o 95 344 Kč s příslušenstvím

1. Výše uvedeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 74 944,80 Kč se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení (výrok I.); co do částky 20 399,20 Kč se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 21 309,38 Kč (výrok III.).

2. Soud prvního stupně (dále též „soud“) takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala částky 95 344 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., který měl spočívat v nepřiměřené délce správního řízení a navazujícího soudního řízení.

3. Soud vyšel ze skutečnosti, že nárok byl u žalované předběžně uplatněn dne 24. 4. 2024; žalovaná dopisem ze dne 22. 10. 2024 konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu s ohledem na jeho nepřiměřenou délku, za což se žalobkyni omluvila; finanční zadostiučinění žalovaná žalobkyni neposkytla.

4. Ohledně posuzovaného řízení soud prvního stupně zjistil, že dne 24. 7. 2018 bylo zahájeno řízení o přestupku podle § 87 odst. 3 písm. d) zákona č. 114/1992 Sb. (dále též „zákon o ochraně přírody“), kterého se měla žalobkyně dopustit tím, že bez příslušného rozhodnutí o povolení kácení dřevin mimo les nechala pokácet 27 ks dřevin svým obvodem převyšujícím obvod kmene 80 cm ve výčetní výšce 130 cm, čímž měla porušit § 8 zákona o ochraně přírody. Za přestupek hrozila žalobkyni pokuta až 100 000 Kč dle § 87 odst. 4 písm. c) zákona o ochraně přírody. Dne 13. 8. 2018 se žalobkyně vyjádřila a dne 17. 8. 2018 vydal správní orgán usnesení, jímž stanovil žalobkyni lhůtu 15 dnů k vyjádření se k podkladům před vydáním rozhodnutí. Dne 9. 10. 2018 správní orgán prvního stupně vydal rozhodnutí, jímž shledal žalobkyni vinnou z výše uvedeného přestupku a uložil jí pokutu ve výši 20 000 Kč. Proti rozhodnutí se žalobkyně odvolala dne 9. 11. 2018. Žalovaná rozhodnutím ze dne 18. 7. 2019, č. j. [číslo], změnila rozhodnutí prvního stupně tak, že upřesnila počet pokácených dřevin, a z toho důvodu snížila uloženou pokutu na 18 000 Kč, ve zbytku rozhodnutí prvního stupně potvrdila. Dne 23. 9. 2019 žalobkyně napadla rozhodnutí žalované správní žalobou podanou ke Krajskému soudu v [adresa]. Dne 16. 1. 2020 se v řízení vyjádřila žalovaná a současně vznesla námitku místní nepříslušnosti. Usnesením ze dne 6. 2. 2020 byla věc postoupena Městskému soudu v [adresa] jako soudu místně příslušnému. Dne 14. 4. 2020 žalobkyně k výzvě soudu sdělila, že nesouhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Dne 8. 9. 2022 vydal Městský soud v [adresa] rozsudek, jímž žalobu zamítl. Proti rozsudku podala žalobkyně dne 26. 9. 2022 kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 10. 2023 zrušil rozsudek Městského soudu v [adresa] pro nepřezkoumatelnost ve smyslu § 110 odst. 4 soudního řádu správního. Městský soud v [adresa] (dále též „správní soud“) následně vydal dne 14. 12. 2023 rozsudek, jímž zrušil napadené správní rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s., neboť správní orgány neprokázaly, že se vytýkaného jednání dopustila žalobkyně, resp. se touto skutečností dostatečně nezabývaly. Dne 9. 2. 2024 bylo žalovanou (dále též „správní orgán druhého stupně“) zrušeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Dne 4. 4. 2024 vydal správní orgán prvního stupně usnesení, jímž rozhodl o zastavení řízení, neboť spáchání skutku, o němž se vede řízení, nebylo obviněné prokázáno; usnesení nabylo právní moci dne 27. 4. 2024.

