pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 9C 225/2021-72,

1. Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že žalobci jsou vlastníky pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] - obec Praha, a to žalobkyně a) v rozsahu ideální poloviny a žalobci b) a c) každý v rozsahu ideální čtvrtiny, a uložil žalobcům povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši [částka].

2. Vycházel ze zjištění, že žalovaná je zapsána jako výlučný vlastník předmětných pozemků v katastru nemovitostí, žalobci jsou zapsáni jako spoluvlastníci přilehlých pozemků parc. [číslo]. Žalobkyně a) spolu s manželem kupní smlouvou ze dne [datum] nabyli pozemky PK 18 o výměře 187 m² a PK 9 o výměře 511 m² v k. ú. [část obce], žalobci b) a c) se stali spoluvlastníky těchto pozemků každý z jedné čtvrtiny na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Pozemky PK 18 a PK 9 byly při technickohospodářském mapování vyšetřeny místním šetřením a nově zaměřeny dle užívacích vztahů jako pozemky [číslo] o výměře 288 m², [číslo] o výměře 41 m² a [číslo] o výměře 699 m² ke dni [datum], žalobkyně a) v rámci místního šetření podepsala soupis pozemků s výměrami, které s manželem vlastnila, jde o pozemek [číslo] o výměře 511 m² (původně PK 18) a pozemek [číslo] o výměře 187 m² (původně PK 9). Tento soupis byl podkladem pro hospodářsko-technické mapování platné od [datum]. V roce 2003 došlo k vytyčení hranic pozemků, na základě geometrického plánu byl dosavadní pozemek parc. [číslo] o výměře 699 m² v souvislosti s obnovou k pozemku parc. [číslo] rozdělen na pozemek parc. [číslo] o výměře 453 m², [číslo] o výměře 204 m² a [číslo] o výměře 42 m². Ze snímku mapy s identifikací parcel PK s datem [datum], který byl součástí kupní smlouvy předkládané na katastr nemovitostí, je seznatelné, že potok Botič (původní parcela PK [číslo]) v té době měl koryto v mezích pozemků parc. [číslo] následně došlo ke změně koryta za pozemek parc. [číslo] ke změně toku potoka došlo až poté, co žalobkyně a) s manželem předmětné pozemky koupili. Po právní stránce soud prvního stupně konstatoval, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, uvedl, že sporné pozemky nemohly přirůst k pozemkům ve vlastnictví žalobců, a dále poukázal na ustanovení § 130 a § 134 obč. zák. s tím, že vlastnické právo vydržením může nabýt pouze držitel, který je držitelem oprávněným, tedy je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří. [jméno] skutečnost, že sporné pozemky jsou připloceny k pozemkům ve vlastnictví žalobců, nemůže být přesvědčivým důvodem domnívat se, že žalobci vlastní i sporné pozemky, a to i s ohledem na skutečnost, že nedisponovali alespoň putativním nabývacím titulem k těmto pozemkům, ke změně toku potoka přitom došlo až poté, co žalobkyně a) s manželem koupili pozemky PK 18 a PK 9. Žalobci nemohli být v dobré víře ani od roku 1984, kdy sporné pozemky byly na základě technickohospodářského mapování nově zaměřeny na základě užívacích vztahů a v katastru nemovitostí vedeny jako vlastnictví žalobkyně a), neboť před tímto mapováním si žalobkyně a) byla vědoma skutečné výměry pozemků a rozhodnutí Katastrálního úřadu nelze považovat za nabývací titul. Dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 tedy žalobci vlastnictví ke sporným pozemkům vydržet nemohli. Obdobně byl upraven institut vydržení i v novém občanském zákoníku s účinností od [datum], i zde bylo prokázáno, že právní titul držby žalobců neexistoval, naopak žalobcům muselo být známo, že právní titul neexistuje a že drží pozemky, ačkoliv nejsou jejich vlastníky, žalobci tedy nebyli poctivými držiteli, a nemohli tak vydržet pozemek podle § [číslo] ani § 1095 o. z. I v případě, že by žalobci b) a c) neznali všechny okolnosti nabytí pozemků žalobkyní a) a jejím zesnulým manželem, sporné pozemky vydržením nabýt nemohli, neboť dědictví nabyli až [datum] a dvacetiletá ani desetiletá vydržecí doba dosud neuplynula. Veden těmito závěry soud prvního stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

