o 206 704 Kč s příslušenstvím

1. Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do úroku z prodlení 12,75 % z částky 206 704 Kč od 12. 7. 2024 do 21. 8. 2024 (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 181 869,50 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.), zamítl žalobu co do částky 24 834,40 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok III.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení 18 456 Kč (výrok IV.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení uvedené částky jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nepřiměřenou dobou trvání řízení vedeného u [orgán] a následně před správními soudy o vydání osvědčení rozhodnutí o získání specializované způsobilosti [funkce]. Soud prvního stupně z příslušných spisů zrekapituloval průběh namítaného řízení a chronologicky popsal jednotlivé úkony účastníků a orgánů, jak byly v daném řízení provedeny. Řízení bylo zahájeno podáním žádosti o osvědčení u žalované dne 16. 5. 2012 a skončeno rozhodnutím [orgán] ze dne 5. 9. 2023. Žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalované 11. 1. 2024, vyjádřením ze dne 27. 8. 2024 žalovaná žalobci sdělila, že jeho nárok neuznává. Po právní stránce soud prvního stupně poukázal na ustanovení § 13 a § 31a zák. č. 82/98 Sb. a uvedl, že namítané řízení trvalo 11 let a 4 měsíce, tuto dobu je třeba s ohledem na jeho průběh považovat za nepřiměřenou, čímž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a je na místě žalobci poskytnout zadostiučinění v penězích. Při určení výše zadostiučinění vycházel ze základní částky 16 000 Kč za rok řízení (za první 2 roky z částky poloviční), neboť délka řízení sice byla nepřiměřená, nikoliv však extrémní. S ohledem na postup orgánů veřejné moci zvýšil základní částku o 10 %, neboť na délce řízení se podílela žalovaná a rovněž správní soudy, žalovaná ne ve všech případech vydala rozhodnutí v zákonné lhůtě 30 dnů, prodloužené eventuálně o dalších 30 dnů, o první správní žalobě bylo rozhodnuto po téměř třech letech, o druhé po třech letech a devíti měsících. Věc nebyla po právní, skutkové ani procesní stránce složitá, šlo o standardně složitý spor, řízení však probíhalo na dvou stupních soustavy správních orgánů a dvou stupních soustavy správních soudů, 2x meritorně rozhodoval správní orgán prvního stupně, 3x [orgán], 2x krajský soud a 2x Nejvyšší správní soud, nebylo zjištěno, že by soudem byla rozhodnutí správních orgánů rušena pro nepřezkoumatelnost, či, že by se orgány neřídily závazným právním názorem soudu. S přihlédnutím k instanční složitosti snížil základní částku zadostiučinění o 15 %. Z hlediska významu řízení pro žalobce konstatoval, že byl zvýšený, specializace, o jejíž uznání žalobce žádal, byla v rozhodné době existentní, ve [právnická osoba] byla zřízena [Odbornost]. Z tohoto důvodu základní výši odškodnění zvýšil o 15 %. Žalobce se na délce řízení nepodílel, proto z tohoto důvodu výši odškodnění nemodifikoval. Veden těmito závěry soud prvního stupně uzavřel, že žalobce přísluší zadostiučinění ve výši 181 869,60 Kč, co do této částky žalobě vyhověl, ve zbytku ji zamítl a v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby řízení zastavil. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř.

3. Rozsudek napadla ve vyhovujícím výroku odvoláním žalovaná. Namítala, že dané řízení bylo složité též z hlediska skutkového a právního, což dokládá obsah rozhodnutí a finální rozdílný názor správních soudů na řešení otázky, zda měla být žalobci přiznána specializovaná způsobilost v oboru [obor] či nikoliv, a pokud ano, podle kterého z přechodných ustanovení zákona č. 95/2004 Sb. a jeho novel. Pokud jde o význam předmětu řízení pro žalobce, nešlo o pracovněprávní spor, žalobce mohl bez přiznané specializace působit jako [funkce], avšak pod odborným dohledem, v životopisu sám žalobce uvedl, že jako [funkce] [obor] ve [právnická osoba] pracoval. Nešlo tedy o řízení se zvýšeným významem pro žalobce. Dále uvedla, že mělo být přihlédnuto k dočasnému nahromadění případů danému zejména covidovou agendou, což připouští i stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Závěrem navrhla, aby odvolací soud ve výrocích II. a IV. napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalobce ve vyjádření uvedl, že dané řízení nebylo složité po skutkové ani právní stránce, bylo pouze třeba provést právní kvalifikací několika ustanovení zákona č. 95/2004 Sb., nešlo o ojedinělé rozhodnutí, kde by absentovala judikatura. Rozdílné právní posouzení věci bylo způsobeno nerespektováním závazného názoru Nejvyššího správního soudu. Namítané řízení mělo charakter pracovněprávního sporu, kde se presumuje vyšší význam řízení, žalobce mohl vykonávat činnost [funkce] pouze pod odborným dohledem, a nemohl proto samostatně poskytovat [činnost], čímž bylo výrazným způsobem zhoršeno jeho postavení na trhu práce. Nahromadění případů před správními soudy není důvodem pro snížení zadostiučinění, dané řízení navíc mělo být vyřízeno přednostně, neboť žalobce se v době jeho zahájení nacházel v předdůchodovém, tedy pokročilejším, věku. Závěrem navrhl, aby odvolací soud v napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

5. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalované a v jeho mezích napadené rozhodnutí i řízení předcházející jeho vyhlášení podle § 212 § 212a o. s. ř. a shledal odvolání částečně opodstatněným.

6. Odvolací soud v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. částečně zopakoval dokazování obsahem rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. [spisová značka], z něhož zjistil, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] a rozhodnutí žalované ze dne 9. 1. 2017 a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že předmětem namítaného řízení nebylo přehodnocování již jednou posouzených otázek, není namístě vést polemiku se zrušujícím rozhodnutím krajského soudu a navazujícím rozsudkem šestého senátu Nejvyššího správního soudu a stavět jejich závěry proti těm, které podle správních orgánů plynou z rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. [spisová značka]. Správní orgány se mají řídit právním názorem, který vyslovily soudy v projednávané věci, dokud tento názor není překonán judikaturou vyšších soudů, kterou by musel respektovat i každý senát Nejvyššího správního soudu. Žalovaná při druhém posouzení věci nerespektovala závazný právní názor původního zrušujícího rozsudku a navazujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu, pročež bylo namístě, aby krajský soud její rozhodnutí zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení, jelikož tak neučinil, Nejvyšší správní soud zrušil obě rozhodnutí.

7. Tímto částečným zopakování dokazování je vyvrácen závěr soudu prvního stupně, že nebylo zjištěno, že by správní orgány nerespektovaly závazný právní názor správního soudu, naopak je prokázáno, že Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu i rozhodnutí žalované právě z tohoto důvodu a vrátil věc žalované k dalšímu řízení. Vyjma této skutečnosti soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro konečné rozhodnutí a i odvolací soud z jeho zjištění vychází, ohledně průběhu namítaného řízení tedy lze bezezbytku odkázat na zjištění soudu prvního stupně popsaná v bodě 4. odůvodnění napadeného rozsudku.

8. Namítané řízení trvalo 11 let a 4 měsíce, takovouto dobu trvání řízení je třeba s ohledem na jeho konkrétní průběh považovat za nepřiměřenou, soud prvního stupně tedy správně konstatoval, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/98 Sb., vzhledem k délce řízení nepostačí jako satisfakce pouhé konstatování porušení práva, a žalobci je proto třeba vzniklou nemajetkovou újmu reparovat finanční satisfakcí. Při stanovení výše satisfakce soud prvního stupně správně vycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a základní částku zadostiučinění určil ve výši 16 000 Kč za rok trvání řízení (za první 2 roky ve výši poloviční). Délka namítaného řízení byla nepřiměřená, přesáhla 10 let, nepostačí tedy základní částka zadostiučinění 15 000 Kč za rok trvání řízení, délka řízení však nebyla extrémní, tedy násobně delší, než by bylo možno očekávat, a proto je namístě stanovení základní částky na 16 000 Kč za rok trvání řízení.

9. Při dalších korekcích této základní částky je třeba vycházet z hledisek uvedených v § 31a odst. 3 zák. č. 82/98 Sb. Předmětem namítaného řízení bylo vydání osvědčení o získání specializované způsobilosti [funkce] v oboru [obor], jde tedy obsahově o věc pracovněprávní, mající dopad do uplatnění žalobce na trhu práce, neboť žalobce sice mohl vykonávat činnost [funkce], avšak nikoliv samostatně, ale pod odborným dohledem. Řízení v pracovněprávních věcech přitom je jedním z řízení, pro které je typově dán zvýšený význam pro poškozeného, tento zvýšený význam nebyl v řízení vyvrácen, právě naopak je zřejmé, že žalobce samostatně činnost [funkce] vykonávat nemohl. Za tohoto stavu je proto správný závěr soudu prvního stupně, který z důvodu zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobce přistoupil ke zvýšení zadostiučinění, odvolací soud se však neztotožňuje se zvýšením o 15 %, má za to, že popsaným konkrétním okolnostem případu lépe odpovídá zvýšení zadostiučinění o 10 %.

10. Pokud jde o složitost řízení, soud prvního stupně správně konstatoval, že věc byla po skutkové, právní i procesní stránce standardně složitá. Z hlediska skutkového ve věci neprobíhalo žádné složité dokazování, v průběhu řízení bylo pouze vyžádáno jedno odborné vyjádření. Z hlediska právního posouzení věci sice lze žalované přisvědčit v tom, že bylo třeba řešit dopady přechodných ustanovení a novelizací zákona č. 95/2004 Sb. do posouzení obsahových požadavků na výkon činnosti [funkce] ve vztahu k získaným dvěma [Odbornost], to však samo o sobě nepředstavuje důvod pro snížení zadostiučinění z hlediska právní složitosti namítaného řízení, neboť, jak správně poukazuje žalobce, v průběhu řízení nebylo nutné aplikovat cizí právo, řešit předběžně ústavnost aplikovaného zákona či položit předběžnou otázku soudnímu dvoru Evropské unie, nešlo ani o věc vyznačující se absencí existující judikatury, naopak v druhem případě bylo rozhodnutím Nejvyššího správního soudu zrušeno jak rozhodnutí krajského soudu, tak rozhodnutí žalované, z důvodu nerespektování závazného právního názoru. Správně soud prvního stupně konstatoval, že namítané řízení se vyznačovalo instanční složitostí, neboť ve věci 2x meritorně rozhodoval správní orgán prvního stupně, 3x [orgán], 2x krajský soud a 2x Nejvyšší správní soud, z tohoto důvodu je odpovídající snížení základní částky z důvodu instanční složitosti řízení o 15 %. Byť soud prvního stupně nesprávně konstatoval, že rozhodnutí správního orgánu a správního soudu nebylo zrušeno proto, že by se tyto orgány neřídily závazným právním názorem správního soudu, neboť v jednom případě se tak stalo, i za tohoto stavu však odpovídá instanční složitosti řízení snížení základní částky o 15 %. Pokud by k uvedenému kasačnímu zásahu Nejvyššího správního soudu nedošlo, odůvodňovala by instanční složitost v případě dvojího rozhodování Nejvyššího správního soudu snížení základní částky ve vyšším rozsahu než 15 %.

11. Z hlediska postupu orgánů státu soud prvního stupně správně konstatoval, že správní orgán nerozhodl vždy v zákonem stanovené lhůtě 30 dnů prodloužené o nejvýše dalších 30 dnů, v případě správních soudů, konkrétně Městského soudu v [adresa], bylo v jednom případě rozhodnuto po téměř třech letech a v druhém případě po třech letech a devíti měsících, aniž by k takovéto době trvání řízení byl racionální důvod, doba trvání řízení byla zásadním způsobem ovlivněna průtahy při nařízení ústního jednání, resp. vydání rozhodnutí, z těchto důvodů proto je dán předpoklad pro zvýšení zadostiučinění o 10 %, jak učinil soud prvního stupně. Není případný poukaz žalované na nahromadění případů před správními soudy v důsledku covidové agendy, neboť k uvedeným průtahům došlo v prvním případě od dubna 2013 do září 2015 a v druhém případě od května 2017 do prosince 2020, což nelze odůvodňovat dočasným nahromaděním případů. K poukazu žalobce na jeho pokročilejší věk, je třeba uvést, že za takovýto věk judikatura považuje věk přesahující 75 let (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30Cdo 2292/2012), tohoto věku v době namítaného řízení žalobce nedosahoval.

12. Z výše uvedených důvodů lze uzavřít, že při základní výši zadostiučinění 16 000 Kč za rok trvání namítaného řízení (za první 2 roky ve výši poloviční) činí základní částka zadostiučinění za dobu 11 let a 4 měsíců 165 336 Kč, tuto částku je třeba snížit o 15 % s ohledem na instanční složitost řízení a zvýšit o 10 % z důvodu postupu orgánů v namítaném řízení a o 10 % z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobce, výsledkem je zadostiučinění ve výši 173 602,80 Kč. Veden těmito závěry odvolací soud změnil ve vyhovujícím výroku napadený rozsudek podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. jen tak, že žalobu zamítl co do částky 8 266,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení, ve zbývající části napadený výrok potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

13. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, 2 o. s. ř., neboť žalobce byl s požadavkem na finanční satisfakci úspěšný. Žalobci vznikly jednak náklady zaplacením soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a dále náklady právního zastoupení, v řízení před soudem prvního stupně se jedná o částku 18 456 Kč, přičemž odvolací soud odkazuje na vyčerpávající a správné určení této částky v bodě 30. odůvodnění napadeného rozsudku. V odvolacím řízení činí náklady právního zastoupení 21 175 Kč a jsou tvořeny odměnou advokátky za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast při odvolacím jednání) podle § 7 ve spojení s § 9a odst. 2 vyhl. č. 177/96 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025 po 8 300 Kč (tarifní hodnotou je částka 173 602,80 Kč), dvěma paušály po 450 Kč (§ 13 cit. vyhl.) a daní z přidané hodnoty 21 % z uvedených částek podle § 137 o. s. ř. Celková výše nákladů řízení je tak představována částkou 39 631 Kč.