o 61 745 Kč s příslušenstvím

1. Výše uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 61 745 Kč se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 12 090 Kč (výrok II.).

2. Soud prvního stupně (dále též „soud“) vyšel ze žalobních tvrzení, dle kterých žalobkyně v nemovitosti, jejíž je žalovaná spoluvlastníkem, měla v době od 1. 1. 2009 do 31. 7. 2019 v nájmu prostory pro účely podnikání. Na základě nájemní smlouvy žalobkyně platila žalované zálohy na služby spojené s předmětem nájmu. Žalobkyně tvrdila, že nikdy v průběhu nájemního vztahu neobdržela žádné vyúčtování zálohových plateb placených na služby spojené s nájmem. Po ukončení nájemního vztahu v roce 2019 podala žalobkyně žalobu o vydání vyúčtování služeb za rok 2018 a 2019, o čemž bylo vedeno řízení u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], přičemž rozhodnutím v tam vedené věci bylo pronajímatelům uloženo vyúčtování služeb za roky 2018 a 2019 vydat. Z výsledků vyúčtování za roky 2018 a 2019 žalobkyně usoudila, že se stala obětí zpronevěry či podvodu, proto podala trestní oznámení, které bylo prověřováno [orgán] ve věci č.j. [spisová značka]. Z výsledku prověřování pak žalobkyně zjistila, že za rok 2014 činil přeplatek na službách žalovanou částku. O tomto přeplatku se žalobkyně prvně dozvěděla až z usnesení [orgán] ze dne 24. 10. 2024, které jí bylo doručeno dne 25. 10. 2024. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná částka je bezdůvodným obohacením, které žalovaná zadržuje, a to již od 1. 4. 2015, neboť vyúčtování služeb spojených s nájmem byl pronajímatel (žalovaná) dle nájemní smlouvy povinen za daný rok provést do konce března roku následujícího, proto se od 1. 4. 2015 domáhala i úhrady zákonného úroku z prodlení.

3. Po skutkové stránce soud shledal, že žalovaná je podílovým spoluvlastníkem specifikované nemovitosti, v níž měla žalobkyně v době od 1. 1. 2009 do 31. 7. 2019 v nájmu prostory sloužící k podnikání. Podle nájemní smlouvy žalobkyně byla povinna platit zálohy na služby spojené s užíváním prostor ve výši 12 000 Kč měsíčně; vyúčtování těchto zálohově placených služeb byla žalovaná dle smlouvy povinna provést nejpozději do konce března roku následujícího po roce, za nějž se vyúčtování mělo provádět. V projednávané věci tedy bylo povinností žalované předložit žalobkyni vyúčtování služeb za rok 2014 nejpozději do 31. 3. 2015, což žalovaná neučinila. Dále soud uvedl, že k trestnímu oznámení žalobkyně byla věc prověřována orgány činnými v trestním řízení, které dospěly k závěru, že ve věci není dáno podezření ze spáchání trestného činu, když jde o ryze soukromoprávní spor, přičemž současně dospěly k závěru, že za rok 2014 vyúčtování služeb vykazovalo přeplatek ve výši žalované částky.

4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil dle § 1 odst. 2 a § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., dle § 609 až 611, § 619 a § 2303 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) a dospěl k těmto závěrům. Dle nájemních smluv bylo mezi účastníky sjednáno, že vyúčtování zálohově placených služeb mělo být provedeno nejpozději do 31. 3. následujícího roku, tedy u vyúčtování za rok 2014, za nějž žalobkyně požadovala přeplatek ze zaplacených záloh, nejpozději do 31. 3. 2015. Počínaje následujícím dnem (1. 4. 2015) se žalobkyně mohla domáhat vydání vyúčtování soudní cestou. Vzhledem k tomu, že podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky, právo žalobkyně na vydání vyúčtování služeb za rok 2014 se počalo promlčovat dnem 1. 4. 2015 a promlčelo se uplynutím dne 2. 4. 2018, neboť den 1. 4. 2018 připadl na neděli (§ 607 o. z.), a s ohledem na žalovanou vznesenou námitku promlčení se již žalobkyně tohoto majetkového práva, které by bylo způsobilé se pozitivně (v případě vzniku přeplatku) nebo i negativně (v případě vzniku nedoplatku) projevit v její majetkové sféře (povinnost pronajímatele vydat přeplatek, resp. právo pronajímatele žádat nedoplatek, je vázána na předložení řádného vyúčtování služeb), domáhat nemůže. Spolu s promlčením majetkového práva na vydání řádného vyúčtování služeb za rok 2014 se pak promlčelo i právo žalobkyně na vydání případného přeplatku, resp. právo žalované na doplacení případného nedoplatku, z vyúčtování služeb za daný rok. Povinnost vydat vyúčtování služeb stíhá pronajímatele, který za správnost vyúčtování nese odpovědnost, v daném případě konkrétně žalovanou, a splnění této povinnosti nemůže být nahrazováno šetřením [orgán] na základě trestního oznámení žalobkyně, která se o svá práva nebrala v době, kdy její nároky vyplývající z nájemních smluv ještě nebyly promlčeny.

5. Dále soud shledal, že právní hodnocení předestřené žalobkyní, tj., že žalovanou částku požaduje z titulu bezdůvodného obohacení, neobstojí, neboť ve věci není dána žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z. Žalobkyně žalovanou částku záloh platila z právního důvodu (na základě nájemní smlouvy), proto nelze o bezdůvodném obohacení vůbec uvažovat.

6. Žalobkyně ve včasném odvolání (do obou výroků) namítala, že v odvolacím řízení by měla být věnována větší pozornost rozsudku Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka]; v této souvislosti uvedla, že řízení, které skončilo tímto rozsudkem, jakož i jiné soudní spory, obstruovala žalovaná lživými tvrzeními. Žalobkyně též vytýkala soudu prvního stupně, že nevzal v úvahu, že splatnost nároku může věřitel vyvolat výzvou k plnění, a namítala, že se soud odklonil od žaloby, když uplatněný nárok neposuzoval jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Dále namítala, že soud nevzal v úvahu, že k bezdůvodnému obohacení dochází též odpadnutím právního důvodu, vytýkala soudu, že nesprávně posoudil otázku promlčení nároku, a namítala, že i kdyby byl uplatněný nárok promlčen, nebylo by možné k námitce promlčení přihlédnout pro rozpor s dobrými mravy. Proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhoví, nebo aby jej zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně, pokud by rozsudek potvrdil, aby žalované nepřiznal náklady řízení.

7. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že žalobkyně prezentuje jakési podvodné skutkové okolnosti, ačkoliv [orgán] uzavřela, že k žádnému trestně-právnímu jednání nedošlo, i kdyby obě strany (poskytovatel a příjemce služeb) věděly zcela přesně, kolik je případný přeplatek či nedoplatek služeb, za situace, kdy není vyhotoveno vyúčtování, příjemce nemůže žalovat vydání konkrétního přeplatku, ale musí žalovat předání řádného vyúčtování; v této věci toto majetkové právo nebylo uplatněno, když se promlčelo dne 1. 5. 2018. Proto žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako správný potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

8. V podání, kterým se žalobkyně omluvila z jednání odvolacího soudu (s tím, že souhlasí s jednáním v její nepřítomnosti), uvedla, že po případ, že by v odvolacím řízení zasedal soudce, který v minulosti působil u Obvodního soudu pro [adresa], [adresa] či [adresa], „namítá jeho účast“. Dále uvedla, že vzhledem k tomu, že žalovaná tvrdí, že se [orgán] mýlila, přikládá žalobkyně listiny, které sice již jsou součástí spisu, ale umožňují rychlejší pohled na odvolání.

9. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně z účasti na jednání odvolacího soudu omluvila a o odročení nežádala, bylo jednáno v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 ve spojení s § 211 zákona č. 99/1963 Sb.; dále jen „o. s. ř.“). Při jednání odvolacího soudu právní zástupce žalované odkázal na písemné vyjádření k odvolání.

10. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a odvolání neshledal opodstatněným.

11. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav, z něhož odvolací soud vychází, v rozsahu dostačujícím pro rozhodnutí ve věci, přičemž řádně vyložil, z jakých zjištění vycházel a jaké závěry z nich učinil; odvolací soud proto v zájmu stručnosti na skutkové závěry soudu prvního stupně odkazuje.

12. Po právní stránce soud prvního stupně správně shledal, že uplatněného nároku se nelze úspěšně domáhat z titulu bezdůvodného obohacení (ve smyslu § 2991 a násl. o. z.). K dalším právním závěrům soudu prvního stupně je třeba, s přihlédnutím k námitkám žalobkyně, uvést následující.

13. Ze spisu (žaloby) je patrné, že žalovaná částka má představovat rozdíl mezi částkou, kterou žalobkyně žalované uhradila v roce 2014 na zálohách za služby spojené s nájmem prostor sloužících k podnikání (dále též „zálohy“), a částkou, kterou žalovaná na úhradu těchto služeb měla vynaložit. Je tedy zřejmé, že se žalobkyně domáhá vydání tvrzeného přeplatku na uhrazených zálohách (za rok 2014), byť požaduje, aby uplatněný nárok byl posouzen jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Dále je ze spisu patrné, že žalovaná vyúčtování služeb za rok 2014 žalobkyni neposkytla, a žalobkyně se vyhotovení vyúčtování za rok 2014 na žalované soudně nedomáhala.

14. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že nesprávnost vyúčtování služeb způsobuje nejen to, že povinnost pronajímatele vyúčtování provést trvá, ale též (a to právě v důsledku nesplnění uvedené povinnosti), že nemůže nastat ani splatnost přeplatku (či nedoplatku) plynoucího z vyúčtování. V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že na základě nesprávného vyúčtování se nájemce nemůže na pronajímateli úspěšně domáhat případného přeplatku na službách, neboť ten se nestal splatným, a pochyb není ani o tom, že v zájmu dosažení splatnosti tohoto přeplatku nemá nájemce jinou možnost než podat žalobu na stanovení povinnosti pronajímateli provést (řádné) vyúčtování služeb [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 312/2018 (a tam uvedenou judikaturu), dostupný, stejně jako další odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz].

15. Výše uvedené závěry se uplatní i v případech, kdy vyúčtování služeb nebylo provedeno vůbec. Ať již je vyúčtování služeb „jen“ nesprávné (v důsledku čehož se na ně hledí tak, jako by provedeno nebylo), nebo absentuje-li – jako v nyní posuzované věci – zcela, platí, že povinnost pronajímatele provést vyúčtování trvá, a že nemůže nastat ani splatnost přeplatku (či nedoplatku); dosáhnout splatnosti přeplatku (či nedoplatku) přitom není možné jinak než žalobou na stanovení povinnosti provést vyúčtování služeb.

16. V rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 2940/2021 Nejvyšší soud vyložil, že „absence (řádného) vyúčtování nečiní ze záloh na služby, které je nájemce povinen platit, bezdůvodné obohacení, pouze případný nedoplatek či přeplatek, který by nájemci vznikl při řádném vyúčtování zaplacených záloh, není splatný a nájemce má právo domáhat se vyúčtování záloh na služby“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2940/2021).

17. V poměrech nyní posuzované věci plynou ze shora (v odstavcích 13. až 16.) uvedeného následující závěry.

18. Ze žaloby je patrné, že žalobkyně se domáhá vrácení tvrzeného přeplatku na zálohách za služby spojené s nájmem prostor sloužících k podnikání (za rok 2014). Neposkytla-li žalovaná žalobkyni vyúčtování služeb za rok 2014 a nedomáhala-li se žalobkyně na žalované vyhotovení vyúčtování za rok 2014 soudní cestou (podáním žaloby na stanovení povinnosti takové vyúčtování provést), nelze než – se zřetelem k výše reprodukovaným závěrům ustálené soudní praxe – uzavřít, že splatnost přeplatku na zálohách (pokud tento přeplatek vznikl) dosud nenastala; žaloba na jeho úhradu tedy nemůže být úspěšná pro předčasnost (nikoliv pro promlčení nároku).

19. Pokud žalobkyně vytýká soudu prvního stupně, že nevzal v úvahu, že splatnost nároku může věřitel vyvolat výzvou k plnění, jde o výtku nepřípadnou, neboť v poměrech této věci (jak již bylo vyloženo) nebylo možné dosáhnout splatnosti nároku na vydání přeplatku jinak než prostřednictvím žaloby na stanovení povinnosti provést vyúčtování. Takovou žalobu sice žalobkyně podala ohledně jiných období (viz odstavec 25.), nikoliv však ohledně roku 2014.

20. Ze žalobních tvrzení je zřejmé, že provedení vyúčtování služeb za rok 2014 se žalobkyně v tomto řízení nedomáhá (možnost, že by tak učinila v jiném řízení, najevo nevyšla a žalobkyně nic takového ani netvrdila). Úvahy soudu prvního stupně vztahující se k promlčení nároku na provedení vyúčtování se tudíž míjí s předmětem řízení; stejně tak se s předmětem řízení míjí námitky žalobkyně, kterými se závěry soudu prvního stupně ohledně promlčení polemizuje – proto není třeba se těmito námitkami zabývat.

21. Posouzení uplatněného nároku jako nároku z titulu bezdůvodného obohacení požaduje žalobkyně nepřípadně. Mezi účastnicemi řízení bylo nesporné, že povinnost žalobkyně k úhradě záloh na služby spojené s užíváním prostor sloužících k podnikání byla smluvně sjednána. Plnění, kterého se takto (na úhradách záloh) žalované od žalobkyně dostalo, tudíž bylo plněním poskytnutým na základě smlouvy (a nikoliv plněním bez právního důvodu).

22. Pokud žalobkyně předestírá, že se jednalo o plnění na základě právního důvodu, který odpadl, je třeba poznamenat, že pod tuto skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení (upravenou v § 2991 odst. 2 o. z.) spadají například případy odstoupení od smlouvy (§ 2001 o. z.), splnění rozvazovací podmínky (§ 548 o. z.) či poskytnutí zálohy (§ 1807), aniž došlo k následnému uzavření smlouvy – o žádný z takových (či obdobných) případů se však v poměrech této věci nejedná; námitka žalobkyně, že žalované plnila na základě právního důvodu, který odpadl, tudíž opodstatněná není.

23. Nárok, který žalobkyně uplatnila (tj. nárok na vrácení přeplatku záloh na služby), má svůj původ ve smluvním vztahu mezi účastnicemi řízení a bylo možné jej vypořádat jen (shora předestřeným) způsobem, který zákon předpokládá. Ve prospěch závěru, že se (z právě uvedených důvodů) o nárok z titulu bezdůvodného obohacení nejedná, vyznívá též výše (v odstavci 16.) zmíněný závěr Nejvyššího soudu, že absence vyúčtování nečiní z uhrazených záloh na služby, které byl nájemce povinen platit na základě smlouvy, bezdůvodné obohacení.

24. K námitce žalobkyně, že je třeba, aby se odvolací soud důkladněji než soud prvního stupně zabýval rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 19. 4. 2023, č. j. [spisová značka] (dále též „poukazované rozhodnutí“), je na místě uvést následující.

25. Z poukazovaného rozhodnutí se podává, že jím bylo rozhodnuto ve věci žalobkyně proti žalované a [jméno FO], přičemž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně (pokud jím byla žalovaným uložena povinnost předat žalobkyni vyúčtování záloh na služby spojené s užíváním specifikovaných prostor v domě č. p. [číslo] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], za roky 2018 a 2019) a v tomto rozsahu řízení zastavil. Takto bylo rozhodnuto na základě (částečného) zpětvzetí žaloby, které žalobkyně učinila poté, kdy jí žalovaní požadované vyúčtování služeb za roky 2018 a 2019 předali. Z odůvodnění poukazovaného rozhodnutí je patrné, že závěr soudu prvního stupně, že je promlčen nárok žalobkyně na předložení vyúčtování služeb za roky 2016 a 2017 a že není promlčen její nárok na předložení vyúčtování za roky 2018 a 2019, shledal odvolací soud správným. Dále odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byl zamítnut požadavek žalobkyně na zaplacení částky 200 700 Kč (představující pokutu za nesplnění povinnosti včasného vyúčtování služeb podle § 7 a 12 zákona č. 67/2013 Sb., a to za rok 2016 ve výši 54 800 Kč, za rok 2017 ve výši 54 800 Kč, za rok 2018 ve výši 54 700 Kč a za rok 2019 ve výši 36 400 Kč). Z odůvodnění této části poukazovaného rozhodnutí je patrné, že důvodem zamítnutí žaloby bylo to, že pohledávka žalobkyně na pokutu podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. ve výši 146 200 Kč zanikla zápočtem vzájemné pohledávky žalovaných; ve zbývající části byl nárok žalobkyně promlčen a žalovaní vznesli námitku promlčení.

26. Z právě (v předchozím odstavci) uvedeného je patrné, že předmětem žalobkyní poukazovaného řízení nebylo ani vydání vyúčtování služeb za rok 2014, ani úhrada přeplatku záloh na služby (ať již za rok 2014, či za jiné období). Z odůvodnění poukazovaného rozhodnutí se nepodává nic, co by bylo v rozporu se závěry, na kterých odvolací soud založil své rozhodnutí ve věci nyní posuzované – zabývat se důkladněji poukazovaným rozhodnutím tudíž není třeba.

27. Pokud žalobkyně poukazovala též na výsledky šetření trestního oznámení, které žalobkyně podala (č.j. [spisová značka]), postačí k tomuto poukazu uvést, že závěry, k nimž orgány činné v trestním řízení dospěly (když, vedle konstatování, že k trestné činnosti nedošlo, vyčíslily přeplatek na službách za rok 2014), nemohou nic změnit na (shora vyložených) závěrech, na jejichž základě shledal odvolací soud žalobu neopodstatněnou.

28. K námitce podjatosti, kterou žalobkyně učinila pro případ, že některý z členů odvolacího senátu v minulosti působil u Obvodního soudu pro [adresa], [adresa] či [adresa], odvolací soud nepřihlížel, neboť toliko žalobkyní předestřená možnost (předchozího působení u některého z uvedených soudů) nepředstavuje (bez dalšího) způsobilý důvod (ve smyslu § 14 o. s ř.) pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci (a jiné důvody pro vyloučení soudce či soudců odvolacího soudu žalobkyně nespecifikovala). Navíc námitka podjatosti musí směřovat proti konkrétnímu soudci. Přesto lze uvést, že žádný z členů senátu 11 Co u shora uvedených soudů nepůsobil.

29. Z výše vyložených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, včetně nákladového výroku, jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

30. Důvody, pro které by ve věci zcela úspěšné žalované neměly být náklady řízení přiznány, odvolací soud neshledal, neboť za situace, kdy nebyl dodržen zákonem stanovený postup pro uplatnění nároku (viz zejména odstavec 18.), není na místě, aby důsledky pochybení žalobkyně šly k tíži žalované. Pokud žalobkyně tvrdí, že jiné soudní spory obstruovala žalovaná lživými tvrzeními, nelze než konstatovat, že postup žalované v jiných řízeních (i kdyby byl takový, jak žalobkyně tvrdí) neopodstatňuje nepřiznání nákladů ve věci nyní posuzované, ve které žalovaná nikterak nepatřičně nepostupovala.

31. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.

32. V odvolacím řízení vznikly žalované náklady za zastoupení advokátem stanovené dle § 6 odst. 1, § 7, § 8 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“) z tarifní hodnoty 61 745 Kč za 2 úkony právní služby (2 x 3 580 Kč), tj. za vyjádření k odvolání a za účast na soudním jednání dne 11. 3. 2026); dále 2 paušální náhrady výdajů (2 x 450 Kč) dle § 13 odst. 1 a 4 AT, v součtu tedy 8 060 Kč.