5. Po právní stránce soud posoudil soud věc dle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. (dále též „OdpŠk“); soud odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“), stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále též „Stanovisko Nejvyššího soudu“ nebo „Stanovisko“), a judikaturu Nejvyššího soudu a dospěl k následujícím závěrům. V rámci správního řízení byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 18 000 Kč za spáchání přestupku podle § 87 odst. 3 písm. d) zákona o ochraně přírody. Byť se řízení vedlo pro uložení sankce za nikoliv trestný čin, měl soud za nepochybné, že sankce za přestupek měla trestněprávní povahu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť jejím smyslem bylo odradit pachatele od opakování zakázaného jednání a současně horní hranici sankce ve výši 100 000 Kč nelze považovat za zanedbatelnou. Po pravomocném ukončení správního řízení následoval soudní přezkum správního rozhodnutí, přičemž platí, že podmínkou pro přístup ke správnímu soudu bylo absolvování správního řízení; řízení jako celek tedy spadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který, mimo jiné, garantuje právo na jeho přiměřenou délku. Řízení trvalo celkem 5 let, 9 měsíců a 3 dny, bylo tak zatíženo nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Výjimečné okolnosti, pro něž by dostatečnou formou zadostiučinění bylo toliko konstatování porušení práva, resp. omluva, soud neshledal, když se zejména neztotožnil s tvrzením žalované, že význam řízení byl pro žalobkyni nepatrný.

6. Při stanovení výše finančního zadostiučinění soud vyšel z kritérií stanovených v § 31a odst. 3 OdpŠk a ze stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010. Ohledně délky řízení soud konstatoval, že posuzované řízení bylo zahájeno 24. 7. 2018, kdy bylo žalobkyni oznámeno zahájení řízení o přestupku, a trvalo do 27. 4. 2024, kdy bylo řízení pravomocně zastaveno. Z hlediska procesní a hmotněprávní složitosti soud nepovažoval řízení za složité, neboť správní orgány svá skutková zjištění opřely o výsledky předcházející kontroly, která se však do samotné délky řízení nezapočítává. Základní částku odškodnění soud nesnížil ani z důvodu instanční složitosti, když poukázal na zrušení prvního rozhodnutí správního soudu Nejvyšším správním soudem pro nepřezkoumatelnost, jakož i na to, že žalobkyně po právu uplatňovala opravné prostředky a tato skutečnost jí nemůže být kladena k tíži. Ohledně jednání poškozeného soud shledal, že žalobkyně svým jednáním k délce řízení nijak nepřispěla. K postupu orgánů veřejné moci během řízení uvedl, že řízení bylo prodlouženo průtahem před Městským soudem v [adresa], neboť tato fáze řízení trvala od podání správní žaloby v září 2019 do vydání rozhodnutí v září 2022; dále vzal v úvahu, že rozsudek městského soudu byl zrušen z důvodu nepřezkoumatelnosti, a shledal, že tyto skutečnosti opodstatňují navýšení základní částky o 10 %, když vzal současně v potaz, že průtah před městským soudem byl hlavním důvodem, který vedl k závěru o nepřiměřené délce odškodňovaného řízení. Ohledně kritéria významu předmětu pro poškozeného soud uvedl, že předmětem odškodňovaného řízení byla otázka, zda se žalobkyně dopustila přestupku, za nějž jí mohla být uložena pokuta až do výše 100 000 Kč. Žalobkyně tedy musela být v nejistotě zejména před vydáním správního rozhodnutí prvního stupně. Toto rozhodnutí však bylo vydáno již tři měsíce po zahájení přestupkového řízení a žalobkyni byla uložena pokuta ve výši 20 000 Kč, tedy při dolní hranici zákonné sazby. S ohledem na zákaz reformace in peius současně nehrozilo navýšení uložené sankce (pokuta byla naopak snížena na 18 000 Kč) a v řízení před správními soudy mohlo být rozhodnutí buď potvrzeno, tedy stav žalobkyně by se nezměnil, nebo zrušeno, což by představovalo postup ve prospěch žalobkyně; s ohledem na výše uvedené soud snížil základní částku odškodnění o 5 %.

7. Základní částku odškodnění soud stanovil ve výši 15 000 Kč za rok, za první dva roky ve výši poloviční, s tím, že celkem činí základní náhrada 71 376 Kč (za první dva roky 15 000 Kč, za další tři roky 45 000 Kč, za devět měsíců 11 250 Kč, za tři dny 126 Kč). Tuto částku zvýšil o 10 % (7 137,60 Kč) z důvodu postupu orgánů veřejné moci, a snížil o 5 % (3 568,80 Kč) z důvodu významu předmětu řízení pro žalobkyni a uzavřel, že žalobkyně má nárok na odškodnění ve výši 74 944,80 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně doručila výzvu ve smyslu § 14 OdpŠk žalované dne 24. 4. 2024, měla žalovaná lhůtu k plnění až do 24. 10. 2024 a dnem 25. 10. 2024 se ocitla v prodlení, přiznal soud žalobkyni úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

8. Žalobkyně ve včasném odvolání (do výroku II.), s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, namítala, že významné průtahy nelze konzumovat závěrem o deklaraci nesprávného úředního postupu, ale jej nutno v jejich důsledku valorizovat základní částku náhrady; zvýšení základní částky odškodnění za postup orgánu veřejné moci by proto mělo být vyšší než 10 %. Proto navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 399,20 Kč se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení.

9. Žalovaná ve včasném odvolání (do výroku I. a III.) namítala, že význam řízení pro žalobkyni byl nepatrný a že celkovou délku řízení – s ohledem na právní, skutkovou a procesní složitost řízení a počet instancí (když v řízení rozhodovala [právnická osoba], [orgán], městský soud, MÚ [adresa] a Nejvyšší správní soud) – není možné považovat za excesivní. Dále namítala, že přiznané odškodnění nesmí být zjevně nepřiměřené rozsahu hrozící újmy; pokud byla původní pokuta 18 000 Kč, nelze považovat za přiměřené, aby odškodnění za délku řízení více než čtyřnásobně přesáhlo její výši. Proto žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, event. tak, že přizná zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, případně tak, že sníží finanční zadostiučinění tak, aby výrazně nepřesahovalo výši uložené pokuty.

10. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2017, č. j. 6 Afs 169/2016-42, s tím, že žalobkyni po celou dobu reálně hrozilo, že skutek bude redefinován a dřívější výše správního trestu nebude limitem pro eventuální nové posouzení; žalobkyně tedy v žádném případě nebyla v situaci, že by měla jistotu, že sankce 20 000 Kč, resp. 18 000 Kč, by byla finální a maximální možnou sankcí.

11. Při jednání odvolacího soudu odkázali právní zástupce žalobkyně a žalovaná na svá písemná podání, jejichž obsah stručně reprodukovali. Žalovaná, v reakci na vyjádření žalobkyně k odvolání žalované, připustila, že zákaz reformace in peius neplatí v přestupkovém řízení absolutně, setrvala však na stanovisku, že v nyní posuzované věci žalobkyni vyšší (než na počátku řízení uložená) sankce nehrozila. Právní zástupce žalobkyně k tomu podotkl, že zákaz reformace in peius by se neuplatnil při jiné kvalifikaci skutku, přičemž toto riziko, a tedy i riziko vyšší sankce, po celou dobu řízení existovalo.

12. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

13. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav, z něhož odvolací soud vychází, v rozsahu dostačujícím pro rozhodnutí ve věci, přičemž řádně vyložil, z jakých zjištění vycházel a jaké závěry z nich učinil; odvolací soud proto v zájmu stručnosti na skutkové závěry soudu prvního stupně odkazuje. Převážně správnými shledal odvolací soud též právní závěry soudu prvního stupně, včetně závěru, že v poměrech této věci je třeba poskytnout zadostiučinění finanční; proto lze (s dále uvedenými výjimkami) též v tomto směru na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat a, s přihlédnutím k odvolacím námitkám účastníků řízení, dodat následující.

14. Soud prvního stupně správně vyšel z toho, že správní řízení a navazující soudní řízení jako celek spadá do působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a správně uzavřel, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená a že v poměrech této věci nepostačuje zadostiučinění morální. Při posouzení způsobu odškodnění nemajetkové újmy (která se předpokládá), jež žalobkyni vznikla nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, je třeba vycházet zejména z ustanovení § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk. Soud prvního stupně správně shledal, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 24. 7. 2018 a skončeno bylo právní mocí usnesení Městského úřadu v [adresa] ze dne 4. 4. 2024, které nabylo právní moci dne 27. 4. 2024; posuzované řízení (které bylo zahájeno před správním orgánem, jehož součástí bylo řízení před správními soudy a které skončilo rozhodnutím správního orgánu) tedy trvalo, jak správně uvedl soud prvního stupně, 5 let, 9 měsíců a 3 dny. Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, shledal, že přiměřená délka řízení byla překročena, nikoliv však extrémně – proto bylo na místě (jak soud prvního stupně učinil) stanovit základní výši odškodnění na dolní hranici rozpětí vyplývajícího ze Stanoviska; Nejvyšší soud vymezil toto rozpětí od 15 000 Kč do 20 000 Kč s tím, že na částku 15 000 Kč by mělo být nahlíženo jako na částku základní, zatímco částka vyšší, blížící se 20 000 Kč, by měla být odůvodněna extrémní délkou řízení, či jinými závažnými okolnostmi.

