pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 7 C 73/2021 - 105,

1. Napadeným rozsudkem nalézací soud zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení [částka] (výrok II.). Nalézací soud vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že družstvo Artesa poskytlo [právnická osoba] a.s. a společnosti [právnická osoba], úvěr ve výši [částka] a tento úvěr byl čerpán na účet [právnická osoba] a.s. č. [bankovní účet], který si zřídila u družstva Artesa. Společnosti GLOBALICA byla z úvěru poskytnuta částka

[částka], [právnická osoba] částky [částka], [částka] jako náklady na úvěr a částka [částka] jako provozní kapitál, částka [částka] jako náklady na úvěr

a částka [částka] byla určena k financování provozního kapitálu obou společností. Společnosti GLOBALICA a FORTIS BOHEMIA se zavázaly společně a nerozdílně poskytnutý úvěr splácet

v pravidelných čtvrtletních splátkách ve výši [částka], a to nejpozději do [datum], s tím,

že poslední splátka měla činit [částka]. Žalovaný je vlastníkem nemovitostí v k. ú. [část obce],

obec Praha, a to pozemku parc. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa], pozemku parc.

[číslo] pozemku parc. [číslo] jehož součástí je stavba bez č.p./č.e. – jiná stavba. Žalovaný se zavázal k zajištění pohledávek z úvěrové smlouvy ve prospěch Artesa spořitelní družstvo zřídit zástavní právo k nemovitostem v k. ú. [část obce] až do výše [částka]. Zástavce, tj. žalovaný, byl povinen umožnit zástavnímu věřiteli nebo pověřenému zástupci vstup

do nemovitostí, za účelem kontroly. Pro případ porušení jakéhokoliv závazku ze zástavní smlouvy byla sjednána smluvní pokuta za každé porušení, a to ve výši [částka]. Společnost FORTIS BOHEMIA nebyla, na rozdíl od [právnická osoba] ke dni uzavření předmětné úvěrové smlouvy členem družstva Artesa, společnosti se dostaly do prodlení, a poté spolu s družstvem Artesa uzavřely dne [datum] dohodu o podmíněném odpuštění části dluhu, ve které dlužníci uznali

co do důvodu a výše dluh [částka], který se skládal z nesplacené jistiny úvěru poskytnutého

na základě předmětné smlouvy o úvěru. V této dohodě družstvo Artesa odpustilo dlužníkům část dluhu, kdy nový dluh měl činit [částka], avšak pod rozvazovací podmínkou, že dlužníci do 10. 2015 uhradí družstvu částku [částka] a do [datum] zbylou částku [částka]. Artesa spořitelní družstvo postoupilo pohledávku za společnostmi GLOBALICA a FORTIS BOHEMIA z úvěrové smlouvy na žalobkyni. Žalobkyně dne [datum] vystavila výzvu žalovanému

ke zpřístupnění nemovitostí v k. ú. [část obce], avšak tuto výzvu neodeslala, dne [datum] vystavila výzvu k úhradě smluvní pokuty, avšak tuto neodeslala, vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky. Takto zjištěný skutkový stav následně posoudil podle § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“) v návaznosti na ust. § 3028 odst. 1 o. z. a ust. § 3028

odst. 3 o. z. a dovodil, že pro právní posouzení této věci – s výjimkou postoupení pohledávky – jsou rozhodná dále citovaná ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění [účinnost] (dále též„ obch. zák.“), a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění [účinnost], (dále též„ obč. zák.“). Postoupení pohledávky posoudil podle § 1879 o. z. a ust. § 1887 o. z. Konstatoval, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno,

že pohledávka byla na žalobkyni řádně postoupena, a ta je tak ve věci legitimována k podání žaloby. K platnosti úvěrové smlouvy nalézací soud dospěl k závěru, že tato platná není, neboť [právnická osoba] nebyla členem družstva, a odkázal na ust. § 3 odst. 1 písm. b) zákona

č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech (dále jen„ ZoSaÚD“), dle něhož družstvo je v rámci svého podnikání oprávněno poskytovat úvěry svým členům, a na ust. § 1 odst. 5 ZoSaÚD, dle něhož

je družstevní záložna oprávněna vykonávat pouze činnosti stanovené tímto zákonem. Konstatoval,

že nebylo určeno, kolik každému dlužníku připadne, a ve spojení se skutečností, že se dlužníci (z nichž jeden byl členem Artesa a druhý nikoli) zavázali plnit solidárně, nelze považovat smlouvu za platně uzavřenou, neboť neplatnou část (smlouva s FORTIS BOHEMIA) oddělit nelze, a proto je tato smlouva absolutně neplatná jako celek (jakož i na smlouvu navazující ujednání). Zástavní právo

je právem subsidiárním a akcesorickým. Z akcesority zástavního práva vyplývá, že zástavní právo platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také pohledávka,

k jejímuž zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno,

ve skutečnosti platně nevznikla, není tu zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva

byla bezvadná. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že pohledávka, která byla zajištěna zástavním právem, platně nevznikla, není zde ani zástavního práva. Nelze se tak domáhat

po žalovaném zaplacení smluvní pokuty za porušení povinnosti, která byla sjednána v zástavní smlouvě, když zástavní smlouva následuje osud zajištěné pohledávky. Tedy nedošlo ke vzniku nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty dle zástavní smlouvy. Připomněl konečně, že vzhledem k tomu,

že se žalobkyně k jednání bez omluvy nedostavila, ačkoliv byla řádně obeslána, nemohlo

se jí dostát dobrodiní poučení dle § 118a o. s. ř. ohledně prokázání zaslání výzvy k zpřístupnění zástavy. Z uvedených důvodů žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142

odst. 1 o. s. ř.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Nalézacímu soudu vytkla, že na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pokud nalézací soud provedl důkaz zástavní smlouvou, ve svém hodnocení zcela ignoroval vymezení zajištěných pohledávek dle čl. čl. 2 2. písm. d), neboť zajištěnými pohledávkami se rozumí„ veškeré pohledávky zástavního věřitele, které vznikly nebo vzniknou v období do 15 let od uzavření úvěrové smlouvy za zástavcem a klientem 2 na základě nebo v souvislosti s úvěrovou smlouvou až do úhrnné výše [částka], ať již pohledávky existující, budoucí či podmíněné, a to včetně pohledávek vzniklých v důsledku výpovědi, odstoupení, nebo jiného ukončení úvěrové smlouvy nebo této smlouvy, jakož i pohledávek na vydání bezdůvodného obohacení, stane-li se nebo ukáže-li se být úvěrová smlouva nebo kterákoli jiná smlouva uzavřená mezi zástavním věřitelem, klientem 2 a/nebo zástavcem na základě úvěrové smlouvy neplatnou.“ V rozporu s tím však soud uzavřel, že zde není zástavního práva, když úvěrovou smlouvu považuje za neplatnou. Zdůraznila, že tento závěr je v příkrém rozporu s tím, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28C 388/2019

- 187, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí],

č. j. 51Co 359/2020 - 219, žalobu Ing. [jméno] [příjmení] proti [právnická osoba] o určení neexistence zástavního práva pravomocně zamítl. Poukázala na výsledky souvisejících řízení vedených před Obvodním soudem pro Prahu 9, které skončilo rozsudkem č. j. 40 C 14/2019

- 104, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí],

č. j. 54 Co 34/2021 - 163, a dále usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí],

č. j. [číslo jednací], v němž dospěl exekuční soud ke zcela opačným závěrům v otázce platnosti úvěrové smlouvy, kterou shledal platnou. K odvolání povinné pak Městský soud v Praze dne [datum] pod sp. zn. 14 Co 124/2021 toto odvolání projednal a rozhodl, že napadené usnesení se jako věcně správné potvrzuje, a to usnesením ze dne [datum rozhodnutí],

č. j. 14 Co 124/2021 - 317, ve kterém mj. uzavřel, že neplatnou smlouvu o úvěru ve vztahu

k FORTIS BOHEMIA lze od smlouvy o úvěru ve vztahu k povinné oddělit, což vyplývá

z povahy úvěrové smlouvy, v rámci které jsou solidárními dlužníky, z obsahu jejich závazku (solidárně vrátí poskytnutý úvěr spolu s úroky, poplatky apod.), jakož i z okolností, za kterých

k uzavření smlouvy o úvěru došlo. Rovněž odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze

(v insolvenčním řízení dlužníka FORTIS BOHEMIA), a to usnesení ze dne [datum rozhodnutí],

č. j. 4VSPH 1722/2019-A-90 (MSPH 91INS 5111/2019), v němž se uvedený soud přiklonil

ke shodnému závěru, když vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn.

29 Cdo 850/2007. Dále pak se předmětnou úvěrovou smlouvou zabýval Nejvyšší soud a vyslovil se k ní v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 21Cdo 2584/2020 - 174. Odkázala dále na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23Cdo 4427/2008 a zejména na aktuální nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1250/2020. Dovozovala konečně, že úmyslem zákonodárce zjevně nebylo přivodit v případě porušení povinností dle § 1 odst. 5 písm. a) ZoSaÚD automatickou absolutní neplatnost kteréhokoli právního úkonu, smyslem a účelem ust. § 1 a § 3 ZoSaÚD

v prvé řadě není regulace podnikání a činnosti družstevní záložny, ale zásadně ochrana oprávněných zájmů jejích členů, a to zejména jejich vkladů. Dále pak zdůraznila,

že z předložených listin jednoznačně plyne, že účastníci více než 6 let měli smlouvu za platnou, dlužníci závazky z ní opakovaně utvrzovali, a teprve v době jejich prodlení a vymáhání pohledávky na svou obranu počali uplatňovat námitky neplatnosti smlouvy. Uzavřela, že chrání-li zákonodárce majetek družstevní záložny (potažmo členů – střadatelů), může být neplatnost smlouvy umožňující čerpat úvěr i nečlenu záložny stanovena výlučně na ochranu této záložny, nikoli na ochranu dlužníka před tím, aby musel plnit sjednaný závazek. Odvolacímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví.

3. K podanému odvolání se vyjádřil žalovaný. Setrval na svém názoru, že není ve věci věcně pasivně legitimován. Zdůraznil, že celý úvěrový vztah byl od počátku z vůle všech stran nastaven jako třístranný, tedy jako vztah, který má dva dlužníky s vzájemným právem postihu. Této právní logice odpovídala rovněž logika ekonomická, tedy cenové podmínky úvěru, a následně i logika zajištění (ručení). Pokud došla judikatura k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná

pro rozpor s § 3 odst. 1 písm. b) ZoSaÚD, a to proto, že dlužník nebyl členem úvěrujícího, jedná se nejen o významnou skutečnost, která narušuje samotnou ekonomickou a právní podstatu celého solidárního právního poměru z úvěrové smlouvy, ale navíc je to neplatnost, kterou zavinil věřitel, tj. spořitelní družstvo Artesa, protože ten jako družstvo měl a musel vědět, kdo je a kdo není jeho členem. Pokud věřitel tuto informaci neměl nebo zatajil, mají jít důsledky neplatnosti

k jeho tíži, protože pokud by tuto informaci měly [právnická osoba]

a GLOBALICA a jejich orgány v době uzavření úvěrové smlouvy, smlouvu by nikdy neuzavřely. Ohledně samotného zástavního práva pak dovozoval, že zástavní právo k nemovitostem uvedeným v zástavní smlouvě neexistuje, neboť úvěrová smlouva je absolutně neplatná, a tudíž zástavní právo ani nemohlo vzniknout. K plnění, které bylo na základě absolutně neplatné úvěrové smlouvy dlužníkům poskytnuto ze strany spořitelního družstva Artesa, došlo v období mezi [datum] a [datum]. Okamžikem přijetí těchto peněžních prostředků bez právního důvodu tak na straně dlužníků došlo k bezdůvodnému obohacení. K promlčení nároku

na vrácení bezdůvodného obohacení došlo nejpozději ke dni [datum]. Promlčecí lhůta

u zástavního práva k nemovitostem uvedeným v zástavní smlouvě začala plynout nejpozději

[datum] a s ohledem na § 100 obč. zák. promlčecí lhůta nemohla uběhnout dříve, než uběhla promlčecí lhůta zajištěné pohledávky (pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení), tj. zástavní právo k nemovitostem uvedeným v zástavní smlouvě se promlčelo nejpozději ke dni [datum]. Pokud je absolutně neplatná úvěrová smlouva a z toho důvodu neexistuje ani zástavní právo zřízené na nemovitostech uvedených v zástavní smlouvě, je zcela zřejmé, že nemůže existovat

ani smluvní pokuta, kterou se žalobce domáhá v tomto řízení. Odkázal na závěry komentářové literatury, podle nichž platí, že„ i dohoda o smluvní pokutě jako zajišťovací prostředek je závislá na existenci hlavního závazku, který je smluvní pokutou zajištěn. Bez existence hlavního, tj. zajišťovaného závazku nemůže vzniknout zajišťovací závazek z dohody o smluvní pokutě. Nevznikl-li platně závazek hlavní

(např. pro neplatnost smlouvy), nemůže dojít ani k porušení povinnosti ze smlouvy a nemohou tak nastat

ani účinky smluvní pokuty.“ Tento závěr byl potvrzen i Nejvyšším soudem, a to např. v rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 2632/2010, v rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn.

32 Odo 1249/2006, a v rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 2730/2008 Odvolacímu soudu navrhl, aby napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

4. U jednání odvolacího soudu žalovaný k výslovnému dotazu odvolacího soudu, jak se vyjadřuje k tvrzení žalobce o tom, že mu výzva ke zpřístupnění nemovitosti byla doručena, sdělil, že k této skutečnosti se nevyjadřuje.

5. Na to reagoval žalobce tak, že se dostal do složité důkazní situace, neboť má k dispozici doklad

o tom, že výzva ke zpřístupnění nemovitosti byla žalovanému doručena, avšak již nemá procesní prostor k tomu, aby jej odvolacímu soudu předložil.

6. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal odvolací soud rozsudek nalézacího soudu

a přezkoumal zároveň i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (ust. § 212, § 212a o. s. ř.). Poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, avšak z jiných, než v replice žalovaného na toto odvolání tvrzených důvodů.

7. Předně nutno si uvědomit, že předmětem sporu je zaplacení smluvní pokuty za nesplnění smluvní povinnosti. Je zjevné, že pokud kterékoli osobě svědčí povinnost ze smlouvy

bez přesného časového určení, musí být ke splnění takové povinnosti řádně vyzvána. Součástí žalobních tvrzení je, že žalovaný byl vyzván ke zpřístupnění nemovitosti, tuto však nezpřístupnil. Žalovaný se v rámci podaného odporu proti platebnímu rozkazu vyjádřil k uvedenému pouze tak, že nastává neudržitelný stav, ve kterém žalobkyně může žalovaného dennodenně vyzývat

ke zpřístupnění nemovitosti, i když jí toto právo nepřináleží. U jednání odvolacího soudu

pak k výslovnému dotazu odvolacího, jak se vyjadřuje k tvrzení, že mu byla doručena výzva

ke zpřístupnění nemovitosti, žalovaný uvedl, že se k tomuto nevyjadřuje, doručení tedy neučinil nesporným.

8. Podle ust. § 120 odst. 1 o. s. ř. platí, že účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Sporné řízení je ovládáno zásadou projednací, která spočívá v tom, že tvrzení skutečností a navrhování důkazů

je prokazujících je zásadně věcí účastníků řízení. Úprava současně vychází z toho, že iniciativa

při shromažďování důkazů leží zásadně na účastnících, a ukládá jim označit důkazy k prokázání tvrzení. Účastník má tedy povinnost tvrzení (srov. § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1) a povinnost důkazní. Ke splnění těchto povinností je zavázán každý účastník řízení. Povinnost účastníka navrhnout důkazy k prokázání právně významných skutečností, ohledně kterých má břemeno tvrzení (které jsou podle hmotného práva v jeho prospěch), je v konkrétním procesním postupu účastníků a soudu spojena s požadavkem určitosti důkazního návrhu. Podle ust. § 120

odst. 3 o. s. ř. platí, že soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.

Tedy skutková zjištění soudu mohou mít svůj původ též v nesporných tvrzeních účastníků,

kteří tím projevují – v zájmu hospodárnosti řízení – snahu omezit dokazování jen na ty skutečnosti, které jsou mezi nimi sporné. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1478/2002 vyložil, že shodná tvrzení účastníků může soud vzít podle ustanovení § 120 odst. 4 o. s. ř. za svá skutková zjištění, jen jestliže obsahují údaje (poznatky) o skutkové stránce věci, které by se jinak - kdyby se účastníci

ve svých tvrzeních rozcházeli - musely prokazovat pomocí důkazních prostředků. Jinak řečeno tedy zásadně platí, že pokud některá skutková tvrzení nejsou mezi účastníky nesporná, musí být učiněna předmětem dokazování.

9. Ve zde souzené věci účastníci neučinili nesporným, že by žalovaný byl řádně vyzván ke splnění smluvní povinnosti – zpřístupnění nemovitosti ke kontrole – ve smyslu ust. bodu 5. 1. 9. smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem. Toto tvrzení se tedy muselo stát předmětem dokazování. Jelikož žalobce se bez omluvy nedostavil k nařízenému soudnímu jednání, zbavil

se možnosti být poučen ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že jeho tvrzení o řádném doručení výzvy ke zpřístupnění nemovitosti žalovanému není prokázáno. Sám žalobce uznal,

že v rámci odvolacího řízení již svou povinnost důkazní splnit nemůže, neboť by se jednalo

o nepřípustné novum a provedení důkazu o doručení odvolacím soudem by bylo popřením zásady neúplné apelace.

10. Lze tedy konstatovat, že za této procesní situace se nalézací soud zabýval platností smlouvy

o úvěru uzavřené dne [datum] mezi spotřebním družstvem Artesa na straně jedné

a společnostmi GLOBALICA a FORTIS BOHEMIA na straně druhé nadbytečně. Podstatné je, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno a neprokázala, že by žalovanému doručila výzvu

ke zpřístupnění nemovitostí, tedy žalovaného ke splnění jeho povinnosti v konkrétním termínu vyzvala.

11. Pokud pak nebylo prokázáno, že žalovaný byl řádně ke zpřístupnění nemovitosti vyzván,

nelze nikterak dovodit, že by porušil svoji smluvní povinnost ve smyslu shora citovaného

ust. bodu 5. 1. 9. smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem. Žalobou uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty za porušení této povinnosti tedy není po právu a nalézací soud rozhodl věcně správně, pokud žalobu zamítl.

12. Z uvedeného důvodu proto odvolací soud napadený rozsudek se shora uvedeným závěrem

jako věcně správný potvrdil za použití ust. § 219 o. s. ř., a to včetně rovněž správného akcesoricky navazujícího výroku o nákladech řízení.

13. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn plným úspěchem žalovaného v odvolacím řízení. Náklady řízení na straně žalovaného jsou tvořeny odměnou advokáta stanovenou podle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen„ AT“) z tarifní hodnoty ve výši [částka] za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast

u jednání odvolacího soudu) po [částka] a dále paušální částkou náhrad hotových výdajů za dva úkony právní služby po [částka] (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 AT) a 21 % DPH (§ 137

odst. 1 o. s. ř.) ve výši [částka] Celkem tedy náklady odvolacího řízení činí [částka].

Bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 o. s. ř.. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.