pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 18C 203/2020 - 85, ve znění opravného usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 18C 203/2020 - 107,

1. Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] a o uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy ve znění uvedeném ve výroku I. napadeného rozsudku a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení žalované ve výši [částka].

2. Vycházel z toho, že žalobce se domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout tím, že na základě zákona č. 159/2006 Sb. byly plošně zveřejňovány údaje o jeho majetku, příjmech a závazcích z důvodu jeho působení jako uvolněného starosty obce Jabloňany. V řízení bylo nesporné, že v souladu s tímto zákonem docházelo žalovanou, jakožto orgánem spravujícím registr oznámení, k plošnému zveřejňování podaných oznámení žalobce v období od září 2017 do listopadu 2020. Nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl zveřejněn ve Sbírce zákonů dne [datum], byla zrušena ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), b), c) cit. zák. uplynutím dne [datum] s tím, že povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní, vybrané informace jsou však zpřístupňovány komukoliv anonymně bez jakékoliv žádosti prostřednictvím internetu, tento zásah do práva na informační sebeurčení již neprojde testem proporcionality. Žalovaná omezila od [datum] plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], tak, že údaje budou dostupné pouze na základě individuální žádosti. Po právní stránce soud prvního stupně, konstatoval, že podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st [číslo] platí, že se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou, v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat. Dále uvedl, že žalobní tvrzení nelze podřadit pod institut ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, neboť k újmě žalobce mělo dojít při výkonu veřejné moci. Pokud jde o období předcházející vyhlášení nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, nelze žalované ničeho vytýkat, neboť postupovala v souladu se zákonem, pokud jde o následné období od [datum] do [datum], Ústavní soud v nálezu odložil vykonatelnost do [datum], až tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena, a proto ani zde nelze v postupu žalované dovodit nesprávný úřední postup, když po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na právní úpravu jako na ústavně souladnou a orgány veřejné správy jsou povinny ji aplikovat. Ústavní soud sám projevil vůli, aby stávající úprava ještě určitou dobu platila, ačkoliv svému nálezu mohl přiznat účinky i před jeho vyhlášením ve Sbírce zákonů. Správní orgán pak na rozdíl od orgánů moci soudní není oprávněn vyvolat řízení u Ústavního soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a je zákonem vázán. Žalovaná o způsobu přístupu do registru oznámení nevydávala žádná rozhodnutí, způsob zveřejnění byl stanoven přímo zákonem. Ačkoliv žalobce nespojuje svou újmu s přijetím protiústavního právního předpisu, je přijetí protiústavního zákona primární příčinou vzniku jeho újmy, žalovaná přitom za proces normotvorby neodpovídá, a absentuje proto i příčinná souvislost s dovozovanou újmou žalobce. Soud prvního stupně proto uzavřel, že pro odpovědnost státu chybí základní předpoklad v podobě odpovědnostního titulu (nesprávného úředního postupu), a proto žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

3. Rozsudek napadl odvoláním žalobce. Zdůraznil, že pokud sám stát poruší práva, která žalobci zakládají samotné normy ústavního práva, bude pohnán k odpovědnosti v případech, kdy se postup státu dotkne individuálních práv státu nepodřízených osob. Poukázal na nosné části plenárního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, v návaznosti na tento nález Nejvyšší správní soud v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] uvedl, že závěr Ústavního soudu o protiústavnosti úpravy brání tomu, aby správní orgány sankcionovaly porušení povinnosti podat oznámení v době před nabytím vykonatelnosti tohoto nálezu. Pokud žalovaná byla schopna učinit opatření k omezení přístupu k podaným oznámením k datu [datum], mohla tak učinit bez zbytečného prodlení po vydání nálezu Ústavního soudu. Poukázal rovněž na to, že v žalobě se dovolával rovněž ustanovení občanského zákoníku upravujících ochranu jeho osobnostních práv, a vyslovil přesvědčení, že není akceptovatelné odvolávat se v této věci na odloženou vykonatelnost nálezu Ústavního soudu, která byla stanovena pro zákonodárce a nikoliv pro úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva i nadále. Nelze se odvolávat na to, že újma vznikla při legislativní činnosti, za kterou stát neodpovídá, stát by měl odpovídat za každé jednání, kterým jednotlivci způsobil újmu na právech garantovaných právním řádem. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl, eventuálně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V písemně zaslaném závěrečném návrhu spolu s omluvou neúčasti na jednání odvolacího soudu znovu poukázal na skutečnost, že žalovaná již dne [datum] přístup do centrálního registru oznámení omezila, tedy ještě před tím, než se nález Ústavního soudu stal vykonatelným, žalovaná přitom i v současnosti postupuje protiprávně a požadované informace neposkytuje vůbec. Vzhledem k tomu, že odpovědnost žalované za zásah do práv žalobce představuje odraz ústavního principu, musí v případě porušení základního práva následovat adekvátní forma reparace, což zdůrazňuje i Evropský soud pro lidská práva.

4. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že nároky spadající pod zákon č. 82/98 Sb. nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, v dané věci však ze strany žalované nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Ústava ani jiný právní předpis nedovoluje žalované jakožto orgánu moci výkonné posoudit soulad aplikovaného zákona s ústavním pořádkem, pokud se tedy žalovaná řídila platnou a účinnou právní úpravou, nemohlo se jednat o nesprávný úřední postup, nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 měl odloženou vykonatelnost uplynutím dne [datum], a v době od vyhlášení tohoto nálezu je třeba vycházet ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st [číslo]. Pokud by žalovaná jako orgán moci výkonné byla povinna postupovat podle derogačního nálezu od okamžiku jeho vyhlášení bez ohledu na odložení vykonatelnosti, pak by možnost Ústavního soudu odložit vykonatelnost derogačního nálezu postrádala smysl. Dále uvedla, že příslušná ustanovení Listiny základních práv a svobod nejsou přímo aplikovatelná v tom smyslu, že by sama o sobě zakládala nárok žalobce na náhradu újmy, o přímé aplikovatelnosti ústavní úpravy bylo rozhodováno v situacích, kdy tato přímo zakotvovala právo na odškodnění. Legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup a z této činnosti nevzniká právo na náhradu újmy. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný.

5. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalobce napadený rozsudek i řízení předcházející jeho vyhlášení podle § 212 a § 212a o. s. ř. a neshledal odvolání důvodným. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci (o skutkových okolnostech ostatně mezi účastníky ani nebylo sporu) a nepochybil ani při jejím právním posouzení, odvolací soud se s jeho závěry ztotožňuje.

6. Žalovaná je ústředním orgánem státní správy v oblasti střetu zájmů (§ 11 odst. 5 zák. č. 2/69 Sb.), správcem centrálního registru oznámení a evidenčním orgánem pro podávání oznámení veřejných funkcionářů (§ 13 odst. 1, § 14 odst. 1 zák. č. 159/2006 Sb.), žalobce se domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena postupem žalované při zveřejňování oznámení o majetku žalobce v centrálním registru oznámení, tedy při výkonu státní moci. Judikatura je přitom ustálena v závěru, že za újmu, kterou způsobily státní orgány v rámci výkonu svých pravomocí, stát odpovídá podle zákona č. 82/98 Sb., názor, že odpovědnost státu za takovou újmu lze dovodit již z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku, byl překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31Cdo 3916/2008, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/98 Sb. [účinnost] nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30Cdo 4118/2015).

7. Nedůvodné jsou námitky žalobce, kterými se dovolává přímé aplikovatelnosti čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, neboť Listina v těchto ustanoveních přímý hmotněprávní nárok na odškodnění újmy nezakládá, existenci takového nároku nelze přímo dovodit

ani z žalobcem zmiňovaného čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V čl. 36 odst. 3 a 4 Listina základních práv a svobod garantuje právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem s tím, že podmínky upravuje zákon, kterým je zákon č. 82/98 Sb., i sama Listina tedy nárok na náhradu újmy podmiňuje existencí nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu.

8. Správný je závěr soudu prvního stupně, že v posuzované věci nebyl naplněn první z předpokladů vzniku odpovědnosti státu, a to existence odpovědnostního titulu, když v postupu žalované nelze shledat nesprávný úřední postup, a to jak v době před vyhlášením nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, tak v období od [datum] do [datum].

9. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Jako nesprávný úřední postup nemůže být posuzována normotvorná činnost, neboť proces vydání normativního právního aktu není úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zák. č. 82/98 Sb. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28Cdo 851/2011 nebo sp. zn. 25Cdo 2064/2005). Nepřichází, tedy v úvahu odpovědnost žalované za samotné přijetí právní úpravy, která byla posléze Ústavním soudem shledána protiústavní.

10. Nárok žalobce se vztahuje k právní úpravě obsažené v zákoně č. 159/2006 Sb. v době od [datum] do [datum], příslušná ustanovení tohoto zákona umožňující neomezený anonymní přístup k obsahu majetkových přiznání veřejných funkcionářů zrušil nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 s vykonatelností odloženou do [datum]. Po dobu odložené vykonatelnosti derogačního nálezu Ústavního soudu je třeba předmětnou právní úpravu považovat za ústavně souladnou, pokud správce centrálního registru oznámení postupoval v souladu s ní, nelze takový postup označit za nesprávný úřední postup, v opačném případě by odložení vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu samotným Ústavním soudem postrádalo jakýkoliv smysl. S ohledem na Ústavním soudem stanovený odklad vykonatelnosti nálezu byla dotčená protiústavní ustanovení zákona zrušena až uplynutím dne [datum], po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou, a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat (stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st [číslo]).

11. Žalovaná jako ústřední orgán státní správy v oblasti střetu zájmů vykonává státní moc v mezích a způsoby, které stanoví zákon, a není na rozdíl od orgánů moci soudní oprávněna sama posuzovat, zda právní předpisy, kterými se při své činnosti řídí, jsou souladné s ústavním pořádkem. V žalobcem poukazovaných nálezech Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 a I. ÚS 3599/15 se Ústavní soud vyslovuje k důsledkům derogačního nálezu pro obecné soudy, v návaznosti na již uvedené pak ani žalobcem namítaná skutečnost, že žalovaná dne [datum] v souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka] fakticky omezila dálkový přístup do centrálního registru oznámení, nemůže bez dalšího vést k závěru, že dosavadní postup žalované při zveřejňování údajů z oznámení odporoval pravidlům stanoveným právními předpisy, a byl tedy nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zák. č. 82/98 Sb., a to ani z pohledu Listiny základních práv a svobod či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Poukazuje-li žalobce na skutečnost, že i v současné době žalovaná v dané oblasti postupuje protiprávně, nemá tento poukaz souvislost s předmětem tohoto řízení.

12. S ohledem na vše shora uvedené lze uzavřít, že ve věci není splněn základní předpoklad pro odpovědnost státu z důvodu absence odpovědnostního titulu, neboť na straně žalované nelze shledat nesprávný úřední postup. Soud prvního stupně tedy rozhodl správně, pokud žalobu zamítl, a proto odvolací soud napadený rozsudek potvrdil podle § 219 o. s. ř. včetně výsledku sporu odpovídajícího akcesorického výroku o nákladech řízení.

13. Odvolací soud poukazuje v této souvislosti rovněž na svou již ustálenou rozhodovací praxi v obdobných věcech (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 62Co 292/2021, 23Co 298/2021, 19Co 282/2021, 58Co 357/2021 a mnohá další), od níž neshledal důvod v této věci se odchýlit (srov. § 13 o. z.).

14. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná měla i v odvolacím řízení plný úspěch. Náklady řízení představuje paušalizovaná náhrada hotových výdajů ve výši [částka] za každý z úkonů - vyjádření k odvolání, příprava účasti na jednání odvolacího soudu, účast na tomto jednání podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb.