o 46 093,39 Kč s příslušenstvím

1. Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 46 093,39 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným náklady řízení ve výši 900 Kč první žalované a 11 906,40 Kč druhému žalovanému (výrok II.).

2. Vycházel ze zjištění, že druhý žalovaný je vlastníkem pozemku parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa], obec [adresa], na základě Statutu [právnická osoba] přenesl výkon veškerých práv a povinností vlastníka na první žalovanou. Žalobkyně je vlastníkem a provozovatelem automobilu [název], RZ [SPZ]. Dne [datum] kolem 16:10 hodin řídila jednatelka žalobkyně tento automobil v [adresa], při vjezdu k plaveckému bazénu zastavila před sesunutým vjezdovým kolíkem, kdy na světelném zařízení nesvítil žádný signál, následně se rozjela a v půli cesty se náhle sesunutý kolík začal vysouvat směrem vzhůru a došlo k nárazu do spodní částí automobilu a k jeho poškození. Za opravu automobilu žalobkyně zaplatila 46 093,39 Kč. Při vjezdu do areálu plaveckého bazénu jsou umístěny výsuvné sloupky a značka pěší zóna, v jejíž spodní části je vyznačeno, že vjezd je povolen zásobování v době od 6 do 10 hodin, dále je zde další informační tabule s upozorněním, že vjezd je pouze na povolení [organizace] [adresa] a [právnická osoba], v případě ostatních návštěvníků [organizace] bude povolen vjezd dle aktuální kapacity parkoviště s tím, že návštěvník zazvoní tlačítkem na sloupku a po ohlášení pracovníka recepce zdůvodní vjezd. Jednatelka žalobkyně v účastnické výpovědi vypověděla, že do objektu pravidelně jezdila v úterý a ve čtvrtek, neboť tam děti měly tréninky, červené světlo v den nehody určitě nesvítilo, sloupky byly zasunuté, proto vjela do areálu. Již dříve se jí stalo, že když byly sloupky zasunuté, volala na recepci, zeptala se, jestli může vjet, načež jí recepční řekl, že může, že přece vidí, že sloupky jsou zasunuté dolů. Po právní stránce soud prvního stupně poukázal na ustanovení § 2903 a § 2924 o. z. a § 4 a § 39 zák. č. 361/2000 Sb. a uvedl, že žalobkyně vjela automobilem do pěší zóny, přičemž pro návštěvníky [organizace] je stanoven postup pro povolení vjezdu, který nedodržela, když nezavolala na recepci a vjela bez povolení na pozemek. Na pozemek vjela neoprávněně, čímž se dopustila dopravního přestupku porušením pravidel pro provoz v pěší zóně. Byla-li na vozidle žalobkyně způsobena škoda, je za ni odpovědná sama žalobkyně podle § 2903 o. z. Z tohoto důvodu soud žalobu ve vztahu k první žalované zamítl, neboť příčinou škody byla skutečnost, že se žalobkyně neřídila pokyny pro vjezd do pěší zóny. Dále konstatoval, že předmětné zařízení bylo druhého dne zkontrolováno a žádné vady nevykazovalo, žalobkyně mohla předložit odborné vyjádření či znalecký posudek, které by mohly konstatovat špatný technický stav zařízení, nic takového však neučinila. Ve vztahu k druhému žalovanému soud žalobu zamítl pro nedostatek pasivní legitimace, neboť druhý žalovaný přenesl výkon veškerých práv a povinností vlastníka pozemku na první žalovanou. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., druhému žalovanému přiznal náklady právního zastoupení.

3. Rozsudek napadla odvoláním žalobkyně. Namítala, že dopravní značka v daném místě obsahuje výčet vozidel, kterým je povolen vjezd do areálu, jde o držitele povolení a ostatní návštěvníky [organizace], tedy žalobkyně jako pravidelná návštěvnice [organizace] měla vjezd povolen a nedopustila se dopravního přestupku. Pokud jde o pokyny k samotnému vjezdu, žalobkyně zpočátku na zvonek na sloupku zvonila, avšak recepční ji informoval, že když jsou sloupky zasunuté a nesvítí červená, může do areálu vjet. Žalobkyně navrhla jako důkaz svědeckou výpověď této osoby, soud se však tímto návrhem nezabýval, další návrhy na důkazy byly zamítnuty, aniž by soud žalobkyni poučil ve smyslu § 118a o. s. ř. I pokud by soud dospěl k závěru, že se žalobkyně dopustila přestupku, nemělo to automaticky znamenat přenesení veškeré odpovědnosti na ni. Žalobkyně dodržovala rychlost, vjížděla do areálu pouze za situace, kdy to umožnil semafor a sloupky, nelze jí odejmout právo na náhradu škody způsobené vadným zařízením při vjezdu. Do areálu vjela za stavu, kdy byla pravidelným návštěvníkem [organizace], na semaforu nesvítila červená a sloupky byly zasunuté v zemi. Vytkla soudu prvního stupně, že na jednu stranu zohledňuje zprávu dodavatele zařízení z jiného dne, než došlo k nehodě, avšak důkazy v podobě videozáznamů a svědecké výpovědi další osoby poškozené zařízením z jiného dne bez dalšího zamítl. Odborné vyjádření či znalecký posudek nemohla předložit, neboť k takovému zkoumání byla nutná součinnost žalovaných, nadto z postoje soudu vyplývá, že by ke znaleckému zkoumání muselo dojít ještě v den nehody, což je nereálné zajistit. Zařízení je zjevně poruchové, což dokládá počet nehod v daném místě i videozáznamy předložené žalobkyní. Ve věci jsou pasivně legitimováni oba žalovaní, kteří odpovídají společně a nerozdílně, první žalovaná odpovídá z titulu správy svěřeného majetku a druhý žalovaný z titulu odpovědnosti vlastníka pozemku, v této souvislosti poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu. Nesouhlasila ani s výrokem o nákladech řízení, neboť podle ustálené judikatury Ústavního soudu nelze v případě druhého žalovaného náklady na zastoupení advokátem považovat za účelně vynaložené. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně změnil a žalobě vyhověl.

4. První žalovaná ve vyjádření uvedla, že pravidla pro vjezd do areálu jsou na informativní tabuli pod značkou pěší zóna definována jasně, návštěvníci [organizace] nemají vjezd povolen automaticky, je nezbytné dodržovat pokyny na informační tabuli, tedy kontaktovat pracovníka recepce a zdůvodnit vjezd. Popřela tvrzení žalobkyně, že by ji recepční informoval, že když vidí zasunuté sloupky a nesvítí červená, může do areálu vjet, i kdyby se tak však stalo, povinností žalobkyně bylo řídit se zákonem č. 361/2000 Sb. a respektovat dopravní značky. Žalobkyně ani neidentifikovala osobu recepčního, ani časově neurčila, kdy ji měl uvedeným způsobem informovat, nejednalo se však o vjezd do areálu sporného dne. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

5. Druhý žalovaný ve vyjádření uvedl, že ve věci není pasivně legitimován, judikatura poukázaná žalobkyní neřeší odpovědnost dle § 2924 o. z. Zdůraznil, že před vjezdem na daný pozemek se nachází dopravní značka pěší zóna a na informační tabuli údaje o vjezdu, žalobkyně nebyla držitelkou povolení pro vjezd, pokyny na informační tabuli nedodržela a vjela na pozemek neoprávněně. Pokud by postupovala podle pokynů pro vjezd, k nehodě by nedošlo, žalobkyně tak nese sama plnou odpovědnost za vzniklou škodu. Pokud jde o náklady řízení, v daném případě šlo o skutkově i právně složitou věc, nedostatek pasivní legitimace druhý žalovaný namítl až ve vyjádření k žalobě, když byl právně zastoupen, řešení komplexních procesních otázek nelze zahrnout do běžné agendy žalovaného. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

6. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalobkyně napadený rozsudek i řízení předcházející jeho vyhlášení a s výjimkou výroku o nákladech řízení neshledal odvolání důvodným. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro konečné rozhodnutí a i odvolací soud z jeho zjištění vychází.

7. V řízení bylo prokázáno, a není ani sporné, že u vjezdu na předmětný pozemek je umístěna dopravní značka „pěší zóna“ s dodatkovou tabulkou, kde jsou uvedeny údaje o vjezdu na pozemek, které soud prvního stupně zrekapituloval v bodě 11 odůvodnění napadeného rozsudku. Z těchto údajů jednoznačně vyplývá, že vjezd má povoleno zásobování v době od 6 do 10 hodin, dále vozidla s povolením [organizace] [adresa] a [právnická osoba]. Žalobkyně nebyla držitelem takového povolení a coby ostatní návštěvnice [organizace] byla povinna zazvonit tlačítkem na sloupku a po ohlášení pracovníka recepce zdůvodnit vjezd. Tímto způsobem však žalobkyně nepostupovala, je tedy správný závěr soudu prvního stupně, že na pozemek vjela neoprávněně, čímž porušila pravidla pro provoz v pěší zóně (§ 39 odst. 2, 4 zák. č. 361/2000 Sb.).

8. Skutečnost, zda recepční v minulosti (tedy nikoli v den, kdy došlo k předmětné události) žalobkyni informoval, že když vidí, že jsou sloupky zasunuté a nesvítí červená, nemusí zvonit a může do areálu vyjet, není pro posouzení věci relevantní, neboť i v případě, že by toto tvrzení žalobkyně bylo prokázáno, neměnilo by to nic na skutečnosti, že povinností žalobkyně bylo při vjezdu na pozemek dodržovat pravidla uvedená na dopravní značce pěší zóna ve spojení s dodatkovou tabulkou, tedy při každém vjezdu zvonit tlačítkem na sloupku a po ohlášení pracovníka recepce zdůvodnit vjezd a na pozemek vjet až po vyslovení jeho souhlasu. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud k této skutečnosti neprováděl žádné dokazování. Podstatné není ani to, zda v daném místě v minulosti došlo k obdobným událostem a zda zařízení s výsuvnými sloupky funguje v souladu s tím, jak fungovat má, rozhodující je, že žalobkyně vjela na předmětný pozemek neoprávněně, čímž porušila pravidla pro provoz v pěší zóně. Soud prvního stupně nepochybil ani tím, že nepoučil žalobkyni podle § 118a o. s. ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně není založeno na neunesení břemene tvrzení ani břemene důkazního, k právnímu posouzení věci žádná další skutková zjištění potřebná nebyla, skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci byly mezi účastníky nesporné a v řízení byly prokázány (viz výše), závěry soudu prvního stupně, že dané zařízení bylo druhého dne zkontrolováno a žádné vady nevykazovalo a že žalobkyně mohla předložit vlastní odborné vyjádření či znalecký posudek, tedy nejsou relevantní. Rovněž není podstatné, že žalobkyně dodržovala povolenou rychlost, že na semaforu nesvítila červená a že sloupky nebyly vysunuté, neboť povolení k vjezdu podle dopravní značky pěší zóna ve spojení s dodatkovou tabulkou není vázáno na vysunutí či zasunutí sloupků a světelnou signalizaci (tyto skutečnosti mají význam pouze v případě vjezdů držitelů povolení, kterým žalobkyně nebyla).

9. Odvolací soud se neztotožňuje pouze s právním posouzením věci soudem prvního stupně, poukazuje-li na ustanovení § 2903 a 2924 o. z. Ustanovení § 2903 upravuje situaci, kdy ten, komu hrozí újma, nezakročí k jejímu odvrácení, o takový případ se však v dané věci nejedná, neboť žalobkyni žádná újma nehrozila, a nebyla proto povinna činit zákrok k jejímu odvrácení. V daném případě je namístě aplikace § 2918 o. z., neboť škoda vznikla následkem okolností, které se přičítají poškozenému, tedy žalobkyni. Touto okolností je právě skutečnost, že žalobkyně na předmětný pozemek vjela neoprávněně, čímž porušila pravidla pro provoz v pěší zóně, jde přitom o zcela zásadní skutečnost, při jejímž zohlednění je nutno dospět k závěru, že škoda vznikla výlučně následkem okolností, které se přičítají poškozenému, a žalobkyni proto jakýkoliv nárok na náhradu škody ve vztahu k žalovaným nepřísluší.

10. Žalovaní by za škodu nemohli odpovídat podle § 2924 o. z., neboť neprovozují v daném místě žádný závod či jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti, v úvahu by mohla připadat pouze odpovědnost podle § 2937 odst. 1 o. z. upravující způsobení škody věcí samou od sebe (v daném případě zařízením s výsuvnými sloupky). Odpovědným by v takovém případě byl ten, kdo měl mít nad věcí dohled, což je první žalovaná, druhý žalovaný by tak ve věci nebyl pasivně legitimován. První žalovaná by se zprostila povinnosti k náhradě, pokud by prokázala, že náležitý dohled nezanedbala, touto otázkou však není třeba se v daném případě zabývat z důvodů výše uvedených, tedy proto, že škoda vznikla následkem okolností, které se přičítají výlučně žalobkyni ve smyslu § 2918 o. z.

11. Z výše uvedených důvodů lze uzavřít, že soud prvního stupně rozhodl správně, pokud žalobu zamítl, a proto odvolací soud potvrdil napadený rozsudek v meritorním výroku I. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný. Správně soud s poukazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení procesně úspěšným žalovaným, odvolací soud však souhlasí s odvolací námitkou žalobkyně ohledně nákladů řízení druhého žalovaného. Žalobkyně správně poukazuje na příslušnou judikaturu Ústavního soudu ohledně účelnosti nákladů vynaložených na zastoupení advokátem v případě statutárních měst. V daném případě sice šlo o spor, který nespadá pod běžnou agendu druhého žalovaného, avšak po skutkové a ani po právní stránce nešlo o problematiku složitou, nešlo ani o věc s cizím prvkem či věc, jež by vyžadovala znalost cizího jazyka či cizího práva. Rozhodující pro posouzení věci byla otázka oprávněnosti vjezdu žalobkyně na předmětný pozemek a přičitatelnosti této okolnosti žalobkyni. Pro posouzení této otázky odvolací soud nepovažuje zastoupení druhého žalovaného advokátem v dané věci za účelné, o čemž svědčí i to, že první žalovaná, která je [právnická osoba] druhého žalovaného, byla schopna v řízení své zájmy náležitě hájit i bez zastoupení advokátem. Za tohoto stavu náklady vynaložené druhým žalovaným na zastoupení advokátem nelze považovat za účelné, a proto odvolací soud ve výroku II. podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil napadený rozsudek jen tak, že druhému žalovanému přiznal náklady řízení nezastoupeného účastníka v podobě tří paušalizovaných náhrad nákladů (vyjádření k žalobě, příprava účasti na jednání před soudem, účast na tomto jednání) po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., jinak jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

12. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalovaní měli v odvolacím řízení plný úspěch, náklady jejich právního zastoupení představuje paušalizovaná náhrada nákladů nezastoupeného účastníka za 3 úkony (vyjádření k odvolání, příprava účasti na odvolacím jednání, účast na tomto jednání) po 300 Kč.