o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví

1. Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k jednotce [číslo] byt, vymezené v bytovém domě [adresa] v obci [adresa], včetně spoluvlastnických podílů na společných částech budovy a pozemku parc. č. [číslo], jak je přesně specifikována ve výroku rozsudku (výrok I.), tuto jednotku přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II.), zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k jednotce [číslo] ateliér, vymezené v bytovém domě [adresa] v obci [adresa], včetně spoluvlastnických podílů na společných částech budovy a pozemku parc. č. [číslo], jak je přesně specifikována ve výroku rozsudku (výrok III.), tuto jednotku přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok IV.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu ve výši 2 312 000 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok V.) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).

2. Soud prvního stupně konstatoval, že mezi účastníky je nesporné, že předmětný byt i ateliér žalobce se svou manželkou zprivatizoval, žalovaný v bytě vyrůstal, ateliér vybudoval žalobce z peněz patřících do společného jmění manželů a tento ateliér užíval a stále užívá ke své umělecké činnosti. Byt má rozlohu 111 m² a dispozici 3+1, ateliér má rozlohu 79,1 m², a jde o jednu místnost s vyvýšeným mezipatrem a sociální zázemím. Byt není s ateliérem funkčně spojen, oboje má vlastní vstup z chodby a odboje lze užívat odděleně, byt se nachází v jiném patře než ateliér, byt ani ateliér nelze reálně rozdělit. Žalobce v bytě bydlí a v ateliéru tvoří, žalovaný nemá od skončení dědického řízení po manželce žalobce a matce žalovaného do bytu ani do ateliéru umožněn přístup, mezi účastníky neprobíhá komunikace ohledně společné správy jednotek. Dále soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel ze zjištění, že žalobce i žalovaný nabyli v pozůstalostním řízení po zesnulé [tituly před jménem] [jméno FO] (manželka žalobce, matka žalovaného) každý jednu čtvrtinu bytu a ateliéru (usnesení č. j. [spisová značka], ze dne 10. 2. 2021), žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši tří čtvrtin u bytu i ateliéru a žalovaný ve výši jedné čtvrtiny u bytu i ateliéru. V průběhu dědického řízení mezi účastníky probíhala komunikace ohledně řešení vlastnických vztahů, jejíž obsah soud prvního stupně podrobně zrekapituloval v bodě 5. odůvodnění napadeného rozsudku, na tato zjištění odvolací soud pro stručnost odkazuje. Obvyklá cena bytu byla zjištěna znaleckým posudkem ve výši 14 326 000 Kč a ateliéru 7 858 000 Kč, proti závěrům znaleckého posudku účastníci nevznesli výhrady. Společnost [právnická osoba] přislíbila žalobci, že s ním uzavře smlouvu o produktu [název] a poskytne úvěr ve výši 7 656 063 Kč, celková částka, kterou je úvěrovaný (žalobce, případně jeho nástupce) povinen zaplatit, měla činit 16 978 179 Kč, k zajištění úvěru bude sloužit zástavní právo. [jméno FO], jediná jednatelka a jediný společník [právnická osoba]. v likvidaci, uzavřela s žalovaným dne 22. 5. 2025 smlouvu o zápůjčce, kterou se žalovanému zavázala půjčit částku 2 312 000 Kč na úhradu vypořádání podílového spoluvlastnictví do 30 dnů od vyhlášení rozsudku v této věci. Po právní stránce soud prvního stupně poukázal na ustanovení § 1140 a násl. OZ, a uvedl, že oba účastníci se rozhodli spoluvlastnictví ukončit, nedokázali se však dohodnout na podmínkách a způsobu vypořádání. Byt ani ateliér nejsou reálně dělitelné, a proto soud přistoupil k přikázání společné věci za přiměřenou náhradu. Poukázal též na judikaturu Nejvyššího soudu ve vztahu k rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví upravující hlediska vypořádání a uvedl, že po seznámení se s tím, jakým způsobem hodlá žalobce financovat vyplacení čtvrtinového podílu žalovaného na bytu a ateliéru, dospěl k závěru, že hledisku spravedlnosti více vyhoví, když bude byt přikázán do vlastnictví žalobce a ateliér do vlastnictví žalovaného. V situaci, kdy celková výše úvěru [právnická osoba] měla činit 7 656 063 Kč (vypořádací podíl žalovaného dle znaleckého posudku by činil 5 546 000 Kč) a celková částka, kterou by žalobce, resp. jeho nástupce, byl povinen zaplatit, měla činit 16 978 179 Kč, je pravděpodobné, že žalovaný jako dědic by neměl prostředky na její úhradu, nemovitosti by [právnická osoba] propadly jako zástava a rodina by o byt a ateliér navždy přišla. Byt je rodinný majetek, rodina v něm několik desetiletí žila, a vztah k němu tedy má jak žalobce, který se do bytu přiženil a později jej s manželkou zprivatizoval, tak žalovaný, který zde s rodiči vyrůstal. Ateliér žalobce vybudoval z prostředků náležejících do společného jmění manželů, byl si vědom toho, že jeho zesnulá manželka by si nepřála, aby po jejich smrti nemovitosti nezůstaly v rodině. Zvolené řešení zajistí žalobci výlučné vlastnictví bytu, tedy hodnotnější z obou nemovitostí, a zároveň částku 2 312 000 Kč od žalovaného, kterou žalobce může využít pro své potřeby, současně žalobce nebude muset nemovitosti zatížit zástavním právem ve prospěch třetí osoby. Žalobce i žalovaný jsou aktivními umělci, hledisko účelného využití ateliéru tedy naplňují oba, žalobce je již v důchodovém věku, žalovaný oproti tomu v produktivním věku, žalovaný deklaroval, že žalobci umožní v ateliéru i nadále pracovat, žalobce tedy o možnost využití ateliéru nemusí přijít, pokud se s žalovaným dohodne. Skutečnost, že aktuálně obě nemovitosti užívá výlučně žalobce, soud nezohlednil vzhledem k tomu, že se tak děje proto, že žalobce odmítá žalovaného do nemovitostí pustit. Jelikož v dané věci byly předmětem vypořádání dvě nemovitosti, shledal soud prvního stupně nejlepším řešením to, aby každému ze spoluvlastníků byla přikázána jedna z nich, v případě ateliéru je jeho přikázání žalovanému zajištěním toho, aby alespoň menší část rodinného majetku v rodině zůstala a nepřešla do vlastnictví třetí osoby, což si přála také zesnulá [tituly před jménem] [jméno FO]. Vypořádací podíl soud prvního stupně určil ve výši odpovídající znaleckému posudku ohledně ceny obou nemovitostí. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na skutečnost, že řízení o vypořádání spoluvlastnictví má povahu iudicium duplex.

3. Rozsudek napadl odvoláním žalobce, namítal, že nesouhlasí s výrokem IV., proti němuž podává odvolání. Vytýkal soudu prvního stupně, že neprovedl důkazy svědeckými výpověďmi a výpovědí žalobce k prokázání tvrzení, že žalovaný se vůči žalobci a členům širší rodiny chová agresivně a hrubě, z tohoto důvodu je společné užívání ateliéru oběma účastníky vyloučeno. Dále uvedl, že je výrazně většinovým spoluvlastníkem, a podle judikatury Nejvyššího soudu měly být obě jednotky přikázány do jeho vlastnictví, ateliér žalobce vybudoval, celý život v něm tvořil a pracoval, což platí i nyní, disponuje též finančními prostředky na zaplacení náhrady žalovanému. Žalovaný se na nákladech na provoz a údržbu jednotek nepodílí. V ateliéru se nachází značné množství movitých věcí žalobce, které není možné přesunout jinam. [právnická osoba] pro poskytnutí úvěru požadovala po žalobci pouze zastavení bytové jednotky, ateliér dle přiložené smluvní dokumentace neměl být nikterak zatížen. Poukaz soudu na důchodový věk žalobce považuje za diskriminaci z důvodu věku. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a přikázal ateliér do výlučného vlastnictví žalobce, případně, aby napadený výrok IV. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že s příbuznými, které žalobce navrhoval vyslechnout jako svědky, se dlouhodobě nestýká, naposledy je viděl v červenci 2018, odmítá, že by se vůči žalobci hrubého jednání dopustil. Z komunikace účastníků vyplývá, že ze strany žalovaného došlo k opakovaným pokusům o rozumnou dohodu s žalobcem, žalobce se nikdy nezmínil o tom, že by se cítil jednáním žalovaného ohrožen. Velikost spoluvlastnického podílu nemůže být jediným hlediskem při vypořádání spoluvlastnictví, a to tím spíše, že žalobce do výlučného vlastnictví získal byt o výměře 111 m². Obsah smlouvy, kterou žalobce, hodlá uzavřít se společností [právnická osoba], je zcela amorální, žalobce odmítá přijmout reálný stav, který nastal v důsledku dědického řízení, a žije s pocitem, že žalovaný nemá na nic nárok. Na základě rozsudku naopak obdrží žalobce od žalovaného finanční vypořádání, které mu umožní dostatečně kvalitní život, aniž by byl nucen si peníze půjčovat. Pokud žalobce namítal, že žalovaný nemovitosti neužívá, důvodem je, že sám žalobce mu do nich odmítl umožnit přístup. V současné době žalovaný prodává byt v [adresa] zděděný po svém matce, probíhá již vkladové řízení, kupní cena byla deponována do úschovy, a je tak jistota, že žalovaný již nebude nucen si peníze na vypořádání půjčovat. Uložení věcí, které má žalobce v ateliéru, je možné v bytě o výměře 111 m², který žalobce z vypořádání již získal, v tomto bytě může žalobce tvořit obdobně, jako nyní v ateliéru. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

5. V doplnění ze dne 18. 1. 2026 žalobce uvedl, že ateliér užívá pro svou tvorbu a práci, nikoliv jako sklad, v současné době připravuje výstavu svých obrazů, která proběhne od dubna do června 2026. Při odvolacím jednání dne 21. 1. 2026 žalobce doplnil, že setrvává na svém návrhu, pro případ, že by i odvolací soud uvažoval o přikázání ateliéru žalovanému, bylo by vhodné zřídit věcné břemeno výlučného užívání tohoto ateliéru pro žalobce na dobu jeho aktivní umělecké tvorby. Za tímto účelem by bylo potřebné provést doplnění znaleckého posudku o ocenění tohoto věcného břemene. Zdůraznil, že ateliér má pro svou práci, věci zde umístěné nemá kam odstěhovat, pokud by o ateliér přišel, musel by s tvůrčí prací skončit.

6. Žalovaný k tomu uvedl, že žalobce nikdy nenavrhl v průběhu řízení zřízení věcného břemene k ateliéru pro svoji osobu, ani netvrdil, že by s takovým postupem souhlasil, žalovaný s výlučným užíváním ateliéru žalobcem nesouhlasí, žalobce jej nepotřebuje k výkonu své činnosti, k tomu postačuje byt o výměře 111 m², žalovaný je rovněž umělcem, který ateliér bude využívat pro svoji tvorbu.

7. Odvolací soud v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování výpisem z účtu žalovaného u [právnická osoba]. č. [č. účtu] za období od 1. 12. do 31. 12. 2025, z něhož zjistil, že konečný zůstatek na tomto účtu žalovaného činí 2 400 076,12 Kč.

8. Poté odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalobce a v jeho mezích napadený rozsudek i řízení předcházející jeho vyhlášení podle § 212 a § 212a o. s. ř. a neshledal odvolání důvodným. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro konečné rozhodnutí, a i odvolací soud z jeho zjištění vychází, dokazování doplnil pouze ohledně skutečnosti nastalé po vyhlášení napadeného rozsudku ve vztahu k zůstatku na účtu žalovaného ke dni 31. 12. 2025.

9. Žalobce se domáhá zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ke dvěma jednotkám (bytu a ateliéru v domě č. p. [číslo] v k. ú. [adresa]), jedná se o dvě samostatné nemovité věci v právním smyslu, nic nebrání tomu, aby o nich bylo jednáno a rozhodnuto v jediném řízení jedním rozsudkem a aby při rozhodováním o jedné z nich bylo přihlédnuto k rozhodnutí o druhé, stejně tak však nic nebránilo ani tomu, aby eventuálně soud prvního stupně řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k jedné z nich vyloučil k samostatnému projednání a rozhodoval o nich samostatně. Žalobce se výslovně odvolal proti výroku IV. napadeného rozsudku, kterým byl ateliér přikázán do výlučného vlastnictví žalovaného, s ohledem na to, že při rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, jsou odvoláním žalobce napadeny též výroky III. a V. tedy výroky o zrušení spoluvlastnictví k ateliéru a o vypořádacím podílu, napadený je rovněž akcesorický výrok VI. o nákladech řízení. Soud prvního stupně sice rozhodnutí o vypořádacím podílu pojal do jediného výroku V. ve vztahu k oběma jednotkám, z faktu, že tento výrok je napaden odvoláním žalobce do výroku IV., však nelze dovodit, že by byly napadeny i výroky I. a II. o zrušení spoluvlastnictví ve vztahu k bytu a o jeho přikázání do výlučného vlastnictví žalobce, neboť ani obsahově odvolání žalobce proti těmto výrokům nesměřuje. Výroky I. a II. napadeného rozsudku tak zůstaly stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu, a proto odvolací soud ani neposuzuje věcně jejich správnost. Naopak vychází z toho, že spoluvlastnictví k bytu již bylo pravomocným rozhodnutím soudu zrušeno a tento byt byl přikázán do výlučného vlastnictví žalobce.

10. Soud prvního stupně správně s poukazem na § 1140 a násl. OZ konstatoval, že účastníci se na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nedohodli, nehodlají však ve spoluvlastnictví setrvávat, a proto rozhodl o zrušení spoluvlastnictví a za stavu, kdy reálné rozdělení věcí není možné, přikázal věci za přiměřenou náhradu žalobci a žalovanému. Při rozhodování o tom, kterému ze spoluvlastníků přikázat do výlučného vlastnictví předmětný ateliér soud prvního stupně správně poukázal na závěry judikatury Nejvyššího soudu k tomu, k jakým skutečnostem je třeba přihlížet, a těmito závěry se rovněž řídil. Žalobce je většinovým spoluvlastníkem se spoluvlastnickým podílem 3/4, žalovaný vlastní podíl 1/4. Žalobce ateliér vybudoval z prostředků náležejících do společného jmění žalobce a jeho zesnulé manželky, v ateliéru umělecky tvořil a činí tak i v době současné, žalovanému však nelze klást k tíži, že tento ateliér neužívá za stavu, kdy mu žalobce toto užívání po smrti [tituly před jménem] [jméno FO] neumožňuje. Žalovaný je rovněž aktivním umělcem, a tedy hledisko účelného využití ateliéru naplňují oba účastníci. Soud prvního stupně přesně popsal v odůvodnění napadeného rozsudku postup při vyjednávání účastníků o vypořádání spoluvlastnictví, mezi účastníky nedošlo k dohodě za stavu, kdy v konečné fázi žalobce i žalovaní požadovali přikázání ateliéru do svého vlastnictví. Soud prvního stupně též správně jako hledisko pro vypořádání zohlednil skutečnost, že oba účastníci jsou schopni zajistit prostředky pro vyplacení spoluvlastnického podílu druhého spoluvlastníka, správně poukázal též na podmínky poskytnutí úvěru žalobci společností [právnická osoba], která se zavázala žalobci poskytnout úvěr 7 656 063 Kč, avšak celková částka, kterou by žalobce, resp. jeho nástupce, byl povinen zaplatit, měla činit 16 978 179 Kč, a je tedy zřejmé, že splacení tohoto úvěru je mimo reálné možnosti žalobce (opak žalobce ani netvrdil), přičemž ze smlouvy o produktu [název], smlouva o úvěru [číslo], vyplývá, že tento úvěr má být úplně splacen výnosem z prodeje majetku úvěrovaného (který je ve smlouvě definován jako předmětný byt a dále spoluvlastnický podíl k jednotce č. [číslo]). Smlouva neobsahuje sjednání konkrétních splátek úvěru, a je tedy zřejmé, že ani nepočítá s tím, že by žalobce po poskytnutí úvěru tento úvěr splácel, věřitel z této smlouvy naopak měl být uspokojen až z prodeje předmětného bytu a spoluvlastnického podílu k jednotce č. [číslo]. Soud prvního stupně tedy správně, konstatoval, že pravděpodobný vývoj situace by byl takový, že předmětný byt by propadl jako zástava uvedené společnosti, v důsledku čehož by širší rodina o tento rodinný majetek přišla. Nad tento rámec odvolací soud poukazuje na to, že žalobce správně v odvolání uvádí, že ateliér dle této smlouvy neměl být nikterak zatížen, k tomu však odvolací soud dodává, že za tohoto stavu poskytnutý úvěr nebyl sjednán pro účel zaplacení vypořádacího podílu za ateliér, a tedy touto smlouvou žalobce nemá zajištěny prostředky na to, aby žalovanému zaplatil vypořádací podíl za spoluvlastnictví ateliéru, ale pouze vypořádací podíl za spoluvlastnictví bytu. Z tohoto pohledu odvolací soud shledává správným závěr soudu prvního stupně, že při zhodnocení všech výše uvedených hledisek a při vědomí toho, že předmětný byt byl přikázán do výlučného vlastnictví žalobce, je na místě, aby ateliér byl přikázán do výlučného vlastnictví žalovaného. Takovéto řešení mimo jiné zajistí, že ateliér zůstane zachován i do budoucna jako tzv. rodinný majetek (což bylo i přáním zesnulé [tituly před jménem] [jméno FO]), žalobce má zajištěno bydlení v předmětném bytě, tedy nemovitosti hodnotnější, obdrží od žalovaného částku přesahující 2 000 000 Kč, kterou může využít pro své potřeby a současně nebude nucen zatížit byt zástavním právem, a tímto způsobem bylo naplněno vyvážené uspořádání právních poměrů mezi účastníky. Pokud jde o výši vypořádacího podílu, soud prvního stupně ji správně stanovil v souladu se závěry znaleckého posudku, proti jejichž správnosti účastníci ničeho nenamítali, lze pouze doplnit, že žalobce podle vypořádání obdržel hodnotu v podobě jedné čtvrtiny bytu ve výši 3 581 500 Kč a žalovaný tři čtvrtiny ateliéru ve výši 5 893 500 Kč, rozdíl těchto částek představuje 2 312 000 Kč. Tuto částku přitom žalovaný je schopen zaplatit žalobci bez nutnosti uzavření signalizované smlouvy o zápůjčce, neboť v odvolacím řízení bylo prokázáno, že po vyhlášení napadeného rozsudku žalovaný získal potřebné prostředky, když k 31.12. 2025 činil zůstatek na jeho účtu 2 400 076,12 Kč.

11. K odvolacím námitkám žalobce je třeba uvést, že v bodě 6. odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně vysvětlil, z jakého důvodu neprovedl výslechy svědků navržené žalobcem. Odvolací soud k tomu dodává, že v rozsáhlé korespondenci mezi účastníky, jejíž obsah soud prvního stupně zrekapituloval v bodě 5. odůvodnění napadeného rozsudku, se žalobce nikterak nezmiňuje o agresivním či hrubém chování žalovaného, z obsahu této korespondence vyplývá i to, že žalovaný usiloval o uzavření neshod se žalobcem dohodou účastníků, k níž však nedošlo, naopak žalobce odmítá respektovat skutečnost, že výsledkem dědického řízení po jeho zesnulé manželce a matce žalovaného je vznik spoluvlastnictví účastníků k bytu i ateliéru, odmítá jakákoliv práva žalovaného akceptovat, a ještě v dopisu ze dne 14. 9. 2023 sděluje žalovanému, že k nemovitým věcem nemá žádné užívací právo a nesvědčí mu žádný zákonný důvod, který by ho opravňoval ke zpřístupnění nemovitých věcí. Ani zde se žalobce nikterak nezmiňuje o jakémkoliv agresivním či hrubém chování žalovaného k jeho osobě. Argumentuje-li žalobce tím, že v ateliéru se nachází značné množství movitých věcí, které nemá kam přemístit, a že bez ateliéru bude znemožněna jeho umělecká tvorba, nelze než ve shodě se žalovaným konstatovat, že žalobce již nabyl vlastnictví k bytu o výměře 111 m², tedy výměře značně přesahující bytovou potřebu jedné samostatně bydlící osoby, a proto žalobci nic nebrání v tom, aby movité věci z ateliéru přemístil právě do tohoto bytu a aby i zde v tomto bytě vykonával uměleckou činnost. Žalobci lze přisvědčit v tom, že pokud žalovaný v průběhu řízení uváděl, že v případě získání vlastnictví ateliéru je ochoten umožnit žalobci společné užívání tohoto ateliéru, pak takovýto příslib ke konkrétnímu jednání žalovaného nezavazuje, toto hledisko tedy při rozhodování o přikázání ateliéru do vlastnictví žalovaného zohlednit nelze, to však nic nemění na tom, že s ohledem na ostatní soudem prvního stupně zohledněné skutečnosti je přikázání ateliéru do vlastnictví žalovaného správné, a to i bez poukazu na skutečnost, že žalovaný je v produktivním věku a žalobce ve věku důchodovém.

12. Pokud žalobce při jednání odvolacího soudu navrhl pro případ přikázání ateliéru do výlučného vlastnictví žalovaného zřídit věcné břemeno pro svou osobu v podobě výlučného užívání po dobu aktivní tvorby, neshledává odvolací soud předpoklady pro takovéto rozhodnutí. Předně je třeba konstatovat, že takovýto požadavek ze strany žalobce nebyl v průběhu celého řízení uplatněn, účastníci o něm ani nikterak nejednali, žalovaný při jednání odvolacího soudu výslovně uvedl, že s výlučným užíváním ateliéru žalobcem nesouhlasí, neboť žalobce ateliér k výkonu své umělecké činnosti nepotřebuje, naopak žalovaný, který žádný ateliér nevlastní, jej jako umělec bude využívat pro svoji tvorbu. Zřízení věcného břemene výlučného užívání ateliéru pro žalobce by nejen nepřispělo k uklidnění vyhrocených vztahů mezi účastníky, ale naopak by neshody účastníků mohlo eskalovat, žalovaný by se sice stal výlučným vlastníkem ateliéru, avšak bez jakéhokoliv oprávnění k jeho užívání, výlučným uživatelem tohoto ateliéru by naopak byl žalobce. Žalobce přitom získal do výlučného vlastnictví byt o výměře 111 m² v témže domě, v němž může tvůrčí uměleckou činnost vykonávat, a nelze tak konstatovat, že by při přikázání ateliéru do výlučného vlastnictví žalovaného bez zřízení věcného břemene žalobce byl nucen svoji uměleckou činnost ukončit. Navíc je třeba zdůraznit, že v případě zřízení věcného břemene výlučného užívání ateliéru pro žalobce by tato skutečnost musela být zohledněna při určení výše vypořádacího podílu, který by žalovaný byl povinen žalobci zaplatit za získání výlučného vlastnictví tohoto ateliéru (existencí věcného břemene by vypořádací hodnota ateliéru byla snížena), čehož si je vědom i sám žalobce, který při odvolacím jednání navrhl vypracování dodatku ke znaleckému posudku za účelem určení této hodnoty. K tomu je však třeba uvést, že takovýto důkaz byl žalobcem uplatněn v rozporu se zásadou neúplné apelace podle § 205a o. s. ř., neboť v řízení před soudem prvního stupně nebylo s takovouto možností vůbec uvažováno, soud prvního stupně podle návrhů účastníků při zadání úkolu znalci uložil pouze určit, o kolik by se snížila obvyklá cena bytové jednotky, pokud by na ní vázlo věcné břemeno doživotního výlučného bezplatného užívání zřízené ve prospěch žalobce, ve vztahu k ateliéru žádný z účastníků takovýto důkazní návrh v řízení před soudem prvního stupně neučinil a ani soud prvního stupně s touto eventualitou nepočítal a daný úkol znalci nedal. V odvolacím řízení by proto doplnění dokazování k této otázce bylo v rozporu se zásadou neúplné apelace, a při nemožnosti provedení takového důkazu nepřipadá zřízení věcného břemene ve prospěch žalobce v úvahu, neboť soud sám není oprávněn stanovit korekci vypořádacího podílu s ohledem na takovéto rozhodnutí.

13. Z výše uvedených důvodů odvolací soud shledal v rozsahu napadeném odvoláním žalobce rozsudek soudu prvního stupně věcně správným, a proto jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.

14. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť i v odvolacím řízení je třeba vycházet z toho, že rozhodování o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má povahu iudicium duplex, čemuž odpovídá rozhodnutí o nákladech řízení uvedené ve výroku tohoto rozsudku.