15. Ohledně posouzení jednotlivých kritérií individualizace vzniklé nemajetkové újmy, upravených v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, tj. složitosti věci [§ 31a odst. 3 písm. b)], jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení [§ 31a odst. 3 písm. c)], postupu orgánů veřejné moci během řízení [§ 31a odst. 3 písm. d)] a významu předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e)] se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně ztotožnil v rozsahu dále uvedeném.

16. V rámci kritéria složitosti věci [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] rozlišuje judikatura mezi složitostí skutkovou, hmotně-právní, procesně-právní a instanční. Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, shledal, že jak skutková, tak hmotně-právní a procesně-právní složitost posuzovaného řízení, byly standardní; tyto složky kritéria složitosti věci tedy žádnou korekci základní částky odškodnění neopodstatňují.

17. Odvolací soud však, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že zohlednit je třeba instanční složitost posuzovaného řízení. Soud prvního stupně základní částku odškodnění dle kritéria instanční složitosti nekorigoval s poukazem na skutečnost, že první rozhodnutí správního soudu bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno pro nepřezkoumatelnost (potud byl jeho postup správný), jakož i s poukazem na to, že žalobkyně opodstatněně uplatňovala opravné prostředky, což jí nelze přičítat k tíži. Posledně uvedený závěr však není přiléhavý, neboť uplatňování kritéria instanční složitosti nelze považovat za postih poškozeného za to, že uplatňoval opravné prostředky. Kritérium instanční složitosti toliko zohledňuje skutečnost, že rozhoduje-li se v řízení ve více instancích, dochází nezbytně k prodloužení řízení, neboť rozhodnutí v každém stupni si vždy určitý čas vyžádá – vyšší instanční složitost je tudíž zásadně důvodem pro snížení základní částky odškodnění. Odvolací soud sice též vzal v úvahu, že první rozhodnutí správního soudu bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno pro nepřezkoumatelnost, avšak již to, že v posuzovaném řízení dvakrát rozhodoval správní orgán prvního stupně, dvakrát správní orgán druhého stupně a jedenkrát správní soud (odhlédnuto od prvního rozhodnutí správního soudu, které bylo Nejvyšším správním soudem pro nepřezkoumatelnost zrušeno) opoddstatňuje závěr, že instanční složitost posuzovaného řízení byla zvýšená; v poměrech této věci je proto na místě modifikovat základní částku odškodnění snížením o 5 %. Na místě je dodat, že pokud by rozhodnutí správního soudu v instančním přezkumu neobstálo z jiného důvodu než ve věci nyní posuzované, přičemž by se nejednalo o případ tzv. kvalifikované kasace, bylo by třeba zohlednit i řízení před Nejvyšším správním soudem; za takové situace by však modifikace základní částky odškodnění dle kritéria instanční složitosti musela být podstatně vyšší.

18. Ohledně kritéria dalšího, podílu poškozené (žalobkyně) na délce řízení [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], odvolací soud, shodně jako soud prvního stupně, shledal, že poškozená se na délce řízení nikterak nepodílela; modifikace základní částky odškodnění dle tohoto kritéria tedy v této věci v úvahu nepřichází.

19. Ve vztahu k postupu orgánů veřejné moci během řízení [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] soud prvního stupně uvedl, že řízení bylo podstatně prodlouženo průtahem před správním soudem (v období od září 2019 do září 2022); vzal v úvahu, že (první) rozsudek správního soudu byl zrušen z důvodu nepřezkoumatelnosti, a shledal, že tyto skutečnosti opodstatňují navýšení základní částky o 10 %, když vzal současně v potaz, že průtah před správním soudem byl hlavním důvodem, který vedl k závěru o nepřiměřené délce odškodňovaného řízení. Domáhá-li se žalobkyně navýšení základní částky odškodnění s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozsudek ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, je třeba uvést, že v tam posuzované věci neshledal odvolací soud důvodným navýšení základní částky pro jednotlivé průtahy, jimiž zatížily posuzované řízení soudy, s tím, že pokud by nebylo těchto průtahů, celkem trvajících cca 4 roky, pak by posuzované řízení s ohledem na jeho předmět a jeho zbývající průběh hodnotil jako přiměřeně dlouhé. V této věci je situace odlišná v tom, že v posuzovaném řízení došlo toliko k jedinému (shora uvedenému) průtahu v řízení (před správním soudem), přičemž právě jen v důsledku tohoto průtahu bylo řízení nepřiměřeně dlouhé. Odvolací soud proto, ve shodě se soudem prvního stupně, shledal, že poměrům této věci (které soud prvního stupně posoudil správně) odpovídá zvýšení základní částky odškodnění pro postup orgánu veřejné moci o 10 %.

20. Ohledně významu předmětu řízení pro žalobkyni [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] vyšel soud prvního stupně správně ze skutečnosti, že namítané řízení nebylo řízením s (ustálenou judikaturou dovozeným) typově zvýšeným významem. Dále vzal soud prvního stupně v potaz, že žalobkyni byla prvním rozhodnutím správního orgánu uložena pokuta ve výši 20 000 Kč, která byla prvním rozhodnutím odvolacího správního orgánu snížena na 18 000 Kč, k čemuž uvedl, že ohledem na zákaz reformace in peius nehrozilo navýšení uložené sankce; na základě této úvahy shledal soud prvního stupně význam řízení pro žalobkyni sníženým; proto přistoupil k modifikaci základní částky odškodnění jejím snížením o 5 %.

21. S posledně uvedeným závěrem soudu prvního stupně (o sníženém významu řízení) se odvolací soud neztotožnil; současně nepřisvědčil námitce žalované, která (ve shodě se soudem prvního stupně) namítala, že žalobkyni po prvním správním rozhodnutí, kterým jí byla uložena pokuta 20 000 Kč, v důsledku zákazu reformace in peius již nehrozila vyšší sankce. Při jednání odvolacího soudu sice žalovaná připustila, že zákaz reformace in peius neplatí v přestupkovém řízení absolutně, setrvala však na stanovisku, že v nyní posuzované věci žalobkyni vyšší (než na počátku řízení uložená) sankce nehrozila. Tento náhled odvolací soud nesdílí – z judikatury Nejvyššího správního soudu (na kterou příhodně poukázala žalobkyně) totiž plyne, že zákaz změny v neprospěch obviněného z přestupku nebrání správnímu orgánu prvního stupně uložit přísnější sankci, pokud bylo jeho původní rozhodnutí jako celek zrušeno a správní orgán prvního stupně v novém řízení posoudil otázku viny i trestu znovu v plném rozsahu (srov. rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 1. 3. 2017, č. j. 6 Afs 169/2016-42, zveřejněný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 5/2017). Vzhledem k právě uvedenému, se zřetelem k tomu, že v posuzovaném řízení ke zrušení prvoinstančního správního rozhodnutí došlo (druhým rozhodnutím správního orgánu druhého stupně), je zřejmé, že žalobkyni po celou dobu řízení hrozilo uložení podstatně vyšší sankce (až 100 000 Kč), než která jí byla uložena prvním rozhodnutím správního orgánu prvního stupně (20 000 Kč), resp. prvním rozhodnutím správního orgánu druhého stupně (jímž byla pokuta snížena na 18 000 Kč). S ohledem na shora uvedené je třeba posoudit význam řízení pro žalobkyni nikoliv jako nepatrný (za jaký jej pokládala žalovaná) či snížený (jak jej posoudil soud prvního stupně), nýbrž jako standardní – modifikace základní částky odškodnění dle kritéria významu řízení pro poškozeného (žalobkyni) tudíž v poměrech této věci není na místě.

22. Lze tedy shrnout, že odvolací soud shledal důvody pro modifikaci základní částky odškodnění, kterou soud prvního stupně správně stanovil ve výši 71 376 Kč [(2 x 7 500) + (3 x 15 000) + (9 x 1 250 + (3 x 42)], snížením o 5 % (pro instanční složitost) a zvýšením o 10 % (pro postup orgánu veřejné moci); ve výsledku tak odvolací soud dospěl ke stejné částce odškodnění, jako soud prvního stupně, tj. k částce 74 944,80 Kč, která představuje základní částku odškodnění zvýšenou o 5 %.

23. Ze shora uvedeného je patrné, jak odvolací soud posoudil námitky účastníků řízení. Na místě je dodat, že hrozila-li žalobkyni v posuzovaném řízení sankce ve výši až 100 000 Kč (blíže viz 21. odstavec) a byla-li jí přiznána částka 74 944,80 Kč, není případná námitka žalované, že přiznané odškodnění by nemělo být vyšší než újma, která žalobkyni hrozila.

24. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, včetně nákladového výroku, jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

25. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 ve spojení s § 211 o. s. ř., když úspěšný nebyl se svým odvoláním žádný z účastníků řízení.