o 165 891 Kč s příslušenstvím

1. Výše uvedeným rozsudkem (dále též „napadené rozhodnutí“) soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 2 400 Kč se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení; (výrok I.); zamítl žalobu co do částky 163 491 Kč se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení v částce 37 785,10 Kč (výrok III.).

2. Soud prvního stupně (dále též „soud“) provedl dokazování listinnými důkazy (zejména protokolem o předání a převzetí vozidla, fakturou č. [číslo] ze dne 3. 3. 2023, ceníkem společnosti [společnost] z roku 2023 a e-mailovou komunikací mezi [jméno FO] a [jméno FO]), výslechy svědků ([jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]) a výslechem žalobce; uvedl, jaké skutečnosti dokazováním zjistil, a po skutkové stránce uzavřel, že žalobce je vlastníkem (v odůvodnění napadeného rozhodnutí specifikovaného) pozemku (dále též „Pozemek“), na němž provozuje autoservis vozidel; služeb tohoto autoservisu využívala v minulosti i žalovaná. Žalobce dlouhodobě umožňoval žalované, ale i jiným svým zákazníkům, parkovat u něj bezúplatně svá vozidla předtím, než byla dohodnuta a případně provedena jejich oprava. V roce 2021 odstavila žalovaná na odstavném parkovišti žalobce v [místo] nákladní vozidlo tov. zn. [název], reg. zn. [SPZ] (dále též „Vozidlo“), v nepojízdném stavu, za účelem jeho možné opravy, k níž však nedošlo. [jméno FO] vyzval žalovanou e-mailem ze dne 13. 2. 2023 k odstranění předmětného vozidla z pozemku žalobce do 17. 2. 2023 s tím, že v opačném případě bude žalované vystavena faktura za parkovné a za nucené odstranění vozidla, které je v nepojízdném stavu a vytékají z něj provozní kapaliny. Na tento e-mail reagoval za žalovanou [jméno FO] e-mailem ze dne 15. 2. 2023 tak, že chce prodloužit termín pro odvoz nepojízdného vozidla do 24. 2. 2023, na což pan [jméno FO] odpověděl e-mailem ze dne 16. 2. 2023 tak, že poslední možný termín odvozu je 22. 2. 2023, poté bude vozidlo odtaženo na záchytné parkoviště. O převzetí vozidla byl sepsán předávací protokol, v němž byla vyčíslena cena parkovného za období od 30. 11. 2021 do 2. 3. 2023 v celkové výši 137 100 Kč bez DPH (odpovídající ceně 300 Kč/den). Předávací protokol byl podepsán žalobcem a [jméno FO]. [jméno FO] dostal od svého nadřízeného (pana [jméno FO]) pokyn, aby předmětné vozidlo z pozemku žalobce odvezl; jiné pokyny jako například, že by měl něco podepsat, od nadřízeného nedostal.

3. Po právní stránce soud věc posoudil dle § 430 odst. 1, § 2991 odst. 1, 2 a § 2999 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb (dále jen „o. z.“); podotkl, že žalobce, ani po výzvě ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), neprokázal, že by za parkování vozidla žalované na pozemku žalobce byla dohodnuta jakákoliv úplata, respektive, že by byla uzavřena jakákoliv úplatná smlouva o parkování vozidla žalované na pozemku žalobce. Dokazováním bylo zjištěno, že v roce 2021 bylo Vozidlo na pozemek žalobce fakticky odstaveno, a to se souhlasem žalobce, za účelem předpokládané opravy, k níž však nedošlo; z dokazování též vyplynulo, že žalobce dlouhodobě umožňoval žalované, ale i jiným svým zákazníkům, zaparkovat u něj bezúplatně svá vozidla předtím, než byla dohodnuta a případně provedena jejich oprava. Stejně tak tomu bylo i v posuzovaném případě, kdy žalobce žalované zaparkování uvedeného vozidla na svém pozemku umožnil, aniž by za to v tu chvíli cokoliv od žalované vyžadoval, přičemž tento stav udržoval až do okamžiku, kdy žalovanou – prostřednictvím [jméno FO], kterého k tomuto jednání pověřil – vyzval k odstranění vozidla e-mailem ze dne 13. 2. 2023 s tím, že v opačném případě bude žalované vystavena faktura za parkovné. Lhůta pro odstranění vozidla byla původně stanovena do 17. 2. 2023, nicméně následně byla na žádost žalované prodloužena do 22. 2. 2023. Soud shledal, že mezi účastníky nebyla v době přenechání vozidla žalované na pozemku žalobce uzavřena žádná smlouva, a to ani v ústní nebo konkludentní podobě, když ze zjištěného skutkového stavu nelze dovodit vůli ani jednoho z účastníků řízení se v této souvislosti jakkoliv právně vázat; jednání žalobce, který souhlasil s ponecháním vozidla žalované na svém pozemku lze kvalifikovat jako jednání v rámci tzv. společenské úsluhy, která je ze své podstaty bezúplatná.

4. Dále soud uvedl, že nárok na úhradu žalované částky nevyplývá ze žádného smluvního ujednání mezi účastníky řízení a neplyne ani z právní úpravy bezdůvodného obohacení (v tomto ohledu soud odkázal na § 2992 o. z.). Dále uvedl, že přisvědčit nelze ani velmi obecnému tvrzení žalobce, že žalovaná jednala nepoctivě když o opravu vozidla ve chvíli, kdy nechávala Vozidlo na pozemku žalobce, ve skutečnosti nestála, neboť nic takového z dokazování nevyplynulo. K uzavření smlouvy o parkování Vozidla nemohlo dojít ani při podpisu předávacího protokolu dne 2. 3. 2023, a to jednak proto, že předávací protokol takové ujednání neobsahuje (přebírající souhlasí pouze s tím, že vozidlo přebírá v nepojízdném stavu a bez výhrad), jednak proto, že za žalovanou předávací protokol podepisovala osoba, která nemá oprávnění žalovanou při tomto jednání zastupovat. Žalobce tvrdil, ale neprokázal, že žalovanou vyzval k odstranění jejího vozidla ze svého pozemku již dříve telefonicky, soud proto vycházel z toho, že žalobce dal najevo svůj nesouhlas s parkováním vozidla žalované teprve ve svém e-mailu ze dne 13. 2. 2023, přičemž lhůtu pro odvoz Vozidla stanovil, po jejím prodloužení, do dne 22. 2. 2023.

5. Soud uzavřel, že pokud žalobce požadoval zaplacení parkovného za období od 30. 11. 2021 do 22. 2. 2023 ve výši 300 Kč/den bez DPH, tj. v částce 163 491 Kč vč. DPH, bylo třeba žalobu zamítnout. Jinak je tomu v období následujícím (do 2. 3. 2023, kdy bylo Vozidlo z pozemku žalobce odstraněno), tedy poté, co žalobce (prostřednictvím [jméno FO]) vyzval žalovanou e-mailem ze dne 13. 2. 2023 k odstranění vozidla. Lhůta pro odstranění vozidla byla původně stanovena do 17. 2. 2023, následně byla prodloužena do 22. 2. 2023; po uplynutí této lhůty již nelze uvažovat o jakémkoliv úmyslu žalobce obohatit žalovanou tím, že jí umožní parkovat její vozidlo na svém pozemku, když žalobce prokazatelně tento úmysl neměl, což dal na vědomí i žalované. V tomto období žalovaná užívala pozemek žalobce bez nájemní smlouvy či jiného obdobného právního titulu, čímž byla naplněna jedna ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. v podobě protiprávního užití cizí věci, přičemž výše obvyklé ceny, kterou by jinak žalovaná musela platit za parkování vozidla, činí 300 Kč/den. Úrok z prodlení soud žalobkyni přiznal s odkazem na § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., o náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř., když měl na zřeteli poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně a žalované.

6. Žalobce ve včasném odvolání (do výroků II. a III.) namítal, že k uzavření smlouvy o parkování vozidla žalované na pozemku žalobce došlo při podpisu předávacího protokolu ze dne 2. 3. 2023, neboť v něm bylo označeno vozidlo, potvrzena doba parkování vozidla, sjednána úplata za parkování včetně platebních podmínek a protokol podepsal zástupce žalované pan [jméno FO]. Dále žalobce s odkazem na § 430 odst. 1 a § 431 o. z. uvedl, že znal pana [jméno FO] z minulosti, protože v předešlých případech oprav vozidel žalované jednal vždy s ním anebo technikem firmy žalované – neměl tudíž žádné pochybnosti o tom, že by pan [jméno FO] nebyl oprávněn podepsat předávací protokol včetně výše úplaty za parkování, pan [jméno FO] nevyjádřil žádné výhrady k obsahu předávacího protokolu, resp. k výši úplaty za parkování, a tento opatřil svým vlastnoručním podpisem. Záměr účtovat žalované parkovné ostatně avizoval v e-mailové korespondenci zástupci žalované, panu [jméno FO], kolega žalobce, pan [jméno FO], aniž by pan [jméno FO] tento záměr jakkoliv komentoval. Žalobce nesouhlasil se závěrem soudu, že ponechání vozidla žalované na pozemku žalobce lze kvalifikovat jako jednání v rámci tzv. společenské úsluhy. Poukázal na to, že v průběhu řízení konzistentně tvrdil, že žalovaná odstavila v jeho areálu vozidlo s poruchou, která jej činila nepojízdným. Uvedl, že zástupce žalované zpočátku tvrdil, že tak učinil za účelem jeho opravy žalobcem, postupem doby se stávalo stále více zřejmým, že žalovaná jednala nepoctivě, o opravu vozidla žalobcem vůbec nestála, protože v tomto směru nevyvinula žádnou aktivitu. Dále namítal, že z jeho jednání nelze abstrahovat, že by souhlasil s bezplatným parkováním vozidla žalované ve svém areálu bez časového omezení a zcela zdarma. Naopak, z provedených důkazů jasně plyne, že vozidlo umožnil zaparkovat ve svém areálu za účelem jeho opravy; jednající strany tedy sledovaly úmysl založit závazkový právní vztah, jehož předmětem měla být oprava vozidla, v opačném případě by parkování vozidla neumožnil. Žalobce nesouhlasil ani s poukazem soudu na ustanovení § 2992 o. z., dle něhož bezdůvodné obohacení nevzniká v případě, kdy jedna osoba obohatí druhou s úmyslem ji obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat, když ani jedna z presumovaných variant nenastala. Z jednání žalobce nelze dovodit, že by měl v úmyslu žalovanou obdarovat tím, že ji nechá zdarma bez časového omezení parkovat ve svém areálu, ani úmysl se právně nevázat, když zaparkování vozidla v areálu žalobce bylo v jednoznačné vztahové souvislosti s jeho opravou. Žalobce je tudíž přesvědčen, že je naprosto relevantní domáhat se žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadané rozhodnutí změnil tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 165 891 Kč se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení, jakož i náklady řízení.

7. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že nic z jeho obsahu neodklízí správnost odvoláním napadeného rozsudku. Žalobce v zásadě jen opakuje argumentaci, která byla v rámci řízení vyvrácena. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.

8. Při jednání odvolacího soudu odkázali právní zástupci účastníků řízení na svá písemná podání, jejichž stěžejní části stručně reprodukovali. Právní zástupce žalobce k dotazu odvolacího soudu upřesnil, že do výroku I. rozsudku odvolání žalobce nesměřuje. Právní zástupce žalované uvedl, že cestovné nepožaduje. Odvolací soud zopakoval dokazování (§ 213 odst. 2 o. s. ř.) e-maily ze dne 13. 2. 2023, 15. 2. 2023,[Anonymizováno]16. 2. 2023 a protokolem o předání a převzetí vozidla ze dne 2. 3. 2023. K těmto důkazům (jejichž obsah je reprodukován níže) právní zástupce žalované uvedl, že v protokolu ze dne 2. 3. 2023 není uvedeno nic o akceptaci parkovného.

9. Z e-mailové komunikace se podávají následující skutečnosti. V e-mailu ze dne 13. 2. 2023 [jméno FO] (zejména) uvedl, že „jelikož nemáme žádnou spolupráci a ani zde nevyužíváte servis“, požaduje žalobce odstranění nepojízdného vozidla „do 17. 2. 2023, jinak vám bude vystavena faktura za celé období a nucené odstranění vraku“. V e-mailu ze dne 15. 2. 2023 [jméno FO], v reakci na e-mail ze dne 13. 2. 2023, navrhl posunutí termínu k odvozu vozidla do 24. 2. 2023. V e-mailu ze dne 16. 2. 2023 pan [jméno FO], v reakci na e-mail ze dne 24. 2. 2023, uvedl, že „poslední možný odvozu termín je 22. 2. 2023 (…) po tomto termínu bude vozidlo odtaženo na záchytné parkoviště“.

10. Z protokolu ze dne 3. 2. 2023, který je označen jako „Protokol o předání a převzetí vozidla“, se podává, že obsahuje údaje o datu, času, místu, jakož i údaje o vozidlu; dále je v něm uvedeno, že vozidlo, které bylo na parkovišti odstaveno v nepojízdném stavu dne 30. 11. 2021, se v tomto stavu předává zpět do dispozice vlastníka a ten je v tomto stavu přebírá. Protokol obsahuje větu: „cena parkovného za období od 30. 11. 2021 do 2. 3. 2023 – 137 100 Kč bez DPH (300 Kč/den)“, následují údaje o předávající osobě ([Jméno žalobce]), o přebírající osobě (zástupce přebírající společnosti [žalovaná] [jméno FO]) a prohlášení [jméno FO] ve znění: „prohlašuji, že vozidlo přebírám v nepojízdném stravu a bez výhrad“.

11. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a zákona č. 99/1963 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a odvolání neshledal opodstatněným.

12. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav, z něhož odvolací soud vychází (když zopakoval jen důkazy výše uvedené), v rozsahu pro rozhodnutí dostačujícím. Soud prvního stupně řádně vyložil, z jakých zjištění vycházel a jaké závěry z nich učinil; odvolací soud proto v zájmu stručnosti na skutkové závěry soudu prvního stupně odkazuje.

13. Věcně správným shledal odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že za období od 30. 11. 2021 do 22. 2. 2023 (dále též „Období 1“) bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobce nevzniklo (jakkoliv odůvodnění tohoto závěru bylo shledáno přiléhavým jen v rozsahu dále uvedeném). Soud prvního stupně shledal, že v době následující pod datu 22. 2. 2023 (dále též „Období 2“) žalované bezdůvodné obohacení vzniklo; vzhledem k tomu, že soud prvního stupně své závěry ohledně důvodů pro rozlišení Období 1 a Období 2 též přiléhavě odůvodnil, postačí v tomto směru na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat. Protože výrok I., kterým bylo rozhodnuto nároku žalobce za Období 2, nebyl odvoláním napaden, není důvod se Obdobím 2 blíže zabývat.

14. Ohledně posouzení nároku žalobce za Období 1 (o kterém bylo rozhodnuto výrokem II.) je třeba předně podotknout, že soud prvního stupně správně vyšel z toho, že žalovaná umístila Vozidlo na pozemek žalobce s jeho souhlasem, a příhodně přihlédl též k tomu, že se tak stalo za situace, kdy obě strany předpokládaly, že následně dojde k uzavření smlouvy o opravě Vozidla. Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně potud, pokud jednání stran posoudil jako tzv. společenskou úsluhu, resp. pokud odkázal na § 2992 o. z. V tomto ohledu shledal odvolací soud námitky žalobce případnými, na věcné správnosti rozhodnutí se tím však, z důvodů níže vyložených, nic nemění.

15. Dle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

16. Z dikce uvedeného ustanovení je zřejmé, že dojde-li k obohacení na základě „spravedlivého důvodu“, povinnost vydat takto nastalé obohacení nevzniká (o bezdůvodné obohacení se nejedná). Soudní praxe je ustálena v závěru, že spravedlivým důvodem ve smyslu § 2991 o. z. je též příslib protiplnění nebo jiný stanovený účel, za nímž jsou hodnoty poskytovány, přestože uvedený příslib, resp. účel nezakládá povinnost k danému plnění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28Cdo 1948/2018, dostupné na www.nsoud.cz). V nyní posuzované věci umožnil žalobce žalované bezplatně parkovat Vozidlo na svém pozemku s předpokladem (očekáváním), že posléze dojde k uzavření smlouvy o opravě vozidla, a žalovaná za tímto účelem (budoucí opravy Vozidla) na pozemek žalobce Vozidlo umístila. Jinak řečeno žalobce poskytl žalované hodnotu (v podobě bezplatného parkování) aniž by k tomu byl povinen, učinil tak ale s očekáváním budoucího prospěchu, který bude z uzavření smlouvy o opravě Vozidla mít. Za této situace, se zřetelem k ustálené soudní praxi, nelze než uzavřít, že základní předpoklad pro vznik bezdůvodného obohacení, totiž absence „spravedlivého důvodu“ pro obohacení žalované na úkor žalobce (pokud jde o Období 1), v poměrech této věci dán není.

17. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že žalobce neprokázal uzavření smlouvy o parkování Vozidla (přes poučení a výzvu ve smyslu § 118a o. s. ř., které se v tomto směru žalobci dostalo). Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že při umístění Vozidla na pozemek žalobce smlouva o parkování uzavřena nebyla. Námitku žalobce, že se tak stalo předávacím protokolem ze dne 2. 3. 2023, neshledal odvolací soud, z důvodů dále vyložených, opodstatněnou.

18. Smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy (§ 1724 odst. 1 o. z.); smlouva je uzavřena, jakmile si strany sjednaly její obsah (§ 1725 věta první o. z.). Právní jednání směřující k uzavření smlouvy je nabídkou, pokud obsahuje podstatné náležitosti smlouvy tak, aby smlouva mohla být uzavřena jeho jednoduchým a nepodmíněným přijetím, a pokud z něho plyne vůle navrhovatele být smlouvou vázán, bude-li nabídka přijata (§ 1732 odst. 1 o. z.) Projev vůle, který nevyhovuje § 1732 o. z., není nabídkou a nemůže být proto přijat (§1733 věta první o. z.) Osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou (§ 1740 odst. 1 o. z.).

19. Skutečnost, že by účastníci řízení vedli předsmluvní jednání o uzavření smlouvy o parkování, se ze spisu nepodává. V e-mailu ze dne 15. 2. 2023 požaduje žalobce odstranění Vozidla do 17. 2. 2023 s tím, že jinak bude vystavena faktura za celé období a nucené odstranění vraku. Takové sdělení nemůže být nabídkou ve smyslu § 1732 odst. 1 o. z., neboť z něho není patrný obsah smlouvy, která by měla být uzavřena, ale nepodává se z něho ani to, že by žalobce hodlal (jakoukoliv) smlouvu uzavřít. Žalobce v tomto e-mailu fakticky jen oznamuje, že nebude-li Vozidlo do stanoveného data z pozemku odstraněno, bude vystavena faktura „za celé období a za odstranění vraku“. Poukazuje-li žalobce na e-mail ze dne 15. 2. 2023 s tím, že na sdělení o fakturaci žalovaná (jednající panem [jméno FO]) nijak nereagovala, je třeba k již uvedenému dodat, že i kdyby uvedený e-mail byl nabídkou na uzavření smlouvy (jakkoliv se to z jeho obsahu nepodává), k uzavření smlouvy vést nemohl, což je zřejmé již z tvrzení žalobce, že žalovaná na sdělení o fakturaci nereagovala – k přijetí nabídky (pokud by se o nabídku jednalo) tudíž nedošlo, neboť mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nabídky nejsou (§ 1740 odst. 1 o. z.).

20. Soud prvního stupně správně shledal, že k uzavření smlouvy o parkování nedošlo ani podpisem Protokolu o předání a převzetí vozidla ze dne 2. 3. 2023 (dále též „Protokol“). Ze shora (v odstavci 10) uvedeného je patrné, že Protokol je pouze dokladem o předání a převzetí Vozidla; ve prospěch závěru, že jeho součástí je též smlouva o parkování Vozidla, nesvědčí ani označení listiny, ani její obsah. Ve smluvní praxi obvyklé slovní spojení uvozující text smlouvy („osoba X a osoba Y se dohodly takto“) listina neobsahuje a její součástí není ani text obdobný. Možnost, že by jediná věta, v níž se o platbě za parkování hovoří (obsahující pouze text „cena parkovného za období od 30. 11. 2021 do 2. 3. 2023 – 137 100 Kč bez DPH (300 Kč/den“) byla ujednáním o ceně plnění doplňující (či upřesňující) smlouvu, která byla uzavřena dříve, v úvahu nepřichází, neboť e-mailovou komunikací mezi osobami jednajícímu za žalobce a žalovanou k uzavření smlouvy (z důvodů již vyložených) nedošlo; uzavření (dřívější) smlouvy jiným způsobem se ze spisu nepodává (a nebylo ani tvrzeno).

21. Obsah jediné (v předchozím odstavci citované) věty o platbě za parkování, která je v Protokolu obsažena, nepostačuje k závěru, že jak jednání žalobce, tak jednání žalované, směřovalo k uzavření smlouvy o parkování, resp. k závěru, že taková smlouva byla podpisem Protokolu uzavřena. I kdyby výše citovanou větu bylo možné chápat jako projev záměru (vůle) žalobce uzavřít se žalovanou smlouvou zakládající nárok žalobce na poskytnutí úhrady za parkování Vozidla na pozemku žalobce, podstatné je, že k akceptaci takového právního jednání ze strany žalované nedošlo. Z obsahu Protokolu, který byl reprodukován výše (v odstavci 10), se podává, že obsahuje toliko prohlášení přebírající osoby, že vozidlo přebírá. Prohlášení, že tato osoba (pan [jméno FO]) souhlasí s hrazením parkovného, resp. s jeho výší, v Protokolu obsaženo není; již s ohledem na právě uvedené nemůže mít Protokol ani povahu uznání dluhu. Absentuje-li v Protokolu text, z něhož by byla patrná vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu, na jejím základě by byl žalobce oprávněn požadovat úhradu za parkování Vozidla, nemohlo podpisem Protokolu k uzavření takové smlouvy dojít.

22. Ke shora (v předchozím odstavci uvedenému) je na místě dodat, že soud prvního stupně obě osoby, které se předání a převzetí vozidla zúčastnily (tj. žalobce a pana [jméno FO]), vyslechl, přičemž z výslechu těchto osob nevyplynulo nic, co by svědčilo ve prospěch závěru, že podpisem Protokolu projevila osoba jednající za žalovanou vůli uzavřít se žalobcem smlouvu, na jejím základě by byl žalobce oprávněn požadovat úhradu za parkování. Shora uvedené osoby spolu jednotlivé části Protokolu neprobíraly (což se podává z výslechu žalobce) a osoba jednající za žalovanou Protokol ani nečetla (což se podává z výslechu svědka [jméno FO]).

23. Lze tedy shrnout, že sdělení osoby jednající za žalobce v e-mailu ze dne 15. 2. 2023, že nebude-li Vozidlo do stanoveného data odstraněno, bude vystavena faktura, resp. výše citovaná věta obsažená v protokolu ze dne 3. 2. 2023, představují pouze jednostranné úkony žalobce, které nejsou způsobilé přivodit vznik jeho nároku na úhradu za parkování Vozidla. Pro úplnost je vhodné dodat, že možnost, že by pan [jméno FO] (při přebírání Vozidla) ústně či konkludentně akceptoval právo žalobce požadovat parkovné, resp. odsouhlasil jeho výši, se ze spisu nepodává a není ani tvrzena. Soud prvního stupně tudíž správně shledal, že existence smlouvy, které by zakládala nárok žalobce na úhradu za parkování Vozidla, prokázána nebyla a součástí protokolu ze dne 3. 2. 2023 taková smlouva není. S ohledem na shora uvedené je nadbytečné zabývat se otázkou, v jakém rozsahu byl pan [jméno FO] oprávněn za žalovanou jednat.

24. Žalobce též namítá, že postupem doby se stávalo stále více zřejmým, že žalovaná jednala nepoctivě, o opravu vozidla žalobcem vůbec nestála, protože v tomto směru nevyvinula žádnou aktivitu. Stejnou argumentaci uplatnil žalobce již v řízení před soudem prvního stupně, který se s ní přiléhavě vypořádal, když uvedl, že jde o argumentaci obecnou, jejíž opodstatněnost z provedeného dokazování nevyplynula. Vzhledem k výše uvedenému, se zřetelem k tomu, že ani v odvolání žalobce neuvedl konkrétní skutkové okolnosti svědčící o nepoctivém úmyslu žalované, neshledal odvolací soud tuto námitku případnou.

25. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části, včetně správného výroku o nákladech řízení, jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

26. O nákladech řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto dle s § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.

27. Na nákladech odvolacího řízení náleží zcela úspěšné žalované náhrada nákladů za zastoupení advokátem stanovená podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, včetně vyhlášky č. 258/2024 Sb. (dále též „AT“), z tarifní hodnoty 163 491 Kč za 2 úkony právní služby, tj. za vyjádření k odvolání a za účast při jednání odvolacího soudu dne [datum] (2x 7 660 Kč); dále 2 paušální náhrady výdajů dle § 13 odst. 1 a 4 AT, z toho jedna ve výši 300 Kč (vyjádření k odvolání bylo podáno dne 16. 12. 2024, tedy před účinností vyhlášky č. 258/2024 Sb., kterou byla paušální náhrada zvýšena) a jedna ve výši 450 Kč; dále náhrada za 21% daň z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 19 444,70 Kč.