o 1 258 817 Kč s příslušenstvím

1. Výše uvedeným rozsudkem (dále též „napadené rozhodnutí“) soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.); zamítl žalobu co do částky [částka] se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši [částka] (výrok III.).

2. Takto soud prvního stupně (dále též „soud“) ve věci rozhodl v pořadí druhým rozsudkem, když jeho rozsudek první (ze dne [datum], č. j. [spisová značka]) byl odvolacím soudem (rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka]) ve výroku I. co do částky [částka] s příslušenstvím (11,75% úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení) potvrzen; ve zbývající části tohoto výroku a ve výrocích II., IV. byl zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Soud vyšel z toho, že se žalobce původně domáhal zaplacení částky [částka] (posléze žalobu rozšířil o [částka]) s tím, že v létě roku 2017 telefonoval žalované, která mu sdělila, že se nachází v nelehké finanční situaci a nemá nikoho, kdo by jí pomohl, proto má stále dvě práce. Žalobce měl našetřené finanční prostředky, které aktuálně nepotřeboval, a nabídl žalované dočasnou finanční výpomoc s tím, že až se její finanční situace zlepší a vyřeší si své závazky, tak mu finanční prostředky vrátí. Žalovaná nabídku akceptovala s tím, že výši výpomoci nechala na žalobci. Žalovaná namítala, že žalobci ničeho nedluží, žádnou půjčku od něj nepřijala a k vrácení jakékoliv částky se nezavázala. Žalobce jí poskytl různé částky, ale vždy je sám nabídl jako dárek, nikdy žalovanou neupozornil, že očekává vrácení prostředků, pokud by tomu tak bylo, nikdy by žádné plnění od žalobce nepřijala.

4. Soud provedl dokazování výslechem žalobce a žalované a listinnými důkazy, jejichž obsah reprodukoval. Z úředního záznamu [adresa] ČR soud zjistil, že žalobce dne [datum] učinil oznámení o [podezřelý výraz] činu podvodu, kterého se vůči němu měla dopustit žalovaná; žalobce se připojil k [podezřelý výraz] řízení s nárokem na náhradu škody ve výši [částka]. Dále soud zjistil, že usnesením Policie ČR, Obvodní ředitelství policie [adresa] III, [název], č. j. [čísla], ze dne [datum] (dále též „usnesení [adresa] ČR ze dne [datum]“, nebo „usnesení policie“), byla odložena [podezřelý výraz] věc podezření ze spáchání [podezřelý výraz] podvodu, kterého se měla dopustit žalovaná tak, že v období od července 2017 do prosince 2020 pod záminkou finanční tísně a náhlých výdajů měla vylákat finanční hotovost v celkové výši [částka]. Usnesením Obvodního státního zastupitelství pro [adresa] č. j. [spisová značka], ze dne [datum] (dále též „usnesení OSZ ze dne [datum]“, nebo „usnesení OSZ“), byla zamítnuta stížnost poškozeného [jméno FO] proti usnesení o odložení věci vydaného policejním orgánem dne [datum]; z dodejky soud zjistil, že usnesení OSZ bylo žalobci doručeno dne [datum]. Z usnesení policie je zřejmé, že žalovaná poskytnuté finanční prostředky od žalobce nepovažovala za půjčky, nýbrž za dobré skutky či dary. V usnesení OSZ je uvedeno, že pokud se týká darů, především těch větších, které poškozený podezřelé poskytl, je jejich případná návratnost vázaná na aktivitu samotného poškozeného v občanskoprávním řízení; v tomto usnesení se též uvádí, že žalovaná považuje poskytnuté finanční prostředky za dary. Z dopisu žalobce ze dne [datum] soud zjistil, že žalobce na žalované požadoval vrácení finančních prostředků ve výši [částka]. Soud shledal, že poskytnutí tří částek po [částka] (ve dnech [datum], [datum] a [datum]) bylo mezi účastníky nesporné; stejně tak bylo nesporné poskytnutí částky [částka] (dne [datum]) a částky [částka] (dne [datum]). Poskytnutí finančních prostředků žalované ve výši [částka] žalobce (přes poskytnuté poučení) neprokázal.

5. Po právní stránce soud věc posoudil dle § 609, § 610, § 619 odst. 1, § 621, § 629 odst. 1, § 638, § 648, § 652, § 1970 § 2991 a § 2992 zákona č. 89/2012 Sb. (dále též „o. z.“); uvedl, že nebylo prokázáno, že finanční prostředky žalobce žalované daroval, poskytnuté finanční prostředky nelze považovat ani za společenskou úsluhu. Soud konstatoval, že žalobce uplatnil svůj nárok vůči žalované dne [datum] v rámci [podezřelý výraz] řízení proti žalované (připojil se s požadavkem na náhradu škody ve výši [částka]), o skončení tohoto řízení se dozvěděl dne [datum], žalobu podal dne [datum]. S odkazem na § 648 a § 652 o. z. soud shledal, že žalobce řádně pokračoval v zahájeném řízení; v tomto ohledu přihlédl k vyjádření žalobce (že poskytl žalované naposledy peněžní prostředky na konci roku 2020, proto se domníval, že svůj nárok vůči žalované může uplatnit nejdříve na konci roku 2021) a vzal též v úvahu, že žalobce je osobou vyššího věku a bez právního vzdělání.

6. Dále soud shledal, že z dokazování je patrné, že žalobce v době poskytování finančních prostředků věděl, komu a v jaké výši finanční prostředky poskytuje. Dále musel vědět, že žalované neposkytuje zápůjčky, když o nich ani sám nehovořil, pomoc v nouzi bývá většinou nevratná. Žalobce od počátku poskytoval žalované finanční prostředky bez jakéhokoliv právního důvodu. V okamžiku poskytnutí finančních prostředků vědět měl a mohl, že žalované poskytuje finanční prostředky bez právního důvodu. Následujícího dne po poskytnutí finančních prostředků mohl uplatnit své právo u orgánu veřejné moci, tudíž nelze přisvědčit námitce žalobce, že běh promlčecí lhůty by měl začít až v okamžiku, kdy se dozvěděl, že žalovaná považuje poskytnuté finanční prostředky za dar.

7. Soud uzavřel, že uplatnění nároku žalobce u orgánů veřejné moci dne [datum] a následně před civilním soudem je právem uplatněným kontinuálně, a proto nejsou uplatněné nároky žalobce z poskytnutých finančních prostředků po [datum] promlčeny, finanční prostředky poskytnuté před tímto datem promlčeny jsou. Částka [částka] Kč poskytnutá žalobcem žalované na zakoupení vozidla [datum] není promlčena, poskytnutí této částky žalobcem žalované bylo prokázáno, soud tudíž tuto částku žalobci přiznal. S odkazem na § 1970 o. z. přiznal soud žalobci též zákonný úrok z prodlení (ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) od [datum], neboť žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky do [datum]. Co do částky [částka] žalobu zamítl, dílem pro promlčení prokázaných poskytnutých finančních prostředků žalované ve výši [částka] ([částka] + [částka]), dílem pro neprokázání poskytnutí finančních prostředků ve výši [částka].

8. Žalobce ve včasném odvolání (do výroků II. a III.) namítal, že pro rozhodnutí ve věci je zásadní určení konkrétních skutečností, ze kterých je možno dovodit, kdy se o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty dozvěděl nebo dozvědět měl a mohl; žalovaná přitom žádné skutečnosti, z nichž by bylo patrné, že žalobce věděl, že smlouva o zápůjčce s žalovanou neuzavřel, resp. na jejichž základě to vědět měl a mohl, netvrdila ani neprokazovala. Žalobce byl v dobré víře, že s žalovanou uzavřel ústní smlouvy o zápůjčkách, a nemohl vědět, že žalovaná poskytnutí peněžních prostředků považovala za dar; žalovaná se o tomto nezmínila, on sám nikdy slovo dar nepoužil, což potvrdila sama žalovaná. Tuto argumentaci použila žalovaná až při podání vysvětlení na Policii ČR v roce 2021, na dotaz, zda je připravena poskytnuté zápůjčky vrátit. Dále žalobce namítal, že soud nespecifikoval žádnou skutečnost, ze které by bylo možno dovodit, že žalobce o rozhodných skutečnostech věděl nebo vědět mohl a měl ke dni poskytnutí peněžních prostředků. Žalobce je proto přesvědčen, že subjektivní promlčecí lhůta nepočala běžet následující den poté, co poskytl žalované peněžní prostředky, ale až od okamžiku, kdy se dozvěděl o tom, že žalovaná považuje jeho zápůjčky za dary, což se dozvěděl z její odpovědi dne [datum]. Pokud by byl správný závěr soudu prvního stupně, že se žalobce o skutečnosti, že žalovaná považuje poskytnuté peněžní prostředky za dary, dozvědět měl a mohl již v červenci 2021, pak je zřejmé, že promlčecí lhůta neuplynula, neboť žalobce uplatnil svůj nárok žalobou ze začátku února 2022. Dále žalobce namítal (z důvodů, které specifikoval) nepoctivé jednání žalované a rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Ohledně části, v níž byla žaloba zamítnuta pro neprokázaní poskytnutí prostředků ve výši (v součtu) [částka], žalobce uvedl, že je přesvědčen o tom, že prokázal, že i tento nárok byl uplatněn po právu. Proto žalobce navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a dále náklady soudního řízení před soudy obou stupňů.

9. Žalovaná ve včasném odvolání (do výroku I.) namítala, že úvaha soudu ohledně stavění běhu promlčecí doby není správná; pokud žalobce vyhledal právního zástupce až po více než šesti měsících od okamžiku, kdy se dozvěděl o ukončení řízení před Policií ČR, a kdy více než rok chtěl poskytnutá plnění po žalované zpět, pak nebyla splněna podmínka, že žalobce řádně pokračoval v zahájeném řízení. Žalovaná je přesvědčena, že promlčecí lhůta byla stavěna pouze v době od [datum] do [datum], když bylo jen na bdělosti a rozhodnosti žalobce, kdy vyhledá osobu, která zahájí smysluplné kroky k získání poskytnutých finančních prostředků. Veškeré skutečnosti, které žalobce potřeboval k rozhodnutí o tom, že se bude muset domáhat své pohledávky v řízení před orgánem veřejné moci, měl k dispozici začátkem roku 2021, žádná vyšší moc, ani stav vztahů mezi ním a žalovanou, v této věci úvahu nepřicházejí. Proto žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí ve výroku I. zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované uvedl, že má za to, že v řízení ohledně uplatněného nároku řádně pokračoval, byť je tato otázka, s ohledem na to, co namítá ohledně počátku běhu promlčecí lhůty, irelevantní. Dále uvedl, že závěr soudu o tom, že nelze přehlédnout, že pomoc, případně výpomoc v nouzi není automaticky spojována s vrácením poskytnuté pomoci, spíše naopak, nemá žádný podklad v provedeném dokazování. Jde jen o subjektivní pohled soudu, když stejně tak s výpomocí v nouzi není automaticky spojováno, že poskytnutá výpomoc nebude vrácena; uvedený závěr soudu nemůže platit i s ohledem na celkovou výši poskytnutých prostředků.

11. Při jednání odvolacího soudu odkázali právní zástupci účastníků řízení na svá písemná podání, jejichž stěžejní části stručně reprodukovali.

12. Odvolací soud z podnětu podaných odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a zákona č. 99/1963 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a částečně opodstatněným shledal jen odvolání žalobce.

13. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav, z něhož odvolací soud vychází, v rozsahu pro rozhodnutí dostačujícím. Soud prvního stupně řádně vyložil, z jakých zjištění vycházel a jaké závěry z nich učinil; odvolací soud proto v zájmu stručnosti na skutkové závěry soudu prvního stupně odkazuje.

14. Správnou shledal odvolací soud též právní kvalifikaci uplatněného nároku jako nároku z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z., § 2993 věta první o. z.), když se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že přes příslušná poučení nebylo prokázáno ani uzavření smlouvy o zápůjčce, ani smlouvy darovací; správně soud prvního stupně též uzavřel, že o společenskou úsluhu se nejednalo.

15. Pokud žalovaná namítala (v odvolání proti rozsudku ze dne [datum], č. j. [spisová značka]) výluku z povinnosti bezdůvodné obohacení vrátit (ve smyslu § 2992 a § 2997 o. z), shledal odvolací soud (v rozsudku ze dne ze dne [datum], č. j. [spisová značka]) tuto námitku nepřípadnou, když (zejména) uvedl, že žalovanou tvrzená vědomost žalobce o tom, že jí nemusel plnit, musela být prokázána takovým způsobem, jímž by byla bezpečně vyvrácena možnost (kterou žalobce tvrdil), že žalované plnil v domnění, že tak činí na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce; důkazní břemeno v tomto směru tížilo žalovanou. Vzhledem k tomu, že žalovaná své důkazní povinnosti (přes poučení dle § 118a o. s. ř., které se jí dostalo při jednání soudu dne [datum]) nedostála – když žádné důkazy k prokázání svého tvrzení (že žalobce si byl vědom skutečnosti, že nemusí plnit, a přesto tak činil) neoznačila – uzavřel soud prvního stupně správně, že existenci liberačního důvodu dle § 2997 odst. 1 věta druhá o. z. žalovaná neprokázala. Dále odvolací soud uvedl, že i v případě bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2992 o. z., část věty za středníkem, je třeba požadovat, aby byla bezpečně vyvrácena možnost tvrzená žalobcem, totiž, že žalované plnil v domnění, že tak činí na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce; nad to bylo na žalované, aby tvrdila (a prokázala), že žalobce jednal s úmyslem ji obdarovat (nebo obohatit) bez úmyslu právně se vázat – takový úmysl žalobce však žalovaná ani netvrdila a z tvrzení žalobce se nepodává. Pokud žalovaná uvedla, že jí žalobce finanční obnosy sám nabízel, protože s ní chtěl navázat hlubší a intimnější vztah, nelze než konstatovat, že tato spekulativní úvaha (i kdyby byla prokázána), ještě nepostačuje k závěru o úmyslu žalobce finanční prostředky žalované darovat (stejným záměrem mohlo být motivováno i poskytnutí bezúročné zápůjčky). Na právě uvedených závěrech nemá odvolací soud důvod nic měnit. S ohledem na to, že žalovaná v odvolání proti rozsudku ze dne [datum] již poukaz na výluku z povinnosti bezdůvodné obohacení vrátit (ve smyslu § 2992 a § 2997 o. z.) neopakuje, uvádí odvolací soud shora uvedené závěry jen pro úplnost.

16. Podle § 619 odst. 1 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.

17. Podle § 619 odst. 2 o. z. může být právo uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

18. Podle § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

19. V rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], Nejvyšší soud shledal, že ustanovení § 619 o. z. upravuje obecně počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nároků vymahatelných u orgánu veřejné moci. Lhůta počne běžet tehdy, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh subjektivní lhůty není proto nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým. Jde o ustanovení obecné, jež se uplatní při výkladu ustanovení, jež upravují počátek běhu promlčecí lhůty ve zvláštních případech, a to jak u nároků podle občanského zákoníku (§ 620 až § 628), tak i u nároků podle zvláštních předpisů. Ustanovení § 620 odst. 1 o. z., které upravuje počátek subjektivní promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody nebo újmy, navazuje na ustanovení § 619 o. z., což znamená, že dikce měl a mohl se uplatní i při jeho výkladu. Okamžik znalosti o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty je určován jak subjektivně (skutečná znalost), tak i objektivně, a běh promlčecí lhůty může začít bez skutečné znalosti oprávněného o uvedených okolnostech v případě, že se oprávněný o nich objektivně dozvědět měl a mohl. Předpokládaná vědomost může nastat zároveň s vědomostí skutečnou nebo ji může předcházet a v takovém případě je rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty ten okamžik, který nastane dříve. Určení, kdy se oprávněný o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty objektivně dozvědět měl a mohl, závisí na okolnostech případu, přičemž je u něj přepokládáno vynaložení obvyklé míry pozornosti, pečlivosti i opatrnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod č. 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

20. V rozsudku ze dne [datum] odvolací soud, s odkazem na shora uvedené závěry Nejvyššího soudu, uvedl, že bylo úkolem soudu prvního stupně, aby posoudil a zodpověděl otázku, zda a kdy žalobce získal vědomost o tom, že k bezdůvodnému obohacení došlo, resp. kdy takovou vědomost získat měl a mohl. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se řádně nevypořádal s tvrzením žalobce, že měl za to, že plní na základě smlouvy o zápůjčce, přičemž o tom, že žalovaná považuje poskytnuté prostředky za dar, se dozvěděl až z usnesení policie ze dne [datum]. Odvolací soud v rozsudku ze dne [datum] též shledal, že dosud není místo pro posouzení, zda k promlčení nároku žalobce na vrácení částky [částka] (která byla poskytnuta na nákup automobilu), resp. k promlčení částek dalších (poskytnutých žalobcem žalované před datem [datum]) došlo či nikoliv. Dále odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že ohledně zamítnutí žaloby co do částky [částka] s příslušenstvím jednoznačně nespecifikoval, ohledně kterých dílčích částek (z těch, které žalobce žalované poskytl, resp. měl poskytnout) shledal žalobu neopodstatněnou z důvodu promlčení, a ohledně kterých dílčích částek shledal, že jejich poskytnutí nebylo prokázáno.

21. Soud prvního stupně se řídil pokyny odvolacího soudu a pochybení, která činila jeho předchozí rozsudek (z větší části) nepřezkoumatelným, se vyvaroval. Ve vztahu k částce [částka] – ohledně níž žalobu zamítl – vyložil, že co do částky [částka] tak učinil proto, že žalobce (přes řádné poučení) neprokázal, že tuto částku (v součtu dílčích částek) žalované poskytl. Ohledně částek dalších, tj. ohledně částky [částka] (tři částky po [částka], které žalobce žalované poskytl ve dnech [datum], [datum] a [datum]), a ohledně částky [částka] (poskytnuté žalobcem žalované dne [datum]), soud prvního stupně (správně) uvedl, že jejich poskytnutí bylo nesporné; nesporným soud prvního stupně (správně) shledal též poskytnutí částky [částka] (ohledně níž žalobě vyhověl).

22. Vzhledem k tomu, že se závěrem o neprokázání poskytnutí částky [částka] (přes poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., kterého se žalobci dostalo při ústním jednání dne [datum]), jakož i se závěrem o nespornosti poskytnutí částek [částka] a [částka] (nikoliv však se závěrem, že v této části je nárok žalobce promlčen) se odvolací soud ztotožnil, postačí v tomto směru odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Takový odkaz je na místě též proto, že žalobce v odvolání sice uvedl, že je přesvědčen, že prokázal i poskytnutí finančních prostředků ve výši [částka], blíže však tuto námitku argumentačně nepodpořil. Se závěry, které soud prvního stupně učinil v rámci posouzení žalovanou uplatněné námitky promlčení, se odvolací soud ztotožnil jen v rozsahu níže uvedeném. Se závěrem, že ohledně částek [částka] a [částka] jsou počátečními dny běhu promlčecích lhůt dny následující po jejich poskytnutí, v důsledku čehož je nárok žalobce na úhradu těchto částek promlčen, se odvolací soud neztotožnil.

23. Zamítnutí žaloby co do částek [částka] a [částka] (s příslušenstvím) odůvodnil soud prvního stupně takto: „ze samotné výpovědi žalobce vyplývá, že nikdy nebyla uzavřena smlouva o zápůjčce; žalobce neprokázal dohodu o splatnosti do jednoho roku po skončení nouze. Žalobce od počátku poskytoval žalované finanční prostředky bez právního důvodu. Žalovaná neprokázala, že by jí žalobce finanční prostředky daroval. Nelze však přehlédnout, že pomoc, případně výpomoc v nouzi není automaticky spojována s vrácením poskytnuté pomoci, spíše naopak“. Soud též uvedl, že „žalobce v době poskytování finančních prostředků věděl, komu a v jaké výši finanční prostředky poskytuje. Dále musel vědět, že žalované neposkytuje zápůjčky, když o nich ani sám nehovořil, pomoc v nouzi bývá většinou nevratná. Žalobce od počátku poskytoval žalované finanční prostředky bez jakéhokoliv právního důvodu. V okamžik poskytnutí finančních prostředků vědět měl a mohl, že žalované poskytuje finanční prostředky bez právního důvodu. Následujícího dne po poskytnutí finančních prostředků mohl uplatnit své právo u orgánu veřejné moci, tudíž nelze přisvědčit námitce žalobce, že běh promlčecí lhůty by měl začít až v okamžiku, kdy se dozvěděl, že žalovaná považuje poskytnuté finanční prostředky za dar“.

24. Soud prvního stupně správně shledal, že žalovaná neprokázala, že by jí žalobce poskytnuté finanční prostředky daroval, a že žalobce neprokázal uzavření smlouvy (smluv) o zápůjčce. Dále soud prvního stupně shledal, že z výpovědi žalobce vyplývá, že nikdy nebyla uzavřena smlouva o zápůjčce, a že žalobce neprokázal dohodu o splatnosti do jednoho roku od skončení nouze. Tento závěr, kterému lze přisvědčit, však nic nemění na tom, že žalobce předpokládal, že mu finanční prostředky (poskytnuté jako pomoc, nikoliv dar) budou vráceny, což je pro posouzení okamžiku, od něhož se v poměrech této věci odvíjí běh promlčecí lhůty ohledně poskytnutých částek, okolnost zásadní. Soud prvního stupně přitom explicitně neuzavřel, že by žalobce s tímto předpokladem (tj., že poskytnuté finanční prostředky budou vráceny) nejednal (viz následující odstavec). To, že k vrácení poskytnutých prostředků nedojde, resp., že žalovaná žalobci poskytnuté prostředky vrátit nehodlá, se žalobce dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl) až z usnesení policie ze dne [datum], event. z usnesení OSZ ze dne [datum]. Závěr, že by se žalobce dozvěděl (nebo měl a mohl se dozvědět) dříve a jiným způsobem (než právě uvedeným), že mu poskytnuté prostředky nebudou vráceny (resp., že mu tyto prostředky žalovaná nehodlá vrátit, neboť je považuje za dary), soud prvního stupně neučinil a ze spisu se nepodává. Za této situace nelze než uzavřít, že vědomost o tom, že k bezdůvodnému obohacení došlo, žalobce získal (nebo takovou vědomost získat měl a mohl) nejdříve z usnesení Policie ČR ze dne [datum], event. ji získal (nebo ji získat měl a mohl) z usnesení OSZ ze dne [datum], které mu bylo doručeno dne [datum]; ať již se tak stalo (mělo a mohlo stát) kdykoliv v uvedeném rozmezí (tj. od [datum] do [datum]), je, s ohledem na datum podání žaloby ([datum]), zřejmé, že tříletá promlčecí lhůta (§ 629 odst. 1 o. z.), uplynout nemohla. Vzhledem k tomu, že žalobce s poskytováním finančních částek žalované započal v roce 2017, je nepochybné, že uplynout nemohla ani desetiletá promlčecí lhůta ve smyslu § 629 odst. 2 o. z.

25. Jak již bylo uvedeno v předchozím odstavci, soud prvního stupně explicitně neuzavřel, že žalobce nejednal s předpokladem, že mu poskytnuté finanční prostředky budou vráceny, poznamenal však, že „nelze přehlédnout, že pomoc, případně výpomoc v nouzi, není automaticky spojována s vrácením poskytnuté pomoci, spíše naopak“. Odvolací soud přisvědčil žalobci, pokud namítá, že citovaná úvaha soudu nemá podklad v provedeném dokazování; příhodně žalobce též namítá, že stejně tak není s pomocí v nouzi automaticky spojováno, že poskytnutá výpomoc nebude vrácena, resp. že úvaha soudu není na místě i vzhledem k celkové výši poskytnutých finančních prostředků. Směřovala-li citovaná poznámka (úvaha) soudu prvního stupně ke zpochybnění existence předpokladu žalobce, že mu finanční prostředky budou vráceny, shledal odvolací soud, že pouze na této úvaze (případný) závěr o neexistenci uvedeného předpokladu založit nelze.

26. S ohledem na výše (v odstavcích 24 a 25) uvedené není třeba zabývat se správností (či nesprávností) závěrů soudu prvního stupně ve vztahu k stavení běhu promlčecí lhůty (ve smyslu § 648 o. z.), ani argumentací žalované, kterou v tomto směru uplatnila v odvolání. I kdyby závěr soudu prvního stupně (reprodukovaný v odstavci) 5 nebyl správný, na závěru odvolacího soudu, že žádná z promlčecích lhůt (ohledně žádné z poskytnutých částek) marně neuplynula, by se tím nic nezměnilo – i ohledně částky [částka], kterou soud prvního stupně žalobci přiznal s argumentací reprodukovanou v odstavci 5 (když měl za to, že promlčecí lhůta sice počala běžet v den následující po poskytnutí této částky, v důsledku okolností ve smyslu § 648 o. z. však před podáním žaloby neuplynula), totiž platí, že promlčecí lhůta (z důvodů vyložených v odstavcích 24 a 25) mohla začít běžet nejdříve [datum].

27. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil [§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] jen tak, jak je uvedeno výše, když částka [částka] představuje součet částek [částka] a [částka] (jejichž poskytnutí bylo nesporné a nárok žalobce není ani v této části promlčen), jinak je jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

28. O nákladech řízení, vzhledem k tomu, že došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně, bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, 2 o. s. ř.

29. Žalobce se původně domáhal zaplacení částky 1 350 718 s příslušenstvím, podáním ze dne [datum] rozšířil žalobu o [částka] s příslušenstvím (domáhal se tak částky [částka] s příslušenstvím), přičemž rozšíření žaloby bylo připuštěno na počátku ústního jednání, které se konalo dne [datum]. Rozsudkem odvolacího soudu ze dne [datum] (dále též „první rozsudek odvolacího soudu“) byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne [datum] (dále též „první rozsudek soudu prvního stupně“), pokud jím byla žalobci přiznána částka [částka]; po prvním rozsudku odvolacího soudu tak předmětem řízení zůstala částka [částka] (1 619 417 – 360 600), přičemž žalobci byla rozsudkem soudu prvního stupně ze dne [datum] (dále též „druhý rozsudek soudu prvního stupně“), ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne [datum] (dále též „druhý rozsudek odvolacího soudu“), přiznána částka [částka] ([částka]).

30. Pro účely stanovení tarifní hodnoty (§ 8 vyhlášky č.177/1996 Sb.) je třeba rozlišovat mezi částí řízení před rozšířením žaloby, částí řízení od připuštění rozšíření žaloby do prvního rozsudku odvolacího soudu, a částí řízení po prvním rozsudku odvolacího soudu. Tarifní hodnoty jsou tedy celkem tři; částka [částka] do rozšíření žaloby (tj. do [datum]), částka [částka] od rozšíření žaloby (tj. od [datum]) do prvního rozsudku odvolacího soudu, a částka [částka], která zůstala předmětem řízení po prvním rozsudku odvolacího soudu.

31. Pro účely stanovení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků je třeba rozlišit dvě fáze řízení, přičemž první fáze řízení končí prvním rozsudkem odvolacího soudu, druhá fáze řízení následuje po prvním rozsudku odvolacího soudu a končí druhým rozsudkem odvolacího soudu. V první fázi řízení se žalobce domáhal částky [částka] a (v konečném výsledku) uspěl co do částky [částka], která představuje součet částky [částka] (která byla žalobci přiznána prvním rozsudkem soudu prvního stupně, ve spojení s prvním rozsudkem odvolacího soudu) a dále částek [částka] a [částka] (které byly přiznány druhým rozsudkem soudu prvního stupně, ve spojení s druhým rozsudkem odvolacího soudu). Úspěch žalobce v první fázi řízení (která skončila prvním rozsudkem odvolacího soudu) tedy činí 76,6%, ve zbytku, tj. z 23,4% uspěla žalovaná; žalobci tak náleží 53,2% (76,6% - 23,4%) nákladů vzniklých v první fázi řízení. Po prvním rozsudku odvolacího soudu zůstala předmětem řízení částka [částka] ([částka]), přičemž žalobce uspěl co do částky [částka] ([částka] + [částka]), jeho úspěch ve druhé fázi řízení tedy činí 69,9%, ve zbytku, tj. z 30,1% uspěla žalovaná; žalobci tak náleží 39,8% (69,9% - 30,1%) nákladů vzniklých ve druhé fázi řízení.

32. V první fázi řízení žalobci vznikly náklady soudního poplatku za žalobu ([částka]), náklady soudního poplatku za rozšíření žaloby ([částka]) a náklady zastoupení advokátem dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“) stanovené podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 a § 11 odst. 1 AT z tarifní hodnoty [částka] za 6 úkonů právní služby (6 x [částka]), tj. za (1.) převzetí a přípravu zastoupení, (2.) předžalobní výzvu k plnění, (3.) žalobu, (4.) podání ve věci ze dne [datum], (5.) účast při jednání soudu prvního stupně dne [datum], (6.) podání ve věci ze dne [datum]; náklady za 1 úkon právní služby dle § 11 odst. 3 AT ([částka]) za žádost o osvobození od soudních poplatků; dále 7 paušálních náhrad výdajů (7 x [částka]) dle § 13 odst. 1 a 4 AT, v součtu tedy [částka].

33. Za podání ze dne [datum], kterým žalobce doplnil a upřesnil žalobní tvrzení a rozšířil žalobu, odvolací soud náhradu nákladů právního zastoupení nepřiznal, když měl na zřeteli, že tomuto podání předcházelo podání ze dne [datum] (za které byla náhrada přiznána) a že se ze spisu nepodávají žádné okolnosti, které by žalobci bránily v tom, aby obsah podání ze dne [datum] učinil součástí podání ze dne [datum]; náklady podání ze dne [datum] tudíž nelze pokládat za účelně vynaložené.

