o zdržení se protiprávního jednání, o náhradu újmy a o vydání bezdůvodného bohacení

1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala nároků, které jsou uvedeny ve výroku. Svou žalobu odůvodnila tím, že je provozovatelkou celoplošných televizních programů [Program žalobkyně], [Program žalobkyně], [Program žalobkyně], [Program žalobkyně], [Program žalobkyně] a [Program žalobkyně]. Žalovaná prostřednictvím své mobilní aplikace [Anonymizováno] poskytuje veřejnosti služby živého sledování televizního vysílání a zpětného zhlédnutí již odvysílaných pořadů. Dne [datum] žalovaná získala oprávnění šířit prostřednictvím své aplikace také vysílání televizních programů žalobkyně, z důvodu závažného porušení smluvních podmínek (porušení zákazu pozměňovat obsah převzatého vysílání umisťováním dodatečných reklamních sdělení) však žalobkyně smlouvu s účinností k [datum] vypověděla. Přestože žalovaná není od té doby oprávněna vysílání programů žalobkyně uživatelům své aplikace zpřístupňovat, dne [datum] je do nabídky své aplikace opětovně zařadila a v této nabídce je ponechala až do [datum], kdy jí bylo jejich zpřístupňování zakázáno předběžným opatřením. Jednání žalované vedlo podle žalobkyně ke snížení atraktivity její vlastní streamovací platformy [Anonymizováno] a s tím souvisejícímu poklesu počtu jejích předplatitelů, tedy žádala poskytnutí omluvy za nemajetkovou újmu. Dále žalobkyni vznikla škoda, když jí ušel zisk v podobě licenční odměny ve výši [částka] měsíčně za každou osobu, která si aplikaci žalované nainstalovala do svého mobilního zařízení. Vzhledem k tomu, že mobilní aplikaci si dle veřejně dostupných dat nainstalovalo [Anonymizováno] uživatelů, vyčíslila žalobkyně ušlý zisk na částku [částka]. Konečně žalobkyně požadovala vydání bezdůvodného obohacení, a to veškerých příjmů, o které se žalovaná neoprávněným televizním přenosem obohatila. Konkrétně šlo o příjmy z poplatků za užívání aplikace ([částka] za jednoho uživatele), o příjmy ze zobrazování reklamních bannerů a o příjmy z reklam vkládaných do vysílání žalobkyně, neboť žalobkyně má za to, že zařazením programů do aplikace došlo ke zvýšení atraktivity aplikace, tedy k výraznému zvýšení počtu jejího stažení, tedy i ke zvýšení příjmů žalované. Namísto vydání skutečného bezdůvodného obohacení žalobkyně po žalované požadovala zaplatit dvojnásobek obvyklé licenční odměny za [Anonymizováno] předplatitelů.

2. Žalovaná navrhla žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Namítala, že fungování její aplikace není založeno na šíření televizního vysílání převzatého od žalobkyně, ale na odlišném technickém řešení. Žalovaná provozuje technická zařízení (anténu a tuner) umožňující příjem televizního vysílání, které žalobkyně volně šíří prostřednictvím pozemních vysílačů (DVB-T2). Uživatelé aplikace si zaplacením paušálního ročního poplatku ve výši [částka] pronajímají část kapacity těchto zařízení, díky čemuž si mohou obsah televizního vysílání zobrazovat na svých mobilních zařízeních, jež nedisponují vlastními technickými prostředky pro příjem televizního vysílání (vlastní televizní anténou nebo vlastním televizním tunerem). K přenosu vysílání do mobilní aplikace žalovaná využívá privátní počítačové sítě. Žalovaná je přitom přesvědčena, že provozování aplikace nelze považovat za sdělování vysílání veřejnosti ve smyslu § 18 odst. 1 autorského zákona. Autorský zákon totiž v odstavci 3 citovaného ustanovení stanoví, že pod sdělováním autorského díla veřejnosti nelze podřadit pouhé provozování zařízení umožňujícího nebo zajišťujícího takové sdělování. Pro případ, že by soud přesto jednání žalované jako sdělování vysílání veřejnosti kvalifikoval, žalovaná dodala, že je k takovému sdělování oprávněna na základě podlicence, kterou jí poskytla společnost [právnická osoba]. Žalovaná dále odmítla, že by její jednání bylo způsobilé přivodit žalobkyni újmu. Žalobkyně své programy volně šíří prostřednictvím pozemních vysílačů. Umožněním příjmu pozemního vysílání v mobilních zařízeních, které nedisponují vlastní anténou a tunerem, žalovaná přispěla k rozšíření její divácké základny, což se muselo pozitivně odrazit na jejích příjmech z reklamy. Balíček s televizními programy žalobkyně si navíc v aplikaci aktivovalo pouhých sto padesát dva uživatelů. V porovnání s počtem obyvatel, kteří mají možnost programy žalobkyně přijímat z terestrického vysílání, tak služba pronájmu televizního tuneru oslovila zcela zanedbatelný počet osob. Konečně, žalovaná upozornila na to, že žalobkyně ve své žalobě nepřípustně kumuluje různé peněžité nároky, jež vyplývají ze stejného skutkového stavu a vzájemně se překrývají.

3. Účastníci učinili nesporným, že žalobkyně provozuje celoplošné vysílání šířené prostřednictvím pozemních vysílačů a vysílání prostřednictvím družice podle příslušných licencí udělených jí Radou pro rozhlasové a televizní vysílání. Žalobkyně provozuje televizní vysílání programu [Program žalobkyně], [Program žalobkyně], [Program žalobkyně], [Program žalobkyně], [Program žalobkyně] a [Program žalobkyně]. Žalovaná je společnost, která nabízí mobilní aplikaci [Anonymizováno]. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena licenční smlouva ze dne [datum], na základě které byla žalovaná oprávněná k vysílání televizních programů žalobkyně a byla oprávněna tyto programy distribuovat. Licenční smlouva byla ukončena výpovědí smlouvy ze strany žalobkyně ze dne [datum]. V období od [datum] do [datum] byly v aplikaci žalované [Anonymizováno] programy [Program žalobkyně], [Program žalobkyně] [Program žalobkyně], [Program žalobkyně], [Program žalobkyně] a [Program žalobkyně].

4. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

5. Z licenční smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalované oprávnění šířit vysílání televizních programů [Program žalobkyně] [Program žalobkyně], [Program žalobkyně], [Program žalobkyně] a [Program žalobkyně] prostřednictvím kabelového systému a prostřednictvím počítačové sítě (IPTV), a to s využitím signálu poskytnutého žalované v tzv. přístupovém bodě. Žalovaná byla podle smlouvy oprávněna umožnit uživatelům své platformy živé sledování programů, zpětné přehrání odvysílaného obsahu až po dobu sedmi dnů od jeho odvysílání, přetáčení aktuálně vysílaného pořadu na jeho počátek a pozastavení lineárního vysílání a sledování pozastaveného pořadu s časovým posunem. Za to se žalovaná zavázala platit žalobkyni odměnu, jejíž výše se měla odvíjet od počtu uživatelů (předplatitelů) její platformy. Pro období od [datum] do [datum] měla měsíční sazba odměny činit [částka] za jednoho uživatele (předplatitele).

6. Z výpovědi licenční smlouvy ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně licenční smlouvu vypověděla.

7. Z mediální smlouvy ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná se zavázala technicky zajistit provozování televizního vysílání převzatého společností [právnická osoba]., IČO [IČO], sídlem [adresa] (poskytnout společnosti technickoadministrativní služby), a poskytnout této společnosti za účelem provozování převzatého vysílání potřebnou síťovou infrastrukturu. Současně společnost [právnická osoba]. poskytla žalované oprávnění šířit převzaté televizní vysílání prostřednictvím jejího distribučního systému (sítě optických či metalických kabelů nebo jiné sítě elektronických komunikací) předplatitelům jejích služeb.

8. Z článku s názvem „[Anonymizováno] zařadila kanály [Jméno žalobkyně] nabízí je jako DVB-T2“, uveřejněného dne [datum] na internetových stránkách [Anonymizováno], soud zjistil, že internetová služba [Anonymizováno] rozšířila od září nabídku programů o stanice mediální skupiny [Jméno žalobkyně].

9. Z komentáře uživatele [Anonymizováno] v rámci recenzí aplikace [Anonymizováno] v obchodu Google Play ze dne [datum] soud zjistil, že v aplikaci přes funkci ladění fungovala i [právnická osoba], a to v SD kvalitě.

10. Z komentáře uživatele [jméno FO] v rámci recenzí aplikace [Anonymizováno] v obchodu Google Play ze dne [datum] soud zjistil, že uživatel od aplikace obdržel oznámení o naladění nových televizních kanálů, jejichž příjem měl být zpoplatněn částku [částka] (později byl poplatek snížen na částku [částka] ročně), ačkoli sám žádné kanály neladil ani o jejich naladění nežádal.

11. Z obchodních podmínek žalované, týkajících se služby pronájmu DVB-T2 tuneru, soud zjistil, že podstatou služby je závazek žalované umožnit uživateli využití DVB-T2 tuneru za účelem příjmu volně sířených programů dostupných na území České republiky a jejich naladění. Naladěné programy měly být uživateli zpřístupněny prostřednictvím virtuální privátní sítě tak, aby obsah vysílání nebyl dostupný nikomu jinému než předplatiteli služby. Za umožnění přístupu k tuneru měla žalované náležet roční odměna ve výši [částka]. Současně však žalovaná avizovala, že pokud uživatel nebude s poskytnutou službou spokojen, nemusí částku požadovanou za pronájem tuneru platit.

12. Ze schématu a popisu technického fungování aplikace [Anonymizováno] ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná prostřednictvím společné televizní antény přijímá televizní signál. Signál je následně přiváděn do splitteru, jenž ho rozděluje do tunerů. Z tunerů pak signál míří do serveru zajišťujícího šifrování signálu pro privátní distribuci ke klientům. Spojení s aplikací je realizováno prostřednictvím DOS protector serveru, sloužícího k ochraně před DOS útoky. Linka má maximální propustnost 100 Mbps.

13. Z výslechu svědka [jméno FO], obchodního a projektového ředitele žalované, soud zjistil, že cílem aplikace [Anonymizováno] je, jak již název napovídá, poskytnout uživatelům možnost zvýhodněného, popřípadě bezplatného sledování různých televizních programů. Aplikace je volně dostupná ke stažení v obchodech Google Play a App Store. Po spuštění aplikace se uživateli otevře uvítací obrazovka, obsahující reklamní sdělení (reklamní bannery a videoreklamu) a přehled televizních programů, které lze prostřednictvím aplikace sledovat. V září 2019 byly do nabídky zařazeny televizní programy žalobkyně, které zde bylo možno sledovat až do nařízení předběžného opatření. Zatímco ostatní televizní programy byly do aplikace zařazeny na základě spolupráce s jejich provozovateli, včetně možnosti zpětného přehrání již odvysílaných pořadů, pro přenos programů žalobkyně byla použita jiná technologie. Žalovaná prostřednictvím antény a tuneru přijímala terestrické vysílání, které za pomoci zařízení (serveru) připojeného k internetu přenášela do mobilních zařízení uživatelů své aplikace. Vzhledem k omezené kapacitě přenosu dat z tuneru do zařízení uživatelů byla žalobkyně nucena limitovat množství osob, jež měly k vysílání programů žalobkyně přístup. Programy žalobkyně tak byly zpřístupněny pouze uživatelům, kteří o jejich sledování (přidání do aplikace) aktivně projevili zájem kliknutím na nabídku (statický panel) zobrazující se v horní části uvítací obrazovky. Teprve po aktivaci balíčku televizních programů žalobkyně se programová nabídka na uvítací obrazovce rozšířila o programy žalobkyně. Po kliknutí na ikonu s názvem nebo logem televizního programu se uživateli spustilo lineární vysílání.

14. Z exekutorského zápisu č. [spisová značka], sepsaného dne [datum] soudním exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], soud zjistil, že uvedeného dne v 11:30 hodin se do jeho kanceláře dostavila zaměstnankyně právního oddělení žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO] s žádostí, aby soudní exekutor zaznamenal dění odehrávající se na obrazovce jejího mobilního telefonu. Zaměstnankyně žalobkyně na obrazovce svého mobilního telefonu nejprve stiskla ikonu iniciující spuštění aplikace Zdarma TV (obrázek 1). Poté si v aplikaci zobrazila nabídku dostupných televizních programů (obrázek 2). Mezi těmito programy se vyskytoval i televizní program [jméno FO], na kterém byl právě vysílán pořad [Anonymizováno], a televizní program [Anonymizováno], na kterém byl vysílán pořad [Anonymizováno] Z nabídky televizních programů zaměstnankyně žalobkyně vybrala pořad [Anonymizováno], jenž byl na programu [Program žalobkyně] vysílán dne [datum] od 22:15 hodin, a kliknutím pořad spustila (obrázek 3). Dále spustila pořad [Anonymizováno], vysílaný na programu [Program žalobkyně] dne [datum] (obrázek 4). V nabídce televizních programů aplikace umožňovala zhlédnout pořady až sedm dní nazpět, tj. pořady odvysílané od [datum].

15. Z výslechu svědka [jméno FO], soudního exekutora, soud zjistil, že ke svědkovi se dne [datum] dostavila zaměstnankyně právního oddělení žalobkyně [jméno FO]. Ve svém mobilním telefonu si otevřela aplikaci a v ní nalistovala den, ve kterém byly odvysílány pořady [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Po kliknutí na tyto pořady se spustilo jejich zpětné přehrávání. Pořady na mobilním telefonu zůstaly spuštěny po dobu několika minut.

16. Z výslechu svědkyně [jméno FO], zaměstnankyně právního oddělení žalobkyně, soud zjistil, že svědkyně se dne [datum] dostavila k soudnímu exekutorovi [jméno FO], v jehož přítomnosti ve svém mobilním zařízení spustila aplikaci Zdarma TV, staženou z obchodu App Store. V aplikaci se jí dříve (již na počátku září 2023) zobrazilo tlačítko pro odsouhlasení změny podmínek služby, u kterého v podstatě nebyla jiná možnost než změnu podmínek akceptovat. Podmínky obsahovaly informaci o tom, že si žalovaná účtuje roční poplatek ve výši [částka] za službu pronájmu DVB tuneru. Nebylo přitom jasné, zda je uživatel povinen poplatek hradit. Žalovaná totiž v podmínkách avizovala, že pokud uživatel nebude se službou spokojen, poplatek hradit nemusí. Ihned po odsouhlasení změny podmínek se programová nabídka rozšířila o programy žalobkyně, bez nutnosti cokoli platit. Po kliknutí na logo televizního programu se zobrazily informace o aktuálně vysílaném pořadu a po kliknutí na tento pořad se spustilo živé vysílání. V horní části obrazovky se zobrazovalo datum, které bylo možno měnit pomocí tlačítka se symbolem šipky. Po kliknutí na konkrétní pořad se zobrazilo okno, v němž se zvolený pořad začal od počátku přehrávat. Konkrétně byl takto v přítomnosti soudního exekutora spuštěna několikaminutová část pořadu [Anonymizováno] a jednoho dalšího pořadu.

17. Z článku s titulkem „Z nabídky [Anonymizováno] zmizely opět stanice [Anonymizováno]“, uveřejněného dne [datum] na internetových stránkách [Anonymizováno], soud zjistil, že televizní programy žalobkyně nejsou od [datum] v aplikaci [Anonymizováno] dostupné.

18. Z přehledu počtu stažení aplikace [Anonymizováno] na internetových stránkách www.appbrain.com soud zjistil, že aplikace se po celou dobu od prosince 2022 do října 2023 těšila lineárnímu nárůstu počtu stažení bez jakýchkoli zásadních výkyvů.

19. Ze statistik aplikace na internetových stránkách play.google.com soud zjistil, že aplikaci [Anonymizováno] si z obchodu Google Play do svého zařízení do [datum] instalovalo 70 114 uživatelů, z toho 66 930 uživatelů si později aplikaci ze svého zařízení odinstalovalo. Aplikace tedy zůstala nainstalována v zařízeních 3 184 uživatelů.

20. Ze statistik aplikace na internetových stránkách appstoreconnect.apple.com soud zjistil, že aplikaci Zdarma TV si z obchodu App Store do svého zařízení do [datum] nainstalovalo 3 171 uživatelů, z toho 1 671 uživatelů si později aplikaci ze svého zařízení odinstalovalo. Aplikace tedy zůstala nainstalována v zařízeních 1 500 uživatelů.

21. Z licenčních smluv ze dne [datum] a ze dne [datum] a z faktur č. [hodnota] ze dne [datum], č. [hodnota] ze dne [datum] a č. [hodnota] ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně za poskytnutí oprávnění k šíření televizních programů [Program žalobkyně], [Program žalobkyně], [Program žalobkyně], [Program žalobkyně] a [Program žalobkyně] prostřednictvím systému kabelové televize nebo IPTV požaduje zaplacení odměny, jejíž výše se odvíjí od počtu předplatitelů jejich platformy. Měsíční sazba odměny v období od [datum] do [datum] činila [částka] za jednoho předplatitele.

22. Z dopisu ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu.

23. Na základě zjištěných skutečností soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci.

24. Žalobkyně je provozovatelkou televizních programů [Program žalobkyně], [Program žalobkyně], [Program žalobkyně], [Program žalobkyně], [Program žalobkyně] a [Program žalobkyně] Vysílání televizních programů žalobkyně volně šíří prostřednictvím pozemních vysílačů. Žalovaná v období od [datum] do [datum] za pomoci technických zařízení (antény a tuneru) přijímala pozemní vysílání televizních programů žalobkyně a toto vysílání s využitím serverů a privátní počítačové sítě dále přenášela tak, že televizní programy žalobkyně mohl ve svém mobilním zařízení sledovat každý, kdo si do tohoto zařízení nainstaloval aplikaci žalované s názvem [Anonymizováno]. Současně aplikace umožňovala zpětné zhlédnutí televizních pořadů, které byly na programech žalobkyně odvysílány v uplynulých sedmi dnech. Aplikace žalované byla v rozhodné době nainstalována v zařízeních 4 684 uživatelů. Obvyklá sazba licenční odměny za poskytnutí oprávnění k přenosu vysílání televizních programů žalobkyně prostřednictvím počítačové sítě včetně možnosti zpětného přehrání již odvysílaných pořadů činila [částka] měsíčně za jednoho předplatitele.

25. Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

26. Podle § 18 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „aut. zák.“), sdělováním díla veřejnosti se rozumí zpřístupňování díla v nehmotné podobě, živě nebo ze záznamu, po drátě nebo bezdrátově (odst. 1). Sdělováním díla veřejnosti podle odstavce 1 je také zpřístupňování díla veřejnosti způsobem, že kdokoli může mít k němu přístup na místě a v čase podle své vlastní volby zejména počítačovou nebo obdobnou sítí (odst. 2). Sdělováním díla veřejnosti není pouhé provozování zařízení umožňujícího nebo zajišťujícího takové sdělování (odst. 3).

27. Podle § 22 odst. 1 aut. zák. přenosem rozhlasového nebo televizního vysílání díla se rozumí zpřístupňování díla současným, úplným a nezměněným přenosem vysílání díla rozhlasem nebo televizí bezdrátově nebo po drátě, uskutečňuje-li je jiná osoba než vysílatel takového vysílání, bez ohledu na způsob, jakým tato osoba získává pro tyto účely signály nesoucí zvuky nebo obrazy a zvuky nebo jejich vyjádření určené k příjmu veřejností od původního vysílatele.

28. Podle § 40 odst. 1 aut. zák. autor, do jehož práva bylo neoprávněně zasaženo nebo jehož právu hrozí neoprávněný zásah, může se domáhat zejména b) zákazu ohrožení svého práva, včetně hrozícího opakování, nebo neoprávněného zásahu do svého práva, zejména zákazu neoprávněné výroby, neoprávněného obchodního odbytu, neoprávněného dovozu nebo vývozu originálu nebo rozmnoženiny či napodobeniny díla, neoprávněného sdělování díla veřejnosti, jakož i neoprávněné propagace, včetně inzerce a jiné reklamy, e) poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, zejména 1. omluvou, 2. zadostiučiněním v penězích, pokud by se přiznání jiného zadostiučinění nejevilo postačujícím; výši peněžitého zadostiučinění určí soud, který přihlédne zejména k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k zásahu do práva došlo; tím není vyloučena dohoda o narovnání.

29. Podle § 40 odst. 4 aut. zák. právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává nedotčeno; místo skutečně ušlého zisku se autor může domáhat náhrady ušlého zisku ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v době neoprávněného nakládání s dílem. Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem.

30. Podle § 83 aut. zák. vysíláním se rozumí výsledek šíření zvuků nebo obrazů a zvuků nebo jejich vyjádření rozhlasem nebo televizí pro příjem veřejností (odst. 1). Vysílatel je fyzická nebo právnická osoba, která na svou odpovědnost uskutečňuje vysílání zvuků nebo obrazů a zvuků nebo jejich vyjádření rozhlasem nebo televizí, nebo pro kterou tak z jejího podnětu učiní jiná osoba (odst. 2).

31. Podle § 84 aut. zák. vysílatel má výlučné majetkové právo své vysílání užít a udělit jinému smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva; jiný může vysílání užít bez udělení takového oprávnění pouze v případech stanovených tímto zákonem (odst. 1). Právem vysílání užít je a) právo na záznam vysílání, b) právo na rozmnožování zaznamenaného vysílání, c) právo na rozšiřování rozmnoženin zaznamenaného vysílání, d) právo na sdělování vysílání veřejnosti.

32. Podle § 86 aut. zák. ustanovení § 2 odst. 3, § 4, § 6, § 9 odst. 2 až 4, § 12 odst. 2 a 3, § 13 a 14, § 18, § 20 a 21, § 22 a 23, § 27 odst. 8, § 27b až 29, § 30 odst. 1, 2, 5 a 6, § 30b, § 31, § 31a, § 34 písm. a) až c), § 35 odst. 1, 2 a 4, § 37 odst. 1 a 4, § 37b, § 38a, § 38c, § 38e až 38g, § 39 odst. 1 písm. a), § 39a až 44, § 46 až 57 a § 62 odst. 2 platí obdobně i pro vysílatele a jeho vysílání.

33. Podle § 2358 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), licenční smlouvou poskytuje poskytovatel nabyvateli oprávnění k výkonu práva duševního vlastnictví (licenci) v ujednaném omezeném nebo neomezeném rozsahu a nabyvatel se zavazuje, není-li ujednáno jinak, poskytnout poskytovateli odměnu.

34. Podle § 2363 o. z. nabyvatel může oprávnění tvořící součást licence poskytnout třetí osobě zcela nebo zčásti, jen bylo-li to ujednáno v licenční smlouvě.

35. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

36. Pro posouzení nároku žalobkyně je zásadním, že autorské právo je výlučným právem absolutní povahy a jako takové působí proti všem. Právo autorské pak zahrnuje podle ustanovení § 10 citovaného autorského zákona výlučná práva osobnostní (§ 11 cit. zákona) a výlučná práva majetková (§ 12 a násl. tohoto zákona). Majetkovým právem upraveným § 12 autorského zákona je právo dílo užít. Toto právo náleží autorovi díla a jiným osobám pouze tehdy, pokud jim autor udělí smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva (licenční smlouva). Užití díla obecně není autorským zákonem ani mezinárodními smlouvami či právem Evropských společenství nijak vymezeno (viz Kříž J. a kol: Autorský zákon. Komentář a předpisy související. Linde Praha a. s., Praha 2005, str. 88 a násl.). Ustanovení § 12 odst. 4 autorského zákona však obsahuje demonstrativní výčet práv, jejichž výkonem dochází k užití autorského díla, přičemž způsoby užití díla vyplývající z tohoto ustanovení jsou pro účely autorského zákona vymezeny v ustanoveních § 13 až § 23 tohoto zákona. V § 12 odst. 4 písm. f) autorského zákona je pak uveden příkladmý výčet práv spadajících do širšího pojmu práva na sdělování díla veřejnosti. V bodě 4. písm. f) tohoto ustanovení je i právo na provozování rozhlasového či televizního vysílání díla a z něj vyplývající způsob použití díla blíže vymezuje ustanovení § 23 autorského zákona. Způsob užití díla podle ustanovení § 23 autorského zákona upravuje případ sekundárního užití díla, kdy osoba, která je na základě licenční smlouvy oprávněna dílo tímto způsobem užívat (nebo i sám autor) jako sekundární uživatel, zpřístupní dílo vysílané rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání veřejnosti. Primárním užitím díla je vysílání tohoto díla rozhlasem nebo televizí ve smyslu § 21 autorského zákona, případně přenos vysílání ve smyslu § 22 tohoto zákona. Osoby, jimž je vysílání díla zpřístupňováno, pak nejsou uživateli díla ve smyslu autorského zákona. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně obsah svých televizních programů volně šířila prostřednictvím pozemních vysílačů a že žalovaná pomocí antény přijímala pozemní vysílání těchto programů a programové signály s využitím dalších technických zařízení (tuneru a serverů) dále zpracovávala tak, aby je mohla prostřednictvím virtuální privátní počítačové sítě (VPN) přenášet do mobilních zařízení uživatelů aplikace [Anonymizováno], kteří díky tomu mohli v aplikaci obsah programů žalobkyně živě sledovat. Jinak řečeno, mobilní zařízení s aplikací [Anonymizováno] se prostřednictvím internetové sítě připojilo k serveru žalované, odkud do zařízení proudila data zachycující obsah televizního vysílání. Zároveň bylo exekutorským zápisem a výslechy svědků [jméno FO] a [jméno FO] prokázáno, že žalovaná v aplikaci poskytovala službu zpětného přehrání již odvysílaných televizních pořadů (jmenovitě pořadů [Anonymizováno] a [Anonymizováno]), tedy že prováděla záznam televizního vysílání žalobkyně a tento záznam uživatelům své aplikace prostřednictvím počítačové sítě zpřístupňovala tak, že kdokoli z nich mohl k němu mít přístup na libovolném místě a v libovolném čase podle své vlastní volby. Jednání žalobkyně tedy naplňuje znaky sdělování vysílání veřejnosti ve smyslu § 84 odst. 2 písm. d) a § 18 odst. 1 ve spojení s § 86 aut. zák., a to formou přenosu televizního vysílání ve smyslu § 22 odst. 1 ve spojení s § 86 aut. zák. a formou poskytování audiovizuálních služeb na vyžádání ve smyslu § 18 odst. 2 ve spojení s § 86 aut. zák.

37. S žalovanou nelze souhlasit v tom, že by do okruhu výlučných majetkových práv vysílatele nespadalo oprávnění užít televizní vysílání formou jeho dalšího přenosu. Žalované lze dát za pravdu potud, že autorský zákon činí rozdíl mezi televizním vysíláním a jeho přenosem. Zatímco pro šíření programových signálů původním vysílatelem používá zákonná úprava pojem vysílání (§ 21 aut. zák.), pro další šíření vysílání osobou odlišnou od vysílatele autorský zákon zavádí pojem přenos vysílání (§ 22 aut. zák.). Ustanovení § 86 pak výslovně stanoví, že § 18, § 21 a § 22 se pro vysílatele a jeho vysílání použijí obdobně. Sdělováním vysílání veřejnosti ve smyslu § 84 odst. 2 písm. d) aut. zák. se tak v souladu s citovanými ustanoveními rozumí i zpřístupňování vysílání formou přenosu. Skutečnost, že sám vysílatel pojmově nemůže své vysílání určitým způsobem užít, nic nemění na tom, že je nositelem výlučného práva poskytnout oprávnění k takovému užití třetím osobám a že je oprávněn vyloučit z takového užívání osoby, jimž k takovému užití svého vysílání potřebné oprávnění neudělil.

38. Soud dále odmítl jako lichou argumentaci žalované, že v rámci své služby umožňovala uživatelům aplikace [Anonymizováno] užívat část kapacity zařízení sloužícího k příjmu volně dostupného pozemního televizního vysílání (televizního tuneru), a tudíž je třeba na tuto službu nahlížet pouze jako na provozování zařízení umožňujícího nebo zajišťujícího sdělování veřejnosti, jež se zřetelem na ustanovení § 18 odst. 3 ve spojení s § 86 aut. zák. nelze považovat za sdělování vysílání veřejnosti. Aby zprostředkování televizního vysílání prostřednictvím technického zařízení naplňovalo podmínky stanovené v § 18 odst. 3 aut. zák., musela by úloha takového zařízení spočívat výhradně v udržení nebo zlepšení kvality příjmu původního vysílání v oblasti pokrytí signálem. Provozování takového zařízení nicméně nemůže sloužit k provozování přenosu, který se liší od původního vysílání (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 13. 10. 2011 ve spojených věcech C-431/09 a 432/09, Airfield a Canal Digitaal, bod 79 odůvodnění, a ze dne 7. 3. 2013 ve věci C-607/11, ITV Broadcasting Ltd a další v. TVCatchup Ltd, bod 29 odůvodnění).

39. V této souvislosti je třeba zmínit, že cílem české právní úpravy, jež vychází ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, je zavedení vysoké míry ochrany autorů, která jim umožní obdržet odpovídající odměnu za užití jejich děl, zejména pak při jejich sdělování veřejnosti. Tytéž principy se nepochybně prosadí i ve vztahu k nositelům práv s autorským právem souvisejících, tedy i ve vztahu k vysílatelům. Z toho vyplývá, že je-li vysílání opakovaně užíváno (je-li televizní vysílání dále přenášeno osobou odlišnou od původního vysílatele), a to za použití specifické technologie, podléhá takové užití individuálnímu svolení vysílatele.

40. S žalovanou nelze souhlasit v tom, že by její aplikace (ve spolupráci s dalšími zařízeními) umožňovala uživatelům přijímat původní pozemní televizní vysílání, uskutečňované žalobkyní. Jak již bylo řečeno, žalovaná provozuje různá technická zařízení (anténu, tuner a servery) za účelem zpracování programových signálů přijatých z pozemního vysílání tak, aby je prostřednictvím internetového přenosu mohla distribuovat do mobilních zařízení uživatelů aplikace. Vzhledem k tomu, že distribuce programových signálů do těchto zařízení je založena na odlišném technologickém řešení než distribuce původního vysílání, je třeba na ni v souladu se zásadou vysoké úrovně ochrany autorů (vysílatelů) pohlížet jako na svébytný akt sdělování vysílání veřejnosti, k němuž žalobkyně jakožto původní vysílatel musí udělit zvláštní svolení. Soudní dvůr ostatně v již citovaném rozsudku ve věci C-607/11 konstatoval, že sdělováním vysílání veřejnosti se rozumí i internetový přenos pozemního televizního vysílání, tj. zpřístupňování pozemního vysílání veřejnosti, která může vysílání přijímat poté, co se prostřednictvím sítě internet připojí k severu subjektu uskutečňujícího další přenos. Není přitom podstatné, že uživatelé aplikace mohou na stejném území prostřednictvím svého televizního přijímače přijímat původní televizní vysílání, jež původní vysílatel bezplatně šíří prostřednictvím pozemních vysílačů. Výše uvedené pak odpovídá i průběhu vztahu mezi účastníky řízení, kdy na vysílání programů žalobkyně v rámci aplikace [Anonymizováno] s možností zpětného přehrávání pořadů měla žalovaná až do ukončení smluvního vztahu uzavřenu řádnou licenční smlouvu.

41. K námitce žalované, že vysílání televizních programů žalobkyně je oprávněna šířit na základě podlicence, kterou jí za tím účelem poskytla společnost [právnická osoba]., soud uvádí, že obsahem smlouvy byl závazek žalované technicky zajistit šíření televizního vysílání převzatého od žalobkyně společností [právnická osoba]., tj. poskytnout společnosti technickou infrastrukturu k dalšímu šíření programových signálů, které společnost převzala pod kontrolou žalobkyně. Z provedeného dokazování ovšem vyplynulo, že žalovaná prostřednictvím své aplikace nešířila programové signály převzaté od žalobkyně společností [právnická osoba]., nýbrž programové signály přijaté z pozemního vysílání. Šíření programů žalobkyně pomocí aplikace [Anonymizováno] tedy z věcného hlediska nespadá do rozsahu podlicence. Vedle toho je třeba zmínit, že žalovaná ani v návaznosti na poučení poskytnuté soudem v souladu s § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nedoplnila svá skutková tvrzení o skutečnosti, ze kterých by bylo patrné, zda a za jakých okolností žalobkyně společnosti [právnická osoba]., udělila souhlas s poskytnutím podlicence, jak to vyžaduje ustanovení § 2363 o. z. Žalovaná tedy ani po poskytnutém poučení neprokázala, že by byla k šíření programů žalobkyně oprávněna.

42. Uskutečňovala-li žalovaná bez souhlasu žalobkyně další přenos vysílání jejích televizních programů včetně možnosti zpětného zhlédnutí již odvysílaných pořadů, dopustila se tím porušení jejího výlučného majetkového práva užít vysílání formou jeho sdělování veřejnosti a udělit jinému smlouvou oprávnění k výkonu těchto práv, tak jak je zakotveno v § 74 odst. 1 aut. zák. Žalobkyně tak v souladu s § 86 aut. zák. může z porušení svých majetkových práv dovozovat nároky vypočtené v § 40 odst. 1 aut. zák.

43. V rámci ochrany žalobkyně proti neoprávněnému zásahu do jejích práv k vysílání soud žalované v první řadě uložil, aby se porušování práv žalobkyně zdržela a vysílání televizních programů žalobkyně dále veřejnosti nenabízela ani nesdělovala (výrok I. tohoto rozsudku). Učinil tak přesto, že aplikace žalované momentálně zhlédnutí programů žalobkyně neumožňuje. Důvodem je, že žalovaná televizní programy z nabídky své aplikace [Anonymizováno] vyřadila až v návaznosti na zákaz, který jí byl uložen předběžným opatřením, a i v průběhu řízení o věci samé setrvala na svém stanovisku, že na jejím jednání nelze shledat cokoli protiprávního. Pokud by soud žalované povinnost zdržet se závadného jednání neuložil, hrozilo by, že žalovaná bude v budoucnu toto jednání opakovat. Protože porušování nositele práv k duševnímu vlastnictví je zásadně spojeno taktéž se zásahem do jeho osobnostní sféry (vznikem nemajetkové újmy), soud žalované v souladu s § 40 odst. 1 písm. e) bodu 1 aut. zák. uložil, aby nemajetkovou újmu odčinila poskytnutím přiměřeného zadostiučinění, a to ve formě omluvy. V dané věci je třeba zohlednit, že předmět autorského práva má hodnotu nemajetkovou, s níž jsou pouze spojena některá práva majetková a bylo prokázáno, že žalovaná nabízela bez potřebné licence vysílání žalobkyně svým zákazníkům plně zdarma. Protože žalobkyně za účelem odčinění vzniklé újmy požaduje (jen) omluvu a to pouze zaslanou dopisem, která jako morální satisfakce představuje v zásadě vždy primární a nejmírnější formu odčinění nemajetkové újmy, považuje zaslání písemné omluvy soud za přiměřené. (výrok II. tohoto rozsudku).

44. Dále žalobkyně požadovala nárok na náhradu škody v podobě ušlého zisku ve výši licenční odměny, která nebyla žalobkyni za sdělování jejího vysílám placena. Nárok na zaplacení částky [částka] soud po právní stránce kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, opírající se o ustanovení § 2291 odst. 1 o. z., konkrétně jako nárok na vydání toho, oč se žalovaná obohatila sdělováním vysílání televizních programů žalobkyně veřejnosti, aniž by k takovému způsobu užití vysílání získala od žalobkyně potřebnou licenci. Obecně totiž platí, že užije-li někdo libovolným způsobem cizího díla bez některého z právních důvodů stanovených v autorském zákoně, je zpravidla naplněna skutková podstata soukromoprávního deliktu bezdůvodného obohacení (condictio) podle § 2991 a násl. o.z. Jednalo by se o condictio indebiti. Autorský zákon totiž odlišně od obecné úpravy stanoví výši bezdůvodného obohacení pro případ nakládání s dílem bez potřebného právního důvodu, a to jako dvojnásobek obvyklé (smluvní) licenční odměny. Takto pojatý způsob určení bezdůvodného obohacení ztrácí povahu pouhého restitučního nároku na vydání bezdůvodného obohacení a blíží se již pojetí sankčnímu formou soukromé pokuty. Dvojnásobná výše bezdůvodného obohacení v sobě zahrnuje jak vydání neoprávněného majetkového prospěchu, tak mimo to i soukromou pokutu vyplácenou k rukám majitele práva za neoprávněné užití duševního vlastnictví. (srov. obdobný přístup dle autorského zákona z roku 1953, viz § 64 odst. 3 zák. č. 115/1953 Sb., a v současnosti v úpravě absolutního osobnostního práva dle § 3004 odst. 2 o.z.) Soud dále postupoval podle § 40 odst. 4 věty druhé aut. zák. a žalobkyni namísto práva na vydání skutečné částky, o kterou se žalovaná svým jednáním obohatila, přiznal právo na zaplacení dvojnásobku odměny, která byla za získání takové licence v době neoprávněného zásahu obvyklá. V tomto směru bylo prokázáno, že žalobkyně pro poskytnutí oprávnění ke sdělování svého vysílání veřejnosti prostřednictvím počítačové sítě (IPTV), s možností zpětného přehrání již odvysílaného obsahu, zásadně používá standardizované smlouvy, obsahující naprosto identická ujednání o odměně. Ve všech smlouvách byla pro období od [datum] do [datum] dohodnuta stejná sazba měsíční odměny, a to ve výši [částka] za jednoho předplatitele služby. Soud tedy nevidí důvod, pro který by tato částka neměla být považována za obvyklou výši licenční odměny ve smyslu § 40 odst. 4 věty druhé aut. zák.

45. Soud nemohl přisvědčit námitce žalované, že způsob, kterým programy žalobkyně zpřístupňovala veřejnosti, není srovnatelný s jejich šířením prostřednictvím systému kabelové televize nebo prostřednictvím počítačové sítě. Soud nemá pochyb o tom, že pokud by žalovaná porušováním smluvních podmínek nezavdala příčinu k ukončení smluvního vztahu s žalobkyní, neměla by důvod její vysílání přijímat z vln šířených pozemními vysílači, a programové signály by si stejně jako ostatní subjekty obstarávala přímo od žalobkyně, a to za standardních smluvních podmínek. Žalobkyně tak ostatně až do výpovědi licenční smlouvy činila.

46. Při stanovení počtu předplatitelů, kteří měli díky aplikaci [Anonymizováno] k vysílání televizních programů žalobkyně přístup, soud vycházel ze statistik porovnávajících počet instalací aplikace z platforem Google Play a App Store a počet jejích odinstalací. Z tohoto srovnání vyplynulo, že v době neoprávněného přenosu televizního vysílání se mobilní aplikace žalované nacházela v zařízeních [Anonymizováno] uživatelů. K tomu soud uvádí, že nebylo možné vyjít z množství uživatelů uváděných žalobkyní ([Anonymizováno]), kdy jí uváděných [Anonymizováno] osob si pouze instalovalo aplikaci, tedy toto číslo i při jeho výrazném snížení odhadem žalobkyně na [Anonymizováno] předplatitelů, neodpovídá provedenému dokazování, z nějž plyne nejen počet stažení aplikace předplatiteli, ale i počet jejích odinstalací, tedy reálný počet držitelů aplikace. Oproti tomu se soud nemohl ztotožnit ani s argumentací žalované, že výpočet obvyklé výše licenční odměny by měl odrážet reálný počet uživatelů, kteří si v aplikaci aktivovali rozšíření nabídky o balíček programů provozovaných žalobkyní. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, aktivace balíčku byla sice formálně podmíněna zaplacením částky [částka] ročně, reálně však uživatelé žádnou částku povinni zaplatit nebyli (podle obchodních podmínek její zaplacení v podstatě záviselo na jejich dobré vůli) a aktivace programů žalobkyně byla pro všechny uživatele aplikace. Ostatně, z názvu aplikace i její filozofie, tj. umožnit uživatelům bezplatné sledování televize, je zřejmá zastírající povaha roční platby, tj. snaha zastřít, že programy žalobkyně jsou v mobilní aplikaci (po odsouhlasení příslušných podmínek) volně přístupné všem uživatelům, což jasně plyne nejen z výpovědi svědkyně, ale i z recenzí jednotlivých uživatelů. Soud proto uzavřel, že k programům žalobkyně měli bez ohledu na proklamované podmínky přístup všichni uživatelé aplikace. Současně není rozhodné, že kapacita spojení mezi zařízeními uživatelů a serverem žalované byla dimenzována na velmi omezený počet přístupů. Soud vycházel z toho, že pro stanovení výše licence má obvykle význam počet uživatelů, kteří mají možnost televizní programy sledovat, bez ohledu na to, zda tuto možnost skutečně využívají. Nic navíc nevylučovalo, aby byla kapacita spojení v případě většího zájmu rozšířena.

47. Lze tedy shrnout, že aplikaci v rozhodné době používalo [Anonymizováno] uživatelů s tím, že obvyklá výše licenční odměny činila [částka] měsíčně za jednoho uživatele. Protože k neoprávněnému užívání vysílání žalobkyně docházelo jen po část měsíce, konkrétně po dobu 25 dní, soud násobek těchto částek dále upravil koeficientem 0,833. Na podkladě tohoto výpočtu pak dospěl k tomu, že výše obvyklé licenční odměny činila celkem [částka]. V souladu s § 40 odst. 4 věty druhé aut. zák. tak žalobkyni přiznal dvojnásobek této částky, tj. [částka] (výrok III. tohoto rozsudku). Ve zbytku pak její nárok jako nedůvodný zamítl (výrok IV. tohoto rozsudku).

48. Posledním nárokem byl nárok na zaplacení částky [částka], tedy částky, o kterou se měla žalobkyně obohatit inkasováním předplatného a zobrazováním reklamních sdělení v důsledku navýšení počtu uživatelů aplikace z důvodu zařazení programů žalobkyně. Tento nárok soud považoval za neopodstatněný již co do jeho základu, neb pro odčerpání příjmů u prodeje předplatného a reklamních příjmů z majetkové sféry žalované do majetkové sféry žalobkyně podle ustanovení o bezdůvodném obohacení totiž nebyly splněny zákonné předpoklady. Nelze totiž přijmout závěr, že by se žalovaná o tyto příjmy obohacovala na úkor žalobkyně. Příjmy, které žalovaná inkasovala v souvislosti s prodejem reklamního prostoru ve své mobilní aplikaci, by žalobkyni při pravidelném běhu věcí nenáležely. I kdyby pravidelný běh věcí nebyl zásahem do práv žalobkyně narušen a žalovaná si za účelem šíření televizních programů obstarala potřebnou licenci, ke zvýšení majetkové sféry žalobkyně o tyto příjmy by nedošlo, příjmy z „pronájmu tuneru“ a příjmy z reklamy zobrazované v aplikaci by i za právem aprobovaného stavu plynuly žalované. Žalobkyni by naproti tomu plynuly příjmy z licenční odměny, a to bez ohledu na to, kolik uživatelů reklamy v aplikaci žalované zhlédlo a jaké výše dosáhly příjmy z takové reklamy. Přírůstek počtu uživatelů, který by bylo možno přičítat přítomnosti programů žalobkyně v aplikaci žalované, by se pak odrazil ve zvýšení příjmů z licenční odměny. Současně soud má za to, že se žalovaná tímto způsobem ani neobohatila, neb z provedeného dokazování plyne, že počet stažení aplikace je lineárním a výkyvy jsou spíše na denní bázi, tedy i případné bezdůvodné obohacení by nebylo v příčinné souvislosti s jednáním žalované. Soud tedy uzavřel, že žalovaná se nad rámec nákladů, jež ušetřila na licenční odměně, která jí ale byla v tomto řízení přiznána, nijak víc neobohatila. (výrok V.)

49. Pro úplnost soud dodává, že zamítl návrhy na provedení dalších důkazů, neboť provedené dokazování plně postačovalo k tomu, aby ve věci rozhodl. Konkrétně soud doplňuje, že se soudu jevilo nadbytečným provádět důkaz znaleckým posudkem detailně objasňujícím technické řešení mobilní aplikace. Z provedených důkaz soud získal dostatek poznatků o jejím fungování a tyto poznatky byly dostatečně k učinění úsudku, že provozování aplikace je třeba kvalifikovat jako přenos televizního vysílání. Současně soud nevyhověl návrhu na ohledání aplikace [Anonymizováno], které by objasnilo, zda aplikace v současné době umožňuje zpětné přehrávání televizních programů žalobkyně. Z exekutorského zápisu a shodně z výslechů svědka [jméno FO] a svědkyně [jméno FO] totiž spolehlivě vyplynulo, že funkce zpětného přehrávání programů žalobkyně byla v rozhodné době v aplikaci dostupná. Zjištění současného stavu navíc nemá pro rozhodnutí ve věci žádný význam. Konečně, soud nevyhověl návrhu na provedení výslechu svědka [jméno FO], jednatele společnost [právnická osoba]., neboť ani z tvrzení žalované neplynulo, že by si žalobkyně a společnost [právnická osoba]., v rámci své smluvní spolupráce ujednaly možnost poskytnutí podlicence třetí osobě.

50. O nákladech řízení včetně nákladů předběžného opatření soud rozhodl podle § 145 a § 151 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni, která byla ve věci úspěšná, přiznal na náhradě těchto nákladů částku [částka] (výrok VI. tohoto rozsudku). Žalobkyně byla v řízení zastoupena advokátem, vedle náhrady zaplaceného soudního poplatku za návrh na předběžné opatření ve výši [částka] a náhrady zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši [částka] jí proto dále náleží náhrada nákladů, jež vynaložila na toto zastupování. Ty byly tvořeny odměnou advokáta podle § 6 odst. 1 a § 9 odst. 4 ve spojení s § 7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.“), ve výši [částka] za devět úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, návrh na předběžné opatření, předžalobní výzva, žaloba, účast na jednání před soudem dne [datum] v trvání 42 min., 2x účast na jednání před soudem dne [datum] v trvání 2 h 8 min. a 2x účast na jednání před soudem dne [datum] v trvání 3 h 4 min.) po [částka] a jeden půlúkon ve smyslu § 11 odst. 2 písm. c) a. t. (vyjádření k odvolání proti rozhodnutí o předběžném opatření ze dne [datum]), paušální náhradou hotových výdajů vynaložených advokátem v souvislosti s poskytnutou právní službou podle § 13 odst. 4 a. t. ve výši [částka] za deset úkonů po [částka] a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši [částka], kterou je advokát povinen ze své odměny a ze svých náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu. Při stanovení sazby odměny za jeden úkon soud vycházel z tarifní hodnoty ve výši [částka], stanovené § 9 odst. 4 písm. a) a. t., neboť veškeré nároky uplatněné žalobkyní je třeba považovat za jediný (integrální) nárok na ochranu proti neoprávněnému zásahu do práv k duševnímu vlastnictví, zahrnující celou řadu dílčích nároků včetně nároku na náhradu nemajetkové újmy. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo konstatováno porušení práv žalobkyně, a její nárok na ochranu proti tomuto zásahu tak byl ve své podstatě shledán důvodným (byť nebylo v plném rozsahu vyhověno všem nárokům, které z předmětného zásahu dovozovala), soud žalobkyni přiznal plnou náhradu všech jejích nákladů. Platební místo bylo stanoveno podle § 149 odst. 3 o. s. ř.

51. Za účelně vynaložený ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. soud nepovažoval úkon spočívající v replice žalobkyně ze dne [datum], neboť tato replika nebyla učiněna na výzvu soudu a současně nepřinesla žádná nová tvrzení ani žádné nové důkazní návrhy, které by žalobkyně nemohla pojmout již do své původní žaloby. Byť je procesním právem žalobce reagovat na vyjádření, které do spisu založila protistrana, neznamená to, že by mu za polemiku s jejími právními názory bez dalšího měla náležet odměna. Ostatně, není povinností účastníků tvrzený skutkový stav po právní stránce jakkoli hodnotit, aplikace práva na zjištěný skutkový děj je především úkolem soudu. Za účelné soud nepovažoval ani podání ze dne [datum], jímž žalobkyně na výzvu soudu doplnila svou žalobu o vylíčení dalších rozhodujících skutečností a další důkazní návrhy tak, aby předešla jejímu zamítnutí z důvodu neunesení břemeno tvrzení a s tím spojeného břemene důkazního. Náklady, k jejichž vzniku zavdal příčinu sám účastník, jemuž svědčí právo na náhradu nákladů řízení, tím, že včas nesplnil svou procesní povinnost (v daném případě povinnost tvrdit již v žalobě rozhodující skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání), podle soudu zásadně nelze přenášet na druhou stranu.

52. O lhůtě k plnění bylo ve výrocích I. a III. i ve výroku o náhradě nákladů řízení rozhodnuto v souladu s § 160 odst. 1 částí věty před středníkem o. s. ř. Delší lhůtu k plnění ve výroku II. soud akceptoval dle návrhu žalobkyně v souladu s ust. § 160 odst. 1 částí věty za středníkem o. s. ř..