pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 C 62/2019 – 569,

1. Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni [částka] se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky [částka] se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši [částka] (výrok III.).

2. Vycházel ze zjištění, že usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne [datum]

bylo proti žalobkyni zahájeno trestní stíhání pro přečin útisku, usnesení bylo žalobkyni doručeno [datum], dne [datum] byla podána obžaloba k Okresnímu soudu v Pardubicích, rozsudkem

ze dne [datum] byla žalobkyně uznána vinnou a odsouzena k trestu odnětí svobody v délce čtyř měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let, k odvolání žalobkyně

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne [datum] žalobkyni zprostil obžaloby, neboť označený skutek není trestným činem. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum].

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je uvedeno, že žalobkyně se dopouštěla tzv. bossingu, jednání však nedosáhlo takové intenzity, aby bylo možno je posoudit jako trestný čin. Žalobkyně pracovala jako vedoucí oddělení ve Věznici Pardubice, dne [datum] žalobkyni byla dána výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů, jednání žalobkyně vůči podřízeným vykazuje znaky šikany, v čemž lze spatřovat závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne [datum] ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne [datum] byla zamítnuta žaloba žalobkyně proti žalované České republice – [ulice] služba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že výpověď je neplatná,

v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je uvedeno, že chování žalobkyně je třeba označit

za šikanózní, v rozporu s dobrými mravy a pracovněprávními povinnostmi žalobkyně.

Dále soud prvního stupně zmínil obsah výpovědi žalobkyně a výpovědí svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Po právní stránce soud prvního stupně poukázal na ustanovení § 7, § 8, § 26 a § 31a zák. č. 82/98 Sb., konstatoval, že ve věci

je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí, a zabýval se důvodností jednotlivých nároků žalobkyně. Při stanovení formy a výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání žalobkyně vycházel z povahy trestní věci, délky trestního řízení a dopadů trestního řízení

do osobnostní sféry žalobkyně a uvedl, že povaha věci je standardně závažná, žalobkyni hrozil trest odnětí svobody až na 1 rok. Délka trestního stíhání nebyla nepřiměřená. V době vedení trestního stíhání byl se žalobkyní ukončen pracovní poměr ve věznici z důvodu jejího chování

na pracovišti, v důsledku toho primárně došlo i ke zhoršení ekonomické situace žalobkyně, nebylo prokázáno, že by trestním stíháním došlo k zásahu do rodinné sféry žalobkyně, rodina

a přátelé žalobkyni věřili, že je nevinná, a pomáhali jí, další tvrzené dopady do sféry žalobkyně (snížení důstojnosti, poškození pověsti atd.) byly způsobeny v důsledku nepříliš harmonických vztahů žalobkyně s kolegy na pracovišti a kvůli následnému ukončení pracovního poměru

a navazujícímu soudnímu řízení o neplatnost výpovědi. Žalobkyně tak neprokázala, že v přímém důsledku trestního stíhání došlo k nemajetkové újmě takové intenzity, jež by odůvodňovala peněžité zadostiučinění, proto je konstatování porušení práva poskytnuté žalovanou dostatečnou satisfakcí. Žalobkyně se dopustila tzv. bossingu a nevhodného chování k zaměstnancům,

za tohoto stavu by nebylo spravedlivé, aby se jí dostalo peněžitého zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání. Žalobkyně dostala výpověď primárně v důsledku svého nevhodného chování vůči podřízeným, mzda jí tedy ušla v důsledku platného ukončení pracovního poměru výpovědí

a nikoliv v důsledku trestního stíhání, absentuje tak příčinná souvislost mezi škodou v podobě ušlé mzdy a trestním stíháním. K náhradě škody v podobě nákladů na obhajobu v trestním řízení soud prvního stupně poukázal na úkony jejího obhájce, které nebyly dosud žalovanou odškodněny, konstatoval, že výše odměny za 1 úkon právní služby dle advokátního tarifu činí [částka]. Žalobkyni náleží náhrada za nahlížení obhájce do spisu dne [datum] a cestovné

k tomuto úkonu včetně daně z přidané hodnoty v celkové výši [částka]. Ostatní požadované úkony právní služby soud prvního stupně označil za neúčelné a uvedl, že za stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum] náleží žalobkyni pouze odměna

v poloviční výši, kterou žalovaná již poskytla, za pouhé odůvodnění této stížnosti úkon právní služby nenáleží, za žádost o přezkum podle § 157a tr. řádu z [datum] žalobkyni náleží pouze polovina úkonu, kterou žalovaná již poskytla, totéž platí pro podnět k dohledu nad Krajským státním zastupitelstvím z [datum], úkon prostudování spisu při skončení vyšetřování dne

[datum] nebyl obhájcem žalobkyně proveden z důvodu technických problémů, odměna

za tento úkon proto nepřísluší, za žádost o přezkum dle § 157a tr. řádu z [datum] náleží žalobkyni pouze polovina úkonu právní služby, kterou žalovaná již poskytla. Veden těmito závěry soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky [částka] se specifikovaným úrokem

z prodlení, ve zbytku ji zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2, 3 o. s. ř.

3. Rozsudek napadla odvoláním žalobkyně. Namítala, že i v případě, že by se ve vztahu ke svým podřízeným dopustila tzv. bossingu, což popírá, měla být tato záležitost řešena pouze v rovině práva civilního, není relevantní, na základě jakého důvodu došlo v případě žalobkyně ke zproštění obžaloby, podstatné je, že se žalobkyně žádného trestného činu nedopustila, a vůbec tak neměla být stíhána. Vznik újmy způsobené žalobkyni nezákonným trestním stíháním byl prokázán zejména její účastnickou výpovědí a výpověďmi svědků, samotné konstatování porušení práva nelze považovat za dostačující ani s ohledem na jeho obsah. Již ze samotného odůvodnění výpovědi, která byla žalobkyni dána, je zřejmá souvislost mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a danou výpovědí, ve výpovědi je jednoznačný odkaz na usnesení o zahájení trestního stíhání, je zde rovněž blízká časová souvislost, výpověď byla odůvodněna fakticky pouze usnesením o zahájení trestního stíhání, na které je třeba pohlížet jako na nezákonné. Rovněž zástupce Vězeňské služby Mgr. [jméno] [příjmení] uvedl, že k výpovědi z pracovního poměru přistoupili až na základě usnesení o zahájení trestního stíhání. Náklady obhajoby byly žalovanou přiznány ve výši [částka], část úkonů však byla oceněna pouze náhradou ve výši poloviny sazby, což žalobkyně považuje za nepřiměřeně nízké, úkon nahlížení do spisu je třeba považovat za samostatný úkon právní služby, před úkonem spočívajícím v prostudování spisu při skončení vyšetřování došlo k poruše služebního vozidla obhájce, bylo tak dojednáno, že samotné ofocení spisu provede přítomná žalobkyně, která následně obhájci ofocený spis zašle v elektronické podobě, což se stalo, obhájce se se spisem seznámil a následně učinil podání ze dne [datum]. Obhájce i žalobkyně se tedy po konci vyšetřování se spisem seznámili, byť ne zcela tradičním způsobem. Závěrem navrhla, aby odvolací soud v zamítavém výroku napadený rozsudek změnil

a žalobě vyhověl.

4. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že žalobkyně se dopustila jednání popsaného v obžalobě, nechovala se v souladu s pravidly morálky a slušného chování a dopouštěla se k podřízeným

tzv. bossingu. Pokud jde o náklady obhajoby, není možné proplatit úkon právní služby, kterého se obhájce neúčastnil, v případě ostatních úkonů se ztotožnila se závěry soudu prvního stupně. Nárok na ušlou mzdu nesouvisí s trestním stíháním žalobkyně, její žaloba na neplatnost výpovědi byla pravomocně zamítnuta. Ohledně nemajetkové újmy za nezákonné stíhání žalovaná konstatovala porušení práva, přičemž forma a výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, konstatování porušení práva je v daném případě odpovídající, neboť trestní řízení nebylo déletrvající, žalobkyně nebyla ohrožena vysokou trestní sazbou,

ke snížení jejích příjmů nedošlo z důvodu trestního stíhání, rodinné a přátelské vztahy nebyly narušeny, vztahy s bývalými kolegy byly narušeny nevhodným chováním žalobkyně k nim, zdravotní obtíže žalobkyně nejsou v příčinné souvislosti s trestním stíháním. Poukázala

na konkrétní pasáže z rozsudku odvolacího soudu v trestním řízení s tím, že závěry odvolacího soudu by měly být v tomto řízení zohledněny. Závěrem navrhla, aby odvolací soud v zamítavém výroku napadený rozsudek potvrdil.

5. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalobkyně a v jeho mezích napadené rozhodnutí

i řízení předcházející jeho vyhlášení podle § 212 a § 212a o. s. ř. a neshledal odvolání důvodným. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro konečné rozhodnutí a i odvolací soud z jeho zjištění vychází, nepochybil ani při právním posouzení věci.

6. V daném případě je dán odpovědnostní titul podle § 7, § 8 zák. č. 82/98 Sb., neboť s ohledem

na konečné zprošťující rozhodnutí je rozhodnutí o zahájení trestního stíhání nezákonným rozhodnutím, k jednotlivým žalobou uplatněným nárokům je třeba uvést následující.

7. V důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání došlo na straně žalobkyně ke vzniku újmy,

za niž je třeba poskytnout zadostiučinění, odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že samotné konstatování porušení práva je dostatečnou satisfakcí. Stanoviskem ze dne [datum] žalovaná konstatovala porušení práva žalobkyně s tím, že v trestním řízení vedeném proti ní došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je usnesení o zahájení trestního stíhání. Obsahově tedy jde o konstatování porušení práva ve smyslu § 31a odst. 2 zák. č. 82/98 Sb.

Soud prvního stupně správně s poukazem na příslušnou judikaturu vycházel ze tří základních kritérií - povaha trestní věci, délka trestního řízení a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně. Ohledně povahy trestní věci se jednalo o věc standardně závažnou, žalobkyně byla ohrožena trestní sazbou odnětí svobody až na 1 rok, s ohledem na její dosavadní bezúhonnost

je tedy zřejmé, že jí nehrozil nepodmíněný trest odnětí svobody, což se projevilo

i v nepravomocném odsuzujícím rozhodnutí. Délka trestního stíhání (1 rok) nebyla nepřiměřená, v řízení nedošlo k žádným průtahům. V průběhu nezákonně vedeného trestního stíhání

byl se žalobkyní ukončen pracovní poměr ve věznici výpovědí z důvodu chování žalobkyně

na pracovišti (tzv. bossing), z tohoto důvodu došlo ke zhoršení ekonomické situace žalobkyně,

s žalobou na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru žalobkyně nebyla úspěšná.

K dopadům trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně byly provedeny důkazy výslechem žalobkyně a výslechem svědků, jak z nich zjistil soud prvního stupně (body 22 – 25 odůvodnění napadeného rozsudku), žalobkyně uváděla, že výpověď dostala proto, že bylo zahájeno trestní stíhání, musela chodit na brigády, aby si přivydělala, přestěhovala se k sestře, svědkyně [příjmení] uvedla, že po výpovědi žalobkyně musela prodat byt, svědkyně [příjmení] uvedla, že trestní stíhání na ni mělo velký psychický a finanční dopad, musela prodat byt, svědek [příjmení] vypověděl, že na základě trestního stíhání žalobkyně přišla o práci, byla jí dána výpověď. Je tedy zřejmé, že jak žalobkyně, tak slyšení svědci, spojují újmu žalobkyně především s ukončením jejího pracovního poměru, který dávají do souvislosti s trestním stíháním. K tomu je třeba uvést,

že výpověď z pracovního poměru byla žalobkyni dána nikoli z důvodu zahájení trestního stíhání, ale pro její nevhodné chování vůči podřízeným. To vyplývá jednoznačně z textu výpovědi ze dne [datum], v němž se uvádí, že výpověď je dávána pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů, když v zjištěném jednání žalobkyně vůči podřízeným

bylo spatřováno závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů, v době

od [datum] nejméně do [datum] žalobkyně měla vystavovat své podřízené přehnané kritice, osočování, obviňování, ústrkům a psychickému nátlaku, v důsledku čehož došlo k psychickému zhroucení pracovnic Ing. [příjmení] a M. [příjmení]. Žalobkyni tedy nebyla dána výpověď

z pracovního poměru z toho důvodu, že proti ní bylo zahájeno trestní stíhání, ale pro její jednání vůči podřízeným, které dle zaměstnavatele naplňovalo důvod dle § 52 písm. g) zákoníku práce, skutečnost, že ve výpovědi je poukaz na zahájení trestního stíhání obsažen, na tomto závěru ničeho nemění, neboť důvodem výpovědi nebylo zahájení trestního stíhání, ale jednání žalobkyně ve vztahu k podřízeným popsané též v usnesení o zahájení trestního stíhání. Platnost výpovědi ostatně napadla žalobkyně v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn.

8 C 66/2017, její žaloba byla pravomocně zamítnuta se závěrem, že výpověď ze dne [datum] není neplatná, chování žalobkyně je třeba označit za šikanózní v rozporu s dobrými mravy

a pracovněprávními povinnostmi žalobkyně. Tento závěr není soud v tomto řízení oprávněn přezkoumávat, naopak je třeba vycházet z toho, že žalobkyni byla výpověď z pracovního poměru dána platně, a že důvodem této výpovědi nebylo trestní stíhání žalobkyně, ale její závadné jednání vůči podřízeným. Pokud tedy žalobkyně dopady do své osobnostní sféry spatřovala v ukončení pracovního poměru, zhoršení ekonomické situace a nutnosti prodat byt, tyto skutečnosti nejsou důsledkem nezákonně vedeného trestního stíhání, ale zákonným způsobem provedeného ukončení pracovního poměru výpovědí. Trestním stíháním nedošlo k zásahu do rodinné sféry žalobkyně, sama žalobkyně uvedla, že jí rodina a přátelé věřili a pomáhali, a pokud jde o vztahy na pracovišti, ty nebyly harmonické nikoliv v důsledku trestního stíhání žalobkyně, ale právě

pro nevhodné chování žalobkyně ve vztahu k podřízeným, které bylo důvodem ukončení pracovního poměru žalobkyně. Lze tedy konstatovat, že na straně žalobkyně nedošlo

k nemajetkové újmě takové intenzity, která by odůvodňovala přiznání peněžitého zadostiučinění, není však přiléhavý závěr soudu prvního stupně, že by žalobkyně takové dopady neprokázala, naopak lze konstatovat, že provedenými důkazy byl prokázán opak. Soud prvního stupně rovněž správně konstatoval, že jak ze zprošťujícího rozhodnutí v trestním řízení, tak zejména

z pravomocného rozhodnutí v řízení o neplatnost výpovědi, vyplývá, že žalobkyně se dopustila šikany podřízených a nevhodného chování vůči nim, a i z tohoto důvodu nelze považovat

za spravedlivé, aby se žalobkyni dostalo peněžitého zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání.

V této souvislosti je třeba poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2256/2011 a jeho závěr, že bude-li zjištěno, že se poškozený dopustil jednání, pro které byl následně stíhán, nepovede to k závěru o tom, že si trestní stíhání zavinil sám, ale půjde o důležitou okolnost

pro stanovení formy a případné výše odškodnění nemajetkové újmy. Závěr soudu prvního stupně, že odpovídající satisfakcí za nezákonné trestní stíhání žalobkyně je konstatování porušení práva, kterého se žalobkyni již dostalo, je proto správný.

8. Ohledně náhrady škody v podobě ušlého zisku soud prvního stupně správně konstatoval,

že žalobkyni ušla mzda v důsledku platného ukončení pracovního poměru výpovědí a nikoli

v důsledku trestního stíhání (viz výše). K výše uvedeným závěrům odvolací soud pouze dodává,

že žalobkyni byla platně dána výpověď z pracovního poměru, se svou žalobou o určení neplatnosti této výpovědi žalobkyně nebyla úspěšná, a pokud po skončení pracovního poměru nepobírala mzdu, stalo se tak z toho důvodu, že pracovní poměr zanikl výpovědí, příčinná souvislost s nezákonně vedeným trestním stíháním zde proto žádná není a být nemůže. Soud prvního stupně pochybil pouze v tom, pokud uvedl, že žalobkyně se domáhala náhrady ušlého zisku za dobu výkonu vazby, což neodpovídá skutečnosti již proto, že žalobkyně nebyla stíhána vazebně, toto drobné pochybení však nemění nic na jinak správném závěru soudu prvního stupně o absenci příčinné souvislosti mezi trestním stíháním a žalobkyni ušlou mzdou.

9. Pokud jde o náhradu škody v podobě nákladů vynaložených na obhajobu, žalovanou

byla v průběhu řízení poskytnuta náhrada ve výši [částka], předmětem řízení tedy zůstal požadavek na zaplacení [částka] za úkony specifikované v bodě 56 odůvodnění napadeného rozsudku. Soud prvního stupně správně konstatoval, že ohledně úkonů stížnost proti usnesení

o zahájení trestního stíhání z [datum], žádost o přezkum dle § 157a tr. ř. z [datum], podnět

k dohledu z [datum] a žádost o přezkum dle § 157a tr. ř. z [datum] jde o úkony, za něž

ve smyslu § 11 odst. 2 písm. d) vyhl. č. 177/96 Sb. přísluší odměna pouze ve výši jedné poloviny (tedy [částka]), tato náhrada byla žalovanou již poskytnuta, a k jakémukoliv zvýšení této odměny není důvod, na čemž nic nemění skutečnost, že žalobkyně považuje odměnu za nepřiměřeně nízkou. Byla-li žalobkyni přiznána odměna za stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, je pojmově vyloučeno přiznání odměny za další úkon spočívající v pouhém odůvodnění této stížnosti dne [datum], neboť povinností obhájce bylo odůvodnit již samu stížnost, pokud tato odůvodněna není, není možné následné odůvodnění považovat za samostatný úkon právní služby, tímto způsobem by docházelo pouze k umělému navyšování nákladů právního zastoupení žalobkyně. Úkon prostudování spisu při skončení vyšetřování dne [datum] nebyl proveden,

což vyplývá z tvrzení samotné žalobkyně, která sama uvádí, že její obhájce se na služebnu [příjmení]

v [obec] k tomuto úkonu nedostavil, ofocení spisu na místě samém provedla žalobkyně, která následně obhájci ofocený spis v elektronické podobě zaslala, aby se s ním mohl seznámit, takovýto způsob provedení úkonu však nelze považovat za prostudování spisu při skončení vyšetřování ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) vyhl. č. 177/96 Sb. Poukazuje-li žalobkyně v odvolání na důvodnost úkonu nahlížení do spisu dne [datum], je třeba konstatovat, že náhrada za tento úkon žalobkyni byla přiznána výrokem I. napadeného rozsudku ve výši [částka].

10. Z výše uvedených důvodů je třeba uzavřít, že soud prvního stupně správně výrokem II. žalobu

ve zbývající části zamítl, a proto odvolací soud v tomto výroku a v správném akcesoricky navazujícím výroku III. o nákladech řízení napadený rozsudek potvrdil podle § 219 o. s. ř.

jako věcně správný.

11. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná měla v odvolacím řízení plný úspěch. Náklady tvoří paušalizovaná náhrada hotových výdajů ve výši [částka] za každý ze tří úkonů v odvolacím řízení – vyjádření

k odvolání, příprava účasti na odvolacím jednání, účast na odvolacím jednání podle § 151

odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb.