pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 18C 201/2020 - 112,

1. Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka]

a o uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy ve znění uvedeném ve výroku I. napadeného rozsudku a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení žalované ve výši [částka].

2. Vycházel z toho, že žalobce se domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena tím, že na základě zákona č. 159/2006 Sb. byly plošně zveřejňovány údaje o jeho majetku, příjmech a závazcích z důvodu jeho působení jako neuvolněného starosty obce Řídeč.

V řízení bylo nesporné, že podle tohoto zákona docházelo žalovanou, jakožto orgánem spravujícím registr oznámení, k plošnému zveřejňování podaných oznámení žalobce v období

od září 2017 do listopadu 2020. Nálezem Ústavního soudu ze dne [datum],

sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl uveřejněn ve Sbírce zákonů dne [datum], byla zrušena ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), b), c) cit. zák. uplynutím dne [datum] s tím, že povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní, vybrané informace

jsou však zpřístupňovány komukoliv anonymně bez jakékoliv žádosti prostřednictvím internetu, tento zásah do práva na informační sebeurčení již neprojde testem proporcionality. Žalovaná omezila od [datum] plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], tak, že údaje budou dostupné pouze na základě individuální žádosti. Po právní stránce soud prvního stupně konstatoval, že podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st [číslo] platí, že se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou,

v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat. Dále uvedl,

že žalobní tvrzení nelze podřadit pod institut ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, neboť k újmě žalobce mělo dojít při výkonu veřejné moci. Pokud jde o období předcházející vyhlášení nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, nelze žalované ničeho vytýkat, pokud jde o následné období od [datum] do [datum], Ústavní soud v nálezu odložil vykonatelnost

do [datum], až tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena, a proto ani zde nelze v postupu žalované dovodit nesprávný úřední postup, když po dobu odkladu vykonatelnosti

se hledí na právní úpravu jako na ústavně souladnou a orgány veřejné správy jsou povinny

ji aplikovat. Postup žalované shledal jako správný i z hlediska účelu, k jehož dosažení směřoval, tedy kontrole žalobce jako veřejného funkcionáře ze strany veřejnosti. Ačkoliv žalobce nespojuje svou újmu s přijetím protiústavního právního předpisu, je přijetí protiústavního zákona primární příčinou vzniku jeho újmy, žalovaná přitom za proces normotvorby neodpovídá, a proto absentuje i příčinná souvislost s dovozovanou újmou žalobce. Dále soud prvního stupně uvedl, že žalobce navíc neunesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno ve vztahu ke vzniku nemajetkové újmy, co se týče konkrétního negativního dopadu do osobnostní sféry žalobce, žalobce uvedl,

že podniká již od revoluce a lidi ve vesnici mají připomínky na jeho majetek a auto, žádné konkrétní dopady v tomto směru však netvrdil a k prokázání případných dopadů do nemajetkové sféry ani nenavrhl žádné důkazy. K jednání ve věci se nedostavil, a nemohl tak být soudem vyzván ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a navržení důkazů. Vznik nemajetkové újmy na straně žalobce tedy nebyl prokázán. Veden uvedenými závěry soud prvního stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

3. Rozsudek napadl odvoláním žalobce. Uvedl, že pokud sám stát poruší práva, která žalobci zakládají normy ústavního práva, bude pohnán k odpovědnosti v případech, kdy se postup státu dotkne individuálních práv státu nepodřízených osob. Poukázal na nosné části plenárního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, v návaznosti na tento nález Nejvyšší správní soud

v rozhodnutí sp. zn. 9 As 173/2020 uvedl, že závěr Ústavního soudu o protiústavnosti úpravy brání tomu, aby správní orgány sankcionovaly porušení povinnosti podat oznámení v době

před nabytím vykonatelnosti tohoto nálezu. Pokud žalovaná byla schopna učinit opatření

k omezení přístupu k podaným oznámením k datu [datum], mohla tak učinit bez zbytečného prodlení po vydání nálezu Ústavního soudu. Poukázal rovněž na to, že v žalobě se dovolává

též ustanovení občanského zákoníku upravujících ochranu jeho osobnostních práv, a vyslovil přesvědčení, že není akceptovatelné odvolávat se v této věci na odloženou vykonatelnost nálezu Ústavního soudu, která byla stanovena pro zákonodárce a nikoliv pro úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva i nadále. Nelze se odvolávat na to, že újma vznikla

při legislativní činnosti, za kterou stát neodpovídá, stát by měl odpovídat za každé jednání, kterým jednotlivci způsobil újmu na právech garantovaných právním řádem. Závěrem navrhl,

aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl, eventuálně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V písemně zaslaném závěrečném návrhu spolu s omluvou neúčasti na jednání odvolacího soudu poukázal na nález Ústavního soudu ze dne [datum],

sp. zn. IV. ÚS 579/22, vydaný v obdobných věcech, jímž byla zrušena předchozí rozhodnutí odvolacího soudu, a vyzdvihl závěry tam uvedené. Zdůrazňuje, že pojí vzniklou újmu

se skutečností, že došlo k plošnému zveřejňování jeho citlivých údajů, nedomáhá se tedy újmy vyplývající z legislativní činnosti, a uzavřel, že pokud stát jeho osobnostní práva v podobě práva na soukromí a informační sebeurčení porušil, musí za takový postup přijmout odpovědnost. Replika žalobce ze dne [datum] byla odvolacímu soudu doručena soudem prvního stupně dne [datum], tedy po vyhlášení tohoto rozsudku.

4. Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila se závěry soudu prvního stupně, který nárok žalobce správně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb. a nikoliv podle obecné úpravy ochrany osobnosti, zdůraznila, že ze strany žalované nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, žalovaná vystupovala jako orgán moci výkonné, řídila se platnou a účinnou právní úpravou, po dobu odkladu vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu se na napadenou právní úpravu hledí

jako na ústavně souladnou. Závěrem zdůraznila, že nemajetková újma žalobce se nepresumuje, žalobce je povinen tvrdit a prokázat zásahy do jeho osobnostní sféry, což však v řízení neučinil,

a neunesl tedy břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

5. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalobce napadený rozsudek i řízení předcházející jeho vyhlášení podle § 212 a § 212a o. s. ř. a neshledal odvolání důvodným.

6. Žalovaná je ústředním orgánem státní správy v oblasti střetu zájmů (§ 11 odst. 5 zák.

č. 2/1969 Sb.), správcem centrálního registru oznámení a evidenčním orgánem pro podávání oznámení veřejných funkcionářů (§ 13 odst. 1, § 14 odst. 1 zák. č. 159/2006 Sb.), žalobce

se domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena postupem žalované při zveřejňování oznámení o majetku žalobce v centrálním registru oznámení,

tedy při výkonu státní moci. Judikatura je přitom ustálena v závěru, že za újmu, kterou způsobily státní orgány v rámci výkonu svých pravomocí, stát odpovídá podle zákona č. 82/1998 Sb., názor, že odpovědnost státu za takovou újmu lze dovodit již z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku, byl překonán rozsudkem velkého senátu Občanskoprávního

a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 31, Cdo [číslo], podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb. ve znění účinném od 27. 4. 2006

nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu

sp. zn. 30 Cdo 4118/2015).

7. Nedůvodné jsou též námitky žalobce, kterými se dovolává přímé aplikovatelnosti čl. 7

a 10 Listiny základních práv a svobod, neboť Listina v těchto ustanoveních přímý hmotněprávní nárok na odškodnění újmy nezakládá, existenci takového nároku nelze přímo dovodit

ani z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V čl. 36 odst. 3 a 4 Listina garantuje právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem s tím, že podmínky upravuje zákon, kterým je zákon č. 82/1998 Sb.,

i sama Listina tedy nárok na náhradu újmy podmiňuje existencí nezákonného rozhodnutí

či nesprávného úředního postupu.

8. Předpoklady pro odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. jsou – a) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, b) vznik újmy,

c) příčinná souvislost mezi prvními dvěma předpoklady, tyto předpoklady přitom musí být naplněny kumulativně, pokud jeden z nich chybí, nelze odpovědnost státu dovodit. Soud prvního stupně správně konstatoval, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno ve vztahu

ke vzniku odpovědnosti státu, pokud jde o vznik nemajetkové újmy na jeho straně. Žalobce

v žalobě uvedl, že dlouhodobě nesouhlasí se zveřejňováním oznámení, která podával podle zákona č. 159/2006 Sb., tímto postupem je porušováno jeho právo na respekt k jeho soukromí, negativním dopadem je to, že podniká již od revoluce a lidi ve vesnici mají připomínky na jeho majetek a auto. Tato skutková tvrzení ve vztahu ke vzniklé nemajetkové újmě žalobce v průběhu řízení před soudem prvního stupně nijak nedoplnil, k nařízenému jednání u soudu prvního stupně se nedostavil, a zbavil se tak práva být poučen podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit skutková tvrzení a eventuálně ke sporným tvrzením označit důkazy. Vznik nemajetkové újmy v tomto typu řízení se (na rozdíl od nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřeně dlouho trvajícího řízení) nepresumuje, existenci této újmy je žalobce povinen tvrdit a prokázat. Tvrzení, že„ lidi ve vesnici mají připomínky na můj majetek a auto“ žádným způsobem nespecifikuje újmu, která měla žalobci v důsledku zveřejňování jím podaných oznámení vzniknout, žalobce netvrdí žádné konkrétní dopady do jeho osobnostní sféry, a netvrdí tak žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že k nemajetkové újmě v jeho osobnostní sféře došlo. Žalobce tedy neunesl břemeno tvrzení ohledně vzniku nemajetkové újmy, k doplnění skutkových tvrzení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. nemohl být vyzván, neboť takové poučení soud provádí pouze při nařízeném jednání, k němuž se žalobce nedostavil, a není tak splněn jeden

z předpokladů pro odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. – vznik újmy na straně žalobce. Za tohoto stavu je již nadbytečné zabývat se otázkou, zda na straně žalované došlo

k nesprávnému úřednímu postupu plošným zveřejňováním oznámení podaných žalobcem, neboť jakýkoliv závěr učiněný k této otázce by nemohl nic změnit na tom, že předpoklady

pro odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. splněny nejsou, a o žalobě žalobce proto nelze rozhodnout jinak, než zamítavým způsobem. Z tohoto důvodu odvolací soud potvrdil napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný včetně výsledku sporu odpovídajícího akcesorického výroku o nákladech řízení.

9. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná měla i v odvolacím řízení úspěch. Náklady řízení představuje paušalizovaná náhrada hotových výdajů ve výši [částka] za každý z úkonů – vyjádření k odvolání, příprava účasti na jednání odvolacího soudu, účast na tomto jednání podle § 151 odst. 3 o. s. ř.

ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb.