pro [část Prahy] dne 27. května 2021, č. j. 8 C 404/2020 - 31,

1. Napadeným rozsudkem nalézací soud zamítl žalobu s návrhem, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 800 EURO se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení ve výši 10 % ročně (výrok I.) a žalobcům uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení společně a nerozdílně [částka] (výrok II.). Takto nalézací soud rozhodl o žalobě, jíž se oba žalobci domáhali zaplacení částky žalované s tím, že se dne [datum] účastnili letu provozovaného žalovanou, který měl zpoždění delší než tři hodiny. Vznikl jim tak nárok na náhradu škody 400 EURO každému podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004. Nalézací soud vzal za svá nesporná tvrzení účastníků, že žalobci měli platnou rezervaci na let č. QS1171 z Madeiry do [obec], který se uskutečnil dne [datum]. Operujícím leteckým dopravcem byla žalovaná a let byl na příletu zpožděn o více než tři hodiny. Žalobci uplatnili nárok na náhradu škody vyplývající ze zpoždění letu u žalované poprvé až předžalobní výzvou ze dne [datum]. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j. 18 Co 265/2019 – 62, a jeho výklad, že otázka, zda Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 (dále jen„ Nařízení“) umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané v ustanovení § 2553 odst. 3 o. z., musí být vyřešena tak, že vzhledem k tomu, že Nařízení neupravuje lhůty pro uplatnění nároků, které jsou v něm zakotveny, je třeba aplikovat vnitrostátní právní úpravu, konkrétně pak ustanovení o. z. Konstatoval, že citované rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo Ústavním soudem dne [datum], pod sp. zn. IV. ÚS 286/20, zrušeno a věc vrácena k novému projednání. Důvodem tohoto postupu Ústavního soudu však bylo to, že Městský soud v Praze stěžovatelku chybně poučil o opravných prostředcích, čímž došlo k porušení ústavního práva na soudní ochranu. Právní závěry odvolacího soudu zůstaly přezkumem Ústavním soudem nedotčeny. Vyložil, že otázka, zda Nařízení umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané v ustanovení § 2553 odst. 3 o. z., přitom (shodně se stanoviskem vyjádřeným ve shora uvedeném rozhodnutí), byla již před Evropským soudním dvorem vyřešena v rozhodnutí sp. zn. C [číslo], [jméno] [příjmení] [příjmení] proti [jméno] [příjmení] [příjmení] NV, tak, že Nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle čl. 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se k podání žaloby. Shodně stanoví [ulice] komise, ve výkladových stanoviscích (s odkazem na Sdělení Komise – Pokyny pro výklad nařízení [anonymizováno] parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a nařízení Rady (ES) č. 2027/97 o odpovědnosti leteckého dopravce v případě nehod ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 889/2002), kdy v bodě 8. 2. konstatuje, že Nařízení nestanoví lhůtu pro podání žaloby u vnitrostátních soudů. Tuto záležitost upravují vnitrostátní právní předpisy jednotlivých členských států týkající se promlčení. [příjmení] promlčecí lhůta podle Montrealské úmluvy není pro žaloby podané podle nařízení relevantní a nedotýká se vnitrostátních právních předpisů členských států, jelikož opatření k náhradě škody stanovená v nařízení nespadají do oblasti působnosti zmíněné úmluvy, poněvadž mají odčinit nepříjemnosti způsobené cestujícím, přičemž představují dodatečná opatření k systému náhrady škody stanovenému v úmluvě. Lhůty mezi jednotlivými členskými státy se proto mohou lišit. Věc následně podřadil pod ust. § 2553 odst. 1 o. z., a dovodil, že nároky cestujícího z přepravy nikoliv včasné se promlčují v šestiměsíční lhůtě počítané ode dne, kdy mohl cestující právo uplatnit poprvé. Vzhledem k tomu, že přeprava byla provedena dne [datum], prvním dnem, kdy mohly být nároky z pozdě provedené přepravy uplatněny, byl tento den. Nárok žalobců se tak promlčel dnem [datum], když žalobci svá práva u dopravce uplatnili písemnou výzvou až dne [datum]. Soud proto žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

2. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včasné a přípustné odvolání. Nalézacímu soudu vytkli nesprávné právní posouzení věci, když dospěl k závěru, že nárok je promlčen. Zdůraznili, že ust. § 2553 občanského zákoníku zmiňuje pravidelnou a nepravidelnou přepravu osob s tím, že práva cestujících vůči dopravci včetně podmínek a rozsahu náhrady jsou stanovena přepravními řády. Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 261/2004, ze dne [datum], kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen„ Nařízení“) nelze považovat za„ přepravní řád“, ale za přímo použitelný právní předpis Evropského společenství, jak uvádí ustanovení § 2578 občanského zákoníku. Přepravním řádem ve smyslu ustanovení § 2553 občanského zákoníku je totiž třeba vždy rozumět pouze podzákonný prováděcí právní předpis, jehož smyslem a účelem je zákony pouze provádět, a to v mezích těchto zákonů. Těmito přepravními řády tak nelze uložit například žádnou povinnost, pro jejíž uložení neexistuje zákonný základ. Samotné ustanovení tak představuje pouze blanketní normu, která odkazuje na právní předpis nižší právní síly. Stejně tak i důvodová zpráva k ustanovení § 2578 občanského zákoníku chápe jiným právním předpisem zejména vyhlášky, jimiž jsou vydávány přepravní řády. Proto tak nelze pod pojmem přepravní řád chápat i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie. Dovozovali, že pokud by zákonodárce chtěl, aby bylo ustanovení § 2553 odst. 3 občanského zákoníku aplikovatelné i na práva, která nejsou stanovena přepravním řádem, ale například příslušnými předpisy Evropské unie, neodkazoval by se přímo na příslušná ustanovení odst. 1 a odst. 2, která se však vztahují pouze k přepravnímu řádu, který je za všech okolností pouze podzákonným právním předpisem vydávaným nejčastěji ve formě vyhlášek. Odkázali na ustanovení § 2553 odst. 3 občanského zákoníku a zdůraznili, že nepožadují ani právo podle odst. 1 ani právo podle odst. 2, tedy nárok vyplývající z přepravních řádů, ale nárok vyplývající z komunitárního předpisu. Dále poukázali na to, že se dané ustanovení týká náhrady škody, zatímco žalobou je požadován nárok na náhradu paušální nemajetkové újmy způsobené nepohodlím cestujících. Občanský zákoník je přitom vystavěn na odlišování termínů„ újma“ a„ škoda“, přičemž„ škoda“ je podmnožinou„ újmy“ a„ škoda“ znamená majetkovou škodu. Je zřejmé, že se v případě nároku na paušální kompenzaci dle Nařízení nejedná o majetkovou škodu, neboť nedošlo ke zmenšení majetkové sféry, přičemž v případě škody by musel být doložen její vznik a výše. Pokud by zákonodárce zamýšlel, aby ustanovení § 2553 občanského zákoníku dopadalo také na újmu, tak by tento pojem („ újma“) do předmětné právní úpravy zahrnul. Stejně tak je smyslem daného ustanovení, aby například v případě vzniku škody na zavazadle cestujícího byl dopravce o jejím vzniku a výši notifikován a bylo možné vznik nároku dopravcem ověřit, neboť po uplynutí delší doby by to již nemuselo být dost dobře možné. Naopak v případě nároku na paušální kompenzaci dle Nařízení dopravce přesně v okamžiku vzniku této újmy (zpoždění) zná nejen konkrétní osobu cestujícího, ale také výši paušální kompenzace, která vyplývá přímo z předpisu Evropské unie. Není tak dána jakákoliv potřeba dopravce notifikovat, přičemž by to měl být dopravce, kdo by měl správně cestujícím vyplácet paušální kompenzaci, a to v podstatě již při jejich vystoupení z letadla. Dle žalobců se tak uvedené ustanovení § 2553 občanského zákoníku v tomto případě vůbec nepoužije. Žalobci dále namítli, že Nařízení notifikaci nepožaduje, a proto nelze omezovat práva spotřebitelů - cestujících vnitrostátním předpisem a jeho lhůtami. Nařízení vědomost o paušální újmě presumuje, když dopravce musí vědět, že cestujícím vzniká automaticky nárok na paušální kompenzaci, tudíž dopravce zcela přesně ví, v jaké výši je nárok na náhradu újmy (přesně stanovená výše Nařízením) a taktéž komu vznikla a kdy (seznam cestujících má dopravce k dispozici a zná přesný čas příletu). Z tohoto důvodu notifikaci vzniku újmy Nařízení nepožaduje a vzhledem k jeho aplikační přednosti ji nelze vyžadovat ani vnitrostátním předpisem. Poukázali na samotný účel a smysl úpravy práv cestujících v letecké dopravě na komunitární úrovni, kdy záměrem pro toto bylo zejména sjednocené stanovení práv pro cestující napříč všemi státy Evropské unie. Dle žalobců by právní posouzení aplikované nalézacím soudem zakládalo navíc nedůvodnou nerovnost mezi právy cestujících v jednotlivých zemích s tím, že dle českého práva by promlčecí lhůta činila 6 měsíců, zatímco například dle anglického práva promlčecí lhůta činí 6 let. Odkázali na bod 1 preambule Nařízení, kde se zmiňuje, že mimo zajištění vysoké úrovně ochrany cestujících by měl být obecně brán zřetel i na požadavky ochrany spotřebitele. Žalobci v souvislosti se zajištěním přepravy žalovanou vystupovali v pozici spotřebitele. Žalobci tak uzavřeli, že nárok na paušální kompenzaci dle Nařízení nelze podmiňovat notifikováním leteckého dopravce o uplatnění práva cestujících. Poukázali na skutečnost, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j. 18 Co 265/2019 – 62, na který odkázal nalézací soud, byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 286/20. Nadto mělo být vydáno Městským soudem v Praze rozhodnutí, dle kterého se uplatnění nároku ve lhůtě 6 měsíců dle ustanovení § 2553 občanského zákoníku nevztahuje na nároky dle Nařízení. Odvolacímu soudu navrhli, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví.

3. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.

4. Za souhlasu účastníků odvolací soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání. Přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 5, 6 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.

5. Nalézací soud v rozsahu potřebném pro posouzení věci správně zjistil skutkový stav (opřel se přitom především o nesporná tvrzení účastníků) a správně jej posoudil i po stránce právní. Ani odvolací soud nemá důvod odchýlit se od závěrů, k nimž při posuzování otázky promlčení při uplatňování nároků dle čl. 1 odst. 1 písm. c), čl. 6 a čl. 7 odst. 1 Nařízení, dospěl zdejší soud ve zcela totožných kauzách, vedených proti stejné žalované, se shodnou žalobní argumentací, včetně právního posouzení otázky promlčení nároku, a to konkrétně ve věcech sp. zn. 18 Co 265/2019, 11 Co 247/2021 a 58 Co 176/2021. Lze tedy konstatovat, že jednotlivé senáty odvolacího soudu se ve svých závěrech zcela shodly a ani odvolací soud v této věci nemá důvodu se od těchto závěrů odchylovat i při akceptaci ust. § 13 zák. č. 89/2012 Sb. – občanský zákoník Odvolací soud tak i v této zde souzené věci zastává názor, že mezi práva, která musí cestující u dopravce uplatnit ve lhůtách vyplývajících z § 2553 odst. 3 o. z., patří i právo na náhradu, kterou cestujícím, jejichž let byl významným způsobem zpožděn, garantuje Nařízení, jakožto předpis, který upravuje práva cestujících vůči leteckému dopravci (§ 2578 o. z.).

6. Právní úprava přepravy osob je v o. z. (§ 2550 a násl. o. z.) upravena pouze rámcově a odkazuje na dalších právní předpisy, které (pro jednotlivé druhy přepravy) podrobněji stanoví práva a povinnosti dopravců a cestujících. Jedná se zejména o přepravní řády, ale jednotlivé druhy přepravy mohou být (v různém rozsahu) upraveny i přímo použitelnými předpisy Evropské unie, které byly přijaty v zájmu zajištění určité úrovně služeb poskytovaných dopravci v rámci Evropské unie (v případě Nařízení„ k zajištění vysoké úrovně ochrany cestujících“ v letecké dopravě) a které mají - v jimi upravované oblasti - přednost před příslušnými vnitrostátními předpisy (§ [číslo], § [číslo] odst. 1 a 2, § 2578 o. z.). Nařízení takto stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě - mimo jiné - významného zpoždění letu, přičemž není pochyb o tom, že cestující, jehož let byl zpožděn, svá práva musí, resp. může„ uplatnit“. To vyplývá jak ze znění odst. 20 preambule Nařízení, podle něhož„ v případě odepření nástupu na palubu a zrušení nebo významného zpoždění letů by měli být cestující plně informováni o svých právech tak, aby mohli svá práva účinně uplatnit“, tak i z judikatury SDEU (např. věci C [číslo], C [číslo], C [číslo], C [číslo], v nichž se, byť primárně řeší jiné otázky, hovoří o„ uplatnění“ práv), neboli je na cestujícím, zda se rozhodne svá práva dle Nařízení využít, a tedy je uplatnit, či nikoliv. Názoru žalobců, že k výplatě předmětného plnění ze strany dopravce by mělo dojít bez dalšího, již jen na základě naplnění podmínek daných Nařízením, proto přisvědčit nelze. Nařízení již ale podrobněji neupravuje vlastní postup při uplatnění těchto práv, včetně lhůt, v nichž je tak třeba učinit, ten je ponechán na vnitrostátní úpravě (viz i odst. 22 preambule Nařízení, z něhož lze dovodit předpoklad, že cestující budou žádat náhradu prostřednictvím soudů v souladu s vnitrostátními právními předpisy). Nařízení jako přímo použitelný unijní předpis tedy stanoví, jaká práva cestujícímu při zpoždění letu vůči dopravci vznikají, a vnitrostátní předpis stanoví, jak je má uplatnit. To je v souladu s ustálenou judikaturou, v níž se SDEU opakovaně vyslovil k tomu, že při neexistenci právní úpravy Unie přísluší každému členskému státu (a jeho vnitrostátnímu právnímu řádu), aby určil pravidla pro uplatnění práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, musí však být v souladu se zásadou efektivity a rovnocennosti. Jinak řečeno, tato pravidla by neměla být formulována nebo uplatňována způsobem, který nadměrně ztěžuje či prakticky znemožňuje výkon práva na odškodnění, které je zaručeno unijním předpisem, či být formulována nebo uplatňována méně příznivým způsobem než pravidla, kterými se řídí obdobné situace ve vnitrostátním právu (viz např. věc C [číslo]). Z uvedených zásad byl dovozen i závěr, z něhož v napadeném rozsudku vycházel nalézací soud (viz rozsudek SDEU ve věci C [číslo]), totiž že lhůtu, v níž musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle čl. 5 a 7 Nařízení, stanoví vnitrostátní právo každého členského státu, z čehož zároveň vyplývá, že tyto (promlčecí) lhůty se mohou a zpravidla také budou v jednotlivých členských státech lišit. Opět je vyžadováno zachování již zmíněných podmínek rovnocennosti a efektivity, které lze mít v posuzovaném případě za splněné, neboť v tom, že cestující je povinen své právo, které má směřovat k okamžitému a standardizovanému odčinění jeho újmy způsobené zpožděním letu (tedy újmy, která je pro něho jako i všechny ostatní dotčené cestující naprosto totožná a o níž se dozvídá již v okamžiku zpoždění letu), uplatnit u dopravce bezodkladně, nejpozději však do šesti měsíců, nelze spatřovat ztížení či dokonce vyloučení z práva na kompenzaci, ani tohoto cestujícího nijak„ neznevýhodňuje“ oproti situacím, v nichž jsou uplatňována práva cestujících založená vnitrostátním právem. Konečně pokud jde o odvolací námitku týkající se toho, že § 2553 o. z. hovoří toliko o„ škodě“, a nikoliv„ újmě“, přičemž uplatněný nárok představuje odškodnění nepohodlí způsobeného cestujícímu, a tedy nemajetkovou újmu, nemá odvolací soud za to, že by tím měla být aplikace § 2553 odst. 3 o. z. vyloučena. Nařízení, které samo o hovoří o„ právu na náhradu škody“, lze nepochybně přiměřeně vztáhnout i na nepravidelnou přepravu osob, v souvislosti s níž je pojem“ škoda” v § 2253 odst. 2 o. z. výslovně použit, zatímco § 2553 odst. 1 o. z. pojednává obecně o“ právech” cestujících vůči dopravci (srov. [příjmení], M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 [číslo], 1. vydání, 2014, § [číslo], s. 991 – 994).

7. Lze shrnout, že za situace, kdy žalobci své právo na paušální kompenzaci újmy způsobené jim zpožděním letu, jenž se uskutečnil dne [datum], u žalované neuplatnili ve lhůtě dle § 2553 odst. 3 o. z., tj. do [datum], a žalovaná to v řízení namítla, nelze jejich žalobě vyhovět. Odvolací soud proto rozsudek nalézacího soudu za použití ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně rovněž správného akcesorického výroku o nákladech řízení, který vychází ze zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

8. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn skutečností, že úspěšné žalované v odvolacím řízení náklady nevznikly. Bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 v návaznosti na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario.