pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 C 69/2018 - 389,

1. Napadeným rozsudkem nalézací soud konstatoval porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 835/2003 (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok II.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení [částka] (výrok III.). Takto soud rozhodl o návrhu žalobce, jež se domáhal po žalované zaplacení uvedené částky jakožto náhrady újmy způsobené řízením, které bylo zahájeno u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 161/1999, poté vedeno u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 304/1999,

a nakonec vedeno a skončeno u Okresního soudu v Kolíně (dále jen„ OS“) pod sp. zn.

9 C 835/2003. Žalobce uvedl, že mu vznikla v souvislosti s namítaným řízením majetková škoda ve výši [částka] odpovídající hodnotě zamítnutého odškodnění nemajetkové újmy ve výši [částka] za zničený život žalobce a jeho dcery. Žalobce dále požadoval zadostiučinění

za nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku zmíněného řízení u OS ve výši [částka]. Žalovaná vznesla námitku promlčení ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy. Žalovaná učinila nesporným, že u ní žalobce dne [datum] uplatnil nárok shodný s žalobním nárokem. Ve vztahu k nároku na náhradu majetkové škody žalovaná uvedla, že se nejedná

o škodu, za niž by měla být odpovědná, neboť se jedná o nárok na peněžité plnění, jehož se žalobce domáhal v soudním řízení, avšak jeho žaloba byla zamítnuta. Nalézací soud zjistil ze spisu vedeného u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 835/2013 průběh namítaného řízení. Konstatoval, že pro nadbytečnost a z důvodu hospodárnosti neprováděl k důkazu spis řízení, kvůli němuž bylo v nadepsaném řízení posuzované řízení přerušeno. Důvodem je skutečnost,

že se jednalo o řízení o péči o nezletilou dceru žalobce, přičemž důvodnost nároku žalobce

na odškodnění za nepřiměřenou délku tohoto řízení již byla posuzována (a nárok byl zamítnut) právě ve zde namítaném řízení. Následně věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb. (dále též„ OdpŠk“), jehož konkrétní ustanovení citoval. Zabýval se námitkou promlčení, kterou posoudil podle ust. § 32 odst. 3 OdpŠk, a dospěl k závěru, že nárok promlčen není. Dovodil, že počátek běhu šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůty se odvíjí od vědomosti poškozeného, že došlo k nemajetkové újmě, tedy kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky. Objektivní desetiletá lhůta pak počíná běžet od okamžiku této okolnosti (právní skutečnosti), která je coby nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup pro vznik újmy vyvolávajícím činitelem. Ve vztahu k újmám vyvolaným nepřiměřenou délkou řízení je pak běh obou lhůt modifikován konstrukcí nemožnosti uplynutí lhůty před koncem řízení, v němž k průtahům došlo. Promlčení (skončení subjektivní ani objektivní lhůty) tedy nemůže nastat dříve, než uplyne doba šesti měsíců od skončení takového řízení. Z provedeného dokazování vyplynulo,

že namítané řízení vedené u OS bylo skončeno dne [datum], kdy se tak žalobce nejpozději dozvěděl o tvrzené nemajetkové újmě způsobené v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení. Od tohoto dne počala běžet šestiměsíční promlčecí lhůta k uplatnění práva na zadostiučinění, která skončila dne [datum]. Žalobce uplatnil svůj nárok

u žalované dne [datum], tedy poslední den promlčecí lhůty, kdy došlo k jejímu stavení

po dobu předběžného projednání nároku u žalované, to však nejdéle na 6 měsíců,

tj. do [datum] (úterý). Žaloba byla nalézacímu soudu doručena dne [datum] (emailem

a doplněná písemně dne [datum]), a tudíž byla doručena včas. Na uvedeném závěru nemůže

ničeho změnit ani skutečnost, že žalovaná o nároku žalobce rozhodla stanoviskem, které bylo uloženo na poště k vyzvednutí dne [datum]. Zmíněné stanovisko by bylo doručeno fikcí dne [datum] (skutečně si jej žalobce převzal dne [datum]), tj. po uplynutí zákonné lhůty k projednání nároku žalovanou. Soud konstatoval, že pouhé uložení stanoviska k vyzvednutí

na poště nemůže mít účinky ukončení mimosoudního projednání nároku žalovanou. Dokud se totiž žalobce se stanoviskem neseznámí, nemůže vědět o výsledku takového projednání.

