pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 C 86/2014 - 522,

1. Napadeným rozsudkem nalézací soud zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci [částka] s příslušenstvím (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované

na náhradu nákladů řízení [částka] (výrok II.). Takto nalézací soud rozhodl za procesního stavu, kdy rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 11 Co 103/2021 - 489, byl jeho předcházející rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 C 86/2014 - 467, ve výroku I. ohledně částky [částka] s příslušenstvím potvrzen, ohledně částky [částka] s příslušenstvím

a ve výroku II. zrušen a v tomto rozsahu věc vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud uložil soudu nalézacímu, aby si ujasnil především předmět řízení, tedy částku,

o níž je z titulu náhrady skutečné škody veden spor. Následně aby se zabýval věcnou aktivní legitimací žalobce ve sporu, pokud nalézací soud dospěje k závěru, že nárok žalobce je byť i jen částečně promlčen, bude posuzovat rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Nalézací soud konstatoval, že vyzval žalobce dle ust. § 118a o. s. ř. k doplnění tvrzení. Žalobce

na tuto výzvu soudu reagoval předložením kopií listin (technických průkazů, zástavních smluv, objednávek a jiných), avšak to, co označil jako nabývací tituly, jimi nejsou, navíc jsou v neúplné podobě a jsou ve fotokopiích nikoliv originálu. Pokud jde o provedené důkazy jako je úvěrová smlouva a zástavní smlouva, ty nejsou důkazem o vlastnictví. Držitelem movitých věcí

byl povinný subjekt [právnická osoba] s.r.o., přičemž soud vzal za prokázané tvrzením samotného žalobce a výpisem z dostupné databáze, že od [datum] již nepodniká. Exekuce

byla vedena proti majetku povinného, [právnická osoba] s.r.o. Lze připustit, že nebylo vše v pořádku ohledně procesních úkonů, které byly v té věci činěny ze strany soudu, nicméně výkon úřední činnosti směřoval proti povinné osobě, tedy [právnická osoba], nikoli proti žalobci, který jako fyzická osoba tak není aktivně legitimovaný, i kdyby došlo k pochybení, nemá aktivní legitimaci k podání této žaloby. [příjmení] vozidel nebyl žalobce jako fyzická osoba, nýbrž [právnická osoba] s.r.o., tedy dlužník a povinný z exekučního řízení. Pokud by eventuálně i vznikla nějaká škoda na vozidlech v souvislosti s postupem soudu v namítaném řízení, nevznikla by žalobci

jako fyzické osobě, která by mohla takovou škodu nárokovat. Jediným v jeho vlastnictví

jako fyzické osoby bylo vozidlo LIAZ [registrační značka] - držitel vozidla [příjmení] stavební, zemní práce, nicméně nárok byť k tomuto jedinému vozidlu, dán není. Jde tedy o nedostatek věcné aktivní legitimace žalobce. Nalézací soud dále konstatoval, že u jednání dne [datum] byl žalobce soudem opět vyzván, aby doplnil skutková tvrzení ohledně věcné aktivní legitimace. Žalobce však k této výzvě žádná nová skutková tvrzení neuvedl, ani nedoložil žádné jiné listinné důkazy,

než které již byly provedeny soudem k důkazu v předchozím řízení. Velký technický průkaz sice eviduje„ držitele“ vozidla, nikoli jeho vlastníka, avšak podpůrně by mohl vlastnictví prokázat, pokud by vlastník jako držitel evidován byl. Nicméně lze konstatovat, že v technických průkazech jako držitel je uvedena též [právnická osoba] s.r.o. nebo [právnická osoba], bez udání IČO, když je proveden záznam o„ změně názvu podniku“ na [právnická osoba] Žalobce nepředložil

ani důkaz o tom, zda podal či nepodal návrh na vynětí vozidel z exekuce, pokud nyní tvrdí,

že jejich vlastníkem byl on jako fyzická osoba. Není tak prokázána věcná aktivní legitimace žalobce v této projednávané věci. Dále pak nalézací soud konstatoval, že ve světle uvedeného závěru je nadbytečné zkoumat, zda byl nárok žalobce na náhradu škody podle zákona

č. 58/1969 Sb., jeho ustanovení § 27, promlčen či nikoliv. Nicméně i v případě, že by žalobce

byl ve sporu věcně aktivně legitimován, soud by námitce promlčení přitakal. Nárok se promlčí

za 3 roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. V daném případě, jak se podává ze spisu Okresního soudu v Olomouci č. j. [spisová značka], začala běžet promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody v souvislosti se všemi zabavenými vozidly (nákladní automobil Avie 31, [registrační značka] 63, Liaz, [registrační značka] 44, Liaz, [registrační značka] 19, Avie, [registrační značka] 64, Liaz, [registrační značka] 18, Tatra 815 UDS 114, [registrační značka] 43, Liaz,

[registrační značka] 65, Liaz, [registrační značka] 23 a nákladní vlečky [registrační značka] 22), nepochybně dnem

[datum], kdy byl se žalobcem sepsán protokol a bylo postaveno najisto, že nabyl vědomost,

že vozidla byla zabavena a posléze předána oprávněné osobě. Není bez významu též dílčí závěr ve vztahu k jednomu z vozidel plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.

28 Cdo 3100/2009, že žalobce v souvislosti s odebráním vozidla o jemu způsobené škodě věděl nejpozději dne [datum], kdy s ním byl sepsán v rámci příslušného řízení o výkonu rozhodnutí protokol, v němž byla tato okolnost explicitně vyjádřena, a na který lze v předmětné věci odkázat. Nárok na náhradu škody by tak byl promlčen nejpozději dnem [datum]. Pokud žalobce namítá porušení dobrých mravů v souvislosti se vznesenou námitkou promlčení ze strany žalované

a argumentuje dopisem předsedkyně Okresního soudu v Olomouci ze dne [datum], z něhož vyplývá ujištění žalobce, že za pochybení soudu bude odškodněn, pak tomuto závěru z hlediska porušení dobrých mravů přitakat nelze, neboť stanovisko soudkyně bylo žalobci sděleno

až dlouho po uplynutí promlčecí doby. Žalobce byl z vazby propuštěn v roce 1997, přičemž stanovisko soudkyně mu bylo doručeno v roce [rok], tedy 6 let po propuštění z vazby. Žalobce

se do té doby o předmětná vozidla a nároky s tímto majetkem spojené nezajímal, resp. nevyvíjel žádnou iniciativu, aby tyto nároky řádně uplatnil. Promlčecí doba k uplatnění nároků přitom uplynula v roce 1996, resp. v roce [rok]. Tvrzení žalobce ve světle, že své nároky neuplatnil řádně a včas, neboť byl ze strany soudu utvrzován, že bude odškodněn, a že marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil, nemůže obstát. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu námitka promlčení dobrým mravům neodporuje, pokud není výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání

s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo neuplatnil včas. V daném případě by námitka promlčení nemohla být učiněna v rozporu s dobrými mravy. Ze všech uvedených důvodů byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Brojil proti závěru nalézacího soudu, že není v této věci věcně aktivně legitimován. Dovozoval, že tomu by bylo možno přisvědčit pouze za předpokladu, že by soud v rámci výkonu rozhodnutí postupoval alespoň formálně v souladu s obecně závaznými předpisy upravujícími jeho postup. Taktomu však

v případě výkonu rozhodnutí vedeného Okresním soudem v Olomouci pod sp. zn. [spisová značka] nebylo. Soudní tajemnice Okresního soudu v Olomouci svým jednáním pravomoci soudního úředníka flagrantně překročila. Proto nelze souhlasit s nalézacím soudem, že žalobce nemá aktivní legitimaci pouze proto, že nebyl účastníkem řízení o výkon rozhodnutí. Oponoval dále

i závěru nalézacího soudu, že by v řízení bylo prokázáno, že vlastníkem vozidel byla [právnická osoba], s. r. o. nikoliv žalobce jako fyzická osoba. Dovozovat vlastnické právo této společnosti pouze z duplikátu technického průkazu vystaveného správním orgánem na výslovnou žádost soudu není možné, neboť správní orgány pouze vedou evidenci motorových vozidel bez toho,

že by tato evidence měla právní závaznost ve vztahu vlastnictví movité věci. Zdůraznil, že doložil doklady, a to nabývací tituly, ze kterých bylo zřejmé, že nabyvatelem je [jméno] [příjmení] jako fyzická osob, na těchto dokladech je uvedeno jako označení kupujícího identifikační číslo

organizace [číslo], což je IČO žalobce jako podnikající fyzické osoby. Dodatečné prohlášení žalobce učiněné v roce 1997 o tom, že od [datum] již nepodniká, je z tohoto pohledu zcela bezvýznamné, neboť je nepochybně vytrženo z kontextu, není zřejmá motivace ani účel

takového prohlášení. Závěr nalézacího soudu o tom, že vlastníkem nebyl žalobce, nýbrž [právnická osoba] s. r. o., je tak zcela nepodložený, o tom, že by vlastníkem věcí byla uvedená společnost, nebyl proveden žádný důkaz. Brojil dále i proti závěrům nalézacího soudu ohledně promlčení nároku, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne [datum], č. j. II. ÚS 2062/14 - 1, a jeho závěr, že pokud„ stát vznese námitku promlčení, ačkoliv protiprávní stav, v jehož důsledku k promlčení daného nároku došlo, sám vytvořil

a následně udržoval, jedná v rozporu s dobrými mravy“. V řízení bylo prokázáno, že Okresní soud

v [obec] nejenže nesprávně postupoval při výkonu rozhodnutí, ale i jeho další kroky svědčí

o tom, že se spisem [spisová značka] bylo manipulováno tak, aby nebylo zjištěno toto pochybení

a nebyla vyvozena odpovědnost konkrétních osob. Manipulace se spisem vyplývá opět ze zprávy Okresního soudu v Olomouci ze dne [datum], když sám soud zjistil, že potvrzení ze dne

[datum] mělo původně číslo listu 62, avšak v roce 2003 to již bylo číslo listu 129 a číslo listu 62 ve spisu vůbec nebylo zařazeno. Ve spisu se také nenachází smlouva mezi Okresním soudem

v [obec] a obstaravatelem [příjmení] [příjmení] [příjmení], která měla být uzavřena podle uvedené zprávy Okresního soudu v Olomouci dne [datum], a to přestože ve spisu je založena nadepsaná složka, která měla tuto smlouvu obsahovat, avšak složka je již prázdná. O manipulaci se spisovým materiálem Okresního soudu v Olomouci pak svědčí i to, že spis téhož soudu sp. zn.

13 C 44/2005 se ztratil, poté se ztratila jeho rekonstruovaná podoba, která byla následně nalezena. Obstrukční přístup Okresního soudu v Olomouci vyplývá i z toho, že na konkrétní dotaz právního zástupce žalobce ze dne [datum rozhodnutí] (č. l. 203 spisu [spisová značka]) zaslal jen neurčitou a neúplnou odpověď ze dne [datum] (č. l. 207). Žalovaný tedy nejen že způsobil protiprávní stav, ale činil aktivní kroky v tom, aby zabránil řádnému vyšetření postupu soudu a navíc

ani předsedkyně Okresního soudu v Olomouci ani jiný z justičních funkcionářů neučinili nic

pro to, aby k nápravě zcela zjevných a hrubých pochybení soudu došlo. Proto žalobce trvá

na tom, že vznesená námitka promlčení stranou žalovanou je v rozporu s dobrými mravy a nelze k ní přihlížet. Odvolacímu soudu navrhl, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.

3. Žalovaná se k podanému odvolání písemně nevyjádřila. U jednání odvolacího soudu se pak ztotožnila s napadeným rozsudkem a odvolacímu soudu navrhla, aby jej potvrdil.

4. Žalobce a jeho zástupce se omluvili z účasti na nařízeném jednání odvolacího soudu a souhlasili, aby jednání proběhlo v jejich nepřítomnosti. Odvolací soud proto za použití ust. § 101

odst. 3 o. s. ř. jednal v jejich nepřítomnosti.

5. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal odvolací soud rozsudek nalézacího soudu

a přezkoumal zároveň i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (ust. § 212, § 212a o. s. ř.). Poté dospěl k závěru, že byť nalézací soud se zcela nedržel závazných pokynů odvolacího soudu, jak byly vyjádřeny v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2021, č. j. 11 Co 103/2021

- 489, rozsudek je ve výroku věcně správný, a odvolání tak není důvodné.

6. Jak bylo shora již naznačeno, lze nalézacímu soudu vytknout, že pominul závazný právní názor odvolacího soudu, vyjádřený ve shora citovaném rozsudku, a opětovně si neujasnil, že každý z předmětných automobilů je samostatnou věcí, která má samostatný osud jak z hlediska vlastnictví (komu patřila), tak z hlediska toho, kdo a jakým způsobem s jedním a každým z nich nakládal. Ač bylo nalézacímu soudu jasně intimováno, že se musí v dalším řízení zabývat doplněním žalobních tvrzení ze dne [datum] žurnalizovaným na č. l. 401 a násl. spisu a ujasnit si, jaké důkazy k prokázání vlastnictví každého jednotlivého vozidla žalobce nabízí, nalézací soud tento pokyn nerespektoval, doplněním žalobních tvrzení ani hodnocením důkazů k prokázání

těchto žalobních tvrzení se nezabýval a opětovně paušálně uzavřel, že má za prokázané,

že vlastníkem všech předmětných vozidel, vyjma jediného, byla [právnická osoba], s. r. o.

Tento závěr nemůže obstát a odvolací námitky žalobce jsou zcela opodstatněny.

7. Nicméně nalézací soud zamítnutí žaloby odůvodnil i promlčením nároku, když se zabýval namítanou rozporností této námitky s dobrými mravy a dospěl k závěru, že námitka promlčení byla řádně uplatněna a rozporná s dobrými mravy není. Nalézací soud dospěl k závěru, že nárok žalobce je promlčen, neboť žalobce se o jemu způsobené škodě dozvěděl nejpozději dne

[datum], kdy s ním byl sepsán v rámci příslušného řízení o výkonu rozhodnutí protokol,

v němž byla tato okolnost explicitně vyjádřena, a na který lze v předmětné věci odkázat. Nárok

na náhradu škody by tak byl promlčen nejpozději dnem [datum]. Proti tomuto závěru žalobce nikterak nebrojil, namítal toliko, že vznesená námitka promlčení je rozporná s dobrými mravy z důvodů shora uvedených v rámci rekapitulace odvolací argumentace žalobce. Odvolací soud

se však zcela ztotožňuje se závěrem nalézacího soudu o tom, že vznesená námitka promlčení

není rozporná s dobrými mravy. Nelze v této souvislosti zohlednit nesprávný úřední postup Okresního soudu v Olomouci v rámci zde namítaných exekučních řízení, zejména pak ve věci

sp. zn. [spisová značka], neboť z tohoto nesprávného postupu žalobce odvozoval nároky uplatněné žalobou v této věci a rozhodně pak nelze dospět k závěru, že nesprávný úřední postup na straně státu (potažmo soudu) znamená ve svém důsledku, že stát nikdy nemůže vznést relevantní námitku promlčení nároku. Takovému závěru přímo odporuje ustanovení § 22 v této věci aplikovaného zákona č. 58/1969 Sb., které výslovně upravuje promlčení nároku. Nalézací soud

se pak správně zabýval i obsahem dopisu předsedkyně Okresního soudu v Olomouci ze dne

[datum] a správně uzavřel, že tento dopis nemohl mít vliv na promlčení nároku,

resp. rozpornost vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, neboť byl napsán až cca 1,5 roku poté, kdy nárok žalobce byl promlčen. Odvolací soud na tomto místě konstatuje, že tento závěr je souladný jak s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3100/2009, když v uvedené věci

se Nejvyšší soud zabýval zcela shodným případem mezi týmiž účastníky, jako v řízení tomto, avšak ohledně jiného vozidla, tak i se zásadami žalobcem zmíněného nálezu Ústavního soudu,

sp. zn. II. ÚS 2062/14, jak byly vyjádřeny zejména pod body 2. a 3.„ 2. Vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy její uplatnění je výrazem zneužití práva

na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem

a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. 3. Specifickou skupinu případů tvoří ty, v nichž byla námitka promlčení vznesena státem. V případě regulace nájmů bytů stát vzdor svým povinnostem i opakovaným apelům ze strany Ústavního soudu na jedné straně prostřednictvím Parlamentu toleroval vznik situace, v níž docházelo k rozsáhlému porušování základních práv, a na straně druhé těmto právům po dlouhou dobu (prostřednictvím soudů) neposkytoval adekvátní ochranu. V důsledku dlouhodobých

a trvalých rozporů v judikatuře (i na úrovni Ústavního soudu) přitom bylo fakticky„ sázkou do loterie“,

zda podaná žaloba bude úspěšná či nikoliv. Tuto situaci lze prizmatem ochrany základních práv vnímat jako selhání státu; v takovém případě ovšem břemeno tohoto selhání v materiálním právním státě musí nést právě stát

a nikoliv jednotlivec, který svá práva hájil s dostatečnou péčí.“ V obou vyslovených zásadách klade Ústavní soud podmínku, že ten, proti němuž je vznesena námitka promlčení, marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. To však není případ žalobce v této věci. Jednak bylo prokázáno,

že žalobce věděl o tom, že (alespoň některá) vozidla jsou exekučně zabavována, když při provádění výkonu rozhodnutí vlastním vozidlem zatarasil výjezd z areálu, aby zamezil realizaci výkonu, a přitom ani netvrdil, že by jako vlastník vozidel zabavovaných v rámci výkonu rozhodnutí vedeného proti jinému subjektu podal návrh na vyloučení věcí z výkonu,

ev. že by včas a řádně uplatnil své nároky, rovněž mu ničeho nebránilo, aby své nároky uplatnil v rámci běžící promlčecí doby, tedy kdykoli po dni [datum] O své nároky tedy po dlouhou

dobu nedbal a svá práva nehájil s dostatečnou péčí. Sluší se na tomto místě podotknout,

že Vigilantibus iura scripta sunt (zkráceně vigilantibus iura = zákony jsou psány pro bdělé; rozuměj - pro ty, kteří dbají o svá práva) je klasické římskoprávní pravidlo, podle něhož se mocenská ochrana poskytuje jen těm subjektivním právům, jejichž držitelé o ně dbají a aktivně je vykonávají a v případě porušení vymáhají, aby zabránili tomu, že jimi zanedbávaná práva po čase buď zaniknou, nebo se stanou nevymahatelnými.

8. Se závěrem, že nárok žalobce je promlčen a námitka promlčení vznesená žalovanou

není rozporná s dobrými mravy, tedy odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil za použití ust. § 219 o. s. ř. včetně správného akcesoricky navazujícího výroku

o nákladech řízení.

9. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn plným úspěchem žalované v odvolacím řízení. Náklady žalované před odvolacím soudem činí celkem [částka] a sestávají z paušální náhrady hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.

za 2 úkony žalované v tomto řízení (příprava a účast na jednání odvolacího soudu).

Bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 o. s. ř.

Lhůta k plnění je určena podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.