o 12 000 Kč s příslušenstvím

1. Rozsudkem ze dne 20. 12. 2024, č. j. 64 C 49/2019-191, soud prvního stupně (dále též „soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky 12 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 3 300 Kč (výrok II.). Usnesením ze dne 17. 1. 2025, č. j. 64 C 49/2019-198 (dále též „doplňující usnesení“), soud doplnil uvedený rozsudek o výrok III., kterým uložil žalobkyni povinnost nahradit České republice vynaložené náklady řízení ve výši 1 239 Kč.

2. Soud provedl dokazování listinnými důkazy, znaleckým posudkem znalce [tituly před jménem] [jméno FO] a znaleckým posudkem znalce [tituly před jménem] [jméno FO], doplněním posledně uvedeného posudku, jakož i výslechy obou znalců, a vyložil, jaké skutečnosti se z provedených důkazů podávají. Po skutkové stránce shledal, že dne 1. 4. 2016 došlo k poškození vozidla pana [jméno FO], tov. zn. [název], RZ [SPZ], vozidlem, které bylo odpovědnostně pojištěno u žalované. Pojistná událost byla u žalované evidována pod č. [číslo]. V období od 4. 4. 2016 do 4. 5. 2016 si poškozený pan [jméno FO] od žalobkyně pronajal k výkonu svého povolání (firemním účelům) vozidlo tov. zn. [název 2], RZ [SPZ] za smluvenou cenu 1 500 Kč bez DPH/den. Doba opravy dle faktury č. [číslo] trvala od 5. 4. 2016 (datum otevření zakázky) do 28. 4. 2016 (datum UZP, datum vystavení faktury za opravu poškozeného vozidla). Dne 7. 5. 2016 žalobkyně panu [jméno FO] vystavila za zapůjčení vozidla po dobu 30 dnů fakturu na částku 48 000 Kč bez DPH (58 080 Kč vč. DPH) za cenu 1600 Kč/den. Ve stejný den pan [jméno FO] postoupil pohledávku na úhradu částky 58 080 Kč za zapůjčení vozidla, jakožto pojistného plnění, na žalobkyni a oznámil žalované postoupení zmíněné pohledávky. Skutečnost, že žalované bylo postoupení pohledávky oznámeno, soud dovodil z toho, že písemností z 18.5.2016 žalovaná informovala žalobkyni o výplatě pojistného plnění k 18. 5. 2016 ve výši 18 974 Kč. Dále byla žalobkyni poskytnuta v rámci „dolikvidace“ částka 14 777 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou výzvami ze dne 9. 8. 2018 a ze dne 24. 10. 2018 k doplacení pojistného plnění. Pokud jde o obvyklou cenu nájemného za vozidlo [název 2], vyšel soud z částky 1244 Kč/den stanovené soudem ustanoveným znalcem [tituly před jménem] [jméno FO] s tím, že znalec svůj posudek přesvědčivě vysvětlil a obhájil, přičemž měl k dispozici veškeré relevantní dokumenty obsažené ve spisu. Dále soud uvedl, že znalec [tituly před jménem] [jméno FO] ostatně následně (v doplnění znaleckého posudku) dospěl k obdobné částce (když výši obvyklého nájmu stanovil v intervalu od 1 200 Kč do 1 600 Kč bez DPH/den); k tomu soud dodal, že tento znalec neměl k dispozici veškeré dokumenty (např. fakturu č. [číslo]), vycházel z nájemného v autorizovaných půjčovnách a nepřihlédl ke stáří vozidla.

3. Po právní stránce soud věc posoudil dle ustanovení § 1879 a § 2321 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) a § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. Shledal, že žalobkyně je věcně aktivně legitimována na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 7. 5. 2016, přičemž žalovaná je povinna nahradit skutečnou škodu v rozsahu nutně a účelně vynaložených nákladů. Hledisko účelnosti se týká i doby nájmu náhradního vozidla, která má zásadně odpovídat době nutné k provedení opravy poškozeného vozidla. V této věci došlo k převzetí vozidla autoservisem dne 5. 4. 2016, oprava byla skončena dne 28. 4. 2016, jednalo se tedy o 24 dnů. Ačkoliv znalec [tituly před jménem] [jméno FO] v rámci svého znaleckého zkoumání dospěl k závěru, že účelná doba k opravě předmětného vozidla činila 14 dnů, nelze poškozeného činit odpovědným za to, že oprava probíhala déle. V rámci posouzení hlediska účelnosti vycházel soud z obvyklé ceny pronájmu vozidla srovnatelného s vozidlem [název 2]. V tomto ohledu přihlédl k závěru znalce [tituly před jménem] [jméno FO], že obvyklá cena nájmu předmětného vozidla činila 1 244 Kč bez DPH, ostatně i znalec [tituly před jménem] [jméno FO] k uvedené částce v rámci spodní hranice dospěl (v doplňku znaleckého posudku). S ohledem na provedené dokazování, doložené ceníky a sazebníky, výslech znalce [tituly před jménem] [jméno FO], který přesvědčivým způsobem obhájil svůj znalecký posudek (soud tedy z jeho znaleckého posudku vycházel), byl pro nadbytečnost a s ohledem na hospodárnost řízení zamítnut návrh žalobkyně na další doplnění znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], když i z příloh jeho znaleckého posudku bylo zřejmé, že nájemné vozidel dle ceníků tam uvedených pro vyšší počet dnů je i nižší. Dále soud uvedl, že znalec [tituly před jménem] [jméno FO] vycházel z ceny půjčovného za vůz v autorizované autopůjčovně, zatímco vozidlo v autorizované půjčovně vozidel zapůjčeno nebylo, navíc uvedený znalec nepřihlédl ke stáří vozidla. Soud poukázal na rozpor mezi nájemným sjednaným nájemní smlouvou z 4. 4. 2016 (ve výši 1 500 Kč) a částkou, kterou žalobkyně vyúčtovala na faktuře č. [číslo], v níž je nájemné za den účtováno v částce 1 600 Kč. Následně soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že využívání náhradního vozidla nemůže být bezbřehé a vždy musí být splněna podmínka účelnosti jeho využití, mělo by účelně vynaložené nájemné odpovídat době od 5. 4. 2016 do 28. 4. 2016, tj. 24 dnů po 1244 Kč bez DPH/den, celkem 29 856 Kč; žalovaná vyplatila na pojistném plnění týkajícím se předmětného nájemného více (částku 33 751 Kč sestávající z částek 18 974 Kč a 14 777 Kč), žalobu bylo tudíž třeba jako nedůvodnou zamítnout.

4. K odůvodnění doplňujícího usnesení soud uvedl, že žalobkyně složila zálohu na důkazy ve výši 10 000 Kč. Ze zálohy bylo uhrazeno znalečné za znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] (4 009 Kč za písemný znalecký posudek a 800 Kč za výslech znalce); dále bylo přiznáno znalečné znalci [tituly před jménem] [jméno FO] (6 430 Kč). Vzhledem k tomu, že náklady, které nesl stát, převyšují o 1 239 Kč složenou zálohu, uložil soud, s poukazem na § 148 a § 166 zákona č. 99/1963 Sb. (dále též „o. s. ř..“), úhradu této částky žalobkyni.

5. Žalobkyně ve včasném odvolání (do výroků I., II. a III.) uvedla, že v řízení byl spor toliko o výši denní sazby půjčovného, přičemž se závěry znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] nesouhlasila. Namítala, že tento posudek, který stanovil obvyklou denní sazbu půjčovného ve výši 1 244 Kč (bez DPH), nebyl vypracován podle obecně uznávaných standardů [ústav], když byla použita pouze metoda srovnávací a nikoliv kombinace této metody a metody hodnotové. Znalecký posudek není vyvážený ani v tom, že byť délka trvání opravy (30 dnů) nebyla předmětem sporu, znalec nevyváženě tuto dobu stanovil na jednu třetinu. Naproti tomu znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] respektuje zmíněnou metodiku, přičemž znalec vzal v úvahu, že servis, který prováděl opravu vozidla, by za zapůjčení vozidla účtoval 1 900 Kč (bez DPH) za den, a tato částka by byla stejná bez ohledu na délku pronájmu. Žalobkyně má za to, že jestliže jí byla za vypůjčení náhradního vozidla (v jiné půjčovně) fakturačně účtována částka 1 600 Kč (bez DPH)/den, jedná se o částku zcela přiměřenou a takto vynaložené náklady by měly být plně refundovány. V této souvislosti žalobkyně zdůraznila, že pokud by poškozený postupoval běžně a vypůjčil by si náhradní vozidlo tam, kde bylo jeho vozidlo opravováno, zaplatil by bez ohledu na délku výpůjčky podstatně vyšší částku. Pokud jde o akcesorické nákladové výroky, ty by měly sledovat řešení věci samé, proto v tomto směru žalobkyně odkázala na své výhrady ke správnosti výroku I. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně i doplňující usnesení zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé a podrobné dokazování, na jehož základě dospěl ke správného skutkovému a právnímu zjištění, přičemž se vypořádal i s tím, proč vzal v potaz znalecký posudek znalce [tituly před jménem] [jméno FO], a nikoliv znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], který předložila žalobkyně. Soud správně vycházel ze skutečnosti, že je dána povinnost nahradit skutečnou škodu v rozsahu nutně a účelně vynaložených nákladů. Hledisko účelnosti se týká i doby nájmu náhradního vozidla, která má zásadně odpovídat době nutné k provedení opravy poškozeného vozidla – v tomto případě došlo k převzetí vozidla autoservisem dne 5. 4. 2016, oprava byla skončena dne 28. 4. 2016, jednalo se tedy o 24 dnů. Žalovaná též podrobně polemizovala se závěry soudu prvního stupně ohledně výše nákladů, které jí v řízení vznikly, a poukázala v tomto směru na judikaturu odvolacího soudu odlišnou od rozhodnutí, z něhož vycházel soud prvního stupně.

7. Při jednání odvolacího soudu právní zástupce žalobkyně reprodukoval stěžejní části písemného vyhotovení odvolání, přičemž zdůraznil, že znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] (na rozdíl od znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO]) byl zpracován pouze s využitím metody srovnávací, metodu hodnotovou znalec [tituly před jménem] [jméno FO] nepoužil, byť užití obou těchto metod požaduje znalecký standard [ústav]. Dále právní zástupce žalobkyně uvedl, že odůvodnění napadeného rozhodnutí není dostatečné; vyplývá z něho jen, že soud uvěřil znalci [tituly před jménem] [jméno FO], není však zřejmé, proč soud vycházel právě ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] a nikoliv z posudku [tituly před jménem] [jméno FO] – soud tedy nehodnotil důkazy (zejména znalecké posudky) v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. Žalovaná odkázala na písemné vyjádření k odvolání.

8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a odvolání žalobkyně neshledal opodstatněným.

9. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav, z něhož odvolací soud vychází, v rozsahu dostačujícím k rozhodnutí; v zájmu stručnosti proto postačí na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat

10. Po právní stránce soud prvního stupně věc správně posoudil, když vyšel ze skutečnosti, že aktivní věcná legitimace žalobkyně plyne ze smlouvy o postoupení pohledávky (ze dne 7. 5. 2016), přičemž předmětem řízení je část žalovanou dobrovolně neuhrazeného nároku na úhradu nákladů vynaložených na nájem náhradního vozidla, které poškozený (původní věřitel) užíval z důvodu opravy svého vozidla, které bylo poškozeno při dopravní nehodě. V podrobnostech lze i co do právního posouzení věci odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku a, s přihlédnutím k námitkám žalobkyně, dodat následující.

11. Žalobkyně v odvolání příhodně konstatovala, že co do základu nebylo o opodstatněnosti uplatněného nároku pochyb, spor byl toliko o jeho výši. Pokud však žalobkyně uvedla, že nebylo sporu ani o tom, že žalobkyně má nárok náhradu výdajů na zapůjčení vozidla po dobu celých 30 dnů opravy, je třeba podotknout, že ze spisu se nepodává, že by žalovaná učinila nesporným, že oprava trvala 30 dnů. Ze spisu (vyjádření žalované k žalobě) je patrné jen tolik, že v rámci likvidace pojistné události žalovaná akceptovala požadovanou délku zapůjčení vozidla v době od 4. 4. 2016 do 5. 5. 2016. Vyšlo-li v řízení dokazováním najevo, že oprava probíhala po dobu kratší (toliko 24 dnů), postupoval soud prvního stupně správně, pokud při vyčíslení výše nároku žalobkyně vyšel z úvahy, že za účelně vynaložené náklady za zapůjčení náhradního vozidla lze považovat jen náklady, které byly takto vynaloženy po dobu trvání opravy.

12. Poukázala-li žalobkyně na skutečnost, že pokud by si poškozený vypůjčil náhradní vozidlo v servisu, který prováděl opravu jeho automobilu, byly by náklady na náhradní vozidlo podstatně vyšší, je třeba poznamenat, že soud prvního stupně správně shledal, že v rámci posouzení účelnosti vynaložených nákladů je třeba vycházet z obvyklé ceny nájmu srovnatelného vozidla. Jakkoliv byl postup poškozeného v žalobkyní poukazovaném ohledu správný, nemění se tím nic na tom, že zapůjčil-li si poškozený vozidlo za cenu sice nižší, přesto však přesahující cenu obvyklou, nemůže se žalobkyně (jakožto právní nástupkyně poškozeného) s úspěchem domáhat částky, která obvyklou cenu nájmu přesahuje.

13. Námitku žalobkyně, že znalec, který byl ustanoven soudem ([tituly před jménem] [jméno FO]), při zpracování znaleckého posudku použil jen metodu srovnávací, byť měl použít též metodu hodnotovou, neshledal odvolací soud, z důvodů níže vyložených, případnou.

14. Soudní praxe je ustálena v závěru, že hodnocení znaleckého posudku soudem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, dostupný na www.nsoud.cz).

15. Ze spisu (ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO]) se podává, že znalec srozumitelně popsal způsob stanovení obvyklé ceny nájmu vozidla, závěry znaleckého posudku odpovídají obsahu nálezové části posudku a znalec je logicky odůvodnil – je tedy zřejmé, že z hledisek, jejichž posouzení (dle shora odkazované judikatury) náleží soudu, nelze znaleckému posudku [tituly před jménem] [jméno FO] nic vytknout. Vytýkat znalci nepoužití hodnotové metody (jak činí žalobkyně) je nepřípadné, neboť volba postupů a metod, které při zpracování znaleckého posudku použije, je na odbornosti znalce. Nad to (jak se podává z protokolu o jednání soudu dne [datum]) [tituly před jménem] [jméno FO] v rámci znaleckého výslechu – vedle toho, že zevrubně vyložil, jak ke svým závěrům dospěl – podrobně zodpověděl i otázku, k jakému výsledku by v poměrech této věci vedlo použití hodnotové metody; v tomto směru zejména uvedl, že kdyby postupoval dle metody hodnotové, byla by stanovená obvyklá cena nižší (než cena k níž dospěl při použití metody srovnávací), a vysvětlil, proč by tomu tak bylo. Lze tedy uzavřít, že jakkoliv soudu nenáleží posuzovat správnost metod, které znalec použil, výhradu žalobkyně k nepoužití hodnotové metody soud prvního stupně nepominul – vyzval znalce (otázkami položenými v rámci výslechu), aby uvedl, jak by se v poměrech nyní posuzované věci použití hodnotové metody promítlo do závěrů jeho posudku, a znalec tuto otázku zodpověděl (tak, že v takovém případě by stanovená výše obvyklého nájmu byla nižší).

16. Přisvědčit nelze ani námitce, že soud provedené důkazy (zejména znalecké posudky) řádně nehodnotil.

17. Soud prvního stupně dostatečně podrobně vyložil, jaké důkazy provedl, jaká zjištění z nich učinil a jakými úvahami se přitom řídil. Ohledně znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] (zejména) uvedl, že znalec svůj posudek přesvědčivě vysvětlil a obhájil, přičemž měl k dispozici veškeré relevantní dokumenty obsažené ve spisu. Ve vztahu ke znaleckému posudku [tituly před jménem] [jméno FO] (zejména) uvedl, že znalec neměl k dispozici veškeré dokumenty (např. fakturu č. [číslo]), že vycházel z ceny půjčovného za vůz v autorizované autopůjčovně a že nepřihlédl ke stáří vozidla. Jak z právě reprodukovaných částí odůvodnění napadeného rozsudku, tak z pasáží dalších, je zřejmé, že soud prvního stupně hodnotil důkazy, které provedl, jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlížel ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (§ 132 o. s. ř.). Hodnocení důkazů, jak je soud prvního stupně učinil, netrpí logickými rozpory, ani není založeno na skutečnostech, které z dokazování nevyplývají. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně při hodnocení provedených důkazů dostál všem pravidlům, která se ze zákona podávají; posoudil-li poté znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] jako přesvědčivější, než znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], neshledal odvolací soud nic, co by takovém závěru bylo možné vytknout.

18. Soud prvního stupně nepochybil ani ve stanovení výše nákladů, které nesl stát, náležitě zohlednil výši složené zálohy a aritmeticky správně vyčíslil částku, kterou je žalobkyně povinna České republice uhradit.

19. Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně pouze co do výše nákladů řízení, které vznikly žalované; závěr, že žalobkyně je ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. povinna zaplatit žalované náklady řízení, je správný.

20. Z ustanovení § 1 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. plyne, že tento právní předpis upravuje výši paušální náhrady, která náleží účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 občanského soudního řádu a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce. Dle § 1 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 254/2015 Sb. (dále též „Vyhláška“) se pro účely vyhlášky úkonem rozumí příprava účasti na jednání.

21. Soud prvního stupně přiznání paušální náhrady nákladů toliko za přípravu na první jednání soudu odůvodnil poukazem na rozhodnutí zdejšího soudu ve věci sp. zn. [spisová značka] – senát 11 Co se však s tam uvedeným závěrem (že nezastoupenému účastníkovi řízení náleží paušální náhrada jen za přípravu na první jednání a nikoliv již náhrada za přípravu na další jednání) neztotožňuje a za přiléhavé závěry k aplikaci § 1 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 254/2015 Sb. považuje níže reprodukované závěry senátů 53 Co a 14 Co.

22. Ohledně aplikace § 1 odst. 3 písm. b) Vyhlášky zdejší soud v usnesení ze dne 2. 9. 2024, č. j. 53 Co 241/2024-93 shledal, že „(…) není možné redukovat paušální náhradu výdajů podle vyhlášky za úkon přípravy účasti na jednání [§ 1 odst. 3 písm. b)], neboť toto ustanovení nerozlišuje mezi přípravou účasti na první, případně další jednání, přičemž na místě není ani případné srovnání s advokátním tarifem ohledně úkonů převzetí a přípravy zastoupení. Úkon přípravy účasti na jednání nemůže být ani pojmově „vyprázdněn“ tím, že nezastoupený účastník se na věc připraví pouze 1× (před prvním jednáním) a na případná další jednání se již připravovat nebude; soudní spor se totiž ve svém průběhu vyvíjí a příprava (pouze) na první jednání by ve výsledku znamenala, že nezastoupený účastník nebude (nemusí) hájit svá práva v řízení na základě vlastní dostatečné přípravy. V této souvislosti je možno připomenout i to, že zastoupený účastník oproti nezastoupenému účastníku navíc v řízení využívá významný benefit spočívající v tom, že i v případě neúspěchu ve sporu mu nehrozí zaplacení nákladů řízení ve značném rozsahu“. K obdobnému závěru dospěl zdejší soud v usnesení ze dne 20. 9. 2024, č. j. 14 Co 353/2024-174, když uvedl, že úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 písm. b) vyhlášky je faktická příprava na každé jednotlivé jednání před soudem; nejedná se o přípravu ve smyslu převzetí věci, které je v případě nezastoupeného účastníka pojmově vyloučeno. Senát 11 Co se s právě reprodukovanými závěry ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.

23. S ohledem na výše (v odstavcích 20. až 22.) uvedené odvolací soud shledal, že na nákladech řízení před soudem prvního stupně náleží žalované, vedle částky 3 300 Kč (11 x 300 Kč za odpor, písemné podání ve věci ze dne 17. 6. 2019, 14. 6. 2023, 30. 10. 2023, příprava k prvnímu jednání dne 12. 11. 2020, účast na jednání dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum] a dne [datum]), též částka 1 500 Kč (5 x 300 Kč) za přípravu k pěti dalším jednáním (která se konala ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum]), celkem tedy 4 800 Kč.

24. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s doplňujícím usnesením) jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.) když, z důvodů výše vyložených, korigoval toliko částku, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně.

25. Na nákladech odvolacího řízení náleží žalované 900 Kč (3 x 300 Kč) za vyjádření k dovolání, přípravu na jednání odvolacího soudu a účast při jednání odvolacího soudu (§ 142 odst. 1, § 151 odst. 3, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 1 odst. 3, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).