34. V první fázi řízení žalobci vznikly též náklady zastoupení advokátem stanovené podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 a § 11 odst. 1 AT z tarifní hodnoty [částka] za 13 úkonů právní služby (13 x [částka]), tj. za (1.) účast při jednání soudu prvního stupně dne [datum], (2.), podání ve věci ze dne [datum], (3.) podání ve věci ze dne [datum], (4.) účast při jednání soudu prvního stupně dne [datum], (5.) podání ve věci ze dne [datum], (6.) účast při jednání soudu prvního stupně dne [datum], (7.) podání ve věci ze dne [datum], (8.) účast při jednání soudu prvního stupně dne [datum], (9.) podání ve věci [datum], (10.) účast při jednání soudu prvního stupně dne [datum], (11.) odvolání ze dne [datum], (12.) vyjádření ze dne [datum] k odvolání žalované, (13.) účast při jednání odvolacího soudu dne [datum]; dále náklady za 1 úkon právní služby dle § 11 odst. 3 AT ([částka]) za žádost ze dne [datum] o opravu protokolu o ústním jednání; za 1 úkon právní služby dle § 11 odst. 2 písm. f) AT ([částka]) za účast při jednání soudu prvního stupně dne [datum], při němž byl jen vyhlášen rozsudek; dále 15 paušálních náhrad výdajů (15 x [částka]) dle § 13 odst. 1 a 4 AT a náklady soudního poplatku za odvolání ([částka]); v součtu tedy [částka].

35. Náhrada nákladů právního zastoupení nebyla žalobci přiznána za podání ze dne [datum] (kterému předcházelo podání ze dne [datum], za které byla náhrada přiznána); ze spisu se nepodávají žádné okolnosti, které by žalobci bránily v tom, aby obsah podání ze dne [datum] učinil součástí podání ze dne 6. 2 2023 – náklady podání ze dne [datum] tedy nelze pokládat za účelně vynaložené. Náhrada nebyla přiznána též za podání ze dne [datum], které jednak nemá povahu úkonu právní služby (jde o průvodní dopis k založení listin do spisu, obsahující jen označení důkazů), jednak žalobci nic nebránilo, aby úkon obsažený v tomto podání učinil při ústním jednání dne [datum]. Náhrada žalobci nenáleží ani za podání ze dne [datum] (jde jen o návrh důkazu, který mohl žalobce učinit při ústním jednání dne [datum]), za podání ze dne [datum] (zjevně nedůvodný návrh na přerušení řízení, kterému nebylo vyhověno; náklady na tento úkon nebyly vynaloženy účelně), ani za podání ze dne [datum] (které nemá povahu úkonu právní služby, jde toliko o dotaz, zda se bude konat nařízené ústní jednání). Náhrada nákladů právního zastoupení nebyla žalobci přiznána ani za podání ze dne [datum] (kterému předcházelo podání ze dne [datum], za které byla náhrada přiznána); ze spisu se nepodávají žádné okolnosti, které by žalobci bránily v tom, aby obsah podání ze dne [datum] učinil součástí podání ze dne [datum] – náklady podání ze dne [datum] tedy nelze pokládat za účelně vynaložené. Náhrada nákladů právního zastoupení nebyla žalobci přiznána ani za doplnění odvolání ze dne [datum] (kterému předcházelo odvolání, za které byla náhrada přiznána); žádné okolnosti, které by žalobci bránily v tom, aby obsah doplnění odvolání učinil již součástí odvolání, se ze spisu nepodávají – náklady doplnění odvolání tedy nelze pokládat za účelně vynaložené.

36. Ve druhé fázi řízení žalobci vznikly náklady zastoupení advokátem stanovené podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 a § 11 odst. 1 AT z tarifní hodnoty [částka] za 5 úkonů právní služby (5 x [částka]), tj. za (1.) podání ve věci ze dne [datum], (2.) účast při jednání soudu prvního stupně dne [datum], (3.) odvolání ze dne [datum], (4.) vyjádření ze dne [datum] k odvolání žalované, (5.) účast při jednání odvolacího soudu dne [datum]; náklady za 1 úkon právní služby dle § 11 odst. 2 písm. f) AT ([částka]) za účast při jednání soudu prvního stupně dne [datum], při němž byl jen vyhlášen rozsudek; dále 4 paušální náhrady výdajů (4 x [částka]) dle § 13 odst. 1 a 4 AT ve znění účinném do [datum] a 2 paušální náhrady výdajů (2 x [částka]) dle § 13 odst. 1 a 4 AT ve znění účinném od [datum]; v součtu tedy [částka].

37. V první fázi řízení vznikly žalobci náklady řízení ve výši [částka], viz odstavce 32 a 34), které po připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 21% z částky [částka] – SOP ([částka])] představují částku [částka]); z této částky žalobci náleží 53,2%, tj. částka [částka].

38. Ve druhé fázi řízení vznikly žalobci náklady řízení ve výši [částka] (viz odstavec 36), které po připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 21% z částky [částka] představují částku [částka]; z této částky žalobci náleží 39,8%, tj. částka [částka].

39. Celkem tak žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů náleží částka [částka]).