o 241 032 Kč s příslušenstvím

1. Výše uvedeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku „Kč 39 392“ se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení (výrok I.); co do částky „Kč 201 640“ se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 15 975,50 Kč (výrok III.).

2. Soud prvního stupně (dále též „soud“) takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal částky 241 032 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem (ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.) spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení, které bylo u Městského soudu v [adresa] vedeno pod sp. zn. [spisová značka] (dále též „posuzované řízení“).

3. Ohledně posuzovaného řízení soud uvedl, že žaloba byla u Městského soudu v [adresa] (dále též „městský soud“, nebo „soud prvního stupně“) podána dne 23. 12. 2009, dne 28. 6. 2010 bylo řízení zastaveno, dne 22. 12. 2010 Krajský soud v [adresa] (dále též „krajský soud“, nebo „odvolací soud“) usnesení ze dne 28. 6. 2010 potvrdil, dne 29. 11. 2011 Nejvyšší soud obě usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dne 3. 5. 2012 se konalo jednání, při němž žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků, usnesením ze dne 20. 11. 2012 bylo žalobci osvobození od soudních poplatků přiznáno (v rozsahu 50 %). Další jednání se konala dne 12. 3. 2013, dne 25. 4. 2013, dne 11. 6. 2013 a dne 21. 6. 2013; posledně uvedeného dne (21. 6. 2013) soud prvního stupně vyhlásil rozsudek, proti němuž podal žalobce dne 7. 10. 2013 odvolání. Dne 24. 10. 2013 požádal žalobce o další osvobození od soudních poplatků, tuto žádost soud prvního stupně usnesením ze dne 27. 11. 2013 zamítl, odvolací soud dne 28. 5. 2015 usnesení ze dne 27. 11. 2013 zrušil a řízení o žádosti žalobce o další osvobození od soudních poplatků zastavil. Dne 23. 7. 2015 žalobce znovu požádal o osvobození od soudních poplatků, usnesením ze dne 15. 9. 2015 soud prvního stupně řízení o žádosti o osvobození od soudních poplatků zastavil; toto rozhodnutí bylo odvolacím soudem potvrzeno dne 22. 11. 2016. Odvolací jednání se konalo dne 10. 12. 2019, dne 16. 12. 2019 vyhlásil krajský soud rozsudek, kterým v meritu věci rozsudek městského soudu potvrdil. Dne 20. 3. 2020 podal žalobce dovolání, dne 22. 7. 2021 Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek krajského soudu, tak rozsudek městského soudu. Jednání se konalo dne 11. 11. 2021, kdy městský soud vyhlásil (v pořadí druhý) rozsudek. Dne 15. 2. 2022 podal žalovaný odvolání, které dne 11. 3. 2022 doplnil. Dne 5. 4. 2022 požádal žalovaný o osvobození od soudních poplatků, které soud prvního stupně usnesením ze dne 6. 5. 2022 nepřiznal. Odvolací soud dne 9. 5. 2023 usnesení soudu prvního stupně změnil a žalovanému přiznal osvobození od soudních poplatků v rozsahu 50 %. Dne 26. 6. 2024 se konalo odvolací jednání, při němž odvolací soud vyhlásil rozsudek, kterým rozsudek soudu prvního stupně v převážné části potvrdil; rozhodnutí nabylo právní moci ke dni 29. 7. 2024, posuzované řízení tak trvalo 14 let a 7 měsíců.

4. Po právní stránce soud posoudil věc dle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. (dále též „OdpŠk“) a dospěl k závěru, že s ohledem na délku řízení je třeba odškodnit žalobce v penězích, přičemž základní částku odškodnění stanovil ve výši 18 000 Kč/rok (za první dva roky v poloviční výši); celkem 244 500 Kč. Ve vztahu ke složitosti řízení uvedl (nepřesně - viz odst. 11.), že předmětem řízení byla odpovědnost za vady díla v celkové výši 1 754 834 Kč; dále uvedl, že s posouzením věci bylo spojeno rozsáhlé dokazování listinnými důkazy, svědeckými výpověďmi a znaleckým zkoumáním; soud také rozhodoval o procesních návrzích, o osvobození od soudních poplatků; ve věci bylo rozhodováno všemi stupni soudní soustavy - pro složitost řízení soud tedy základní částku snížil o 30 %. Dále soud shledal, že žalobce nikterak nepřispěl k průtahům v řízení. Ve vztahu k postupu orgánů veřejné moci během řízení soud uvedl, že shledal několik průtahů a déle trvající nečinnost soudu, a to především u odvolacího soudu, kdy mezi rozhodnutím soudu prvního stupně dne 21. 6. 2013 a rozhodnutím odvolacího soudu (20. 1. 2020) uplynulo více než 6 let. Dále soud uvedl, že přihlédl i k tomu, že v mezidobí bylo rozhodováno o žádostech o osvobození od soudních poplatků; konstatoval, že Nejvyšší soud rozhodl (v prvním dovolacím řízení) za rok a půl a ve druhém dovolacím řízení rozhodl téměř za dva roky. Význam předmětu řízení pro poškozeného posoudil jako standardní s tím, že se jednalo o zaplacení částky ze smlouvy o dílo. Dále soud uvedl, že základní částku snížil o 10 %, to je o částku 24 450 Kč, a žalobce nemá tak nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 220 050 Kč; vzhledem k tomu, že žalobkyně plnila 180 658 Kč, zbývá k doplacení částka 39 392 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně za dobu od 1. 2. 2025 do zaplacení).

5. K nákladům řízení soud uvedl, že žalobci přiznal náhradu nákladů řízení za dva úkony po 3 400 Kč dle § 9 vyhlášky č. 177/1996 Sb., 450 Kč za režijní paušál, 21 % DPH a 2 000 Kč za soudní poplatek.

6. Žalovaná ve včasném odvolání (do výroků I. a III.) namítala, že rozsudek soudu prvního stupně je nesprávný a částečně nepřezkoumatelný. Snížení základní částky odškodnění dle kritéria složitosti řízení o 30 % je dle žalované zcela nedostatečné. Posuzované řízení bylo velmi složité po skutkové i právní stránce, když se jednalo o zaplacení zvýšené odměny za provedení díla a smluvní pokuty. Složité bylo řízení i po procesní stránce, neboť bylo rozhodováno o nedostatku pravomoci soudů; opakovaně bylo rozhodováno o žádostech žalobce o osvobození od soudního poplatku, o totéž následně žádal i žalovaný. Řízení proběhlo opakovaně na třech stupních soudní soustavy. Dále namítala, že z rozsudku neplyne, jakou výši procentuálního snížení základní částky soud prvního stupně použil ohledně jednotlivých složek složitosti řízení; například není vůbec zřejmé, zda a jak bylo zohledněno kritérium počtu stupňů soudní soustavy; v odstavci 8. rozsudku soud uvádí, že snížil základní částku zadostiučinění o 30 % a v odstavci 12. rozsudku uvádí celkové snížení o 10 %, z odůvodnění rozhodnutí však nelze vyčíst, jak k tomuto soud dospěl. Nepřezkoumatelný a věcně nesprávný je též výrok o nákladech řízení (v tomto směru žalovaná poukázala na aktuální znění advokátního tarifu). Proto žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. změnil tak, že se žaloba zamítá, a ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovaná má nárok na přiznání nákladů řízení ve formě režijních paušálů za provedené úkony ve smyslu ust. § 151 odst. 3 o. s. ř.

7. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že souhlasí s tím, že výpočet částky náhrady nákladů řízení je zjevně nesprávný, chyba je však toliko ve výpočtu výše náhrady, samotný nárok žalobce na náhradu nákladů je nesporný. Pokud jde o nárok samotný, je dle žalobce odvolání žalované věcně zcela nedůvodné. Názor žalované, že by měla být náhrada snížena o více než 30 % z důvodu tvrzené složitosti řízení, je nesprávný zjevně, a to tím spíše při porovnání s valorizací částky náhrady o pouhých 10 % v důsledku postupu orgánů veřejné moci, který byl v předmětném řízení zcela zásadní a nadstandardní. Dle žalobce nebylo dokazování v převážném rozsahu zapotřebí, když jeho nárok byl prokázán písemným dodatkem ke smlouvě, jehož relevanci musel žalobce prokázat až prostřednictvím kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dle žalobce je stanovisko žalované nutno korigovat též v tom směru, že i v průměrném řízení bývají prováděny listinné důkazy a vyslýcháni svědci, proto nelze z tohoto důvodu apriori rozsah náhrady snižovat; ve věci nebylo prováděno ani znalecké zkoumání, resp. řízení nebylo fakticky přerušováno za účelem vyčkávání na znalecký posudek. Dle žalobce je namístě vydat opravné usnesení, neboť ve výroku I. rozsudku je dvakrát uvedeno slovo zaplatit a současně výrok obsahuje nesprávné uvedení částky, která by měla správně znít „39.392,- Kč“.

8. Podáním ze dne 8. 10. 2025 žalovaná omluvila svou neúčast při jednání odvolacího soudu (z důvodu kolize s jiným soudním jednáním), odkázala na vyjádření k žalobě (ze dne 1. 4. 2025) a na obsah odvolání, o odročení nežádala a uvedla, že souhlasí s tím, aby bylo jednáno a rozhodnuto v její nepřítomnosti.

9. Vzhledem k právě uvedenému jednal odvolací soud v nepřítomnosti žalované (§ 101 odst. 3 ve spojení s § 211 o. s. ř.). Právní zástupce žalobce odkázal na písemné vyjádření k odvolání, přičemž zdůraznil, že v posuzovaném řízení došlo ke značným průtahům, které je třeba zohlednit zvýšením základní částky odškodnění.

10. Odvolací soud - jednak s ohledem na skutečnost, že soud prvního stupně ve věci rozhodl (v souladu s § 115a o. s. ř.) bez jednání, jednak proto, že byť soud prvního stupně reprodukoval průběh posuzovaného řízení v zásadě správně, některé relevantní skutečnosti nezmínil - doplnil dokazování (§ 213 odst. 4 o. s. ř.) obsahem spisu Městského soudu v [adresa] (dále též „městský soud“, nebo „soud prvního stupně“) sp. zn. [spisová značka], z něhož se podávají následující skutečnosti.

11. Žalobce (jenž v posuzovaném řízení rovněž vystupoval v procesní pozici žalobce) se žalobou, která byla u soudu prvního stupně podána dne 23. 12. 2009, domáhal doplacení odměny dle smlouvy o dílo, ve znění jejích dodatků č. 1 a č. 2, které spočívalo ve vyhotovení návrhu stavby, ve vypracování projektové dokumentace pro územní řízení a pro stavební řízení a pro provedení stavby. Dne 28. 6. 2010 soud prvního stupně řízení zastavil pro nedostatek pravomoci soudů. Spis s odvoláním byl odvolacímu soudu předložen dne 31. 8. 2010, který rozhodnutím ze dne 22. 12. 2010 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dne 25. 3. 2011 podal žalobce dovolání, dne 20. 5. 2011 byl spis s dovoláním žalobce předložen Nejvyššímu soudu, který dne 29. 11. 2011 obě rozhodnutí instančně nižších soudů zrušil (když rozhodčí doložku, z níž soudy vycházely, shledal absolutně neplatnou) a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dne 3. 5. 2012 se konalo první jednání soudu prvního stupně, při němž žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků, usnesením ze dne 20. 11. 2012 bylo žalobci osvobození od soudních poplatků přiznáno (v rozsahu 50 %). Další jednání se konala ve dnech 12. 3. 2013, 25. 4. 2013,[Anonymizováno]11. 6. 2013 a 21. 6. 2013; posledně uvedeného dne (21. 6. 2013) soud prvního stupně vyhlásil rozsudek (jímž žalobu zamítl), proti němuž podal žalobce dne 7. 10. 2013 odvolání.

12. Dále se ze spisu Městského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] podává následující.

13. Dne 24. 10. 2013 požádal žalobce o další osvobození od soudních poplatků, tuto žádost soud prvního stupně usnesením ze dne 27. 11. 2013 zamítl, spis s odvoláním byl odvolacímu soudu předložen dne 30. 1. 2014, odvolací soud dne 28. 5. 2015 usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení o žádosti žalobce o další osvobození od soudních poplatků zastavil. Dne 23. 7. 2015 žalobce znovu požádal o osvobození od soudních poplatků, usnesením ze dne 15. 9. 2015 soud prvního stupně řízení o žádosti o osvobození od soudních poplatků zastavil, spis s odvoláním žalobce proti tomuto rozhodnutí byl dne 11. 11. 2015 předložen odvolacímu soudu, jenž rozhodnutí soudu prvního stupně usnesením ze dne 22. 11. 2016 potvrdil.

14. Dne 19. 4. 2017 byl odvolacímu soudu předložen spis s odvoláním proti prvnímu rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (tj. proti rozsudku ze dne 21. 6. 2013), odvolací soud dne 14. 6. 2019 nařídil ústní jednání (na den 9. 7. 2019), toto jednání bylo přeodročeno k žádosti žalovaného (na 20. 8. 2019), na žádost žalobce byl toto jednání přeodročeno na 10. 12. 2019; odvolací jednání se tak konalo dne 10. 12. 2019, dne 16. 12. 2019 vyhlásil odvolací soud rozsudek, kterým (ve věci samé) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

15. Dne 20. 3. 2020 podal žalobce dovolání; spis s dovoláním byl Nejvyššímu soudu předložen dne 30. 6. 2020, který dne 22. 7. 2021 zrušil rozsudky obou instančně nižších soudů. Dovolací soud shledal nesprávným závěr o překročení zástupčího oprávnění předsedou žalovaného (občanského sdružení), v důsledku čehož nebyl skutkový stav dostatečně zjištěn a závěr o neexistenci žalobou uplatněného nároku byl tak předčasný.

16. Dne 11. 11. 2021 rozhodl soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem (jímž žalobě vyhověl). Dne 15. 2. 2022 podal žalovaný ([právnická osoba].) odvolání, které dne 11. 3. 2022 doplnil. Dne 5. 4. 2022 požádal žalovaný o osvobození od soudních poplatků, které soud prvního stupně usnesením ze dne 6. 5. 2022 nepřiznal. Odvolací soud, jemuž byl spis s odvoláním předložen dne 9. 6. 2022, rozhodnutím ze dne 9. 5. 2023 usnesení soudu prvního stupně změnil a žalovanému přiznal částečné osvobození od soudních poplatků. Dne 29. 6. 2023 byl odvolacímu soudu předložen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 11. 11. 2021), dne 9. 5. 2024 bylo nařízeno jednání, které se uskutečnilo dne 26. 6. 2024, při tomto jednání byl vyhlášen rozsudek, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v převážné části potvrzen; rozhodnutí nabyla právní moci dne 29. 7. 2024 - tímto dnem bylo posuzované řízení pravomocně skončeno (další dovolací řízení, event. řízení před Ústavním soudem, nenásledovalo).

17. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalované a v jeho mezích napadený rozsudek, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

18. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu dostačujícím pro rozhodnutí a po právní stránce věc správně posoudil, pokud uzavřel, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená a že v poměrech této věci nepostačuje zadostiučinění morální. Patrné je, že soud vzal v úvahu, že žalobce nárok u žalované předběžně uplatnil dne 31. 7. 2024; žalovaná dobrovolně (jak se podává ze spisu) v zákonné lhůtě a před podáním žaloby poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 180 658 Kč.

19. Při úvaze o způsobu odškodnění nemajetkové újmy (která se předpokládá), jež žalobci vznikla nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, je třeba vycházet zejména z ustanovení § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk. Soud prvního stupně správně shledal, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 23. 12. 2009 a pravomocně skončeno bylo dne 29. 7. 2024; posuzované řízení tedy trvalo (jak soud správně uvedl) 14 let a 7 měsíců. Odvolací soud, až potud ve shodě se soudem prvního stupně, uzavřel, že přiměřená délka řízení byla překročena, nikoliv však extrémně – proto bylo na místě stanovit základní výši odškodnění pod polovinou (a nikoliv v horní polovině) rozpětí vyplývajícího ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále též „Stanovisko“); Nejvyšší soud vymezil toto rozpětí od 15 000 Kč do 20 000 Kč s tím, že na částku 15 000 Kč by mělo být nahlíženo jako na částku základní, zatímco částka vyšší, blížící se 20 000 Kč, by měla být odůvodněna extrémní délkou řízení, či jinými závažnými okolnostmi. S ohledem na shora uvedené shledal odvolací soud poměrům této věci přiměřené základní odškodnění v částce 17 000 Kč za každý rok řízení (za první dva roky v částce poloviční). Základní částka odškodnění tudíž činí 230 919 Kč [(2x 8 500) + (12x 17 000) + (7x 1 417)].

20. Ohledně posouzení jednotlivých kritérií individualizace vzniklé nemajetkové újmy, upravených v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, tj. složitosti věci [§ 31a odst. 3 písm. b)], jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení [§ 31a odst. 3 písm. c)], postupu orgánů veřejné moci během řízení [§ 31a odst. 3 písm. d)] a významu předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e)] se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně ztotožnil v rozsahu dále uvedeném.

21. V rámci kritéria složitosti věci [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] rozlišuje judikatura mezi složitostí skutkovou, hmotně-právní, procesně-právní a instanční. Soud prvního stupně snížil základní částku odškodnění dle kritéria složitosti řízení o 30 %, když poukázal zejména na to, že ve věci bylo vedeno rozsáhlé dokazování a že věc byla projednávána obecnými soudy ve všech instancích. Je tedy patrné, že soud prvního stupně, aniž by to explicitně vyjádřil, shledal zvýšenou složitost skutkovou a instanční. Žalovaná má za to, že posuzované řízení bylo složité jak po skutkové, tak po právní stránce, a, protože bylo složité též instančně, pokládá modifikaci základní částky odškodnění dle kritéria složitosti snížením o 30 % za nedostačující. Odvolací soud dospěl ve vztahu k tomuto kritériu k následujícím závěrům.

22. Předmětem posuzovaného řízení byl doplatek odměny za provedení díla, přičemž předběžnou právní otázkou, kterou bylo třeba posoudit, byla otázka (ne)překročení jednatelského oprávnění - hmotně právní složitost posuzovaného řízení byla tudíž standardní; korekce základní částky odškodnění dle této složky složitosti řízení tudíž na místě není.

23. Po procesní stránce bylo v posuzovaném řízení potřebné vyřešit otázku (ne)platnosti rozhodčí doložky a otázku splnění předpokladů pro osvobození žalobce (a posléze též žalovaného) od soudních poplatků. Jakkoliv soudy prvního a druhého stupně zvažovaly otázku neplatnosti (či platnosti) rozhodčí doložky před tím, než byla dovolacím soudem v tomto ohledu judikatura sjednocena, je na místě - byla-li právě uvedené otázka jedinou komplikovanější procesní otázkou, kterou bylo třeba uvážit (splnění či nesplnění předpokladů pro osvobození účastníků řízení od soudních poplatků takovou otázkou nebylo, a jiné skutečnosti, které by opodstatňovaly závěr o procesní složitosti posuzovaného řízení se ze spisu nepodávají) - uzavřít, že potřeba posouzení platnosti rozhodčí doložky (sama o sobě) posuzované řízení nadstandardně složitým nečinila. Odvolací soud proto shledal, že rovněž na procesní složitost posuzovaného řízení je třeba hledět jako na standardní (a modifikaci základní částky tudíž neodůvodňující).

24. V posuzovaném řízení bylo vyslechnuto sedm svědků (což je počet nadstandardní) a dokazování bylo vedeno též 3 spisy Úřadu městské části [adresa], 2 spisy [orgán], 2 spisy trestních soudů a spisem [právnická osoba]; po skutkové stránce tedy byla složitost řízení zvýšená, přičemž poměrům této věci odpovídajícím snížením základní částky odškodnění pro skutkovou složitost odpovídá snížení o 10 %. Na místě je dodat, že dokazování bylo vedeno též znaleckým posudkem, který však měl pouze povahu listinného důkazu (soudem znalec ustanoven nebyl a vyhotovení znaleckého posudku zadáno nebylo); dokazování znaleckým posudkem v poměrech této věci tudíž skutkovou složitost řízení významně nezvýšilo.

25. V posuzovaném řízení rozhodoval soud prvního stupně ve věci samé dvakrát, dvakrát meritorně rozhodoval též soud odvolací a jedenkrát soud dovolací. Vedle meritorních rozhodnutí rozhodl soud prvního stupně (v úvodní fázi řízení) též o zastavení řízení, přičemž i toto rozhodnutí bylo podrobeno instančnímu přezkumu odvolacím a dovolacím soudem. Kritérium instanční složitosti zohledňuje skutečnost, že rozhoduje-li se v řízení ve více instancích, dochází nezbytně k prodloužení řízení, neboť rozhodnutí v každém stupni si vždy určitý čas vyžádá - vyšší instanční složitost je tudíž zásadně důvodem pro snížení základní částky odškodnění; výjimku z této zásady představují případy, kdy je přezkoumávané rozhodnutí zrušeno pro nepřezkoumatelnost či pro zásadní procesní vady - taková situace však v nyní posuzovaném řízení nenastala. Meritorní rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně neobstála pro odlišné právní posouzení otázky (ne)překročení jednatelského oprávnění (a z něho plynoucího nedostatečného zjištění skutkového stavu) a rozhodnutí nemeritorní (o zastavení řízení) byla dovolacím soudem zrušena pro odlišné právní posouzení platnosti rozhodčí doložky. Odvolací soud proto shledal, že poměrům této věci odpovídajícím snížením základní částky odškodnění dle hlediska instanční složitosti je snížení o 30 %.

26. Ohledně kritéria dalšího, podílu poškozeného (žalobce) na délce řízení [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], odvolací soud, shodně jako soud prvního stupně, shledal, že žalobce se na délce řízení nikterak nepodílel; modifikace základní částky odškodnění dle tohoto kritéria tedy v této věci v úvahu nepřichází. Vhodné je dodat, že v důsledku níže (v odstavci 29.) zmíněné žádosti žalobce o odročení jednání odvolacího soudu se řízení prodloužilo o cca 1 měsíc, co je prodloužení - ve vztahu k celkové délce posuzovaného řízení - bezvýznamné.

27. K postupu orgánů veřejné moci během řízení [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] soud prvního stupně uvedl, že „shledal několik průtahů a déle trvající nečinnost soudu, a to především u odvolacího soudu, kdy mezi rozhodnutím soudu prvního stupně dne 21. 6. 2013 a rozhodnutím odvolacího soudu (20. 1. 2020) uplynulo více než 6 let“. Byť soud prvního stupně v zásadě správně vystihl, že se posuzované řízení podstatně prodloužilo v důsledku průtahů, k nimž došlo v řízeních před odvolacím soudem, je jeho závěr třeba doplnit a upřesnit.

28. Ve té fázi posuzovaného řízení, jejíž průběh byl odvolacím soudem reprodukován v odstavci 11., probíhalo řízení před všemi soudy, které ve věci rozhodovaly, bez průtahů. V době od 30. 1. 2014 (kdy byl spis předložen odvolacímu soudu s odvoláním žalobce proti rozhodnutí o návrhu na osvobození od soudních poplatků předložen odvolacímu soudu) do 28. 5. 2015, kdy odvolací soud o tomto odvolání rozhodl, však k průtahu v řízení došlo. Lze-li, s ohledem na povahu uvedeného rozhodnutí (nemeritorní rozhodnutí o procesně nikoliv složité otázce), za přiměřenou dobu k rozhodnutí pokládat dobu 3 měsíců, je třeba rozdíl mezi celkovou délkou tohoto odvolacího řízení (16 měsíců) a dobou potřebnou k rozhodnutí (3 měsíce), tj. dobu 13 měsíců posoudit jako průtah v řízení. V době od 11. 11. 2015 (kdy byl spis předložen odvolacímu soudu s odvoláním žalobce proti rozhodnutí o návrhu na osvobození od soudních poplatků) do 22. 11. 2016, kdy odvolací soud o tomto odvolání rozhodl, činí průtah v tomto odvolacím řízení (při stejné úvaze, jaká byla použita ve vztahu k předchozímu odvolacímu řízení) 9 měsíců (po odečtení 3 měsíců, které představují dobu potřebnou k rozhodnutí, od 12 měsíců celkové délky tohoto odvolacího řízení). V době od 9. 6. 2022 (kdy byl spis předložen odvolacímu soudu s odvoláním žalovaného proti rozhodnutí o návrhu na osvobození od soudních poplatků) do 9. 5. 2023, kdy odvolací soud o tomto odvolání rozhodl, činí průtah v tomto odvolacím řízení (při stejné úvaze, jaká byla použita výše) 8 měsíců (po odečtení 3 měsíců, které představují dobu potřebnou k rozhodnutí, od 11 měsíců celkové délky tohoto odvolacího řízení).

29. Dobu, která uplynula od 19. 4. 2017, kdy byl odvolacímu soudu předložen spis s odvoláním proti prvnímu meritornímu rozhodnutí (tj. proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 21. 6. 2013), do dne 14. 6. 2019, kdy bylo nařízeno ústní jednání (na den 9. 7. 2019) je třeba posoudit se zřetelem k úvaze, že za dobu přiměřenou k nařízení ústního jednání (nebrání-li nařízení jednání překážky procesní či jiné povahy, jejichž existence v posuzované věci se ze spisu nepodává) lze pokládat dobu jednoho měsíce. Pokud doba mezi předložením spisu soudu a nařízením jednání činila 26 měsíců, potom průtah v tomto odvolacím řízení (po odečtení jednoho měsíce) činí 25 měsíců (v další části tohoto odvolacího řízení průtahy v řízení přičitatelné žalované nevznikly, neboť jednání bylo jednou odročeno k žádosti žalobce a jednou k žádosti žalovaného). Obdobně je třeba posoudit dobu, která uplynula od 29. 6. 2023, kdy byl odvolacímu soudu předložen spis s odvoláním proti druhému meritornímu rozhodnutí (tj. proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 11. 11. 2021). Činila-li doba mezi předložením spisu soudu a nařízením jednání v tomto případě 10 měsíců, potom průtah v tomto odvolacím řízení (po odečtení jednoho měsíce) činí 9 měsíců (jiné průtahy v tomto odvolacím řízení nevznikly, neboť v den, na který bylo jednání nařízeno, bylo ve věci rozhodnuto).

30. Lze tedy shrnout, že celková délka průtahů přičitatelných žalované, k nimž došlo (pouze) v řízení před odvolacím soudem, činila 64 měsíců (13 + 9 + 8 + 25 + 9), tj. 5 let a 4 měsíce. Poukázal-li soud prvního stupně též na délku dovolacích řízení, je třeba tento poukaz korigovat. První dovolací řízení počalo dne 25. 3. 2011, kdy žalobce podal dovolání, dne 20. 5. 2011 byl spis s dovoláním žalobce předložen Nejvyššímu soudu, jenž rozhodl dne 29. 11. 2011. Druhé dovolací řízení bylo vedeno od 20. 3. 2020, kdy žalobce podal dovolání; spis s dovoláním byl Nejvyššímu soudu předložen dne 30. 6. 2020 a dne 22. 7. 2021 Nejvyšší soud rozhodl. Rozhodl-li dovolací soud v prvním dovolacím řízení za 6 měsíců (od předložení spisu) a v druhém dovolací řízení za necelých třináct měsíců (od předložení spisu), potom, s ohledem na povahu řízení před Nejvyšším soudem jakožto vrcholným orgánem soustavy obecných soudů, a se zřetelem k tomu, že k průtahům nedošlo ani v obdobích od podání dovolání do předložení spisu Nejvyššímu soudu, nelze délku dovolacích řízení pokládat za nepřiměřenou. Na místě je tedy uzavřít, že byť jiné důvody v postupu orgánů veřejné moci (soudů) vyžadující korekci základní částky odškodnění, než opakované průtahy před krajským soudem, shledány nebyly (důvody, pro která shora zmíněná rozhodnutí instančně nižších soudů v řízeních o opravných prostředcích neobstála, zvýšení základní částky odškodnění neopodstatňují, neboť se nejednalo o případy tzv. kvalifikované kasace, tj. např. zrušení pro nepřezkoumatelnost či pro jiné závažné procesní vady), celková délka a množství průtahů, v jejichž důsledku se posuzované řízení velmi významně prodloužilo, opodstatňuje zvýšení základní částky odškodnění pro postup orgánů veřejné moci o 40 %.

31. Ohledně významu předmětu řízení pro žalobce [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] postačí konstatovat, že posuzované řízení nebylo řízením s (ustálenou judikaturou dovozeným) typově zvýšeným významem. Význam předmětu řízení pro žalobce (jednalo se o žalobu na peněžité plnění) soud prvního stupně správně posoudil jako standardní (a korekci základní částky odškodnění tudíž neopodstatňující).

32. Pro přehlednost je vhodné uvést, že odvolací soud modifikoval základní částku odškodnění, která činí 230 919 Kč (viz odstavec 19.), takto: (a) snížením o 10 % (pro skutkovou složitost); (b) snížením o 30 % (pro instanční složitost); (c) zvýšením o 40 % (pro postup orgánů veřejné moci). Konečná výše odškodnění se tedy - po zohlednění uvedených korekcí - rovná základní částce odškodnění a činí (měla by činit) 230 919 Kč; po odečtení částky 180 658 Kč, kterou žalovaná žalobci poskytla před podáním žaloby, zbývá částka 50 261 Kč. Přiznal-li soud prvního stupně žalobci částku nižší (39 392 Kč), je zřejmé, že odvolání žalované úspěšné být nemůže (žalobci se mělo dostat částky vyšší). Lze dodat, že soudem prvního stupně přiznanou částku zvýšit (na částku 50 261 Kč) nelze, neboť žalobce odvolání (do zamítavé části rozhodnutí) nepodal.

33. Ze shora uvedeného je patrné, jak byly posouzeny odvolací námitky. K námitce, o které dosud nebyla řeč, totiž k námitce, že rozhodnutí soudu prvního stupně je (z části) nepřezkoumatelné, je třeba uvést následující. Žalovaná vytýká soudu prvního stupně, že (byť složitost řízení uvážil) neuvedl, jak posoudil jednotlivé složky kritéria složitosti řízení, a že z odůvodnění není jasně patrné, jak soud dospěl k celkovému snížení základní částky odškodnění. Jakkoliv je na místě přisvědčit žalované, že odůvodnění mělo být preciznější, poukazované nedostatky rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelným nečiní.

34. V soudní praxi je za nepřezkoumatelné pokládáno takové rozhodnutí, jehož odůvodnění neumožňuje účastníkům v odvolání náležitě užít odvolací důvody; právě uvedené znamená, že i tehdy, pokud rozhodnutí soudu plně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odůvodnění napadeného rozsudku žalované v náležité formulaci odvolacích důvodů nebránilo, o čemž svědčí obsah odvolání - námitce (částečné) nepřezkoumatelnosti rozsudku tedy odvolací soud nepřisvědčil.

35. K poukazu žalobce na skutečnost, že ve výroku I. se dvakrát vyskytuje slovo „zaplatit“, a k výhradě, že zkratka „Kč“ není uvedena za částkou „39 392“, nýbrž před ní, je třeba poznamenat, že pochybení spočívající v opakovaném uvedení slova „zaplatit“ nečiní výrok I. neurčitým (nevykonatelným); stejný závěr platí též ohledně uvedení částky, kterou je žalovaná povinna žalobci zaplatit, nikoliv jako „39 392 Kč“ nýbrž jako „Kč 39 392“.

36. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), když výši příslušenství (zákonného úroku z prodlení) a počátek prodlení žalované stanovil soud prvního stupně v souladu s § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. a s § 15 odst. 2 OdpŠk; další odvoláním dotčený výrok, tj. výrok nákladový, odvolací soud změnil [§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] jen co do výše z důvodů vyložených v následujícím odstavci.

37. Dosáhne-li žalobce v řízení o odškodnění nemajetkové újmy dle OdpŠk satisfakce, je tuto skutečnost třeba považovat za plný úspěch ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30Cdo 2707/2013, dostupné, stejně jako ostatní odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz). Soud prvního stupně správně uvedl, že žalobci náleží náklady řízení, které představuje soudní poplatek (2 000 Kč) a náklady právního zastoupení ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále též „advokátní tarif“, nebo „AT“) za dva úkony právní služby (tj. za převzetí a přípravu právního zastoupení a za podání žaloby), za dvě paušální náhrady výdajů (2x 450 Kč) a náhrada za daň z přidané hodnoty. Pochybil však, když ohledně tarifní hodnoty úkonů právní služby nepostupoval dle advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, přičemž ve smyslu § 9a odst. 2 AT (ve znění účinném od 1. 1. 2025) se za tarifní hodnotu považuje výše přiznané náhrady (v této věci částka 39 392 Kč); výše náhrady za jeden úkon právní služby proto činila 2 700 Kč (a nikoliv, jak nesprávně uvedl soud prvního stupně, 3 400 Kč). Lze tedy shrnout, že na nákladech řízení před soudem prvního stupně žalobci náleží náhrada nákladů soudního poplatku (2 000 Kč) a náhrada nákladů zastoupení advokátem dle § 6 odst. 1, § 7 a § 11 odst. 1 AT z tarifní hodnoty 39 392 Kč [§ 9a odst. 2 písm. a) ve znění AT, účinném od 1. 1. 2025] za 2 úkony právní služby (2x 2 700 Kč); dále 2 paušální náhrady výdajů (2x 450 Kč) dle § 13 odst. 1 a 4 AT, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % dle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř.; v součtu tedy 9 623 Kč.

38. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když v odvolacím řízení byl úspěšný žalobce (žalovaná částečně uspěla jen ohledně akcesorického nákladového výroku).

39. Na nákladech odvolacího řízení náleží žalobci náhrada nákladů zastoupení advokátem dle § 6 odst. 1, § 7 a § 11 odst. 1 AT z tarifní hodnoty 39 392 Kč [§ 9a odst. 2 písm. a) ve znění AT, účinném od 1. 1. 2025] za 2 úkony právní služby (2x 2 700 Kč), tj. za vyjádření k odvolání a za účast při jednání odvolacího soudu dne 15. 10. 2025; dále 2 paušální náhrady výdajů (2x 450 Kč) dle § 13 odst. 1 a 4 AT; cestovné za cestu ze sídla advokáta na jednání soudu a zpět na trase [adresa] [adresa] [adresa] (2x 208 km při průměrné spotřebě 5,9 l/100 km benzínu 95 a při náhradě za opotřebení vozidla 5,80 Kč/km) v částce 3 291,80 Kč (2 412,80 + 879); náhrada za promeškaný čas strávený cestou ze sídla advokáta na soudní jednání a zpět za 10 půlhodin po 150 Kč (1 500 Kč) dle § 14 odst. 3 AT; náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % dle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř., v součtu tedy 13 421 Kč. Lhůta k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) byla stanovena s ohledem na administrativní náročnost plnění ze státního rozpočtu.