o náhradu újmy

1. Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do částky [částka] se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni [částka] se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.) co do stejné částky žalobu zamítl (výrok III.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni [částka] se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok IV.), vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.), a zavázal žalobkyni i žalovanou k náhradě nákladů řízení státu ve výši [částka] (výroky VI. a VII.).

2. Vycházel ze zjištění, že dne [datum] žalobkyně utrpěla zlomeninu krčku stehenní kosti, v té době prováděla žalovaná (v období od 7. 11. do [datum]) rekonstrukci [adresa] na základě rozhodnutí Úřadu městské části [adresa] ze dne [datum]. Poukázal na obsah výpovědí svědků [jméno], na obsah uvedeného rozhodnutí Úřadu městské části [adresa] a fotodokumentaci, na níž je zachycena vyfrézovaná vozovka. Shrnul rovněž zjištění učiněná ze znaleckého posudku znalce [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem], [tituly za jménem] a revizního znaleckého posudku znalce Doc. [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem], který finanční vyjádření bolestného ohodnotil částkou [částka] a ztížení společenského uplatnění částkou [částka] dle metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, a uvedl, že proti závěrům znalce [jméno FO] účastníci nevznesli žádné námitky a nežádali jeho výslech. Po právní stránce soud prvního stupně poukázal na ustanovení §§ 2910, 2918, 2958, 2924 OZ a uvedl, že se řídil závazným právním názorem odvolacího soudu vysloveným v předchozím kasačním rozhodnutí, že ke škodné události došlo v souvislosti s provozní činností žalované, je tak dána odpovědnost žalované podle § 2924 OZ, které se žalovaná nezprostila. Dále se soud prvního stupně zabýval posouzením otázky míry, kterou se žalobkyně podílela na vzniku škody. K tomu uvedl, že žalobkyně si byla vědoma vyfrézovaného povrchu vozovky ihned poté, kdy do vozovky vstoupila, přesto se nevrátila zpět na chodník ani poté, kdy došla na protější stranu vozovky, kde zjistila, že se na ní nachází v souvislosti s vyfrézováním výmoly a prohlubně, místo návratu se však vydala další cestou po vyfrézované vozovce, jejíž stav neznala, a to navíc za snížené viditelnosti, kdy byl stav povrchu hůře seznatelný. Skutečnost, že se nechtěla vracet zpět cestou do kopce ani se dostat do místa určení delší trasou, nemůže jít k tíži žalované. I s ohledem ke svému vyššímu věku měla žalobkyně uvážit, zda je pro ni přejití vozovky za daného stavu bezpečné, ani po poučení soudem neuvedla takové důvody, pro které do vozovky vstoupila a v chůzi po ní za popsaných okolností pokračovala, které by vedly k závěru, že se na vzniku škody nikterak nepodílela. Žalobkyně si nepočínala s běžnou pozorností, proto ji jako poškozenou stíhá nepříznivý následek v podobě byť částečné přičitatelnosti vzniklé újmy ve smyslu § 2918 OZ. Veden těmito závěry soud prvního stupně konstatoval, že obě strany sporu nesou zavinění na vzniklé újmě ve shodném rozsahu, a proto přiznal žalobkyni náhradu újmy v rozsahu 50%, přičemž vycházel z ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění provedeného znalcem [jméno FO] v souladu s metodikou Nejvyššího soudu, přičemž závěry znalce jsou logicky vysvětleny a zdůvodněny, účastníci proti nim ani nevznesli žádné námitky. Výrokem IV. vyhověl žalobě co do částky [částka], neboť ze znaleckého posudku znalce [jméno FO] nevyplynuly žádné zásadní chyby znaleckého posudku znalce [jméno FO], přičemž žalobkyně by bez vyžádání tohoto posudku obtížně stanovila výši bolestného a ztížení společenského uplatnění. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a o nákladech řízení státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř.

3. Rozsudek napadly odvoláním žalobkyně i žalovaná. Žalobkyně namítala, že soud prvního stupně vychází z nesprávných skutkových zjištění. Žalobkyně po sestoupení do vyfrézované vozovky šla po poměrně rovné a bezpečně pochozí vrstvě asfaltu přímou cestou až k místu obvyklého výstupu na protější chodník, až tehdy zjistila, že je tam propadlá vrstva a místo se nejevilo bezpečné, načež se vydala k cíli své cesty ve snaze najít bezpečné místo výstupu na chodník. To je důkazem o vysoké míře opatrnosti, kterou v dané situaci projevila. Neměla důvod pochybovat o tom, že i další část rekonstruovaného úseku bezpečně překoná, pokud by se vrátila na místo vstupu do vozovky, měla by před sebou stejný úkol, který řešila, tedy, jak se ve zhoršených podmínkách a bez informací o celé situaci dostat bezpečně na chodník, po kterém by mohla dojít do cílového místa. V řízení nevyšlo najevo nic, co by na její spoluzavinění ukazovalo, přesto soud shledal její zavinění v maximální možné míře – tedy stejné jako na straně žalované. Míru tendenčnosti a časových průtahů v dosavadním řízení považuje za zarážející. Závěrem navrhla, aby odvolací soud změnou napadeného rozsudku žalobě zcela vyhověl.

4. Žalovaná vyslovila nesouhlas s tím, že se na její straně jedná o objektivní odpovědnost z provozu, a pokud jde o spoluzavinění, poukázala na počínání žalobkyně, která nebyla schopna vysvětlit důvody, proč se po vstupu do vyfrézované vozovky nevrátila zpět na chodník a neučinila tak ani po zjištění nemožnosti vystoupit na chodník na protější straně. Svým počínáním tak přispěla ke vzniku škody z více než 50%. Znalecký posudek předložený žalobkyní obsahoval řadu vad, náklady žalobkyní na tento posudek vynaložené proto nebyly účelné, navíc žalobkyně měla jen padesátiprocentní úspěch, a podle § 142 odst. 2 o. s. ř. jí soud měl přiznat pouze 50% náhrady za tento znalecký posudek. Poukázala též na to, že při rozhodnutí o nákladech řízení mělo být zohledněno částečné zpětvzetí žaloby. Závěrem navrhla, aby změnou napadeného rozsudku byla žaloba zcela zamítnuta.

5. Ve vyjádření k odvolání žalobkyně žalovaná poukázala na obsah svého odvolání proti napadenému rozsudku.

6. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované poukázala na to, že několik dnů po nehodě žalovaná zajistila rekonstruovaný úsek plůtky a páskami bránícími chodcům ve vstupu, náklady vynaložené na znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] nebyly neúčelné, částečné zpětvzetí žaloby učinila právě s ohledem na rozdílný přístup obou znalců.

7. Žalobkyně ani její zástupce se nedostavili k odvolacímu jednání nařízenému na [datum], a proto odvolací soud věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.

8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu obou odvolání a v jejich mezích napadený rozsudek i řízení předcházející jeho vyhlášení podle § 212 a § 212a o. s. ř. a neshledal odvolání opodstatněnými.

9. Ve vztahu k námitce žalované, že není dána její odpovědnost podle § 2924 OZ, odvolací soud poukazuje na své závěry vyslovené v předchozím kasačním rozhodnutí č. j. [spisová značka], na nichž nemá důvod cokoliv měnit. Žalobkyně se domáhá náhrady újmy na zdraví, která jí vznikla v důsledku zranění utrpěného při pádu na vyfrézované vozovce dne [datum], není sporné, že vyfrézování vozovky provedla žalovaná, která v období od [datum] prováděla rekonstrukci [adresa]. Vymezení pojmu provozní činnosti je v § 2924 OZ v podstatě stejné jako v předešlém ustanovení § 420a obč. zák., a v tomto směru je proto použitelná i dosavadní judikatura k tomuto ustanovení, odlišně je upravena pouze možnost zproštění povinnosti provozovatele k náhradě škody (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Žalovaná je podnikatelem s předmětem činnosti mj. provádění staveb, jejich změn a odstraňování, při provádění rekonstrukce [adresa] tedy vykonávala podnikatelskou činnost, následkem této činnosti došlo ke změně charakteru vozovky v daném místě jejím vyfrézováním, tedy provozní činnost žalované měla vliv na okolí. V důsledku provozní činnosti žalované se změnil povrch vozovky, který poklesl zhruba o 10 cm, z přiložených fotografií je zřejmé, že tento povrch je nerovný a vykazuje jistou hrbolatost, rovněž svědkyně [jméno], která byla přítomna přímo na místě úrazu žalobkyně v době této události, uvedla, že tam byly velké hrboly, byly rozdíly centimetrů ve vyfrézování a místo nebylo bezpečně pochozí. Lze tedy přisvědčit žalobkyni, že pokud by žalovaná vozovku nevyfrézovala, nedošlo by k úrazu žalobkyně. Za tohoto stavu je dána odpovědnost žalované podle § 2924 OZ, žalovaná by se povinnosti zprostila, pokud by prokázala, že vynaložila veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo. Tento předpoklad pro vyvinění žalované však splněn není, neboť žalovaná žádná opatření k zajištění bezpečnosti chodců neučinila - místo, kde bylo provedeno vyfrézování vozovky, nijak neohraničila a nevyznačila v něm ani žádné trasy, kudy by chodci mohli bezpečně procházet, např. jen za použití ohraničujících pásek či šipek. V rozhodnutí Úřadu městské části [adresa] ze dne [datum] přitom v bodě 7 bylo výslovně uvedeno, že prostor uzavírky (tedy celý prostor, kde byla vozovka frézována) musí být zajištěn tak, aby nebyla ohrožena bezpečnost chodců, musí být řádně označen, ohrazen a v nočních hodinách osvětlen. Tuto podmínku nelze vykládat tak, že by žalovaná mohla zvažovat, zda daný prostor označí a ohradí, její povinností bylo tak učinit bez ohledu na to, zda se sama domnívala, že bezpečnost chodců ohrožena není. Za tohoto stavu by žalovaná za vznik újmy odpovídala i podle ustanovení § 2900 o. z., neboť porušila povinnost počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na zdraví jiného.

10. Soud prvního stupně se, vázán závazným právním názorem odvolacího soudu, správně zabýval posouzením míry, kterou se žalobkyně svým jednáním podílela na vzniku škody. Své závěry podrobně odůvodnil v bodě 28 odůvodnění napadeného rozsudku, uzavřel, že tato míra na straně žalobkyně činí 50%, s tímto jeho závěrem se odvolací soud ztotožňuje. Žalobkyně tvrdila, že vyšla z domu v [adresa] a chtěla jít do [adresa], kde probíhalo rodinné setkání. Přes výzvu soudu prvního stupně však uspokojivě nevysvětlila, z jakého důvodu vůbec vstupovala do vyfrézované části vozovky v [adresa], neprošla tuto ulici mimo vyfrézovanou část a nepokračovala ulicí [název] až ke křižovatce s [název], čímž by se vyfrézované části vozovky zcela vyhnula. Dle svého tvrzení si žalobkyně všimla vyfrézovaného povrchu vozovky až poté, kdy do vozovky vstoupila, i v takovém případě však žalobkyni nic nebránilo v tom, aby se vrátila zpátky na chodník, ušla několik kroků směrem doprava do [adresa], tuto ulici přešla již po nevyfrézované části vozovky a pokračovala dále po chodníku ulicí [název] až na křižovatku s [název]. Poukazuje-li žalobkyně na vozidla zaparkovaná v [adresa] na hranici vyfrézovaného úseku, pak ani tato vozidla nemohla v obejití vyfrézovaného úseku žalobkyni bránit, stěží si lze představit situaci, že by vozidla byla zaparkována tak [právnická osoba], že by mezi nimi nebylo možno projít (v takovém případě by ani jednotlivé vozidlo nemohlo odjet), takto těsné zaparkování vozidel navíc žalobkyně ani netvrdila. Žalobkyně se však přesto po zjištění, že povrch vozovky je vyfrézovaný, ani nepokusila tuto vyfrézovanou část prodloužením cesty o pouhých několik metrů obejít, místo toho se vydala za snížené viditelnosti po vyfrézovaném povrchu, jehož charakter jí nebyl znám, na druhou stranu silnice, a po zjištění, že v tomto místě nemůže na chodník vystoupit, nadále pokračovala po vyfrézované vozovce místo toho, aby se již známým terénem vrátila na původní místo a odtud vyfrézovanou část vozovky obešla. Toto počínání žalobkyně lze i s ohledem na její věk hodnotit jako riskantní, a právě v něm je třeba shledat okolnost, která se ve smyslu § 2918 OZ přičítá poškozenému. S ohledem na výše popsanou míru rizika, kterou žalobkyně dobrovolně a bez rozumného důvodu podstoupila, se odvolací soud ztotožňuje se soudem prvního stupně v tom, že této míře odpovídá snížení povinnosti žalované coby škůdce nahradit škodu na 50%. K vyššímu snížení naopak předpoklady dány nejsou, neboť primárně za škodu odpovídá žalovaná, která po vyfrézování vozovky neučinila žádná opatření k zajištění bezpečnosti chodců (viz výše). Celková výše nároku ([částka]), kterého se žalobkyně domáhá z titulu bolestného a ztížení společenského uplatnění, byla prokázána revizním znaleckým posudkem znalce [jméno FO], s jehož závěry se žalobkyně i žalovaná ztotožnily, žádné námitky proti němu nevznesly.

11. Náklady vynaložené žalobkyní na znalecký posudek znalce [jméno FO] jsou příslušenstvím pohledávky ve smyslu § 513 OZ, tyto náklady nebyly vynaloženy neúčelně, neboť bez vyčíslení bolestného a ztížení společenského uplatnění by žalobkyně svůj nárok uplatnit nemohla, nelze rovněž přisvědčit žalované v tom, že by žalobkyní předložený znalecký posudek vykazoval zásadní vady, po vyhotovení revizního znaleckého posudku došlo pouze k drobné korekci, kterou žalobkyně i žalovaná respektovala, základ nároku žalobkyně přitom byl důvodný, a není proto na místě v této části nárok žalobkyně redukovat. Ani skutečnost, že žalobkyně v konečném důsledku byla úspěšná se svým nárokem pouze z 50%, na tomto závěru ničeho nemění, případný není ani poukaz žalované na § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť náklady vynaložené na zmíněný znalecký posudek jsou hmotněprávním příslušenstvím pohledávky a nikoli náklady vzniklými v průběhu řízení, o nichž je rozhodováno podle § 142 o. s. ř. Skutečnost, že náklady vynaložené na uvedený znalecký posudek jsou příslušenstvím pohledávky, má však vliv na rozhodnutí o úroku z prodlení, neboť tzv. anatocismus sice s účinností od [datum] není v občanském zákoníku zakázán, je však upraven pouze v rozsahu uvedeném v § 1806 OZ. Jedná-li se o pohledávku z protiprávního činu (jako v tomto případě), lze úrok z prodlení požadovat ode dne, kdy byla pohledávka uplatněna u soudu, v daném případě tedy až od [datum], a nikoli v předcházejícím období. V této části proto odvolací soud shledal důvod ke změně rozsudku soudu prvního stupně.

12. Soud prvního stupně pochybil při rozhodnutí o nákladech řízení státu, neboť za stavu, kdy žalobkyně zaplatila zálohu na revizní znalecký posudek ve výši [částka], státu vznikly náklady řízení nikoli ve výši [částka], ale pouze ve výši [částka]. Postup soudu prvního stupně, který „zohlednil již složenou zálohu“ není správný, neboť složená záloha je nákladem řízení, který účastníku v průběhu řízení vznikl a o němž se rozhoduje pouze při rozhodnutí o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, tuto zálohu však nelze jakýmkoli způsobem přenášet do rozhodnutí o nákladech řízení státu, neboť v části, kde účastník složil zálohu na náklady důkazu, státu žádné náklady nevznikají. Při jinak správném závěru soudu prvního stupně o polovičním úspěchu účastníků tak při nákladech vzniklých státu ve výši [částka] připadá na žalobkyni i žalovanou částka [částka].

13. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze v části výroku IV. ohledně okamžiku prodlení žalované a ve výrocích VI. a VII. ohledně způsobu náhrady nákladů řízení státu, jinak výroky II., III. a IV. potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné. Ve výroku I. zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláními nedotčen.

14. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, 2 o. s. ř., neboť i z pohledu konečného výsledku řízení je třeba konstatovat, že úspěch obou stran sporu byl v rozsahu 50%, čemuž odpovídá rozhodnutí, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. K námitce žalované, že je třeba zohlednit částečné zpětvzetí žaloby žalobkyní, je třeba konstatovat, že toto zpětvzetí bylo ovlivněno závěrem revizního znaleckého posudku ohledně výše nároku, a nic tedy nemění na tom, že ve výsledku lze poměr úspěchu a neúspěchu účastníků hodnotit jako stejný.