o 565 350 Kč s příslušenstvím

1. Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši [částka] (výrok II.) a dále povinnost zaplatit státu náklady řízení ve výši [částka] (výrok III.).

2. Po provedeném dokazování vycházel ze zjištění, že žalobce a žalovaná jsou spoluvlastníky pozemku parc. [číslo], jehož součástí je stavba [číslo], a pozemku parc. [číslo], vše v k. ú. [adresa], se spoluvlastnickým podílem 1/3 náležející žalobci a 2/3 náležející žalované, nemovitost nabyli na základě usnesení soudu, jímž bylo skončeno pozůstalostní řízení po zesnulé matce účastníků zemřelé dne [datum]. V řízení o pozůstalosti bylo jednáno se třemi dědici na základě zákonné posloupnosti, a to s žalobcem, žalovanou a otcem účastníků (pozůstalým manželem), otec uzavřel se žalovanou dne [datum] smlouvu o zcizení dědického práva, jíž převedl na žalovanou celé své dědické právo odpovídající jeho podílu na pozůstalosti po matce účastníků ve výši 1/3. Otec účastníků zemřel dne [datum], pozůstalostní řízení po něm není dosud skončeno. Po smrti matky účastníků užíval otec účastníků výlučně soubor místností v přízemí domu kromě chodby se schodištěm a nebytových prostor, žalovaná se členy své domácnosti (zejména synem a jeho družkou) výlučně užívali byt v prvním patře, v současnosti žalovaná užívá byt v prvním patře, nebytové prostory v přízemí domu užívá syn žalované se svojí družkou. Po smrti otce účastníků byly jím užívané obytné prostory zaplněny movitými věcmi z jeho pozůstalosti. Žalobce až do prosince 2021 akceptoval stav užívání nemovitostí, kdy nemovitosti užívala žalovaná, její rodina a otec účastníků, o užívání nebytových prostor synem žalované žalobce věděl, aby tyto prostory užíval, bylo přáním otce účastníků, toto přání žalobce respektoval stejně jako to, že byt bezplatně užíval jeho otec, jednalo se o status quo. Žalobce disponuje klíčem od vchodu do domu, k půdním prostorům nemá přístup. Žalobce poprvé žalovanou vyzval k tomu, že chce užívat nemovitosti, dne [datum]. Po právní stránce soud prvního stupně poukázal na ustanovení § 1115 a násl. OZ, která citoval, a § 2991 OZ a judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a uvedl, že v předmětném domě v rozhodném období ([datum] - [datum]) bydlela žalovaná, její syn s družkou a po převážnou část rozhodného období (do své smrti [datum]) otec účastníků. Žalovaná bydlela v místnostech v druhém nadzemním podlaží o celkové ploše 103 m², nejméně do konce roku 2019 zde bydlel i její syn s družkou, žalovaná spolu s bytem užívá terasu o výměře 45 m² a půdu o výměře 100 m², obojí přístupné pouze z jí užívaného bytu pod uzamčením. Syn žalované spolu s družkou se v roce 2020 přestěhoval do dvou místností v prvním nadzemním podlaží domu původně využívaných ke skladování věcí, které v roce 2020 zrekonstruoval za účelem bydlení, tyto místnosti mají výměru 38 m². Otec účastníků až do své smrti bydlel v místnostech v prvním nadzemním podlaží o celkové ploše 106 m², žalobce nesporoval způsob užívání, věděl o něm, otec účastníků užíval byt bezplatně, což žalobce akceptoval, mezi účastníky tak byla uzavřena konkludentní dohoda o tom, že otec účastníků v rozhodném období, resp. do své smrti, užíval bezplatně tuto část nemovitosti. Celková plocha předmětného domu je dle znaleckého posudku 532 m², žalovaná spolu s rodinou do konce roku 2019 užívala část domu o výměře 248 m², v roce 2020 pak 286 m², vzhledem k výši spoluvlastnických podílů byla oprávněna užívat 354,6 m² a žalobce 177 m², za tohoto stavu rozsah užívání žalovanou nedosahuje výše spoluvlastnického podílu, na straně žalované tak nedošlo k nadužívání nemovitostí a žalobci nevznikl nárok na náhradu za omezení rozsahu jeho práva užívání těchto nemovitostí. Veden těmito závěry soud prvního stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 o. s. ř.

3. Rozsudek napadl odvoláním žalobce. Namítal, že soud prvního stupně aplikoval pouze právní úpravu týkající se spoluvlastnictví a bezdůvodného obohacení, účastníci se sice stali spoluvlastníky nemovitosti s uvedenými podíly na základě dědického rozhodnutí s účinky ke dni úmrtí jejich matky dne [datum], z toho však nelze dovodit, že by se nakládání s nemovitostmi po dobu pozůstalostního řízení mělo řídit právní úpravou o spoluvlastnictví, pozůstalostní řízení probíhalo do [datum], v jeho průběhu se měnil počet dědiců, když otec účastníků převedl smlouvou o zcizení pozůstalosti svůj dědický podíl na žalovanou. Na správu nemovitostí po dobu pozůstalostního řízení nelze aplikovat právní úpravu spoluvlastnictví, neboť pak by postrádala smyslu právní regulace správy a nakládání s pozůstalostí ve smyslu § 1677 a násl. OZ a společenství dědiců podle § 1236 a násl. OZ. Dále namítal, že podle judikatury v obdobných věcech k posouzení nároku nepostačuje pouhá výměra užívaných ploch nemovitosti, soud se musí zabývat i kvalitou užívané části. Z hlediska kvalitativního jsou nejlepší bytové prostory v obou nadzemních podlažích a nebytový prostor v prvním nadzemním podlaží předmětné nemovitosti, na těchto prostorách žalobce uživatelsky v rozhodném období vůbec neparticipoval. Není pravdou, že by neprojevil zájem o užívání některých prostor v domě, neboť měl zájem o užívání nebytového prostoru v prvním nadzemním podlaží, ale otec účastníků byl proti s tím, že je bude užívat syn žalované. Žalobce tak v rozhodném období neužíval a neměl reálnou možnost užívat dům v rozsahu ve smyslu kvality a kvantity odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu. Nesouhlasil ani se závěrem soudu, že mu nebylo bráněno v užívání předmětné nemovitosti, v řízení byly provedeny důkazy ohledně tvrzení žalobce, že po část žalovaného období od června 2021 se nemohl do nemovitosti ani svým klíčem dostat. Závěr soudu prvního stupně ohledně konkludentního uzavření dohody o užívání nemovitosti nemá oporu v provedeném dokazování, ze strany žalobce se nejednalo o souhlas či konkludentní dohodu, ale jen o přijetí stávajícího stavu jako faktického do skončení pozůstalostního řízení po matce. Je obtížně představitelné, že by žalobce o uzavření podobné pro něj nevýhodné dohody usiloval, nebo že by naopak v rozporu se zásadami slušnosti požadoval po svém starém a nemocném otci, popř. po sestře s rodinou, aby se uskromnili a umožnili mu část jimi užívaných prostor užívat. Z dokazování nevyplývá, že by měl otec účastníků podle konkludentní dohody užívat nemovitost bezplatně, pouze skutečnost, že žalobce po dobu pozůstalostního řízení ničeho po otci či žalované nepožadoval, neosvědčuje konkludentní dohodu o užívání nemovitosti otcem, navíc bezplatně. Po část žalovaného období spolu navíc žalobce a žalovaná nekomunikovali, od června 2021 se žalobcem nekomunikoval otec účastníků. Nesouhlasil ani s výrokem o nákladech řízení, neboť všechny úkony označené jako porada s klientem nebyly uplatněny důvodně. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl, eventuálně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že žalobce ji poprvé vyzval ohledně možnosti užívání předmětných prostor [datum], na straně žalované nedošlo k nadužívání prostor v předmětném domě, půda o výměře 100 m² je sice přístupná jen z bytu žalované, vždy však sloužila k odkládání nepotřebných věcí, pokud by žalobce projevil zájem, měl možnost si na půdě své věci uložit. Pokud by žalobce skutečně chtěl předmětné nemovitosti užívat, mohl tak činit po smrti matky účastníků v rozsahu svého spoluvlastnického podílu společně se svým otcem. Žalobce však zájem nemovitosti užívat, natož společně bydlet s otcem, neměl, neboť by se o něho musel plnohodnotně starat stejně, jako o něho pečovala žalovaná, a to i na úkor svého zaměstnání. V řízení bylo prokázáno, že s výjimkou jediného případu dne [datum] žalobce do předmětné nemovitosti opakovaně vstupoval, žalovaná mu v tom nebránila, vždy disponoval klíči od nemovitosti. Uzavření dohody o užívání nemovitostí otcem účastníků žalobce sám v řízení potvrdil. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

5. Žalobce v následném vyjádření uvedl, že na žalovanou přešla veškerá práva a povinnosti s dědickým podílem otce účastníků, zopakoval, že v průběhu dědického řízení se měnil počet dědiců, soud musí při posouzení, zda spoluvlastník užívá věc v rámci svého podílu, vzít v úvahu všechny okolnosti, musí se tedy zabývat i kvalitou užívané části. Žalobce v rozhodném období nemovitost neužíval, a neměl ani reálnou možnost tak činit, bytová situace syna žalované byla vyřešena na úkor žalobce. V řízení nebyl prokázán souhlas žalobce s bezplatným užíváním nemovitosti otcem účastníků ani uzavření konkludentní dohody v tomto smyslu. Žalobce měl klíč toliko od jednoho z vchodů do domu, ten mu umožňoval jen vstup na chodbu, další prostory – byty a nebytový prostor byly pod uzamčením či uzavřením, od těchto klíče neměl.

6. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalobce napadený rozsudek i řízení předcházející jeho vyhlášení podle § 212 s § 212a o. s. ř. a shledal odvolání důvodným pouze ohledně výroku o nákladech řízení. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro konečné rozhodnutí a i odvolací soud z jeho zjištění vychází.

7. Žalobce se domáhá zaplacení uvedené částky jako náhrady za újmu za omezení jeho užívacího práva v rozsahu dědického a později spoluvlastnického podílu nebo jako náhrady bezdůvodného obohacení za majetkový prospěch získaný žalovanou a otcem účastníku užíváním nemovitosti nad rozsah jejich dědických podílů s tím, že na žalovanou přešla veškerá práva a povinnosti s dědickým podílem otce účastníků, předmět řízení vymezil obdobím od [datum] do [datum]. Předmětné nemovitosti byly ve výlučném vlastnictví matky účastníků, která zemřela dne [datum], pozůstalostní řízení bylo skončeno rozhodnutím soudu, které nabylo právní moci dne [datum], podle tohoto rozhodnutí žalobce nabyl k předmětným nemovitostem spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné třetiny a žalovaná v rozsahu dvou třetin, v průběhu dědického řízení byla uzavřena dohoda mezi otcem účastníků a žalovanou o zcizení pozůstalosti, kterou otec účastníků převedl svůj dědický podíl po matce účastníků se všemi právy a povinnostmi na žalovanou, otec účastníků zemřel dne [datum], pozůstalostní řízení po otci účastníků není skončeno. Podle § 1479 OZ dědické právo vzniká smrtí zůstavitele, nabytí dědictví potvrzuje soud (§ 1670 OZ), činí tak v rozhodnutí s účinností ke dni vzniku dědického práva (§ 185 odst. 1 z. ř. s.), z čehož vyplývá, že v daném případě se účastníci stali spoluvlastníky předmětných nemovitostí s uvedenými dědickými podíly na základě rozhodnutí soudu, které nabylo právní moci dne [datum], avšak s účinky ke dni úmrtí matky účastníků dne [datum]. K poukazu žalobce na ustanovení § 1236 a násl. a § 1677 a násl. OZ je třeba uvést, že v daném případě nebyl určen správce pozůstalosti ani vykonavatel závěti, mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o správě pozůstalosti, a správu proto vykonávali všichni dědicové (§ 1677 odst. 1 OZ). Ze správy pozůstalosti nevyplývají žádné konkrétní nároky dědiců ve vztahu k předmětu dědictví, a při posouzení důvodnosti nároku uplatněného žalobcem je tak třeba vycházet z toho, že podle rozhodnutí soudu v dědickém řízení již ke dni úmrtí matky žalobců ([datum]) nabyli ve vztahu k předmětným nemovitostem žalobce podíl v rozsahu jedné třetiny a žalovaná v rozsahu dvou třetin, a právě z pohledu takto nabytých podílů je třeba posuzovat, zda v rozhodném období došlo k nadužívání předmětných nemovitostí žalovanou, popř. otcem účastníků, na úkor žalobce.

8. Žalobce případně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], dle něhož je třeba v obdobných případech brát v úvahu všechny okolnosti případu, nepostačuje tedy pouhá výměra, je třeba zabývat se i kvalitou užívané části. Pro posouzení důvodnosti nároku žalobce je rozhodující posouzení otázky, zda po smrti matky účastníků došlo mezi žalobcem, žalovanou a případně jejich otcem k dohodě o tom, jakým způsobem a za jakých podmínek bude předmětná nemovitost dále užívána. V řízení bylo prokázáno, že po smrti matky účastníků byl ohledně užívání nemovitosti zachován stávající stav, kdy žalovaná a její syn s družkou užívali k bydlení místnosti v druhém nadzemním podlaží domu o výměře 103 m² spolu s terasou o výměře 45 m² a půdou o výměře 100 m², na přelomu let 2019 a 2020 navíc užíval syn žalované s družkou nebytové prostory v prvním nadzemním podlaží o výměře 38 m², otec účastníků až do své smrti užíval místnosti v prvním nadzemním podlaží domu o výměře 106 m². Žalobce ve své účastnické výpovědi uvedl, že až do prosince 2021 tento stav akceptoval, do této doby nepožadoval užívání nemovitosti, respektoval to, že otec účastníků v prostorách v prvním nadzemním podlaží bydlel, jednalo se o status quo. Žalobce tedy daný stav akceptoval, až do [datum] nepožadoval jeho změnu, akceptoval i to, že otec účastníků užívá dané prostory bezplatně, žádné úhrady z tohoto titulu po otci účastníků nepožadoval, a to ani poté, co byl dne [datum] v průběhu pozůstalostního řízení seznámen s dohodou o zcizení pozůstalosti uzavřenou mezi otcem účastníků a žalovanou, kterou otec účastníků převedl na žalovanou svůj dědický podíl po matce účastníků. V tento okamžik již žalobci bylo zřejmé, že otec účastníků nebude po matce účastníků (své manželce) dědit, bylo tedy zřejmé, že k předmětným nemovitostem nezíská žádný spoluvlastnický podíl, není ani dědicem, přesto ani poté nevyzval otce účastníků k jakémukoliv plnění z titulu užívání předmětných nemovitostí v daném rozsahu, a tedy byl srozuměn s tím, že otec účastníků užívá tyto prostory bezplatně. Právě z těchto skutečností je třeba ve shodě se soudem prvního stupně uzavřít, že mezi účastníky byla uzavřena konkludentní dohoda o tom, že otec účastníků až do své smrti bude užívat specifikovanou část předmětné nemovitosti bezplatně. Za tohoto stavu je správný rovněž závěr soudu prvního stupně, že ze strany žalované nedošlo k nadužívání předmětné nemovitosti nad rámec podílu v rozsahu dvou třetin, a to jak z hlediska kvantitativního vzhledem k výměrám užívaných prostor, tak z hlediska kvalitativního, neboť žalovaná užívala se svým synem a jeho družkou místnosti v druhém nadzemním podlaží domu spolu s terasou a půdou a následně syn žalované spolu s družkou ještě místnosti v prvním nadzemním podlaží o výměře 38 m², otec účastníků užíval místnosti v prvním nadzemním podlaží o výměře 106 m², toto užívání však bylo bezplatné, a to na základě dohody účastníků, a ze strany žalované i při zohlednění užívání prostor v prvním nadzemním podlaží o výměře 38 m² jejím synem spolu s družkou k nadužívání nemovitosti nedošlo. Pokud jde o půdu, ta je přístupná pouze z prostor užívaných žalovanou, žalobce však ani netvrdil, že by kdykoliv projevil zájem o to, aby tuto půdu mohl užívat tím, že by si tam uložil své věci a že by žalovaná takovýto požadavek odmítla, resp., že by ve vztahu k této půdě vyslovil jakýkoliv požadavek ve vztahu k žalované, který by byl odmítnut. Prostory v suterénu domu pak žalobci byly přístupné, neboť měl klíč od vstupních dveří do domu. Pokud v průběhu rozhodného období došlo k tomu, že se v ojedinělém případě žalobce nemohl do nemovitosti dostat z důvodu, že byl ponechán klíč v zámku, pak z takovéto ojedinělé události nelze dovozovat, že by žalovanému bylo bráněno ze strany žalobkyně v užívání předmětné nemovitosti v celém jejím rozsahu. Konkludentní dohoda účastníků o užívání prostor v prvním nadzemním podlaží bezplatně otcem účastníků pozbyla účinnosti úmrtím otce účastníků dne [datum], sám žalobce ve své účastnické výpovědi uvedl, že po smrti otce nebylo možno byt, který užíval, užívat, neboť byl zaplněn movitým majetkem po rodičích a teprve nedávno došlo ke shodě o tom, jak s majetkem žalobce a žalovaná naloží, za tohoto stavu proto ani v poměrně krátkém období od [datum] do [datum] nelze hovořit o tom, že by žalobce byl omezen v užívání nemovitosti ohledně prostor původně obývaných otcem účastníků, neboť je zřejmé, že v tomto období žalobce respektoval skutečnost, že tyto prostory byly zaplněny věcmi po rodičích účastníků, o jejichž dalším osudu se účastníci v rozhodném období nedohodli, tedy tyto prostory nebyly užívány žalovanou nad rámec možnosti, kterou měl k jejich užívání žalobce, a tedy ani v tomto období nedošlo na straně žalované k nadužívání nemovitosti.

9. K dalším odvolacím námitkám žalobce je třeba ještě uvést, že z písemného prohlášení [tituly před jménem] [jméno FO] nevyplynuly žádné skutečnosti, které by pro rozhodnutí ve věci byly podstatné, a ani soud prvního stupně své rozhodnutí na tomto důkazu nezaložil, nebylo tedy třeba provádět důkaz výslechem tohoto svědka. Stejně tak nebylo potřebné doplňovat dokazování výslechem dalších svědků, eventuálně výslech dosud slyšených svědků či účastníků opakovat, neboť zásadní závěr o uzavření konkludentní dohody ve shora uvedeném smyslu bylo možno učinit právě na základě důkazů již provedených, a to včetně samotné účastnické výpovědi žalobce.

10. Pokud jde o rozhodnutí o nákladech řízení, soud prvního stupně správně s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení procesně úspěšné žalované, pochybil však při určení výše těchto nákladů, neboť žalobci je třeba přisvědčit v tom, že ne všechny úkony právní služby poskytnuté zástupcem žalované je možno považovat za účelně vynaložené. Jde jednak o úkon spočívající v odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu a následný úkon spočívající ve vyjádření ve věci samé, neboť zástupci žalované nic nebránilo v tom, aby oba tyto úkony spojil v jeden, tedy vyjádření ve věci samé podal již v rámci odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu a následně je eventuálně doplnil. Pokud jde o porady s klientem přesahující jednu hodinu, odvolací soud považuje za účelnou poradu dne [datum] za účelem přípravy k mediaci, neboť je zřejmé, že mezi účastníky po podání žaloby a před zahájením dokazování probíhala mimosoudní jednání, jedná se o věc skutkově i právně složitou, a proto uskutečnění takovéto porady za účelem posouzení všech rozhodných skutečností pro možné mimosoudní vyřešení sporu je třeba považovat za účelné. V případě dalších porad konaných vždy krátce před termínem jednání u soudu prvního stupně však odvolací soud nevidí důvod k tomu, aby takovéto porady přesahovaly svou délkou jednu hodinu, z obsahu spisu nevyplývá, že by vždy před konáním soudního jednání bylo potřebné konání takto obsáhlých porad za účelem reakce na dosavadní průběh řízení, žádnou takovouto skutečnost konkrétně netvrdí ani sama žalovaná. Za účelně vynaložené náklady proto odvolací soud považuje odměnu advokáta za 15,5 úkonu právní služby (příprava a převzetí zastoupení, odpor proti [název] spolu s vyjádřením ve věci, porada s klientem [datum], účast na jednání [datum], vyjádření žalované a doplnění tvrzení z [datum], účast na jednání [datum], účast na jednání [datum] v délce 160 minut, tedy 2 úkony, vyjádření žalované a doplnění tvrzení z [datum], účast na jednání dne [datum], [datum], [datum], [datum], vyjádření žalované a doplnění tvrzení z [datum], účast na jednání [datum] a účast na jednání, při němž došlo pouze k vyhlášení rozsudku (1/2 úkonu) [datum]. Dále k nákladům řízení náleží 16 paušálů po [částka] a 21% daň z přidané hodnoty, celková výše účelně vynaložených nákladů před soudem prvního stupně proto činí [částka].

11. Z výše uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. a ve výroku II. jej podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil jen ohledně výše nákladů řízení a jinak jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný.

12. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. neboť žalovaná byla i v odvolacím řízení procesně úspěšná. Náklady jejího právního zastoupení tvoří odměna advokáta za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast při odvolacím jednání) po [částka] (§ 7 vyhl. č. 177/96 Sb., tedy ve shodné výši jako před soudem prvního stupně), 2 paušály po [částka] (§ 13 cit. vyhl.) a DPH 21% podle § 137 o. s. ř.