o 251 873 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 251 873 Kč (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] za dobu od 12. 10. 2019 do 13. 12. 2024. V řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] bylo žalobkyni přiznáno zadostiučinění za dobu od 29. 12. 2006 do 11. 10. 2019. Celkem se již žalobkyni dostalo zadostiučinění ve výši 336 660 Kč (129 000 +5 000 + 54533 + 148 127) a touto žalobou požaduje přiznání částky 251 873 Kč.

3. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 29. 12. 2006 podala žalobu, kterou se vůči Nemocnici s poliklinikou [adresa] domáhala odškodnění bolesti. Podrobně shrnul průběh namítaného řízení, na což odvolací soud pro stručnost odkazuje, zejména zjistil, že dne 3. 1. 2007 byl vydán platební rozkaz, po odporu byl dne 31. 3. 2008 vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta, usnesením odvolacího soudu ze dne 2. 7. 2008 byl rozsudek zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dne 5. 6. 2017 byl vyhlášen rozsudek, žaloba byla zamítnuta. Dne 12. 12. 2017 byl rozsudek potvrzen, nabyl právní moci dne 22. 12. 2017. Dne 18. 1. 2017 podala žalobkyně dovolání s návrhem na odklad vykonatelnosti. Usnesením ze dne 29. 8. 2018 dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl. Rozhodnutí dovolacího soudu nabylo právní moci dne 4. 10. 2018. Dne 3. 12. 2018 podala žalobkyně ústavní stížnost, nálezem ze dne 28. dubna 2020 Ústavní soud zrušil rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Dne 7. 12. 2023 soud vyhlásil rozsudek, k odvolání žalobkyně, dne 10. října 2024 Krajský soud v [adresa] rozsudkem částečně potvrdil a částečně změnil, rozsudek soudu prvního stupně rozsudek nabyl právní moci 5. 11. 2024. Usnesením ze dne 26. 11. 2024 soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení a toto nabylo právní moci dne 13. 12. 2024. Ve věci byli slyšeni svědci, znalec, i zpracovatelé posudku znaleckého ústavu. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3937/18 Ústavní soud vyjádřil podiv nad tím, že soudy v namítaném řízení nepřistoupily k účastnickému výslechu žalobkyně. Z rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] č. j. [spisová značka], ze dne 4. 3. 2019, zjistil, že v řízení o odškodnění za nepřiměřenou délku řízení soud prvního stupně žalobkyni přiznal částku 5 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřené zadostiučinění a ve zbytku žalobu zamítl; k odvolání pak rozsudkem Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka], ze dne 11. 10. 2019, odvolací soud změnil rozhodnutí tak, že žalobkyni přiznal dalších 54 533 Kč s úroky z prodlení, potvrdil závěr o nepřiměřené délce řízení a přiměřenosti základní částky, přičemž provedl úpravy podle kritérií § 31a odst. 3 zákona OdpŠk – základní částku snížil o 20 % pro složitost věci a o 10 % pro chování žalobkyně, zvýšil o 25 % pro postup soudu a o 5 % pro význam věci pro žalobkyni. Žalobkyně uplatnila nárok u žalované dne 3. 12. 2024, stanoviskem ze dne 19. 2. 2025 žalovaná přiznala částku 148 127 Kč, s tím, že žalobkyni již vyplatila 129 000 Kč a podle rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] a Městského soudu v [adresa], pod sp. zn. [spisová značka] pak částky 5 000 Kč a 54 533 Kč.

4. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc podle § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., dospěl k závěru, že tato část řízení (12. 10. 2019 - 13. 12. 2024) trvala 5 let 2 měsíce. Uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, žalobkyni náleží zadostiučinění v peněžité formě. Vycházel z částky 20 000 Kč ročně, základní částka činí 103 333 Kč. Posuzované řízení bylo složité po právní i procesní stránce, došlo k vypracování několika znaleckých posudků včetně revizních, jeden ze znaleckých ústavů pozbyl oprávnění, dokazování bylo provedeno prostřednictvím dožádaného soudu, počet instancí byl značný - 2x okresní soud, 2x krajský,

Nejvyšší a Ústavní soud, proto snížil základní částku o 20 % Z důvodu postupu orgánů veřejné moci navýšil zadostiučinění o 25 %, když identifikoval několik období bezdůvodné nečinnosti okresního soudu od 9. 3. 2007 do 18. 2. 2008, od 22. 11. 2013 do 27. 5. 2014, od 15. 10. 2014 do 14. 9. 2015 a od 22. 6. 2016 do 10. 1. 2017. S ohledem na předmět řízení zvýšil základní částku o 5 %. Po zohlednění modifikací činí částka 113 667 Kč, vzhledem k tomu, že žalovaná poskytla 148 127 Kč, neshledal žalobu důvodnou. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

5. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně, navrhla rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytýká soudu prvního stupně, že měl vycházet z částky vyšší než 20 000 Kč ročně a přihlédnout k celkovým okolnostem věci a zohlednit průběh posuzovaného řízení, přihlédnout i k rostoucí životní úrovni v ČR (s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3385/20, IV. ÚS 2459/23). Podtrhuje význam pohledu na řízení jako na jeden celek, neboť teprve po ukončení řízení je možné určit celkový rozsah a závažnost vzniklé nemajetkové újmy s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2328/2015). Vytýká soudu prvního stupně, že částku 20 000 Kč považoval za relevantní toliko pro posledních 5 let a 2 měsíce.

6. Při jednání odvolacího soudu žalobkyně vysvětlila, že vytýká soudu prvního stupně, že v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu nepostupoval a přiznal odškodnění jen za tuto fázi řízení, čímž je žalobkyně „bita“ v důsledku rozdělení nároku na 2 dílčí části.

7. Žalovaná při jednání odvolacího soudu navrhla napadený rozsudek potvrdit. Vychází z konstantní judikatury, že není důvod navýšení nároku o inflaci, a má za to, že žalobkyně byla odškodněna na hranici nejvyšší. Kdyby měl soud postupovat dle názoru žalobkyně, jak jej přednesla při jednání odvolacího soudu, pak by došlo k duplicitnímu odškodnění. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2638/2025 požadovala přiznání náhrady za 2 úkony po 450 Kč.

8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není opodstatněné.

9. Soud prvního stupně správně zjistil rozhodné skutečnosti v dostatečném rozsahu a dospěl ke správným skutkovým zjištěním týkajícím se nároku na zadostiučinění, nepochybil ani v právním posouzení věci podle § 13 odst. 1 a § 31a zák. č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“), odvolací soud nesdílí jeho odůvodnění toliko zčásti, jednak co do výše základní částky a dále v rozsahu modifikace kritéria složitosti řízení.

10. Správně soud prvního stupně uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce soudního řízení, v jehož důsledku vznikla žalobkyni nemajetková újma, jejíž vznik se presumuje. Správně dovodil, že tuto nemajetkovou újmu je třeba odškodnit v penězích. Doba, kterou uplatnila žalobkyně od 12. 10. 2019 do 13. 12. 2024, představuje 5 let a 2 měsíce. Správně zohlednil, že se jedná o odškodnění dalšího nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, které již bylo dříve za jeho trvání posuzováno. Při posuzování přiměřenosti délky vycházel z celkové délky řízení, která trvala od 29. 12. 2006 do 13. 12. 2024, tedy 17 let a 11,5 měsíce (ostatně proto přiznal základní částku ve výši nikoli 16 000 Kč, nýbrž 20 000 Kč, a zohlednil i průběh předchozího řízení, resp. nepřistupoval při posouzení k věci samostatně a izolovaně, jak se mylně domnívá odvolatelka) a zadostiučinění přiznal za tu fázi řízení, jež nebyla v předchozím odškodňovacím řízení zohledněna, postupoval tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2328/2015. Z bodu 28. odůvodnění

tohoto rozhodnutí totiž vyplývá, že při stanovení základní částky je nutno počítat s tou fází řízení, jež nebyla v předchozím odškodňovacím řízení zohledněna; Nejvyšší soud dále cituje, že z logiky věci plyne, že není možné provést modifikaci za prvé dva roky řízení a je nutno zohlednit právě ty konkrétní okolnosti případu, jež se projevily v nyní odškodňované fázi průtažného řízení jako nové skutečnosti ve smyslu další délky posuzovaného řízení.

11. Uvedené v poměrech souzené věci znamená, že v předchozím odškodňovacím řízení vedeném ve věci sp. zn. [spisová značka] se řízení nacházelo ve fázi, kdy věc již byla předložena Ústavnímu soudu, avšak nebyla dosud rozhodnuta. Po zrušení rozsudků nalézacího a odvolacího soudu Ústavním soudem dne 28. 4. 2020 se věc sama ocitla v podstatě na samém začátku. Nelze přehlédnout, že po návrzích účastníků na doplnění dokazování nalézací soud provedl velmi rozsáhlé dokazování - po výtce Ústavního soudu přistoupil k účastnickému výslechu žalobkyně, která byla slyšena 2x (jednání dne 27. 6. 2022 a 27. 6. 2022), ve věci byl zpracován nový znalecký posudek č. [číslo], nalézací soud provedl jen v této odškodňované fázi řízení výslech celkem 19 svědků (dne 1. 9. 2022 – 6 svědků, dne 3. 10. 2022 dalších 6 svědků, dne 17. 10. 2022 dalších 5 svědků, byli slyšeni 2 lékaři dne 21. 11. 2022 a 17. 10. 2023 a mj. bylo rozhodováno i o uplatněné námitce podjatosti); posléze byl vydán rozsudek a k odvolání žalované pak ve věci rozhodoval ve věci samé (již potřetí) krajský soud.

12. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem ohledně výše základní částky 20 000 Kč vycházeje ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Nejvyšší soud vymezil orientačně rozmezí 15 000 – 20 000 Kč, ve kterém by se měla pohybovat základní částka za rok řízení, z níž bude při výpočtu výše zadostiučinění vycházeno; na částku 15 000 Kč je pohlíženo jako na částku základní, zatímco částka vyšší, blížící se 20 000 Kč, by měla být odůvodněna extrémní délkou řízení, či jinými závažnými okolnostmi. Z uvedeného vyplývá, že ani částka 20 000 Kč není maximální a nepřekročitelnou částkou. Odvolací soud však přihlédl k tomu, že v poměrech souzené věci nebyla překročena doba 20 let, která by již odůvodňovala přiznání částky 20 000 Kč, a jiné závažné okolnosti ani neshledal. Jinak řečeno ač v poměrech souzené věci nepřiměřenou dobu trvající nalézací soudní řízení (17 let a 11,5 měsíce), které přesáhlo délku, jíž by bylo možno vzhledem ke složitosti věci a okolnostem případu očekávat, nebylo až tak extrémně dlouhé, aby byla odůvodněna částka 20 000 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud za adekvátní považuje výchozí částku 19 000 Kč.

13. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjádřil např. v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.1.2025 sp. zn. 2356/2024, ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, 30 Cdo 2184/2020, 30 Cdo 3171/2018, 30 Cdo 2084/2021). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Nelze přitom přehlédnout, že ani rozhodovací praxe

ESLP nedoznala v tomto ohledu změn. V usnesení ze dne 21.2.2024, sp. zn. III. ÚS 21/24, Ústavní soud konstatoval, že skutečnost, že Nejvyšší soud nepřistoupil ke změně své ustálené judikatury v otázce základní částky zadostiučinění, a to v návaznosti např. na inflaci nebo proměny hospodářských poměrů, nemá za následek protiústavnost, a sám Ústavní soud neshledal, že by s ohledem na hospodářské poměry samotné nezvýšení základní částky zadostiučinění vycházející ze Stanoviska porušovalo právo stěžovatele v kontextu důsledného posouzení ostatních faktorů majících vliv na výslednou výši zadostiučinění. Výše citovaná judikatura nedoznala změn, a odvolací soud proto neshledal odvolací námitku žalobkyně opodstatněnou.

14. Z uvedeného vyplývá, že za dobu uplatněnou touto žalobou od 12. 10. 2019 do 13. 12. 2024, tj. 5 let a 2 měsíce, při částce 19 000 Kč ročně žalobkyni náleží základní částka 98 166 Kč /(5x 19 000) + (2x1583)/.

15. Pokud jde o jednotlivé modifikace, odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že věc byla složitá (§ 31a odst. 3 písm. b) zák. č. 82/1998 Sb.). Předmětem řízení byla újma na zdraví žalobkyně, která se domáhala odškodnění krutých bolestí, jimiž trpěla v době své hospitalizace na chirurgickém oddělení, jež ustoupily až po jejím přeložení na gynekologické oddělení a následné urgentní operaci. Správná jsou zjištění soudu prvního stupně ohledně skutkové složitosti, kdy bylo provedeno mnoho listinných důkazů, jen v této fázi řízení, která je předmětem odškodnění, byl proveden další z celkem 6 znaleckých posudků, byl proveden účastnický výslech žalobkyně, k původně již 11 slyšeným svědkům v předchozí (již odškodněné) fázi, přibylo dokazování výslechem 19 svědků. Věc byla složitá i po stránce právní a procesní, a jen v této předmětné fázi namítaného řízení rozhodoval soud nalézací a krajský (1x ve věci podjatosti, 1x ve věci samé); co do počtu instancí v celém nalézacím řízení rozhodovaly soudy jen ve věci samé - 3x okresní soud, 3x krajský soud, 1x Nejvyšší soud a 1x Ústavní soud + další procesní rozhodnutí okresního a krajského soudu. Obecně platí, že účastníkům nelze vytýkat uplatňování procesních prostředků, které vnitrostátní právní řád poskytuje k ochraně jejich práv, na druhé straně je zřejmé, že prodloužení řízení, k němuž dojde v důsledku toho, že ve věci rozhoduje orgán či soud vyššího stupně, objektivně prodlužuje celkovou dobu řízení o dobu potřebnou pro přezkum. Přihlížeje ke všem výše uvedeným dílčím složkám kritéria složitosti řízení odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně přistoupil k modifikaci základní částky pro složitost snížením o 30 % (nikoli 20 %).

16. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že s ohledem na nečinnost, kterou soud prvního stupně podrobně rozvedl v bodu 25. odůvodnění, na které odvolací soud pro stručnost plně odkazuje, a která se promítla i ve fázi tohoto odškodňovacího řízení (od 27. 10. 2020 do nařízení jednání 22. 12. 2021), kdy v mezidobí byl vypracován žalovanou objednaný znalecký posudek, je třeba základní částku navýšit kritériem postupu orgánů veřejné moci během řízení dle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk o 25 %. Jak již Městský soud v [adresa] podrobně rozepsal v bodu 28. odůvodnění rozsudku č. j. [spisová značka], v souzené věci sice došlo k opakovanému zrušení rozsudku nalézacího soudu, avšak nikoli pro pochybení, která by odůvodňovala navýšení základní částky (nepřezkoumatelnost rozsudku, zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady ve smyslu § 212a odst. 5 věta prvá o. s. ř.), ale s ohledem na rozdílný náhled odvolacího krajského soudu na povahu tvrzení, na jejichž základě žalobkyně svůj nárok uplatnila. Od těchto závěrů odvolací soud nemá důvodu se odchylovat.

17. Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního ohledně posouzení kritéria významu předmětu řízení podle § 31 odst. 3 písm. e) OdpŠk. V namítaném řízení se jednalo o typ řízení, u kterých se dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva zvýšený význam pro poškozeného předpokládá

(z objektivního hlediska je obecně Evropským soudem pro lidská práva shledáván vyšší význam řízení u věcí týkajících se zdraví nebo života, v řízení typu opatrovnických sporů, pracovně právních sporů, věcí osobního stavu, věcí sociálního zabezpečení, trestních věcí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Ze subjektivního hlediska žalobkyně zvýšený význam ani netvrdila, natož prokazovala, a protože věc byla po zrušení rozsudků Ústavním soudem de facto téměř na samém počátku, význam věci se pro žalobkyni v průběhu času výrazně neměnil.

18. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalobkyně se na délce řízení v této fázi namítaného řízení nepodílela (§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, na rozdíl od předchozí již pravomocně odškodněné fáze řízení, kdy byl shledán její podíl podrobně zrekapitulovaný v bodu 31. odůvodnění rozsudku č. j. [spisová značka], kdy žalobkyně na výzvy soudu reagovala buď opožděně nebo vůbec.

19. Odškodňovaná délka řízení pro účely výpočtu tohoto dílčího úseku namítaného řízení představuje 5 let a 2 měsíce, základní částka činí 98 166 Kč vycházeje ze základní částky 19 000 Kč. Od této částky je třeba odečíst modifikaci pro složitost v rozsahu 30 % a naopak přičíst modifikace v rozsahu 25 % za postup orgánů veřejné moci a 5 % s ohledem na význam řízení, tedy žalobkyni náleží částka 98 166 Kč, která již byla vyplacena v rámci mimosoudního projednání nároku ve výši 148 127 Kč.

20. V souladu s žalobkyní citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2328/2015 odvolací soud dbal na to, aby přisouzená částka byla přiměřená závažnosti porušení práva i k celkové částce, jíž by se žalobkyni dostalo v případě, rozhodoval-li by soud v jediném odškodňovacím řízení po skončení průtažného řízení – tedy toliko orientačně, a dospěl k závěru, že i při takové úvaze, rozsudek soudu prvního stupně obstojí, neboť vycházeje ze základní částky 19 000 Kč by žalobkyně měla nárok za řízení trvající celkem 17 let a 11,5 měsíce na částku 322 204,50 Kč (tedy se zohledněním jedné poloviny za prvé 2 roky řízení by matematický výpočet představoval /(16 x 19 000 Kč)+ (11,5 x 1 583 Kč)/ = /304 000 + 18 204,50/, a při úvaze o modifikacích, kdy by ve výsledku snížení i zvýšení dosáhlo stejné úrovně, by se žalobkyni měla dostat částka 322 204,50 Kč, přičemž fakticky jí již bylo žalovanou vyplaceno 336 660 Kč (129 000 Kč z titulu mimosoudního vyrovnání + 5 000 Kč + 54 533 Kč za řízení ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka], jakož i 148 127 Kč v rámci mimosoudního vyrovnání podle stanoviska žalované ze dne 19. 2. 2025). Toto odškodňovací řízení nicméně není svoji povahou revizí již dříve vyslovených pravomocných rozsudků, neboť v opačném případě by se žalobkyni dostalo odškodnění duplicitně, vycházel-li by odvolací soud z úvahy, kterou předestřela žalobkyně. Odvolací námitku, že žalobkyně je rozdělením nároku na 2 dílčí etapy nedůvodně postihována, tak odvolací soud odmítl.

21. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř. včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o.s.ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 a 3 písm. a), b) a c) vyhl. č. 254/2015 Sb., když procesně úspěšné žalované vznikly za odvolací řízení náklady řízení za přípravu a účast při jednání odvolacího soudu, tedy 2 paušální náhrady po 450 Kč (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2638/2025) ve výši 900 Kč, které odvolací soud uložil žalobkyni zaplatit ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř.