pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 20 C 35/2021 - 67,

1. Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do částky [částka] (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částky [částka], [částka], [částka], [částka] a [částka] (výroky II. až VI.) a dále povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši [částka] (výrok VII.).

2. Vycházel ze zjištění, že žalobce se stal na základě smlouvy o převodu vlastnictví jednotky ze dne [datum] vlastníkem bytové jednotky [číslo] v budově [adresa], v k. ú. [část obce], a spoluvlastníkem na společných částech domu a pozemku, když nejpozději dnem [datum] v domě vzniklo společenství vlastníků jednotek, funkci statutárního orgánu společenství plnil Ing. [jméno] [příjmení]. Žalovaný v souvislosti se správou domu zajišťoval pro žalobce dodávku služeb, na které nevybíral zálohy a uhrazené dodávky služeb žalobci ani nevyúčtoval. Po právní stránce soud prvního stupně poukázal na ustanovení § 7 a § 13 zák. č. 67/2013 Sb. a uvedl, že žalovaný jako poskytovatel služeb měl povinnost nejpozději do čtyř měsíců od skončení zúčtovacího období, kterým je kalendářní rok, doručit žalobci vyúčtování služeb, což se z jeho strany nestalo, dostal se tak do prodlení s předložením vyúčtování za roky 2014 až 2018 a vznikla mu povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu podle § 13 cit. zák. ve znění [účinnost] ve výši [částka] za každý započatý den prodlení a [účinnost] ve výši [částka] za každý započatý den prodlení. Výše jednotlivých smluvních pokut nebyla mezi účastníky sporná, žalovaný požadoval moderaci smluvních pokut s tím, že ze strany žalobce jde o postup rozporný s dobrými mravy a o zneužití výkonu práva. Této argumentaci soud prvního stupně nepřisvědčil, když na straně žalovaného nebyl dán žádný důvod, který by mu bránil ve splnění zákonem stanovené povinnosti, přes výzvy žalobce byl žalovaný dlouhodobě nečinný, skutečnost, zda žalobce sám neplní své povinnosti, nikterak žalovanému nebránila v tom, aby svou povinnost splnil. Veden těmito závěry soud prvního stupně po částečném zastavení řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby žalobě vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř.

3. Rozsudek napadl odvoláním žalovaný. Namítal, že sice neprováděl vyúčtování služeb, avšak zároveň od roku 2011 nepožadoval po žalobci úhradu jakýchkoliv záloh a ani úhradu jakéhokoliv plnění, měl pak za to, že nebylo co vyúčtovávat, a výkon práva žalobce je tak rozporný s dobrými mravy a představuje zneužití znění zákona. Navíc nárok žalobce na takto vysokou smluvní sankci způsobila i jeho nečinnost, žalobce se nedotazoval, kam

a jakou částku má poukazovat, ani kdy obdrží vyúčtování. Žalovaný jakožto právní laik nevěděl, že vyúčtování musí provádět, domníval se, že pokud vše hradí, je vše v pořádku. Navíc žalobce žalovanému v rozporu s jeho povinností stanovenou v § 12 zák. č. 67/2013 Sb. neoznámil, že se mu v roce 2016 a následně v roce 2017 narodily děti, které s ním bytovou jednotku užívaly, až přípisem z května 2021 sdělil, že domácnost užívají 4 osoby, opět však záměrně neuvedl odkdy. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl, nebo alespoň uplatněný nárok moderoval tak, aby odpovídal zásadám slušnosti a mravnosti.

4. Žalobce ve vyjádření uvedl, že skutečnost, že poskytovatel služeb nevyužije své právo stanovit zálohy, nemůže vytěsnit nárok příjemce na vyúčtování služeb, není přitom povinností příjemce, aby aktivně požadoval provedení vyúčtování, stanovení záloh a v případě jejich absence platil poskytovateli nějaké částky odhadem. To, zda a kdy byla vyúčtování vyhotovena, mohl ovlivnit pouze žalovaný. Žalobce k soudnímu uplatnění nároku přistoupil teprve poté, co proti němu podal žalobu na údajný nedoplatek z vyúčtování žalovaný. Žalovaný provedl vyúčtování až po soustavném vyžadování ze strany žalobce, a to teprve pod přímou hrozbou uplatnění sankce v podobě zákonné pokuty, není pak možné argumentovat tím, že žalovaný je právním laikem, neboť se jedná o společenství vlastníků jednotek. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, který neshledal žádné okolnosti pro možnost moderovat výši pokuty, zdůraznil, že žalovaný byl dlouhodobě nečinný, a závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. V doplnění vyjádření žalobce ještě poukázal na skutečnost, že žalovaný vzal zpět žalobu o nedoplatek z vyúčtování služeb poté, co žalobce započetl svůj nárok z titulu smluvních pokut v rozsahu, který není předmětem tohoto řízení, je tedy zřejmé, že žalovaný zápočet akceptoval.

5. Žalovaný při odvolacím jednání uvedl, že žaloba zmíněná žalobcem nebyla vzata zpět pro akceptaci započtení, ale proto, že s ohledem na určité formální vady ve vyúčtování žalovaný dospěl k závěru, že žaloba by zřejmě nebyla úspěšná.

6. Odvolací soud při jednání konaném dne [datum] vyzval žalobce podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů ke skutečnosti, kdy se žalobci narodily děti žijící s ním v předmětném bytě, a kdy a jakou formou oznámil nový počet osob žijících

v bytě žalovanému. K tomu zástupce žalovaného zmínil, že tuto skutečnost nemůže přesně tvrdit bez přítomnosti klienta, a dále uvedl, že dne [datum] se žalobci narodil syn,

v průběhu září 2017 dcera, neumí říci, že by oznámení o těchto nově bydlících osobách

v bytě žalovanému bylo písemné, ale žalovanému tato informace byla k dispozici, žalovaný rovněž žalobci nic nesděloval písemně, tedy to nebylo třeba ani ze strany žalobce.

Z vyúčtování služeb za roky 2016 až 2018 vyplývá, že žalovaný byl s touto skutečností seznámen. Jako důkaz k prokázání seznámení žalovaného s novými osobami bydlícími v bytě označil vyúčtování služeb za roky 2016 až 2018 provedené žalovaným v letech 2019 a 2020.

7. Následně odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalovaného a v jeho mezích (tedy vyjma výroku I.) napadený rozsudek i řízení předcházející jeho vyhlášení podle § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal odvolání částečně důvodným.

8. Žalobce se domáhá zaplacení pokut za nedoručení vyúčtování služeb za rok 2014 v období od [datum] do [datum], za rok 2015 v období od [datum] do [datum], za rok 2016 v období od [datum] do [datum], za rok 2017 v období od [datum] do [datum] a za rok 2018 v období od [datum] do [datum]. Výše těchto pokut je stanovena v § 13 zákona č. 67/2013 Sb. tak, že nastalo-li prodlení s vyúčtováním do [datum] činí [částka] za 1 den a v období od [datum] po účinnosti novely [číslo] 2015 Sb. [částka] za 1 den (nastalo-li prodlení s vyúčtováním po [datum]). Pokutou upravenou v § 13 odst. 1 cit. zák. je sankcionováno mj. nesplnění povinnosti poskytovatele služeb doručit nájemci vyúčtování služeb včas, tedy ve smyslu § 7 odst. 1 cit. zák. nejpozději do čtyř měsíců po skončení zúčtovacího období, v daném případě tedy vždy nejpozději do [datum] následujícího roku. Není přitom sporu o tom, že v uvedených obdobích žalovaný vyúčtování služeb neprovedl a žalobci nedoručil, byl tedy v prodlení s jeho doručením. Nárok na pokutu za neprovedení vyúčtování přitom nezávisí na výsledku vyúčtování, na pokutu se použijí ustanovení o smluvní pokutě obsažená v § 2048 až 2051 o. z. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4074/2019). Není-li povinností příjemce služeb vyzývat jejich poskytovatele k provedení vyúčtování, pak absence takové výzvy mu nemůže být přičítána k tíži (srov. tamtéž). Není tedy důvodná námitka žalovaného, že pokud od roku 2011 nepožadoval po žalobci úhradu jakýchkoliv záloh, měl za to, že nebylo co vyúčtovávat, a že výkon práva žalobce představuje rozpor s dobrými mravy a zneužití zákona, není dán ani důvod pro snížení nepřiměřeně vysoké pokuty, neboť tato je stanovena denní sazbou, a její výše je tak odvislá pouze od toho, s jakým odstupem poskytovatel služeb vyúčtování provede, resp. zda je vůbec provede. Celkovou výši pokuty tedy nemohla způsobit nečinnost žalobce, v této souvislosti je poukaz žalovaného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1599/2010 nepřípadný. V případě pokut za vyúčtování za roky 2014 a 2015 žalovanému nic nebránilo v tom, aby tato vyúčtování v zákonné lhůtě provedl, a neučinil-li tak, vznikl žalobci nárok na zaplacení pokut, tento nárok žalobce neuplatňuje v rozporu s dobrými mravy, a žalovaného proto stíhá povinnost zaplatit žalobci tyto pokuty v případě vyúčtování za rok 2014 v rozsahu 817 dnů po [částka] a v případě vyúčtování za rok 2015 v rozsahu 583 dnů po [částka], tedy ve výši [částka] + [částka], což odpovídá výrokům II. a III. napadeného rozsudku, v nichž proto odvolací soud napadený rozsudek potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

9. Jiná je však situace v případě vyúčtování služeb za roky 2016, 2017 a 2018. Již při jednání konaném před soudem prvního stupně dne [datum] žalovaný namítl, že v roce 2016

a 2017 se žalobci narodili potomci, žalobce neoznámil změnu počtu osob, a nebylo tak možné z důvodu na straně žalobce provést řádné vyúčtování. Podle § 12 zák. č. 67/2013 Sb. je přitom povinností příjemce služeb oznámit poskytovateli služeb písemně a bez zbytečného odkladu změny v počtu osob rozhodných pro rozúčtování, bez znalosti počtu osob užívajících konkrétní bytovou jednotku přitom rozúčtování nákladů na služby nelze provést (srov. § 5 cit. zák.). Této skutečnosti soud prvního stupně nevěnoval dostatečnou pozornost, a proto odvolací soud při jednání vyzval žalobce podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. s náležitým poučením o následcích nevyhovění výzvě k doplnění tvrzení a označení důkazů v tomto smyslu (viz výše). Z reakce žalobce je zřejmé, že žalobce změny v počtu osob žalovanému písemně neoznámil, skutečnost, zda v opožděném vyúčtování služeb za roky 2016 až 2018 žalovaný příslušný počet osob uvedl, přitom není relevantní, neboť i kdyby žalovaný byl s počtem těchto osob seznámen jinak než písemným oznámením ze strany žalobce, nemění to nic na tom, že od žalobce neměl patřičný údaj relevantním způsobem (písemným oznámením) k dispozici, což mu bránilo v provedení řádného vyúčtování, počet osob mohl pouze nezávazně odhadovat, eventuální vyúčtování by proto nemuselo vycházet ze správných údajů, žalobce by naopak následně mohl namítat, že tyto údaje neodpovídají, což by mělo za následek nesprávnost vyúčtování, čímž by žalovanému opět hrozila povinnost zaplacení zákonem stanovené pokuty za nevyhotovení řádného vyúčtování. V případě vyúčtování služeb za roky 2016 až 2018 za tohoto stavu došlo k nedodržení lhůty k provedení vyúčtování ze strany žalovaného zaviněním žalobce, který relevantním způsobem (písemným oznámením) neposkytl žalovanému potřebné údaje (počet osob užívajících danou jednotku), jejichž poskytnutí je pro provedení řádného vyúčtování nezbytné. Z tohoto důvodu v případě vyúčtování za roky 2016 až 2018 ve smyslu § 13 odst. 1 cit. zák. žalovanému povinnost zaplatit žalobci pokutu ve výši [částka] denně nevznikla. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. výroky IV., V. a VI. napadeného rozsudku změnil tak, že žalobu co do částky [částka] zamítl. Odvolací soud přitom žalobci neposkytl další požadovanou lhůtu k doplnění tvrzení k této otázce, neboť doplnění provedené jeho zástupcem při jednání konaném dne [datum] považoval za dostatečné v tom smyslu, že žalobce neoznámil žalovanému nový počet osob užívajících jednotku písemnou formou, přičemž není podstatné, zda žalovaný v opožděně provedených vyúčtováních příslušný údaj o počtu osob uvedl správně.

10. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. Předmětem řízení byla částka [částka], žalobce byl úspěšný co do částky [částka] a neúspěšný ve zbývajícím rozsahu [částka], procesní úspěch účastníků lze tedy hodnotit jako zhruba stejný, čemuž odpovídá výrok, že žádný

z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.