplývá z § 6 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ale z čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění) (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 30. 9. 2021, ve věci C296/20, Commerzbank AG proti E. O.)

14. Soud I. stupně také správně dovodil, že rozhodným právem je české právo, to však nevplývá z čl. § 87 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ale z čl. 6 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).

15. Podle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění do 24. 2. 2013 (smlouva byla uzavřena dne 4. 8. 2011) věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Podle ust. § 9 odst. 2 Podle ust. § 9 odst. 3 uvedeného zákona spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Podle ust. § 9 odst. 4 uvedeného zákona pokud je důvodem neposkytnutí spotřebitelského úvěru výsledek vyhledávání v databázi umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, věřitel okamžitě a bezplatně spotřebitele vyrozumí o tomto výsledku a sdělí mu údaje o použité databázi.

16. Podle ust. § 39 obč. zák. § 39 neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

17. Soud I. stupně zcela správě uzavřel, že smlouva o úvěru ze dne 4. 8. 2011 byla neplatná, a to zcela v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18 a rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22), a proto žalobci náležel pouze úrok z prodlení z nezaplacené jistiny ve výši 6 1917 80 Kč představující bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 451 obč. zák. za dobu od 30. 5. 2014 do 29. 8. 2014 ve výši 122 902,59 Kč.

18. Odvolací soud nicméně navíc poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž Nejvyšší soudu uvedl, že: „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“

19. V nálezu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV.ÚS 702/20 pak Ústavní soud pak vyjádřil názor, že: „ je povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů před uzavřením smlouvy ověřit úvěruschopnost spotřebitele pod možnou sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy (srov. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Obecné soudy mají povinnost zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení této povinnosti poskytovatelem úvěru (srov. shora citovaný rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance).“

20. V daném případě odvolací soud neměl za to, že by bylo na místě vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, na který poukázal žalobce v odvolání a v němž Nejvyšší soud vyjádřil závěr, že smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut). V uvedené věci se totiž jednalo o případ, kdy dlužník úvěr splatil zcela. V právě projednávané věci však tomu tak nebylo, jak vyplynulo z dokazování před soudem I. stupně, neboť žalovaní zaplatili z poskytnuté částky 8 000 000 Kč jen 1 808 220 Kč.

21. V projednávané věci naopak odvolací soud vycházel z pozdějšího a, podle názoru odvolacího soudu na danou věc přiléhavějšího rozsudku Soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2024, C -755/22, v němž Soudní dvůr EU uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.

22. Závěr soudu I. stupně o neplatnosti smlouvy o úvěru byl tedy zcela správný.

23. Z důvodů shora uvedených postupoval odvolací soud podle § 219 o. s. ř. a zamítavý výrok II rozsudku soudu I. stupně potvrdil z důvodů v něm uvedených, včetně věcně správného výroku III o nákladech řízení.

24. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., a tyto byly přiznány v odvolacím řízení plně úspěšnému žalovanému č. 1) Náklady žalovaného č. 1) sestávají z nákladů zastoupení advokátem, které tvoří odměna stanovená z tarifní hodnoty 213 605,45 Kč, tj. z částky, která byla předmětem odvolacího řízení, když co do částky 122 902,59 Kč, ve vztahu ke které bylo žalobě vyhověno, výrok I napadeného rozsudku, již nabyl právní moci, a to s ohledem na znění ust. § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), podle kterého platí, že se považuje za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soud, ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5099/2017. V době započetí úkonu právní zástupkyně žalovaného č. 1) dne 20. 3. 2025 činil předmět řízení již jen 213 605,45 Kč (nikoliv 336 508,04 kč, jak uváděla zástupkyně žalovaného č. 1) ve vyčíslení nákladů řízení ze dne 23. 5. 2023). Odměna za jeden úkon právní služby tak činí důe § 6 odst. 1 a § 7 a. t. částku ve výši 9 180 Kč. Žalovanému č. 1) vznikl nárok na úhradu odměny advokáta za pět úkonů právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., nahlížení do spisu dne 24. 3. 2025 dle § 11 odst. 1 písm. f) a. t. ve spojení s ust. § 11 odst. 3 a. t., vyjádření k odvolání ze dne 29. 4. 2025 dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., poradu s žalovaným č. 1) dne 6. 5. 2025 dle § 11 odst. 1 písm. c) a. t., účast na jednání odvolacího soudu dne 13. 5. 2025 dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., k níž náleží pět paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. Další část náhrady nákladů řízení tvoří daň z přidané hodnoty ve výši 21 % dle ust. § 137 o. s. ř ve výši 10 111,50 Kč Celkové náklady řízení žalovaného č. 1) činí částku ve výši 58 261,50 Kč