o zaplacení 145 800 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok II.).

2. Vyšel ze zjištění, která jsou podrobně rozvedena v bodech 4 - 6 odůvodnění napadeného rozsudku, na která odvolací soud pro stručnost odkazuje, zejména zjistil, že dne [datum] podala žalobkyně přiznání k dani z příjmů právnické osoby za zdaňovací období roku 2014. Finanční úřad zahájil kontrolu na dani z příjmů dne [datum], daňová kontrola byla ukončena dne [datum], dodatečným platebním výměrem ze dne [datum] finanční úřad doměřil žalobkyni daň z příjmů právnických osob za rok 2014 ve výši [částka] a současně žalobkyni uložil povinnost uhradit penále ve výši 20% z částky doměřené daně ve výši [částka]. OFŘ rozhodnutím ze dne [datum] zamítlo odvolání žalobkyně a dodatečný platební výměr potvrdilo. Žalobkyně podala dne [datum] žalobu proti tomuto rozhodnutí, řízení bylo vedeno pod sp. zn. [spisová značka], krajský soud rozsudkem ze dne [datum], č.j. [spisová značka], žalobu zamítl, kasační stížnost podanou dne [datum] NSS rozsudkem ze dne [datum], č.j. [spisová značka] zamítl. Dne [datum] Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 3128/22 odmítl ústavní stížnost žalobkyně podanou dne [datum] jako zjevně neopodstatněnou, usnesení bylo doručeno dne [datum]. Žalobkyně podala dne [datum] u žalované žádost, žalovaná se omluvila za dílčí průtahy.

3. Po právní stránce posoudil věc dle § 13 a § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., jako počátek délky řízení určil den zahájení daňové kontroly dne [datum] a nikoli datum podání daňového přiznání, neboť řízení zahajuje správce daně procesními kroky v případě nepodání daňového přiznání nebo v případě pochybností o jeho správnosti. Řízení bylo pravomocně skončeno dne [datum] rozhodnutím Ústavního soudu, celková délka řízení činila 5 let, 7 měsíců a 17 dnů. Dovodil, že řízení vykazovalo znaky složitosti po stránce hmotněprávní i procesní; obecně konstatoval, že daňové řízení je jedním z nejsložitějších řízení po obsahové stránce, po stránce procesní probíhalo řízení před správcem daně ve dvou stupních, ve dvou stupních před soudem a dále před soudem Ústavním. Délku řízení před správním orgánem považuje za standardní, od zahájení daňové kontroly do vydání rozhodnutí o odvolání trvalo 2 roky a 8 měsíců. Délku soudního řízení hodnotil jako přiměřenou, trvalo 2 roky a 10 měsíců. Ve věci byla vydána 3 meritorní rozhodnutí a celkovou délku řízení považoval za přiměřenou. Žalobkyně se na délce řízení ve smyslu obstrukcí nijak nepodílela, v řízení nedemonstrovala, že by ji délka řízení fakticky tížila a dožadovala se vydání rozhodnutí. Správce daně postupoval plynule, vyjma dílčího průtahu v úvodu řízení, kdy po předložení dokumentů žalobkyní dne [datum] žalobkyni vyzval k doložení dalších podkladů teprve dne [datum], tj. po více než 6 měsících. V řízení před OFŘ shledal pouze dílčí nečinnost správního orgánu v počátku řízení od sdělení stanoviska finančního úřadu ze dne [datum] do výzvy žalobkyni ze dne [datum] k prokázání skutečností. Neztotožnil se s námitkami žalobkyně, že správní orgány nerozhodovaly ve lhůtách stanovených správním řádem, neboť lhůty stanovené k vydání rozhodnutí správním řádem, nelze s ohledem na ustanovení § 262 daňového řádu na daňové řízení obecně aplikovat. V řízení před soudy došlo k dílčím průtahům v období od [datum], kdy žalobkyně doložila podklady, do konání jednání dne [datum]. Řízení u NSS a Ústavního soudu probíhalo plynule a v krátkých lhůtách. NSS rozhodl o kasační stížnost zhruba 3 měsíce poté, co byla stížnost podána a Ústavní soud o podané ústavní stížnost rozhodl za 4,5 měsíce. Celkovou délku celého řízení proto shledal jako přiměřenou. Význam shledal standardní. Zohlednil, že žalobkyně se o řízení před správcem daně ani v rámci soudního řízení nezajímala zvýšenou měrou, neztotožnil se s připodobněním k řízení trestnímu; žalobkyně již v listopadu 2018 znala výši doměřené daně a penále a v případě opravných prostředků jí nemohl být uložen „trest“ vyšší, neboť výše penále odpovídá výši doměřené daně a není na libovůli správních orgánů určovat výši penále, nelze hovořit o nejistotě žalobkyně ohledně výše penále, které se narozdíl od úroků z prodlení v čase nemění a daňové penále bylo žalobkyni vyměřeno z důvodu nesplnění jejích zákonných povinností dle daňových předpisů, bylo toliko na žalobkyni, aby unesla důkazní břemeno ohledně existence, předmětu a rozsahu zdanitelného plnění (srov. rozsudek NSS ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Řízení bylo standardně dlouhé, žalobkyni se jistého zadostiučinění ve formě omluvy za dílčí průtahy v řízení dostalo. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

4. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně. Vytýká soudu prvního stupně, že překročil své kompetence, není oprávněn přehodnocovat postoj žalované, která odškodnila žalobkyni omluvou a nesprávný úřední postup uznala. Považuje za bezobsažné tvrzení o hmotněprávní složitosti, v řízení šlo o to, zda jsou náklady na opravu zemědělského seníku daňově uznatelné v jednom roce nebo ve více letech, k tomu stačí stavební dokumentace. Namítala nesprávné určení počátku průtažného řízení. Namítá nesprávnost posouzení procesní složitosti, za niž soud prvního stupně považuje přiměřenou délku řízení, které trvalo od [datum] do [datum], tedy 7 let a 9 měsíců. Vyskytly se v něm nesčetné a dlouhodobé průtahy (v řízení před daňovými orgány v součtu mnohaměsíční průtahy, v řízení před správním soudem průtah delší než rok), ačkoli judikatura dovoluje existenci pouze jediného průtahu, odkázala na judikaturu. Domáhá se aplikace § 71 a § 177 správního řádu ve spojení s judikaturou Nejvyššího správního soudu s tím, že tam, kde není stanovena lhůta pro úkon správce daně, se použije § 71 správního řádu s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka]. Soud nesprávně přičetl k tíži žalobkyně, že se nezajímala aktivně o průběh řízení. Podle § 114 odst. 2 daňového řádu neplatí v daňovém řízení zákaz reformatio in peius, daňové penále se tak mohlo v odvolacím řízení zvýšit, což násobilo stres žalobkyně; penále je sankcí trestní povahy a má represivní povahu, což zvyšuje význam řízení. Žalobkyně unesla své důkazní břemeno a daňovým orgánům prokázala existenci předmětu a rozsahu výdaje [částka] vynaloženho na stavební práce. Mimo ustálenou judikaturu je závěr, že když žalobkyně podala nesprávné daňové přiznání, nemůže být odškodněna za nepřiměřenou délku řízení, když výsledek posuzovaného řízení je nerozhodný. Navrhla změnou napadeného rozsudku žalobě vyhovět.

5. Žalovaná ve vyjádření poukázala na skutečnost, že žalobkyně směšuje jednotlivé průtahy v řízení s nepřiměřenou délkou řízení, a dopouští se tak chybného právního hodnocení. Soud prvního stupně totiž konstatoval, že k několika dílčím průtahům sice došlo, avšak neměly vliv na celkovou nepřiměřenou délku řízení. Žalobkyně bagatelizuje, že posouzení složitosti řízení zahrnuje i počet instancí, v nichž byla věc řešena. Na daňová řízení se stran stanovení lhůt neaplikuje správní řád, odkázala na vyjádření ze dne [datum] a [datum], jakož i rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. [spisová značka]. Kdyby přistoupila na tvrzení žalobkyně o triviálnosti povahy řízení, není zřejmé, proč považovala za nutné podávat nedůvodné opravné prostředky, když Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. I v otázce důkazního břemene odkázala na již citovaná vyjádření. Žalobkyně pouze zkresluje jinak jednoznačné a odůvodněné závěry nalézacího soudu.

6. Při jednání odvolacího soudu právní zástupce žalobkyně zdůraznil průtahy před správcem daně v délce 6 měsíců, finančním ředitelstvím 6 měsíců a 12 měsíců před krajským soudem, tj. 36% délky celého daňového řízení, a navrhl provést důkazy zprávou o daňové kontrole, rozhodnutím o odvolání a spisem Krajského soudu v Brně. Odvolací soud důkazy neprováděl, neboť veškerá skutková zjištění provedl již soud prvního stupně.

7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalobkyně napadený rozsudek i řízení předcházející jeho vyhlášení podle § 212 a § 212a o. s. ř. a neshledal odvolání důvodným.

8. Soud prvního stupně správně zjistil rozhodné skutečnosti v dostatečném rozsahu a dospěl ke správným skutkovým zjištěním a nepochybil ani v právním posouzení věci podle § 13 odst. 1 a § 31a zák. č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“). Odvolací soud se ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozhodnutí a pro stručnost na ně odkazuje. Správně soud prvního stupně uzavřel, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, který měl dle žalobních tvrzení spočívat v celkové délce daňového řízení.

9. Otázkou, zda daňové řízení včetně daňové kontroly je řízením, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], v němž shrnul, že daňové řízení včetně daňové kontroly ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví, jednak se dotýká i garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. Jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a tudíž žalobkyni svědčí právo na přiměřenou délku řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem nelze odhlížet od toho, že bylo ve správním řízení rozhodováno o základním právu nebo svobodě, a proto je nutno zohlednit celkovou délku řízení, jež teprve ve svém souhrnu vedla k realizaci základního práva. Na správní řízení o základních právech a svobodách, jakož i na navazující soudní řízení, je třeba nahlížet jako na řízení jediné (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/20). Zjednodušeně řečeno, pro poměry souzené věci nemá význam rozlišovat nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené neučiněním úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě ve správním řízení a případnou újmu vzniklou porušením práva na přiměřenou délku soudního řízení; a vedle toho odlišit újmu, která měla být žalobkyni způsobena jednotlivými průtahy v daňových řízeních, jak uzavřel Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozsudku ze dne [datum], č.j. [spisová značka].

10. Soud prvního stupně správně vymezil otázku počátku řízení. Odvolací soud vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] zcela souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že nejistota žalobkyně o výsledku daňového řízení nemohla být vyvolána nesprávným úředním postupem, za nějž by odpovídala žalovaná, od okamžiku podání daňového přiznání dne [datum], nýbrž až zahájením daňové kontroly příslušným správcem daně, tedy dne [datum]. Daňové řízení trvalo do doručení rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3128/22, tj. do [datum]. Posuzované daňové řízení trvalo 5 let a 7,5 měsíce [§ 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk], v jeho rámci bylo rozhodováno i v soudním řízení správním, jak správně dovodil soud prvního stupně. Nesprávný je tak názor žalobkyně, která setrvává na nesprávném počátku řízení, od něhož odvíjí tvrzený nárok navzdory shora citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu (bod 14., 33. a 34. odůvodnění). Tvrzení žalobkyně, že řízení trvalo 7 let a 9 měsíců, je tak nesprávné.

11. Odvolací soud žalobkyní navržené důkazy neprováděl a vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který správně zjistil dílčí průtahy správce daně (6 měsíců), finančního ředitelství (6 měsíců) i správního soudu (od [datum] do nařízení jednání [datum]) – bod 27. odůvodnění napadeného rozsudku, k nimž ve svém rozhodnutí přihlédl; vyjma těchto dílčích průtahů správce daně postupoval v časové souslednosti, prováděl relevantní dotazy a výzvy kvůli složitosti daňového řízení; i soudy rozhodovaly vyjma dílčího průtahu Krajského soudu v Brně plynule [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] a délka soudního řízení správního s ohledem na počet soudních instancí byla přiměřená. Žalovaná správně konstatuje, že žalobkyně směšuje jednotlivé průtahy v řízení s nepřiměřenou délkou celého řízení, jež je s ohledem na bod 9. tohoto odůvodnění předmětem řízení.

12. K odvolacím námitkám žalobkyně je třeba uvést, že podle § 262 zák. č. 280/2009 Sb. (daňový řád) při správě daní se správní řád nepoužije, nelze proto vycházet ze lhůt pro vydání rozhodnutí upravených v § 71 správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.), a to ani s poukazem na ustanovení § 177 správního řádu. Žalobcem poukazované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka] hovoří o povinnosti orgánu vydat rozhodnutí a vycházet z obecných zásad obsažených v § 2 - § 8 správního řádu, v nichž však není obsažena žádná konkrétní lhůta pro vydání rozhodnutí, ale pouze zásada, že správní orgán věci vyřizuje bez zbytečných průtahů ve lhůtě přiměřené. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka] se zabývá lhůtou pro vyřízení námitek proti postupu pracovníka správce daně a nikoli lhůtou pro věcné rozhodnutí v daňovém řízení, ani z tohoto rozhodnutí proto nelze dovodit, že by na rozhodnutí v daňovém řízení bylo možno aplikovat ustanovení o lhůtách podle § 71 správního řádu, a že by proto daňové řízení mohlo trvat maximálně 2× 60 dnů. Ustanovení § 254a daňového řádu upravuje úrok z daňového odpočtu a nikoli zadostiučinění za pozdní rozhodnutí v daňovém řízení, ani z tohoto ustanovení proto nelze dovodit, že by upravovalo obecnou lhůtu 4 měsíců pro rozhodnutí v daňovém řízení. Správce daně je tedy v daňovém řízení povinen rozhodnout ve lhůtě přiměřené a bez zbytečných průtahů, přičemž splnění této povinnosti je třeba posuzovat podle konkrétních okolností daného daňového řízení, tedy, zda délka daňového řízení odpovídala jeho skutkové a právní složitosti. Odvolací soud odkazuje též na obdobná rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] či [spisová značka].

13. Odvolací soud nepřisvědčil žalobkyni v závěru o tom, že řízení nebylo složité [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk]. Daňové řízení obecně je řízení vykazující značnou složitost, k posouzení věci nepostačovala pouhá stavební dokumentace, jak mylně namítá žalobkyně. Ostatně sama složitě argumentovala hmotněprávní stránkou věci v odvolacím řízení, jakož i v řízení před správními soudy. Soud prvního stupně správně přihlédl k instanční složitosti věci, kdy žalobkyně využila veškeré opravné prostředky, jež tuzemský právní řád připouští (2 instance před správcem daně, 2 instance soudní a Ústavní soud). Využití opravných prostředků objektivně prodlužuje celkovou dobu řízení o dobu potřebnou pro přezkum v důsledku toho, že ve věci rozhoduje orgán vyššího stupně.

14. Žalobkyně se na délce řízení nepodílela [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], jak správně dovodil soud prvního stupně (bod 27. odůvodnění napadeného rozhodnutí). Žalobkyně nesprávně argumentuje, že jí přičetl k tíži, že se nezajímala aktivně o průběh řízení, soud tuto skutečnost pouze konstatoval, když vypořádával veškerá kritéria, k nimž je třeba přihlížet podle § 31a odst. 3 OdpŠk.

15. Nelze přisvědčit názoru žalobkyně stran zvýšeného významu [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk]. Soud prvního stupně přesvědčivě vysvětlil, že daňové řízení nelze připodobnit k řízení trestnímu, a s jeho argumentací se odvolací soud plně ztotožňuje. Je totiž veřejný zájem na placení daní, z nichž stát financuje náklady na školství, zdravotnictví a uspokojování dalších veřejných potřeb, přičemž placení daní stát prostřednictvím zákona stanoví jako povinnost, zatímco trestněprávní jednání (konkrétních jednotlivců) stát postihuje za účelem ochrany osob, majetku, atd. Neplnění daňových povinností je spojeno s povinností úhrady penále, stejně je tomu v soukromém právu, kdy dlužník v důsledku prodlení platí úroky z prodlení. Jde tudíž o důsledek prodlení se zaplacením daně ve správné výši a nikoli „trest“ v pojetí trestního práva, jež by měl zvyšovat význam daňových řízení. Podle judikatury ESPL mají zvýšený význam řízení typu opatrovnických sporů (srovnej rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice z [datum], č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice z [datum], č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku z [datum], č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku z [datum], č. 38978/97, § 38), trestní věci (srovnej např. nález Ústavního soudu z [datum], sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci [jméno FO] proti Portugalsku ze dne [datum], č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného, a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení (shodně Stanovisko). Z uvedeného vyplývá, že daňové řízení nepředstavuje řízení s objektivně zvýšeným významem, subjektivně zvýšený význam pak žalobkyně ani netvrdila, natož prokazovala. Význam řízení proto byl správně posouzen jako standardní.

16. Judikatura týkající se průtahů, na niž žalobkyně odkazuje, je odvolacímu soudu známá, avšak v poměrech souzené věci se neuplatní, když celé daňové řízení trvalo 5 let a 7,5 měsíce a s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti věci a zejména počet orgánů a jejich instancí, které rozhodovaly, lze uzavřít, že celková délka tohoto daňového řízení je přiměřená. Za této situace se stát nedopustil nesprávného úředního postupu.

17. Neobstojí ani námitka, že soud není oprávněn přehodnocovat postoj žalované, je tomu právě naopak. Soud není vázán tím, jak žalovaná ve stanovisku předběžně projednala nárok žalobkyně; tuto otázku je soud povinen posoudit sám. Pokud žalovaná dospěla k závěru o tom, že nesprávný úřední postup je dán dílčími průtahy a žalobkyni se za něj omluvila, nemá to vliv na právní posouzení věci soudem.

18. Správně žalobkyně namítá, že nelze zohledňovat výsledek řízení, soud prvního stupně výsledek řízení nikterak žalobkyni nepřičítá, ze strany žalobkyně se jedná jen o vytržení kontextu a polemiku s pregnantně odůvodněným rozhodnutím soudu prvního stupně, který správně uzavřel, že se stát nedopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 OdpŠk, který měl spočívat v nepřiměřené délce daňového řízení.

19. Chybí tak základní předpoklad pro odpovědnost státu podle zákona č. 82/98 Sb., soud prvního stupně rozhodl správně, pokud žalobu zamítl, a proto odvolací soud potvrdil napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný včetně výsledku sporu odpovídajícího akcesorického výroku o nákladech řízení.

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná měla i v odvolacím řízení plný úspěch. Náklady odvolacího řízení představuje paušalizovaná náhrada hotových výdajů nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., tedy 3 úkony (vyjádření k odvolání, příprava k účasti na odvolacím jednání, účast na odvolacím jednání) po [částka].