o 4 356 Kč a 160 000 Kč vše s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 4 356 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % p.a. od 11.4.2025 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 160 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % p.a. od 11. 4. 2025 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 225 Kč (výrok III.).

2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a náhrady škody (obhajné) ve výši 4 356 Kč. Vyšel ze zjištění, že usnesením [orgán] ze dne 13. 6. 2019, č.j. [číslo], bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro přečin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti dle § 333 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. Ke stížnosti žalobce státní zastupitelství dne 14. 1. 2020 zrušilo usnesení o zahájení trestního stíhání a [orgán] uložilo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Usnesením ze dne 15. 9. 2020, č.j. [číslo], bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro podezření ze spáchání přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti dle ustanovení § 330 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., stížnost byla zamítnuta a dne 20. 1. 2022 byla podána obžaloba, proti trestnímu příkazu podali všichni obžalovaní odpor. Rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. [spisová značka], byl žalobce zproštěn obžaloby dle § 226 písm. a) tr.ř., k odvolání státního zástupce bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 22. 4. 2024, sp. zn. [spisová značka], o zrušení rozsudku a zproštění obžalovaných obžaloby dle § 226 písm. b) tr.ř., neboť skutek není trestným činem. U veřejného zasedání, kde byl vyhlášen rozsudek odvolacího soudu, nebyl žalobce osobně přítomný, ale byla přítomna jeho obhájkyně [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalobce nárok u žalované uplatnil dne 10. 10. 2024, stanovisko žalované bylo vydáno dne 9. 4. 2025, žaloba byla podána 30. 4. 2025.

3. Po právní stránce posoudil věc podle § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 a § 31a a § 32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. a uzavřel, že je dán odpovědnostní titul, avšak nárok je promlčen. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] dovodil, že na každé nově zahájené trestní stíhání je nutno pohlížet jako na samostatné řízení. Usnesením ze dne 13. 6. 2019 bylo zahájeno první trestní stíhání, které pravomocně skončilo dne 14. 1. 2020, kdy dozorující státní zastupitelství usnesení zrušilo. Od tohoto okamžiku počal běh šestiměsíční promlčecí lhůty, nárok byl uplatněn až dne 10. 10. 2024, ačkoli poslední den by byl 14. 7. 2020, a žaloba byla podána dne 30. 4. 2025. Druhé trestní stíhání bylo zahájeno usnesením ze dne 15. 9. 2020, rozsudkem ze dne 22. 4. 2024 byl žalobce zproštěn obžaloby, ode dne 22. 4. 2024 počala běžet žalobci nová promlčecí lhůta k nemajetkové újmě za toto konkrétní řízení, nárok uplatnil dne 10. 10. 2024, poslední den promlčecí lhůty by byl 22. 4. 2025, byla-li žaloba podána dne 30. 4. 2025, je nárok promlčen. Rozhodl, aniž vyzýval žalobce k rozdělení nároku podle uvedených trestních řízení. Stran obhajného přiznal porady a studium spisu ve výši 4 356 Kč (2x 1 500 Kč a 2x 300 Kč a DPH). Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.

4. Proti rozsudku podal odvolání žalobce, navrhl rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poukázal na to, že trestní řád zná pojem oznámení toliko ve vztahu k usnesení (§ 136 tr. ř.); ve vztahu k rozsudku trestní řád nezná nic jako jeho oznámení, nýbrž jen vyhlášení a doručování do vlastních rukou dle § 130 tr. ř. obžalovanému a má-li obhájce, i jemu. K okamžiku seznámení se s rozhodnutím je nezbytné zkoumat, kdy žalobci došlo, nebyl totiž přítomen u jednání, na tom nic nezmění ani účast právního zástupce.

5. Žalovaná navrhla napadený rozsudek potvrdit.

6. Při jednání dne 5. 11. 2025 odvolací soud vyzval žalobce, aby specifikoval zvlášť, jakých částek se domáhá za každé z trestních stíhání, na to žalobce žalobu upřesnil tak, že za prvé trestní stíhání požaduje 60 000 Kč a za druhé 100 000 Kč.

7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích (ve výrocích II. a III.) napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

8. V souzené věci soud prvního stupně zjistil všechny rozhodné skutečnosti, které postačují pro rozhodnutí ve věci, a odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil správně i po právní stránce. Pochybení soudu prvního stupně spočívající v absenci pokusu o odstranění vady žaloby nerozdělující částku 160 000 Kč na dílčí části ve vztahu ke každému nároku za trestní stíhání odvolací soud při jednání napravil.

9. Správně soud prvního stupně dovodil, že nárok je promlčen. V případě trestního stíhání, které skončilo jednak zrušením rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a jednak zproštěním obžaloby, byla nezákonnými rozhodnutími usnesení [orgán] ze dne 13. 6. 2019 a dále 15. 9. 2020 ve smyslu § 8 odst. 1, 2 zák. č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“).

10. Soud prvního stupně nepochybil, dospěl-li k závěru, že při opakovaném zahájení a zrušení trestního stíhání se posuzuje přiměřenost délky řízení u jednotlivých trestních stíhání samostatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2266/2021, či sp. zn. 30 Cdo 1771/2014). V posledně citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že usnesení o zahájení trestního stíhání je ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk nezákonným rozhodnutím, což vyplývá z toho, že toto rozhodnutí, které je vykonatelné bez ohledu na právní moc (vykonatelné ve smyslu, že usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba doručit obviněnému nejpozději na počátku prvního výslechu /§ 160 odst. 2 tr. řádu/ a stížnost proti němu nemá odkladný účinek /§ 141 odst. 4 a § 160 odst. 7 tr. řádu/), bylo pro nezákonnost zrušeno. Přitom je zde zcela zřejmá vazba na článek 8 odst. 2 Listiny, který s ohledem na význam usnesení o zahájení trestního stíhání a jeho dopad do práv obviněného poskytuje obviněnému zvýšenou ústavněprávní ochranu, když požaduje, aby nikdo nebyl stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Již sama skutečnost, že [orgán] bylo uloženo, aby ve věci dále konal a rozhodl, tedy vede k závěru, že trestní stíhání nebylo zahájeno buď ze zákonných důvodů či zákonným způsobem, ledaže by ze zrušujícího rozhodnutí výslovně vyplývalo, že důvodem pro zrušení rozhodnutí je skutečnost, která nastala až po jeho vydání. V tomto směru je podle § 8 odst. 1 věta druhá OdpŠk rozhodnutím orgánu (zde státního zástupce) soud rozhodující o náhradě škody (nemajetkové újmy) vázán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007, a tam citovanou judikaturu).

11. V případě prvního trestního stíhání soud prvního stupně správně vymezil jeho délku od 13. 6. 2019 do 14. 1. 2020 a správně uzavřel, že byla-li žaloba podána dne 30. 4. 2025, stalo se tak dlouho po uplynutí promlčecí lhůty 6 měsíců (§ 32 odst. 3 OdpŠk), která skončila 14. 7. 2020. V případě druhého trestního stíhání, za které žalobce požaduje zadostiučinění ve výši 100 000 Kč, soud prvního stupně správně vymezil jeho délku (§ 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk) od 15. 9. 2020 do 22. 4. 2024. Přitom je nutné zohlednit, že žalobce uplatnil nárok u žalované dle § 14 odst. 1 OdpŠk dne 10. 10. 2024 a žalovaná vydala stanovisko dle § 15 OdpŠk dne 9. 4. 2025, žalobce podal žalobu dne 30. 4. 2025.

12. Soud prvního stupně v bodu 12. odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně shrnul východiska vyplývající z judikatury Nejvyššího soudu týkající se počátku., běhu a konce promlčecí lhůty, na která odvolací soud pro stručnost odkazuje. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1362/2013 vyplývá, že důvodová zpráva k zákonu č. 82/1998 Sb. k § 32 až 35 hovoří pouze o doručení rozhodnutí, z čehož je patrné, jakož i ze zákonného textu, který staví text oznámení do závorek, že forma oznámení je ve vztahu k doručení subsidiární. Proto v případech, kdy zákon stanoví povinnost soudu doručovat rozhodnutí, a doručení rozhodnutí je tudíž okamžikem nabytí právní moci takového rozhodnutí, je třeba považovat za určující okamžik doručení rozhodnutí, třebaže byli účastníci přítomni i jeho vyhlášení. Termín oznámení občanský soudní řád nezná, používá jej trestní řád v ust. § 137, jehož druhá věta stanoví, že oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. Od okamžiku oznámení, respektive vyhlášení rozhodnutí, se proto bude počítat běh promlčecí lhůty podle § 32 odst. 1 věty druhé v případě, že vyhlášením nabývá rozhodnutí právní moci, neboť tím okamžikem bude naplněn i předpoklad nezákonného rozhodnutí. V případě usnesení o zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně by proto bylo možno uvažovat o tom, že poškozenému počne běžet promlčecí lhůta od okamžiku vyhlášení usnesení, kterému byl přítomen, ovšem pouze za předpokladu, že se oprávněné osoby současně vzdaly svého práva podat proti usnesení o zastavení trestního stíhání stížnost, neboť +v takovém případě nabývá usnesení právní moci vyhlášením. Vyhlášením v přítomnosti účastníka nabývá v trestním řízení právní moci i rozsudek odvolacího soudu, neboť proti němu není přípustné odvolání (§ 259 odst. 3 ve spojení s § 245 odst. 1 tr. ř. a contrario). S následným doručením rozhodnutí již nejsou co do právní moci spojovány žádné právní účinky.

13. V poměrech souzené věci se dne 22. 4. 2024 konalo u Městského soudu v [adresa] jako soudu odvolacího veřejné zasedání, jemuž nebyl přítomen žalobce, avšak byla mu přítomna jeho obhájkyně. Žalobce byl obžaloby zproštěn. Rozsudek byl stručně odůvodněn. Pro počátek promlčecí lhůty je určující den, kdy byl zprošťující rozsudek soudu, proti němuž již není přípustné odvolání (neboť se jednalo o rozsudek soudu odvolacího), vyhlášen v přítomnosti žalobcovy obhájkyně, v důsledku čehož tento rozsudek v tento den též nabyl právní moci. Tento závěr vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 440/2022). V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud mj. zabýval i vztahem mezi (dřívějším) nabytím právní moci rozhodnutí vydaného v trestním řízení a (následným) doručením tohoto rozhodnutí obviněnému (jeho obhájci) s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou rozsudkem ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1362/2013, a ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4272/2017, podle níž vyhlášením rozsudku v přítomnosti účastníka nabývá v trestním řízení právní moci i rozsudek odvolacího soudu, neboť proti němu není přípustné odvolání, přičemž od tohoto okamžiku počíná běžet promlčecí lhůta, když s následným doručením rozhodnutí již nejsou co do právní moci rozhodnutí spojovány žádné právní účinky. Nejvyšší soud posléze vyslovil v rozsudku ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 261/20), závěr, že odpověď na otázku, kdy se rozhodnutí považuje ve vztahu k účastníkovi řízení (poškozenému) za doručené či oznámené, je nutno hledat v příslušných procesních předpisech, přičemž se zde neuplatní požadavek, aby rozhodnutí bylo doručeno (oznámeno) přímo poškozenému, neplyne-li takovýto požadavek právě z příslušného procesního předpisu. Obdobně též např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3692/2017 (bod 26 a 27).

14. Z uvedeného vyplývá, že v poměrech souzené věci není rozhodné, zda byl žalobce přítomen jednání či nikoli, byla-li přítomná jeho obhájkyně, a nemůže obstát ani argumentace stran oznámení a vyhlášení či doručení rozhodnutí.

15. Ode dne vyhlášení rozsudku 22. 4. 2024 počala plynout promlčecí lhůta, která se zastavila dle § 35 odst. 1 OdpŠk dne 10. 10. 2024 a pokračovala dne 9. 4. 2025, šestiměsíční promlčecí lhůta marně uplynula dnem 22. 4. 2025, a byla-li žaloba podána až dne 30. 4. 2025, je nárok promlčen.

16. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř. včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, když žalované žádné náklady odvolacího řízení nevznikly, neboť omluvu, v níž je vyjádřen toliko požadavek na potvrzení rozhodnutí, nelze považovat za úkon ve smyslu vyhlášky č. 254/2015 Sb.