pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č.j. 15 C 180/2020 – 223,

1. Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] se specifikovaným úrokem z prodlení a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši [částka].

2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení uvedené částky jako náhrady škody coby ušlého zisku v souvislosti s nezákonným trestním stíháním. Vycházel ze zjištění, že dne [datum] bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně pro zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby, trestní stíhání bylo skončeno rozhodnutím Krajského soudu v [obec] ze dne [datum], kterým byla žalobkyně zproštěna obžaloby. Soud prvního stupně konstatoval,

že ve vztahu k žalobkyni došlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zák.

č. 82/98 Sb., za které lze považovat usnesení o zahájení trestního stíhání, a zabýval se splněním všech podmínek pro odpovědnost státu za škodu. Uvedl, že žalobkyně nabídla jako důkaz svoji účastnickou výpověď, která byla totožná s jejím doplněním žalobních tvrzení a obsahem notářského zápisu NZ [číslo] a N 363/2018, notářský zápis však pouze zachycuje výpověď žalobkyně přednesenou notářce, notářka zachytila to, co žalobkyně ve věci u ní uváděla. Jiné důkazy k prokázání skutečnosti, že by [právnická osoba] s.r.o. fakticky uzavřela manažerskou smlouvu se žalobkyní, žalobkyně soudu nepředložila ani po výzvě soudu dle § 118a odst. 1,

3 o. s. ř. Soud prvního stupně tak neměl za prokázané, že by [právnická osoba] uzavřela se žalobkyní manažerskou smlouvu, ani to, jaká manažerská smlouva konkrétně neměla být uzavřena

a co mělo být jejím obsahem. Dále soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně nebyla pravomocně odsouzena za spáchání trestného činu, který jí byl kladen za vinu, příčinou, pro kterou nebyla manažerská smlouva mezi žalobkyní a [právnická osoba] uzavřena, bylo pouze rozhodnutí [právnická osoba] s.r.o. nerespektovat presumpci neviny a s trestně bezúhonnou žalobkyní manažerskou smlouvu neuzavřít. Veden těmito závěry soud prvního stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

3. Rozsudek napadla odvoláním žalobkyně. Namítala, že popsala a prokázala, jaký byl obsah manažerské smlouvy, která s ní měla být uzavřena, za tímto účelem navrhla vyžádání dalšího důkazu, což soud prvního stupně neučinil. Byla rovněž prokázána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody ve formě ušlého zisku, nárok žalobkyně byl prokázán jednak účastnickou výpovědí žalobkyně a notářským zápisem, který obsahuje i čestné prohlášení

o uskutečněném jednání mezi žalobkyní a [jméno] [příjmení], předmětem tohoto jednání bylo uzavření manažerské smlouvy za konkrétních podmínek, které žalobkyně vysvětlila. Z čestného prohlášení [jméno] [příjmení], který v roce 2021 zemřel, je zřejmé, že ke stažení nabídky uzavřít manažerskou smlouvu došlo pouze z důvodu zahájení trestního stíhání žalobkyně v březnu roku 2013. Obsah manažerské smlouvy odpovídal jiným obdobným smlouvám, žalobkyně navrhovala vyžádat tyto smlouvy od [právnická osoba] s.r.o., tomu však soud prvního stupně nevyhověl, mezi stranami byly známy konkrétní podmínky, za nichž smlouva měla být uzavřena. Jediným důvodem, proč k uzavření smlouvy nedošlo, bylo zahájení trestního stíhání žalobkyně za zvlášť závažný zločin, jakákoliv komunikace ze strany [právnická osoba] byla zastavena, žádná firma, natožpak zahraniční, nepřijme stíhanou osobu do zaměstnání, když navíc důvěřuje orgánům činným v trestním řízení. Trestní kauza žalobkyně byla intenzivně medializována,

v některých případech byly zprávy podávány tendenčním způsobem. Zástupci společnosti x [právnická osoba] tak mohli vnímat žalobkyni jako osobu, která se skutků kladených jí za vinu měla dopustit, zároveň mohli mít obavu z negativní publicity. Nerespektování presumpce neviny nemůže jít k tíži žalobkyně, ze samotného zahájení trestního stíhání sice není možné činit závěr

o odsouzení za daný trestný čin, v reálném světě však toto nefunguje, z čestného prohlášení [jméno] [příjmení] vyplývá, že smlouva se žalobkyní nebyla uzavřena právě z důvodu jejího

trestního stíhání. Závěrem uvedla, že i kdyby existovalo více příčin, je třeba mít za to, že příčinná souvislost je dána u každé z těchto příčin, vede-li každá z nich sama o sobě přímo ke vzniku majetkové újmy, a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl.

4. Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila se závěry soudu prvního stupně a uvedla, že žalobkyně neprokázala vznik škody, naopak vyšlo najevo, že žalobkyně nemůže prokázat své vyjednávání

se [právnická osoba] s.r.o. ani obsah smlouvy, která údajně měla být následně uzavřena. Poukázal na ustanovení § 17b zák. č. 458/2000 Sb., z něhož vyplývá, že žalobkyně

by manažerskou smlouvu uzavírala přes výslovný zákonný zákaz, takovéto jednání nemůže požívat právní ochrany. Notářský zápis nijak neosvědčuje pravdivost tvrzení žalobkyně,

že by prohlášení ze dne [datum] učinil [jméno] [příjmení], žalobkyně rovněž neprokázala. Jmenovaný z pozice jednatele nemohl rozhodnout o tom, kdo se stane dalším jednatelem společnosti, o tom rozhodovala pouze valná hromada. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu jsou správné i závěry soudu prvního stupně o neexistující příčinné souvislosti. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

5. Žalobkyně v replice zopakovala, že obsah manažerské smlouvy, která s ní měla být uzavřena,

v řízení prokázala, čestné prohlášení [jméno] [příjmení] prokazuje, že k neuzavření této smlouvy došlo z důvodu trestního stíhání žalobkyně, ustanovení § 17b zák. č. 458/2000 Sb. odpovídá postup při sjednání běžné konkurenční doložky, která sama o sobě není důvodem případné neplatnosti smlouvy, ale stanoví pouze sankci obvykle ve formě finančního postihu.

Při odvolacím jednání žalobkyně zdůraznila, že soud prvního stupně nevyhověl jejím důkazním návrhům ohledně obsahu smlouvy, rozhodnutí označila za předčasné a částečně nepřezkoumatelné.

6. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalobkyně napadené rozhodnutí i řízení předcházející jeho vyhlášení podle § 212 a § 212a o. s. ř. a neshledal odvolání důvodným.

Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro konečné rozhodnutí a i odvolací soud z jeho zjištění vychází.

7. Žalobkyně se domáhá zaplacení uvedené částky jako náhrady škody ve formě ušlého zisku s tím, že vedla jednání o svém angažmá ve [právnická osoba] s.r.o., tato jednání již byla ve fázi, že měla přislíbeno uzavření manažerské smlouvy za konkrétních podmínek, tato smlouva s ní však nebyla uzavřena z důvodu nezákonně vedeného trestního stíhání, v důsledku čehož jí ušel zisk v podobě požitků, které měla na podkladě manažerské smlouvy pobírat. Soud prvního stupně žalobu zamítl ze dvou důvodů, když jednak dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by společnost x [právnická osoba] s žalobkyní manažerskou smlouvou fakticky uzavřela, neprokázala ani konkrétní podmínky, které měla manažerská smlouva obsahovat, a dále konstatoval, že mezi nezákonným trestním stíháním žalobkyně a žalobkyní tvrzenou škodou neexistuje příčinná souvislost, neboť neuzavření manažerské smlouvy bylo samotným rozhodnutím [právnická osoba] s.r.o. nerespektovat presumpci neviny. Tyto závěry soudu prvního stupně jsou v odůvodnění napadeného rozsudku srozumitelně vysvětleny, a nelze tak přisvědčit odvolací námitce žalobkyně vznesené při odvolacím jednání, že napadený rozsudek je částečně nepřezkoumatelný.

8. Soud prvního stupně při jednání konaném dne [datum] vyzval žalobkyni dle § 118a odst. 1,

3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů k tomu, jaká konkrétní smlouva mezi žalobkyní

a [právnická osoba] měla být uzavřena a s jakým obsahem, na tuto výzvu žalobkyně reagovala podáním ze dne [datum], kde doplnila tvrzení k obsahu smlouvy a označila důkazy, při jednání konaném dne [datum] soud prvního stupně provedl důkaz výslechem žalobkyně a listinnými důkazy, další poučení žalobkyni podle § 118a o. s. ř. již neposkytl a následně rozhodl napadeným

rozsudkem. Měl-li soud prvního stupně za to, že ani po doplněném dokazování žalobkyně neprokázala své tvrzení, že by [právnická osoba] fakticky uzavřela s žalobkyní manažerskou smlouvu určitého obsahu, měl přistoupit k opětovnému poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., bez takového dalšího poučení není možné založit rozhodnutí o zamítnutí žaloby na neunesení důkazního břemene. Soud prvního stupně však žalobu zamítl ze dvou důvodů, z nichž druhým je závěr

o nedostatku příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody na straně žalobkyně, tento závěr odvolací soud shledává správným, a za tohoto stavu je nadbytečné vedení dalšího dokazování k otázce, zda a s jakým konkrétním obsahem by mezi žalobkyní

a [právnická osoba] eventuálně byla manažerská smlouva uzavřena, neboť ať již by byl obsah takovéto smlouvy jakýkoli, nebyly by splněny všechny předpoklady pro odpovědnost státu.

9. Není sporu o tom, že za stavu, kdy žalobkyně byla trestně stíhána a její stíhání neskončilo vydáním konečného odsuzujícího rozhodnutí, žalobkyně byla naopak obžaloby zproštěna, došlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zák. č. 82/98 Sb., za nezákonné rozhodnutí je třeba považovat usnesení o zahájení trestního stíhání. Pro odpovědnost státu podle zákona č. 82/98 Sb. je však třeba kumulativní splnění tří podmínek – existence nezákonného rozhodnutí (eventuálně nesprávného úředního postupu), vznik škody a příčinná souvislost mezi prvními dvěma podmínkami. K otázce příčinné souvislosti soud prvního stupně správně konstatoval, že žalobkyně nebyla pravomocně odsouzena za spáchání trestného činu, který jí byl kladen za vinu, a příčinou, pro kterou tvrzená manažerská smlouva nebyla uzavřena, bylo pouze samotné rozhodnutí [právnická osoba] s.r.o. nerespektovat presumpci neviny. V této souvislosti soud prvního stupně správně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.

30 Cdo 4879/2015, dle něhož nelze dovodit přímou odpovědnost státu za jednání svobodně uvažujících osob, které věděly či měly vědět, že ze samotného zahájení trestního stíhání nelze dovozovat, že se osoba stíhaná dopustila trestného činu či jiného závadného jednání, ale přesto

se řídily předsudkem, jež hovoří protichůdně, opačný přístup by takové jednání motivované předsudkem legitimizoval, ke konkrétním újmám a škodám, které obviněný, proti němuž vedené trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, utrpěl v důsledku trestním řízením poškozené pověsti, se přihlédne při stanovení kompenzace újmy nemajetkové (ta však předmětem tohoto řízení není – poznámka odvolacího soudu). Rozhodnutí neuzavřít se žalobkyní tvrzenou manažerskou smlouvu bylo svobodným rozhodnutím soukromého subjektu – [právnická osoba] s.r.o. neuzavřít manažerskou smlouvu s osobou, která je trestně stíhána, tímto postupem uvedené společnosti nebyla ctěna zásada presumpce neviny, v čemž nelze shledat odpovědnost státu, při akceptaci takového přístupu by stát fakticky rezignoval na ctění zásady presumpce neviny a posvěcoval činnost subjektů, které tuto zásadu nectí a pouze z důvodu vedení trestního stíhání proti určité osobě v rozporu s touto zásadou přijímají proti ní sankční opatření. Poukazuje-li žalobkyně na skutečnost, že v reálném světě zásada presumpce neviny ctěna není, pak ani tato skutečnost nemůže jít k tíži státu a zakládat jeho odpovědnost

za svobodné rozhodnutí soukromého subjektu. Poukaz žalobkyně na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2250/11 není přiléhavý, neboť v daném případě šlo o situaci, kdy stíhaná osoba byla vzata do vazby, což není případ žalobkyně, v takovém případě se odpovědnost

za škodu na straně státu odvíjí od nezákonného výkonu vazby a nikoli od rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. Na případ žalobkyně nelze vztáhnout ani závěry vyslovené v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 417/21, neboť pozici manažera soukromé společnosti nelze porovnávat s aktivním politikem kandidujícím v parlamentních volbách, Ústavní soud v daném rozhodnutí výslovně poukázal na to, že se jednalo o významného politika působícího dlouhá léta ve významných funkcích, kterému byl znemožněn návrat do politického života v důsledku trestního stíhání, zdůraznil zároveň volnou soutěž politických stran jako základ demokratického právního státu, přičemž neodůvodněný zásah státu v podobě nedůvodného trestního stíhání

je potenciálním rizikem pro samotnou demokracii. Tyto závěry však na manažera obchodní

společnosti vztáhnout nelze, neboť jde pouze o soukromou aktivitu bez jakéhokoliv dopadu

do fungování demokratického právního státu, závěry uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu proto nelze rozšiřovat do soukromé sféry, při akceptaci tohoto přístupu by stát fakticky rezignoval na ctění zásady presumpce neviny (viz výše). Lze tedy uzavřít, že i v případě prokázání konkrétních podmínek manažerské smlouvy, která měla být mezi žalobkyní a [právnická osoba] uzavřena a kterou [právnická osoba] neuzavřela pouze z toho důvodu, že proti žalobkyni

bylo zahájeno trestní stíhání, by nebyla dána odpovědnost státu za škodu v podobě žalobkyní tvrzeného ušlého zisku, neboť příčinou neuzavření manažerské smlouvy bylo svobodné rozhodnutí soukromého subjektu takovou smlouvu s trestně stíhanou osobou neuzavřít, důsledky takového rozhodnutí nelze přičítat k tíži státu, a proto mezi nezákonným rozhodnutím - usnesením o zahájení trestního stíhání a žalobkyní tvrzenou škodou v podobě ušlého zisku neexistuje příčinná souvislost, a není tak dán jeden z předpokladů pro odpovědnost státu podle zákona č. 82/98 Sb.

10. Z výše uvedených důvodů soud prvního stupně rozhodl správně, pokud žalobu zamítl, a proto odvolací soud potvrdil napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný včetně výsledku sporu odpovídajícího akcesorického výroku o nákladech řízení.

11. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná měla i v odvolacím řízení plný úspěch. V odvolacím řízení žalované vznikly náklady v podobě paušální náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka za 3 úkony (vyjádření k odvolání, příprava účasti na odvolacím jednání a účast na odvolacím jednání) po [částka], celkem tedy [částka], ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou

č. 254/2015 Sb.