pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č.j. 21 C 23/2021 - 216,

1. Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o náhradu majetkové újmy ve výši [částka] (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci [částka] jako náhradu nemajetkové újmy s 8,25% úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení (výrok II.),

zamítl žalobu o zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši [částka] se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok III.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši [částka] (výrok IV.).

2. Vycházel ze zjištění, že usnesením Policie ČR ze dne [datum] bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro přečin porušení povinností při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221

odst. 1 trestního zákoníku, rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne [datum]

byl žalobce obžaloby zproštěn, k odvolání státního zástupce Krajský soud v Plzni rozhodnutím ze dne [datum] rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení, rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne [datum] byl žalobce

znovu obžaloby zproštěn, po odvolání státního zástupce Krajský soud v Plzni rozsudkem

ze dne [datum] rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám rozhodl tak, že žalobce

se zprošťuje obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu, nikoliv podle § 226

písm. a) trestního řádu, jak učinil soud prvního stupně. Žalobce dne [datum] uplatnil

u Ministerstva spravedlnosti nárok na náhradu majetkové újmy ve výši [částka] a nemajetkové újmy ve výši [částka] za nezákonné trestní stíhání, stanoviskem ze dne [datum] Ministerstvo spravedlnosti shledalo důvodným požadavek žalobce na náhradu majetkové újmy

ve výši [částka] + [částka], ve vztahu k nemajetkové újmě konstatovalo, že vůči žalobci bylo vedeno nezákonné trestní stíhání, a vyslovilo žalobci omluvu. Dohodou o rozvázání pracovního poměru mezi společností [právnická osoba] a žalobcem ze dne [datum] došlo

k ukončení pracovního poměru žalobce u uvedené společnosti ke dni [datum] bez uvedení důvodu, žalobce byl uchazečem o zaměstnání u úřadu práce v době od [datum]

do [datum]. Žalobce si hledal zaměstnání u různých firem, které po informacích, které získaly od společnosti [právnická osoba], s ním pracovní smlouvy neuzavřely, krátkodobě pracoval

u dalších zaměstnavatelů, kteří jeho pracovní poměr vždy ukončili poté, co se dozvěděli

o referencích o žalobci od společnosti [právnická osoba] Žalobci byl lékařem doporučen

volně prodejný lék Persen, který začal užívat zhruba dva měsíce po ukončení pracovního poměru u společnosti [právnická osoba] Žalobce byl před zahájením trestního stíhání ženatý

a žil s manželkou a dětmi, k problémům začalo docházet již v době, kdy pracoval pro [právnická osoba], následně se manželské problémy prohloubily po jeho propuštění z této společnosti

a v tom období, kdy si nemohl sehnat stálou práci, k úplnému vyhrocení došlo poté,

co mu bylo sděleno obvinění, a byla vyčíslena škoda, v roce 2018 manželka žalobce podala návrh na rozvod manželství a manželství bylo rozvedeno. Žalobce subjektivně vnímal trestní stíhání negativně, vnímal též ohrožení požadavkem společnosti [právnická osoba] na náhradu škody

ve výši přesahující [částka]. Žalobce byl v roce 1995 odsouzen za trestný čin podvodu

a byl mu uložen trest odnětí svobody 10 měsíců s podmíněným odkladem, toto odsouzení

bylo následně zahlazeno. Po právní stránce soud prvního stupně poukázal na příslušná ustanovení zákona č. 82/98 Sb., která citoval, a uzavřel, že poté, co žalovaná nárok žalobce

na náhradu majetkové újmy částečně uspokojila, již není důvodný jeho další požadavek

na zaplacení částky [částka]. Pokud jde o zadostiučinění za nemajetkovou újmu,

uvedl soud prvního stupně, že bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž bylo zahájeno

trestní stíhání žalobce, a při rozhodnutí o formě a výši zadostiučinění vycházel z povahy

trestní věci, z doby, po kterou byl žalobce trestně stíhán, a ze závažnosti zásahů způsobených trestním stíháním do osobnostní sféry žalobce. Konstatoval, že žalobci hrozil trest

odnětí svobody s horní hranicí 6 měsíců, i v případě odsouzení by proto šlo o podmíněný trest, přestože žalobce byl v dávné minulosti pravomocně odsouzen, žalobce byl stíhán po dobu téměř tří let, úkony činěné v trestním řízení v něm vyvolávaly stres. Lék Persen začal užívat již 2 roky před zahájením trestního stíhání, zahájení trestního stíhání nelze považovat za primární příčinu rozpadu manželství žalobce, došlo však k zintenzivnění již v minulosti vzniklých konfliktních vztahů. Trestní stíhání nezasáhlo do pracovní oblasti žalobce, který ukončil pracovní poměr

2 roky před zahájením trestního stíhání dohodou, problémy žalobce v rámci jeho následného pracovního uplatnění byly způsobeny jednáním jeho bývalého zaměstnavatele a nejsou v příčinné souvislosti s trestním stíháním žalobce. Zhodnocením všech těchto skutečností dospěl

soud prvního stupně k závěru, že adekvátním odškodněním žalobci vzniklé nemajetkové újmy

je částka [částka], přičemž přistoupil k porovnání s jiným případem posuzovaným v řízení

před soudem prvního stupně pod sp. zn. 28 C 51/2020, kde bylo poskytnuto zadostiučinění [částka] za nezákonné trestní stíhání pro stejný trestný čin, řízení trvalo obdobnou dobu,

byly však konstatovány podstatně závažnější zásahy do osobnostní sféry stíhané, která trpěla psychickými problémy s nutností braní antidepresiv, zhoršily se jí migrenózní stavy, stíhání vešlo

ve všeobecnou známost a poškozená byla osobou veřejně činnou na malém městě

(členkou zastupitelstva). O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142

odst. 2 o. s. ř., když žalobce byl zcela úspěšný v řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu,

a částečně úspěšný v řízení o náhradu majetkové újmy, celkový úspěch žalobce činí 93%,

a žalobce tak má právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 86%, přičemž mu vznikly náklady řízení spojené se zaplacením soudního poplatku [částka] a náklady právního zastoupení.

3. Rozsudek napadla odvoláním žalovaná. Namítala, že žalobcem tvrzené zásahy do osobnostní sféry nejsou v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním, ale souvisí s působením žalobce ve společnosti [právnická osoba] a s dalším jednáním této společnosti vůči žalobci,

v oblasti pracovního života nebyly žádné zásahy vzniklé v příčinné souvislosti s trestním stíháním prokázány, co se týká zhoršení zdravotního stavu žalobce, žalobce nevyhledal odbornou lékařskou pomoc, volně prodejný lék Persen začal užívat již při rozvázání pracovního poměru před zahájením trestního stíhání. Zásahy do rodinné sféry souvisí s ukončením pracovního poměru žalobce, případ žalobce nebyl medializován, k případné dehonestaci žalobce docházelo

v důsledku přímého jednání bývalého zaměstnavatele žalobce. K subjektivnímu vnímání trestního stíhání poukázala na skutečnost, že žalobce již v minulosti byl odsouzen za trestný čin podvodu. Vyslovila přesvědčení, že dostačujícím zadostiučiněním za nemajetkovou újmu je poskytnutá omluva a konstatování vydání nezákonného rozhodnutí, a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. změnil a žalobu zamítl.

4. Žalobce ve vyjádření uvedl, že se s napadeným rozsudkem ztotožnil, nesouhlasí s tvrzením,

že nemajetková újma není v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním, které se mělo ukázat jako důvodné, a že na jeho výsledku a délce se podílel vlastní vinou, když v přípravném řízení nevypovídal, je totiž zcela právem a svobodnou volbou žalobce jaká práva a v jaké fázi procesu využije a nevyužije. [právnická osoba] proti žalobci žádné řízení nevedla, pouze jej iniciovala a další aktivní kroky již byly nezákonně činěny státními orgány. Zdůraznil,

že každé trestní řízení představuje významný zásah do soukromého a osobního života

trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti, zásah je o to citelnější, pokud

byl žalobce stíhán pro skutek, pro který byl obžaloby zproštěn, neboť skutek nebyl trestným činem. Na osobu žalobce je přitom třeba hledět jako na osobu netrestanou z důvodu zahlazení předchozího odsouzení. Závěrem navrhl, aby odvolací soud v napadeném výroku

rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

5. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalované a v jeho mezích napadené rozhodnutí

i řízení předcházející jeho vyhlášení podle § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal odvolání

částečně důvodným. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro konečné rozhodnutí a i odvolací soud z jeho zjištění vychází.

6. V daném případě je dán odpovědnostní titul podle § 7, § 8 zák. č. 82/98 Sb., neboť s ohledem

na konečné zprošťující rozhodnutí je rozhodnutí o zahájení trestního stíhání nezákonným rozhodnutím. Předmětem odvolacího řízení je již pouze nárok žalobce na zadostiučinění

za nemajetkovou újmu, k žalobci vzniklé majetkové újmě se proto odvolací soud nevyjadřuje.

7. V důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání došlo na straně žalobce ke vzniku újmy,

za niž je třeba poskytnout zadostiučinění, odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu

prvního stupně, že samotné konstatování porušení práva ve spojení s omluvou není dostatečnou satisfakcí. Soud prvního stupně správně s poukazem na příslušnou judikaturu vycházel

ze tří základních kritérií – povaha trestní věci, délka trestního řízení, dopady trestního stíhání

do osobnostní sféry žalobce. Ohledně povahy trestní věci se jednalo o věc s nižší závažností, žalobce byl ohrožen trestní sazbou odnětí svobody až na 6 měsíců a s ohledem na zahlazení

jeho předcházejícího odsouzení je zřejmé, že mu nehrozil nepodmíněný trest odnětí svobody. Délka trestního stíhání (2 roky a téměř 11 měsíců) nebyla nepřiměřená, v řízení nedošlo k žádným průtahům, přesto však lze konstatovat, že nejde o dobu zanedbatelnou, po tuto dobu byl žalobce vystaven obavám z možného odsouzení, tyto obavy byly navyšovány i hrozbou uložení povinnosti nahradit poměrně značnou škodu přesahující [částka]. Soud prvního stupně správně konstatoval, že volně prodejný lék Persen žalobce začal užívat téměř 2 roky

před zahájením trestního stíhání, bylo též prokázáno, že trestní stíhání žalobce nijak nezasáhlo

do jeho pracovní oblasti, když žalobce ukončil pracovní poměr u společnosti x [právnická osoba] dohodou dva roky před zahájením trestního stíhání. V době trestního stíhání nebyl evidován jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce, z výpovědi samotného žalobce vyplývá, že případné problémy žalobce v jeho pracovním uplatnění byly způsobeny jednáním jeho bývalého zaměstnavatele a nikoliv probíhajícím trestním stíháním. Rovněž bylo prokázáno, že trestní stíhání žalobce nelze považovat za primární příčinu rozpadu jeho manželství,

neboť konflikty s manželkou existovaly již v době ukončení jeho pracovního poměru

u společnosti [právnická osoba], v průběhu trestního stíhání však došlo k jejich zintenzivnění. Za dopady nezákonného trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce tak lze považovat pouze obavy z možného odsouzení na straně žalobce a zintenzivnění konfliktních vztahů

s jeho manželkou. K soudem prvního stupně provedené komparaci s jiným obdobným případem je třeba konstatovat, že se jednalo o trestní stíhání za stejný trestný čin trvající obdobnou dobu, avšak s výraznějšími negativními dopady do osobnostní sféry poškozené v souvislosti s jejími diagnostikovanými psychickými problémy, u poškozené došlo k výraznějšímu zásahu

do osobnostní sféry i proto, že byla veřejně činnou osobou (členkou zastupitelstva) na malém městě a její stíhání vešlo ve všeobecnou známost. Při zohlednění všech výše uvedených skutečností odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že žalobci je třeba poskytnout zadostiučinění ve finanční formě, avšak částku [částka] považuje za nepřiměřeně vysokou a neodpovídající všem shora uvedeným hlediskům, která je třeba zohlednit, při jejich komplexním zhodnocení dospěl odvolací soud k závěru, že odčinění žalobci vzniklé nemajetkové újmy lépe odpovídá částka [částka].

8. Z uvedených důvodů odvolací soud v napadeném výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jen tak, že zamítl žalobu co do částky [částka]

se specifikovaným úrokem z prodlení, a ve zbývající části ([částka] se specifikovaným úrokem

z prodlení) jej potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

9. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř.

ve spojení s § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že předmětem řízení byly dva samostatné nároky (náhrada majetkové újmy, náhrada nemajetkové újmy) žalobce

byl v konečném důsledku zcela úspěšný v požadavku na nemajetkovou újmu, neboť

bylo vyhověno jeho požadavku na finanční satisfakci, majetková újma již předmětem odvolacího řízení nebyla, a je tedy správný závěr soudu prvního stupně o procentuálním úspěchu žalobce

v řízení ohledně jednotlivých nároků ustící v závěr, že žalobci přísluší náhrada nákladů řízení

za řízení před soudem prvního stupně v rozsahu 86%. Soud prvního stupně nepochybil

ani při vyčíslení výše nákladů řízení tvořených zaplaceným soudním poplatkem a náklady právního zastoupení, v této části odvolacímu soudu nezbývá, než zcela odkázat na podrobné

a pečlivé odůvodnění tohoto výroku pod bodem 34 v odůvodnění napadeného rozsudku. Předmětem odvolacího řízení byl již jen požadavek na zadostiučinění za nemajetkovou újmu,

v odvolacím řízení byl žalobce procesně úspěšný, byla mu přiznána částka [částka] v konečném důsledku, v odvolacím řízení pak žalobci vznikly náklady právního zastoupení představované odměnou advokátky za 1 úkon právní služby - vyjádření k odvolání ve výši [částka]

(§ 7 vyhl. č. 177/96 Sb.), paušálem [částka] (§ 13 cit. vyhl.) a daní z přidané hodnoty 21%

ze základu [částka] (§ 137 o. s. ř.), v součtu tedy [částka] Náklady řízení před soudy

obou stupňů proto představují součet uvedených částek v celkové výši [částka].