o zaplacení úroku z částky 286 408,35 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 286 408,35 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 10 292, 12 Kč

1. Výše uvedeným rozsudkem soud prvního stupně (dále též „soud“) rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok ve výši 4, 7 % ročně z částky 286 408,35 Kč od 11. 8. 2023 do 20. 12. 2024, zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 286 408,35 Kč od 13. 2. 2024 do 20. 12. 2024 a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 10 292, 12 Kč (výrok I.); dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 65 913,80 Kč (výrok II.).

2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně původně domáhala na žalovaném (jako spoludlužníkovi) zaplacení částky 286 408,35 Kč s příslušenstvím s tím, že po odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně se stala celá částka poskytnutého úvěru včetně příslušenství splatnou. Po částečném zpětvzetí žaloby (co do částky 287 477,87 Kč, když tato částka byla žalobkyni dne 20. 12. 2024 uhrazena z insolvenčního řízení hlavního dlužníka [jméno FO], vedeného u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]) žalobkyně setrvala na své žalobě co do zbývajících nároků. K předmětu řízení soud uvedl, že usnesením ze dne 5. 2. 2025, č. j. [spisová značka] (na základě částečného zpětvzetí žaloby), řízení co do částky 286 408,35 Kč a co do kapitalizovaného úroku ve výši 1 069,52 Kč zastavil; předmětem řízení zůstaly úroky ve výši 4, 7 % ročně z částky 286 408,35 Kč od 11. 8. 2023 do 20. 12. 2024, zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 286 408,35 Kč od 13. 2. 2024 do 20. 12. 2024 a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 10 292, 12 Kč.

3. Soud provedl dokazování listinnými důkazy, přihlédl ke skutečnostem, které účastníci řízení učinili nespornými, a po skutkové stránce shledal, že žalobkyně uzavřela dne 4. 6. 2018 s [jméno FO] smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření. Na základě dodatku úvěrové smlouvy ze dne 4. 6. 2018, který byl její součástí, přistoupil žalovaný k dluhům plynoucím ze smlouvy o úvěru jako spoludlužník, a zavázal se ke splnění dluhů společně a nerozdílně s hlavní dlužnicí [jméno FO] (bývalou manželkou žalovaného), resp. ke splnění všech povinností vyplývajících z úvěrové smlouvy společně a nerozdílně s hlavní dlužnicí. Úvěr byl hlavní dlužnicí čerpán v celkové výši 340 000 Kč. Dne 11. 7. 2023 došlo ze strany žalobkyně k platnému odstoupení od smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření ze dne 4. 6. 2018 z důvodu zahájení insolvenčního řízení vůči [jméno FO], tedy z důvodu zhoršení finanční situace dlužníka, když úpadek hlavní dlužnice byl zjištěn ke dni 10. 8. 2023, přičemž dlužná částka ke dni úpadku činila 290 891,23 Kč. Po zjištění úpadku hlavní dlužnice byla prostřednictvím šesti plateb žalovaného na pohledávku žalobkyně uhrazena částka ve výši 15 000 Kč, žádné další platby uhrazeny nebyly. V rámci insolvenčního řízení vedeného vůči hlavní dlužnici došlo na pohledávku žalobkyně k úhradě částky 287 477,87 Kč (v důsledku čehož žalobkyně vzala žalobu částečně zpět a řízení bylo z části zastaveno).

4. Po právní stránce soud věc posoudil dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanský zákoník“, nebo „o. z.“), § 2 odst. 3 o. z., § 6 až § 8 o. z., § 1872 a násl. o. z., § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přičemž dospěl k následujícím závěrům. Podání žaloby, jakož i předchozí odstoupení od úvěrové smlouvy zahrnující zesplatnění celého úvěru, shledal legitimním jednáním banky nevybočujícím z obecných pravidel poctivosti a dobrých mravů. Dále soud uvedl, že žalobkyni nelze nepřiznat nároky, které vyplývají z platně uzavřené úvěrové smlouvy a jejího platně uzavřeného dodatku, na jehož základě se žalovaný dobrovolně stal spoludlužníkem hlavní dlužnice; výši uplatněných nároků (či jejich nesprávné vymezení z hlediska časového období) žalovaný nenamítal – jeho argumentace se omezila toliko na předčasnost podané žaloby, resp. tvrzení, že žaloba vůbec být podána neměla, byla podána nadbytečně a v rozporu s dobrými mravy.

5. K tomu soud uvedl, že žalovaný si musel být při podpisu dodatku k úvěrové smlouvě, na jehož základě se stal solidárním dlužníkem, vědom skutečnosti, že jeho osud bude sdílet osud hlavní dlužnice. Žalobkyně postupovala jako řádný hospodář, když v případě zahájení insolvenčního řízení proti hlavní dlužnici odstoupila od uzavřené smlouvy o úvěru, požadovala okamžitou úhradu celé pohledávky a v případě jejího neuhrazení začala své pohledávky vymáhat (kromě přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení) také po solidárním dlužníkovi. Byť se takový postup pohledem ex post v tomto případě může jevit jako zbytečně přísný či nadbytečně rychlý, dle soudu je situaci třeba posuzovat pohledem ex ante, tedy zpětně, když žalobkyně nemohla předjímat, jak dopadne insolvenční řízení ani jaká bude další finanční situace žalovaného. Pokud by žalobkyně své pohledávky aktivně nevymáhala (jak v rámci insolvenčního řízení, tak vůči žalovanému, což solidarita na straně dlužníků připouští), mohla by se vystavit riziku zhoršení jejich dobytnosti a mj. by také mohlo dojít k dalšímu navyšování pohledávky, zejména co do úroku z prodlení. Touto optikou by tedy mohlo být žalované vytýkáno, že konečnou výši pohledávky navýšila. Žalobkyně nemohla předem předjímat, že jistina pohledávky a část kapitalizovaného úroku budou pokryty v rámci insolvenčního řízení vedeného proti hlavní dlužnici. Na těchto závěrech nemění ničeho ani skutečnost, že jiná banka ([právnická osoba]) zvolila postup jiný (žalobu nepodala a vyčkávala), ani skutečnost, že žalovaný ještě po zjištění úpadku hlavní dlužnice uhradil 6 splátek úvěru – jeho povinností po odstoupení od smlouvy bankou bylo okamžitě uhradit celou pohledávku, na což byl také upozorněn v odstoupení od úvěrové smlouvy a výzvě k okamžité úhradě pohledávky ze dne 11. 7. 2023, včetně informace, že v případě neuhrazení pohledávky žalobkyně přistoupí k vymáhání soudní cestou; žalovaný tedy nemohl být postupem žalobkyně jakkoliv překvapen. Nepřípadným shledal soud argument žalovaného, že úroky jsou žalobkyní požadovány pouze po žalovaném, a nikoli po hlavní dlužnici, která byla v rámci insolvenčního řízení osvobozena od zbytku pohledávek. K tomu soud uvedl, že jistě právě z tohoto důvodu žalobkyně požadovala zajištění plnění povinností hlavní dlužnice z úvěrové smlouvy závazkem solidarity, tj. pro případy, kdy se žalobkyně účinně nedomůže svých pohledávek na hlavní dlužnici – bylo by tedy absurdní žalobkyni nepřiznat nároky vůči žalovanému, které byly uzavřenou smluvní dokumentací předjímány a dodatek k úvěrové smlouvě byl uzavřen právě pro tu situaci, která přesně nastala. Soud proto uzavřel, že žalobkyně jednala s péčí řádného hospodáře, přiměřeně a smluvní dokumentací předjímaným způsobem; žádné mimořádné okolnosti, které by (například) opodstatňovaly rozhodnout o nákladech řízení dle § 150 o. s. ř., soud neshledal.

6. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále též „AT“) s tím, že sestávají ze zaplaceného soudního poplatku (2 292 Kč) a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna z tarifní hodnoty ve výši 286 408,35 Kč sestávající z částky 9 460 Kč za každý z pěti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 AT (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, sepis a podání žaloby, účast na ústním jednání dne 3. 12. 2024 a částečné zpětvzetí žaloby) a z tarifní hodnoty ve výši 51 610 Kč sestávající z částky 3 180 Kč za ústní jednání dne 4. 3. 2025 včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT ve znění do 31. 12.2024, dvou paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT ve znění od 1. 1. 2025 a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 52 580 Kč ve výši 11 041,80 Kč.

7. Žalovaný ve včasném odvolání namítal, že soud nesprávně vyhodnotil skutkový stav, když nezohlednil předčasnost podání žaloby za situace, kdy žalovaný úvěr řádně hradil; postupem žalobkyně začal nabíhat úrok z prodlení, byť žalovaný úvěr hradil, a tedy prodlení nevzniklo jeho přičiněním. Žalobkyně tedy účelově vytvářela další náklady, i když byla jistina úvěru ze 100 % uhrazena v rámci insolvenčního řízení, které bylo vedeno proti hlavní dlužnici. Dále namítal, že soud nevzal dostatečně v úvahu skutečnost, že žalovaný nemohl nijak ovlivnit, že dojde k úpadku hlavní dlužnice; žalovaný neučinil nic, co by mu bylo možné přičítat k tíži, když měl vůli úvěr dále hradit. V této souvislosti poukázal na postup jiné banky ([právnická osoba]), která ve stejné situaci (úpadku hlavní dlužnice) žalobu nepodala a umožnila žalovanému hradit splátky úvěru. Žalovaný je proto přesvědčen, že situace šla řešit méně radikálním způsobem. I kdyby odvolací soud shledal nárok žalobkyně oprávněným, měl by aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř. a tak zohlednit výše uvedené skutečnosti, včetně toho, že žalovaný svým jednáním nijak nepřispěl k zahájení řízení. Proto žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítne a žádnému z účastníků nepřizná náklady řízení.

8. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání rekapitulovala smluvní ujednání, na jejichž základě ve věci postupovala, poukázala na ustanovení insolvenčního zákona, v souladu s nímž uplatnila v insolvenčním řízení pohledávku za dlužnicí, a poukázala na skutečnost, že žalovaný měl dostatečný časový prostor k tomu, aby si prostudoval smlouvu, ke které, jako spoludlužník, přistoupil. Proto navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil a přiznal jí náklady odvolacího řízení.

9. Při jednání odvolacího soudu odkázali zástupci účastníků řízení na svá písemná podání, jejichž stěžejní části reprodukovali.

10. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a odvolání neshledal opodstatněným.

11. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostačujícím rozsahu, přičemž podrobně vyložil, jaké důkazy provedl, jaká zjištění z nich učinil, k jakým závěrům na jejich základě dospěl a jakými úvahami se přitom řídil; uvedl též, jaké skutečnosti byly mezi účastníky řízení nesporné. Odvolací soud, který ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vychází, tudíž, v zájmu stručnosti, na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje.

12. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil správně, přičemž vypořádal všechny argumenty, které žalovaný předestřel v rámci své procesní obrany. Odvolací soud, jenž se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, v podrobnostech na odůvodnění napadeného rozhodnutí též v tomto ohledu odkazuje a, se zřetelem k námitkám žalovaného, činí jen následující stručné poznámky.

13. Předně je žádoucí uvést, že odvolací námitky žalovaného představují toliko opakování argumentace, se kterou se již podrobně a výstižně vypořádal soudního prvního stupně. Žalovaný má za to, že hradil-li řádně splátky úvěru (a byl připraven činit tak i v budoucnu), měla žalobkyně postupovat obdobně, jak ve stejné situaci (úpadek dlužnice paní [jméno FO]) učinila jiná banka ([právnická osoba]), která umožnila žalovanému i nadále hradit splátky úvěru. Další část obrany žalovaného uplatněné jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v odvolání, vychází z jeho přesvědčení, že žádnou povinnost neporušil a že postup, který žalobkyně zvolila, byl příliš radikální.

14. Jakkoliv není zřejmé, zda smluvní podmínky umožňovaly bance, na kterou žalovaný poukazoval, postupovat stejně, jako postupovala v nyní posuzované věci žalobkyně, činí odvolací soud právě uvedenou poznámku jen na okraj, neboť, i kdyby tomu tak bylo, není to, jakým způsobem v obdobné situaci postupovala jiná banka, pro rozhodnutí v této věci relevantní.

15. Podstatné bylo posoudit, zda postup, který zvolila žalobkyně – když s ohledem na zahájení insolvenčního řízení proti hlavní dlužnici od smlouvy odstoupila, čímž došlo k zesplatnění úvěru – byl v souladu se smluvními ujednáními. Soud prvního stupně správně shledal, že žalobkyně v souladu s těmito ujednáními postupovala. Za této situace bylo na žalovaném, který ke smlouvě o úvěru a meziúvěru (dále též „Smlouva“) – původně uzavřené jen mezi žalobkyní a paní [jméno FO] – přistoupil jako spoludlužník, splnil povinnost, která mu v důsledku řádného (při naplnění sjednaných podmínek učiněného) odstoupení od Smlouvy vznikla, tj. aby zesplatněný úvěr uhradil.

16. Žalovanému lze přisvědčit potud, pokud namítá, že k odstoupení od Smlouvy nezavdal příčinu (o této skutečnosti není pochyb, neboť důvodem odstoupení žalobkyně od Smlouvy byla situace, v níž se ocitla dlužnice paní [jméno FO]). Tvrdí-li však žalovaný, že žádnou povinnost neporušil, pomíjí, že nedostál své povinnosti spoludlužníka, která mu vznikla v důsledku důvodného odstoupení žalobkyně od Smlouvy, totiž povinnosti k úhradě zesplatněného dluhu. Důsledky porušení této povinnosti jsou přičitatelné toliko žalovanému; v postupu žalobkyně odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, neshledává nic právně nedovoleného a s dobrými mravy nesouladného – žalobkyně toliko realizovala oprávnění, které jí ze Smlouvy plynulo.

17. Soud prvního stupně rozhodl správně i o nákladech řízení, když, s ohledem na výše uvedené skutečnosti, správně uzavřel, že předpoklady pro aplikaci § 150 o. s. ř. v poměrech této věci splněny nejsou.

18. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, včetně správného nákladového výroku, potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.

20. V odvolacím řízení vznikly žalobkyni náklady zastoupení advokátem stanovené podle § 6 odst. 1, § 7 a § 11 odst. 1 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „AT“) z tarifní hodnoty 51 610 Kč za 2 úkony právní služby po 3 180 Kč (vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu dne 17. 9. 2025); 2 paušální náhrady výdajů dle § 13 odst. 1 a 4 AT (2 x 450 Kč; paušální náhrada byla s účinností od 1. 1. 2025 zvýšena) a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % dle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř., v součtu tedy 8 784,60 Kč.