pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 64 C 8/2011 - 380,

1. Výše uvedeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku [částka] se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), jakož i povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení v částce [částka] (výrok II.)

2. Soud prvního stupně (dále též„ soud“) takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobci domáhali zaplacení výše uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení s tím, že na základě kupní smlouvy ze dne [datum] nabyli do svého společného jmění pozemky parc. [číslo]

parc. [číslo] parc. [číslo] v katastrálním území Braník, obec Praha. Na pozemku par. [číslo] je vybudována stavba I. třídy [ulice] – Barandovský most, na pozemku

parc. [číslo] je komunikace vlastněná žalovaným a na pozemku parc. [číslo] je zeleň obestavěná uvedenými komunikacemi, a proto není možné tento pozemek užívat. Žalovaný předmětné pozemky užívá, aniž by žalobcům za toto užívání cokoli hradil, čímž se na jejich úkor bezdůvodně obohacuje. Žalobci požadovali vydat bezdůvodné obohacení ve výši dle cenového výměru MF ČR za období od [datum] do [datum].

3. Soud měl na zřeteli, že předchozí rozsudek (ze dne 13. 5. 2013, č. j. 64C 8/2011 - 94),

jímž byla žaloba zamítnuta pro rozpor nároku s dobrými mravy, odvolací soud usnesením

ze dne [datum rozhodnutí] (č. j. 11Co 386/2013 - 124) zrušil, když se s tímto právním posouzením neztotožnil, a uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval výší bezdůvodného obohacení,

které žalovanému vzniklo užíváním pozemků žalobců bez právního důvodu.

4. Soud vyšel ze zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky výše specifikovaných pozemků

a že komunikace na uvedených pozemcích jsou (jakožto komunikace I. třídy) ve vlastnictví žalovaného. Pozemek parc. [číslo] je zastavěn částmi konstrukcí vozovek, na hranici s pozemkem parc. [číslo] je postavena část protihlukové zdi. Na pozemku

parc. [číslo] je vybudováno násypové těleso, které je nedílnou součástí konstrukce šestiproudové vozovky postavené na pozemku parc. [číslo]. Pozemek parc. [číslo]

je zastavěn sjízdnou dvouproudovou rampou. Dle znaleckého posudku (Ing. [jméno] [příjmení]) jsou všechny pozemky (v plných výměrách) zcela zastavěny pozemní komunikací včetně jejích součástí a příslušenství s názvem„ [ulice]“. Ze znaleckého posudku Ing. [jméno] [příjmení], soudní znalkyně z oboru stavebnictví a ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, vyplývá, že obvyklá cena pozemků (komunikace I. třídy) byla (v roce [rok]) [částka] a obvyklá cena práva odpovídající věcnému břemenu užívání části veřejné komunikace byla [částka]. Z kupní smlouvy (ze dne [datum]) soud zjistil, že žalobci byli obeznámeni prodávajícím

se stavem předmětu koupě, zejména, s tím, že na pozemcích se nachází stavba komunikace

„ [ulice] - [ulice]“. Kupní cena byla sjednána ve výši [částka]. Z výpovědi žalobce a svědka [jméno] [příjmení] soud zjistil, že žalobci se na žalovanou se svým nárokem obrátili před podáním žaloby, když vedli jednání o řešení užívání pozemků i formou věcného břemene; jednání skončilo neúspěšně. Dále soud zjistil, že žalovaná v roce 2006 usnesením zastupitelstva schválila úplatné nabytí pozemků za cenu 814 Kč/m2, tato kupní cena nebyla akceptována.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci stejných účastníků (sp. zn. 42 C 8/2010)

soud zjistil, že pravomocným rozsudkem ze dne [datum] bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobcům částku [částka] s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků za období od [datum] do [datum].

5. Po právní stránce věc posoudil dle § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) a dle § 451 odst. 1, 2 zákona č. 40/64 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Poukázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, z níž plyne, že vlastní-li obec místní komunikaci zřízenou na cizím pozemku

a neposkytuje-li vlastníkovi pozemku finanční plnění, získává na jeho úkor majetkový prospěch, odkázal na § 12 odst. 4 a § 9 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb. a konstatoval, že vlastníkem komunikace„ [ulice]“ je žalovaný. Výši obohacení, které žalovanému na úkor žalobců vzniklo, stanovil jako součin užívané plochy 3864 m2 a maximální ceny nájemného za užívání pozemků nesloužících k podnikání v [obec] v období od [datum] do [datum] (správně [datum]) ve výši požadované 85 Kč/m2 ročně stanovené dle části I. oddíl A odst. 2 písm. b) výměru Ministerstva financí [číslo] 2010 ze dne [datum].

6. Žalovaný ve včasném odvolání (do obou výroků napadeného rozhodnutí) vytýkal soudu prvního stupně nesprávnost právních závěrů a jejich nepřezkoumatelnost, když ve vztahu k žalovaným namítanému rozporu jednání žalobců s dobrými mravy soud nepřihlédl k vývoji judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a nevypořádal se s požadavkem žalovaného, aby k této judikatuře bylo přihlédnuto. Rozpor s dobrými mravy žalovaný spatřoval ve spekulativním úmyslu žalobců, kteří byli srozuměni s tím, že koupí nabývají jen„ holé vlastnictví“, neboť užívání pozemků brání překážka spočívající v realizaci veřejného zájmu; dále též v odmítnutí nabídky žalovaného na koupi předmětných pozemků a ve zneužívání situace, kterou sami způsobili,

když vědomě nabyli pozemky pod komunikací a odmítli je prodat žalovanému za obvyklou cenu a naopak požadují bezdůvodné obohacení. Postupem žalobců tak došlo k tzv. vnucenému bezdůvodnému obohacení dle § 3001 odst. 2 o. z. Žalovaný poukázal též na rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 35 Co 6/2019, v němž byl nárok žalobců z titulu bezdůvodného obohacení shledán rozporným s dobrými mravy. Z uvedených důvodů navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Právní zástupce žalobců se k odvolání žalovaného vyjádřil při jednání odvolacího soudu; poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2049/21 s tím, že ve světle tohoto nálezu

je argumentace žalovaného spekulativním úmyslem žalobců při nabytí pozemků nepřípadná.

Dále podotkl, že žalovaný své pozemky v blízkosti komunikace„ [ulice]“ pronajímá za vyšší ceny, přičemž žalobci se domáhají bezdůvodného obohacení jen v mezích cenové regulace.

8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a zákona č. 99/1963 Sb., dále jen „o. s. ř.“),

a odvolání neshledal důvodným.

9. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu dostačujícím pro rozhodnutí ve věci

a ze skutkových zjištění vyvodil též správné právní závěry. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že se žalovaný na úkor žalobců bezdůvodně obohatil. Soud prvního stupně v tomto směru přiléhavě odkázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu

a správně též stanovil výši bezdůvodného obohacení, když zohlednil cenovou regulaci

v roce 2010, jakož i skutečnost, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1

ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 42 C 8/2010, bylo ve věci týchž účastníků žalované uloženo zaplatit žalobcům za období od [datum] do [datum] z titulu bezdůvodného obohacení

částku [částka] (tj. 85 Kč/m2/rok).

10. Ze spisu se podává, že odvolací soud se již obranou žalovaného spočívající v tvrzené rozpornosti jednání žalobců s dobrými mravy zabýval. V odůvodnění rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí]

(č. j. 11Co 386/2013 - 124) uvedl, že v nabytí předmětných žalobců kupní smlouvou

ze dne [datum] za cenu [částka], byť při jejím uzavření žalobci věděli, že se na pozemcích nachází stavba místní komunikace, rozpor s dobrými mravy neshledal. Dále odvolací soud uvedl, že žalovaný sice nabídl žalobcům odkoupení pozemků, ale za cenu, která byla schválena zastupitelstvem v roce 2006 (814 Kč/m2), a která tak nedosahovala ani výše kupní ceny,

kterou žalobci sami za pozemky v roce [rok] zaplatili, ani výše obvyklé ceny pozemků

(stanovené znalkyní [příjmení] [jméno] [příjmení]). Neakceptování nabídnuté ceny tedy nelze klást žalobcům k tíži a nelze dovozovat, že proto je uplatnění jejich nároku nemravným. Dále uvedl,

že z dokazování vyplynulo, že žalobci vedli se žalovaným neúspěšná jednání o způsobu využívání předmětných pozemků, tj. snažili se o vytvoření smluvního základu užívání pozemků žalovaným, a pokud k dohodě o něm nedošlo, nezbývalo jim než se domáhat vydání bezdůvodného obohacení a realizovat tak nepopiratelnou užitnou hodnotu předmětu svého vlastnického práva, v čemž se odráží jejich záměr vlastnit předmětné pozemky jako investici. Právě reprodukovaný závěr formuloval odvolací soud jako právní názor, jímž je soud prvního stupně vázán

(§ 226 odst. 1 o. s. ř.). Dále je ze spisu zřejmé, že dovolání žalovaného, v němž proti výše uvedenému závěru odvolacího soudu brojil, bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

11. Ze spisu je dále patrné, že žalobci k výzvě soudu navrhli doplnění dokazování znaleckým posudkem ke zjištění výše obvyklého nájemného předmětných pozemků v roce 2010,

a při ústním jednání dne [datum] předložili posudek znaleckého ústavu EQUITA x [právnická osoba] ze dne 16. 4. [číslo] (č. N42930/15) opatřený doložkou dle § 127a o. s. ř. V průběhu řízení sice bylo na tento posudek opakovaně poukazováno, soud prvního stupně

jím však důkaz neprovedl, odvolací soud proto v tomto směru dokazování doplnil

(§ 213 odst. 4 o. s. ř.).

12. Ze znaleckého posudku specifikovaného v předchozím odstavci odvolací soud zjistil, že výše obvyklého nájemného předmětných pozemků v roce [rok] činila 146 Kč/m2/rok (při stanovení výše nájemného z hodnoty pozemků), resp. částku 155 Kč/m2/rok (při stanovení výše nájemného přímým porovnáním).

13. Jakkoliv žalovaný správnost stanovení výše bezdůvodného obohacení nenamítal, pokládá odvolací soud za vhodné poznamenat, že neprovedl-li soud prvního stupně důkaz znaleckým posudkem znaleckého ústavu [právnická osoba], neznamená to, že neměl pro závěr

o výši obohacení žalovaného dostatek podkladů; soud vyšel ze skutečnosti, že shora uvedeným pravomocným rozsudkem bylo pro období bezprostředně předcházející (od [datum]

do [datum]) bezdůvodné obohacení, které žalovaného na úkor žalobců vzniklo, stanoveno

v částce [částka] za m2, přičemž žádné skutečnosti, pro něž by mělo být v roce 2010 obvyklé nájemné nižší, najevo nevyšly. Doplněním dokazování znaleckým posudkem v odvolacím řízení tak bylo toliko najisto postaveno, že v roce 2010 obvyklé nájemné podstatně přesahovalo horní hranici cenové regulace.

14. Vytýkali-li žalovaný soudu prvního stupně, že se nevypořádal s jeho argumentací ohledně rozporu jednání žalobců s dobrými mravy, je třeba předně uvést, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že soud prvního stupně si byl vědom skutečnosti, že se odvolací soud již touto otázkou zabýval a vyřešil ji zaujetím právního názoru, jenž byl pro soud prvního stupně závazný. Absence vlastního závěru soudu prvního stupně k tvrzené rozpornosti jednání žalobců s dobrými mravy tudíž jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným nečiní. Navíc je zřejmé, že žalovaný svou argumentaci (když žalobcům vytýká spekulativní úmysl při nabytí pozemků a skutečnost, že nepřistoupili

na nabídku žalovaného na odkoupení pozemků) nad rámec argumentace již odvolacím soudem posouzené, rozšířil v zásadě jen o odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.

15. Pokud žalovaný namítal, že soud prvního stupně k odkazované judikatuře nezaujal stanovisko, lze této námitce přisvědčit jen potud, že tak soud v zájmu přesvědčivosti rozhodnutí učinit měl, pochybení spočívajícího v odchýlení od konstantní judikatury (aniž by byly vyloženy důvody takového postupu) se však nedopustil. Ze žalobcem odkazovaného usnesení Ústavního soudu

(ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2875/21) plyne, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práva stěžovatele v tom, že obecné soudy posoudily v dané věci jeho jednání v postavení vlastníka jako rozporné s dobrými mravy, když se přidržely rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které může být požadování bezdůvodného obohacení vzniklého obci užíváním pozemků jiného subjektu jako veřejného prostranství v rozporou s dobrými mravy, nastanou-li zvlášť mimořádné okolnosti (např. rozsudek Nejvyššího soudu

sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, ze dne [datum rozhodnutí],

resp. usnesení sp. zn. 28 Cdo 324/2017, ze dne [datum rozhodnutí]). Takovou okolností může být spekulativní úmysl nabyvatele při nabývání dotčených pozemků, na nějž navázal výkonem svého vlastnického práva takovým způsobem, o němž je možné mít pochybnost stran jeho souladu

s dobrými mravy (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2140/2013,

ze dne [datum], nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1151/2015,

ze dne [datum]). Na místě je podotknout, že z odůvodnění odkazovaného usnesení

Ústavního soudu (v němž jsou, v zájmu stručnosti, jen rámcově nastíněna skutková zjištění, z nichž obecné soudy vycházely) není patrné, do jaké míry byl skutkový stav ve věcech,

jichž se odkazované rozhodnutí týká, srovnatelný se skutkovým stavem zjištěným

v nyní posuzované věci.

16. V rozhodnutích Nejvyššího soudu odkazovaných žalovaným (a odkazovaných též Ústavním soudem ve výše uvedeném usnesení) byly formulovány žalovaným reprodukované závěry obsahující některá hlediska pro výklad pojmu dobré mravy v obdobných věcech. Současně

je však třeba mít na zřeteli, že odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo zůstat výjimečným a vést k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv však k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních práv stanovených zákonem

(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 1298/2008,

nebo rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 18/2014, dostupné na [webová adresa])

17. Žalobci u odvolacího jednání přiléhavě poukázali na nález Ústavního soudu ze dne [datum], v němž se uvádí, že samotným smyslem investování do nemovitostí je očekávaný ekonomický prospěch, a neměl-li by z investice vlastníkovi plynout, postrádala by logicky taková investice smysl. I z toho důvodu nelze za rozporné s dobrými mravy považovat výhodné nabytí nemovitostí, jejichž povaha by měla garantovat jistý výnos na nájemném či pachtovném,

ať už v jakékoli výši. Ústavní soud dále uvedl, že vyvíjení podnikatelské aktivity, jejímž pojmovým znakem je dosahování zisku, nemůže být považováno za něco a priori nemravného. (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2049/21, dostupný

na [webová adresa]).

18. V poměrech souzené věci uvedené znamená, že námitka spekulativního úmyslu žalobců

není případná, neboť nelze vytýkat kupci nemovitosti (resp. jakékoliv jiné věci), že tak činí s očekáváním ekonomického prospěchu. Opačný závěr by (jak uvedl též Ústavní soud v nálezu odkazovaném v předchozím odstavci) v případě pozemků, na nichž se nacházejí komunikace (resp. v případě pozemků obdobných), prakticky činil takové pozemky bezcenné a neprodejné právě z důvodu, že by jejich budoucí nabyvatelé mohli být a priori považováni za„ spekulanty“

a požadavky na náhradu za užívání pozemků jinými subjekty či pokusy o narovnání těchto vztahů za rozporné s dobrými mravy. Obce by přitom měly garantováno - patrně jednou provždy - jejich bezplatné užívání na úkor vlastníků. V takovém postupu však Ústavní soud shledává spíše zneužití institutu dobrých mravů, který by měl sloužit skutečně pouze jako výjimečný nástroj

k zabránění zjevné nespravedlnosti či tvrdosti důsledků uplatnění práva.

19. Poukazoval-li žalovaný na to, že zdejší soud v obdobné věci (sp. zn. 35 Co 6/2019) shledal v rozsudku ze dne [datum] nárok žalobce z titulu bezdůvodného obohacení rozporným s dobrými mravy, lze jen poznamenat, že ve světle výše odkazovaného nálezu Ústavního soudu není tato skutečnost v poměrech nyní posuzované věci relevantní.

20. Spatřoval-li žalovaný rozpornost jednání žalobců s dobrými mravy ve skutečnosti, že mu odmítli předmětné pozemky prodat, lze odkázat na shora reprodukované závěry, které odvolací soud

ve vztahu k této námitce již učinil (viz odstavec 10), s tím, že pokud žalovaný v odvolání poukazuje na to, že odkup pozemků nabízel žalobcům též v roce 2012, jde o argumentaci zjevně nepřípadnou již proto, že v posuzované věci je rozhodným obdobím [datum] až [datum].

21. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalovaného, že postupem žalobců došlo

k tzv. vnucenému bezdůvodnému obohacení dle § 3001 odst. 2 o. z. Z dikce uvedeného ustanovení je zřejmé, že k získání bezdůvodného obohacení je třeba jeho nabytí v dobré víře. Předně je třeba podotknout, že žalovaný konkrétně neuvedl, proč se domnívá, že obohacení nabyl v dobré víře. Zjevná nepřípadnost této námitky v poměrech souzené věci však plyne

již ze skutečnosti, že žalovanému bylo za část roku 2009 pravomocným soudním rozhodnutím uloženo zaplatit žalobcům z titulu bezdůvodného obohacení částku výše uvedenou

(viz odstavec 9); je tedy zřejmé, že se žalovaný nemohl opodstatněně domnívat, že obohacení, jehož se mu dostalo v roce následujícím, nabyl po právu.

22. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil v obou napadených výrocích (§ 219 o. s. ř.), když soud prvního stupně s ohledem

na úspěch žalobců správně rozhodl též o nákladech řízení.

23. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení zcela úspěšným žalobcům vznikly náklady zastoupení advokátem, za něž náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

(dále jen„ AT”) ve výši [částka] za 1 úkon právní služby dle § 11 odst. 1 písm. g) AT

(účast na soudním jednání) zvýšená při zastupování dvou osob na [částka] dle § 12 odst. 4 AT, 1 paušální náhrada výdajů [částka] a daň z přidané hodnoty ve výši 21% dle § 137 odst. 1

a 3 písm. a) o. s. ř., v součtu tedy [částka].