Dle soudu se tudíž staví promlčecí lhůta až do doručení stanoviska (fakticky či fikcí),

příp. uplynutím 6 měsíční lhůty (ta by v dané věci uplynula [datum]), ale žaloba byla podána [datum]. S přihlédnutím k uvedenému soud uzavřel, že nárok žalobce není promlčen a námitka promlčení není důvodná. Dále se zabýval nárokem samým. Vzal za prokázáno, že v dané věci začalo rozhodné období ve vztahu k žalobci běžet dne [datum], kdy byla Okresnímu soudu v Pardubicích doručena jeho žaloba na náhradu nemajetkové újmy proti zdejší žalované

(za nepřiměřenou délku řízení o rozvodu a o péči o dítě). Konec rozhodného období soud spatřuje v datu [datum], kdy bylo jeho právnímu zástupci doručeno rozhodnutí Ústavního soudu. Rozhodné období pro posouzení požadavku žalobce na přiměřené zadostiučinění tedy trvalo po dobu cca 17 let a 10 měsíců. Nalézací soud ve věci nezjistil průtahy a zdůraznil,

že namítané řízení probíhalo u tří stupňů soudní soustavy a rovněž u Ústavního soudu. Dále vzal soud za prokázáno, že žalobce se na celkové délce posuzovaného řízení významně podílel,

a to zejména tím, že opakovaně podával námitky podjatosti proti totožným soudcům i proti všem soudcům jednoho soudu, a dále opakovaně podával významné množství žádostí o odročení jednání. Žalobce rovněž opakovaně žádal o prodloužení lhůty k doplnění tvrzení a důkazů,

což vše mělo vliv na délku řízení. Zabýval se i dalšími kritérii a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že celková délka původního řízení (jakkoli nebyly shledány výraznější průtahy) byla nepřiměřeně dlouhá. Z uvedených důvodů soud (shodně s žalovanou) uzavřel, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu, který vedl k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.

V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá. Dospěl však k závěru, že požadavek žalobce na peněžité zadostiučinění není přiměřený,

resp. oprávněný, a že samotné konstatování porušení práva se v daném případě jeví zcela dostatečným a účinným prostředkem nápravy. Tento závěr soud, nad rámec shora uvedeného, odůvodnil zejména nízkým významem původního řízení pro žalobce a rovněž jeho výrazným podílem na délce řízení v podobě opakovaných žádosti o odročení téměř každého nařízeného jednání. V dané souvislosti soud uvedl, že zásadním kritériem nejen pro určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích, ale i pro stanovení jeho formy, je právě význam namítaného řízení

pro jeho účastníka. Jinými slovy pro stanovení formy a případné výše odškodnění v penězích

je nezbytné zohlednit, co je pro účastníka řízení„ v sázce“, v původním řízení, neboť účelem zadostiučinění je kompenzovat stav nejistoty ohledně výsledku daného řízení, a tudíž výši případného peněžitého odškodnění nelze stanovit pouze mechanickým vynásobením určité částky a počtu roků, po které řízení trvalo (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.

30 Cdo 1313/2010, ze dne [datum rozhodnutí]). Z uvedeného je zřejmé, že žalobci nelze přiznat odškodnění, které by výrazně převyšovalo to, co bylo pro něj„ v sázce“. S přihlédnutím ke všemu shora uvedenému tak soud dospěl k závěru, že samotné konstatování porušení práva žalobce

je v tomto případě přiměřenou a odpovídající formou zadostiučinění. Jelikož dle soudu žalovaná výslovně nekonstatovala porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě,

resp. pouze konstatovala nepřiměřenou délku řízení, soud přistoupil k odškodnění v podobě výslovného konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a žalobu co do požadavku na peněžité plnění zamítl. Nedůvodným shledal též požadavek na náhradu škody, neboť žalobce se de facto domáhá revize pravomocně skončeného řízení, a ve věci tak není dán odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí).

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Předně namítl, že ve věci rozhodla vyloučená soudkyně, když soudní rozhodnutí o tom, že soudkyně vyloučena není,

je rozporné s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1570/13. Odkázal dále na svá podání

do spisu v průběhu řízení a nalézacímu soudu vytkl, že nezvážil délku řízení o úpravě poměrů jeho nezl. dcery. Brojil proti„ složení soudu“, když namísto soudkyně rozhodovaly její asistentky, bylo mu upřeno právo uplatnit námitku podjatosti proti nim. Dále namítal, že mu nebylo předem známo složení odvolacího senátu. Dále pak nalézacímu soudu vytkl, že neprovedl navržené důkazy a nesprávně zjistil skutkový stav věci a věc nesprávně právně posoudil.

3. K podanému odvolání se vyjádřila žalovaná. S napadeným rozsudkem se ztotožnila, byť setrvala na stanovisku, že nárok je promlčen. Poukázala na to, že rozhodnutí Ústavního soudu

bylo advokátu žalobce doručeno dne [datum], žalobce uplatnil nárok u žalované dne

[datum]. Odmítavé stanovisko žalované bylo žalobci doručeno zásilkou uloženou dne

[datum] na poště a žalobce si zásilku vyzvedl dne [datum]. Žaloba byla podána dne

[datum]. Zdůraznila, že žalobce měl objektivně možnost se s obsahem stanoviska žalované seznámit již [datum], kdy mu byla zásilka uložena na poště, a tudíž tímto dnem,

popř. následným dnem [datum], promlčecí doba uplynula. Vzhledem k tomu, že projednání nároku žalobce nemá povahu správního řízení, není ani možné považovat den [datum],

kdy si žalobce zásilku vyzvedl, za den, kdy došlo ke skončení předběžného projednání nároku. Dovozovala, že vzhledem k promlčení nároku je rozsudek věcně správný, a navrhla

jeho potvrzení.

4. Žalobce ještě doplnil do doby jednání odvolacího soudu podání datované dnem [datum],

kde protestoval proti tomu, že ve spisu se nenacházejí originály jeho podání, která dříve zaslal elektronickou formou (e-mailem), a to ze dne [datum] a z [datum]. Znovu brojil proti rozhodnutí odvolacího soudu č. j. 11 Co 146/2020 - 266, které shledával rozporné s judikaturou ústavního soudu, a znovu dovozoval, že soudkyně, která vydala zde přezkoumávaný rozsudek,

je vyloučena pro podjatost. Zrekapituloval svá dřívější podání v této věci a jejich obsah

a dovozoval, že soud nezákonně k jeho podáním vůbec nepřihlížel. Podáním ze dne [datum] znovu zopakoval argumentaci o tom, že soudkyně, která vydala zde přezkoumávaný rozsudek,

je vyloučena pro podjatost. Znovu rovněž zrekapituloval svá předešlá podání v této věci včetně toho, jakým způsobem a kdy byla doručena soudu. Namítal špatnou žurnalizaci spisu s tím,

že některé originály jeho podání nejsou ve spisu zažurnalizovány. Dovozoval, že řízení

je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a intimoval odvolacímu soudu, za jakých okolností může napadené rozhodnutí zrušit.

5. U jednání odvolacího soudu pak k dotazu soudu žalobce uvedl, že výzva k převzetí zásilky obsahující stanovisko žalované k jeho předběžně uplatněnému nároku, kterou měl ve schránce, neobsahovala veškeré náležitosti, které obsahovat měla. Tuto objevil ve své poštovní schránce spolu s ostatní poštou. Byla na ní uvedena lhůta 10 dnů pro vyzvednutí zásilky a v této lhůtě

si zásilku vyzvedl.

6. Z podnětu podaného odvolání následně odvolací soud přezkoumal rozsudek nalézacího soudu

a přezkoumal zároveň i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (ust. § 212, § 212a o. s. ř.). Poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Odvolací soud předesílá, že přezkumné činnosti podrobil všechny výroky rozsudku, když

výrok I., jímž bylo konstatováno porušení práva, samostatně obstát nemůže a výroky I. a II.

jsou akcesoricky navazující.

8. Předně se odvolací soud zabýval odvoláním z pohledu námitky, že ve věci rozhodla vyloučená soudkyně, která je z rozhodování vyloučena pro podjatost, a dospěl k závěru, že tato námitka

je lichá. Sluší se na tomto místě konstatovat, že žalobce svoji námitku odůvodnil tím,

jak soudkyně rozhodovala, popř. postupovala, v průběhu řízení. Podle ust. § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Poměrem k věci je osobní vztah soudce k projednávané věci a přímý nebo nepřímý zájem

na výsledku řízení. Dále je třeba poměrem k věci rozumět i to, že soudce má předem o věci poznatky, které by měl získat až za řízení a které mohou ovlivnit jeho nestrannost. Poměr k účastníkům může být založen na jejich příbuzenském nebo jemu obdobném vztahu, jemuž

na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či zjevně nepřátelský. V úvahu přichází též vztah ekonomické závislosti. Je však vyloučeno, aby důvodem pochybností o soudcově nepodjatosti byly okolnosti, které spočívají buď v jeho postupu v řízení v projednávané věci, nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (§ 14 odst. 4 o. s. ř.). Dovozování podjatosti soudkyně z jejího postupu v řízení tedy důvodné není, tudíž námitka je nedůvodná a není uplatněn

po právu odvolací důvod, že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně.

9. Rovněž pak námitky žalobce o tom, že některá jeho podání jsou ve spisu žurnalizována toliko

ve formě elektronické, když není založen originál podání posléze doplněný, nejsou relevantní

ve vztahu k přezkoumávanému rozsudku. Byť lze konstatovat, že spis není veden v souladu s kancelářským řádem, když např. originál podání datovaného [datum] není ve spisu žurnalizován, ale je založen ve složce„ opisy“, která je součástí spisu, nutno zdůraznit, že nalézací soud byl seznámen se všemi podáními žalobce, která, ať již ve formě elektronické, nebo ve formě originálu, ve spisu založena jsou, a rozhodně nikterak nekonstatoval, že by k některému

ze žalobcem učiněných podání nepřihlížel z důvodu, že podání bez ověřeného podpisu nebylo včas a řádně doplněno originálem. Jinak řečeno, pochybení při žurnalizaci spisu se nikterak nepromítlo do správnosti přezkoumávaného rozsudku.

10. Odvolací soud se však zcela ztotožňuje s argumentací žalované o tom, že nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatněný žalobcem v tomto řízení je promlčen, a v tomto směru se odchyluje od právního posouzení nalézacího soudu. Podle ust. § 32 odst. 3 OdpŠk „Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.“ Podle ust. § 35 odst. 1 OdpŠk„ Promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však

po dobu 6 měsíců.“ Nalézací soud provedl zcela správná skutková zjištění, aprobovaná i oběma účastníky, že rozhodnutí Ústavního soudu, kterým bylo definitivně ukončeno zde namítané řízení, bylo advokátu žalobce doručeno dne [datum], žalobce uplatnil nárok u žalované dne

[datum] (tedy poslední den shora uvedené promlčecí doby – poznámka odvolacího soudu). Odmítavé stanovisko žalované bylo žalobci doručeno zásilkou uloženou dne [datum] na poště a žalobce si zásilku vyzvedl dne [datum]. Žaloba byla podána dne [datum]. Z uvedeného vyplývá, že žalobce u žalované předběžně uplatnil svůj nárok v samý poslední den zákonné promlčecí doby stanovené v ust. § 32 odst. 3 OdpŠk, tedy mu již„ nezbývala“ žádná doba

(ani jediný den) k uplatnění nároku u soudu poté, co došlo k ukončení stavení promlčecí doby

ve smyslu citovaného ust. § 35 odst. 1 OdpŠk. Tedy aby jeho nárok promlčen nebyl, musel svůj nárok u soudu uplatnit nejpozději týž den, kdy se mohl dozvědět o konečném stanovisku žalované, nejpozději však v poslední den zákonné šestiměsíční lhůty k předběžnému projednání

nároku (pokud by žalovaná nárok vůbec neprojednala). Rovněž správná je argumentace žalované o tom, že předběžné projednání nároku je řízením čistě neformálním, jinak řečeno nejedná

se o řízení správní ani soudní, které by bylo upraveno správním řádem, občanským soudním řádem či jakýmkoli jiným procesním předpisem, a nelze proto vztáhnout na toto„ řízení“ zákonná ustanovení procesních předpisů o doručování. Doručování jako adresný jednostranný hmotněprávní úkon je tedy nutno posuzovat v režimu občanského zákoníku, konkrétně

§ 570 odst. 1 OZ.

11. Žalovaná pak zcela případně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.

28 Cdo 2622/2006, 26 Cdo 2988/2011, 26 Cdo 4835/2009 a 32 Odo 442/2003, z nichž souhrnně lze konstatovat právní větu ve shora zmíněném usnesení sp. zn. 28 Cdo 2622/2006„ Účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá,

že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice. Slovní spojení„ dostane

do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, jestliže doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky popřípadě

i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil

s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit.“ Na citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu pak de facto navazuje nález Ústavního soudu sp. zn.

I. ÚS 2474/13, v němž Ústavní soud na uvedený závěr navázal, ovšem s tím, že je nutno zabývat se skutečně okamžikem, ve kterém měl adresát objektivní možnost seznámit se s obsahem zásilky, jinak řečeno zabývat se okolnostmi způsobilými založit překážku objektivně vylučující jeho možnost seznámit se s obsahem zásilky. Mezi takové okolnosti řadí Ústavní soud v citovaném nálezu nikoli pouze nemoc, či delší pobyt mimo bydliště (např. dovolená),

ale i přítomnost na pracovišti přesahující otevírací dobu pošty, na které je zásilka uložena, v den, kdy bylo oznámení o uložení zásilky vhozeno do poštovní schránky adresáta. Připomíná však,

že tvrzení adresáta, odůvodňující objektivní nemožnost seznámení se s obsahem zásilky, musí být v řízení před soudem prokázána.

12. Z uvedeného vyplývá, že nalézací soud chyboval, pokud za správného skutkového zjištění,

že odmítavé stanovisko žalované bylo žalobci doručeno zásilkou uloženou dne [datum]

na poště, nevyzval žalobce ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění a prokázání skutkových tvrzení o tom, z jakého důvodu si avízovanou zásilku vyzvedl až dne [datum]

a co (jaké konkrétní okolnosti) mu bránilo v tom, aby si zásilku vyzvedl dříve. Odvolací soud proto pochybení nalézacího soudu napravil a žalobce při jednání vyzval k doplnění uvedeného tvrzení. V tomto kontextu pak odvolací soud zdůrazňuje, že jsou zcela irelevantní námitky žalobce o tom, že oznámení o uložení zásilky na poště nemělo dle jeho mínění veškeré náležitosti. Podstatné je, že z tohoto oznámení žalobce zcela jednoznačně seznal, že nebyl zastižen při doručování zásilky určené do jeho vlastních rukou, a proto mu byla tato zásilka uložena na poště, kde si ji může vyzvednout, což také učinil. Žalobce však ani po výzvě odvolacího soudu netvrdil, že by mu v dřívějším vyzvednutí zásilky bránily závažné okolnosti (např. pobyt mimo bydliště, onemocnění, etc.), ba právě naopak jednoznačně uvedl, že pouze využil dobu, po kterou mu zásilka byla na poště uložena.

13. Pokud tedy lze připustit, že je obvyklé, že dospělý člověk přichází domů a vyzvedne obsah své poštovní schránky až poté, kdy skončí otevírací doba pošty, tedy že většinou není v možnostech člověka vyzvednout si uloženou zásilku ihned v den, kdy je mu do schránky vhozeno oznámení

o uložení zásilky na poště, lze konstatovat, že žalobce netvrdil, že by mu jakékoli okolnosti bránily vyzvednout si zásilku den následující, tedy v tomto případě dne [datum], a tudíž lze konstatovat, že v tento den se odmítavé stanovisko žalované dostalo do sféry jeho dispozice.

[příjmení] pak žalobce zachoval běh promlčecí doby a nárok uplatnil u soudu včas, musel by v tentýž den, tedy dne [datum], uplatnit svůj nárok žalobou u soudu. Žalobce tak neučinil, promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu shora citovaných ustanovení

§ 32 odst. 3 a § 35 odst. 1 OdpŠk uplynula dne [datum], a pokud žalobce podal žalobu k soudu dne [datum], podal ji po marném uplynutí promlčecí doby, a žalovaná zcela důvodně uplatnila námitku promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy. K tomu lze konstatovat,

že tato námitka není rozporná s dobrými mravy, neboť žalobci ničeho nebránilo uplatnit nárok dříve, v rámci zachování promlčecí doby, kterou zákon stanovuje.

14. Vzhledem k tomu, že nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy je promlčen a námitka promlčení nároku byla vznesena důvodně, není možné domoci se ani konstatace porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.

15. Ohledně nároku na náhradu majetkové újmy lze konstatovat, že tento promlčen není, neboť k jeho uplatnění běží tříletá lhůta ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, jak vyslovuje ust. § 32 odst. 1, věta prvá OdpŠk. Rozhodnutí Ústavního soudu,

od kterého se odvíjí poznání žalobce o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, bylo advokátu žalobce doručeno dne [datum], žaloba byla podána dne [datum], tudíž v otevřené promlčecí době.

16. Nicméně tento nárok důvodný není a odvolací soud se zcela ztotožňuje s právní argumentací soudu nalézacího. Tento nárok byl původně uplatněn jako nárok na náhradu nemajetkové újmy právě ve zde namítaném řízení a bylo (definitivně) rozhodnuto tak, že žaloba byla zamítnuta, tudíž nárok žalobci nenáleží. Představa žalobce o tom, že tentýž nárok může uplatnit jako nárok na náhradu majetkové škody, a že může být při takové konstrukci úspěšný, je mylná. Znamenalo by to zcela nepřípustnou revizi konečného rozhodnutí ve zde namítaném řízení, tedy v řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 835/2003, a zásadní porušení právní jistoty spočívající v nezměnitelnosti pravomocného soudního rozhodnutí. Nárok tudíž není dán pro absenci odpovědnostního titulu, a nalézací soud postupoval zcela správně, pokud jej jako nedůvodný zamítl.

17. Ze všech uvedených důvodů proto odvolací soud změnil za použití ust. § 220 odst. 1

písm. b) o. s. ř. napadený rozsudek ve výroku I. a ve výroku II. jej za použití ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

18. Vzhledem k částečné změně rozsudku pak odvolací soud originárně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, když žalovaná byla v celém řízení zcela úspěšná. Nalézací soud zcela správně stanovil náklady žalované za řízení před nalézacím soudem částkou [částka] (viz bod 56. odůvodnění rozsudku, na který odvolací soud zcela odkazuje, když jeho reprodukce na tomto místě není potřebná) a za řízení před soudem odvolacím náleží zcela úspěšné žalované celkem částka [částka], kterážto sestává z paušální náhrady hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o. s. ř.

ve spojení s § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. za 3 úkony žalované v tomto řízení (vyjádření

k odvolání a příprava a účast na jednání odvolacího soudu). Bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. Lhůta k plnění je určena podle

ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.