3. Rozsudek napadli odvoláním žalobci. Vytýkali soudu prvního stupně, že nesprávně vyhodnotil otázku jejich dobré víry, zdůraznili, že na věc je nutno nahlížet kontextem doby, tehdejší vlastnictví bylo svým způsobem setřeno a postaveno na roveň užívání. Proces technickohospodářského mapování závazně určoval hranice pozemků, v tomto kontextu je nutno vykládat změny provedené v případných hranicích jako autoritativní určení hranic, které v sobě nese udělení příslušných práv v příslušném rozsahu. Pokud bylo technickohospodářské mapování podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí, je namístě uzavřít, že tento proces byl způsobilý změnit hranice pozemků a implicitně tím upravit rozsah vlastnického práva, nebo alespoň přinejmenším založit dobrou víru žalobců, že se stali vlastníky předmětné části pozemků. Závěrem navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl.

4. Žalovaná se k odvolání písemně nevyjádřila, při jednání odvolacího soud poukázala na související spor mezi účastníky vedený u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 10C 72/2018 a pravomocné rozhodnutí v této věci stojící na závěru, že žalobci vlastníky předmětných pozemků nejsou. Závěrem navrhla potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] coby paušalizované náhrady za účast při odvolacím jednání.

5. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalobců napadený rozsudek i řízení předcházející jeho vyhlášení podle § 212 a § 212a o. s. ř. a neshledal odvolání důvodným. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro konečné rozhodnutí a nepochybil ani při jejím právním posouzení. Na několika místech odůvodnění napadeného rozsudku sice je nesprávně místo„ žalobkyně a)“ uvedeno„ žalovaná“ (zjevně v důsledku„ přetahování“ určitých pasáží z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10C 72/2018-206), tato drobná nepřesnost však nemá vliv na srozumitelnost skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje.

6. Ve shora zmíněném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10C 72/2018-206, byla jako předběžná otázka řešena otázka vlastnictví sporných pozemků se závěrem, že žalobkyně a) vlastnicí těchto pozemků není, toto rozhodnutí však netvoří překážku rei iudicatae pro rozhodnutí v této věci, neboť v této věci se jedná o určení vlastnictví nemovitostí podléhajících zápisu do katastru nemovitostí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31Cdo 2740/2012), navíc v uvedeném řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 nebyli jeho účastníky současní žalobci b) a c).

7. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně a) se svým manželem se na základě kupní smlouvy ze dne [datum] stali vlastníky pozemků v k. ú. [část obce] s tehdejším označením PK 18 o výměře 187 m² a PK 9 o výměře 511 m², po úmrtí manžela žalobkyně a) se spoluvlastníky těchto pozemků z titulu dědění stali v roce [rok] žalobci b) a c). Tyto pozemky byly při technickohospodářském mapování po místním šetření nově zaměřeny dle užívacích vztahů jako parc. [číslo] o výměře 288 m² + 41 m² a 699 m² ke dni [datum], toto nové zaměření podle užívacích vztahů odpovídá tomu, že po uzavření kupní smlouvy ze dne [datum] došlo ke změněně toku potoka Botič severním směrem, což je patrné z náčrtu o místním šetření z června 1981, ze snímku pozemkové mapy s identifikací parcel s datem [datum] je zřejmé, že potok Botič v té době měl koryto v mezích sporných pozemků, které jsou předmětem tohoto řízení (po novém vytyčení hranic v roce [rok] pozemky parc. [číslo] parc. [číslo]). Ke změně toku potoka Botič došlo tedy za účinnosti„ starého“ občanského zákoníku (zákon č. 40/64 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013), a soud prvního stupně správně konstatoval, že v době účinnosti tohoto zákona neexistovala žádná zákonná opora pro změnu vlastníka pozemku v důsledku toho, že došlo ke změně průtoku potoka Botič krajinou. Pouze v důsledku změny toku potoka Botič se tedy žalobkyně a) (tehdy se svým manželem) bez dalšího nemohla stát vlastnicí pozemků PK 18 a PK 9 nad rámec výměry, která byla předmětem kupní smlouvy ze dne [datum] (celkem 698 m²), a to bez ohledu na to, že v důsledku technickohospodářského mapování v roce 1984 následně bylo do katastru nemovitostí vlastnictví zapsáno k výměře [číslo] m² (pozemek parc. [číslo] o výměře 288 m², pozemek parc. [číslo] o výměře 41 m² a pozemek parc. [číslo] o výměře 699 m²).

8. Žalobkyně a) se svým manželem se nemohli stát vlastníky sporných pozemků ani v důsledku vydržení. Soud prvního stupně správně konstatoval, že v době účinnosti zákona č. 40/64 Sb. (ale i následně v době účinnosti„ nového“ občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.) je předpokladem vydržení vlastnického práva skutečnost, že držitel je v dobré víře. Při posuzování otázky dobré víry je přitom třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat, nemohl mít pochybnosti o tom, že mu věc patří (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22Cdo 1843/2000). Soud prvního stupně správně konstatoval, že žalobkyně a její manžel nedisponovali alespoň putativním nabývacím titulem k jakémukoliv pozemku nad rámec pozemků, které byly předmětem kupní smlouvy ze dne [datum], za nabývací titul nelze považovat ani nové vytyčení hranic v rámci obnovy katastrálního operátu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22Cdo 1840/2003), a tedy ani sama skutečnost, že v důsledku technickohospodářského mapování došlo k zápisu změny výměry pozemků ve vlastnictví žalobkyně a) a jejího manžela do katastru nemovitostí, nemohla znamenat dobrou víru ohledně držby části pozemků, které nebyly předmětem kupní smlouvy ve dne [datum]. Žalobkyně a) i její manžel od počátku věděli, jaké pozemky byly předmětem kupní smlouvy, v jaké výměře a v jakých hranicích, a samotná skutečnost, že následně došlo ke změně toku potoka Botič, nemohla založit dobrou víru na straně žalobkyně a) a jejího manžela v tom, že by se stali vlastníky té části sousedních pozemků, přes kterou původně potok Botič protékal. Pro vydržení vlastnického práva k této části pozemků podle § 134 odst. 1 obč. zák. tedy chybí základní předpoklad, a sice dobrá víra na straně žalobkyně a) a jejího manžela, že jim tato část sousedních pozemků patří.

9. Správné jsou i závěry soudu prvního stupně k možnému vydržení vlastnického práva po datu [datum], neboť i zde chybí ze stejných důvodů dobrá víra na straně žalobkyně a) a následně i žalobců b), c), u nichž navíc neuběhla ani desetiletá či dokonce dvacetiletá vydržecí doba. K aplikaci § 1095 o. z. o mimořádném vydržení je navíc třeba dodat, že toto ustanovení míří na situaci, kdy držitel neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá, což však není případ této věci, neboť v průběhu řízení bylo prokázáno (a ze strany žalobců nebyl ani tvrzen opak), že žádný jiný právní důvod, než změna toku potoka Botič, pro držbu sporných pozemků ze strany žalobců nikdy neexistoval.

10. Lze tedy uzavřít, že žalobci se vlastníky sporných pozemků nestali, soud prvního stupně rozhodl správně, pokud žalobu zamítl, a proto odvolací soud potvrdil napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný pouze s formulační úpravou výroku rozsudku tak, aby bylo zřejmé, že byla zamítnuta žaloba žalobců nikoliv v původním nepřesném znění, ale tak, jak byla na výzvu soudu prvního stupně opravena podáním ze dne [datum].

11. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná měla i v odvolacím řízení plný úspěch, náklady odvolacího řízení představuje paušalizovaná náhrada hotových výdajů za 1 úkon (účast při odvolacím jednání) ve výši [částka] podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb.